| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| Pl. ÚS 10/08 | 12. 5. 2009 | 1 | Ustanovení §124 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 217/2002 Sb., není v rozporu s principem proporcionality. Podle citovaného ustanovení je policie oprávněna zajistit cizince, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění, je-li nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Uvedené ustanovení je reakcí na vážná bezpečnostní rizika a má zajistit, aby cizinci, kteří na území České republiky pobývají v rozporu s jejím právním řádem a čekají na výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, nemohli zmařit účel správního vyhoštění a aby území opustili co nejdříve. Uvedené ustanovení zakotvuje oprávnění policie, neukládá jí však povinnost tímto způsobem postupovat. To znamená, že je na uvážení policie, zda v konkrétním případě dospěje k závěru, že je dána důvodná obava, že by cizinec svý ... |
| IV. ÚS 2170/08 | 12. 5. 2009 | 2 | Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s ... |
| I. ÚS 3059/07 | 12. 5. 2009 | I nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti, ale proto, aby byly důsledně hájeny zájmy účastníka, který se nemůže účastnit řízení, a vykonávat tak svá práva a povinnosti. | |
| I. ÚS 343/09 | 12. 5. 2009 | Obecné soudy postupovaly v dané právní věci tak, že poté, co byla stěžovatelka soudem prvního stupně vyzvána k doplnění žaloby v tom smyslu, zda je její nárok na zaplacení peněžité částky nárokem z titulu odpovědnosti za vady či z titulu náhrady škody, a ona doplnila svou žalobu tak, že se jedná o nárok na náhradu škody dle §380 obchodního zákoníku, byla její žaloba nejdříve zamítnuta jako podaná po čtyřleté promlčecí lhůtě, poté, co byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem, který dovodil, že nárok stěžovatelky na náhradu škody promlčen není, bylo žalobě vyhověno, toto rozhodnutí však bylo následně odvolacím soudem změněno tak, že se žaloba zamítá, a to z důvodu nesprávné právní kvalifikace žalovaného nároku učiněné stěžovatelkou v žalobě. Takový postup je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou právního důvodu požadovaného plnění vícekrát zabýval a dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalob ... | |
| II. ÚS 915/09 | 12. 5. 2009 | K procesnímu hledisku, a to z úhlu ústavní konformity tzv. štěpení nároků, se Ústavní soud zamítavě vyjádřil již v nálezech sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 37/36 SbNU 413) a I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91). V posledně zmíněném nálezu mj. uvedl, že odporuje právu na spravedlivý proces, když v důsledku rozštěpení jednotlivých nároků dochází k tomu, že každý má jiný procesní režim. Nadto Ústavní soud dodává, že výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, u něhož přípustnost dovolání závisí jen na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje [typicky tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv. Proto posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, bylo dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí týkajícím se původně celého nároku žalobce. Jeho podáním a vyčerpáním je proto pod ... | |
| II. ÚS 460/09 | 7. 5. 2009 | Ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento postup (viz sp. zn. I. ÚS 322/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 150, str. 105). Důvod, pro který se účastníkovi opatrovník ustanovuje, musí být spolehlivě prokázán. V dané věci Okresní soud Brno-venkov vznesl toliko dotaz na Centrální evidenci obyvatelstva, Okresní úřad Brno-venkov a Centrální evidenci vězňů. Ze spisu nevyplývá, že by činil jakékoliv další kroky ke zjišťování pobytu. Druhou zásadní vadou je pak okolnost, že opatrovníkem stěžovatele byla ustanovena soudní tajemnice zaměstnaná u téhož soudu. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 559/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 111, str. 233) a sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69, str. 731), osobu opatrovníka je třeba hledat především v okruhu osob blízkých osobě ... | |
| I. ÚS 523/07 | 7. 5. 2009 | Za dobré mravy lze - jak již Ústavní soud judikoval - považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti [usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 (U 14/10 SbNU 383)]. Je pravidlem, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy - v posuzovaném případě obsah ujednání účastníků o dohodnutém úroku z prodlení - musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda by i byl výsledkem tvrzeného svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádnéh ... | |
