| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 564/08 | 22. 5. 2012 | Důkazy provedené v tomto trestním stíhání nevytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které by ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, a který by obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Obecné soudy, v této poněkud komplikované věci, nehodnotily obhajobu stěžovatele s náležitou pečlivostí a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a §125, resp. §134 odst. 2 téhož zákona. Jinými slovy, ve zkoumané věci Ústavní soud shledal porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a od ní se odvíjejícího subprincipu rozhodování in dubio pro reo. K trestnímu stíhání a odsouzení stěžovatele tedy došlo v rozporu se zásadou zakotvenou v čl. 8 odst. 2 Listiny. | |
| III. ÚS 218/12 | 17. 5. 2012 | Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2696/08 (N 119/53 SbNU 495) platí, že soud je povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, jímž je poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy), a v tomto kontextu je nutné zvážit i dosah překážky vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena oprávněným, jestliže se spolehl na správnost vyznačené doložky vykonatelnosti k exekuci předkládaného titulu. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění, opřeného o konkrétní okolnosti daného případu, dáváno - nákladovými výroky v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce - oprávněnému k tíži, že se rozhodl využít svých práv zaručených mu ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Přitom nelze na druhé straně přehlížet, že obdobné záruky je namístě vztáhnout i k osobě povinného, pakliže též on nezpůsobil, že doložka vykonatelnosti byla soudem vyznačena vadně. Ani aplikace ustanovení §150 o. s. ř. ... | |
| II. ÚS 3127/09 | 17. 5. 2012 | Porušením článku 36 Listiny základních práv a svobod je postup Nejvyššího soudu, který nesprávně vyhodnotil přípustnost dovolání a dovolání odmítl, ač jeho přípustnost byla dána. | |
| IV. ÚS 1455/12 | 17. 5. 2012 | Závazek vyšetřit, identifikovat a potrestat viníka porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba vnímat jako závazek na existenci prostředků, nikoliv jako závazek na dosažení výsledku; tento článek neimplikuje nutně potrestání za každou cenu, ale povinnost vést vyšetřování způsobilé vyústit při zjištění viny v potrestání odpovědné osoby. Smyslem úsilí o hledání spravedlnosti v řízení trestním není obstarávání podkladů pro rozhodování soudů v řízeních, jež jsou či mohou být vedena mezi osobami obviněnými a osobami, jimž měla být vyšetřovanou či souzenou trestnou činností způsobena újma. | |
| I. ÚS 515/12 | 16. 5. 2012 | V posuzovaném případě odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky v příkazu k jejímu provedení evidentně chybí. Neodkladnost tohoto úkonu není z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli (ani interpretací) seznatelná [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1780/07 ze dne 25. 8. 2008 (N 147/50 SbNU 297)]. Pochybení soudu nelze nahrazovat interpretací podnětu policejního orgánu, který není, a z povahy věci ani nemůže být, nezávislým soudním orgánem, který jediný má právo vydat příkaz k provedení prohlídky [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.)]. Jinými slovy řečeno, příkaz k provedení domovní prohlídky je třeba vnímat především jako nástroj kontroly nad prací policie a státního zastupitelství v případech, kdy tato zasahuje do základních práv a svobod právních subjektů. Napadeným příkazem okresního soudu k provedení domovní prohlídky bylo tedy porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 ods ... | |
| Pl. ÚS 23/09 | 15. 5. 2012 | 2 | Ústavní soud se dosud ve své judikatuře zabýval ve vztahu k soudcům restrikcemi čistě platovými; šlo např. o případy, kdy byl soudcům jednorázově odnímán, popř. snižován tzv. další plat, který do konce roku 2004 tvořil jednu z nárokových složek odměny představitele státní moci za výkon funkce, nebo kdy v letech 2003 a 2004 došlo ke snížení tempa růstu jejich platů apod. V nyní projednávaném případě je však Ústavní soud konfrontován se zcela odlišným stavem; jde o situaci soudce dočasně uznaného za neschopného k práci (k výkonu funkce). Ústavní soud proto musel zvážit, zda lze v daném případě vůbec hovořit o zásahu do materiálního zabezpečení soudce ve smyslu dosavadních nálezů. Na tuto otázku je nutno podle názoru Ústavního soudu odpovědět v zásadě kladně, leč s tou výhradou, že výše uvedené teze, potažmo principy obsažené v nálezech Ústavního soudu týkajících se zejména platových restrikcí, lze na zkoumanou problematiku uplatnit jen zčásti, mutatis mutandis. Je totiž zřejmé, že napade ... |
