Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2010

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 1098/10 4. 8. 2010 Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vyložil, že právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - "ultima ratio" - nemůže být ignorována civilněprávní stránka věci [srov. sp. zn. IV. ÚS 564/2000 ze dne 8. 11. 2001 (N 169/24 SbNU 255)]. Trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře. ...
II. ÚS 913/09 4. 8. 2010 V otázce porušení povinnosti daňového poradce se dovolací soud dostal mimo rámec dosavadní vlastní rozhodovací činnosti, pokud se spokojil se závěrem, že se v důsledku rady daňového poradce stalo daňové přiznání vedlejšího účastníka řízení vadným. Nevypořádal se tím totiž vůbec s otázkou, zda a případně jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a s ohledem na (případné) relevantní odborné názory a (možnou) rozhodovací činnost správců daně (či správních soudů) v rozhodné době. Jinými slovy, nevypořádal se s otázkou, zda daňový poradce porušuje právní předpisy tím, jestliže v určité době a za určitých okolností zastává nějaký právní názor, který se později ukáže být nesprávným. S touto otázkou se obecné soudy totiž rozhodně nemohly vypořádat citací dotčených právních předpisů, předcházející vlastnímu skutkovému a právnímu hodnocení věci (soudy prvního a druhého stupně) či obecným vymezením předpokladů této odpovědnosti ( ...
I. ÚS 2054/10 4. 8. 2010 Legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy České republiky) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, však v současném ani v žádném ze svých historických znění neupravovala zvláštní režim pro stanovení výše odměny za zastupování účastníka advokátem v řízeních vyvolaných konkursem. Vrchním soude ...
IV. ÚS 1556/07 3. 8. 2010 Součástí vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 1 T 140/2004 je seznam uskutečněných hovorů, který obsahuje identifikační číslo telefonu, telefonní číslo volajícího, datum a čas počátku hovoru a číslo volaného. Ústavní soud přitom v minulosti již dospěl k závěru, že právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny základních práv a svobod, jako ústavně zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec je nutno respektovat a důsledně chránit.
III. ÚS 939/10 3. 8. 2010 K problematice ústavnosti vztahu ustanovení §61 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, k čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikované pod č. 228/1993 Sb. (dále jen "Smlouva"), se Ústavní soud vyjádřil v řadě svých nálezů [viz sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 72/37 SbNU 23), IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), IV. ÚS 298/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 222/47 SbNU 921), I. ÚS 365/05 ze dne 6. 3. 2008 (N 48/48 SbNU 567), II. ÚS 156/06 ze dne 6. 3. 2008 (N 50/48 SbNU 585), IV. ÚS 228/06 ze dne 11. 3. 2008 (N 54/48 SbNU 619), I. ÚS 366/05 ze dne 22. 5. 2008 (N 98/49 SbNU 459), I. ÚS 257/06 ze dne 4. 11. 2008 (N 187/51 SbNU 295), I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 41/52 SbNU 417) i Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665)]. Ústavní soud toliko připomíná a opakuje, že jejich tenorem je respekto ...
III. ÚS 3386/09 29. 7. 2010 Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly.
Pl. ÚS 19/09 27. 7. 2010 2 Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 90/53 SbNU 159; 163/2009 Sb.)]. Ustanovení §399 v odstavci 2 části věty druhé za středníkem, jež prostřednictvím fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení odnímá účastníku konkursního řízení možnost dispozice s řízením, je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 762/10 22. 7. 2010 Ústavní soud v minulosti uvedl, že smyslem ustanovení §118a občanského soudního řádu je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníkovi nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má (nález sp. zn. I. ÚS 212/06, N 177/43 SbNU 31). Ústavní soud se tak přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Sleduje se tak důsledně zásada, že kvalifikace skutkových okolností tvrzených účastníky před soudem je věcí soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Tento požadavek lze v ...
III. ÚS 2492/09 22. 7. 2010 Při stanovení výše odměny exekutora je třeba [jak již bylo uvedeno v nálezu Ústavního soudu ze dne sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.)] zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku "dobrovolně", bez přímé exekuce, resp. ještě před jejím vynuceným provedením; výše odměny by dle názoru Ústavního soudu zde neměla vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale měla by "odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce".
