Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2008

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 1534/08 17. 12. 2008 Pokud správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevezme námitku žalobce vůbec v potaz a nezabývá se jí ani z toho hlediska, zda se jedná o námitku uplatněnou v rámci dvouměsíční lhůty pro podání žaloby ve smyslu §71 odst. 2 soudního řádu správního, tedy pokud není žalobci v odůvodnění rozsudku správního soudu vysvětleno, proč se soud jeho žalobní námitkou nezabýval, čímž mu je odňata možnost, aby se proti právnímu hodnocení (a to i z hlediska včasnosti uplatnění) námitky bránil cestou kasační stížnosti, dojde k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takový postup správního soudu přitom nemůže být zhojen tím, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí o kasační stížnosti dodatečně stěžovateli předestře svůj právní názor, z jakého důvodu nebylo soudem prvního stupně k jeho žalobní námitce přihlíženo. Nepochybně je totiž povinností soudu vypořádat se nejen se správností námitek žalobce, ale prvotně s včasno ...
I. ÚS 315/07 17. 12. 2008 Ústavní soud již vícekrát ve své judikatuře potvrdil ústavně konformní interpretaci, dle níž pojem "zavinění", použitý v ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska. Pokud pouze jedna procesní strana zaviní, že řízení je zastaveno, pročež ve věci nemůže být meritorně rozhodnuto a tím zjištěno, zda návrh byl podán důvodně, vzniká jí zásadně povinnost nahradit druhé procesní straně náklady řízení. V tomto ohledu v případě postoupení žalované pohledávky nese z procesního hlediska žalobce (postupitel) odpovědnost za to, že postupník nevstoupí na jeho místo do řízení, v důsledku čehož žalobci nezbude než vzít žalobu pro ztrátu aktivní legitimace zpět s důsledkem zastavení řízení.
Pl. ÚS-st. 26/08 16. 12. 2008 1 Podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, disponuje na základě uvedeného ustanovení procesním prostředkem, na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem. Z tohoto důvodu je třeba žalobu pro zmatečnost podle uvedeného ustanovení považovat za procesní prostředek, jehož vyčerpání je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
Pl. ÚS 28/06 16. 12. 2008 1 Předpokladem posouzení, zda podzákonný právní předpis byl vydán v mezích zákona, a tedy v souladu s §79 odst. 3 Ústavy České republiky, je, že ze zákonného zmocnění vyplývá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard. Pokud §37n odst. 5 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zmocňuje stanovit bližší podmínky financování systému nakládání s historickými elektrozařízeními podzákonným právním předpisem, nezbytně tím předpokládá i bližší specifikaci tohoto systému. Zákon předpokládá, že povinnosti spojené s historickým elektroodpadem bude zajišťovat systém vytvořený výrobci, jehož náklady budou financovány ze strany všech výrobců. Z tohoto hlediska vymezení bližších podmínek nezbytně zahrnuje i určení, který ze systémů nakládání s elektrozařízeními bude v případě absence dohody všech výrobců zabezpečovat nakládání s historickými elektrozařízeními, jehož náklady budou hrazeny z příspěvků všech výrobců. Ustanovení §37n odst. 5 ...
IV. ÚS 2380/08 16. 12. 2008 I nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena proto, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby důsledně hájila zájmy nepřítomného, což předpokládá mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Ustanovení opatrovníka podle §29 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") spadá v občanském soudním řádu do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení §31 o. s. ř., podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci. Obecný soud nesplní řádně zákonnou povinnost vyhledávací, resp. splní ji nedostatečně, pokud ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, nepředchází šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro takový postup v řízení a zda není možno použít ji ...
IV. ÚS 812/05 12. 12. 2008 Pokud je účastník řízení nucen uhradit na nákladech soudního řízení podstatně vyšší částku, než pro kterou lze najít oporu v dosavadním průběhu soudního řízení, ocitá se výrok soudního rozhodnutí o nákladech řízení nejen v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť se jím neodůvodněně zasáhne do majetkové sféry účastníka řízení, ale též s čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť závěry soudu stran nákladů řízení nelze považovat za logické, věrohodné a obsahem spisu dostatečně opodstatněné.
III. ÚS 1481/08 11. 12. 2008 2 Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod). Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (§157 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud nedostojí povinnosti řádného a transparentního odůvodnění, pokud z jeho rozhodnutí není zřejmé, z čeho ve ...
