| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| IV. ÚS 377/10 | 18. 5. 2010 | Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil názor, že ustanovení Listiny poskytují ochranu účastníkům řízení před soudy ve všech jeho částech, tedy i v části, v níž je rozhodováno v odvolacím řízení. Je tedy třeba i v odvolacím řízení dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se ke všem návrhům a předestřít a odůvodnit svoje stanovisko. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu účastníka vyslechnout a o jeho stanovisku rozhodnout. Odvolací řízení je nedílnou součástí každého soudního řízení, proto se i na tuto část vztahuje princip rovnosti účastníků řízení, resp. princip rovnosti stran (někdy též princip rovnosti zbraní) podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento princip je vyjádřen v §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a promítá se v celé řadě ustanovení. Odvolací soud odlišně právně vyhodnotil skutkový stav věci, aniž by nařizoval jednání s odkazem na ustanovení §220 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., obča ... | |
| III. ÚS 2979/09 | 13. 5. 2010 | Pakliže využil stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu právní řád poskytoval, aby čelil pokračující nečinnosti obvodního soudu, a navzdory podané stížnosti na průtahy v řízení předsedovi soudu a následnému návrhu na určení procesní lhůty podle §174a zákona o soudech a soudcích zůstal obvodní soud zcela pasivní, přičemž doba jeho nečinnosti ve vztahu k procesním úkonům stěžovatele učiněným dne 6. 6. 2008, resp. 6. 10. 2008 existenci relevantních průtahů dokumentuje více než přesvědčivě, a současně se nikterak nenaznačuje, že mohly být ovlivněny jednáním stěžovatele, stejně jako to, že by délka "řízení" odpovídala jeho složitosti, je důvodným závěr, že v řízení vedeném obvodním soudem existují průtahy, kterými jsou porušována stěžovatelova práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. | |
| II. ÚS 331/10 | 12. 5. 2010 | V důsledku derogace právní úpravy tr. ř. ztratilo napadené rozhodnutí, které porušovalo nepřípustně stěžovatelovo právo na osobní svobodu, zákonnou oporu. Proto nemůže v testu ústavnosti obstát. | |
| Pl. ÚS 10/10 | 11. 5. 2010 | 2 | Soudní exekutor není soudem ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. |
| I. ÚS 1505/08 | 11. 5. 2010 | Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. To platí i pro rozhodování o náhradě nákladů v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby z toho důvodu, že žalovaný po podání žaloby zčásti dobrovolně plnil. | |
| II. ÚS 3246/09 | 6. 5. 2010 | Tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvát ... | |
| I. ÚS 1885/09 | 5. 5. 2010 | Ústavní soud nálezem ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.) rozhodl tak, že se ustanovení §11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje ve slovu "pravomocných" ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Citovaný nález též - v reakci na opačný názor stěžovatele - vysvětlil, proč není možný ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, a proč je tedy nutné napadené ustanovení zrušit. Ústavní soud - ve věci samé - předesílá, že zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu neznamená bez dalšího povinnost poskytnout nepravomocný (pokud ještě bude nepravomocný) rozsudek stěžovateli, a tedy i automatickou nutnost vydání vyhovujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ve znovu otevřeném řízení o kasační stížnosti stěžovatele. Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 jednoznačně plyne, že nelze a priori vyloučit, že nepravomocný rozsudek nebude žadateli poskytnut, tedy že orgán (na kt ... | |
| Pl. ÚS 7/09 | 4. 5. 2010 | 2 | V Dohodě mezi smluvními stranami Severoatlantické smlouvy o bezpečnosti informací ze dne 6. března 1997, uveřejněné sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 75/2001 Sb. m. s., se smluvní strany NATO zavázaly chránit a zabezpečovat utajované informace, jež mají původ v NATO (čl. 1 bod I), a zajistit, aby všechny osoby, které mají jejich státní příslušnost a plnění jejich služebních povinností vyžaduje přístup, nebo osoby, které mohou mít přístup k informacím označeným stupněm utajení DŮVĚRNÉ a vyšším, byly před plněním svých povinností příslušně prověřeny (čl. 3 odst. 1). Česká republika, která převzala vůči svým spojencům mezinárodní závazky stran utajení některých důležitých a citlivých informací, splnila svoji povinnost tím, že přenesla tyto své mezinárodní závazky ustanovením §58 odst. 6 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, do vnitrostátního práva, aby zajistila jeho pomocí utajení odpovídajících infor ... |
