Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2009

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
III. ÚS 1424/07 26. 3. 2009 Obecné soudy nemohou odmítnout žalobu z důvodu, že žalobce neodstranil její vadu spočívající v absenci údaje o bydlišti žalovaného ve smyslu §79 odst. 1 občanského soudního řádu, pokud žalobce uvede údaje, na jejichž základě mohou toliko soudy (a tedy nikoliv sám žalobce) daný údaj opatřit (např. údaj o státní poznávací značce vozidla, jehož měl být žalovaný vlastníkem, o spisové značce věci vedené u konkrétního policejního orgánu, která se týkala žalovaného), a současně navrhne, aby tak učinily. V opačném případě obecné soudy postupují v rozporu se základním ústavním právem žalobce na přístup k soudu, jež je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 1103/08 26. 3. 2009 Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Součástí práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a toto právo rovněž vylučuje libovůli. Pokud odvolací soud rozhodne o odvolání účastníka řízení, aniž by tento opravný prostředek byl daným účastníkem řízení podán, poruší čl. 2 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vyhoví-li odvolací soud, a to bez jakéhokoliv odůvodnění, odvolání vedlejšího účastníka řízení, kterého sám svým předchozím rozhodnutím nepřipustil do řízení, dopustí se libovůle, a poruší tak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 892/08 26. 3. 2009 Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces. Pokud odvolací soud nepřizná stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení přesto, že byla úspěšná, a svůj postup nijak neodůvodní, resp. pokud je důvod nepřiznání náhrady nákladů řízení v rozporu s kogentním zákonným ustanovením, poruší právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 3300/07 26. 3. 2009 Pro směnečné námitky platí zásada koncentrace podle §175 odst. 1 občanského soudního řádu. Příliš restriktivní výklad směnečných námitek v důsledku důkazních návrhů, resp. vztahování uvedené zásady koncentrace také na důkazní návrhy však představuje porušení principu spravedlnosti a je zásahem do práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v jeho důsledku i práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, že obecnému soudu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky řízení provede a které nikoliv; to odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů. Ústavní soud však také upozornil na protiústavnost tzv. opomenutých důkazů, jež se týká jak procesu hodnocení důkazů (soud nemá na výběr, které důkazy vyhodnotí a které nikoliv), tak otázky neprovedených důkazů (pokud soud důkazním návrhům nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl). V dané věci obecný ...
I. ÚS 3108/08 26. 3. 2009 Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou plní. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení kupř. orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu. Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v zákazu ...
I. ÚS 2343/08 25. 3. 2009 Jak Ústavní soud již konstatoval např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) či v nálezu sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213), z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Pokud soud shledá nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele, přičemž tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odů ...
Pl. ÚS 27/06 24. 3. 2009 2 Obec při vydání nařízení musí postupovat "secundum et intra legem", nikoliv "praeter legem", jí vydaný předpis musí být obecný a upravovat právní poměry neurčité množiny adresátů, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu a jiným právním předpisům (nesmí být s nimi v rozporu) a musí obsahově vystihnout ten pro další právní úpravu otevřený prostor, jenž odpovídá rámci vymezenému zmocňujícím zákonem a jeho intenci. Zde nacházejí specifické uplatnění i kritéria testu ústavnosti dovozená pro obecně závazné vyhlášky obce, zejména zda obec při jejím vydání nejednala ultra vires, resp. zda nezneužila svoji působnost, a uplatní se konečně i obecná kritéria tvorby právních předpisů spočívající v požadavcích jejich určitosti, srozumitelnosti a adekvátní interpretovatelnosti. Nedostatek některé z těchto podmínek pak představuje vadu (nařízení), jež má logicky povahu vybočení (v širším smyslu) ze zákonného zmocnění, které je ústavněprávně relevantní (srov. čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky), ...