| Pl. ÚS 17/11 | 15. 5. 2012 | 2 | Ústavní soud má v nyní projednávané věci za to, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. V této souvislosti Ústavní soud neodhlíží od skutečnosti, že to byl stát, který zákonem zaručil garance patnáctileté doby návratnosti investic a výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tím motivoval dotčené subjekty k podnikatelské činnosti v oblasti výroby energie z obnovitelných zdrojů. Jak však bylo shora uvedeno, považuje Ústavní soud současně za legitimní, pokud zákonodárce přistoupí po objektivně zjištěné změně poměrů na straně investic do fotovoltaických elektráren k regulaci podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů energie tak, aby byla zachována rovnováha mezi ... |
| II. ÚS 171/12 | 15. 5. 2012 | Veřejnost má právo vědět o okolnostech, které se týkají osoby veřejně činné, byť se jedná primárně o případ jejího manžela. Samotný fakt existence vážné dopravní nehody, jejímž účastníkem byl manžel osoby veřejně činné, má v sobě potenciál ovlivnit jednání a chování takové osoby ve výkonu její funkce. To platí tím spíše, jde-li o veřejnou funkci v oblasti sdělovacích prostředků. Na druhé straně platí to, že referování o dané události může být vedeno takovým způsobem, že dojde k zásahu do osobnostních práv veřejně činné osoby, bezdůvodným zdůrazňováním faktu rodinné vazby mezi osobou mající účast na trestně postižitelném jednání a touto osobou, a to takovým způsobem, že se ve skutečnosti z podávané zprávy vytrácí její informační podstata a stává se z ní prostředek dehonestace veřejné osoby, vedoucí až k vyvolání pocitu o její odpovědnosti za jednání osoby blízké, ačkoliv pro takový závěr nejsou žádné indicie. Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska žádný zásah do práva n ... | |
| II. ÚS 3011/11 | 15. 5. 2012 | Pokud obecný soud nepřihlédl ke specifickým okolnostem případu, které mohly mít vliv na výši účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky, porušil svým postupem právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 3388/11 | 15. 5. 2012 | Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Postupem nerespektujícím tento výklad je porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 458/10 | 10. 5. 2012 | Ačkoli odkaz na zákonná ustanovení procesních, popř. i jiných právních předpisů činí podání přehledným, není povinností toho, kdo činí soudu podání, přesně označit zákonné ustanovení, o které přípustnost nebo důvodnost takového podání opírá, jestliže je tak možné spolehlivě dovodit z vlastního obsahu podání. Požadavek odkázat na konkrétní ustanovení normativního právního aktu by právní řízení, zvláště soudní proces, zatížil přepjatým formalismem, který není slučitelný s ústavním pojetím práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Tím, že Nejvyšší soud chybně dovodil, že stěžovatel podal nenárokové dovolání, a nezabýval se jím uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 3069/10 | 10. 5. 2012 | Nelze upřít validitu názoru, že slovnímu spojení vyjádřenému v §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, - "pokud o něm nebylo rozhodnuto" - je přiléhavé rozumět tak, že nárok na odškodnění přechází na dědice pouze do doby, než ve věci bylo správním orgánem pravomocně rozhodnuto o předmětu řízení, a vydané rozhodnutí jak správní orgán, tak i účastníky řízení zavazuje. Odmítl-li Nejvyšší správní soud žalobu stěžovatelek, jíž se domáhaly - jako dědičky po zemřelém otci - přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, kterým byla zamítnuta jeho žádost o obnovu správního řízení s odůvodněním, že nejsou aktivně legitimovány k podání žaloby, pak jeho rozh ... | |
| III. ÚS 2173/10 | 10. 5. 2012 | Pakliže se posuzovaná věc z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu zcela identifikuje s ústavní stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl nálezem sp. zn. III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010 [N 153/58 SbNU 295; v němž dospěl k závěru, že "organizační jednotka Československé státní dráhy, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě, nebyla zaměstnavatelem stěžovatelky, neboť nikdy neměla právní subjektivitu, která by jí umožnila uzavřít s ní pracovní smlouvu. Zaměstnavatelem vždy byly Československé státní dráhy, jejichž sídlo bylo na území České republiky. Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy jsou proto všechny doby pojištění (zabezpečení), jež stěžovatelka získala do 31. prosince 1992, dobami pojištění (zabezpečení) České republiky, nikoli Slovenské republiky"], uplatní se jeho důsledky vzhledem k čl. 89 odst. 2 Ústavy i zde. Činí se tak - vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhoduje konkrétní věc - v té míře, v níž reflektují rozhodné souvislosti jejího ... | |
