Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2008

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
Pl. ÚS-st. 25/08 6. 5. 2008 1 O aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah – a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu – může projevovat v právní sféře stěžovatele. Proto ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny základních práv a svobod a ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá.
Pl. ÚS 5/07 30. 4. 2008 1 Z předchozí relevantní judikatury dopadající na posuzovanou věc, jakož i z povahy řízení o ústavnosti zákonů a jiných právních předpisů vyplývá, že při přezkumu obecně závazné vyhlášky o místních poplatcích Ústavní soud podmínky podřazení ve vyhlášce označených parcel pod pojem veřejné prostranství [§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)] nepřezkoumává. Takový postup by znamenal nalézání práva místo přezkumu ústavnosti, a tím nahrazování kompetence orgánů veřejné správy a obecných soudů. Posouzení jedinečných skutkových okolností přísluší orgánům veřejné moci v rámci důkazního řízení v postupu, jehož završením je vydání individuálního právního aktu, jímž se autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů práv [srov. i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Nutno v této souvislosti odkázat i na závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. III. ÚS 274/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 168), dle něhož soudce ...
III. ÚS 1817/07 30. 4. 2008 2 Ústavní soud shledal v rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 228 Kč, rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveným v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Při stanovení výše nákladů řízení, spočívajících v odměně advokátovi, Městský soud v Praze nerespektoval jednoznačnou kogentní normu, a to §14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Rozhodnutím Městského soudu v Praze byl porušen také článek 11 Listiny základních práv a svobod poskytující ochranu vlastnickému právu.
III. ÚS 2853/07 30. 4. 2008 2 Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování. Tento ústavní imperativ jednak dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, současně však pro každého účastníka řízení představuje ústavní záruku, že k rozhodování v jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem stanovených pravidel tak, aby byla zachována zásada přidělování soudní agendy podle pevného rozvrhu práce, čímž je vyloučen výběr soudců a soudů "ad hoc". Rozhodování každé věci příslušným (tedy zákonným) soudem a soudcem je tedy neopomenutelnou podmínkou spravedlivého procesu. Jak již zdůraznil Ústavní soud ve svých rozhodnutích týkajících se pos ...
II. ÚS 2168/07 30. 4. 2008 Pro vlastní procesní závěr Ústavní soud vychází z toho, že jednání soudu prvního stupně bylo iniciováno obžalobou, zatímco činnost soudů druhého a třetího stupně byla v rozhodující oblasti viny iniciována opravnými prostředky stěžovatele. Byl to tedy především odvolací soud, kdo se měl v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatele, protože obžaloba byla v jeho stupni "druhou stranou sporu", a přiměřeně totéž lze uvést na adresu dovolacího soudu. Především odvolací soud je však povolán napravovat případná procesní pochybení soudu prvního stupně, a za tímto účelem je zákonodárcem dostatečně vybaven potřebnými prostředky. Tomuto svému úkolu v daném řízení odvolací soud nedostál a dovolací soud v tomto buďto žádné pochybení neviděl, anebo je nepovažoval za podstatné. Ústavní soud však ústavně relevantní vůli zákonodárce projevenou ve stanovení konkrétních úkolů soudní soustavy považuje za jeden z prvků budujících důvěru v chod spravedlnosti a v právní jistotu a předvídatelnos ...
I. ÚS 608/06 29. 4. 2008 Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Z hlediska kautel spravedlivého procesu a práva na obhajobu nelze považovat přečtení výpovědi nepřítomného svědka za provedení důkazu, které by mohlo mít relevanci z hlediska změněného hodnocení věrohodnosti svědka. Obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny.
