Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2012

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 3902/11 27. 3. 2012 K tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden - samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka - učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod. Obecný soud učinil ústavně nepřípustné souhrnné skutkové zjištění, nevyvodil dílčí (konkrétní) skutková zjištění odrážející jednotlivé komponenty (subsumpčně postulované zákonem obecně definované relevantní právní skutečnosti) práva na náhradu škody formulované v §420 občanského zákoníku, jak je z pohledu přezkoumatelnosti a ústavní souladnosti rozhodnutí nezbytné (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §157 odst. 2 o. ...
IV. ÚS 3441/11 27. 3. 2012 Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Nutno rovněž připomenout, že Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat.
I. ÚS 770/11 27. 3. 2012 Podstatou ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí byla vůle účastníků uzavřít budoucí kupní smlouvu o vydražené nemovitosti. V tzv. "vedlejších ustanoveních" si pak dohodli termíny a způsob plateb nákladů spojených se společným užíváním zmíněné nemovitosti. Obě oblasti těchto ujednání vtělili do jednoho smluvního textu. Ve zkoumaném případě rozhodly obecné soudy poněkud formalisticky, aniž by měl jejich výrok rozumný základ v interpretaci shora zmíněných smluvních textů a obsahu spisu a aniž by přihlédly k pozdějšímu vývoji vztahů mezi účastníky. Stěžovatel své závazky plynoucí mu ze smlouvy o smlouvě budoucí, platně uzavřené podle §50a obč. zák., splnil. Jeho opožděné platby za služby nelze považovat za takové nesplnění podstatných náležitostí smlouvy (jejímž hlavním cílem bylo uzavření budoucí kupní smlouvy), zvláště pak v daném případě, kdy se jednalo o bagatelní částky. Takto opožděné platby za služby tak nemohou být natolik závažným důvodem způsobilým mít za následek to, co obecné so ...
I. ÚS 216/09 27. 3. 2012 Rozdíl mezi výší stěžovatelem skutečně vyplaceného podílu bývalé manželce v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v řízení, ve kterém došlo k průtahům, a výší podílu, který by byl povinen zaplatit na základě rozhodnutí vydaného v řízení bez průtahů, vzniklý jen v důsledku změny cenového předpisu, nemůže představovat škodu. Z vývoje právní úpravy, v konkrétním případě na úseku růstu cen nemovitostí, si totiž nelze vybírat jen to, co je pro stěžovatele příznivé (zhodnocení jeho podílu), a to, co je pro něj nepříznivé (zvýšení hodnoty podílu vyplaceného bývalé manželce), přenášet na jiný subjekt, v konkrétním případě na stát.
IV. ÚS 3409/11 27. 3. 2012 S ohledem na rozsah agendy náležející do pravomoci a působnosti nejvyššího státního zástupce nelze účel ustanovení §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřovat v osobním výkonu toho kterého úkonu. Nejvyššímu státnímu zástupci je dán k dispozici odborný personální aparát, který se podílí na činnostech spadajících do jeho pravomoci. Zásadní zde není posouzení toho, zda nejvyšší státní zástupce může realizaci té které zákonem svěřené pravomoci přenést v jednotlivém případě na svého podřízeného, ale toho, zda může dojít též k přesunu odpovědnosti za takovýto právní úkon. Dle náhledu Ústavního soudu lze výše uvedenou právní argumentaci Nejvyššího soudu doplnit v tom smyslu, že ač může v jednotlivých případech dojít k přenesení pravomoci k provedení určitého právního úkonu na náměstka nejvyššího státního zástupce, podstatné je zachování jednoty pravomoci a odpovědnosti, jíž se nejvyšší státní zástupce nemůže zprostit.
I. ÚS 465/11 22. 3. 2012 Obecné soudy jsou při rozhodování o nákladech povinny přihlížet zejména k účelu soudního řízení, jímž je poskytování ochrany subjektivním právům. To však ze soudů nesnímá povinnost mezi zvažované skutečnosti řadit i další okolnosti, mimo jiné rovněž překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelem.