| I. ÚS 3177/11 | 9. 5. 2012 | Porušením práva na soudní ochranu [viz též nález sp. zn. I. ÚS 255/11 ze dne 17. 1. 2012 (N 14/64 SbNU 143)] je interpretace §2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, která vyústí do závěru, že k restituci historického majetku obcí je zapotřebí též reálného výkonu vlastnických oprávnění. Takový názor je v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu, vyjádřenou zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 423/97 ze dne 21. 10. 1998 (N 127/12 SbNU 221) právní větou: "Nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, č. 28/1945 Sb., o osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu českými, slovenskými a jinými slovanskými zemědělci, a č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, ve znění pozdějších předpisů, je veřejnoprávní povahy a ro ... | |
| Pl. ÚS 33/11 | 3. 5. 2012 | 2 | 1. Z judikatury Ústavního soudu, jakož i z její komparace s judikaturou evropských ústavních soudů (viz zejména rozhodnutí Ústavního soudu Polské republiky sp. zn. P 1/94 ze dne 8. listopadu 1994, K 13/94 ze dne 14. března 1995, P 1/95 ze dne 11. září 1995, P 8/00 ze dne 4. října 2000, K 12/03 ze dne 18. února 2004), k otázce ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům plynou tyto základní zobecňující teze: • posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti, • ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry, • zásah do materiálního zabezpečení soudc ... |
| III. ÚS 284/12 | 3. 5. 2012 | Trestní soudy jsou povinny jednotlivá ustanovení trestních zákonů interpretovat a aplikovat ve světle ústavněprávních zásad a řídit se jimi v případě konkurence více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ. Princip proporcionality trestní represe a zásadu ultima ratio nelze chápat tak, že trestní soudy jsou při výkladu jednotlivých typových znaků trestného činu oprávněny k svévolnému restriktivnímu nebo extenzivnímu výkladu, který by šel nad úmysl zákonodárce. Znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat, lze je však dovodit z okolností, které jsou vnímatelné smysly. Při jejich posuzování jsou znalecké posudky psychiatricko-psychologické sice vhodnými, avšak nikoli výlučnými a nepřekonatelně závaznými podklady pro rozhodnutí. Trestný čin zabití je charakterizován polehčujícími znaky sociálně-etické povahy. Při výkladu normativních znaků skutkových podstat je z ústavněprávních hledisek třeba trvat na respektování zásady, že v obdobných případ ... | |
| IV. ÚS 3383/11 | 2. 5. 2012 | Je povinností obecných soudů zabývat se z úřední povinnosti okolnostmi rozhodnými po posouzení jejich pravomoci rozhodnout ve věci. Pokud byla od počátku řízení obsažena v soudním spise rozhodčí doložka, bylo povinností obecných soudů zabývat se v tomto ohledu i její platností. Nejvyšší soud se platností rozhodčí doložky s odkazem na §241a odst. 4 občanského soudního řádu nezabýval, přičemž skutečnosti, z nichž stěžovatelka dovozovala neplatnost rozhodčí doložky, spočívaly v doložce samé. Stěžovatelčina námitka neplatnosti rozhodčí doložky tak nepochybně nebyla založena ani na nových skutečnostech ani na nových důkazech. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek sice není ústavně zaručeno, ovšem pokud již jej zákonodárce do právního řádu jako opravný prostředek zakomponoval, vztahuje se na řízení o něm ochrana práv jednotlivce zaručená ústavním pořádkem, tj. nejenom Listinou základních práv a svobod, ale také Úmluvou o ochraně lidských ... | |
| I. ÚS 383/12 | 26. 4. 2012 | Rozhodl-li Krajský soud v Brně o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, aniž svoje usnesení jakkoliv odůvodnil, za situace, kdy zákonné podmínky pro absenci odůvodnění splněny nebyly, pak zcela jednoznačně nedostál své povinnosti vyplývající z §169 o. s. ř. Jeho postup nelze kvalifikovat jinak než jako porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Principu tohoto práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Pokud tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. | |