I. ÚS 982/08 24. 3. 2009 Vzhledem k tomu, že usnesením okresního soudu bylo původní odsuzující rozhodnutí Vojenského obvodového soudu v Prešově zrušeno a zároveň byla povolena obnova původního trestního řízení, a to dne 4. 4. 2003, tedy ještě před přijetím nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 792/02 ze dne 1. 3. 2004 (N 31/32 SbNU 281), mohl stěžovatel legitimně očekávat, že bude pokračováno v původním, tj. obnoveném řízení, s důsledkem, že vedle ukončení trestního řízení bude deklarována stěžovatelova účast na soudní rehabilitaci. Jinak řečeno, stěžovatel mohl právem očekávat, že bude rozhodnutí totalitní moci zrušeno, trestní stíhání zastaveno a následně mu bude vydáno osvědčení o rehabilitaci, čímž by měl otevřenu cestu k účasti na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí je ...
I. ÚS 3031/08 23. 3. 2009 Ústavní soud uvádí, že dle platné právní úpravy Československého i Českého státu byl přípustný přezkum pravomocného rozsudku bývalého Mimořádného lidového soudu v Mostě ze dne 30. prosince 1948 sp. zn. Ls 299/48 v řízení o obnově podle §278 odst. 1 tr. řádu. Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnovu řízení povolí soud, pokud předchozí řízení skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
IV. ÚS 266/09 19. 3. 2009 2 Právo na svobodnou volbu povolání, jak vyplývá již z jeho zařazení do režimu čl. 41 Listiny základních práv a svobod, není "klasickým" základním právem, jehož omezení by muselo úspěšně projít testem proporcionality. Zákonodárci je zde - samozřejmě za podmínky, že bude respektovat podstatu a smysl tohoto práva - otevřen poměrně široký manévrovací prostor. Je navíc třeba připomenout, že právo na svobodnou volbu povolání nelze aplikovat bez současného posouzení míry účasti veřejného zájmu a veřejné moci na podmínkách existence takového povolání. Jinak je třeba posuzovat přístup a výkon podnikatelské činnosti, jinak je třeba nahlížet na výkon odborných činností pro účely veřejné správy, jimiž je de facto vykonávána kontrola podnikatelské činnosti v určitém oboru či odvětví (v daném případě zeměměřictví). Aby byla šetřena podstata a smysl práva na svobodnou volbu povolání, nesmí jít o podmínku zcela excesivní či iracionální. Navíc, jak vyplývá z čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, n ...
III. ÚS 1104/08 19. 3. 2009 Volné hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu neznamená libovůli, resp. svévoli orgánů činných v trestním řízení. Uplatnění této zásady je totiž neoddělitelně spjato s požadavkem transparentnosti rozhodování, spočívajícím v povinnosti důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom musí zůstat bez jakéhokoli zkreslení v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se může promítnout do konečného úsudku soudu. Není v souladu s požadavky §125 odst. 1 trestního řádu, opomene-li obecný soud v odůvodnění rozsudku sebeméně vyložit, jak dospěl k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, jakým jsou v daném případě poškozeným předložené nekvalitní záběry z technického zařízení, které nebylo orgány činnými v trestním řízení vůbec zkoumáno. Je přitom nezbytnou podmínkou spravedlivého trestního procesu, aby rozhodnutí způsobilá omezit osobní svobodu byla vydávána za dosažení co nejvyšší mo ...
III. ÚS 2822/07 19. 3. 2009 Ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky; povaha materiálního právního státu přitom obsahuje s ním rovněž spjatou maximu, podle níž jestliže někdo jedná v (oprávněné) důvěře v určitý zákon (resp. v právo jako takové), nemá být ve své důvěře zklamán. Ochrana jednání učiněného v důvěře v právo pak předpokládá, že právnická nebo fyzická osoba jedná v důvěře nejen v text relevantního právního předpisu, ale zejména též v důvěře v trvající výklad takového předpisu orgány veřejné moci, včetně (zde) konstantní správní praxe správních úřadů a výkladu práva podávaného správními soudy. Přehodnocení výkladu ze strany správních úřadů nebo soudů za nezměněného stavu interpretovaných právních předpisů přitom není vyloučeno, avšak lze v něm spatřovat závažný zásah do právní jistoty a intenzitu tohoto zásahu je nutno vždy posuzovat ve svět ...
