Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2007

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 1133/07 20. 12. 2007 1 Ústavní soud je přesvědčen, že paralelnímu postupu státu, který - ač sám dobře obeznámen se skutečností, že mezi stěžovateli a prodávající byla uzavřena řádná smlouva - jaksi "za zády stěžovatelů" vyčkával od 31. ledna 1964 (kdy mu jím sepsaná smlouva byla "ohlášena" k poplatkové registraci) do 31. března 1964 (kdy potvrdil, že smlouva byla poplatkově registrována) a mezi tím sám sjednal dne 24. března 1964 s prodávající darovací smlouvu, nelze poskytnout ústavní ochranu. Navíc skutečnost, že by prodávající dobrovolně namísto přijetí kupní ceny zvolila darování svých nemovitostí státu, považuje Ústavní soud v dané situaci za velmi nepravděpodobnou. Obecné soudy se v daném případě dle názoru Ústavního soudu dostatečně nevypořádaly ani s relevancí projevu vůle dárkyně předmětných nemovitostí vyjádřené dne 19. 3. 1964 podpisem nabídky bezplatného odevzdání předmětného majetku do vlastnictví československého státu - k čemuž došlo za situace, kdy ohledně stejných nemovitostí již dříve (18. ...
IV. ÚS 3066/07 20. 12. 2007 Žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto (jeho) odvolání. Důvodem zmatku je zde mimo jiné nesprávný závěr odvolacího soudu stran toho, zda odvolání bylo subjektivně přípustné. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud z důvodů, které zevrubně v ústavní stížnosti vyložila, mylně odmítl její odvolání; pak ovšem je jí poskytnut opravný prostředek v rámci obecného soudnictví - a to právě žaloba pro zmatečnost - předtím, než jí bude otevřena cesta k Ústavnímu soudu. Stěžovatelka tudíž nevyčerpala všechny procesní prostředky dané jí k ochraně práv, o nichž tvrdí, že byla porušena, a proto je ústavní stížnost nepřípustná.
III. ÚS 751/06 19. 12. 2007 Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 19/02 ze dne 4. 6. 2002 (N 65/26 SbNU 187) plyne, že i rozhodnutí o zastavení řízení podle §111 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je s to ohrozit právo na efektivní soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. "Úcta k právům" zahrnuje logicky (též ve vztahu k čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon) i princip důvěry v právo, tj. důvěry těch, jimž je v konkrétní situaci adresováno, jestliže se chovají podle jeho dikce a v jeho intencích. Aby byla tato důvěra zachována, musí být jeho subjektům těmi (orgány), jež práva aplikují, poskytnuta odpovídající ochrana. Ve smyslu §42 odst. 1 o. s. ř. může být (procesní) podání učiněno píse ...
III. ÚS 346/06 19. 12. 2007 V nálezu ze dne 2. 2. 1998 sp. zn. IV. ÚS 154/97 (N 17/10 SbNU 113) Ústavní soud konstatoval, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Je jejich úkolem, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda určitý výrok (vycházející ze svobody projevu) dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu cti a dobré pověsti, či je situaci přiměřený. To platí i při výkonu petičního práva, zaručeného v článku 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; jestliže ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi, představuje petice zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu (který je s ...
III. ÚS 1226/07 19. 12. 2007 Obecný soud nedostojí svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu soudního exekutora, jestliže aplikuje ustanovení vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, a vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, posléze zrušené Ústavním soudem, neboť bylo jeho povinností respektovat principy, jež jsou zakotveny v čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím účastníku řízení upře právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože ve smyslu čl. 95 Ústavy České republiky měl povinnost nepoužít ustanovení podzákonného předpisu, pokud shledá jeho rozpor se zákonem.