| IV. ÚS 2005/09 | 26. 4. 2012 | Zákonné omezení hospodaření ve veřejném nebo obecném zájmu na základě zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), a zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a z něho plynoucí odškodnění spočívající toliko v náhradě zvýšených nákladů, pokud z omezeného způsobu hospodaření v nich vzniknou (§36 odst. 3 lesního zákona), je v souladu se "spravedlivou rovnováhou" požadovanou článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který je třeba vykládat, stejně jako celou Úmluvu, takovým způsobem, aby byla zaručena konkrétní a skutečná práva, nikoli práva teoretická a zdánlivá. Omezení vlastnictví mající na zřeteli tyto zásady, spojené s nárokem vlastníka toliko na náhradu zvýšených nákladů, není protiústavní. | |
| III. ÚS 2030/09 | 26. 4. 2012 | Ústavní soud setrvává na své konstantní judikatuře, z níž vyplývá, že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu jako podmínky dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu článku 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Zároveň však Ústavní soud vždy dodává, že je oprávněn přezkoumat, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. V tomto případě pochybil dovolací soud tím, že se vůbec nezabýval a nevypořádal s otázkou, kterou mu dovolatel předložil k posouzení, tj. otázkou "principu určování výše rozsahu bezdůvodného obohacení za užívání cizího pozemku". Pokud dovolací soud tvrdil, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam proto, že rozhodnutí odv ... | |
| I. ÚS 3428/11 | 25. 4. 2012 | Nedoručí-li soudní exekutor povinnému stejnopis odvolání, kterým oprávněný napadá usnesení soudního exekutora o odkladu exekuce, jedná v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušuje princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 1607/11 | 25. 4. 2012 | Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v podstatě zaujal právní názor, že vlastníku pozemku, který je veřejným prostranstvím a k němuž jsou zákonem omezena práva vlastníka (povinnost vlastníka strpět užívání jeho pozemku obcí prostřednictvím jejích občanů), náhrada (z titulu bezdůvodného obohacení) za omezení tím vzniklá nenáleží. Leč konstantní soudní judikatura zastává názor opačný. Ten byl vysloven v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. 33 Odo 396/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. 33 Odo 1046/2005, usnesení ze dne 26. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3382/2010); lze odkázat i na rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 204/04, usnesení ze dne 14. 9. 2004 sp. zn. III. ÚS 338/04 či usnesení ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 731/10), která uvedený názor rovněž podporují. Ostatně i odborná veřejnost dospěla k závěru o existenci ustálené judikatury, akceptující názor stěžovatel ... | |
| I. ÚS 2989/09 | 25. 4. 2012 | V posuzovaném případě odvolací soud uplatnil při výkladu a aplikaci právní normy pravou retroaktivitu, neboť zaujal stanovisko, že uplatnění nároku stěžovatelů na převod pozemků je třeba posuzovat nikoliv podle právní úpravy (zákon o půdě - zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) účinné v době rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha-západ a následné žádosti stěžovatelů o převod pozemků, ale podle nové právní úpravy, kterou přinesla novela tohoto zákona provedená zákonem č. 131/2006 Sb. až více než půl roku poté. Pokud jde o tvrzení odvolacího soudu, že zákon č. 131/2006 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení, proto se jím řídí i nároky, které byly uplatněny u žalovaného před jeho účinností, pak je namístě citovat z nálezu sp. zn. I. ÚS 505/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 87/41 SbNU 121), kde se uvádí: "Za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí právní úpravy zachován, tak k aplikovatelno ... | |
| Pl. ÚS 23/11 | 24. 4. 2012 | 2 | Po celou dobu účinnosti zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu ustálena na tom, že z Listiny ani z mezinárodních smluv o lidských právech neplyne cizincům právo na pobyt na území České republiky. Nemají tudíž ani nárok na udělení pobytového víza. Ústavní soud uzavírá, že na dosud traktovaném závěru, dle něhož v případě rozhodnutí o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod, trvá. Je tudíž v kompetenci zákonodárce toto řízení vyloučit ze soudního přezkumu, aniž by se tím dostal do rozporu s dikcí čl. 36 odst. 2 Listiny. |