II. ÚS 455/05 24. 4. 2008 Postupem odvolacího soudu, jímž změnil v trestní věci skutkové závěry soudu prvního stupně a dovodil z nich i odlišné závěry právní, a to na základě pouze zdánlivě nově provedeného podstatného důkazu ve smyslu §259 odst. 3 trestního řádu, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. ÚS 3035/07 24. 4. 2008 Pro posouzení dané věci je rozhodující vyřešení otázky, zda se zastoupení ustanoveným advokátem vztahuje na celé řízení, tedy včetně řízení dovolacího, nebo zda okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu končí. Ustanovený zástupce má v řízení zásadně stejné postavení jako advokát, jemuž byla udělena plná moc. Advokátovi lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení, tzv. procesní plnou moc. Dle §28 odst. 6 občanského soudního řádu platí, nevyplývá-li z plné moci něco jiného, že plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena. Za dané situace měl soud postupovat podle §241b odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu a vyzvat stěžovatele ke splnění podmínky povinného zastoupení. Lhůta pro podání dovolání by se pak odvíjela od dalšího postupu stěžovatele. Okresní soud Plzeň-město však výzvu doručil pouze ustanovené advokátce, kterou však s ohledem na vývody učiněné výše již nebylo možno považovat za právní zástupkyni stěžovatele. ...
II. ÚS 2224/07 24. 4. 2008 Ústavní soud se jednoznačně vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), na který správně poukazují i stěžovatelé, ale dále i např. v nálezech sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281), sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 64/40 SbNU 635), sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. 5. 2006 (N 102/41 SbNU 303) aj., že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé), přičemž dodává, že není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv. Obecné soudy, i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminaci různých skupin právních subjektů.
II. ÚS 3288/07 24. 4. 2008 V nálezu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) vyslovil Ústavní soud názor, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. Jednou z podmínek spravedlivého procesu je zásada právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, není-li stanoveno jinak, ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, činí sazba odměny částky uvedené v tomto ustanovení. Zejména je-li předmětem řízení ...
II. ÚS 234/08 24. 4. 2008 Ustanovení §28 trestního řádu včetně jeho odstavce třetího je třeba chápat a vykládat ve prospěch obviněného, který neovládá jazyk, v němž se řízení vede, neboť má zabránit zkrácení práv obviněného v důsledku neznalosti jazyka. Výklad, podle něhož lze lhůtu pro rozhodnutí o trvání vazby podle §71 odst. 4 a 6 trestního řádu počítat až od doručení písemného překladu předchozího usnesení stížnostního soudu podle §28 odst. 3 trestního řádu, je výkladem vybočujícím z mezí ústavnosti a dochází jím k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 2/08 23. 4. 2008 1 Většina změn provedených zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, se týká práv náležejících mezi práva sociální. Jejich pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“)]. Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Specifickým charakterem sociálních práv je, že jsou závislá zejména na ekonomické situaci státu. Úroveň jejich poskytování reflektuje nejen hospodářský a sociální vývoj státu, ale i vztah státu a občana, založený ...
Pl. ÚS 35/06 22. 4. 2008 1 Povinnosti uložené ve zkoumané vyhlášce jsou v podstatě totožné s těmi, které jsou sankciovány podle skutkových podstat přestupků zákona přestupkového. Proto není namístě jejich podřazení pod tzv. "ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě a přestupky proti pořádku v územní samosprávě" ve smyslu §46 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jak činí napadená vyhláška v čl. 6 odst. 2. Není totiž možné, aby stejné jednání, které je definováno přestupkovým zákonem jako přestupek proti veřejnému pořádku podle §47 přestupkového zákona, prohlásila obecní vyhláška za přestupek proti pořádku v územní samosprávě podle §46 odst. 2 přestupkového zákona. Pokud tak obec učinila (v čl. 6 odst. 2 vyhlášky), vykročila z mezí své pravomoci. Pokud by Ústavní soud do budoucna připustil plošně formulované zákazy, aniž by obec byla povinna potřebu takové plošné regulace zdůvodňovat, hrozila by územní partikularizace veřejného práva podle územních obvodů jednotlivých obcí. ...