I. ÚS 755/06 10. 12. 2008 Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně prohlásil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základní ...
Pl. ÚS 26/07 9. 12. 2008 1 Podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Toto právo je formulováno obecně, není omezeno na občany České republiky. Pokud je tedy rozhodnutím o správním vyhoštění možné zasáhnout do nějakého základního práva či svobody cizince, neobstojí ustanovení zákona vylučující jeho soudní přezkum. Přestože subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, Listina cizincům nepochybně zaručuje práva, která mohou být vyhoštěním dotčena. Listina přitom nijak nerozlišuje mezi tím, zda se cizinec zdržuje na území České republiky oprávněně, či nikoliv. I rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který na území České republiky nepobývá oprávněně, může zasáhnout do řady jeho základních práv, např. do práva na život, práva nebýt podroben mučení a jinému ponižujícímu zacházení nebo trestání, do práva na ochranu soukromého ...
Pl. ÚS 48/06 9. 12. 2008 2 Vlastnické právo jako právo základní je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle věty prvé a druhé prvního odstavce uvedeného článku má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z uvedené ústavní normy nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka, reprezentovaného v daňových věcech správcem daně, která by v případě prohlášení konkursu vedla k jeho zvýhodnění a de facto mu přiznávala privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům.
I. ÚS 428/06 4. 12. 2008 Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv stěžovatele, bylo ústavní stížnosti podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i odůvodnění tohoto nálezu, vyhověno.
III. ÚS 3158/07 4. 12. 2008 Požadavek, adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), že "i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1 občanského zákoníku, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného, sjednaného v nájemní smlouvě, za vymezenou dobu minulou. Stojí za to zdůraznit, že tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) - by obecné soudy požadavku zajistit "proporci ...
II. ÚS 1161/08 3. 12. 2008 Ústavní soud v minulosti v souvislosti s povahou veřejné dražby v procesu tzv. malé privatizace judikoval, že vlastnictví nabývané podle §9 odst. 1 a §11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, (dále jen "zákon o malé privatizaci") je vlastnictvím nabývaným na základě smlouvy, kde stát je její stranou, a příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu [viz nález sp. zn. II. ÚS 303/95 ze dne 4. 2. 1997 (N 14/7 SbNU 99)]. Právní názor, že postup státu podle zákona o malé privatizaci nebyl rozhodováním nositele veřejné moci, ale rozhodováním dosavadního vlastníka majetku v soukromoprávním vztahu o tom, jak se svým majetkem naloží, Ústavní soud zopakoval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 93/99 ze dne 3. 10. 2001 (N 141/24 SbNU 13). Z toho lze dovodit závěr, který zastává např. i Nejvyšší soud (viz rozsudek sp. zn. 2 Odon 3/97), že na smlouvu uzavřenou ve veřejné dražbě se obec ...
IV. ÚS 2191/08 3. 12. 2008 Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu - sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.; o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného), - sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59; o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ustanovení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř. nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle ...
IV. ÚS 1253/08 3. 12. 2008 Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu - sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.; o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného), - sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59; o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak ve smyslu právního názoru plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ustanovení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř. nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle ...
Pl. ÚS 12/08 2. 12. 2008 1 Jestliže obecný soud, obracející se na Ústavní soud s návrhem na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve svém návrhu jednoznačně uvádí, že napadené ustanovení zákona je (vedle rozporu s ústavním pořádkem) rovněž v rozporu s právem Evropských společenství, nehledě na to, zda pro tento závěr předkládá argumenty, musí za takové situace rozhodnout na prvním místě na základě požadavků stanovených rozsudkem Soudního dvora Evropských společenství Simmenthal II (Amministrazione delle Finanze dello Stato v Simmenthal SpA ze dne 9. března 1978, 106/77) o nepoužitelnosti napadeného ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství. Ústavní soud ponechává zcela na úvaze obecného soudu, zda se primárně bude zabývat zkoumáním rozporu zákonného ustanovení, které má aplikovat, s právem Evropských společenství, anebo se zaměří na zkoumání rozporu s ústavním pořádk ...