II. ÚS 2238/09 22. 3. 2012 Pokud v řízení, v němž bylo hájení zájmů státu přeneseno na advokáta, přestože stát k efektivnímu hájení těchto práv disponuje příslušnou organizační složkou, došlo k zamítnutí žaloby z důvodu neunesení důkazního břemene a vlastní nárok nebyl věcně posuzován, nelze považovat za náklady potřebné k účelnému bránění práva výdaje související se zastupováním státu advokátem v soudním řízení, a nelze tak spravedlivě žádat po stěžovatelce, aby takto vzniklé náklady, s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, hradila. Obecný soud, který uvedené aspekty nevzal v úvahu, výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na ustanovení občanského soudního řádu a předpisy stanovující výši odměny advokáta, porušil princip řádného a spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny.
I. ÚS 660/09 20. 3. 2012 Ústavní soud v prvé řadě připomíná vlastní nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.). V něm zdůraznil princip spravedlnosti a zásadu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu) jako moderního ústavního pravidla, které se má nepochybně uplatňovat nejen v rámci normotvorby, ale také při aplikaci práva. Zásadu proporcionality chápe Ústavní soud v rovině tří kritérií posuzování, tj. v rovině principu způsobilosti naplnění účelu, principu potřebnosti (použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků) a principu přiměřenosti (v užším smyslu); z toho plyne, že povinnému nesmí být způsobena nepřiměřená újma proto, že se náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě těsně před jejím vynuceným provedením, byť i v poslední možný moment. Ústavní soud i nyní považuje za ekvivalentní odměnu exekutora ve sníženém (roz. odpovídajícím) rozsahu, což je v souladu právě i s princip ...
III. ÚS 1330/11 15. 3. 2012 Zjištění nepříčetnosti jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky však vyžaduje, aby toto posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v §105 odst. 1 a §116 tr. řádu; je tomu tak proto, že - obecně - platí, že soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "hodnocením" vlastním. Rovněž z hledisek ústavněprávních (vymezených principy tzv. spravedlivého procesu) se totiž uplatní názor, podle kterého posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (přičemž není ani podstatné, že případně patřičnými odbornými znalostmi disponuje). Povaze a významu stěžovatelkou otevřené kritiky te ...
III. ÚS 3660/11 14. 3. 2012 Ústavní soud sice považuje shodně s teorií směnečného práva za nevhodné přílišné grafické rozdělení textu do jednotlivých rámečků, ale učinit závěr o neplatnosti směnky pouze z těchto důvodů považuje za možné pouze v případě, že se takovým zásahem zcela odstraní - zruší - smysl souvislého směnečného prohlášení a výsledný text ztratí jednoznačný význam. I u tak přísně formalizovaného právního úkonu, jakým je směnka, nelze zcela pustit ze zřetele skutečný obsah touto formou projevené vůle. Závěr dovolacího soudu o neplatnosti směnky z důvodu nesouvislého textu směnečného prohlášení považuje Ústavní soud za formalistický.
I. ÚS 529/09 13. 3. 2012 Jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž Českou republiku zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy, je budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. Tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Jinak řečeno, taková důvěra je možná pouze tehdy, pokud stát či subjekty, na něž stát přenesl výkon některých svých pravomocí, odpovídají za škodu vzniklou jednotlivci jejich činností v případě, že tyto činnosti se posléze ukáží jako nezákonné či jinak vadné. Současná obecná tendence spočívající v přenášení množství pravomocí spadajících do výkonu veřejné moci na subjekty nestátního charakteru nemůže být důvodem pro to, aby se stát zcela zbavoval objektivní odpovědnosti za jejich činnost nebo aby skutečnost, že určitou činnost vykonával nestátní subjekt, vedla k nějaké ...
II. ÚS 3765/11 13. 3. 2012 Při výkladu ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 8 Úmluvy, tedy ochrany rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu, Ústavní soud zdůraznil, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, jakkoliv tradiční pojetí rodiny prošlo v uplynulé době vývojem. Orgány veřejné moci mají i pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným respektováním rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem, přičemž k těmto pozitivním povinnostem se řadí vedle aktivní pomoci s osobními, sociálními, zdravotními či majetkovými obtížemi i povinnost rodiče informovat a řádně poučit o možných následcích jeho jednání.
I. ÚS 1424/09 8. 3. 2012 Vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu §135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. S ohledem na právo na právní slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly; v takovém případě lze v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci.