I. ÚS 3184/07 17. 4. 2008 Ústavní soud opakovaně judikoval, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení; v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu [viz nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691)].
III. ÚS 685/06 10. 4. 2008 2 Porušení základního práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod může být založeno i průtahy v občanském soudním řízení, jež mají původ v nesprávném právním posouzení důsledků institutu přerušení řízení prohlášením konkursu na majetek jednoho z více jeho účastníků.
III. ÚS 744/06 10. 4. 2008 Pokud ustanovení zvláštního předpisu (v daném případě zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů) sice obsahuje určitou možnost zproštění mlčenlivosti, nikoliv však specificky ve vztahu k trestnímu řízení, je možno, aby soudce postupem podle ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu udělil předchozí souhlas k vyžádání utajovaných informací pro účely trestního řízení. Udělení předchozího souhlasu soudce podle ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu k tomu, aby policejní orgán mohl vyžadovat vysvětlení nebo svědeckou výpověď od daňového poradce o finančních poměrech jeho klienta, není porušením ústavně zaručeného práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života ani porušením práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, zaručených článkem 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1589/07 9. 4. 2008 2 Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Za situace, kdy se proti danému výkladu podústavního práva soustředí argumentace účastníka, je nezbytné, aby soud myšlenkové konstrukce, které jej k jeho zaujetí vedly, objasnil.
I. ÚS 2254/07 8. 4. 2008 V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod a viz i stanovisko menšiny pléna Nejvyššího správního soudu in usnesení ze dne 29. 4. 2004 č. 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem. Pravidlo in dubio pro libertate je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pravidla in dubio m ...
IV. ÚS 434/08 7. 4. 2008 Státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Platnou dohodou o příslušnosti cizozemského soudu je pro daný majetkový spor vyloučena pravomoc českých soudů. Volba konkrétního sudiště nacházejícího se v zemi sídla jedné ze smluvních stran zvyšuje právní jistotu všech dotčených subjektů, poněvadž již od prvopočátku řeší otázku rozhodných procesních předpisů, a tedy ujasňuje způsob vedení řízení pro případ vzniku sporu. Při sjednávání prorogační dohody je nutno pečlivě zvažovat dopady, které takové ujednání bude mít na způsob vedení řízení, náklady právního zastoupení a řízení obecně, jakož i na možné těžkosti při uznávání a výkonu cizozemského rozhodnutí. Předvídání důsledků prorogační dohody je však úkolem smluvních stran, které vinu za vyskytnuvší se potíže nemohou svalovat na soudy členského státu, jež na jejich věc náležitě aplikují rozhodné právní předpisy, v důsledku čehož mohou odmítnout se předloženým sporem zabý ...
I. ÚS 188/08 3. 4. 2008 Ustanovení §150 občanského soudního řádu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení [nález sp. zn. I. ÚS 305/03 ze dne 12. 7. 2005 (N 136/38 SbNU 3)]. Hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je však zásada úspěchu ve věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449)]. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, jakými úvahami se řídil, když posuzoval jako neplatnou smlouvu o sdružení uzavřenou mezi žalobci a stěžovatelem. Dů ...
II. ÚS 536/06 3. 4. 2008 Obecný soud, který vycházel ve svých úvahách z nesprávného náhledu na závaznost nálezů Ústavního soudu, porušil svým postupem čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na soudní ochranu i čl. 90 Ústavy České republiky ukládající soudům povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům.
II. ÚS 2445/07 3. 4. 2008 Důvod k vyloučení obhájce z obhajování podle §37a odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán za podmínky, že v tomto řízení obhájce jako svědek vypovídá, jako znalec podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník (§35 odst. 3 trestního řádu). Nepostačuje úmysl orgánů činných v trestním řízení někdy v budoucnu obhájce jako svědka vyslechnout ani samotné předvolání obhájce jako svědka k výslechu. Soud, který vyloučil obhájce z obhajování podle §37a odst. 1 písm. a) trestního řádu, přičemž v době rozhodnutí soudu bylo již zřejmé, že obhájce jako svědek vypovídat nemůže, neboť se na jeho osobu vztahuje zákaz výslechu pro nezproštění povinnosti mlčenlivosti (§99 odst. 2 trestního řádu), porušil ústavně zaručená práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 275/08 3. 4. 2008 Ústavně konformním výsledkem interpretace zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, nemůže být taková interpretace, podle níž je účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud se jedná o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkající se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem.