| Pl. ÚS 54/10 | 24. 4. 2012 | 2 | Ústavní soud jako metodologický nástroj k přezkumu zásahu zákonodárce do oblasti ústavně garantovaných sociálních práv konstruoval tzv. test rozumnosti. Tento test reflektuje jak nutnost respektovat při úpravě sociálních práv poměrně rozsáhlou diskreci zákonodárce, tak potřebu vyloučit jeho případné excesy a skládá se ze čtyř následujících kroků: 1. Vymezení smyslu a podstaty sociálního práva, tedy jeho esenciálního obsahu. 2. Zhodnocení, zda se zákon nedotýká samotné existence sociálního práva nebo skutečné realizace jeho esenciálního obsahu. 3. Posouzení, zda zákonná úprava sleduje legitimní cíl; tedy zda není svévolným zásadním snížením celkového standardu základních práv. 4. Zvážení otázky, zda zákonný prostředek použitý k jeho dosažení je rozumný (racionální), byť nikoliv nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Zákonné zakotvení třídenní karenční doby spojené současně s osvobozením zaměstnanců od povinnosti platit pojistné na nemocenské pojištění a na státní po ... |
| Pl. ÚS 12/11 | 24. 4. 2012 | 2 | Pokud je obec oprávněna vydávat obecně závazné vyhlášky ve věci stanovení místních poplatků, nemůže tím měnit zákonnou úpravu, resp. zavádět na svém území úpravu jinou, než jakou stanoví zákon. Protože §19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, výslovně stanoví, že pozemní komunikace smí užívat (za stanovených podmínek) každý bezplatně, je poplatek za průjezd motorovým vozidlem v čl. 3 vyhlášky vymezeném úseku obce Lukovany v rozporu s tímto zákonem. |
| I. ÚS 1368/11 | 24. 4. 2012 | Předně je namístě uvést, že v nyní posuzované věci bylo podáno dovolání, které bylo přípustné ze zákona. Tedy, přímo zákon (nikoli úvaha Nejvyššího soudu) garantoval stěžovatelce (dovolatelce) věcné posouzení jí předložených otázek (podřaditelných pod dovolací důvody). Z toho plynula i povinnost dovolacího soudu dovolatelkou řádně předložené otázky věcně přezkoumat a své závěry náležitě odůvodnit (k tomu srov. bod IV tohoto nálezu Ústavního soudu). To se však Nejvyššímu soudu v nyní posuzované věci nezdařilo. Krajský soud zaujal právní názor, že z hlediska ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, není rozhodující určení pozemku pro stavbu v době jeho přechodu na stát, ale faktický způsob jeho užívání v době tohoto přechodu. S ohledem na to, že - dle krajského soudu - v době přechodu pozemku na stát byl příslušný pozemek užíván k zemědělským účel ... | |
| I. ÚS 2522/10 | 19. 4. 2012 | Je-li účastník řízení zastoupen zmocněncem, musí být oprávnění zmocněnce vystupovat před soudem jménem účastníka řízení doloženo plnou mocí. Není-li tato plná moc předložena, soud na základě ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. učiní vhodná opatření, aby tento nedostatek odstranil. Nestane-li se tak, v zásadě platí, že nedoložení plné moci zmocnitelem nebo zmocněncem nevede k zastavení řízení, nýbrž soud bude nadále jednat pouze s účastníkem řízení. Podá-li žalobu osoba, která se označuje za zmocněnce, ačkoli její oprávnění k zastupování nebylo doloženo plnou mocí, záleží na tom, zda byla či nebyla žaloba podepsána kromě této osoby také účastníkem řízení. Je-li žaloba podepsána i účastníkem řízení, pohlíží soud nadále na uvedeného účastníka jako na osobu, jež v řízení zastoupena není. Je-li ovšem takové podání podepsáno jen tvrzeným zástupcem účastníka, vede okolnost, že se uvedený nedostatek podmínky řízení nezdařilo odstranit, k zastavení řízení. | |
| I. ÚS 3503/10 | 19. 4. 2012 | Ústavní soud má za to, že pokud účastníci řízení respektovali právní názor soudu a přistoupili k podání žaloby určovací, přičemž soud poté, co jejich žalobě pravomocně vyhověl, následně pod vlivem pozdější judikatury takto vedenou žalobu zamítl, jedná se ze strany soudu o kladení nepřiměřených nároků na účastníky řízení, vyžadujících od nich vysokou míru predikce soudní judikatury. V nyní projednávané věci je nutno zdůraznit, že se stěžovatelé původně svých nároků podle restitučního zákona domáhali; a to žalobou o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jejich záměrem tak od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí. | |
| I. ÚS 42/11 | 19. 4. 2012 | Ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen konkrétně zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl o použití §150 o. s. ř., aniž by se jakýmkoli způsobem zabýval konkrétními okolnostmi případu. Nijak nezjišťoval, jaké jsou poměry účastníků řízení, nezabýval se výší nákladů řízení a ani nezvážil důsledky možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u konkrétních účastníků sporu. Pouze na základě obecné úvahy o neutěšeném stavu zákonodárství v oblasti zdravotnictví dospěl k závěru, že tato okolnost odůvodňuje použití §150 o. s. ř. Takové odůvodnění pro použití uvedeného ustanovení nemůže z hlediska ústavně konformního výkladu zákona obstát. Neutěšenou situaci právní úpravy poměrů ve zdravotnictví nelze ... | |