| I. ÚS 2864/09 | 3. 5. 2010 | Stížnostní námitka se ve své podstatě dotýká způsobu hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených příslušných skutkových závěrů. V této otázce Ústavní soud opakovaně a vnitřně konzistentně judikuje, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. Současně také Ústavní soud považuje za potřebné zdůraznit zásadu rovného postavení účastníků řízení, kterou soud prvního stupně i soud odvolací do svého rozhodování promítly. Z tohoto hlediska je důležité, aby obě strany měly možnost využít všechny procesní prostředky a prokázat, zda sporná otázka existuje či nikoliv; v daném případě zaměstnanec (stěžovatel) musí mít právo prokazovat, že nemoc z pov ... | |
| IV. ÚS 503/06 | 3. 5. 2010 | Soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení kontinuálně existující do počátku roku 2004 "dotvořila" české právo v jeho materiální podobě tak, že v relevantní době nemohla být použita Všeobecná úmluva o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 215/1949 Sb.), ve znění Dodatkové úmluvy (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 68/1970 Sb.), místo úpravy zákonné. | |
| II. ÚS 2896/09 | 29. 4. 2010 | Při posuzování restitučních nároků je nutno vždy sledovat naplnění účelu restitučního zákona, tedy i v případě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Restituční zákon sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v §11, pozemky vydat nelze. Pokud obecný soud nedostatečně zjistil skutkový stav a pouze dovodil, že nárokované pozemky tvoří jeden urbanistický celek, a nevypořádal se s otázkou, zda se skutečně a v celém rozsahu jedná o pozemky zastavěné stavbami bránícími vydání pozemků, nemohlo tak ani dojít k řádnému právnímu posouzení věci. Nejvyšší soud, který nesporná pochybení odvolacího soudu zcela pominul a ve svém rozhodnutí v podstatě jen zjednoduše ... | |
| II. ÚS 3288/09 | 29. 4. 2010 | Za situace, kdy v probíhajícím exekučním řízení je na základě usnesení soudního exekutora pokračováno v řízení s dědicem, který odpovídá podle §470 obč. zák. za dluhy zůstavitele do výše nabytého dědictví, je obecný soud povinen s ohledem na konkrétní okolnosti případu posoudit, zda za náklady na odměnu exekutora odpovídá jako povinný přímo dědic, nebo náklady důvodně vznikly v souvislosti s vymáháním pohledávky po zůstaviteli a dědic odpovídá jen do výše nabytého dědictví. Nevypořádáním se s takto uplatněnou námitkou porušil soud právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo vlastnické, garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod | |
| III. ÚS 3328/09 | 29. 4. 2010 | Aniž by se Ústavní soud jakkoliv mohl sám zabývat otázkou správnosti či přiměřenosti stanovené odměny exekutora, napadené rozhodnutí soudu, v němž zcela absentuje jeho reakce na stěžovateli v řízení vznesené námitky, shledal z tohoto důvodu za porušující právo stěžovatelů na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). | |
| III. ÚS 1341/08 | 29. 4. 2010 | Též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Nejvyšší správní soud nerespektoval (v kolizi s článkem 89 odst. 2 Ústavy) závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny. | |
| I. ÚS 541/10 | 28. 4. 2010 | Excesivní uplatnění směnky nelze pokládat bez dalšího za trestný čin podvodu, a to ani v případě, že k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku. Účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, tak mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení. V daném případě se jedná o tzv. hypertrofii trestní represe, neboť obecné soudy nerespektováním principu ultima ratio neproporcionálně omezily základní práva a svobody stěžovatelky garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 15/07 | 27. 4. 