I. ÚS 2219/07 2. 4. 2008 Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že v případě, kdy je nákladový výrok výrazem extrémní svévole v soudním rozhodování, je takový postup způsobilý zasáhnout do práva na spravedlivý proces [v koncentrované podobě srov. nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]. Pojem "svévole" vykládá Ústavní soud ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující ...
Pl. ÚS 56/05 27. 3. 2008 1 1. Ústavní soud posoudí i další okolnosti projednávané věci, pokud by formální zrušení právní úpravy znamenalo nebezpečí opětovného přijetí totožné úpravy pouze s tím rozdílem, že budou dodrženy všechny požadavky zákonodárného procesu. V takovém případě formální a procedurální aspekty přezkumu ustupují z hlediska principu proporcionality požadavkům principů materiálního právního státu, právní jistoty a efektivní ochrany ústavnosti. 2. Referenčním hlediskem přezkumu ústavnosti zákonů podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ústavní pořádek. Aplikace komunitárního práva jako bezprostředně použitelného práva je v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností o aplikaci tohoto práva možnost, popř. povinnost obrátit se na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen "SES"). 3. Z čl. 1 odst. 2 Ústavy i pro Ústavní soud jako státní orgán České republiky vyplývá pov ...
IV. ÚS 1386/07 27. 3. 2008 Pokud z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývalo, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností dospěl k názoru, že není možné odpovědnost za zavinění ve vztahu k zastavení odvolacího řízení přičítat žalobkyni a proč nelze stěžovatelům přiznat náhradu nákladů odvolacího řízení, nelze jeho rozhodnutí považovat v tomto směru za přezkoumatelné. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen a je navíc ve zřetelném rozporu se stabilizovanou judikaturou upínající se k interpretaci a aplikaci jednoduchého práva relevantního pro posouzení dané věci, lze spatřovat prvek nahodilosti a libovůle, který nemůže být tolerován, neboť představuje v konečném důsledku zásah do základního práva účastníka řízení obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 2373/07 27. 3. 2008 Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takovéhoto předpisu ze strany orgánů veřejné moci, včetně praxe správních úřadů a výkladu práva správními soudy. Takováto konstantní správní praxe a na ni případně navazující rozhodování správních soudů a interpretace v nich obsažená tvoří, v materiálním smyslu, součást příslušné interpretované právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo. Přehodnocení interpretace ze strany správních úřadů nebo soudů za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů jistě není vyloučeno. Představuje však závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno posuzovat vždy v každé individuální situaci. Legitimita změny správní praxe závisí na otázce, do jaké míry mohl adresát normy rozumně počítat s tím, že se výklad dané normy změní, za nezměněných právních předp ...
IV. ÚS 2058/07 27. 3. 2008 Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím nespadá pod pojem rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání nemá Ústavní soud pravomoc (slovy zákona o Ústavním soudu "k jehož projednání není Ústavní soud příslušný"). Ačkoliv nemá Ústavní soud pravomoc rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti postupu Nejvyššího státního zastupitelství, které nepodalo žalobu podle §62 zákona o rodině, či proti přípisům, kterými Nejvyšší státní zastupitelství tuto skutečnost oznamuje zasilateli podnětu, je si vědom toho, že stávající zákonná úprava, dle níž manžel má právo popřít otcovství jen ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte, v případě, kdy Nejvyšší státní zastupitelství odmítne zmíněn ...