III. ÚS 2260/10 8. 3. 2012 I kdyby bylo zjištěno, že některý důkaz byl v trestním řízení získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní vadně provedený důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu, opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. Pokud ze všech okolností případu přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý nedostatek podrobného ...
II. ÚS 431/11 7. 3. 2012 1 Za situace, kdy Ústavní soud aproboval v projednávané věci možnost odchýlení se Nejvyššího správního soudu od nálezu Ústavního soudu, neshledal jej tedy rozporným s čl. 89 odst. 2 Ústavy, nedošlo postupem soudů, jímž byla odmítnuta námitka žalobce uplatněná po lhůtě stanovené v §71 odst. 2 větě třetí s. ř. s., k porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 3523/11 7. 3. 2012 Co se týká posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního podústavního práva, pak z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod stěžovatele. V řízení o ústavních stížnostech představují první skupinu ty případy, ve kterých Ústavní soud posuzuje, zda obecným soudem aplikovaná norma podústavního práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, nebyla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou tohoto práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 37, a další). Další skupinu představují případy, v nichž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z možných interpretačních alternativ určité normy jednoduchého práva (viz např. nález sp. z ...
I. ÚS 1826/11 7. 3. 2012 Z okolností daného případu bylo možné obsahově dovodit, která svá tvrzení s jednáním v rozporu s dobrými mravy stěžovatelka spojuje, přičemž obecnými soudy zjištěné skutečnosti tento postup dále odůvodňovaly (iura novit curia). Na tom nic nemění ani to, že stěžovatelka v řízení před nalézacím a odvolacím soudem nepoužila výslovně pojem dobré mravy a neodkázala na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť jde toliko o právní kvalifikaci stěžovatelkou tvrzených skutečností a skutečností zjištěných obecnými soudy. Podvod a nesprávnost uváděných údajů totiž zcela zřetelně vyplývají z kupní smlouvy na předmětnou nemovitost, kterou měli jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník k dispozici; nadto to byla právě banka (vedlejší účastník), která měla reálnou možnost, na rozdíl od stěžovatelky, si tuto skutečnost ověřit prostřednictvím dálkového přístupu do katastru nemovitostí a s ohledem na odborné zázemí, jímž banka disponovala. Za situace, kdy se stejného pochybení (neověření správnosti uváděných ...
IV. ÚS 1572/11 6. 3. 2012 I. Skutečnost, že nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) bylo rozhodnuto o zrušení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu uplynutím dne 31. prosince 2012, neznamená, že jakákoliv jeho dosavadní nebo příští aplikace zakládá porušení základních práv a svobod účastníků dovolacího řízení. Toto ustanovení zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do okamžiku jeho zrušení. II. Obecné soudy mají povinnost, aby ve svých rozhodnutích, kterými určily výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, dostatečným způsobem vyložily kritéria, jakými se při jejím určení řídily. Jejich úvahy přitom musí obstát z hlediska principu rovnosti před zákonem a z něho vyplývajícího požadavku shodné interpretace zákona ve stejných věcech, čehož lze dosáhnout právě tím, že obecné soudy vždy konkrétně a jednoznačně uvedou zák ...
I. ÚS 1586/09 6. 3. 2012 Právo na respekt k soukromému životu zahrnuje garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování o sobě samém, včetně rozhodování o uspořádání vlastního života, což lze označit jako aktivní seberealizační komponent osobního sebeurčení. Za pasivní oblast soukromého života můžeme označit tu osobnostní sféru, která je imanentní samotnému lidství, jako je především lidská důstojnost, osobní čest, dobré jméno a také vnitřní potřeba sociálního kontaktu a sociálního začlenění. Soukromý život tak obsáhne nejen internum, nýbrž i externum, které se vztahuje k obchodním, pracovním nebo i sociálním aktivitám. Legitimitu zveřejnění nelze dovodit a ústavní ochranu svobody projevu nelze poskytnout informaci, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Na nutnosti dbát těchto zásad nic nemění skutečnost, že jistá část tisku má sklon před fakty (ověřenými ...