| I. ÚS 1419/07 | 6. 5. 2009 | Nejvyšší správní soud (dále též jen "NSS") se v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku mj. odmítl zabývat námitkou obsaženou ve stěžovatelčině podání ze dne 24. 11. 2006 ("doplnění kasační stížnosti") týkající se mimo jiné běhu prekluzivní lhůty pro vyměření nebo doměření daně, neboť "pro konstrukci stížních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nebo v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.". Stěžovatelka tedy měla námitku překročení prekluzivní lhůty pro doměření daně uplatnit již v žalobě; neučinila-li tak, nemůže ji použít až v řízení o kasační stížnosti. Ač se o tom NSS v napadeném rozhodnutí výslovně nezmiňuje, je zřejmé, že předestřený právní názor vychází z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, publikovaného pod č. 1542/2008 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí se NSS zabýval mj. otázkou, zda vyměření daňové povinnosti po uplynutí lhůty uvedené v §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve zn ... | |
| I. ÚS 591/06 | 6. 5. 2009 | V okamžiku, kdy Nejvyšší správní soud odmítl důvod změny praxe orgánů sociálního zabezpečení, spočívající v nesprávném výkladu novely Ústavy, účinné počínaje 1. červnem 2002, bylo na správních soudech v čele s Nejvyšším správním soudem, aby chránily oprávněná očekávání adresátů v trvající existenci jejich práv a povinností za právního stavu trvajícího v nezměněné podobě až do 31. prosince 2003. Ústavní soud nevylučuje ani případnou změnu kontinuálně trvající praxe správních úřadů při výkladu zákona. V daném případě poté, co jako nesprávný odpadl argument použití čl. 10 Ústavy v novém znění, však změna praxe orgánů správy sociálního zabezpečení nemohla být ničím jiným než svévolí, a nikoliv legitimní a principiální změnou výkladu práva. Pokud Nejvyšší správní soud změnu správní praxe zcela novým způsobem ex post de facto justifikoval, dopustil se sám libovůle mající protiústavní rozměry. Postupem správních soudů bylo tedy porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 2 List ... | |
| IV. ÚS 314/09 | 5. 5. 2009 | 1 | Ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění platném do 31. prosince 2007, tj. v době přijetí předmětných rozhodnutí, stanovilo následující: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.". Ústavněprávní interpretací uvedené dikce §89 exekučního řádu se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. |
| IV. ÚS 2338/08 | 5. 5. 2009 | Z ústavního hlediska je nepřípustné, aby soud na jedné straně v odůvodnění rozsudku uznal, že se stěžovatel mohl po právu zprostit závazku plněním jinému věřiteli než žalobci, a zároveň jej za toto jednání "potrestal" uložením povinnosti k náhradě nákladů řízení. Pak je totiž odůvodnění výroku vnitřně nesourodé, čímž je nastolen i zřejmý rozpor mezi rozhodnutím a důvody, o něž soud své rozhodnutí opřel. Takový postup obecného soudu činí pak jeho rozhodnutí rozporným s právem na spravedlivý proces. | |
| IV. ÚS 2780/08 | 5. 5. 2009 | I. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodl nad rámec petitu zformulovaného vedlejším účastníkem. Formálně sice rozhodl toliko o polovině petitu, avšak materiálně vedlejšímu účastníkovi přisoudil více, než čeho se domáhal (respektive jej "osvobodil" od plnění povinnosti nerozlučně spjaté s povinností uvedenou v napadeném výroku). Takovýmto postupem porušil odvolací soud jednu ze základních zásad civilního procesu - zásadu dispoziční (iudex ne eat ultra petita partium), jež je zakotvena mj. v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. II. Soud nemůže v občanském soudním řízení (až na stanovené výjimky) žalobci přiznat více, než požadoval v žalobním petitu, a žalovanému nemůže uložit jinou než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 286/95 ze dne 6. 6. 1996 (N 44/5 SbNU 371)]. Porušení této zásady lze v rovině ústavněprávní nahlížet jako porušení práva na spravedlivý proces [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 199 ... | |