II. ÚS 2767/07 19. 3. 2008 Pokud soud rozhodne ve věci dříve, než měl stěžovatel možnost seznámit se s důvody, pro něž instančně nadřízený soud zrušil původní rozhodnutí soudu a pro něž mu vrátil věc k dalšímu řízení, poruší tím právo stěžovatele zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 1856/07 19. 3. 2008 Zavinění stěžovatele na zahájení vlastního trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat pravdivě. Pokud soud zamítl nárok stěžovatele s odkazem na zavinění si trestního stíhání vlastním jednáním, aniž by však toto jednání vykazovalo jakoukoliv způsobilost ovlivnit postup orgánů činných v trestním řízení, které vyústilo v zahájení trestního stíhání stěžovatele, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
II. ÚS 2221/07 19. 3. 2008 Soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma. V každém individuálním případě je proto třeba pečlivě srovnat majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy poškozeného vozidla, přičemž rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy původního majetkového stavu. S ohledem na možný vznik bezdůvodného obohacení v důsledku opravy je pochopitelně nutné zvažovat i účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených na uvedení poškozené věci do původního stavu.
Pl. ÚS 25/07 13. 3. 2008 2 Ústavní soud musí předeslat, že samotné zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů nemá žádný ústavněprávní rozměr. Vlastní rozhodnutí o jeho zřízení je rozhodnutím politickým, které bylo přijato legitimní většinou Parlamentu, přičemž Ústavní soud není jeho třetí komorou, aby do tohoto procesu vstupoval. Je totiž legitimním právem státu takovou instituci zřídit, a to přesto, že zde již existují jiné instituce, které se obdobnou problematikou zabývají. Jelikož vědecké bádání je pojmově spojeno s kategorií svobody (viz čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jsou všechny zákonem zřizované vědecké instituce budovány na principu autonomie, samostatnosti a oddělenosti od státní moci. Ústavní soud poměřoval proporcionalitu mezi právem na přístup k veřejným funkcím ve smyslu čl. 21 Listiny základních práv a svobod na jedné straně a principem ochrany demokracie na straně druhé. Dospěl k závěru, že převažuje veřejný zájem spočívající v ochraně demokracie. Dovodil, že sounáležitost ...
Pl. ÚS 83/06 12. 3. 2008 1 Názory na nový zákoník práce ostře dělí zástupce sociálních skupin, nejvíce zainteresovaných na jeho podobě. Ústavní soud zdůrazňuje elementární zásadu, že nemůže být arbitrem politických sporů o to, zda Česká republika bude mít více liberální či více sociální zákoník práce. Státní moc slouží všem občanům a stát se nesmí vázat na žádnou výlučnou ideologii. Smyslem existence Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a jediným kritériem jeho rozhodování je ústavní pořádek. Ústavní soud poukazuje rovněž na doktrinární kontinuitu své judikatury; to vzhledem k tezím vysloveným zejména v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 5/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 24, nález č. 149, vyhlášen pod č. 410/2001 Sb.] a sp. zn. Pl. ÚS 39/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 135, vyhlášen pod č. 499/2002 Sb.). Ústavní soud zde mj. vyložil, že při své rozhodovací činnosti je oprávněn posuzovat toliko ústavnost (popř. zákonnost) napadeného právního předpisu, a nikoliv ...
I. ÚS 274/04 11. 3. 2008 2 To, že je stěžovatel v daném případě oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval Ústavní soud již v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 205/97 ze dne 20. 11. 1997 (N 144/9 SbNU 279). Vyslovil přitom zejména - a v tom se již tehdy především odlišil od přístupu k věci ze strany obecných soudů - že politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že se stěžovatelův otec nemohl svého dědického podílu ujmout (jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví), a to vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů vydaných v tzv. rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního titulu uvedeného v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové ...