III. ÚS 1396/07 19. 3. 2009 Peněžní prostředky na účtu u banky zajišťované podle §79a trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se však o opatření pouze dočasné a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti tohoto opatření Ústavní soud vychází z jeho smyslu a účelu. Toto opatření lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento (peněžní) majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo byl k jeho spáchání použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality. Podstatou opatření je nikoliv odejmutí těchto pros ...
III. ÚS 77/05 19. 3. 2009 Zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci se jeví případnou v situaci, kdy ve věci ústavní stížnosti dospěje během řízení před Ústavním soudem orgán, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, předepsaným postupem ke změně právního názoru, přičemž vzhledem k pravidlům řízení před ním a s ohledem na jeho další rozhodovací činnost se jedná o judikaturu ustálenou a Ústavní soud se může s jejími závěry jako s ústavně konformními plně ztotožnit.
III. ÚS 137/08 19. 3. 2009 Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod). Takovému principu neodpovídá, pokud soudy postupují nadměrně formalisticky a rozhodnou v rozporu s logikou a s tím, co vyšlo v řízení najevo a co jednoznačně vyplývá z tvrzení i předložených důkazů účastníků.
I. ÚS 2884/08 18. 3. 2009 V nálezu sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973) Ústavní soud vyslovil právní názor, že "pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.". Týž právní názor Ústavní soud vyslovil v nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU ...
Pl. ÚS 24/08 17. 3. 2009 1 Deklarování veřejného zájmu zákonem v konkrétně určené věci je neslučitelné s principy právního státu, zejména s principem dělby moci, omezuje rovněž právo na soudní přezkum, a je tak v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení zákona stanovující (pro konkrétní stavbu) neodůvodněně odlišný procesní režim porušují princip rovnosti v právech, jakož i čl. 11 odst. 1 větu druhou Listiny základních práv a svobod, dle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
IV. ÚS 2239/07 17. 3. 2009 K argumentu o přednosti materiálního chápání opatření obecné povahy za situace, kdy veřejnoprávní norma nabízí dvojí možný výklad a jeden ze zvolených výkladů neposkytuje účinnou ochranu základním právům jednotlivce, Ústavní soud uvádí, že tento argument by ztratil smysl (stal se bezvýznamným), pokud by se úroveň ochrany veřejných subjektivních práv v řízení o zrušení opatření obecné povahy nelišila od úrovně jejich ochrany v navazujících správních řízeních. V takovém případě by totiž oba výklady veřejnoprávní normy zasahovaly do základního práva na soudní ochranu srovnatelným způsobem. Ústavní soud má však za to, že úroveň ochrany veřejných subjektivních práv je v pozdějších fázích stavebního řízení méně efektivní než v řízení o zrušení opatření obecné povahy. Je-li možné vyložit vnitrostátní normy (při pořizování nebo změně územně plánovací dokumentace) vícero možnými způsoby, má přednost ten výklad, který naplňuje požadavky tzv. Aarhuské úmluvy (Úmluva o přístupu k informacím, účast ...
I. ÚS 1642/08 17. 3. 2009 K podmínkám pro ustanovení opatrovníka účastníka řízení, jehož pobyt nebyl znám, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že šetření pobytu takové osoby musí být řádné a dostatečné. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení.
I. ÚS 3143/08 17. 3. 2009 Pochybení nalézacího soudu v řízení, v němž není proti jeho rozhodnutí podle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu odvolání přípustné, spočívající v nerespektování bohatě zastoupené sjednocující judikatury Nejvyššího soudu, aniž by byly nalézacím soudem zjištěny důvody pro jiný, odchylný postup (a tyto důvody byly v odůvodnění rozhodnutí rozvedeny), je způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny; nalézací soud (věda, že proti jeho rozhodnutí není připuštěn ani řádný, ani mimořádný opravný prostředek) nesmí opustit princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), jež implicitně vyžadují přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí. K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde v případě, kdy závěry nalézacího soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem. Označení ...