III. ÚS 844/10 22. 7. 2010 Ačkoli Ústavní soud deklaruje zvláštní zdrženlivost při hodnocení ústavních stížností směřujících do výroků obecných soudů o náhradě nákladů řízení, nepřehlíží, že situace kvalifikovaně závažných výkladových či aplikačních pochybení mají potenciál svým významem zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak je tomu též v případě, kdy se dovolací soud nedostatečně seznámil s obsahem soudního spisu (byť v důsledku administrativního opomenutí zařazení podání do spisu), pominul stěžovateli (prostřednictvím advokáta) učiněné podání a učinil zjevně nesprávný závěr, že náklady dovolacího řízení jim nevznikly, jestliže z pohledu vlastního odůvodnění rozhodnutí jen tato okolnost byla důvodem, pro který rozhodl tak, že stěžovatelům proti žalovanému náhradu nákladů nepřiznal.
IV. ÚS 2244/09 20. 7. 2010 Při rozhodování o předběžném opatření dle §76a odst. 1 občanského soudního řádu je zájem dítěte nejvyšším imperativem (srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány"). Vazba mezi matkou a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince. Porušení této nejpřirozenější lidské vazby je zákonem umožněno pouze v případě absolutní absence péče či její naprosté nedostatečnosti a pouze tehdy, je-li dítě ohroženo bezprostředně (takový postup je třeba považovat za ultima ratio). Zásah obvodního soudu, který stěžovatelce odňal možnost pečovat o nezletilou několik dnů po porodu, byl v tomto ohledu zjevně nepřiměřený, neboť stěžovatelce ani nebylo umožněno, aby prokázala, jak by se o nezletilou byla schopna postarat, a obvodní soud nedisponoval žádnými konkrétními poznatky, jimiž by bylo m ...
II. ÚS 1414/07 15. 7. 2010 Pokud byla orgány činnými v trestním řízení nařízena a následně provedena prohlídka předmětných jiných prostor a pozemků ve vlastnictví stěžovatelky za podmínek vymezených ustanovením §83a odst. 1 tr. řádu, které bylo jako protiústavní zčásti derogováno nálezem Ústavního soudu, došlo tímto k porušení základních práv stěžovatelky garantovaných čl. 12 odst. 1 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Za pochybení obecných soudů je proto třeba považovat především to, že se ústavněprávním rozměrem dané věci nezabývaly, nepodaly návrh na zrušení aplikovaného podústavního práva, čímž nedostály své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy) a napadenými rozhodnutími pokračovaly v porušování základních práv stěžovatelky.
IV. ÚS 1235/09 14. 7. 2010 Ústavní soud ve své judikatuře definoval podmínky, za kterých má pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, ústavněprávní relevanci z důvodu porušení základních práv a svobod. Rozhodovací praxe Ústavního soudu rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, o kterých platí, že pokud důkaz, resp. informace v něm obsažená, nebyl získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Byl-li stěžovatel jako návodce k trestnému činu odsouzen na základě důkazů, mezi které patřil i odsuzující rozsudek naváděného pachatele trestné činnosti, a zrušil-li Ústavní soud tento odsuzující rozsudek z důvodů týkajících se legitimity důkazu v tehdejším řízení získaného (jenž byl navíc zásadním i ve stěžovatelově věci), nemůže obstát a ...
I. ÚS 62/08 13. 7. 2010 Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Ústavní soud považuj ...
IV. ÚS 3102/08 12. 7. 2010 1. Samotné zakotvení překážky výkonu volebního práva pro osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům není protiústavní; obecné soudy totiž mohou (a musí) v rámci řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům postupovat ústavně konformně a věnovat mimořádnou pozornost i otázkám dopadů jejich rozhodnutí do veřejných subjektivních práv dotčených osob. 2. V důsledku stávající praxe obecných soudů však reálně vznikl a přetrvává protiústavní stav spočívající v tom, že způsobilosti k právním úkonům jsou zbavovány (bez ohledu na právní důsledky) i osoby, ve vztahu k nimž neexistuje legitimní společenský zájem na omezení výkonu volebního práva; to je v rozporu s principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy do základních práv musejí odrážet specifika každého jednotlivého případu. 3. V zájmu odstranění tohoto protiústavního stavu jsou obecné soudy při rozhodování o zbavení či omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům povinny zvlášť posuzovat i to, zda je konkrétní osoba scho ...
