Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2008

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 1238/08 14. 7. 2008 Ústavní soud v prvé řadě posuzoval přípustnost ústavní stížnosti, tedy otázku, zda byly vyčerpány všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Jinými slovy, musel zvážit, zda včas podaná ústavní stížnost proti všem označeným rozhodnutím je stížností proti poslednímu procesnímu prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. K výslovnému zodpovězení této otázky přistoupil Ústavní soud především z toho důvodu, že jsou mu známa z jeho dosavadní judikatury usnesení sp. zn. II. ÚS 727/06 a sp. zn. I. ÚS 729/06 (ve SbNU nepublikována), kterými byla ústavní stížnost proti usnesení soudu podle obdobného ustanovení §112 odst. 2 o. s. ř. (tj. v občanském soudním řízení) o vyloučení věci k samostatnému řízení odmítnuta jako nepřípustná [dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. V této souvislosti je významné - obdobně jako u výše citovaných usnesení Ústavn ...
II. ÚS 2742/07 10. 7. 2008 Při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Rozhodnutí soudu ve věci restituce je v podstatě rozhodnutím o určení, zda oprávněná osoba splňuje zákonné podmínky pro vrácení majetku. Pokud soud, jako tomu bylo v tomto případě, dospěje k závěru, že tyto podmínky v zásadě splněny jsou, a jediným důvodem pro zamítnutí žaloby byl závěr soudu o tom, že požadovaný majetek nepřešel na stát, protože převodní smlouva nebyla platná, je tím založeno legitimní očekávání účastníka řízení, případně jeho právních nástupců, že v dalších řízeních na toto řízení navazujících bude toto řešení předběžné otázky respektováno. Soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí tudíž brát ohled na to, jak byla ji ...
I. ÚS 436/05 10. 7. 2008 Při výkladu právních úkonů je nepsaným pravidlem právním též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky (srov. nález sp. zn. I. ÚS 331/98 ze dne 12. 6. 2000 (N 86/18 SbNU 233). Soud by se měl proto při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. V daném případě ovšem obecné soudy zvolily takový výklad, který vytrhl z kontextu celé smlouvy ze dne 17. 7. 1992 pouze článek IV., který považovaly za neplatný s tím, že zbytek smlouvy zůstal platným. Výsledek je poněkud absurdní v tom, že tu část smlouvy, která byla ve prospěch stěžovatele (čl. IV.), považovaly za neplatnou, zatímco tu její část, kterou se stěžovatel v podstatě zbavoval svého majetku, považovaly za platnou.
III. ÚS 1537/07 10. 7. 2008 Smyslem ustanovení §166 odst. 1 tr. řádu o skončení vyšetřování je mj. realizace práva na obhajobu v důležitém okamžiku trestního řízení, jež má vstoupit do fáze řízení před soudem. Zároveň slouží institut prostudování spisu k prověrce dodržování procesních předpisů ve vyšetřování, což je důležité i z hlediska náležitého zjištění skutkového stavu věci. K prostudování spisu musí být poskytnuta přiměřená doba. Čas potřebný ke studiu konkrétního spisu je třeba posuzovat individuálně jak s ohledem na charakter konkrétního spisového materiálu, tak i na okolnosti na straně pachatele (jeho zdravotní stav, intelektuální předpoklady, úroveň vzdělání, zda se jedná o cizince atd.). Rozsah trestního spisu co do počtu listů však nemusí být nutně určujícím kritériem pro stanovení přiměřené doby. Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a to, zda celkový průběh řízení je s to garantovat spravedlivý výsledek. I kdyby bylo zjištěno, že některé dílčí ustanovení trestního řádu bylo porušeno ...
Pl. ÚS 13/06 8. 7. 2008 2 Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby byl soud nestranný nejen z hlediska osobního přesvědčení soudců, kteří věc rozhodují (subjektivní hledisko), nýbrž i z hlediska toho, zda osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností v tomto směru (objektivní hledisko). S okolnostmi, které by mohly vyvolat pochybnosti o objektivní nestrannosti, se musí soud při rozhodování o námitce podjatosti vypořádat s ohledem na skutečnost, že i zdání může mít pro jejich posouzení jistý význam. Není přitom rozhodující, že tyto okolnosti jsou dány snahou obžalovaného ztěžovat průběh řízení. Údajné obstrukční jednání obžalovaného nemůže vést k opomenutí jiných důležitých skutečností (v daném případě časový sled jednání soudce vůči stěžovateli, pominutí zákonného účelu pokuty podle §66 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění usnesení, přehnaná reakce na jednání stěžovatele a souběžné vedení řízení na ochra ...