IV. ÚS 2956/07 12. 3. 2009 2 Není úkolem Ústavního soudu, aby perfekcionisticky "předělával" řízení před obecnými soudy, a to i kdyby k nimi učiněným dílčím procesním úkonům měl výhrady. Z hlediska ústavněprávního je přípustná náprava vady původního rozhodnutí cestou opravného usnesení i tam, kde se z formálního hlediska nejedná o opravu zjevné nesprávnosti, v případě, že řízení jako celek je možno po vydání takového usnesení hodnotit jako spravedlivé a souladné s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je ochraňovat ústavnost (nikoliv "pouhou" zákonnost) řízení před obecnými soudy. Proto je povinností Ústavního soudu rozlišovat mezi případy, kdy procesní postup příčící se zákonu zároveň vyústí v protiústavnost a nespravedlivost řízení jako celku, a případy, kdy určitý procesní postup - byť by jej bylo možno osamoceně, tedy inkontextuálně, hodnotit, a to výlučně z formálního pohledu, jako postup contra legem - protiústavnost řízení nezaloží.
III. ÚS 584/07 12. 3. 2009 Ústavní soud se v nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 68) zabýval otázkou náhrady nákladů v řízení o soudním prodeji zástavy, přičemž dospěl k závěru, že účelem daného řízení je, aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva, resp. že jeho předmětem je nárok realizovat zástavní právo; současně výslovně odmítl, že by tímto předmětem bylo přiznání peněžité částky, která zástavnímu věřiteli náleží z titulu smlouvy o úvěru mezi zástavním věřitelem a obligačním dlužníkem, a konstatoval, že předmět řízení nutno v takovém případě ve smyslu zákona o soudních poplatcích chápat jako "penězi neocenitelný". I když byl uvedený právní názor vysloven v souvislosti se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je třeba jej uplatnit taktéž při interpretaci a aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodov ...
III. ÚS 529/08 12. 3. 2009 Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Jestliže účastník řízení projevil nesouhlas se změnou místní příslušnosti a své důvody ve svém vyjádření vyložil, je povinností soudu rozhodujícího o tzv. delegaci vhodné se námitkami nejen zabývat a v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s nimi vypořádat, ale především posoudit, zda v předmětné věci existují natolik zásadní důvody vhodnosti, které dovolují učinit výjimku z ústavně zaručeného práva účastníka na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvod vhodné delegace spočívající ve značné finanční náročnosti eskorty stěžovatele k jednání není natolik mimořádné a vážné povahy, aby odůvodnil výjimku z ústavního požadavku, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.
IV. ÚS 1106/08 10. 3. 2009 1 Z hlediska ústavní konformity postupu soudu v řízení je zcela nepřijatelné, aby subjekt, o jehož práva a povinnosti reálně v řízení jde, byl zbaven možnosti se jej účastnit a tím plně těžit z práv náležejících účastníku řízení. Při výkladu ustanovení §220k odst. 5 obchodního zákoníku je nutno dospět k závěru, že o všech návrzích akcionářů uplatňujících u soudu právo na dorovnání v penězích se vede jedno společné řízení, jehož účastníky jsou ex lege všichni menšinoví akcionáři, kteří podají příslušnou žalobu až do okamžiku pravomocného ukončení nejdříve zahájeného řízení. Jestliže menšinový akcionář podá u soudu návrh na přezkoumání výše přiměřeného vypořádání v penězích v situaci, kdy již jiný akcionář takové řízení ve stejné věci zahájil dříve, nelze než tento později podaný návrh považovat za úkon, jímž tento menšinový akcionář přistupuje k dříve zahájenému řízení. Stanoví-li totiž obchodní zákoník v ustanovení §220k odst. 5, že o základu nároků všech menšinových akcionářů bude rozho ...
III. ÚS 455/08 10. 3. 2009 Ústavněprávní interpretací §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti). Podle Ústavního soudu se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž soudní exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to soudní exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko sp ...
IV. ÚS 3032/08 10. 3. 2009 Podání nepřípustné žaloby pro zmatečnost nemůže prodloužit lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti předcházejícímu rozhodnutí obecného soudu.