Pl. ÚS 8/08 8. 7. 2010 2 Ústavní soud při respektování principu minimalizace zásahů judikoval již ve svém nálezu ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.), že z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad možný), a ke zrušení ustanovení zákona pro neústavnost přistoupit teprve, nelze-li dotčené ustanovení použít, aniž by byla porušena ústavnost. Ústavní soud konstatuje, že existuje možnost ústavně konformního výkladu ustanovení §68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V případě výzvy dle §68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny se jedná o individuální správní akt. Je tak aplikovatelný zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (včetně obligatorních náležitostí rozhodnutí správního orgánu, tj. mimo jiné včetně konkretizace požadovaného opatření) skýtající vlastníkovi (nájemci) pozemku procesní ochranu jeho hmotných práv, přičemž poslé ...
Pl. ÚS 36/08 8. 7. 2010 2 Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením navrhovatele, že formulace nesprávného úředního postupu v §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je vágní. Připomíná, že úloha obecného soudu spočívá v použití vhodných interpretačních metod, které povedou k náležitému objasnění tohoto pojmu; na jejich základě lze dospět k závěru, že nesprávným úředním postupem je každý postup orgánu veřejné moci, který při jejím výkonu postupuje v rozporu s obecně závaznými právními předpisy či v rozporu se zásadami jejího výkonu. Je-li možné tímto způsobem interpretovat pojem "nesprávný úřední postup", pak Ústavní soud neshledává rozpor ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. s čl. 2 odst. 2 Listiny ani s čl. 4 odst. 3 Listiny.
Pl. ÚS 15/09 8. 7. 2010 2 Právo na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy brání orgánům veřejné moci svévolně zasahovat do tak intimní sféry každého jednotlivce, jakou představují vztahy mezi rodiči a dítětem. Tyto vztahy jsou nejpřirozenějším výrazem lidské identity a právo v demokratické a svobodné společnosti musí respektovat jejich existenci. Smysl a povaha rodinných vztahů a rodinného soužití totiž není primárně právní; právo pouze přiznává ochranu jejich reálné existenci. Tato ochrana pak nemůže být zabezpečena pouze povinností zdržet se určitých zásahů ze strany veřejné moci. Stát je současně povinen přijmout takovou právní úpravu, jež zaručí právní uznání rodinných vztahů a vymezí jejich obsah jak ve vztazích mezi rodinnými příslušníky navzájem, tak vůči třetím osobám. Požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem č ...
I. ÚS 1283/10 8. 7. 2010 Rozhodnutí je v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou rozhodování o náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení, i v rozporu s platnou právní úpravou, jež stanoví, že soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje bez návrhu (§142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud svým postupem nerespektoval ústavní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) a porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nerespektování nosných důvodů publikovaného nálezu Ústavního soudu řešících obdobné věci má nepochybně deformující dopad i na princip právní jistoty plynoucí z normativního principu právního státu tak, jak jej normuje čl. 1 odst. 1 Ústavy.
II. ÚS 3292/09 8. 7. 2010 Jazykový a logický výklad ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku nedává možnost vykládat speciální sukcesi práv a povinností vyplývajících z nájemního vztahu jiným způsobem, než že pronajímatel vstupuje do všech právních povinností vyplývajících ze smlouvy, ledaže práva a povinnosti vzniklé za předcházejícího vlastníka se existenčně osamostatnily (např. právo na již splatné nájemné). Pokud by zákonodárce chtěl vymezit jen určitá práva a povinnosti, které přecházejí na nového vlastníka, učinil by tak výslovně; nečiní-li tak, není žádný důvod vykládat toto ustanovení v tom smyslu, že přecházejí na nového vlastníka (pronajímatele) jen vybraná práva a povinnosti. Z dikce ustanovení totiž nevyplývá žádné restriktivní omezení práv a povinností, které má nový vlastník nabýt. Soukromé právo obecně je založeno na stěžejní zásadě autonomie vůle a zásadě "pacta sunt servanda". Zásada, že smlouvy mají být dodržovány, bývá považována za nejvyšší zásadu právní, resp. za nejvyšší přirozenoprávní ...