II. ÚS 1038/08 8. 7. 2008 Soudní exekutor a následně obvodní soud při rozhodování o výši náhrady nákladů exekuce aplikovali ustanovení §5 odst. 1 (ve spojení s ustanovením §6) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, které bylo i předmětem přezkumu Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), přičemž nosné důvody a principy citovaného nálezu při stanovení výše odměny exekutora zjevně nerespektovali, neboť je zřejmé, že za základ z vymoženého plnění jak soudní exekutor, tak i obvodní soud považovali celkovou výši (vymáhaného) plnění, a nebrali tak vůbec v potaz tu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil. Obecný soud tak nedostál svým proce ...
II. ÚS 1374/08 8. 7. 2008 Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že §210 odst. 1 o. s. ř. stanoví povinnost doručovat ostatním účastníkům řízení pouze odvolání proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím. V případě tohoto ustanovení je třeba hledat výklad, který by respektoval právo na spravedlivý proces, a Ústavní soud je přesvědčen, že toto ustanovení je ústavně konformně vyložitelné. Ustanovení §210 o. s. ř. totiž nikterak nevylučuje, resp. obecným soudům nezakazuje doručovat odvolání také proti usnesením, jimiž není rozhodováno ve věci samé. V případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne podle Ústavního soudu tato povinnost přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a to z následujících důvodů: usnesení o náhradě nákladů řízení se bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit; rozhodování o nákladech soudního řízení není jen nepodstatným "přívažkem" k meri ...
I. ÚS 1348/07 7. 7. 2008 Ústavní soud ve vazebních věcech rozhoduje již dlouhodobě konstantně tak, že takovým rozhodnutím musí být věnována mimořádná pozornost vzhledem k tomu, že se jedná o výrazný zásah do osobní svobody jednotlivce. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu). Ústavní soud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, není v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121, 125); dále nález sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587)]. Kritéria uvedená v §71 odst. 4 větě dru ...
I. ÚS 1252/08 7. 7. 2008 Ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny se zaručuje každému osobní svoboda. Podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Odstavec 2 tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí, resp. omezení osobní svobody. Omezením osobní svobody je bezesporu i rozhodnutí o vzetí do vazby či o prodloužení jejího trvání, které předvídá čl. 8 odst. 5 Listiny, v němž je stanoveno, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v daném případě osobní svoboda) omezováno; účel omezení Listina buď u některých základních práv výslovně stanoví (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti, veřejné bezpečnosti), anebo předvídá, že ...
Pl. ÚS 1/07 2. 7. 2008 2 Ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později. K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout.
Pl. ÚS 12/06 2. 7. 2008 2 Vlastnické právo všech vlastníků, chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod, má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedené ústavní normy žádnou interpretací nelze dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, v daňových věcech reprezentovaného správcem daně, která by v případech vyhlášených konkursů vedla k jeho zvýhodnění a přiznávala mu privilegované postavení vůči ostatním věřitelům.
I. ÚS 1499/07 2. 7. 2008 V nálezu sp. zn. II. ÚS 486/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 145, str. 349) Ústavní soud v podstatě akceptoval výklad ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimo soudních rehabilitacích, zastávaný obecnými soudy, totiž že "pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku". Prvnímu senátu Ústavního soudu se tento výklad jeví ve vztahu k naplnění účelu restituce jako příliš restriktivní a omezující tento účel: pokud by měl Ústavní soud při výkladu tohoto ustanovení skutečně trvat na prioritě dosažení účelu restitucí, měl by naopak akcentovat mnohem striktnější výklad této překážky. První senát Ústavního soudu nicméně dospěl k závěru, že by bylo v rozporu s principem právní jistoty po více než deseti letech změnit již ustálenou judikaturu soudů. Za zásadní však proto považuje korektivy, které druhý ...