III. ÚS 455/07 19. 12. 2007 Nepřiznal-li správní soud v samostatně vedeném řízení úspěšnému stěžovateli (§60 odst. 1 soudního řádu správního) náhradu nákladů advokátního zastoupení s odůvodněním, že tyto náklady již byly uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť použil argument v zákoně neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Pak nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 1777/07 18. 12. 2007 2 Součástí zásady právního státu, která nachází své normativní vyjádření v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je princip právní jistoty, jehož komponenty tvoří i zásada ochrany důvěry v zákon, jakož i zásada zákazu retroaktivity. Lze-li z ústavního pořádku dovodit určitý omezený retroaktivní účinek v případě, že právní předpis, který má být v dané věci aplikován, je v rozporu s ústavním pořádkem, nedochází tím automaticky k vyloučení výše uvedených komponentů principu právní jistoty v právních vztazích, v nichž některý z účastníků mohl být dotčen na svém ústavně garantovaném základním právu aplikací zrušeného právního předpisu. Obecné soudy tím, že přiznaly ex tunc účinek zrušení §36 odst. 2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a konstatovaly neplatnost nedobrovolné dražby pro neexistenci právního titulu podle uvedeného ustanovení, porušily principy zákazu retroaktivity a ochrany důvěry v zákon podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a tím porušily právo stěžovatele na sou ...
II. ÚS 182/05 18. 12. 2007 Pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
I. ÚS 375/06 17. 12. 2007 2 Nejvyšší soud je ústavně zavázán (čl. 4 Ústavy České republiky) interpretovat dovolací důvody tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv dovolatelů. Omezení základních práv, k němuž dochází s cílem dosáhnout účelu trestního řízení, nesmí být natolik neproporcionální a intenzivní, aby eliminovalo ústavní záruky fair procesu. Aplikovatelnost §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu je přísně vázána na podmínky zde stanovené, tedy i na podmínky uvedené v §158a trestního řádu (výpověď v přítomnosti soudce) a v §160 odst. 4 trestního řádu (neodkladný a neopakovatelný úkon). Existence překážek bránících opakovanému výslechu svědka musí být spolehlivě zjištěna a musí být nepochybná. Akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé použití důkazu provedeného mimo hlavní líčení, musí být takový důkaz proveden tak, aby neporušil právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení, jež by jinak byly v hlavním líčení garantovány. I při splnění všech podmínek stanovených §158a, ...
IV. ÚS 604/07 17. 12. 2007 Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, jasná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady v podobě jak kancelářských a poštovních výloh, tak i práce věnované studiu a zpracování dokumentů a vypracování procesních reakcí. Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní ...
I. ÚS 318/06 13. 12. 2007 2 Interpretace dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, se řídí odlišnými kritérii v případě posuzování existence hmotněprávního nároku na náhradu za znárodněný majetek podle tohoto dekretu a v případě posuzování existence povinnosti správního orgánu (Ministerstva financí) rozhodnout o žádosti o tuto náhradu. Z hlediska principu právní jistoty platí pro interpretaci a aplikaci ustanovení právních předpisů pro účely zjištění působnosti (v nejširším smyslu, tj. jak pravomoci, tak i věcné či místní příslušnosti) orgánů veřejné moci zvláštní právněmetodologická pravidla. Zatímco při věcném řešení má soudce k dispozici zásadně celé právněmetodologické instrumentárium, jedná-li se o zjištění působnosti orgánu veřejné moci, je nutné obzvláště zohlednit princip právní jistoty. Právě tento princip v tomto zvláštním případě vylučuje existenci tzv. teleologických (nepravých) mezer v zákoně. Při nalézání pravidel pro stanovení působnosti orgán ...
II. ÚS 2630/07 13. 12. 2007 Postupem obecných soudů v tomto případě došlo jednak k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který garantuje právo na řádný proces. Toto právo bylo porušeno tím, že soudy učinily závěry, které nemají oporu v provedených důkazech (jsou s nimi v rozporu), a navíc neprovedly navržený důkaz, aniž se vypořádaly s důvody, které je vedly k jeho neprovedení. Rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny), práva na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny) a práva volit a být volen (čl. 21 odst. 3 Listiny). Postup soudů v tomto posuzovaném případě nese rysy typické pro postup soudů v těchto věcech. Je charakterizován formálním, schematickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu, a naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy ...