2010 | 2 | Ústavní soud ve své judikatuře vychází z principu minimalizace zásahu. Dovodil též, že pokud lze stávající právní úpravu ještě interpretovat tak, aby ji bylo možno považovat za souladnou se základním právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není dán důvod pro její zrušení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)]. Na rozdíl od navrhovatele, který v návrhu dospívá k závěru, že znění napadeného ustanovení prvé věty §12a odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nedává žádnou možnost ústavně konformního výkladu, dospěl Ústavní soud naopak k závěru, že takovou možnost nabízí teleologický výklad napadeného ustanovení v kontextu celého zákona o konkursu a vyrovnání a subsidiárně též zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení §12a odst. 5 věty prvé zákona o konkursu a vyrov ... |
| IV. ÚS 684/10 | 27. 4. 2010 | O ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodl stížnostní soud poté, co byl stěžovatel soudem prvního stupně zproštěn obvinění v plném rozsahu. S ohledem na fakt, že soud prvního stupně stěžovatele opakovaně z vazby propustil již dříve a stížnostní soud opakovaně rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, je zjevné, že krajský soud vede se soudem nalézacím odbornou polemiku o důvodnosti vazby, resp. o naplnění či nenaplnění všech znaků trestného činu jednáním stěžovatele. Tato polemika tedy reflektuje existenci pochybností, na které je ovšem třeba hledět optikou právní zásady in dubio pro reo. Přístup, který ve věci uplatnil krajský soud, proto Ústavní soud považuje za nepřiměřeně restriktivní. Z napadeného usnesení krajského soudu je rovněž patrné, že plynulost a rychlost řízení zaručuje jen takový přístup, kdy někteří obvinění jsou ponecháni ve vazbě. Krajský soud se zcela vyhnul posouzení relevance omezení práva na osobní svobodu ve vztahu k zájmu na efektivitě řízení. Absenci takového pos ... | |
| III. ÚS 542/09 | 27. 4. 2010 | Jestliže zákon ukládá rozhodnout o podání označeném jako "odvolání" a shledá-li správní orgán, že se jedná o odvolání nepřípustné, jež je nutné zamítnout, protože kupř. bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou (ustanovení §92 odst. 1 věty první správního řádu), nesmí se správní orgán tomuto úkonu vyhýbat tím, že na podání bude reagovat sdělením, jež by soudně přezkoumatelné nebylo. Je-li takové sdělení správního orgánu jedinou reakcí na tzv. opomenutým účastníkem řízení podané odvolání, z něhož plyne, že správní orgán neshledal předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí (ustanovení §92 odst. 1 věty druhé správního řádu), pak je zřejmé, že se správní orgán podaným odvoláním zabýval, byť o něm nerozhodl úkonem formálně označeným jako "rozhodnutí". Považuje-li tzv. opomenutý účastník řízení takové sdělení za rozhodnutí o jeho odvolání, musí je soud přezkoumat i z tohoto hlediska a nemůže se při tom vyhnout skutkovému a prá ... | |
| III. ÚS 3304/09 | 22. 4. 2010 | Je porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud pominul předchozí judikaturu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85)] a při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, nezohlednil, zda lze na straně oprávněného spatřovat zavinění na zastavení exekuce (nerespektováním požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti). Jestliže oprávněný nenese žádné procesní zavinění za zastavení exekučního řízení, nelze mu uložit povinnost nahradit náklady exekučního řízení. Není protiústavní, jestliže za situace, kdy exekuční řízení je zastaveno pro nemajetnost povinného a kdy oprávněný nenese žádné procesní zavinění za zastavení, soud nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uhrazení nákladů exekuce, nese exekutor, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně př ... | |
| Pl. ÚS 6/10 | 20. 4. 2010 | 2 | Aby zajistil respekt a ochranu základního práva na osobní svobodu, vyvinul ESLP tzv. doktrínu zesílených důvodů. Podle této doktríny musí obecné soudy respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Při posuzování přiměřenosti omezení osobní svobody se obecný soud musí vypořádávat především s tím, zda je posilováno či oslabováno podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný trestně stíhán. Z hlediska ústavnosti je přitom stěží akceptovatelné, aby kontinuita omezení osobní svobody vazbou nebyla zprošťujícím rozsudkem nijak narušena. Podle názoru Ústavního soudu zákonná úprava trestního řádu opravňující státního zástupce k podání stížnosti s odkladným účinkem odporuje úzké interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Pokračující omezení osobní svobody po vydání zprošťujícího rozs ... |