Pl. ÚS 43/05 2. 12. 2008 2 K tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost právního předpisu, nestačí jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti, nýbrž je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace. Přímá aplikace ustanovení §183i až 183n zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., v posuzovaném případě součástí soudní činnosti rejstříkového soudu nebyla. Skutečnost, že soud zkoumá podmínky pro provedení zápisu do obchodního rejstříku podle ustanovení §200da odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 216/2005 Sb., nyní ustanovení §200da odst. 4 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, pouze z formálního hlediska, neznamená porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a není v rozporu ani se zásadou nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Listina základních práv a svobod poskytuje soudní (procesní) ochranu pouze tomu právu, které účastníkům právní řád (hmotné právo) gara ...
I. ÚS 1611/07 2. 12. 2008 Nelze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládá. Zákonný pojem "konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání" se v rozporu s racionálním výkladem neodvíjí ode dne 31. 12. 1998, nýbrž až ode dne 31. 12. 1999, kdy prostředkem k extenzivnímu výkladu je lhůta k podání daňového přiznání, tj. den 31. 3. 1999. Tímto výkladem je výslovná tříletá lhůta prodloužena na lhůtu čtyřletou. Bytová politika státu realizovaná skrze zdaňování nemůže činit neodůvodněné rozdíly. Nelze tolerovat ani velmi extenzivní výklad lhůt k vyměření daně ani přehnaně restriktivní výklad podmínek osvobození od daně. Interpretace a aplikace daňového práva procesního i hmotného, tedy práva, které již samo legitimizuje jisté omezení vlastnického práva, nesmí vést k porušení tohoto zásadního práva tím, že nerespektuje z principu proporcionality plynoucí příkaz k co největší minimalizaci zásahu do zá ...
II. ÚS 323/07 2. 12. 2008 Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem uplatněným v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi řízení možnost vyjádřit se k věci samé a ke všem provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu (při promítnutí shora uvedených postulátů fair procesu do jeho postupu) vytvořit účastníkovi řízení prostor k uplatnění jeho námitek a vyjádření ve vztahu k provedeným důkazům. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
I. ÚS 705/06 1. 12. 2008 Státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem, který již svou povahou představuje zásah do základního práva na vlastnictví, jejž zároveň legitimuje. V podmínkách materiálního právního státu je navíc nezbytné toto ustanovení vykládat nikoliv pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc jakýmkoliv způsobem, nýbrž je třeba jej vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci co nejvíce respektoval ochranu základních práv jednotlivce, v daném případě autonomní sféru jednotlivce, jejíž součástí je též tzv. informační autonomie jednotlivce Daňové řízení má, pokud jde o pořizování důkazů, vyšetřovací charakter: správce daně je nadán celou řadou vyšetřovacích pravomocí k tomu, aby realizoval zájem státu na zajištění toho, co "jeho jest", tj. ověření, přezkoumání a vymožení daňové povinnosti jednotlivce. Daňová kontrola je z tohoto pohledu ...
I. ÚS 3269/07 1. 12. 2008 Ústavní soud nenachází důvod pro změnu své dosavadní judikatury a setrvává na právním názoru, že k ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř. je možno přistoupit toliko po vyčerpání dostupných možností zjištění aktuálního pobytu účastníka řízení. Jsou-li důvody pro ustanovení opatrovníka spolehlivě dány, je nutno hledat především v řadách osob blízkých účastníkovi, jehož práva mají být v řízení chráněna. Pokud soud ustanoví opatrovníka předčasně a toliko formálně, porušuje základní práva účastníka plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 307/06 27. 11. 2008 2 Pokud soud vydá v důsledku omylu či administrativního pochybení jiné rozhodnutí, než měl soudce či senát v úmyslu, je třeba tuto vadu zhojit prostředky, které příslušný procesní předpis k tomuto účelu zakotvuje, a nikoliv tak, že vydá nové rozhodnutí a původní rozhodnutí označí přípisem za v podstatě neexistující. V řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty je možné, aby se účastník řízení domáhal ochrany svých práv cestou předběžného opatření. To však neznamená, že soud je povinen návrhu na jeho vydání vyhovět; kromě toho, že musí zkoumat, zda jsou splněny podmínky §102 odst. 1 občanského soudního řádu, musí při svém rozhodování vzít v úvahu i §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a případnou kolizi těchto ustanovení řešit s pomocí principu proporcionality.