I. ÚS 515/06 5. 3. 2009 Na otázku, zda oprávněná osoba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, má v případě přiznání finanční náhrady za nevydané nemovitosti i nárok na zaplacení úroků z prodlení, odpověděl Ústavní soud tak, že v zásadě má. Obecné soudy se opíraly o argumentaci obsaženou ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. 7. 1993, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (č. 34, ročník 1993), podle kterého nedošlo-li k vydání věci oprávněné osobě, je nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. nárokem této osoby, který nebyl ještě realizován; finanční náhrada se stanoví podle cenových předpisů a v případě důvodnosti základu uplatněného nároku je výše plnění zjištěna až po provedeném dokazování a následně stanovena v rozhodnutí soudu. Vztah věřitele a dlužníka podle §517 občanského zákoníku může podle uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu ...
II. ÚS 2432/08 5. 3. 2009 Postupem obecných soudů, které v řízení věcně osvobozeném od soudních poplatků stěžovateli soudní poplatek doměří v podstatě z důvodu neúspěšnosti jeho žaloby, dojde k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, chráněného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 960/08 5. 3. 2009 Při posuzování otázky, zda je usnesení zastupitelstva obce opatřením obecné povahy, které zakládá přezkumnou pravomoc Nejvyššího správního soudu, se nelze omezit na formální zkoumání, a je třeba se zabývat tím, zda změna územního plánu přijatá usnesením zastupitelstva naplňuje materiální znaky opatření obecné povahy, ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008 (N 198/51 SbNU 409).
III. ÚS 2306/07 5. 3. 2009 Nerespektováním zákazu reformationis in peius obecný soud poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále základní právo být stíhán nebo zbaven svobody toliko z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, garantované článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nahrazení výroku rozsudku nalézacího soudu, který byl napaden toliko obžalovaným, novým výrokem o souhrnném trestu, v němž odvolací soud zohlední i existenci trestního příkazu vydaného v jiném trestním řízení v rozporu s §314e odst. 5 písm. c) trestního řádu, se ocitne v rozporu s dispozitivním charakterem odvolání a zároveň nerespektuje zákaz reformationis in peius. Samo nahrazení výroku o úhrnném trestu v prvoinstančním rozsudku výrokem o trestu souhrnném za více sbíhajících se trestných činů již představuje změnu rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Zcela nepřípustná je pak situace, kdy je tímto způsobem odvolateli ukládán přísnější trest, než který mu byl ulo ...
II. ÚS 281/09 5. 3. 2009 Správní soudy jsou dle platné právní úpravy nadány plnou jurisdikcí, což s sebou nese i povinnost provádět dokazování, je-li toho třeba, a to při nařízeném jednání. Nelze srovnávat důkazní nároky v situaci běžné s nároky v situaci mimořádné. Unesení břemene důkazního (např. skrze předložení kvalifikovaného znaleckého posudku) je v situaci po živelní pohromě obrovských rozměrů velice obtížné a požadavek tohoto druhu je dokladem nerozumného výkladu práva opírajícího se jen o gramatická vyjádření právních norem bez přihlédnutí k tomu, že každý výklad právní normy a její aplikace musí usilovat o rozumné a spravedlivé řešení. Rovnost před zákonem, jako princip spojený s podstatou právního státu, vyžaduje, aby stejně byly posuzovány jen případy stejné, zatímco nestejné případy musí nalézt sobě odpovídající spravedlivé řešení, které nemůže být stejné. Přizpůsobení výkladu ustanovení soudního řádu správního vztahujících se k dokazování mimořádnosti situace je plně odůvodněno specifickým a cíle ...
II. ÚS 3005/07 4. 3. 2009 Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. V tomto smyslu pouze výklad, podle kterého lze rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, obecně napadnout nejen z důvodů nesprávného právního posouzení věci, ale i z důvodů vad řízení, vede k naplnění ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům jednotlivců a současně i k realizaci účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů.
I. ÚS 1375/07 3. 3. 2009 2 Smyslem uzavření Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení nemůže být krácení důchodových nároků vlastních občanů, kterým vyšší důchodový nárok vzniká nezávisle na takové smlouvě podle vnitrostátních předpisů. S ohledem na tento právní názor, vyslovený nálezem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), proto není možné, aby žadatel o důchod, který je občanem České republiky, byl oproti jiným občanům České republiky diskriminován jen v důsledku specifické okolnosti mající svůj původ v zániku tehdejší československé federace.