| II. ÚS 2087/08 | 20. 4. 2010 | Obecné soudy nedostály své poučovací povinnosti, když nevzaly v úvahu všechny okolnosti daného případu. Obecné soudy ryze formálním výkladem §5 ve spojení s §118a o. s. ř. a s odkazem na "konstantní" judikaturu a možnost porušení zásady rovnosti účastníků řízení dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro poučení stěžovatele. Zcela přitom ignorovaly skutečnost, že nedostatek žaloby stěžovatele plynul z nejednotnosti jejich vlastní rozhodovací činnosti. Nejednotnost rozhodovací činnosti obecných soudů zakládá nerovnost mezi jednotlivými žalobci. Vzhledem k nejednotnosti postupu obecných soudů, což je samo o sobě popřením rovných práv účastníků v řízení před soudem, a k tomu, že stěžovatel neměl možnost reflektovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu, které tento postup sjednotily, bylo namístě, aby odvolací soud, který změnil právní náhled na projednávanou věc, resp. se řídil právním názorem Nejvyššího soudu, vydal ve vztahu k rozsudku okresního soudu kasační rozhodnutí [obdobně viz n ... | |
| IV. ÚS 1403/09 | 19. 4. 2010 | I. Podmínka, aby nově vzniklá obec měla nejméně 1 000 obyvatel, je zcela legitimní, podložená racionálními argumenty a nadto komparativně poměrně běžná. II. Za protiústavní je třeba považovat postup soudu, který se nevypořádal s nastolenou otázkou, zda se za "občana" pro účely §21 odst. 1 obecního zřízení považuje osoba hlášená v oddělující se části obce k trvalému pobytu, pouze pokud je občanem České republiky, či zda může jít i o občana Evropské unie. V napadeném rozhodnutí byla bez dostatečné argumentace přijata interpretaci první; dle názoru Ústavního soudu je však přiléhavější interpretace krajským soudem opomenutá. Citované ustanovení je dlužno vykládat tak, že se za "občana" považují i občané Evropské unie, kteří jsou v oddělující se části obce hlášeni k trvalému pobytu. Těmto osobám totiž Smlouva o fungování Evropské unie i samotné obecní zřízení přiznávají právo podílet se na samosprávě obcí (např. volit a být voleni do zastupitelstev obcí či dokonce hlasovat v samotném místní ... | |
| II. ÚS 3151/09 | 15. 4. 2010 | 1. Výpis z katastru je veřejnou listinou prokazující stav evidovaný v katastru k okamžiku, který je na ní uveden. Zákon přitom nerozlišuje, zda zápis byl proveden na základě vkladu nebo záznamem. Tato ustanovení se vztahují i na katastrální úřad, který je pověřen ze zákona tuto evidenci vést. Musí z ní proto při svém rozhodování vycházet a musí respektovat důkazní váhu veřejné listiny. Není oprávněn ji přezkoumávat z hlediska její věcné správnosti. Pokud k tomu přesto v této věci přistoupil, překročil rozsah pravomoci svěřené mu zákonem a zasáhl do pravomoci soudu, který jako jediný vzhledem k povaze právního vztahu je oprávněn posuzovat opak toho, co vyplývá z veřejné listiny. Svým rozhodnutím totiž katastrální úřad neposuzoval náležitosti smlouvy z hledisek vyplývajících z ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, ale platnost právního titulu, kterým vznikl stěžovateli (ve smlouvě ... | |
| I. ÚS 3030/09 | 15. 4. 2010 | Odvolací soud nesprávným uplatněním procesní podmínky (omylem při počítání konce lhůty) zabránil meritornímu přezkumu věci stěžovatelů v rozporu s jejich právem na přístup k soudu a na účinnou soudní ochranu. | |
| I. ÚS 1115/09 | 15. 4. 2010 | Obecné soudy v projednávané věci dostály ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům stěžovatelky. Přehledně a logicky vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) trestního řádu, za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení. | |
| III. ÚS 417/09 | 15. 4. 2010 | Jestliže byla exekuce zastavena proto, že povinný po nařízení exekuce právně zanikl, lze povinnost nahradit náklady exekučního řízení uložit oprávněnému pouze tehdy, je-li dáno procesní zavinění oprávněného (nerespektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti při podávání návrhu na nařízení exekuce, resp. v průběhu exekučního řízení). Jestliže oprávněný nenese žádné procesní zavinění za zastavení exekučního řízení, nelze mu uložit povinnost nahradit náklady exekučního řízení. Není protiústavní, jestliže za situace, kdy povinný po nařízení exekuce právně zanikne a oprávněný nenese žádné procesní zavinění za zastavení exekučního řízení, nelze uspokojit nároky exekutora na náhradu nákladů řízení. Riziko spočívající v tom, že povinný po nařízení exekuce právně zanikne a že jeho majetek nebude dostačovat k uhrazení nákladů exekuce, nese exekutor, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Toto riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry kompenz ... | |