I. ÚS 2369/07 27. 11. 2008 Funkce opatrovníka nebyla zákonem upravena proto, aby usnadňovala činnost soudu v tom, kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena k hájení zájmů účastníka, který se nemůže řízení účastnit.
III. ÚS 455/06 27. 11. 2008 Povinnost účastníka řízení uvedená v §42 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy písemně doplnit své elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů.
III. ÚS 363/06 27. 11. 2008 Rozhodují-li obecné soudy o odměně soudního exekutora podle §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, jsou povinny postupovat tak, aby soudní exekutor měl možnost reagovat na argumentaci povinného a vyjádřit se k provedeným důkazům. Pokud tak neučiní, porušují čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 19/08 26. 11. 2008 1 V první fázi se Ústavní soud zaměřil na zvážení procesní otázky rozsahu přezkumu, který bylo možno (podle navrhovatele a některých vyjádření) nutno zaměřit buď na celou Lisabonskou smlouvu, nebo jen na v návrhu zpochybňovaná ustanovení této smlouvy. Ústavní soud předesílá, že v této souzené věci nehodlá rozlišovat, zda se jedná o řízení sporné či nesporné v klasickém pojetí civilistickém. Jde totiž o zcela specifické řízení o přezkumu ústavnosti mezinárodní smlouvy. Ústavní soud se zde přiklonil k závěru (vycházejícímu analogicky z jeho konstantní judikatury v oblasti přezkumu právních předpisů), jenž se zaměřuje pouze na v návrhu kvalifikovaně napadená a odůvodněná ustanovení předmětné mezinárodní smlouvy. Aktivně legitimovaný subjekt tedy zatěžuje v uvedeném řízení, které je zahajováno z jeho iniciativy (tedy fakultativně), břemeno tvrzení, jež je povinen naplnit. Pokusu o úplnost ústavního přezkumu, nota bene s důsledky překážky rei iudicatae, a to zejména u rozsáhlých normativních ...
I. ÚS 649/07 26. 11. 2008 V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že došlo k porušení jejich základních práv, zakotvených v článku 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny. Ústavní soud uzavírá, že k porušení shora uvedených základních práv stěžovatelů v řízení před obecnými soudy nedošlo. Namítají-li stěžovatelé porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, nutno poukázat na to, jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by mohlo dojít jen tehdy, pokud by stěžovatelům byla upřena možnost domáhat se jejich práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o dané věci, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný [viz nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelům bylo nějak bráněno dovolávat se jejich práv u obecných soudů. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu ...
I. ÚS 1756/08 24. 11. 2008 Stěžovatel především namítal, že se nemohl uvést své stanovisko a že mu nebyla poskytnuta možnost osvětlit svou životní situaci. Ústavní soud těmto argumentům nepřisvědčil, protože Okresní soud Plzeň-město pro projednání přeměny podmíněného trestu na nepodmíněný trest řádně nařídil ústní jednání, u něhož byl stěžovatel přítomen, měl možnost k věci uvést své stanovisko a navrhnout případné důkazy. Skutečnost, že jednání odvolacího soudu pak mělo podobu neveřejného zasedání, neznamená porušení práva stěžovatele být slyšen. Postup odvolacího soudu byl v souladu se zákonem, protože příslušnými ustanoveními trestního řádu není pro jednání o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně veřejné zasedání stanoveno; stačí, byl-li stěžovatel přítomen a vyslechnut u soudu prvního stupně. Není úkolem Ústavního soudu, aby posuzoval otázky, které spadají do pravomoci obecného soudu a jsou jen aplikací podústavního práva. Ústavní soud ani nemůže předjímat výsledek takového posouzení, avšak musí zdůr ...
I. ÚS 2695/08 24. 11. 2008 Stát není zásadně oprávněn domáhat se právní ochrany skrze základní práva a svobody. Možnost státního zastupitelství vstoupit do zahájeného řízení ve věcech obchodního rejstříku podle §35 odst. 1 občanského soudního řádu není výkonem svobody státu jako nositele základních práv a svobod, nýbrž výkonem jeho pravomoci stanovené zákonem, a jeho úkolem je zastupovat stát při ochraně veřejného zájmu. Stát v tomto řízení vystupující tak není subjektem nadaným svobodou, včetně svobody vůle, která je základním východiskem výkonu a především samotné koncepce základních práv. Z tohoto pohledu se stát nemůže dovolávat ústavní garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, konkrétně se nemůže u Ústavního soudu domáhat zrušení výroku, jímž mu (z důvodu účasti státního zastupitelství v řízení) byla uložena náhrada nákladů řízení jiného účastníka řízení.