| II. ÚS 2448/08 | 30. 4. 2009 | Právo na obhajobu v sobě zahrnuje i právo žádat o odročení úkonu trestního řízení včetně hlavního líčení pro překážky na straně obhájce z toho důvodu, že obviněný žádá přítomnost zvoleného obhájce. Pokud tedy obviněný žádá o odročení hlavního líčení proto, že se jeho obhájce z objektivních příčin nemůže k hlavnímu líčení dostavit, aniž by se jednalo o zjevnou obstrukci, je zásadně namístě takové žádosti vyhovět. Orgány činné v trestním řízení jsou totiž povinny obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Pouze v případě evidentních obstrukcí by tedy v souladu s názorem obsaženým v nálezu sp. zn. III. ÚS 68/97 (N 74/8 SbNU 221) bylo možné akceptovat názor dovolacího soudu v posuzované věci. Ústavní soud respektuje obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obhájců či obviněných. K této otázce se vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.). K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost st ... | |
| II. ÚS 1609/08 | 30. 4. 2009 | Ústavní soud nehodlá a ani nemůže vyslovit obecně platný závěr, kdy je postup zaměstnavatele ukončujícího svému zaměstnanci pracovní poměr výpovědí z organizačních důvodů diskriminační. To pochopitelně záleží na okolnostech daného případu. S ohledem na své postavení garanta ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, Ústavní soud nemůže ani učinit jednoznačný závěr o (ne)diskriminaci stěžovatele v tomto konkrétním posuzovaném případě. Úkolem Ústavního soudu je však posoudit, zda se obecné soudy s námitkou stěžovatele ohledně diskriminačního jednání řádným způsobem vypořádaly, a nezasáhly tak do práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v dané věci nerovné zacházení tvrdil. Tvrzení opíral především o statistické údaje propuštěných a přijatých zaměstnanců, přičemž kladl po celé řízení důraz na to, že ke znevýhodňujícímu zacházení docházelo pouze v úseku řízeném jmenovaným místopředsedou vlády; zde byli nadbytečnými shledáni v ... | |
| III. ÚS 2637/08 | 30. 4. 2009 | Ústavní stížností bylo napadeno usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byla podle §46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 soudního řádu správního jako opožděná odmítnuta kasační stížnost. Spornou otázkou bylo určení doby, kdy nastala fikce doručení usnesení krajského soudu, napadeného kasační stížností. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno ve smyslu §46 odst. 3 a §50c odst. 1 a 4 o. s. ř. ve spojení s §42 odst. 5 s. ř. s. tak, že po nezastižení adresáta v místě bydliště byla zásilka uložena na poště. Fikce doručení nastala uplynutím třídenní úložní doby, jejíž poslední den se považuje za den doručení, i když se stěžovatel o tomto uložení nedozvěděl; tímto dnem byl určen počátek běhu dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti podle §106 odst. 2 s. ř. s. Obecné soudy by měly v každém jednotlivém případě pečlivě zvažovat, zda s okamžikem doručení doručovaného usnesení nejsou spojeny pro adresáta závažné právní důsledky a zda konkrétní okolnosti případu nevyžadují, aby byl zvole ... | |
| I. ÚS 3094/08 | 29. 4. 2009 | Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11 SbNU 125)]. Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni ... | |
| IV. ÚS 450/09 | 29. 4. 2009 | Z nosných právních závěrů považuje nyní Ústavní soud za vhodné k nyní posuzované věci resumovat, že šetření, jež má předcházet ustanovení opatrovníka účastníkovi, jehož pobyt není znám, musí být dostatečně důkladné a aktuální, aby mohlo být oporou pro závěr, že jsou dány důvody pro jeho ustanovení. Ustanovení opatrovníka nemůže být toliko formálním úkonem, jenž by měl pouze urychlit soudní řízení prakticky pouhým zřízením doručovacího místa. | |
| Pl. ÚS-st. 27/09 | 28. 4. 2009 | 1 | I. Obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. II. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jedn ... |
| IV. ÚS 618/08 | 28. 4. 2009 | 2 | Podmínka obsažená v ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout. Jestliže stěžovatelova stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání zjevně nemohla být úspěšná, jeví se trvání na vyčerpání tohoto opravného prostředku jako přepjatý formalismus zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ale rovněž i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 ... |