| I. ÚS 2736/07 | 14. 4. 2010 | Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svaz ... | |
| II. ÚS 485/10 | 13. 4. 2010 | Řízení podle §180a o. s. ř. ve spojení s §68 zákona o rodině je vážným zásahem do rodičovských práv a jeho předmětem je omezení rodičovské zodpovědnosti jako předstupeň k jejímu zbavení (osvojení dítěte). K totožnému závěru je třeba dospět i za použití teleologické výkladové metody, neboť účelem osvojení je nahradit nezletilému dítěti chybějící stabilní rodinné prostředí v případě, že pokrevní rodiče je nejsou schopni, resp. ochotni zajistit; mezi osvojencem a osvojitelem vzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi. Byť je dle systematiky o. s. ř. zařazeno toto řízení samostatně, je nepochybné, že jeho předmětem a důsledky je třeba je považovat za zvláštní druh řízení o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti podle §176 o. s. ř. Připustil-li by Ústavní soud výklad přijatý obecnými soudy, tedy že v případě řízení podle §180a o. s. ř. dochází k prolomení zásady, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, byla by neproporcionálně prodlužována doba pro ... | |
| III. ÚS 1732/07 | 8. 4. 2010 | Pokud soud ustanoví účastníku řízení jako opatrovníka podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu zaměstnance z vlastních řad za situace, kdy se soud jednak nejdříve nijak nepokusil kontaktovat osoby blízké účastníku (ač měl na ně kontakt) s tím, zda by byly ochotny funkci opatrovníka vykonávat, a jednak ustanovený opatrovník z řad zaměstnanců soudu je zcela pasivní a nijak nehájí zájmy zastupovaného účastníka, představuje takový postup soudu porušení práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 1275/09 | 8. 4. 2010 | Ústavní soud se zabýval hodnocením aplikace ustanovení §89 exekučního řádu po novele provedené zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva [viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.)]. Není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Nelze se ztotožnit s interpretací, podle níž exekuto ... | |
| II. ÚS 414/10 | 8. 4. 2010 | Protože je řízení o nákladech řízení svou povahou řízením kontradiktorním, z principu rovnosti účastníků vyplývá, že za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné v odvolání naznačují, že eventuální vyjádření účastníků k podanému odvolání mohou ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, je soud povinen doručit odvolání podané do výroku o nákladech řízení ostatním účastníkům, aby měli stejnou možnost k uplatnění svých práv, přestože z procesního předpisu tato povinnost přímo nevyplývá. Z požadavků fair procesu přitom vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Jestliže krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelky, když jí nepřiznal náhradu nákladů řízení v p ... | |
| III. ÚS 870/09 | 8. 4. 2010 | Důvody, pro které obecné soudy zamítly žalobu pronajímatele (vlastníka bytového domu) proti státu na náhradu škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ať již spočívaly v názoru, že nepřijetí zákonné úpravy vyžadované dřívějšími nálezy Ústavního soudu nesprávný úřední postup nepředstavuje, anebo v hodnocení nároku na náhradu škody jakožto nároku vždy subsidiárního ve vztahu k nárokům pronajímatele proti jednotlivým nájemcům objektivně neobstojí ve vztahu k právním názorům, které vyslovil Ústavní soud ve stanovisku pléna přijatém dne 28. 4. 2009 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), podle něhož platí, že "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) ... jsou obecné soudy povinny posoudi ... | |