III. ÚS 338/06 21. 11. 2008 2 Tím, že soud prvního stupně při rozhodování o zastavení řízení po zpětvzetí žaloby nedoručil odvolání, podané žalobcem a směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení, žalovanému, který zaujímal k argumentům žalobce od samého počátku zřetelně nesouhlasný postoj, odňal žalovanému možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, případně realizovat jeho další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání, tedy toliko na základě podaného odvolání, přestože základ jeho rozhodnutí o nákladech řízení se odvíjel od sporné skutkové okolnosti, a navíc rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil žalovaného na jeho procesních právech. Soud tak porušil ústavně chráněné právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků ř ...
Pl. ÚS 14/07 19. 11. 2008 2 Materiálnímu chápání opatření obecné povahy ve prospěch stěžovatelů je třeba dát přednost také s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž, nabízí-li se dvojí možný výklad veřejnoprávní normy, je třeba v intencích zásad spravedlivého procesu volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu in dubio pro libertate plynoucí přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny), vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem [viz nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373) a obdobně nález sp. zn. III. ÚS 741/06 ze dne 29. 11. 2007 (N 209/47 SbNU 685)]. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje i doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Ústavní soud tak ve vztahu k posuzované věci podtrhuje možnost efektivní soudní ochrany práv stěžovate ...
II. ÚS 254/08 18. 11. 2008 Omezení nařizovací pravomoci má svůj původ a účel v principech spravedlivého procesu, a proto nemůže vést k situaci, kdy vyšší soud rezignuje na faktické promítnutí svého právního názoru do rozhodnutí nižšího soudu, neboť taková situace principy spravedlivého procesu porušuje. Soud nesmí připustit, aby jeho rozhodnutí nemělo reálný dopad na právní situaci subjektů práva, neboť by ignoroval očekávání, které účastníci legitimně adresují soudům právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Hranice trestnosti vyjádřená materiálním znakem nesmí být tak nízká, aby díky počtu jednání, jež jsou při daném nastavení prahu trestnosti trestná, nebylo trestní stíhání té které osoby věcí náhody či spíše arbitrální selektivity (libovůle), spíše než systematického potírání trestných jednání. Taková aplikace práva odporuje proporcionalitě trestní represe Užití judikatury vzniklé za jiných společenských (nejen právních a ekonomických) poměrů nesmí eliminovat ústavní práva.
I. ÚS 1835/07 18. 11. 2008 Daňová kontrola představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce (zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ukládá v průběhu daňové kontroly daňovému subjektu řadu povinností od poskytování vhodného místa a prostředí k provádění kontrolních úkonů, přes umožnění vstupu pracovníka správce daně do všech provozních budov, místností, obydlí, dopravních prostředků až po povinnost vydat pracovníkovi správce daně všechny požadované doklady, písemnosti atd.). V podmínkách materiálního právního státu je nezbytné trvat na požadavku, aby takové omezení či narušení autonomní sféry jednotlivce mělo jasný a předem seznatelný důvod, legitimující použití takového omezení, a takový důvod musí spočívat v konkrétních skutečnostech. Jinak řečeno, v případě daňové kontroly nemůže být takovým důvodem obecně formulovaný zájem státu na výběru daní, který je účelem zákona o správě daní a poplatků, nýbrž musí zde existo ...
II. ÚS 1148/07 11. 11. 2008 Okolnost, že v zástavní smlouvě je uvedeno, že zástavní věřitel poskytl půjčku dlužníkovi, k jejímuž zajištění měla zástava sloužit, ačkoliv fakticky byla půjčka poskytnuta až po uzavření zástavní smlouvy a navíc v jiné výši, než jaká byla deklarována v zástavní smlouvě, nemůže mít zásadní vliv na vznik zástavního práva. Zástavní právo totiž vznikne, jde-li o nemovitost, jako tomu bylo v souzené věci, vkladem do katastru nemovitostí. Zástavní právo je ovšem právem akcesorickým a jeho faktický vznik je podmíněn faktickým vznikem pohledávky, k jejímuž zajištění má sloužit. Je-li půjčka, jak bylo řečeno, reálným závazkem, pak zástavní právo vznikne jen v rozsahu skutečně poskytnuté půjčky. Vyjádření výše půjčky v zástavní smlouvě proto nemá zásadní význam na vznik zástavního práva. Musí ovšem být zřejmé, k jaké půjčce se zástava váže. V této konkrétní věci, bez ohledu na to, že v zástavní smlouvě je uvedena jiná nominální hodnota půjčky, než jaká byla skutečně poskytnuta, nejsou žádné poc ...