| IV. ÚS 2813/08 | 28. 4. 2009 | K ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu je možno přistoupit jen po vyčerpání dostupných možností zjištění aktuálního pobytu účastníka řízení. Jsou-li pak důvody pro ustanovení opatrovníka spolehlivě dány, avšak soud ustanoví opatrovníka pouze formálně, porušuje základní práva účastníka řízení plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 536/06 | 28. 4. 2009 | Ústavnímu soudu nezbývá než v tomto směru odkázat na svoji ustálenou judikaturu [z novějších např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 362/06 z 1. 11. 2006 (N 200/43 SbNU 239)], která potvrzuje i dřívější závěry Ústavního soudu; ta vychází především z toho, že domovní svoboda jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny základních práv a svobod svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je nutno respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy). Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společ ... | |
| I. ÚS 3206/08 | 27. 4. 2009 | Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti vycházel ze své vlastní rozhodovací praxe. K provádění neodkladných či neopakovatelných úkonů trestního řízení již dříve judikoval, že alternativní možnost zahájit přípravné řízení provedením neodkladného úkonu musí dopadat na objektivně a přesně definovanou situaci. V případě, kdy tato situace není dána z důvodu absence přípustných výjimek ze zásady bezprostřednosti a ústnosti, jedná se o zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, které je jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení; proto je v zájmu spravedlivého rozhodnutí nutno zajistit takové podmínky, aby obviněný mohl realizovat svá práva cestou příslušných procesních záruk [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115)]. Proto akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provedení důkazu mimo hlavní líčení, musí takové provedení důkazu garantovat právo na obhajobu a zásadu ko ... | |
| IV. ÚS 2128/07 | 27. 4. 2009 | Městský soud zjevně pochybil jednak tím, že před vydáním usnesení o ustanovení opatrovníka dle §29 odst. 3 občanského soudního řádu při zjišťování místa bydliště stěžovatele nepostupoval dostatečně důsledně, a opatrovníka tak ustanovil zcela zbytečně, neboť bylo nepochybně v silách soudu adresu, na níž se stěžovatel zdržoval, zjistit, a dále tím, že se nezabýval otázkou, která osoba se z hlediska ochrany zájmů stěžovatele jeví pro funkci opatrovníka nejvhodnější, a bez dalšího ustanovil opatrovníkem svoji zaměstnankyni. Konečně městský soud chyboval v tom, že nečinnost ustanovené opatrovnice a formální charakter výkonu její funkce toleroval. Každé z výše uvedených pochybení bylo samo o sobě způsobilé konstituovat porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť jím byla stěžovateli odňata možnost účastnit se jednání soudu a účinně před ním hájit svá práva. Ve svém souhrnu pak tvoří přímo ukázkový příklad ústavně nepřijatelného formalismu při ... | |
| III. ÚS 2542/07 | 23. 4. 2009 | Situace, kdy člen občanského sdružení učinil projev vůle, o který je mezi ním a sdružením sporné, zda byl učiněn jakožto právně účinný projev člena sdružení (k tomu oprávněným orgánem) a zda je (či není) svým obsahem projevem vůle ukončit své členství, nemusí mít - materiálně - vazbu na "rozhodnutí" orgánu sdružení, jež by mohlo být reflektováno zákonem uznanou žalobou u soudu podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Přesto je zde objektivně spor o členství v občanském sdružení, a tím jde i o naplnění práva svobodně se sdružovat ve smyslu čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jestliže i v takovém případě dovolací soud trval na žalobě podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. jako jediné možné formě soudní ochrany, pak ji členu sdružení fakticky upřel, neboť takovou žalobu reálně - coby efektivní prostředek ochrany svého základního práva - člen sdružení k dispozici nemá, neboť zde není "rozhodnutí", které by mohl u soudu napadn ... | |
| III. ÚS 1463/07 | 23. 4. 2009 | Pakliže se správní soudy s odvoláním na institut koncentrace žalobních námitek, resp. Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., odmítly zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň, porušily tím právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 29/08 | 21. 4. 2009 | 1 | Daní je obecná zátěž, která zavazuje všechny tuzemce podle jejich příjmů, majetku a kupní síly k financování všeobecných úkolů státu. Pravomoc státu zdaňovat za určitých, přesně definovaných podmínek byla institucionalizována právě za účelem shromáždění prostředků k zabezpečení veřejných statků. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je možno daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Toto ustanovení vylučuje, aby daňovou povinnost stanovovala exekutiva. Naopak v případě daní jde o prerogativ Parlamentu, jenž je obdařen exkluzivní kompetencí zdaňovat. Ustanovení čl. 11 odst. 5 také vyjadřuje ústavní zmocnění pro Parlament k legitimnímu omezení vlastnického práva skrze jím přijatý zákon. Do autonomní sféry jednotlivce, kterou spoludefinuje i vlastnické právo, je tak veřejné moci umožněno zasáhnout z důvodu ústavně aprobovaného veřejného zájmu, jehož podstata v případě daní spočívá ve shromažďování finančních prostředků na zabezpečování různých typ ... |