Pl. ÚS 14/10 1. 7. 2010 2 Základním účelem úpadkového práva upraveného zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je řešení majetkových vztahů dlužníka, který je v úpadku, a uspokojení pohledávek věřitelů z jedné majetkové podstaty dlužníka. Rozhodnutí insolvenčního správce o tom, že přihlášenou pohledávku uznává nebo popírá (příp. v jakém rozsahu), určuje závazně právo věřitele na jeho poměrné uspokojení v rámci insolvenčního řízení (včetně všech dalších důsledků spojených s výsledkem přezkumu), a současně se závazně rozhoduje o právu všech ostatních věřitelů na jejich poměrné uspokojení. Nesprávné přihlášení, resp. uznání (nepopření) insolvenčním správcem té které pohledávky (její pravosti, výše, pořadí) jednoho věřitele může mít proto za důsledek (mimo jiné) uspokojení pohledávky druhého věřitele v menší míře, než by tomu bylo za předpokladu správného zjištění předmětné pohledávky, může tedy důsledně vzato značit dotčení majetkových práv věřit ...
Pl. ÚS 9/07 1. 7. 2010 2 K výroku I. V nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. 2. 2005 (N 23/36 SbNU 287) Ústavní soud konstatoval, že "Obecné soudy ... v průběhu řízení opomněly zvážit, že přechod majetku církví je pokryt kogentním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., dle něhož nelze majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákona o tomto majetku. Zákon o půdě tedy předpokládá, že zemědělský majetek, který byl dříve ve vlastnictví církevních právnických osob, bude řešen samostatným zákonem a do doby vydání tohoto zákona je chráněn. Na tento majetek je proto nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, přestože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj ...
I. ÚS 728/10 1. 7. 2010 Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda mezi stěžovatelkou a žalobkyní (vedlejší účastnicí v řízení o ústavní stížnosti) sjednaný úrok z prodlení je či není právně souladný, tedy zda jeho výše v sazbě 0,5 % denně (tj. 180 % ročně) je či není lichvářská. Klíčové je posouzení tohoto smluvního ustanovení z hlediska ustanovení §39 obč. zák., tj. zda ujednání účastníků je nebo není neplatné, tedy zda se příčí dobrým mravům. Soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti takového ujednání, odvolací soud rozhodl opačně. V nálezu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409) se Ústavní soud zabýval otázkou, "zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla stěžovatelka, jak je z výše uvedeného zřejmé, zejména zavázána zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, tj. 182,5 % ročně.". Důsledkem toho je hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi stran, které mezi sebou vedly spor. Žalobci tak bylo přiznáno tolik, kolik by zdaleka nemoh ...
I. ÚS 699/10 1. 7. 2010 Z pohledu relevantního podústavního práva dopadají na právě projednávanou věc zejména ustanovení §151 a 224 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tak jak to stanoví část dvanáctá hlava I bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., kde se praví: "Odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů.". Zákon č. 30/2000 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001. V předmětné věci Ústavní soud ve smyslu §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., důvod k posuzování ústavnosti uvedených procesních předpisů neshledal. Ustanovení §151 odst. 3 o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. stanovilo, že: "Náklady řízení určí soud podle sazebníků a podle zásad platných pro náhradu mzdy a hotových výdajů. Určit výši nákladů může i předseda senátu až v písemném vyhotovení rozhodnutí.". Ze skutečností vyp ...
I. ÚS 2893/09 1. 7. 2010 Ústavní soud především uvádí, že ve své konstantní judikatuře zastává názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů či jejich části. Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuj ...