I. ÚS 1895/08 10. 11. 2008 Městský soud - s ohledem na to, že vycházel z fikce, tj. v rozporu s realitou (byť mu to patrně subjektivně nelze vytýkat) - svým rozhodnutím (důsledně vzato) vytvořil stav, že zamítl námitky stěžovatele, aniž by měl k dispozici již existující procesní obranu stěžovatele. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že tím, že stížnostní soud nereflektoval námitky stěžovatele uplatněné v citovaném přípise, doručeném obvodnímu soudu před rozhodnutím Městského soudu v Praze, zatížil své rozhodnutí protiústavností. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 684/06 10. 11. 2008 V projednávané věci Ústavní soud shledává primární pochybení Vrchního soudu v Olomouci v tom, že se v odůvodnění svého napadeného usnesení dostatečným způsobem s odvolací námitkou stěžovatelky týkající se společného projednání uvedených žalob nevypořádal, a jeho rozhodnutí je tedy v této části nepřezkoumatelné. Pokud se totiž soud vypořádá s námitkou účastníka řízení tak, že odkáže na jiné soudní rozhodnutí s tím, že tato námitka zde již byla vyřešena jako irelevantní, nelze mít takový postup za souladný se zákonnými požadavky kladenými na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Z odkazu na soudní rozhodnutí, ze kterého navíc ani nevyplývá, zda a z jakých důvodů se s ním odkazující soud ztotožnil, není totiž zřejmé, jakými úvahami se soud při svém rozhodování řídil a z jakých předpokladů vycházel. To platí tím více za situace, kdy Vrchní soud v Olomouci v rozhod ...
I. ÚS 1671/08 5. 11. 2008 Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení přiznat či nepřiznat náhradu nákladů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení [nález sp. zn. I. ÚS 257/05 ze dne 20. 12. 2005 (N 231/39 SbNU 449)]. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích [zejména pak v nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)] zaujal stanovisko, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnu ...
II. ÚS 1371/08 5. 11. 2008 Ustanovit účastníkovi neznámého pobytu procesního opatrovníka je zákonem umožněno proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce. Pokud má účastník řízení svého zvoleného zástupce, odpovídá za jeho volbu a za jeho konkrétní kroky v řízení tento účastník sám. Pokud však opatrovníka coby zástupce účastníka řízení ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec (jako v posuzovaném případě), anebo zcela nedostatečně. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku zcela popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení.
I. ÚS 2862/07 5. 11. 2008 Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení §150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řeše ...
I. ÚS 1996/08 5. 11. 2008 Interpretace ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, dle níž by začala promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem běžet dříve než promlčecí doba s objektivně určeným počátkem, tj. ještě před vznikem bezdůvodného obohacení, je v tak zásadním rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku, že v jejím důsledku může dojít k porušení práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 1526/08 4. 11. 2008 Soud musí vést jednání tak, aby byl obžalovaný seznámen s jednotlivými důkazy předloženými obžalobou, tedy mu bylo umožněno jednotlivé důkazy ověřovat, komentovat a vyvracet. Skutečnost, že se soud v rámci přípravy na veřejné zasedání sám seznámil s celým pořízeným kamerovým záznamem, a na základě toho pak konstatoval, že nemá smysl formálně tímto záznamem provádět dokazování, je naprosto nepřijatelná. Soud tím provedl jakési utajené dokazování, takže stěžovateli nebyl dán prostor, aby se k důkazu vyjádřil, tedy prezentoval svůj verifikační či falsifikační postoj, což je jeho ústavně garantovaným právem. Rozhodnutí Ústavního soudu mají za určitých podmínek precedenční charakter; schválením uvedeného postupu by Ústavní soud obecné soudy nepřímo vyzýval k porušování procesních práv jednotlivců v zájmu urychlení či usnadnění řízení. Tím by se Ústavní soud zpronevěřil svému poslání, jímž bezpochyby je i ochrana elementárních zásad spravedlivého procesu.