II. ÚS 2070/07 13. 12. 2007 Jak již Ústavní soud v minulosti několikrát konstatoval [např. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417)], ke znakům právního státu a mezi jeho základní principy neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Tato předvídatelnost je vyjádřením postulátu, podle kterého se lze v demokratickém právním státě spolehnout na to, že ve své důvěře v platné právo nebude nikdo zklamán. Pouze takto předvídatelné chování naplňuje v praxi fungování materiálně chápaného demokratického právního státu a vylučuje prostor pro případnou svévoli. Odvolací soud rozhodl v prakticky naprosto totožné věci (shodný byl skutkový stav, odlišné byly pouze osoby žalobkyň) ohledně nákladů řízení naprosto rozdílně. Zatímco v prvém případě přiznal náhradu nákladů řízení žalobkyni, ve druhém (ústavní stížností řešeném) rozhodl tak, že ná ...
IV. ÚS 298/06 13. 12. 2007 Přestože právní názory Ústavního soudu na problematiku tzv. slovenských důchodů byly správním soudům známy, Nejvyšší správní soud je ve smyslu precedenčním ve stěžovatelově věci nereflektoval a své rozhodnutí opřel o právní názor vyjádřený v rozsudku rozšířeného senátu č. j. 3 Ads 2/2003-112 ze dne 26. 10. 2005. Tento rozsudek byl reakcí na kasační nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, přestože v něm předložil Ústavnímu soudu vlastní (opačnou) výkladovou verzi, fakticky setrval na původním senátním názoru a nosné důvody svého rozhodnutí opětovně založil na okolnostech situovaných mimo ústavní rámec, který Ústavní soud již dříve vytyčil jako rozhodný. Rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 2/2003-112 byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665). K precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu, jejich respektování Nejvyšším ...
II. ÚS 398/03 13. 12. 2007 Za situace, kdy v jednom dědickém řízení bylo činno více notářů jako soudních komisařů, je rozhodování obecných soudů o odměně jednoho z nich podle předpisů platných v době úmrtí zůstavitele a o odměně druhého podle předpisů platných v době rozhodování soudu nutno považovat za postup svévolný, nemající oporu v právních předpisech, jehož důsledkem je porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 676/07 12. 12. 2007 1 Pokud Ústavní soud již dříve [nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155) a nález sp. zn. Pl. ÚS 5/05 ze dne 4. 4. 2006 (N 77/41 SbNU 11; 303/2006 Sb.)] prohlásil, že v případech, kdy podle §23 a 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), členové družstva (a to za splnění určitých podmínek) disponují právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého a bezplatnost takového převodu není projevem svobodné vůle dlužníka, nýbrž je dána ex lege, potom byl výklad Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03 ve svém celku (ústící ve svých důsledcích v závěr, že takto nabytý majetek nelze užít k uspokojení pohledávek - v tehdejší souzené věci - jiných konkursních věřitelů) v podstatě dán povahou věci samé. Ústavní soud v dané souvislosti připomíná svá usnesení sp. zn. IV. Ú ...
Pl. ÚS 45/06 11. 12. 2007 1 Ustanovení §64 odst. 2 písm. g) zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném před 1. červencem 2006, nesvazovalo aktivní legitimaci ministra vnitra dalšími podmínkami. Ministr vnitra tedy byl v okamžiku zahájení řízení nadán originární pravomocí navrhovat ke zrušení právní předpis obce, a to zásadně bez ohledu na průběh řízení o dozoru podle tehdy platného a účinného zákona o obcích. Ustanovením čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jsou obce přímo zmocněny tvořit právo ve formě vydávání obecně závazných vyhlášek. Na rozdíl od vydávání právních předpisů v přenesené působnosti ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy, k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již obce žádné další zákonné zmocnění nepotřebují (s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5 Listiny). Stanovení mezí samostatné působnosti obce svěřila Ústava zákonu (čl. 104 odst. 1 Ústavy), jímž je de lege lata zákon č. 128/2000 Sb. ...
I. ÚS 544/06 3. 12. 2007 2 Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat v akty státu a v jejich věcnou správnost, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Z ústavněprávních hledisek je stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osv ...
II. ÚS 1747/07 29. 11. 2007 Co činí ústavní stížnost důvodnou, je otázka, zda lze po stěžovatelích spravedlivě požadovat, aby poté, co nabyli předmětné nemovitosti v důvěře v zápis do katastru nemovitostí, mohli být svého vlastnického práva zbaveni. Jak již Ústavní soud judikoval [viz nález sp. zn. II. ÚS 77/2000 ze dne 23. 1. 2001 (N 14/21 SbNU 101)], z právního vztahu (pozn.: myšleno právní vztah vzniklý kupní smlouvou o prodeji nemovitosti) vznikají práva a povinnosti, které se týkají pouze stran tohoto vztahu. Vztah mezi smluvci (pozn.: smluvními stranami), včetně odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi smluvci a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře a v souladu s §39 občanského zákoníku nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem takové smlouvy. Proto se strana takového vztahu nemůže úspěšně dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť ten chrání práva věcná, působící proti všem. K podobnému závěru dospě ...