II. ÚS 671/09 30. 6. 2010 Je nepřípustné, aby se odvolací soud nevypořádal se všemi hledisky, které jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení (včetně řízení před soudem prvního stupně) vyšly najevo [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/03 ze dne 20. 1. 2005 (N 12/36 SbNU 133)]. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny porušení povinnosti řádného odůvodnění (§157 o. s. ř.), když z odůvodnění rozhodnutí soudu vůbec nevyplývá, proč soud nepřihlédl k významné skutečnosti, přestože bylo povinností soudu v souladu §ustanovením §120 odst. 2 o. s. ř. provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, konkrétně tím, že odvolací soud pro posouzení maje ...
Pl. ÚS 9/10 29. 6. 2010 2 Zákon o místních poplatcích obecně zakotvil možnost sankčního navýšení poplatku v případě jeho řádného nezaplacení a stanovil základní pravidla, zejména horní hranici tohoto navýšení. Pokud samospráva nepřipraví do příslušné vyhlášky hodnoty tohoto navýšení, jde v intencích ustanovení §11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, při navyšování o otázku volného uvážení správce poplatku, limitovaného pouze zmiňovaným trojnásobkem základní stanovené hodnoty poplatku. V tomto směru je tato obecná právní úprava pro praxi zřejmě dostačující, každopádně je odrazem vůle zákonodárce, přičemž vhodnost či správnost jím zvoleného řešení není předmětem zkoumání ze strany Ústavního soudu. Na druhou stranu, pokud samospráva hodnoty navýšení stanoví, musí z toho správce poplatku vycházet a jeho diskreční pravomoc je v daném směru omezena. A to přípustně, ne-li dokonce žádoucím způsobem. Ustanovení §14 odst. 2 zákona o místních poplatcích vypočítává příklady "podrobn ...
IV. ÚS 170/08 28. 6. 2010 Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. Ve vztahu k rozhodnutím přijatým podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu však Ústavní soud činí, s ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení, výjimku, neboť, jak již podrobně vyložil v usnesení sp. zn. IV. ÚS 111/04 (ve SbNU nepublikovaném, dostupném na http://nalus.usoud.cz), proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní. Ústavní soud přezkoumal napadenou část výr ...
IV. ÚS 2795/09 28. 6. 2010 Smyslem a účelem institutu předběžné vykonatelnosti rozsudků podle §162 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je ochrana, zajištění důstojnosti života osoby, jíž bylo soudem přisouzeno ze strany osoby jiné poskytování výživného. Tomuto účelu zákonodárce v předmětném zákonném ustanovení přikládá prioritu před účelem právní jistoty, jež má obvykle za následek spojení vykonatelnosti soudního rozhodnutí s nabytím jeho právní moci. Zákonodárce přitom rozlišuje ve stupni ochrany jednotlivých skupin osob. Podle ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného pro nezletilé děti za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací, z čehož a contrario plyne, že v případě zrušení (nebo snížení) výživného mezi manžely uvedená maxima neplatí, tj. spotřebované výživné se vrací. Důsledkem uvedeného rozlišení je, že se spotřebované výživné vrací rovněž v případě výživného mezi manžely, jež bylo uhrazeno a spotřebováno na základě předběžně vykonatelného nepravomocného rozsudku soudu ...
I. ÚS 3271/09 22. 6. 2010 Podle §115a o. s. ř. platí, že "K projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve věcech uvedených v §120 odst. 2.". Z citovaného ustanovení tedy plyne, že pokud se účastník řízení práva účasti na projednání věci nevzdal či s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nesouhlasil, nelze (až na tam uvedenou výjimku, což není případ nyní posuzované věci) ve věci bez nařízení ústního jednání rozhodnout. V nyní posuzované věci však stěžovatelka adresovala dne 14. 9. 2009 Okresnímu soudu v Jičíně svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (srov. č. l. 42-43). Dne 15. 9. 2009 byla uvedená písemnost soudu doručena. To okresní soud opomenul, což ostatně i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uznává. Obecnou úpravu nákladů účastníků řízení před Ústavním soudem obsahuje § ...
IV. ÚS 1639/07 16. 6. 2010 Při posuzování toho, jestli lze určitý správní akt považovat za opatření obecné povahy, je dle náhledu Ústavního soudu nutno vycházet z toho, zda jsou naplněny všechny pojmové znaky tohoto právního institutu, tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů.