| II. ÚS 703/06 | 21. 4. 2009 | 2 | Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně se v průběhu daňového řízení ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Tento ústavněprávní rozměr má ostatně svůj odraz přímo v normách jednoduchého práva, a to v §2 odst. 1 daňového řádu, podle něhož jednají správci daně v řízení o daních tak, že chrání zájmy státu, avšak dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Je přesto povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační autonomii jednotlivce. Pokud správce daně tyto ústavněprávní a vlastně též zákonné mantinely nerespektuje, je ústavní povinností správních soudů, aby jednotlivci poskytly ochra ... |
| Pl. ÚS 42/08 | 21. 4. 2009 | 2 | Napadané ustanovení §394 odst. 2 části věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), zamezuje realizaci dlužníkova práva řešit svůj úpadek oddlužením, ačkoli mu bylo předcházejícím rozhodnutím povoleno. V důsledku zavedení zákonné fikce, která se uplatňuje nejen při nečinnosti dlužníka, ale i hodnotovým úsudkem soudu, aniž by bylo umožněno, aby se dlužník proti rozhodnutí obecného soudu bránil řádným opravným prostředkem, je omezeno jeho právo na spravedlivý proces, což neumožňuje ani napravit chybu, která se může (např. dlužník se omluví, ale omluva je omylem vložena do jiného spisu apod.) v činnosti soudu vyskytnout. Fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení navíc není pouhým procesním úkonem, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení konkursu atd.). |
| II. ÚS 2747/08 | 21. 4. 2009 | Pokud se Nejvyšší správní soud de facto odmítl zabývat námitkami stěžovatele, který nesouhlasil s rozhodnutím městského soudu a finančních orgánů a tvrdil, že postup správce daně, který vyústil k vydání dodatečných platebních výměrů, neodpovídá zákonu, tedy námitkami, jež byly pro posouzení věci podstatné, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Důsledkem vyloučení meritorního přezkumu u námitek týkajících se otázek, v jejichž řešení není judikatura Nejvyššího správního soudu jednotná, je nerespektování postupu dle §17 odst. 1 s. ř. s., jež v rovině ústavněprávní představuje porušení práva na zákonného soudce. | |
| II. ÚS 3161/08 | 21. 4. 2009 | Porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je postup odvolacího soudu, který nedal stěžovateli procesní příležitost se vyjádřit k možné aplikaci §150 o s. ř., a to ani k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace podložena. | |
| II. ÚS 571/06 | 21. 4. 2009 | Porušením čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je formalistický přístup obecných soudů při interpretaci obsahu dohod mezi účastníky bez zjišťování skutečné vůle účastníků těchto dohod a bez zohlednění konkrétních okolností, za nichž byly dohody uzavřeny a poté realizovány. | |
| II. ÚS 1464/07 | 21. 4. 2009 | Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v §47 daňového řádu, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. | |
| III. ÚS 1748/08 | 17. 4. 2009 | Podle článku 8 odst. 2 Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Obdobně trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace. V případě těchto trestných činů zákonodárce kriminalizoval ne toliko vyvolání majetkových poruch jako v případě obecného podvodu dle §250 odst. 1 tr. zák., ale již "předpolí" takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící. Trestné činy podle §250a a 250b tr. zák. tedy mají charakter tzv. trestných činů předčasně ... | |
| III. ÚS 739/08 | 17. 4. 2009 | Povinnost stěžovatele uvedená v §42 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2008), tedy písemně doplnit své elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu). Pokud se obecné soudy nezabývaly elektronickým podpisem a automaticky k odvolání stěžovatelky nepřihlédly z důvodu, že se jedná o elektronické podání, které nebylo ve lhůtě tří dnů doplněno originálem, porušily stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. | |