I. ÚS 1628/07 29. 11. 2007 Náklady řízení vedoucího ke zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání jsou v příčinné souvislosti s "vykonáním trestu" (které implikuje rozhodnutí o vině a trestu), neboť jím byly v podstatě vyvolané. Došlo-li ke zproštění obžaloby nebo k zastavení trestního stíhání, je přiměřené, aby stát chápal předmětné náklady řízení osoby neprávem odsouzené jako náklady vynaložené v zájmu právního státu samého [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 367/99 ze dne 6. 2. 2001 (N 23/21 SbNU 207)]. Uvedený závěr nepopírá ani to, že v §46 odst. 2 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, který nabyl účinnosti dne 1. 8. 1968, bylo uvedeno, že "Ustanovení oddílu šestého o rozsahu nahrazovaných škod a způsobu jejich úhrady platí i pro odškodňování za vazbu a trest v případech, na které se tento zákon nevztahuje."; přitom v §27 (oddílu šestého) zákona č. 82/1968 Sb., který obsahoval vymezení rozsahu škody, nebyly náklady řízení vedoucího ke zproštění obžaloby nebo zastavení trestního stíhání výslovn ...
III. ÚS 319/07 29. 11. 2007 V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod; viz i stanovisko menšiny pléna Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. Sst 2/2003, in 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem. Pravidlo in dubio pro libertate je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pr ...
III. ÚS 151/07 29. 11. 2007 V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod; viz i stanovisko menšiny pléna Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. Sst 2/2003, in 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem. Pravidlo in dubio pro libertate je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pr ...
III. ÚS 109/07 29. 11. 2007 V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod; viz i stanovisko menšiny pléna Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. Sst 2/2003, in 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem. Pravidlo in dubio pro libertate je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pr ...
III. ÚS 924/06 29. 11. 2007 V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod; viz i stanovisko menšiny pléna Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. Sst 2/2003, in 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem. Pravidlo in dubio pro libertate je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pr ...
III. ÚS 783/06 29. 11. 2007 V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod; viz i stanovisko menšiny pléna Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. Sst 2/2003, in 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem. Pravidlo in dubio pro libertate je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pr ...
III. ÚS 741/06 29. 11. 2007 V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod; viz i stanovisko menšiny pléna Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. Sst 2/2003, in 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem. Pravidlo in dubio pro libertate je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pr ...
I. ÚS 487/04 28. 11. 2007 2 Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 120/06 ze dne 28. 5. 2007 (N 90/45 SbNU 317) je úkolem Ústavního soudu zajistit soudní ochranu stěžovatelova základního ústavního práva; zda se tak stane v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení či ve správním soudnictví, je pro Ústavní soud nerozhodné, neboť základní lidská práva a svobody mohou být stejně dobře chráněna nebo opomíjena jak civilní, tak i správní větví českého soudnictví. Ústavní soud proto považuje argumentaci obecných soudů, která dovozuje nemožnost přezkoumat rozhodnutí služebního orgánu o propuštění ze služebního poměru jen ze skutečnosti, že bylo vydáno podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, za zavádějící, formalistickou a v konečném důsledku zbavující stěžovatele práva na soudní přezkum rozhodnutí služebního orgánu o jeho propuštění ze služebního poměru. Argumentace, podle níž rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru nemohlo být podle právní úpravy platné v době jeho ...
II. ÚS 1331/07 27. 11. 2007 Poučovací povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tomuto právu odpovídá povinnost soudů poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 občanského soudního řádu), včetně poučení o opravných prostředcích. Povinnost poučení o opravném prostředku jako jedna ze základních náležitostí soudního rozhodnutí vyplývá z ustanovení §157 odst. 1 občanského soudního řádu, které se subsidiárně použije též pro řízení exekuční (§254 občanského soudního řádu, resp. §52 exekučního řádu). Tato povinnost se vztahuje i na soudního exekutora při výkonu svěřené státní moci - specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení počínaje řízením nalézacím až po řízení vykonávací, který je proto povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává.