II. ÚS 1198/10 10. 6. 2010 Stěžovatelé podali společné odvolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen směnečný platební rozkaz, kterým jim jako dlužníku a ručiteli byla společně a nerozdílně uložena povinnost k zaplacení směnečné sumy. Měla jim tedy být i poplatková povinnost za odvolací řízení stanovena jako společná, solidární. Tímto postupem bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 2189/09 10. 6. 2010 Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309)]. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, ...
III. ÚS 459/09 10. 6. 2010 Postupem krajského soudu, který řádně nezaevidoval podání stěžovatele obsahující doplnění kasační stížnosti a toto podání kasačnímu soudu nepředložil, v důsledku čehož byla kasační stížnost stěžovatele podle §37 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšším správním soudem odmítnuta, došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 Listiny.
III. ÚS 3333/09 10. 6. 2010 2 Na rozhodnutí o kázeňských trestech uložených ve výkonu vazby nelze klást nároky ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v míře srovnatelné např. s rozhodnutím správního orgánu nebo soudu. V kázeňském řízení vystupuje významněji požadavek na flexibilitu a rychlost rozhodování a projevuje se v něm snaha udržet pořádek a bezpečnost ve věznicích v reálném čase. Ze samotné povahy ústavního soudnictví a zejména též z povahy ústavní stížnosti vyplývá princip subsidiarity, který mj. znamená, že ochrana práv a svobod Ústavním soudem nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany, poskytované právním řádem jako celkem, byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé nebo nedostatečné. Zásah Ústavního soudu v záležitostech výkonu vazby by byl představitelný toliko v případech extrémních excesů, majících ústavněprávní dimenzi. Takovými extrémními případy by mohlo být např. porušení zákazu mučení a podrobení krutému, nelidské ...
Pl. ÚS 3/09 8. 6. 2010 2 Interpretace práva na soukromí v prostorové podobě, tj. právo na respektování a ochranu obydlí před zásahy zvenčí, se neomezuje jen na ochranu prostor užívaných k bydlení, nýbrž právo na respekt a ochranu obydlí společně s právem na nedotknutelnost osoby a soukromí a s právem na ochranu osobní svobody a důstojnosti se považuje za nedílnou součást soukromé sféry každého jednotlivce, v případě obydlí vymezenou prostorově. Maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky vyžadují, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán. Za takový nelze považovat státního zástupce, a tím méně policejní orgán. Zejména v dnešní době, kdy autonomní naplňování soukromého života a pracovní či zájmové aktivity spolu úzce souvisejí, nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových ak ...
I. ÚS 2859/09 8. 6. 2010 Jednotlivec nemůže v žádném případě doplácet na to, že daná problematika byla pro orgány činné v trestním řízení v té době nová či obtížně zhodnotitelná, stejně jako mu nemůže být přičítáno k tíži použití zákonných prostředků procesní ochrany, a naopak to nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti konat tak, aby k průtahům v řízení nedocházelo, resp. je nelze tímto ospravedlňovat. Podle Ústavního soudu je třeba přihlížet i k tomu, že probíhající trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného.
Pl. ÚS 58/05 8. 6. 2010 Za situace, kdy absentuje výslovné zákonné zmocnění obce k regulaci provozní doby hostinských provozoven, které bylo v minulosti (do 30. 9. 2003) obsaženo v §96 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, nelze základ pro vymezení působnosti shledávat v extenzivním výkladu §10 písm. a) zákona o obcích, jímž by se působnost obce dostala do kolize s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz k tomu bod 39 odůvodnění tohoto nálezu). Obec v samostatné působnosti a ve formě obecně závazné vyhlášky není oprávněna ukládat uživatelům staveb omezení či zákazy v užívání staveb na základě toho, zda stavba je či není užívána v souladu s kolaudačním rozhodnutím či jiným individuálním právním aktem stanovícím účel a podmínky užívání staveb.