III. ÚS 1420/07 1. 7. 2008 1. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77) vyslovil Ústavní soud pro nyní posuzovanou ústavní stížnost relevantní právní názor, dle něhož: "Argument kasačního soudu, že stěžovatelé v kasační stížnosti nepřípustně uplatnili nové ,skutečnosti` (k nimž nemohl podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout), tedy nejenže není zaměnitelný s argumentem dříve neuplatněného ,důvodu` ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., nýbrž může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatelé v kasační stížnosti nepochybně (i z pohledu kasačního soudu) uplatnili, totiž z důvodu, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení §47 odst. 1 a 2 daňového řádu.". Současně byl v předmětném nálezu vysloven názor, že "Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/20 ...
IV. ÚS 216/08 1. 7. 2008 Pokud soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem, jímž rozhodl v meritu věci, je nutno takový postup označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces. V posuzované věci odvolací soud volil při rozhodování o nákladech řízení jiný než uvedený postup, nerespektující bez zákonné opory úspěch ve věci, v podstatě popřel základní zásady rozhodování o nákladech civilního řízení, napadenými výroky rozhodl proti jejich smyslu, a v důsledku toho i v rozporu se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí, která je jedním z předpokladů spravedlivého rozhodování i právní jistoty.
IV. ÚS 104/08 1. 7. 2008 V relaci k problematice výkladu ustanovení §141 odst. 2 al. druhé tr. řádu, podle něhož "usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni", Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře v obecné rovině patřičně zdůraznil, že v trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením jako nižší formou rozhodnutí toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit. Takové usnesení je rozhodnutím o samostatném (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového [nález sp. zn. III. ÚS 86/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 79/11 SbNU 225), nález sp. zn. III. ÚS 162/98 ze dne 22. 10. 1998 (N 129/12 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 161/98 ze d ...
IV. ÚS 133/08 1. 7. 2008 Mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu (čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) právo dodavatele nebýt majetkově poškozen (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na druhé straně právo odběratele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý.
III. ÚS 796/08 26. 6. 2008 Ústavní soud připomíná, že úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku. V souzené občanskoprávní věci vydal odvolací soud opravné usnesení, kterým snížil původně přiznanou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Jako důvod uvedl odvolací soud chybu v počtech, kterou nijak blíže nespecifikoval. Ve skutečnosti ke snížení výše náhrady nákladů řízení došlo nikoli z důvodu chyby v počtech, ale z důvodu nesprávně aplikovaného právního předpisu [soud v původním usnesení aplikoval vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném od 1. září 2006, ačkoliv ji ...
I. ÚS 294/06 24. 6. 2008 Ústavní právo zakotvené v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na důchod za rovných podmínek je tzv. státoobčanské základní právo, které se vztahuje jen na občany České republiky. Aby mohlo dojít k porušení tohoto práva stěžovatelky, musela by být státní občankou České republiky. Rozhodný okamžik, ke kterému musí být podmínka státního občanství splněna, je dán tím, že Ústavní soud posuzuje rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, ve kterém soudy kromě jiného posuzují zákonnost správních rozhodnutí. Při přezkoumání správního rozhodnutí vychází správní soudy ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Přezkoumává-li následně Ústavní soud rozhodnutí správního soudu, musí i on nutně vycházet z takto vymezeného časového hlediska.
IV. ÚS 1882/07 19. 6. 2008 2 Dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dle §17 odst. 1 s. ř. s. povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy České republiky); nerespektování zákona (zde soudního řádu správního) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodována, představuje ve svých důsledcích i porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy České republiky.
I. ÚS 244/08 19. 6. 2008 Ústavní soud již opakovaně judikoval, že je povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [nálezy sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 71/33 SbNU 209), I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159), I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443), III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691)]. Dalším principem, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
IV. ÚS 3114/07 19. 6. 2008 K základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), náleží - nikoli v poslední řadě - také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 627/01 ze dne 4. 4. 2002 (N 44/26 SbNU 11)]. K projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti taxativně obsažené v ustanoveních zákona. Pro tento způsob legislativně-technického zakotvení je třeba a contrario (bezvýhradně) vyvozovat, že případy v nich neuvedené pod ně pod aspektem ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu non lege artis provedeným "extenzivním výkladem" podřadit nelze.