IV. ÚS 2043/07 26. 11. 2007 Jestliže je lhůta určena na týdny, je rozhodný pro počítání nikoli začátek, ale konec lhůty. Lhůta k podání kasační stížnosti počne sice běžet dnem, který následuje po dni doručení rozsudku krajského soudu, avšak den, který určil počátek lhůty, je den doručení, takže konec lhůty se svým označením shoduje s označením dne doručení. Fakt, že zákonodárce určil lhůtu k podání kasační stížnosti v týdnech (a nikoliv ve dnech, jak je v právním řádu České republiky v souvislosti se lhůtami pro podávání opravných prostředků obvyklé), může být - a právem - kritizován. Z toho ovšem nevyplývá, že by bylo možno takto zákonodárcem projevenou vůli revidovat výkladem, jenž by relevantní ustanovení zákona upínající se ke lhůtě pro podání kasační stížnosti v rozporu se zněním zákona i tradiční jurisprudencí pozměnil. Nemožnost takové contra legem jdoucí interpretace nemůže být ospravedlněna ani odkazem na zákonodárcem nešťastně a matoucím způsobem použitou stylistiku §106 odst. 2 soudního řádu správního, ...
I. ÚS 1126/07 22. 11. 2007 2 Objektivním účelem paušálního vyčíslení odměny za zastupování je toliko zjednodušení jejího výpočtu, a nikoliv založení rozdílu mezi odměnou za zastupování na základě plné moci a na základě rozhodnutí soudu. V případech, kdy by vyčíslení odměny za zastupování ustanoveným advokátem podle advokátního tarifu mělo být v příkrém rozporu s paušální sazbou odměny za zastupování v jednom stupni, nelze takovou odměnu považovat ani za spravedlivou, ani za legitimní a rozumnou, a nadto by ji naopak bylo nutno považovat z hlediska ústavního za úpravu zakládající ničím neodůvodněnou nerovnost. V případě příkrého rozporu mezi výší odměny ustanoveného advokáta podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a výší odměny podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem ...
III. ÚS 703/06 22. 11. 2007 Řádně provedené uložení nemůže být v případě doručování advokátu prohlášeno za neúčinné; jestliže je zásilka doručována na adresu sídla advokáta, není ani rozhodné, že doručující orgán zjistil, že se adresát odstěhoval, resp. že není v místě doručení znám (§50a odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."). Neúčinným by mohlo být doručení advokátu jen tehdy, pokud by bylo prokázáno, že advokát o doručování "na jinou adresu v České republice" než jeho sídla zapsaného v seznamu advokátů (§48 odst. 1 o. s. ř.) soud požádal. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.); tomu logicky odpovídá, že porušení práva na spravedlivý proces, vycházejícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, představuje i okolnost, že se soud nevypořádal se všemi právně relevantními námitkami účastníka řízení. Tak je tomu i tehdy, jestliže odvolací soud nereaguje na námitky stěžovatelky obsažené ve vyjá ...
IV. ÚS 652/06 21. 11. 2007 2 Formulace ustanovení §60 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), nezavdává žádné pochybnosti stran proporcionality jím konstruovaného omezení vlastnického práva, neboť je vymezuje nejen účelově, ale i rozsahově a personálně. Zákonodárce může stanovit omezení výkonu vlastnických práv a v citovaném ustanovení vodního zákona tak učinil, neboť uložil vlastníkům pozemků sousedících s vodním dílem povinnost umožnit vstup na své pozemky jiným osobám za stanoveným účelem. Zároveň však zakotvil, že se tak může stát jen po předchozím projednání s nimi. Tato podmínka implikuje jednání obou stran, zjevně však nemůže pro všechny případy předpokládat dosažení dohody nejen o způsobu, času, rozsahu a dalších okolnostech průchodu. Lze tedy mít za to, že v případě nedohody musí eventuální spory na základě žaloby řešit soud (pokud nepůjde o kompetenci Ministerstva zemědělství nebo vodoprávního úřadu ve smyslu ustanovení §53 vodního zákona). Z citovaného ustanove ...