III. ÚS 1336/10 3. 6. 2010 2 Ústavní soud s ohledem na procesní povahu napadeného usnesení (v dané věci jde o ustanovení znalce k vypracování revizního znaleckého posudku) s odkazem na svoji konstantní judikaturu považuje za vhodné zdůraznit, že ústavní soudnictví, stejně jako pravomoc Ústavního soudu, jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním řádem České republiky. Ústavní soud v civilním řízení (ale nejen v něm) posuzuje soulad řízení a soulad rozhodnutí v tomto řízení vydaných se zásadami spravedlivého procesu podle článku 36 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod teprve poté, co řízení bylo jako celek skončeno, tedy hodnotí spravedlnost celého průběhu procesu. Pouze výjimečně přezkoumává Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, která pravomocnému rozhodnutí ve věci samé předcházejí, to však toliko za podmí ...
I. ÚS 2232/07 2. 6. 2010 Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům v řešení sporných případů příliš formalistický postup; zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.). Zde platí již ví ...
I. ÚS 904/08 1. 6. 2010 I. Rozhodne-li vrchní soud nesprávně o věcné příslušnosti (§104a o. s. ř.), nejen že se tím nestane ze soudu dle zákona věcně nepříslušného soud věcně příslušný, ale vždy též zároveň bude porušeno ústavně garantované právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Na tom nic nemění ani třetí věta §11 odst. 1 o. s. ř., vložená do o. s. ř. teprve novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. II. K projednání žaloby domáhající se konstatování nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení a omluvy za ně jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy, neboť nejde o věc ochrany osobnosti, ale o věc upravenou zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. III. Možnost neodůvodňovat usnesení podle §104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restri ...
II. ÚS 31/10 26. 5. 2010 Rozhodnutí soudu o nákladech soudního řízení vycházející ze správné premisy, nicméně podstatně logicky vadně aplikující dispozici právní normy, je zatíženo prvkem libovůle a dochází jím k porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku i čl. 11 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 3299/09 26. 5. 2010 Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze např. tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Z práva na spravedlivý proces vyplývá též povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle ustanovení §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a aby mohli vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit, kterážto povinnost je pak naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit.
IV. ÚS 575/07 24. 5. 2010 Obecné soudy jsou povinny rozhodnout o náhradě za neústavní omezení vlastnického práva v podobě regulace nájemného.
III. ÚS 649/10 20. 5. 2010 Obecný soud nesprávně posoudil otázku povinnosti hradit náklady exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného tím, že nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v předchozí judikatuře [např. nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), nález sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181), nález sp. zn. I. ÚS 1856/09 ze dne 29. 10. 2009 (N 231/55 SbNU 175), nález sp. zn. II. ÚS 2426/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 208/54 SbNU 571), nález sp. zn. III. ÚS 2938/09 ze dne 11. 2. 2010 (N 23/56 SbNU 263) a další]. Z pohledu ústavně konformní interpretace důsledků založených zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §89 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 je nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky vycházet z maximy vyjádř ...
II. ÚS 580/10 20. 5. 2010 Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejší účastnice týkající se výroku o nákladech řízení stěžovateli, přičemž v odvolání byla uplatněna argumentace vedoucí k aplikaci §150 o. s. ř., která v předchozím řízení nebyla vůbec řešena, ale na níž bylo následně rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, odňal mu možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, případně realizovat jeho další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání, tedy toliko na základě podaného odvolání, a navíc rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II. ÚS 846/10 20. 5. 2010 Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) závazně vyložil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Tím, že stěžovatel nebyl soudem slyšen před rozhodnutím o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě, bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jež je součástí ústavního pořádku [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
III. ÚS 1274/09 20. 5. 2010 Při výkonu rozhodnutí uskutečňovaném na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se (vzhledem k absenci explicitních intertemporálních ustanovení) postupuje podle exekučního řádu v původním znění, tj. ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.
IV. ÚS 2992/08 19. 5. 2010 Nepřítomnému účastníkovi musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce [srov. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233)]. Jedná se zde totiž o dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení.
II. ÚS 862/10 19. 5. 2010 Zjevně nesprávné posouzení vnitrostátního soudu může vyplývat také z nesprávné aplikace nebo nesprávného výkladu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. ESLP uvedl, že pokud jde o morální újmu, východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Tomuto závěru ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává za ...

Za rok 2010 bylo zveřejněno 264 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 3 z celkem 6 stran,
v čase 0,000103 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.