| I. ÚS 3573/11 | 12. 4. 2012 | Z řízení před okresním soudem vyplývá, že stěžovatelka podala žalobu poté, co jí žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve výši 1 010 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný v "dohodě s cestujícím" svůj dluh uznal co do důvodu i výše, odůvodnila stěžovatelka svoji žalobu odkazem na §110 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož se pohledávka promlčuje v desetileté promlčecí době. Na tuto skutečnost upozornila soud v průběhu řízení v několika písemných podáních. Z odůvodnění rozsudku napadeného touto ústavní stížností ale vyplývá, že okresní soud se zmíněným argumentem stěžovatelky a jejím odkazem na ustanovení §558 a 110 občanského zákoníku vůbec nezabýval. Žalobu zamítl se stručným odkazem na ustanovení §108 občanského zákoníku jako promlčený nárok. Ze stručného odůvodnění zmíněného rozsudku nijak nevyplývá, že by se jakkoli zabýval a vypořádal s důkazem stěžovatelky o uznání dluhu žalovaným. Tímto postupem tak zatížil své řízení vadou, která již má, byť se jedná o tzv. "bagatelní věc", ústavněpr ... | |
| II. ÚS 868/12 | 12. 4. 2012 | Úvaha krajského soudu porovnávající možné následky vyhovujícího a zamítavého rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, která ústí v závěr, že možné zpřetrhání vazeb mezi rodičem a dítětem je závažnější než upravení styku dítěte s osobou, o které bude následně zjištěno, že jeho otcem není, je chybná. Nezbytným předpokladem svěření nezletilého proti vůli jeho matky - stěžovatelky - žalobci, byť na relativně krátkou dobu, je najisto postavená existence biologické vazby mezi nezletilým a žalobcem. V nálezu sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399) se Ústavní soud vyjádřil k relaci biologických a sociálních vazeb. V rámci výkladu pojmu rodinný život, obsaženého v čl. 10 odst. 2 Listiny, zde uvedl, že: "Je třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou". Navíc by v reáliích posuzovaného případu neměl být pominut ještě ten zvláštní fakt, že nezletilý, o jehož péči jde, teprve překročil prvý r ... | |
| III. ÚS 3376/11 | 12. 4. 2012 | Pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat ty opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní. Listina ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Nicméně, má-li být takové vzdání se práva účinné, musí být jednoznačné, dobrovolné a musí splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva." Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva účastník vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít. Z pouhého nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti ... | |
| IV. ÚS 498/12 | 11. 4. 2012 | Není-li odvolání přípustné ve věci samé, není přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně, tedy např. proti výroku o příslušenství, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti nebo proti výroku o náhradě nákladů řízení. | |
| II. ÚS 1456/11 | 10. 4. 2012 | Postupem, kdy poté, co doručené rozhodnutí nabylo právní moci, byly na základě aplikace dle §164 o. s. ř. v podstatě změněny právní důvody rozhodnutí, došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nebyly dodrženy požadavky na transparentnost a předvídatelnost soudního řízení a požadavek na řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí. K porušení ústavně zaručených práv dochází i nepřípustným, resp. formalistickým výkladem, který odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které strany takovým projevem zamýšlely. Obecné soudy totiž nemohou v soudním řízení posuzovat věc způsobem, který nerespektuje vůli stran a smluvní svobodu jako základní pilíř soukromého práva ani zákon, který této svobodě v obecné rovině poskytuje ochranu. Právní úkony je třeba vykládat s přihlédnutím ke vzájemným vztahům jednotlivých v úvahu připadajících argumentů a jejich roli v konkrétním případě vyvážit s ohledem na specifika daného případu. | |
| I. ÚS 3065/11 | 10. 4. 2012 | Nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby je nutno zkoumat s ohledem na jeho skutečný vážný zájem na pokračování soudního řízení, a to i v situaci, kdy uplatňovaná pohledávka byla uspokojena. Konstatování obecného soudu, dle něhož platí, že "vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze strany žalovaného, pak žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby", je nedostatečným odůvodněním, neboť nereflektuje skutečné důvody, pro které žalovaný pohledávku splnil. | |