IV. ÚS 228/06 11. 3. 2008 I. V situaci precedentu plynoucího z rozhodování v jiných, byť podobných případech, následkem principu věci rozhodnuté, se neaplikuje právní věta z nálezu sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) týkající se možnosti nereflektovat výklady Ústavního soudu, pokud obecný soud přednese "konkurující úvahy", kteroužto možnost mají obecné soudy jenom při svém prvním rozhodování ve věci, nikoliv až po nálezu Ústavního soudu rušícím jejich původní rozsudek. Při znovurozhodování po nálezu Ústavního soudu se aplikuje jiné pravidlo, a sice: "Při rozhodování následném byl tedy Nejvyšší správní soud vystaven požadavku ještě přísnějšímu; totiž tuto vázanost promítnout (a respektovat) nikoli coby "všeobecnou", nýbrž jakožto "konkrétní", založenou přímo ve věci posuzované, resp. jako závaznost, která konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká". II. Skutečnost, že Česká republika uzavřela se Slovenskou republikou smlouvu o provádění sociálního zabezpeče ...
IV. ÚS 2701/07 10. 3. 2008 Okresní soud tím, že své rozhodnutí de facto neodůvodnil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále soud aplikací zrušené právní normy a nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu (a to aniž by takovýto postup podepřel adekvátní argumentací - srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04, IV. ÚS 301/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16, svazek 47, nález č. 190) porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, což ve svém důsledku vedlo také k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 625/05 6. 3. 2008 Na základě §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníků. Dispoziční právo vlastníků lze sice výjimečně omezit zákonem, ovšem za předpokladu, že toto omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Při užívání bytu bez právního důvodu nelze uložení povinnosti oprávněným (stěžovatelům) najít povinným (žalovaným) náhradní ubytování považovat za omezení vlastnického práva, ale jedná se o založení nové povinnosti vlastníkům, což není v souladu s ustanovením §3 odst. 1 občanského zákoníku. Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Zákon takové omezení připustil v případech uvedených v §711 až 712 občanskéh ...
II. ÚS 156/06 6. 3. 2008 Projednávaná věc spadá pod problematiku, kterou se Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval. Stěžovatelce za těchto okolností vzniklo legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) na to, že jí bude přiznána majetková hodnota v podobě vyrovnávacího příspěvku, jehož výše bude stanovena dle zásad respektujících rovnost stěžovatelky v právu na přiměřené zabezpečení ve stáří (čl. 1 ve spojení s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), které byly judikovány citovanými rozhodnutími Ústavního soudu, od nichž se nemá důvodu Ústavní soud odchýlit.
I. ÚS 365/05 6. 3. 2008 Ústavní soud se otázkami aplikace Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (dále též jen "Smlouva") zabýval již opakovaně (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 405/02, sp. zn. III. ÚS 252/04, sp. zn. IV. ÚS 158/04, sp. zn. IV. ÚS 301/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 80, svazek 36, nález č. 16, svazek 37, nález č. 72, svazek 47, nález č. 190). Zásadní stanovisko pak vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 54). V něm připomněl právní závěry již dříve vyslovené ve výše uvedených nálezech, které je nutno aplikovat i v posuzovaném případě. Ústavní soud zaujal stanovisko, že ratifikací mezinárodních smluv nejsou dotčena výhodnější práva, jejich ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátním zákonodárstvím (nález sp. zn. Pl. ÚS 31/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 25, vyhlášen pod č. 164/1995 Sb.). Bývalý spol ...
I. ÚS 1726/07 6. 3. 2008 Postupem Městského soudu v Praze, který dostatečně neodpověděl na odvolací námitky stěžovatelky a vůbec se nezabýval osudem zásilky stěžovatelkou prokazatelně doručené Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 31. srpna 2007, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tím, že potvrdil zastavení řízení usnesením zmíněného obvodního soudu, aniž spolehlivě prověřil tvrzení stěžovatelky o zaplacení soudního poplatku, zabránil tomu, aby se mohla stanoveným postupem domoci svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy, aby byla její věc řádně projednána a bylo o ní meritorně rozhodnuto.