| II. ÚS 2623/09 | 7. 4. 2010 | Nepřesně provedené shrnutí provedeného dokazování, které nikterak nezohledňuje specifické rysy skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil a odvolací soud převzal, je nedostatečné a ve svých důsledcích porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V konečném důsledku by postupem soudu mohlo dojít k zásahu do práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, kterou garantuje čl. 26 odst. 1 Listiny. V případě přijetí stěžovatele na konzervatoř, se zaměřením klasická hudba, obor kontrabas, po složení maturitní zkoušky na střední škole pro knihkupce a nakladatelské pracovníky se nejedná o situaci, kdy by stěžovatel po maturitě zahájil studium další střední školy téhož typu a stupně, která by nikterak nenavazovala na jeho předchozí vzdělávání. Ke studiu hry na hudební nástroj na konzervatoři se student nepřipravuje v klasickém systému vzdělávání na základní, resp. jiné střední škole. Konzervatoř je škola s uměleckým zaměřením a pro stu ... | |
| II. ÚS 3015/09 | 7. 4. 2010 | Ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 (N 189/51 SbNU 307)]. Pokud výjimečná aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nebyla v napadeném rozhodnutí odůvodněna dostatečně, bylo tím porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3137/09 | 7. 4. 2010 | Zásadní výhrady je třeba vznést především vůči vlastnímu procesnímu postupu obecných soudů. Soud prvního stupně, namísto aby věcně projednal stěžovatelkou podanou žalobu, ji poučil, že žalobní petit tak, jak jej původně zformulovala, je nejasný, nesrozumitelný, neurčitý a nevykonatelný. Vyzval ji, aby petit upravila, konkrétně aby přesně specifikovala listiny, které po vedlejší účastnicí žádá předložit. Podstata výtek směřovala k tomu, že stěžovatelka neupřesnila požadované listiny tak, aby z petitu žaloby bylo patrné, kdo konkrétně požadovanou listinu vydal, přesné datum jejího vydání a označení toho, čeho se má týkat. To vše za situace, kdy bylo zřejmé, že stěžovatelka v postavení žalobkyně takto formulované upřesnění žalobního petitu nemůže provést. Již ze žalobního tvrzení totiž vyplývalo, že k uvedeným listinám nikdy neměla přístup a žalobu podala právě proto, aby se k těmto listinám dostala. Pokud se stěžovatelka žalobou domáhala soudní ochrany a šlo jí o prosazení subjektivního ... | |
| I. ÚS 3383/09 | 7. 4. 2010 | Ústavní soud předesílá, že obdobnou problematiku řešil již v řadě nálezů [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), nález sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665), nález sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181), nález sp. zn. I. ÚS 1562/09 (N 210/54 SbNU 581), nález sp. zn. I. ÚS 1856/09 ze dne 29. 10. 2009 (N 231/55 SbNU 175), dostupné rovněž na adrese http://nalus.usoud.cz]. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny); dospěl k závěru, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality založené novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ústavně konformní interpretace §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, lze dovodit, že je třeba výk ... | |
| I. ÚS 22/10 | 7. 4. 2010 | Vrchní soud postupoval libovolně, když postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny nevyhověl návrhu stěžovatelky z důvodu neunesení důkazního břemene spočívajícího v nedoložení nevlastnictví a případných dalších listin (dary od příbuzných), aniž by však stěžovatelku vyzval k jejich doplnění, což ve svém důsledku vedlo k porušení základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. V daném případě nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že v trestním řízení jako celku, tedy i při rozhodování o náhradě nákladů řízení, se uplatňuje zásada vyšetřovací [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 1991 sp. zn. 1 To 56/90]. Ústavní soud nesdílí restriktivní pojetí "oprávněných výdajů", neboť je dle jeho názoru třeba posuzovat lidský život a osobnost člověka výrazně komplexněji, mimo jiné i pod zorným úhlem práva na soukromí. Již ze samé povahy tohoto práva je však patrno, že nelze vymezit jeho obsah tak, aby zahrnoval všechny v úvahu přicházející možnosti, neboť je to p ... | |
| IV. ÚS 941/09 | 6. 4. 2010 | Koncept spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení. | |
| II. ÚS 855/08 | 31. 3. 2010 | Povinností Nejvyššího soudu je vykládat podmínky připuštění dovolání podle §265b tr. řádu tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), nikoliv, jak tomu bylo v posuzovaném případě, jednotlivé námitky stěžovatele uvedené v dovolání, který jím sledoval ochranu svých subjektivních práv, formalisticky subsumovat pod rozsah označeného dovolacího důvodu a následně jej na daný případ mechanicky aplikovat. | |