I. ÚS 1084/08 18. 6. 2008 Obecně platí, že účastník řízení se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst. 1 o. s. ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je zaručeno i v ústavní rovině (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); jeho smyslem je poskytnout procesním právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce vybavený plnou mocí pro celé řízení je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28a odst. 1 o. s. ř.), ať je jím advokát (§25 o. s. ř.), nebo tzv. obecný zmocněnec (§27 o. s. ř.). Je-li účastník zastoupen, realizuje svá procesní práva a povinnosti prostřednictvím svého zástupce. Z této úpravy procesního postavení zástupce účastníka logicky vyplývá, že jestliže je účastník řízení zastoupen, podmínky vydání rozsudku pro zmeškání (tj. mj. neexistence včasné a důvodné omluvy z prvního jednání) musí být splněny i ve vztahu k omluvě pouze ze strany zástupce účastníka řízení [srov. judikaturu obecných soudů, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. ...
II. ÚS 274/06 18. 6. 2008 Za situace, kdy ve smyslu §21 odst. l písm. b) o. s. ř. statutární orgán Tělocvičné jednoty Sokol Olomouc řádně projevil svoji vůli ve formě uděleného pověření pro jednání před soudy a posléze samostatně pro řízení dovolací pro člena České obce sokolské, přičemž dle stanov neexistuje členství v jednotě, ale pouze členství v České obci sokolské, je výklad, že se musí jednat o člena České obce sokolské registrovaného (a příslušného) u jednoty, jejíž statutární orgán pověření udělil, jednoznačně restriktivním výkladem §21 odst. l písm. b) o. s. ř., nenaplňujícím smysl a účel tohoto ustanovení. Ve svém důsledku postup Nejvyššího soudu vycházející z takovéto interpretace citovaného ustanovení představuje libovůli soudu, znamenající porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces.
II. ÚS 2823/07 18. 6. 2008 Obecný soud rozhodující o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce je povinen přiměřeně dodržet veškerá ustanovení občanského soudního řádu vztahující se na soudní řízení a rozhodnutí. Jen tak je totiž možné, aby soud rozhodující o těchto námitkách dodržel i veškeré povinnosti, které jsou mu uloženy na úrovni ústavního pořádku, neboť zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, postup soudu neupravuje. Pokud se obecný soud přesvědčivým způsobem nevypořádal se všemi námitkami a v jeho rozhodnutí absentuje řádné odůvodnění, došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 590/08 17. 6. 2008 Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud ...
I. ÚS 3157/07 12. 6. 2008 Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
I. ÚS 3267/07 9. 6. 2008 Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti; zkoumal, zda byla dodržena šedesátidenní lhůta pro její podání a zda je ústavní stížnost přípustná. Napadené rozhodnutí totiž nabylo právní moci, aniž by proti němu bylo podáno odvolání, resp. žaloba podle části páté občanského soudního řádu. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda orgán veřejné moci prvního stupně postupoval správně, "když a jak" stěžovateli ustanovil opatrovníka, přičemž z toho důvodu nebylo předmětné rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno, a ten tak nemohl vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv, je taková ústavní stížnost přípustná [např. nález sp. zn. II. ÚS 1090/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171) a nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233)]. Ústavní soud - vycházeje z dále uvedených úvah (sub V.) týkajících se správnosti doručová ...
I. ÚS 1587/07 9. 6. 2008 Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil závěr, že prostřednictvím ústavní stížnosti žádný subjekt nemůže dosáhnout trestního stíhání konkrétní osoby. Z toho vyplývá, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit; poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. V trestním řízení však nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a o ...