I. ÚS 257/06 4. 11. 2008 Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, dle kterého stěžovatelka nemá podle zákona nárok na tzv. vyrovnávací příspěvek, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na důchod za rovných podmínek podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. To proto, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu s předcházející judikaturou Ústavního soudu řešící případy podobné stěžovatelčině věci, neboť dospěl k závěru, že není zákonný podklad poskytování "vyrovnávacího příspěvku" požadovaného stěžovatelkou. Projednávaná věc spadá pod problematiku, kterou se Ústavní soud opakovaně zabýval v nálezech sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 ...
I. ÚS 1812/08 30. 10. 2008 Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397) a sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229)]. Ústavní soud tedy uvádí, že sám český trestní řád neobsahuje žádné výslovné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o jeho žádosti o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle §71 odst. 3, případně odst. 4 trestního řádu tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5, ...
I. ÚS 320/06 29. 10. 2008 Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a ...
IV. ÚS 1778/08 29. 10. 2008 Ustanovení opatrovníka musí být realizováno tak, aby nevznikly pochybnosti, zda opatrovník bude objektivně způsobilý hájit zájmy opatrovaného.
IV. ÚS 288/05 29. 10. 2008 Vzhledem k tomu, že byl exekutorský zápis opatřen doložkou o přímé vykonatelnosti, získal žalobce v důsledku jednání žalovaného vykonatelný právní titul a účel vedeného soudního řízení tak odpadl. Dle náhledu Ústavního soudu by pokračování v zahájeném soudním řízení bylo sice de iure možné, ale samotné vedení soudního sporu by bylo v rozporu se zásadou účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti soudního řízení. Procesní postup žalobce tak byl zcela v souladu se smyslem a účelem soudního řízení, neboť i v případě, že by soud jeho návrhu ve věci samé nevyhověl, nacházel by se žalobce ve stejném procesním postavení jako v okamžiku zpětvzetí žaloby, tzn. že by disponoval vykonatelným právním titulem. Zavázání stěžovatele k úhradě nákladů řízení by v takovém případě v podstatě znamenalo vybízení dalších účastníků řízení v obdobných procesních situacích k tomu, aby setrvávali stůj co stůj na svých návrzích a pokračovali v soudním řízení i za situace, kdy toto již fakticky ztratilo na účelu.
III. ÚS 487/07 23. 10. 2008 2 Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon ("nullus processus criminalis sine lege"). V konkrétním případě lze spatřovat porušení tohoto ústavního práva v tom, že trestní stíhání příslušníka Policie České republiky zahájil policejní orgán, ačkoliv k tomu byl ve smyslu §161 odst. 3 tr. řádu věcně příslušný státní zástupce, a tento nezákonný postup aproboval též nadřízený státní zástupce, který rozhodoval o stížnosti obviněného proti usnesení o zastavení trestního stíhání z důvodu zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost (podle §65 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů).
I. ÚS 2569/07 23. 10. 2008 Ve své judikatuře Ústavní soud uvedl, že soudy musí vytvořit prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů a důkazů, které se vztahují k rozhodování soudů, přičemž tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení. Pokud tedy odvolací soud shledá, že správné vyčíslení nákladů řízení bude podle jeho právního názoru podstatně odlišné od závěrů soudu prvního stupně (vyšší), a to ve prospěch účastníka úspěšného ve věci, a tato nová procesní situace jej vede k úvahám, že na straně neúspěšného účastníka řízení mohou být zároveň dány podmínky pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jedná se o takovou změnu procesní situace, na kterou se nutně vztahují principy rovnosti účastníků řízení (rovnosti zbraní), konkrétně práva vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva.
II. ÚS 1483/08 23. 10. 2008 U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, proti státu jsou obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení §5, §43 odst. 1, §79 odst. 1, §92 odst. 2, §95 odst. 2 o. s. ř., v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 129/06 22. 10. 2008 Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim se k němu vyjádřit, tedy porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Za rok 2008 bylo zveřejněno 239 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 5 stran v čase 0,651 ms (z toho 0,583 ms NoSQL - scan 13851 záznamů).