| III. ÚS 780/08 | 31. 3. 2010 | Podle §8 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, může soud zprostit správce konkursní podstaty funkce z důležitých důvodů. Mezi tyto důvody patří i podjatost tohoto správce. V případě, že existuje mezi správkyní konkursní podstaty a jedním účastníkem konkursu, konkrétně úpadcem, vztah, jenž je zprostředkován osobou manžela této správkyně coby právního zástupce úpadce v jiném soudním řízení, které navíc s konkursním řízením souvisí, je povinností obecných soudů řešit otázku, zda správkyně nemůže být při výkonu své funkce ovlivňována v úpadcův prospěch, resp. v neprospěch ostatních účastníků konkursu (konkursních věřitelů) tam, kde se jejich zájmy střetávají, resp. zda zde nevznikají důvodné pochybnosti o nepodjatosti správkyně konkursní podstaty, a to obdobně jako tomu je v případě rozhodování o vyloučení soudce; ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu se použije přiměřeně i na danou věc (§66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Pokud se obecné soudy uvedenou ... | |
| Pl. ÚS 2/10 | 30. 3. 2010 | 2 | Klíčová je teze, že nelze (přirozeně) a priori vyloučit, že v konkrétním případě bude ochrana základního práva převažovat nad citovanými hodnotami (pozn. red.: hodnotami uvedenými v čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy), tj. že nebude dána existence "naléhavé společenské potřeby" na omezení základního práva (dále též jako "tato teze"). Právě proto je nutné zkoumat v každém konkrétním případě (podle okolností konkrétní věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti. S touto tezí je však napadená norma ve zjevném rozporu. Neumožňuje totiž zkoumat v každém konkrétním případě (pohledem okolností dané věci) existenci "naléhavé společenské potřeby" omezení základního práva (tedy nezbytnost omezení základního práva). Napadená norma značí, že vždy (automaticky) - v případě existence zákona a legitimního cíle omezení základního práva jednotlivce na informace (na poskytnutí nepravomocného rozsudku), tedy hodnot citovaných v ... |
| IV. ÚS 3158/09 | 30. 3. 2010 | Podle čl. 89 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby závazná. Ústavní soud na citované ustanovení Ústavy odkazuje právě ve spojitosti s ústavněprávní interpretací "sporného" §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v novelizovaném znění [uvedenou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375)], kterou konečně i v napadeném usnesení citoval krajský soud. Odvozovat procesní zavinění oprávněného výhradně od faktu, že podal návrh na provedení exekuce, je poněkud extenzivní výklad, s nímž se Ústavní soud vypořádal rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09, když uvedl: "... jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému - procesní zavinění oprávněného nelze be ... | |
| IV. ÚS 2087/07 | 29. 3. 2010 | Při posuzování toho, jestli lze určitý správní akt považovat za opatření obecné povahy, je dle náhledu Ústavního soudu nutno vycházet z toho, zda jsou naplněny všechny pojmové znaky tohoto právního institutu, tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů. | |
| III. ÚS 2001/09 | 25. 3. 2010 | Pokud má odvolací soud za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně je ve výroku věcně správné, avšak k tomuto závěru dospěje na základě jiného právního posouzení, je jeho povinností účastníka řízení se svým právním názorem předem seznámit (§118a občanského soudního řádu). Výklad dovolacího soudu, podle něhož nelze při posouzení přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (v tehdy platném znění) přihlédnout k okolnostem uplatněným v rámci dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) citovaného zákona, je v rozporu jak s ústavně stanovenou povinností soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), tak i účelem daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů. | |