III. ÚS 2308/07 9. 6. 2008 I. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůraznil, že pro zjišťování pobytu účastníka je podstatné i to, zda se jedná o občana České republiky nebo (i) o občana jiného státu, neboť od tohoto zjištění se odvíjí další možnosti zjištění informací (nejen) o pobytu účastníka řízení. Byť by tedy byl závěr o tom, že soudu není znám současný pobyt stěžovatele (důvodem by však zde rozhodně nemohly být údaje o tom, že se nezdržuje na adrese uvedené v žalobě, neboť tento údaj není žalovaný v zásadě nikdy schopen ovlivnit, tím méně pak závěr založený na chybě státních orgánů a na to navazujícím pochybení soudu), správný, platil by tento závěr pouze pro území České republiky. Soudu bylo totiž od počátku známo, že kromě českého má stěžovatel ještě německé státní občanství, a adresu do SRN soudu v řízení cizinecká policie sdělila. II. Ústavní soud se rovněž dříve ve svých rozhodnutích zabýval kritérii vztahujícími se na osoby vykonávající funkci opatrovníka, i na tyto závěry postačí nyní odkázat. ...
IV. ÚS 1391/07 5. 6. 2008 2 Porušení práva na spravedlivý proces způsobil obecný soud tím, že rozhodl o použití ustanovení §150 občanského soudního řádu, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu, aniž posuzoval výši nákladů řízení a zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho kterého účastníka. Zásahu do práva na spravedlivý proces se dopustil obecný soud dále tím, že jeho rozhodnutí není dostatečně a přesvědčivě odůvodněno a lze v něm spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Tímto postupem zasáhl obecný soud do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též do jeho základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 304/08 5. 6. 2008 Pro rozhodnutí o nákladovém výroku žaloby proti nečinnosti správního orgánu nemůže mít relevanci skutečnost, zda (ve vztahu k obsahu právní úpravy opožděné) vydání rozhodnutí bylo učiněno v důsledku jejího podání či nikoliv, tedy zda žalovaný správní orgán měl o podání žaloby proti (vlastní) nečinnosti objektivní znalost. Postupem soudu vycházejícím z ústavně nesouladné interpretace, nerespektující nadto právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu závazném ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky pro všechny subjekty, došlo k porušení práv stěžovatelky na soudní ochranu.
IV. ÚS 581/06 3. 6. 2008 S ohledem na specifickou povahu restitucí Ústavní soud od počátku své činnosti přísněji než v typově jiných věcech dohlížel na to, jak jsou ustanovení restitučních předpisů v praxi obecných soudů aplikována. Z bohaté judikatury Ústavního soudu z této oblasti je zřejmé, že standard přezkumu soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech je vyšší než v běžných občanskoprávních sporech. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu; podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z tohoto práva vyplývá i právo navrhovat důkazy a tomuto právu pak odpovídá povinnost soudu vzít jeho vyjádření a návrhy na provedení důkazů vážně v úvahu a vypořádat se s nimi. Dispozice ust ...
I. ÚS 366/05 22. 5. 2008 Ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, jejich ochrana a podmínky, poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím. Bývalý společný stát charakterizoval jednotný systém důchodového pojištění; z hlediska tehdejšího práva bylo právně irelevantní, ve které části československého státu občan byl zaměstnán, respektive kde měl sídlo jeho zaměstnavatel. Ústavním zákonem č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, (čl. 1) přijala Česká republika v ústavní rovině princip kontinuity právního řádu, pročež na dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem ve slovenské části československého státu nelze nahlížet jako na "zaměstnání v cizině". V důsledku tohoto rozlišování mezi občany České republiky, jež je založeno na fikci, podle níž bylo zaměstnání ve Slovenské republice tehdejšího společného československého státu, respektive sídlo zaměstnavatele naopak "zaměstnáním v cizině", je nutno mít za diskriminující, neboť není ...
I. ÚS 734/08 22. 5. 2008 Zde nelze opomenout text ustanovení §67 písm. b) trestního řádu v platném znění. Z něho plyne, že koluzní vazební důvod je dán, je-li důvodná obava, že obviněný "bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.". Trestní řád proto nepodmiňuje existenci tohoto vazebního důvodu obavou z ovlivňování svědků nebo spoluobviněných nevyslechnutých dosud soudem, jak platilo v předchozí právní úpravě před 1. 1. 1999, nýbrž jen "dosud nevyslechnutých", což se bude dít zpravidla již v přípravném řízení; tím byla zásadním způsobem zúžena možnost uplatnění koluzního důvodu vazby (srov. obdobně Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, Komentář, I. díl, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha, 2005, str. 457-458). Městský soud tedy pochybil, pokud spatřoval existenci důvodu vazby v podstatě až do doby skončení vyšetřování (výslovně v relaci k působení na spoluobviněné), či dokonce až do skončení jejich výslechu ...