IV. ÚS 34/06 21. 11. 2007 2 V demokratickém právním státě hraje nezastupitelnou roli princip oddělení tří složek veřejné moci - výkonné, zákonodárné a moci soudní; ty do své činnosti nemohou, leč právem předvídaným způsobem, zasahovat (článek 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky). Moc soudní, jsouc povolána k autoritativnímu řešení sporů a ochraně práv (čl. 90 Ústavy České republiky), a to především ochraně práv jednotlivce, jak ve sporech soukromých, tak proti státu a zájmům státu, nutně musí být zvlášť striktně oddělena od intervencí moci výkonné. Pokud proto obecné soudy opřou své rozhodnutí upínající se k právní subjektivitě tzv. historické církevní právnické osoby o stanovisko Ministerstva kultury - především pak o dopis ředitelky odboru církví usilující navodit dojem, že v případě tzv. historických církevních právnických osob nejde o právnické osoby ve smyslu právního řádu České republiky, ale pouze o právnické osoby podle vnitřních předpisů Církve římskokatolické, které pojem "právnická osoba" také používa ...
IV. ÚS 666/06 21. 11. 2007 1. Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala. 2. K námitce dotčení na základním právu plynoucím z čl. 11 odst. 5 Listiny Ústavní soud toliko připomíná, že obsahem ústavní normy, dle níž "daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona", není zakotvení základního práva či svobody, nýbrž promítnutí zásady vymezující vztah moci zákonodárné a výkonné "no taxation without representation", aneb ústavní vyloučení možné delegace ukládání daní zákonodárcem na exekutivu. Důvodem včlenění této ústavní maximy do Listiny byla v lednu roku 1991 neexistence moderní demokratické ústavy vymezující frame of government. 3. Ústavní soud interpretuje §62 odst. 4 zákona o Ústavním so ...
II. ÚS 484/03 21. 11. 2007 Při interpretaci restitučních předpisů je třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy vykládat, to znamená, že způsob interpretace by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. Pokud obecné soudy posuzovaly ustanovení občanského zákoníku o absolutní neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy dodatečného schválení překročení rozsahu zmocnění bez ohledu na skutečnost, že se jednalo o restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu, nedostály tím svému úkolu poskytovat ochranu právům.
II. ÚS 623/05 21. 11. 2007 K porušení práva na spravedlivý proces dojde i tehdy, jestliže soud, jenž rozhoduje o vině a trestu, odmítne provést stěžovatelem navržený relevantní důkaz a tento svůj postup nijak neodůvodní, přestože by stěžovatelem navržený důkaz mohl zpochybnit tu část skutkového děje, jejíž právní kvalifikace odůvodňuje v předmětném trestním řízení uložení podstatně přísnějšího trestu než právní kvalifikace zbývajících skutkových zjištění.
II. ÚS 446/06 21. 11. 2007 Postup a rozhodování odvolacího soudu je nutno považovat za svévoli, neboť při aplikaci vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa, na výpočet výše škody uplatnil důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají. To platí právě o to více s ohledem na okolnost, že odvolací soud ve vztahu k této otázce zaujal opačné stanovisko nežli soud prvního stupně, který se přiklonil k aplikaci vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Tato okolnost klade vyšší požadavky na výslovné předestření racionálně logicky akceptovatelných kritérií stran aplikace vyhlášky č. 81/1996 Sb.
II. ÚS 807/07 21. 11. 2007 Smyslem a účelem zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, bylo poskytnout odškodnění ve formě jednorázové peněžní částky politickým vězňům. Okolnost, že v projednávané věci nebylo rozhodnutí o věznění stěžovatele zrušeno přímo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ale až v obecném trestním řízení, a že o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci bylo rozhodnuto per analogiam, nemůže vést k natolik restriktivnímu výkladu zákona č. 261/2001 Sb., který by v podstatě z formálních důvodů znamenal odepření práva z uvedeného zákona vyplývajícího a př ...