I. ÚS 823/11 6. 3. 2012 Komerčním projevům je poskytována nižší míra ochrany než projevům s veřejným přesahem. Platí přitom, že projev by v zásadě neměl být považován za komerční, pokud se týká věcí veřejných. Jinak řečeno, pokud se projev netýká pouze ekonomických (soutěžních) důvodů (motivů), je špatné jej pokládat za komerční projev (srov. Barendt, E.: Freedom of Speech. Oxford: Oxford University Press, 2007, s. 397). Existuje totiž veřejný zájem na tom, aby měl každý možnost participovat v celospolečenské diskusi svými hodnotícími soudy. Na druhou stranu i v případě projevů s veřejným přesahem existují faktory, které jejich ochranu snižují. Podle právní teorie jsou základními kritérii pro posouzení legitimity projevu zejména cíle a motivy projevu, racionální základ projevu, způsob a forma prezentace názorů či informací, zacílení na konkrétní výrobek či výrobce, zveřejňování informací v rozporu se smluvními závazky apod. Kombinací těchto kritérií pak lze posoudit, zda cílem projevu je spíše přispět k veřej ...
II. ÚS 426/10 1. 3. 2012 Ustanovení §8 odst. 2, resp. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je nutno interpretovat tak, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.
III. ÚS 2453/11 29. 2. 2012 Orgány činné v trestním řízení musejí pro svá rozhodnutí dostatečně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu). Nemají však zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani to, jakého druhu důkazního prostředku lze použít. Zabezpečovací detence (§100 trestního zákoníku) představuje mimořádně razantní zásah do základních práv, srovnatelný jedině s uložením výjimečného trestu odnětí svobody. Trestní soud může zabezpečovací detenci uložit pouze na základě dostatečného a objektivně zhodnoceného dokazování, z něhož jednoznačně vyplývá existence všech zákonných předpokladů pro uložení tak přísného ochranného opatření. Zvláštní pozornost je třeba věnovat otázce nezbytnosti uložení zabezpečovací detence a nemožnosti jejího nahrazení ochranným léčením. Pro uložení zabezpečovací detence je nutno vyřešit otázky, jež vyžadují odborných znalostí medicínského a psychologického rázu. Výsledky znaleckého zko ...
IV. ÚS 2319/11 28. 2. 2012 Jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí je požadavek přesvědčivého, racionálního, logického a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci odpovídajícího kritériím daným ustanovením §157 občanského soudního řádu, neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují ústavní kritéria plynoucí z Listiny. Obdobně jako ve skutkové oblasti i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají podobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale také i se zásadami spravedlivého procesu.
II. ÚS 790/10 23. 2. 2012 Dle Ústavního soudu nelze z nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dovozovat, že se tím dotčená osoba dobrovolně vzdává svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny. Z Listiny totiž vyplývá, že případné vzdání se některého ze základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje, musí být jednoznačné, dobrovolné a musí splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva". Před učiněním takového závěru musí být zřejmé, že dotyčný mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít. Co se týká povinnosti vyčerpat opravné prostředky, je tato dána pouze (i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), pokud se jedná o opravné prostředky, které jsou dostatečné a efektivní. Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání v tomto smyslu efektivním prostředkem není. Navíc vzhledem ke třídenní lhůtě pro její podání není spravedlivé po obviněném požadovat, ab ...
III. ÚS 2568/08 23. 2. 2012 V občanskoprávním řízení, v němž se stěžovatel domáhal žalobou proti České republice - Ministerstvu financí zaplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným, obecné soudy porušily podmínky řádného a spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku dle článku 11 Listiny tím, že nerespektovaly závaznou judikaturu Ústavního soudu, zejména závěry vyslovené v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.), sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59), sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006 (N 118/41 SbNU 475), sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. 5. 2006 (N 102/41 SbNU 303) a ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). Obecné soudy jsou povinny posoudit uplatněný nárok z hlediska práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle článku 11 odst. 4 Listiny a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní pr ...