II. ÚS 732/05 22. 5. 2008 Rozhodnutím ministra spravedlnosti o odložení vydání ztratila vazba ve vydávacím řízení svůj ústavněprávní základ s ohledem na to, že její další trvání nebylo již primárně odůvodněno vydáním k trestnímu stíhání do ciziny, nýbrž prováděním jiných trestních stíhání proti stěžovateli v tuzemsku. Původní důvod vazby byl tedy odkladem vydání upozaděn. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o odkladu vydání, které se tak stalo co do podstaty rozhodnutím o vazbě stěžovatele z jiného důvodu než vydání, ani nebylo podrobeno soudnímu přezkumu tak, jak je to obvyklé u vazeb uvalených při trestním stíhání v tuzemsku (přezkum nejen vazebních důvodů, ale i důvodnosti trestního stíhání a nezbytnosti vazby, jakož i její periodický přezkum). Tato vazba se tak dostala po rozhodnutí ministra spravedlnosti do rozporu s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť již byla mimo efektivní soudní kontrolu. Obecné soudy, rozhodující v posuzované věci o žádosti o propuštění, vycházely pouze z platné úpravy ...
II. ÚS 814/08 21. 5. 2008 Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Ústavní soud již v předchozích nálezech dovodil povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Pokud existuje povinnost soudu vytvořit takový procesní prostor, tím spíše existuje též povinnost obecného soudu se s tvrzeními účastníka řízení stran použití moderačního práva v rozhodnutí vypořádat bez ohledu na to, zda soud moderační oprávnění využije, či naopak - ...
I. ÚS 1056/07 21. 5. 2008 Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na ...
II. ÚS 2277/07 21. 5. 2008 Při projednávání a posuzování restitučních nároků je třeba vycházet ze smyslu a účelu restitučních zákonů, jimiž se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky některých majetkových křivd. Tento princip je nutno respektovat jak při interpretaci a aplikaci vztahu ustanovení §6 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, k ustanovení §4 citovaného zákona a ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tak při realizaci procesních práv účastníka řízení vyplývajících z §5, 107a a 118a občanského soudního řádu.
IV. ÚS 2603/07 21. 5. 2008 Městský soud v Praze při rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí obvodního soudu o vzetí do vazby ze dne 11. 5. 2007 nereflektoval ústavněprávní výklad procesních podmínek rozhodování o vazbě podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyložený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (N 41/32 SbNU 397), čímž porušil, vycházeje ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování judikatury v oblasti ústavně zaručených kautel, maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby.
Pl. ÚS 12/07 20. 5. 2008 1 V posuzovaném případě napadené ustanovení zákona o cestovních dokladech neposkytovalo (a ani nyní platné ustanovení zákona neposkytuje) správnímu orgánu rozhodujícímu o odnětí cestovního dokladu k žádosti orgánu činného v trestním řízení jakoukoliv možnost úvahy ohledně nevyhnutelnosti, resp. nezbytnosti v demokratické společnosti, neboť byl-li splněn zákonný důvod - žádost orgánu činného v trestním řízení, který vedl proti dotčené osobě trestní stíhání pro úmyslný trestný čin - neměl správní orgán vůbec žádný prostor pro správní uvážení o nezbytnosti či přiměřenosti takového opatření a cestovní doklad odejmout musel. Z ústavněprávního hlediska není klíčové (avšak současně není bezvýznamné), zda pravomocí uvážit nevyhnutelnost či nezbytnost použití prostředku, jímž dochází k omezení základního práva či svobody jednotlivce v zájmu ochrany jiné ústavně chráněné hodnoty, je nadán ten či onen orgán veřejné moci (správní orgán pasový nebo orgán činný v trestním řízení), rozhodné je, že jeho ...