Pl. ÚS 51/05 3. 3. 2009 2 Smyslem konkrétní kontroly norem ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ochrana subjektivních základních ústavních práv. Řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, který podle tohoto ustanovení může podat stěžovatel, má akcesorickou povahu. Odpadne-li předmět řízení o ústavní stížnosti, pak není důvod ke konkrétní kontrole právních norem, protože výsledek řízení u Ústavního soudu nemůže ovlivnit výsledek řízení před obecnými soudy v tom smyslu, aby napravil porušení subjektivního základního práva, protože eventuální porušení již bylo zhojeno. I kdyby došlo ke zrušení protiústavní právní normy nebo naopak k zamítnutí návrhu na zrušení právní normy, nemohlo by to již nijak ovlivnit právní pozici stěžovatele v řízení před obecnými soudy. Zákon o Ústavním soudu neobsahuje žádné speciální ustanovení o formě a způsobu rozhodování o návrhu podaném stěžovatelem podle §74 tohoto zákona poté, co předmět řízení o ú ...
IV. ÚS 215/09 3. 3. 2009 Pokud soud rozhodne o použití §150 občanského soudního řádu, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu, aniž by zejména posuzoval výši nákladů řízení a zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, může tím být porušeno základní právo stěžovatele - účastníka řízení - na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení práva na spravedlivý proces se odvolací soud může dopustit i tím, že nedá nijak najevo před svým rozhodnutím, že uvažuje o použití možnosti dané ustanovením §150 občanského soudního řádu, a nevytvoří tak procesní prostor k tomu, aby se účastníci mohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle uvedeného ustanovení.
I. ÚS 3026/07 3. 3. 2009 Pokud obecné soudy trvají na formálním podání opravného prostředku - stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání - jako podmínce pro přiznání nároku vůči státu na náhradu škody za situace, kdy tento opravný prostředek neúspěšně uplatnil jeden ze spoluobviněných v téže trestní věci, interpretují podústavní právo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pokud při aplikaci práva uplatní takový přepjatý formalismus, dojde k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení jeho základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 169/09 3. 3. 2009 Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů. Postačí, že by tyto okolnosti mohly vést ke změně rozhodnutí obecných soudů, nikoli nutně, že by musely vést k takové změně. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Přitom se obecné soudy musí vypořádat s námitkami vznesenými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento výklad pohybuje v mezích ústavnosti. Za situace, kdy se proti danému výkladu soustředí argumentace účastníka, je však nezbytné, aby obecné soudy myšlenkové konstrukce, které je k jejich zaujetí ...
IV. ÚS 816/07 2. 3. 2009 Základy teorie práva rozumí pod pojmem "prekluze" stav, kdy v důsledku plynutí času nějaké právo zaniklo. V případě prekluze nemá plnění dlužníka po uplynutí prekluzivní lhůty zákonnou oporu a pro věřitele znamená bezdůvodné obohacení. Pokud věřitel plnění přijme, může se dlužník domáhat jeho navrácení. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě tento zákon omezuje dobu, v níž je možné daň vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Postupem finančních orgánů došlo ke zkrácení stěžovatelky v právech zaručených v Listině, a správní soudy, resp. Nejvyšší správní soud sám tuto okolnost nezohlednil, přestože jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy České republiky). Svým rozhodnutím tedy zkrátil stěžovatelku v jejích základních právech, aniž by současně zakročil proti bezdůvodnému obohacení státu. Závěry ...
IV. ÚS 2525/07 2. 3. 2009 K tomu, aby byly naplněny kautely plynoucí zejména z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodovat o zvýšení nájemného, nutno názor v něm uvedený, jímž operuje odvolací soud - rozhodování obecným soudem "pro futuro" - interpretovat ve světle dalších rozhodnutí Ústavního soudu - nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), nepublikovaného usnesení sp. zn. III. ÚS 294/06 ze dne 30. 10. 2008 (týkajících se žalob pronajímatelů bytů s regulovaným nájemným směřujících proti státu na náhradu škody), jakož i nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683), v nichž Ústavní soud především deklaroval subsidiaritu uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům a zároveň zde také vyjádřil názor, že počátek doby rozhodování soudů o zvýšení regulovaného nájemného z bytů třeba určit okam ...