| I. ÚS 944/07 | 16. 4. 2009 | V dané věci je z ústavněprávního hlediska významné, že proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek [§88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen "exekuční řád")]. Je-li tedy řízení toliko jednoinstanční, vyžaduje to od obecného soudu zvláštní pečlivost, neboť jakékoli pochybení nebo nesrovnalost, na kterou již účastník řízení nemůže v řádném procesu reagovat, může dosáhnout dimenze ústavní. Ústavní soud proto dovozuje, že v podobných případech je namístě zdůraznit i zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu. Je třeba vyjít z požadavku, podle kterého je nezbytně důležité, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly u občanů důvěru. Účastníci řízení oprávněně očekávají, že soud bude nestranný a spravedlivý v každém ohledu a v každé fázi řízení, neboť v této oblasti má význam i jevová stránka soudního řízení. Ústavní soud proto v dané souvislosti p ... | |
| IV. ÚS 70/09 | 16. 4. 2009 | Ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli. K takovému ... | |
| II. ÚS 1191/08 | 14. 4. 2009 | K možnosti uplatnit v řízení zahájeném po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, i nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí vzniklou před účinností zákona č. 160/2006 Sb. uvádí Ústavní soud, že při posouzení takového nároku je třeba obdobně vycházet ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 3 ... | |
| III. ÚS 2690/08 | 9. 4. 2009 | Označil-li žalobce jakožto žalovaného organizační jednotku státu, ačkoli ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z něhož vyplývá tvrzený nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotnému státu, pak je i z pohledu podústavního práva nutné v řízení otevřít žalobci možnost tento procesní nedostatek odstranit, a postupy podle §43 o. s. ř. jsou zde proto použitelné. Jestliže tak obecné soudy v řízení neučinily, je namístě úsudek, že rozhodnutí o zastavení řízení je "přepjatě formalistickým", v kontextu celého řízení překvapivým a pro jeho účastníka nepředvídatelným, pročež i ústavněprávně nekonformním. Tím obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod též s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, jenž soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. | |
| Pl. ÚS 35/08 | 7. 4. 2009 | 1 | 1. Může-li dle čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností, v tom rámci i omezení základního práva podnikat dle čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny, musí přitom ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny šetřit podstatu a smysl daného základního práva. Tuto tezi vyslovil Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/99 ze dne 23. 5. 2000 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.), v němž konstatoval: "Jakkoli se základního práva obsaženého v čl. 26 odst. 1 Listiny lze ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích prováděcího zákona, pro zákonodárce, resp. pro normotvůrce platí i pro tento případ hranice stanovená čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.". Smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání, je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by moh ... |
| Pl. ÚS 26/08 | 7. 4. 2009 | 2 | Přijetím zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), se právní stav výchozí pro soudní přezkum podle něho vydaných rozhodnutí zásadně změnil. Pravomoc projednávat a rozhodovat tyto věci byla svěřena soudům konajícím občanské soudní řízení. Dosavadní výklad svěřující řízení ve věcech vyvlastnění správním soudům byl nadále neudržitelný. Logickou reakcí pak bylo rozhodnutí zvláštního senátu zřizovaného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který usnesením ze dne 8. 6. 2007 č. j. Konf 4/2007-6, publikovaným pod č. 1312/2007 Sb. NSS, určil jako příslušný k vydání rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu o zřízení věcného břemene soud v občanském soudním řízení; stejně rozhodl i později v obdobných věcech sp. zn. Konf 34/2007, sp. zn. Konf 4/2008 a sp. zn. Konf 14/2008. Konstatoval k tomu, že dne 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon o vyvlastnění, který upravil hmotněprávní i pro ... |