Pl. ÚS 50/06 20. 11. 2007 2 S přihlédnutím ke smyslu ústavní zásady všeobecného zákazu diskriminace a k účelu zákonné úpravy rozpočtového určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům není podle Ústavního soudu vůbec srovnatelná situace a postavení např. obce do 100 obyvatel a obce mezi 10 001 a 20 000 obyvateli. Pokud tedy zákonodárce vytvořil celkem 14 kategorií obcí s koeficienty velikostní kategorie obce od 0,4213 (pro obce do 100 obyvatel) do 2,7611 (pro hlavní město Prahu), nelze hovořit o rozdílné regulaci srovnatelných situací, nýbrž o nestejném zacházení s nestejnými situacemi. Je proto z ústavního hlediska plně opodstatněné a nemůže založit ústavní problém nestejného zacházení se stejným, pokud zákonodárce s odlišnými kategoriemi obcí zachází odlišně a diferencuje je do 14 skupin na základě počtu obyvatel. Prostor k derogačnímu zásahu Ústavního soudu by nastal pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno a prokázáno, že daná právní úprava prakticky znemožňuje ústavně zaručené právo územních samosprávn ...
I. ÚS 394/05 20. 11. 2007 2 Jestliže se obecné soudy odmítly zabývat tvrzením stěžovatelky o nedoručení poštovních zásilek v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně její podatelny a odvolání stěžovatelky odmítly jako opožděně podané, neposkytly stěžovatelce ochranu jejích ústavně zaručených základních práv. Rozhodnutím o odmítnutí odvolání stěžovatelky pro opožděnost bez řádného vypořádání se s jejími argumenty znemožnily stěžovatelce předložit důkazy k prokázání oprávněnosti její obrany. Rozhodnutí obecných soudů jsou tak zatížena projevem nadměrného formalismu s prvky libovůle a mají za následek odepření spravedlnosti. Obecné soudy tak porušily základní právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 457/06 15. 11. 2007 Je porušením základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, nebylo-li v době rozhodování soudu o nároku stěžovatelky na odměnu za opatrovnictví, vzniklém podle zákona č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, rozhodováno podle té právní úpravy, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, ale podle v době rozhodování soudu platné novější právní úpravy dané zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž byl tento právní titul s účinností od 1. 4. 2006 zrušen.
IV. ÚS 461/07 14. 11. 2007 Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť použil argument v zákoně (§60 soudního řádu správního) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 301/05 13. 11. 2007 1 Ačkoliv mají nálezy Ústavního soudu precedenční účinky, není porušením čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky takový výjimečný postup obecného soudu, jenž právní názor v nálezu vyjádřený odmítne respektovat, pakliže je z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů přesvědčen o tom, že je nutno právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat. Důvodem ospravedlňujícím takový postup však nejsou pouhá tvrzení obecného soudu, že právní názory Ústavního soudu jsou argumentačně nezpochybnitelné, že judikatura Ústavního soudu je v připodobitelných věcech nekonzistentní a že je respektuhodná, jen naznačuje-li podrobně další rozhodovací praxi. V projednávané věci by proto došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, pokud by Nejvyšší správní soud založil odmítnutí respektu k judikatuře Ústavního soudu toliko na těch jím (nesprávně) vytýčených podmínkách, za jejichž splnění teprve prý může názor Ústavního soudu reflektovat. Protože však Nejvyšší správní soud kromě těchto tezí pře ...
Pl. ÚS 2/07 13. 11. 2007 1 Před přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, právní úprava správního soudnictví neumožňovala zohlednit dodatečné uhrazení poplatku a v řízení pokračovat. Oproti účastníkům řízení občanskoprávního se tak navrhovatelé domáhající se soudního přezkumu správních rozhodnutí nacházeli v objektivně horším postavení, neboť mohli dodatečně uhradit poplatek z návrhu nejpozději ve lhůtě stanovené k tomu správním soudem. Za situace, kdy občanskoprávní a správní soudnictví nebylo odděleno v tom smyslu, že by se každé z odvětví řídilo samostatným procesním řádem, považoval Ústavní soud naznačenou disproporci za nepřiměřenou. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci. Správní soudnictví se formálně oddělilo od soudnictví občanskoprávního, a pravidla řízení byla vtělena do samostatného procesního předpisu. Tato pravidla, včetně vymezení práv účastníků řízení ve správním soudnictví, se od procesu občansko ...