I. ÚS 1169/07 26. 2. 2009 Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v §47 daňového řádu, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.
I. ÚS 2399/08 25. 2. 2009 Jádrem sporu bylo posouzení, zda úrazový děj vyvolal poškození zdraví, které bylo u stěžovatele diagnostikováno. Obecné soudy provedly řadu důkazů znaleckými posudky (popřípadě lékařskými posudky) k určení, zda poškození zdraví vzniklo následkem pracovního úrazu; další lékařský posudek předložil i samotný stěžovatel. Při hodnocení uvedených posudků tak, jak je provedly obecné soudy, však nelze usuzovat, že by závěry, které na základě nich vyvodily, byly zcela jednoznačné. Obecné soudy se dále nevypořádaly s otázkou poměru mezi určitou predispozicí stěžovatele k obecné nemoci a poškozením zdraví, které bylo vyvoláno pracovním úrazem. V této souvislosti lze poukázat i na stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SR Cpj 11/80, v němž se uvádí: "Bolo by v rozpore so zmyslom zákona, ak by z ochrany a odškodnenia boli vylúčené poškodenia zdravia, ktoré vykazujú všetky znaky pracovného úrazu (choroby z povolania), a to len preto, že poškodený mal určitú predispozíciu, ktorá spolupôsobila pri vznik ...
I. ÚS 92/08 25. 2. 2009 Stěžovatel se domáhal plnění, jehož výše závisela jak na znaleckém posudku, tak i na úvaze soudu (zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění). Pokud by soud rozhodl rozsudkem tak, jak odpovídá smíru uzavřenému mezi účastníky, tj. že by stěžovateli vyhověl pouze z jedné poloviny, aplikoval by se §142 odst. 3 o. s. ř., a stěžovateli by proto náležela plná náhrada nákladů řízení. Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je přitom nutno vztáhnout i na situace, kdy výše plnění vyplývá nejen z rozhodnutí soudu, ale i ze smíru. Doslovný jazykový výklad, vážící uplatnění §142 odst. 3 o. s. ř. jenom k soudním rozhodnutím, by totiž vedl k absurdnímu závěru, neboť by žalobce, který uzavřel smír, stavěl do horší situace než toho, který smír neuzavřel, avšak míra jeho úspěchu či neúspěchu by byla stejná. Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je proto nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
I. ÚS 143/07 25. 2. 2009 Jestliže obecné soudy rozhodly bez dalšího tak, že vlastníkem předmětných nemovitostí jsou žalobci, aniž by přitom respektovaly závěr, že vztah mezi smluvními stranami nemůže mít vliv na řádně nabyté vlastnické právo třetích osob, porušily ve vztahu ke stěžovateli čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zajišťuje ochranu vlastnictví. Je třeba zdůraznit, že v dané věci byl stěžovatel v řadě převodů předmětných nemovitostí až druhým nabyvatelem. Obecné soudy se však otázkou dobré víry stěžovatele vůbec nezabývaly.
I. ÚS 2517/08 24. 2. 2009 Úkony orgánu státu učiněné mimo jeho zákonné kompetenční vymezení jsou úkony učiněnými ultra vires, a jedná se o úkony defektní. Soud se dopustí jednání ultra vires v případě, kdy si svévolně, tj. bez opory v zákoně, rozšíří svou jurisdikci anebo pokud nevykonává řádně svěřenou mu diskreci. Rozsah jurisdikce soudu je vymezován skrze jednotlivé typy řízení. Účelem řízení o povolení obnovy řízení naopak není přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí. Stejně tak není účelem řízení o povolení obnovy řízení posuzovat vinu odsouzeného. Posuzování těchto otázek v rámci řízení o povolení obnovy řízení zřetelně překračuje účel tohoto řízení, překračuje zákonem (tr. řádem) mu vymezený procesní rámec, a pokud se tak stane, jde o jednání ultra vires, které sebou nese dopady (zásahy) do základních práv stěžovatele v důsledku svévole. I v řízení o povolení obnovy řízení je třeba ctít princip in dubio pro reo a soudce rozhodující o povolení obnovy řízení by měl k posouzení vě ...