| II. ÚS 1945/08 | 2. 4. 2009 | Rodinné prostředí je pro dítě prostorem svobody, a jakékoliv jiné prostředí za prostor osobní svobody dítěte proto považovat zásadně nelze. Posledně uvedené platí především pro zařízení zřizovaná orgány veřejné moci, tedy především ústavní zařízení, která mají (nutně) vlastní režim, který vnucují (v souladu se zákonem) svým chovancům. Podstatné je, že v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Husák proti České republice č. 19970/04 ze dne 4. prosince 2008; aj.]. Zásadně není důvod, aby dospělý měl základní právo být slyšen přímo před soudem, když je rozhodováno o omezení jeho osobní svobody, a dítě nikoliv. Za relevantní důvod pro odepření práva dítěte na slyšení je jistě nutno považovat to, že dítě není schopno s ohledem na stupeň s ... | |
| II. ÚS 476/09 | 2. 4. 2009 | Nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích nálezech má vždy za následek i porušení práva na fair proces v jeho časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti, kasačního zásahu Ústavního soudu, jakož i nového projednání věci obecnými soudy, je dobou označitelnou za zbytečné průtahy v soudním řízení přičitatelné na vrub obecného soudu, resp. konkrétního soudce tohoto soudu. | |
| I. ÚS 1924/08 | 1. 4. 2009 | Ústavní soud je si vědom toho, že soudy jsou ve svém rozhodování nezávislé (čl. 81 Ústavy) a soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 Ústavy). Nezávislost rozhodování obecných soudů se však uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [§157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")], a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. | |
| I. ÚS 1417/07 | 31. 3. 2009 | Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. | |
| I. ÚS 1138/08 | 31. 3. 2009 | Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. | |
| I. ÚS 1180/08 | 31. 3. 2009 | Postupem soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto podle §208 odst. 1 občanského soudního řádu pro opožděnost pouze z důvodu, že soud nepřihlédl k elektronickému podání se zaručeným elektronickým podpisem, které nebylo v třídenní lhůtě podle §42 odst. 3 občanského soudního řádu doplněno písemně, bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 815/07 | 31. 3. 2009 | Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. | |
| IV. ÚS 1139/08 | 30. 3. 2009 | Základy teorie práva rozumí pod pojmem "prekluze" stav, kdy v důsledku plynutí času nějaké právo zaniklo. V případě prekluze nemá plnění dlužníka po uplynutí prekluzivní lhůty zákonnou oporu a pro věřitele znamená bezdůvodné obohacení. Pokud věřitel plnění přijme, může se dlužník domáhat jeho navrácení. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě tento zákon omezuje dobu, v níž je možné daň vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Postupem finančních orgánů došlo ke zkrácení stěžovatelky v právech zaručených v Listině, a správní soudy, resp. Nejvyšší správní soud sám tuto okolnost nezohlednil, přestože jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Svým rozhodnutím tedy zkrátil stěžovatelku v jejích základních právech, aniž by současně zakročil proti bezdůvodnému obohacení státu. Závěry ... | |
| IV. ÚS 1418/07 | 30. 3. 2009 | Základy teorie práva rozumí pod pojmem "prekluze" stav, kdy v důsledku plynutí času nějaké právo zaniklo. V případě prekluze nemá plnění dlužníka po uplynutí prekluzivní lhůty zákonnou oporu a pro věřitele představuje bezdůvodné obohacení. Pokud věřitel plnění přijme, může se dlužník domáhat jeho navrácení. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě tento zákon omezuje dobu, v níž je možné daň vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Pokud finanční orgány takto postupují, dojde k porušení práv zaručených v Listině základních práv a svobod, a pokud správní soudy tuto okolnost nezohlední a nezakročí proti bezdůvodnému obohacení státu, poruší ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Pokud zákonodárce koncentrova ... | |
| IV. ÚS 2701/08 | 30. 3. 2009 | Základy teorie práva rozumí pod pojmem "prekluze" stav, kdy v důsledku plynutí času nějaké právo zaniklo. V případě prekluze nemá plnění dlužníka po uplynutí prekluzivní lhůty zákonnou oporu a pro věřitele znamená bezdůvodné obohacení. Pokud věřitel plnění přijme, může se dlužník domáhat jeho navrácení. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě tento zákon omezuje dobu, v níž je možné daň vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Postupem finančních orgánů došlo ke zkrácení stěžovatelky v právech zaručených v Listině, a správní soudy, resp. Nejvyšší správní soud sám tuto okolnost nezohlednil, přestože jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Svým rozhodnutím tedy zkrátil stěžovatelku v jejích základních právech, aniž by současně zakročil proti bezdůvodnému obohacení státu. Závěry ... |