I. ÚS 606/07 5. 3. 2008 Městský soud v Praze svým rozhodnutím o vyloučení jednotlivých věcí k samostatnému projednání vzbudil ve stěžovateli přesvědčení, že o každém rozhodnutí Celního ředitelství Praha bude rozhodovat přísně individuálně tím spíš, že stěžovatel navrhl, aby projednal všechny případy společně. Toto rozhodnutí vedlo ke specifikování odlišností všech případů bez ohledu na jejich společné rysy. Samostatná jednotlivá řízení vedla k samostatným posouzením, a tedy i k samostatným nákladům u každé jednotlivé správní žaloby. Závěry Městského soudu v Praze byly založeny na předpokladu, že osamostatněním jednotlivých věcí nemohou stěžovateli vzniknout jiné náklady než příslušný soudní poplatek. Pokud Městský soud v Praze k této individualizaci každé správní žaloby, kterou sám vyvolal, při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl, jednal v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze tím, že v projednávané věci nepřiznal stěžovateli za provedené úkony náhradu nákla ...
II. ÚS 2268/07 29. 2. 2008 2 Princip právního státu, v němž je obsažen i princip panství práva, vyžaduje naprostou dominanci práv v protikladu k vlivům uplatňovaným ze strany arbitrárně vykonávané moci. Tento princip vylučuje existenci libovůle a samozřejmě i prerogativ a vylučuje dokonce i široce koncipovaná oprávnění na straně orgánů exekutivy, plní-li funkce státní správy, jejíž součásti je i policie. Předpokladem řádu v právním státu je státní monopol moci, která má sloužit při prosazování práva ochraně občanů a zajišťování jejich svobody. V právním státu legitimuje mocenský monopol toliko právem založená a právem omezená moc. Státní moc tak smí být vykonávána jen s respektem k limitům, které ve vztahu k ní představují základní práva a svobody jednotlivců. Lidská důstojnost jako hodnota je ukotvena v samých základech celého řádu základních práv obsažených v ústavním pořádku. Je s ní spojen nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle an ...
I. ÚS 3038/07 29. 2. 2008 Odposlouchávání telefonních rozhovorů veřejnou mocí (stejně jako jiné tajné sledování) přestavuje vážné omezení základních práv. Z ústavního pořádku plyne, že k omezení osobní integrity a soukromí (tj. k prolomení ochrany) může ze strany veřejné moci dojít jen zcela výjimečně a jen je-li to nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak. Při nedodržení některé podmínky jde o zásah protiústavní. Mírnější podmínky, které zpravodajské zákony na průlom do soukromí kladou, jsou tolerovatelné jednak přísným omezením účelu použití získaných informací a jednak závažností konkrétně hrozícího nebezpečí. Též judikatura Evropského soudu pro lidská práva při omezování základního práva na soukromí z důvodu bezpečnosti přísně limituje podmínky použitelnosti důkazů získaných omezením soukromí a aprobuje pouze postupy dávající dostatečné záruky ochrany základních práv, např. proti zneužití či libovůli, neboť v opačném případě je podle Evropského soudu pro lidská práva (i díky dnešní ...
I. ÚS 1560/07 28. 2. 2008 Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Každý úkon orgánu veřejné moci je totiž nutno v prvé řadě posuzovat podle jeho obsahu a následků, které způsobil či může způsobit, a to bez ohledu na jeho označení a na případné formální či materiální nedostatky. Ústavně konformní řešení daného případu vyžaduje, aby byl vzat v úvahu právě charakter minulého nedemokratického totalitního režimu, který přímo a úmyslně zapříčinil, že možnost faktického nakládání s jakýmkoli majetkem pro jedince žijícího v tzv. kapitalistické cizině byla naprosto iluzorní. Neplatí sice, že by pro období totalitního režimu nebylo možné institut derelikce vůbec použít; vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem té které věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné podtrhnout, že po listopadu 1989 d ...