IV. ÚS 624/06 13. 11. 2007 Přístup státu vedoucí k zajištění prostředků státního rozpočtu není možné akceptovat, pokud je s jeho aplikací spojeno nepřiměřené omezení poskytovatele celní záruky. Výklad globální celní záruky, ke kterému dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí, jímž věc vrátil zpět a současně závazně stanovil následný postup, byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím stěžovatelku zkrátil v právu vlastnickém (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla přinucena zaplatit z ručení vyšší částku, než jakou mohla při vystavení záruky očekávat, a to i vzhledem k tehdejší praxi a tehdy platným právním předpisům. Nejvyšší správní soud, stejně jako celní orgány, tedy při své činnosti provedl extenzivní výklad celního zákona. Tím došlo k nepředvídatelné kumulaci z hlediska množství dotčených případů i z hlediska doby, kdy došlo k sepsání záruční listiny, kterou stěžovatelka nemohla ovlivnit. Jako nepřijatelná se rovněž jeví separace jednotlivých případů, která vedla k ...
IV. ÚS 669/06 13. 11. 2007 Přístup státu vedoucí k zajištění prostředků státního rozpočtu není možné akceptovat, pokud je s jeho aplikací spojeno nepřiměřené omezení poskytovatele celní záruky. Výklad globální celní záruky, ke kterému dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí, jímž věc vrátil zpět a současně závazně stanovil následný postup, byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím stěžovatelku zkrátil v právu vlastnickém (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla přinucena zaplatit z ručení vyšší částku, než jakou mohla při vystavení záruky očekávat, a to i vzhledem k tehdejší praxi a tehdy platným právním předpisům. Nejvyšší správní soud, stejně jako celní orgány, tedy při své činnosti provedl extenzivní výklad celního zákona. Tím došlo k nepředvídatelné kumulaci z hlediska množství dotčených případů i z hlediska doby, kdy došlo k sepsání záruční listiny, kterou stěžovatelka nemohla ovlivnit. Jako nepřijatelná se rovněž jeví separace jednotlivých případů, která vedla k ...
IV. ÚS 2323/07 13. 11. 2007 Ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, upravující prominutí daně či jejího příslušenství je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení; neurčitý právní pojem, zde představovaný "důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů" (jako předpoklad prominutí daně) a "důvodem odstranění tvrdosti" (jako další možný předpoklad prominutí příslušenství daně) nelze obsahově dostatečně přesně vymezit, a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce takto vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu, či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích - takový následek určit, jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout, či ...
I. ÚS 1531/07 12. 11. 2007 Ústavní soud již judikoval, že do rozhodování o nákladech řízení mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů však dosahuje ústavněprávní dimenze v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 290/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 108). I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě i s obsahem příslušného soudního spisu. Je tomu tak proto, že zásady vztahující se k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků); úvaha soudu při tomto rozhodování musí být vě ...
II. ÚS 1594/07 8. 11. 2007 Pro závěr Ústavního soudu je rozhodující, že ani po doplnění dokazování, které provedl krajský soud, nebyly odstraněny pochybnosti, že minimálně od okamžiku, kdy policie získala souhlas státního zástupce k zadržení stěžovatele, nepostupovala účelově a formálně ho nezadržela jen proto, že se stejně nacházel v její dispozici, a pokud by se z ní chtěl vzdálit, mohla ho ihned zadržet. Tímto postupem si tak prodlužovala lhůtu zadržení přes zákonem stanovenou mez. Takový postup je obcházením zákona, který stanoví maximální dobu zadržení na 48 hodin. Omezováním osobní svobody nad rámec zákonem stanovené hranice došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, které je zakotveno v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně a zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Jestliže se poli ...
II. ÚS 1710/07 8. 11. 2007 Při systematickém výkladu ustanovení §39b odst. 6 trestního zákona lze dospět k závěru, že faktické omezení osobní svobody vykonanou vazbou by se mělo promítnout i při následném rozhodování o splnění podmínek pro případné přeřazení do věznice jiného typu. Vazba nahrazuje výkon trestu odnětí svobody v kterémkoliv typu věznice. Toliko jazykový výklad ustanovení §39b odst. 6 trestního zákona je interpretací, jež vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatele na spravedlivý proces chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Za rok 2007 bylo zveřejněno 252 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 6 stran v čase 0,100 ms (z toho 0,029 ms NoSQL).