| III. ÚS 3332/09 | 25. 3. 2010 | Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. I otázka náhrady nákladů řízení tedy může, avšak výjimečně, nabýt ústavněprávní dimenze. Zejména je tomu tak v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo v případě, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, resp. s průběhem a výsledkem řízení. Rovněž rozhodnutí ukládající povinnost nahradit náklady řízení tedy mají potenciál zasáhnout do sféry práva stěžovatele na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, popř. do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V daném případě odvolací soud při změně prvostupňového nákladového výroku postupoval libovolně a v rozporu s platnou právní úpravou, když dospěl k závěru, že v řízení dle části páté občanského ... | |
| Pl. ÚS 8/07 | 23. 3. 2010 | 1 | Pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny). Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy zakotvené v Listině se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Listina základních práv a svobod garantuje všem účastníkům důchodového pojištění přiměřené hmotné zabezpečení. Přiměřenost je třeba chápat jako neurčitý právní pojem. Samotnou přiměřenost hmotného zabezpečení ve vztahu k jednotlivým účastníkům důchodového pojištění je nutno vnímat ve vztahu k uspokojování životních potřeb jednotlivce, ve vztahu k co nejširšímu okruhu osob, ale i ve v ... |
| Pl. ÚS 7/08 | 23. 3. 2010 | 2 | Není ústavněprávně nepřijatelný výklad pojmu "účasti na vedení" ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 písm. w) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do účinnosti zákona č. č. 438/2003 Sb., jestliže jej správní orgány a soudy spojily se situací, kdy předseda představenstva a člen představenstva poskytovatele půjčky (akciové společnosti) byli současně jednateli jejího příjemce (společnosti s ručením omezeným); není jím dotčen ani princip rovnosti, neboť "ústavněprávní akceptovatelnost hledisek odlišování" je pro zvláštní subjekty, charakterizované existencí "účasti na (jejich) vedení" poskytovatelem půjčky, racionálně dovoditelná. |
| I. ÚS 1990/08 | 23. 3. 2010 | Přípustnost namítaného omezení svobody projevu je třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně znění výroků, které jsou stěžovateli vytýkány, a v kontextu, v němž je pronesl, stejně jako je třeba vzít do úvahy závažnost možné újmy zaměstnavatele, pohnutky zaměstnance či povahu a přísnost uložené sankce. Svoboda projevu jako taková se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ta, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející. Zda předmětná tvrzení či stanoviska nepřekročila meze, kdy je lze označit za fair, a tedy požívající ústavní ochrany, je třeba vždy posoudit ve světle věci jako celku, včetně jejich znění a v kontextu, v němž byla pronesena. Při zkoumání legitimity kritických výroků stěžovatele není bez významu ani ta skutečnost, že zaměstnavatel stěžovatele - Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky je rezortní zdravotní pojišťovnou, která hospo ... | |
| I. ÚS 1200/09 | 23. 3. 2010 | Z ustanovení §13 občanského zákoníku vyplývá, že občanský zákoník umožňuje poskytnout fyzické osobě, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, morální (odstavec 1) nebo i finanční (odstavec 2) zadostiučinění. Přitom ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby (samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 občanského zákoníku. Ústavněprávní konformní interpretace tohoto ustanovení vede k závěru, že při poskytnutí ochrany osobnosti dotčené fyzické osoby je nezbytné přihlížet i k možné satisfakční roli samotného rozsudku (příp. jiného rozhodnutí) konstatujícího neoprávněnost zásahu. Pokud obecné soudy dospěly k závěru o dostatečnosti morálního zadostiučinění a svoje rozhodnutí ... | |
| III. ÚS 3168/08 | 18. 3. 2010 | Při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku "dobrovolně" bez přímé exekuce, resp. ještě před jejím vynuceným provedením; výše odměny by dle názoru Ústavního soudu zde neměla vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale měla by "odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce". Ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, i když samo o sobě není v souladu s principem právního státu [viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)], může být určitým vodítkem pro stanovení výše odměny v těch případech, kdy dojde k uhrazení dlužné pohledávky povinným "dobrovolně" ve výše uvedeném smyslu. |