IV. ÚS 3370/10 23. 2. 2012 Jestliže byl příkaz k prohlídce jiných prostor vydán ve stadiu "prověřování", musí být odůvodněno, proč se jedná o úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Jestliže se tak nestalo, byla vydáním takového příkazu porušena ústavně zaručená práva stěžovatelek dle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2159/11 23. 2. 2012 Neakceptovatelné je zdůvodnění odvolacího soudu o nutnosti domáhat se zrušení nezákonného rozhodnutí podáním ústavní stížnosti v situaci, kdy dle soudu škoda byla prokázána a vznikla evidentně v důsledku nezákonného rozhodnutí, přičemž proti takovému rozhodnutí neexistuje opravný prostředek. V takovém případě je třeba zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, interpretovat ústavně konformně a vycházet z toho, že nárok na náhradu škody způsobené jednáním státu vyplývá přímo z Listiny. Jestliže obecné soudy zjevně přehlížely skutečnosti nasvědčující v projednávané věci splnění podmínek odpovědnosti státu v materiálním slova smyslu a současně interpretovaly ustanovení zákona způsobem, jenž odpovědnost státu de facto vylučuje, porušily nejen čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny, ...
Pl. ÚS 29/11 21. 2. 2012 2 Soud zformuloval dva požadavky, které vyplývají z obratu "prescribed by law". Jednak musí být ona právní úprava adekvátně přístupná tak, aby osoby byly schopné seznat, že pravidlo, které vytvořila, dopadá na konkrétní věc. Druhým požadavkem je, že normu nelze považovat za (zákon) právo - "law", není-li dostatečně precizně formulovaná tak, aby umožnila osobám přizpůsobit chování. Osoba musí být schopná, jsouc eventuálně vybavená vhodnou odbornou radou, předvídat důsledky, jež může vyvolat určité (její) chování, a to se stupněm jistoty, který odpovídá okolnostem. Důsledky nemusí být předvídatelné s absolutní jistotou, neboť zkušenost ukazuje, že to je nedosažitelné. V souladu s řečeným je mnoho pravidel nutně formulováno takovým způsobem, který je více či méně vágní, a jejich interpretace a aplikace jsou otázkami praxe. Zákon, který omezuje základní práva, musí ve smyslu čl. 4 odst. 3 Listiny dopadat stejně na všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Jinými slovy, jde o záruku ...
I. ÚS 145/09 21. 2. 2012 Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že Nejvyšší správní soud rozsudkem rozšířeného senátu ze dne 7. 9. 2010 č. j. 7 As 26/2009-58 prakticky totožnou věc [poznámka: kterou mu jeho sedmý senát s odkazem na §17 odst. 1 s. ř. s. postoupil usnesením ze dne 13. 8. 2009 č. j. 7 As 26/2009-45, neboť se neztotožnil s právním názorem vysloveným prvním senátem v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2008 č. j. 1 As 83/2008-36] uzavřel tak, že "výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání podle §85 odst. 2 správního řádu [pozn. red.: zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen ,SŘ`)] obsažený v rozhodnutí správního orgánu o správním vyhoštění cizince podle §119 cizineckého zákona [pozn. red.: zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,zákon o pobytu cizinců`)] je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., jež nemá předběžnou povahu a ani se jím neupravuje vedení řízení před správním orgánem, a ...
III. ÚS 3659/10 15. 2. 2012 Na podmínce vyčerpání opravných prostředků, které má poškozený k dispozici, je pro účely náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, možné trvat jen v případě, že se jedná o opravný prostředek dostatečný a efektivní. Opačný postup zakládá porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 2427/11 15. 2. 2012 Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "SSZ"), které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy. V případě objektivních průtahů v řízení však nelze, s ohledem na princip rovnosti, efektivnost shora uvedených preventivních prostředků posuzovat pouze zorným úhlem ochrany jen individuálního práva účastníka řízení, a to na úkor porušení zákazu diskriminace dalších osob při výkonu jejich základních práv. Je třeba přisvědčit předsedkyni okresního soudu i předsedovi senátu soudu krajského, kteří shodně dospěli k závěru o průtazích v řízení, které však nelze jejich činností odstranit (opatření k odstranění závad dle §173 odst. 3 SSZ a určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a odst. 8 SSZ), neboť by tím došlo k porušení princ ...