Pl. ÚS 1/08 20. 5. 2008 1 Ústavní soud při rozhodování nemohl odhlédnout od skutečnosti, že ta část napadeného zákona, která je projednávána v tomto řízení, je obsahově integrální součástí stabilizace veřejných rozpočtů. V této souvislosti pak zaměřil pozornost na princip zdrženlivosti a minimalizace zásahu a na otázku pravomoci Ústavního soudu přistoupit ke kasačnímu rozhodnutí. Obdobně, jak tomu bylo v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 24/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 48, nález č. 26, vyhlášen pod č. 88/2008 Sb.) či sp. zn. Pl. ÚS 2/08 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 49, nález č. 73, vyhlášen pod č. 166/2008 Sb.), má za případné, aby i tehdy, shledal-li by dostatek důvodů k negativnímu rozhodnutí již po nalezení odpovědi na tento okruh otázek, nerozhodnout s poukazem na hledisko procesní ekonomie, aniž by provedl test rozumnosti (racionality), resp. se zabýval – byť i z optického hlediska a struktury odůvodnění nálezu – zdánlivě závěrečnou, z juristického hlediska však nepochybn ...
I. ÚS 49/06 20. 5. 2008 Za situace, kdy vrchní soud poté, co dospěl k závěru, že rozsah dokazování je úplný, opakovaně krajskému soudu ve "zrušujících" usneseních vytýkal jeho způsob hodnocení důkazů, a to zejména ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru kriminalistiky - expertíze ručního písma, upřednostňoval svůj způsob hodnocení závěrů tohoto posudku, v podstatě si vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které opakovaně krajskému soudu vnucoval, nejednal tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu a došlo tak k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, a naopak privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; ...
II. ÚS 531/06 20. 5. 2008 Obecné soudy považovaly dohodu za irelevantní, přestože v ní státní podnik svou odpovědnost výslovně uznal. Soudy nezohlednily, že tato dohoda byla výronem vůle státu, který na sebe převzal odpovědnost za nároky vzniklé vůči státu před rokem 1989. Pacta sunt servanda je všeobecně uznávanou právní zásadou a soudy právního státu z ní nemohou ústavně nekonformní interpretací zákoníku práce vyjímat smlouvy uzavírané z vůle státu poukazem na údajnou absenci hmotněprávní normy a doktrínu izolovanosti pracovního práva.
I. ÚS 454/07 19. 5. 2008 Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc ( ...
I. ÚS 609/07 19. 5. 2008 Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc ( ...
II. ÚS 1912/07 14. 5. 2008 Postupem soudu, který se řádným a logickým způsobem v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s neprovedením navrhovaného důkazu, a to zvláště při výslovném uznání relevantnosti důkazu soudem z hlediska možného konečného závěru a v kontextu posuzované věci, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2014/07 14. 5. 2008 Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladů rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. Použití výslechu zasahujícího kriminalisty ve vztahu k jím sepsanému úřednímu záznamu či jiným součástem spisového materiálu je ústavněprávně nep ...
I. ÚS 2345/07 14. 5. 2008 Z odůvodnění rozsudků Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že nerespektovaly skutečnost, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím, které je řádně odůvodněno (ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve spojení s ustanovením §260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů), přičemž v takovém postupu, který není odpovídajícím způsobem odůvodněn, lze spatřovat jisté prvky libovůle a také porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
I. ÚS 727/08 13. 5. 2008 V případě stěžovatele byla všechna napadená rozhodnutí vydána až po nabytí účinnosti zákona č. 253/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, redukujícího zákaz zpětné účinnosti [do té doby co do adresátů právní úpravy obecněji (šířeji) formulovaný v článku II. bodu 2 "přechodných ustanovení k části první" zákona č. 539/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] toliko na okruh dotčených subjektů potud, pokud se týče "... předání občana České republiky z České republiky do jiného členského státu Evropské unie, pokud spáchal trestný čin před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V těchto případech se postupuje podle ustanovení §391 až 402, ve znění tohoto zákona.". Stěžovatel je státním příslušníkem Mongolska, proto je zřejmé, že právní úprava článku II. bodu 2 na něj nedopadá. Předání s ...
IV. ÚS 2888/07 12. 5. 2008 Jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce.

Za rok 2008 bylo zveřejněno 239 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 3 z celkem 5 stran,
v čase 0,000102 sekundy z toho 0,000029 sekundy NoSQL databáze.