I. ÚS 987/07 28. 2. 2008 V řízení o určení otcovství podle §54 odst. 1 a 2 zákona o rodině je soud oprávněn uložit žalovanému muži, aby se v souladu s §127 odst. 3 občanského soudního řádu dostavil ke znalci a strpěl odběr vzorků DNA, a to za účelem určení, popř. vyloučení otcovství tohoto muže. Není v rozporu s ústavním pořádkem, vynucuje-li soud splnění této povinnosti na žalovaném muži, který se odmítá vyšetření podrobit, za pomoci pořádkových pokut či předvedení.
II. ÚS 2704/07 28. 2. 2008 Šetření, jež má předcházet ustanovení opatrovníka účastníkovi, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně aktuální, aby mohlo být oporou pro závěr, že důvody pro ustanovení opatrovníka jsou dány ke dni vydání usnesení o tomto opatření. Ustanovení opatrovníka nemůže být toliko formálním úkonem, jenž by měl pouze urychlit soudní řízení. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže opatrovník (jednalo se o justiční čekatelku) se nezúčastnil jednání, které proběhlo před nalézacím soudem, a nepodal odvolání. Pokud soud pokračoval v řízení s ustanoveným opatrovníkem, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady, odňal stěžovateli možnost jednat před soudem, čímž porušil nejen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ale v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu.
I. ÚS 1916/07 26. 2. 2008 V případě aplikace rehabilitačních předpisů platí, že teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. V daném případě totiž nelze přehlédnout ani ten aspekt, že správní soudy přijaly právní závěry stran rehabilitace stěžovatele a z toho vyplývajících dalších právních důsledků navzdory tomu, že toto postavení bylo deklarováno pravomocným rozhodnutím trestního soudu (byť se výrok rozhodnutí netýkal přímo základů trestní odpovědnosti stěžovatele, neboť v takovém případě b ...
IV. ÚS 625/06 25. 2. 2008 Ústavní soud si nenárokuje neomylnost; jeho judikatura nesmí ustrnout na určitém stupni dosaženého vývoje tak, že by se Ústavní soud slepě a sveřepě držel v minulosti utvořeného právního názoru a odmítal vést jakýkoli dialog s účastníky řízení o možnosti posunu své rozhodovací praxe. K její změně je však nutno přistupovat opatrně a zdrženlivě. Aby se Ústavní soud nedopustil libovůle v rozhodování, a neporušil tak princip předvídatelnosti soudního rozhodování, je namístě, aby vlastní překonanou judikaturu nepřešel bez povšimnutí, ale naopak v odůvodnění svého rozhodnutí na ni upozornil a ozřejmil, jaké okolnosti jej vedly k zaujetí odlišného - nového právního názoru.
I. ÚS 4/06 20. 2. 2008 Účelem právní úpravy doručování není kladení překážek osobám uplatňujícím právo, nýbrž stanovení formálního postupu pro jeho uplatňování. Rozhodujícím dokladem pro posouzení zachování lhůty k podání opravného prostředku je podací lístek, jímž pošta potvrzuje příjem zapsané zásilky.
I. ÚS 2244/07 19. 2. 2008 2 Základní zásadou jakéhokoliv soudního procesu je, že pokud není tvrzení jedné strany řízení důkazem prokázáno, zůstává zpravidla toliko v rovině tvrzení a nemůže být soudem bráno za skutkové zjištění. Opačný přístup by značil i porušování principu rovnosti stran řízení; to platí tím spíše v trestním řízení, kde jde často o osobní svobodu obviněného a kde pouhé převzetí tvrzení orgánu činného v trestním řízení (policejního orgánu) může mít intenzivnější negativní důsledky.

Za rok 2008 bylo zveřejněno 239 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 5 stran,
v čase 0,000101 sekundy z toho 0,000029 sekundy NoSQL databáze.