II. ÚS 3218/10 14. 2. 2012 Okolnost, že stěžovatelka splnila svou povinnost dobrovolně, byť v poslední možný okamžik před nuceným výkonem, je relevantní z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif") ve znění do 31. října 2008. Odměna exekutora proto měla být snížena i pod hranici stanovenou v §6 odst. 3 exekučního tarifu. Jestliže tak soudní exekutor nepostupoval a jeho pochybení nenapravil ani městský soud, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nerespektováním nálezů Ústavního soudu vydaných ve stejných věcech byl porušen i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
III. ÚS 995/09 9. 2. 2012 Platný zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o místním referendu") zná vedle referenda vyhlášeného čistě z vůle zastupitelstva obce také referendum "vyvolané zdola", na návrh tzv. přípravného výboru, které může představovat významný demokratický kontrolní mechanismus uplatňovaný občany obce vůči jejím orgánům. Na tomto základě Ústavní soud dovodil existenci subjektivního veřejného práva přípravného výboru iniciovat místní referendum, které sice samo o sobě nevyplývá z článku 21 odst. 1 Listiny, avšak je možné se domáhat jeho ochrany před správním soudem. V takovém řízení může být přípravný výbor postupem obecných soudů zkrácen na svém právu, vyplývajícím z článku 36 odst. 1 Listiny, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Při výkladu právních předpisů, jež omezují možnosti vyhlášení místního referenda, je třeba mít na zřeteli čl ...
III. ÚS 873/09 9. 2. 2012 Platný zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o místním referendu") zná vedle referenda vyhlášeného čistě z vůle zastupitelstva obce také referendum "vyvolané zdola", na návrh tzv. přípravného výboru, které může představovat významný demokratický kontrolní mechanismus uplatňovaný občany obce vůči jejím orgánům. Na tomto základě Ústavní soud dovodil existenci subjektivního veřejného práva přípravného výboru iniciovat místní referendum, které sice samo o sobě nevyplývá z článku 21 odst. 1 Listiny, avšak je možné se domáhat jeho ochrany před správním soudem. V takovém řízení může být přípravný výbor postupem obecných soudů zkrácen na svém právu, vyplývajícím z článku 36 odst. 1 Listiny, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Při výkladu právních předpisů, jež omezují možnosti vyhlášení místního referenda, je třeba mít na zřeteli čl ...
III. ÚS 263/09 9. 2. 2012 Platný zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o místním referendu") zná vedle referenda vyhlášeného čistě z vůle zastupitelstva obce také referendum "vyvolané zdola", na návrh tzv. přípravného výboru, které může představovat významný demokratický kontrolní mechanismus uplatňovaný občany obce vůči jejím orgánům. Na tomto základě Ústavní soud dovodil existenci subjektivního veřejného práva přípravného výboru iniciovat místní referendum, které sice samo o sobě nevyplývá z článku 21 odst. 1 Listiny, avšak je možné se domáhat jeho ochrany před správním soudem. V takovém řízení může být přípravný výbor postupem obecných soudů zkrácen na svém právu, vyplývajícím z článku 36 odst. 1 Listiny, domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Při výkladu právních předpisů, jež omezují možnosti vyhlášení místního referenda, je třeba mít na zřeteli čl ...
III. ÚS 468/11 9. 2. 2012 Obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na §2 o. s. ř., neboť obecné soudy musí dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
IV. ÚS 3217/10 2. 2. 2012 V případě dobrovolného plnění ze strany povinného je nutno snížit odměnu exekutora i pod hranici stanovenou ustanovením §6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, [srovnej nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 233/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 142/53 SbNU 753) a sp. zn. II. ÚS 1994/09 ze dne 9. 3. 2010 (N 44/56 SbNU 495)]. Jestliže takto soudní exekutor ani městský soud v nyní projednávané věci nepostupovali, porušili ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Nerespektováním nálezové judikatury Ústavního soudu došlo rovněž k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Pl. ÚS 19/11 31. 1. 2012 2 K testu konformity obecně závazné vyhlášky obce s ústavním pořádkem a zákony: 1. Při ověřování podmínek přijetí a vydání obecně závazných vyhlášek (1. krok testu) Ústavní soud zjišťuje, zda obec vydala právní předpis ve své kompetenci a ve formě stanovené zákonem, zda tak učinila kompetentním orgánem a způsobem, který zákon předepisuje. V kroku č. 1 testu konformity obecně závazné vyhlášky s ústavními zákony a zákony se tedy zkoumá, zda vyhláška jako celek byla vydána k tomu oprávněným orgánem - zastupitelstvem územního samosprávného celku a zda proces jejího vydávání nebyl poznamenán vážnou formální vadou; při vydávání obecně závazné vyhlášky se zastupitelstvo územního samosprávného celku musí řídit zákonem, jenž proces jejího přijetí a vydání upravuje [kupř. ustanovení §35 odst. 3 písm. a) ve spojení s ustanovením §87 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. 2. V případě konfliktu obecně závazné vyhlášky a zákona, jenž umožňuje obci tutéž mate ...