I. ÚS 617/08 24. 2. 2009 Vzhledem ke krátkému poválečnému období se nepodařilo zhojit všechny válečné majetkové křivdy, neboť případné dokončení tohoto procesu právní cestou bylo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 znemožněno nastoupivším totalitním režimem. Toto období je zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, charakterizováno jako období zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného režimu. V tomto období, v době cílené likvidace tzv. třídního nepřítele, nejen že docházelo k dodatečným zneužitím dekretů (zejména dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů), ale i k notoricky známému tzv. třídnímu a někdy i rasovému přístupu státních orgánů při posuzování restitučních nároků podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, který byl ostatně v tomto duchu změněn a doplně ...
III. ÚS 674/06 19. 2. 2009 Mezi základní povinnosti obecných soudů náleží řádně odůvodnit svá rozhodnutí, tj. tak, aby příslušné odůvodnění nejen obsahovalo náležitosti stanovené zákonem, ale také aby bylo srozumitelné a racionální, bez vnitřních rozporů a podstatných logických vad. Nejsou-li tato kritéria naplněna, jde o zřejmý signál a zpravidla i doklad toho, že příslušné rozhodování je zatíženo prvkem libovůle, a tím i v rozporu se základní zásadou občanského soudního řízení zakotvenou v §1 občanského soudního řádu, jakož i s principy právního státu, jež vyplývají zejména z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení, jež obvykle ani není svou povahou nijak složité, nelze klást na roveň rozhodování ve věci samé, a nelze tudíž vyžadovat, aby úvahy soudu byly vždy podrobně rozváděny v odůvodnění rozhodnutí. O případech libovůle lze uvažovat tehdy, provázejí-li ten který případ některé další okolnosti, zejména pa ...
III. ÚS 95/08 19. 2. 2009 Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že "i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou. Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) ...
III. ÚS 1129/07 19. 2. 2009 Požadavek adresovaný obecným soudům v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), že "i přes absenci úpravy předvídané v §696 odst. 1 občanského zákoníku musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách a tak, aby nedocházelo k diskriminacím různých skupin právních subjektů", nelze redukovat jen na právní vztahy "budoucí", resp. není důvod jej nespojit i s nároky, jimiž se pronajímatelé domáhali "nájemného" nad rámec nájemného sjednaného v nájemní smlouvě za vymezenou dobu minulou. Tento názor není vysloven k obecné oponentuře k nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80) - taková potřeba zde nevyvstává, nýbrž k jeho konkrétnímu použití v těch řízeních, v nichž byla podána odpovídající žaloba, resp. v nichž byl nárok vztažený k době minulé uplatněn. Ostatně jinak - zamítnutím takové žaloby (k čemuž se dovolací soud přihlásil) ...
III. ÚS 1706/08 19. 2. 2009 Není porušením práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže Nejvyšší soud odmítl přihlédnout k podání, jímž dovolatel po uplynutí dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. řádu rozšířil důvody svého dovolání o nesouhlas s další ze sbíhajících se trestněprávních kvalifikací téhož skutku. Dovolání z důvodu uvedeného v první alternativě v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu musí směřovat proti konkrétní přesně vymezené právní kvalifikaci uvedené v právní větě ve výroku o vině napadeného rozsudku. Námitky proti konkrétní právní kvalifikaci musí být vymezeny ve smyslu §265f odst. 2 tr. řádu již v dovolání podaném v dvouměsíční lhůtě podle §265e odst. 1 tr. řádu.
I. ÚS 684/07 17. 2. 2009 Ústavní soud, aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti, považuje skutečnost, že do základu odměny exekutora se zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Navíc v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, když de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Ustanovení příslušné prováděcí vyhlášky sice naznačují, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50 %, avšak jen tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž exekuční řád mu umožňuje tak učinit pouze v případě, že byly uhrazeny i náklady exekuce, do nichž patří též odměna exekutora. Z toho vyplývá, že pokud povinný neuhradí odměnu exekutora v plné výši, podle doslovného znění zákona nel ...

Za rok 2009 bylo zveřejněno 280 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 5 z celkem 6 stran,
v čase 0,000099 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.