Pl. ÚS 5/12 31. 1. 2012 2 Dobu zaměstnání pro zaměstnavatele se sídlem na území dnešní Slovenské republiky v době existence společného československého státu přitom nelze zpětně považovat za dobu zaměstnání v cizině. Všichni státní občané České republiky mají právo na stejné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení s ohledem na odpracované roky do 31. 12. 1992 (čili do doby zániku České a Slovenské Federativní Republiky) bez ohledu na místo výkonu práce a sídlo zaměstnavatele v tehdejším Československu. Ani místo výkonu práce ani sídlo zaměstnavatele na území pozdější Slovenské republiky nelze pro tento účel považovat za nacházející se na území cizího státu. Nadto sociální zabezpečení po celou dobu existence československé federace spadalo do federální působnosti, přičemž ústavní zákon č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, zakotvil kontinuitu českého a československého právního řádu. Území dnešní Slovenské republiky do 31. 12. 1992 jak z hlediska místa v ...
IV. ÚS 3476/11 31. 1. 2012 Orgány veřejné moci mají při posuzování toho, zda určitý procesní prostředek ochrany práva byl podán řádně a včas, povinnost respektovat princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci normativně vyjádřený v principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. To mj. znamená, že účastníkovi řízení nesmí být na újmu, pokud při využití takového prostředku proti rozhodnutí orgánu veřejné moci postupoval v dobré víře ve správnost v něm obsaženého nesprávného poučení. Pokud byl přitom účastník řízení tímto způsobem poučen o možnosti podat proti rozhodnutí správního orgánu opravný prostředek, jenž ze zákona nebyl v dané věci objektivně přípustný, nelze mu přičíst k tíži, že za rozhodující skutečnost pro počátek běhu lhůty pro podání správní žaloby považoval až doručení sdělení o vyřízení tohoto opravného prostředku. Trvání obecných soudů na tom, že v dané věci měla být lhůta počítána ve smyslu doslovného znění §72 odst. 1 a 4 soudního řádu správního již od doručení n ...
I. ÚS 2154/11 26. 1. 2012 Jakkoli v tehdejším znění obchodního zákoníku nebyl výslovně upraven obligatorní dohled České národní banky (dále jen "ČNB"), je zřejmé, že právní úprava aplikovaná v daném případě nevyhovovala ústavním nárokům, a to právě pro absenci obligatorního dohledu ČNB, přičemž to byl právě tento dohled, jenž umožňoval zajistit ústavně přijatelnou ochranu základních práv menšinových akcionářů. Obecné soudy [zejména pak Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání stěžovatele v době, kdy již byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 1768/09 (N 49/60 SbNU 577)] pochybily v tom, že měly zákonnou úpravu nuceného výkupu účastnických cenných papírů za ústavně konformní a v tomto smyslu nároky stěžovatele odmítly, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a v důsledku toho i práva na pokojné užívání majetku. Neodpovídalo by proporcionálnímu omezení jak působení objektivních ústavních principů, tak subjektivních základních práv, kdyby po uplynutí doby v řádu let proběh ...
I. ÚS 199/11 26. 1. 2012 Účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním formou rozhodčí smlouvy nebo doložky dopředu nesouhlasil, a to ani tehdy, pokud byl v průběhu rozhodčího řízení pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl.
II. ÚS 1865/11 25. 1. 2012 V nálezu sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. července 2006 (N 132/42 SbNU 57) Ústavní soud konkretizoval, že porušení §132 občanského soudního řádu dosahuje ústavněprávní relevance, pokud se odvolací soud nevypořádá s podáním účastníka řízení, které obsahuje relevantní argumentaci, o němž se odvolací soud v důsledku pochybení soudu prvního stupně ani nedozvěděl. V nálezu sp. zn. II. ÚS 417/06 ze dne 4. dubna 2007 (N 61/45 SbNU 43) bylo rovněž vyloženo, že představuje svévoli, pokud obecný soud ve svém rozhodnutí ignoruje podání účastníka řízení, které se dostalo do jeho sféry vlivu před vydáním rozhodnutí. Ústavní soud shledal, že došlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že soud rozhodl, aniž by se vypořádal s relevantní argumentací stěžovatele v situaci, kdy podání s touto argumentací bylo ve sféře obecných soudů. Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
II. ÚS 2317/11 24. 1. 2012 Důvody pro použití ustanovení §262 tr. ř. musí být důležité, zřetelné, bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána [viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995 (N 82/4 SbNU 271)], neboť jde o zcela výjimečný postup. Takovým důvodem je jistě pochybnost o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci, kterou odvolací soud shledal po opakovaném rušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud však ke stejnému závěru, byť nezdůvodněnému podjatostí senátu, ale toliko nerespektováním pokynů v souvislosti s hodnocením důkazů, dospívá i v dalším zrušujícím rozhodnutí, aniž by dal novému senátu šanci, aby vytčené pochybení napravil, neboť mu věc bez dalšího také odnímá, nejde již o zcela výjimečný postup ve smyslu ustanovení §262 tr. ř. Lze tedy uzavřít, že odvolací soud svým rozhodnutím o přikázání věci k rozhodnutí v jiném složení senátu překročil své oprávnění dané mu ustanovením §262 tr. ř. a tím porušil ústavně zaručené právo stěžovatel ...
II. ÚS 3726/11 19. 1. 2012 Skutečnost, že dlužník splnil svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, je proto třeba zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění. Rozhodující skutečností je totiž to, že pověřenému soudnímu exekutorovi žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože stěžovatelka svou povinnost splnila dobrovolně, a to ještě před tím, než jí došlo usnesení o nařízení exekuce, tj. daleko dříve než mohlo dojít k jejímu vynucenému provedení. Základem pro určení odměny musí být proto částka nulová.
III. ÚS 732/11 19. 1. 2012 Obviněnému náleží nárok na náhradu škody (nákladů obhajoby v trestním řízení, v němž byl obžaloby zproštěn) i tehdy, když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, aby náhrada přiznána nebyla.
I. ÚS 255/11 17. 1. 2012 Porušení práva za soudní ochranu představuje taková interpretace §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, která ústí do závěru, že k restituci historického majetku obcí je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění. Takový názor je v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, zejména vyjádřenou v nálezu sp. zn. II. ÚS 423/97 ze dne 21. 10. 1998 (N 127/12 SbNU 221) právní větou: "Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlova ...
I. ÚS 942/11 17. 1. 2012 Porušení práva na soudní ochranu představuje zjevně formalistický přístup k posuzování důsledků §137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), z něhož je patrná neochota obecných soudů zabývat se obsahem vznesených námitek a zejména odmítnutí snahy stěžovatelky o jejich projednání. Takový postup obecných soudů ve svých důsledcích znamená denegationem iustitiae, zejména v situaci, kdy stavební úřad řízení přerušil (byť do skončení jiného soudního sporu, avšak obsahově shodného) a je-li zjevné, že k dohodě účastníků nedošlo.
I. ÚS 871/11 17. 1. 2012 Ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, uvádí, že námitku nedostatku pravomoci, zakládající se na neexistenci, neplatnosti nebo zániku rozhodčí smlouvy, nejde-li o neplatnost z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, může strana vznést nejpozději při prvním úkonu v řízení, týkajícího se věci samé. Z uvedeného ustanovení však v žádném případě nevyplývá, že otázku pravomoci již nelze zkoumat v exekučním řízení. Účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním formou rozhodčí smlouvy nebo doložky dopředu nesouhlasil, a to ani tehdy, pokud byl v průběhu rozhodčího řízení pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl.
IV. ÚS 1881/11 16. 1. 2012 Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení představuje zneužití práva.

Za rok 2012 bylo zveřejněno 212 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 5 stran,
v čase 0.002425 sekundy z toho 0.002287 sekundy NoSQL databáze - scan 15768 záznamů.