| III. ÚS 791/09 | 5. 4. 2012 | Ústavní soud znovu poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.). V tomto stanovisku Ústavní soud zdůraznil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství - nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Závěry tohoto stanoviska byly správně aplikovány obecnými soudy při posuzování určovací žaloby stěžovatelky i v nyní projednávané věci. V projednávané věci došlo k přechodu vlastnického práva k portrétu prababičky stěžovatelky na základě zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, tedy v době před 25. 2. 1948. Na projednávanou věc nelze vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/08 ze dne 7. ledna 2009 (N 4/52 SbNU 27), jímž bylo ... | |
| I. ÚS 2758/10 | 4. 4. 2012 | Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou, že se v jejím případě opakovaně jednalo o nepředvídatelné jednání orgánů státní správy, na kterém se spolupodílelo i rozhodování soudů, které uvedené jednání aprobovaly. Soudy v téměř 20 let (!) trvajícím řízení týkajícím se předmětného pozemku (nárok stěžovatelky byl mj. odmítnut jako prekludovaný, posléze nebyla shledána existence tísně apod., srov. podrobně popsaný vývoj případu níže) nakonec formalisticky uzavřely, že stěžovatelka neprokázala uzavření předmětné kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, a neshledaly ani žádný rozpor s dobrými mravy. Jedinou výjimkou jsou dvě původní zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu; potřetí se však dovolací soud na stranu stěžovatelky již nepřiklonil. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje se stěžovatelkou, že za totalitního režimu neměla možnost nepodepsat uvedenou kupní smlouvu, pokud nechtěla o pozemek přijít jeho vyvlastněním a vystavit se možným represím, neboť šlo o pozemek určený pro výstavbu budov ... | |
| I. ÚS 2208/11 | 4. 4. 2012 | Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv celkový přezkum činnosti obecných soudů. Pokud jde o otázku rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, tou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Dovodil přitom, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany. Samotný spor o náhradu nákladů řízení totiž obvykle nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu jej nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tudíž zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn jednotlivá rozhodnutí detailně přezkoumávat či je korigovat z pohledu práva podústavního, a to ani v případě, že by se s výkladem a aplikací práva obecnými soudy neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze teprv ... | |
| IV. ÚS 2119/11 | 3. 4. 2012 | Jeden z neopominutelných prvků práva na spravedlivý proces představuje zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je Ústavním soudem chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat; vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; ta je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. Nejvyšší soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny tím, že právu účastníka řízení vyjádřit se k návrhu protistrany nepřikládal náležitý význam z hlediska kautel fair procesu, v důsledku čehož náklady stě ... | |
| IV. ÚS 28/12 | 3. 4. 2012 | Pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní. Nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby, k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů včetně dokazování a z důvodů jiných, než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení §145 tr. řádu; nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou jeho zastavení. Není proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku s tím dopadem, že neučiní-li tak, nesplní hmotněprávní podmínku pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. | |
| IV. ÚS 2735/11 | 3. 4. 2012 | Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi "odklon" od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování. | |
| III. ÚS 2954/11 | 30. 3. 2012 | Adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Nelze přehlédnout ustálenou civilní judikaturu, podle níž je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení §450 obč. zák. To se týká jak výroku o náhradě škody spočívající ve vynaložení léčebných nákladů z ... | |
| I. ÚS 2955/10 | 29. 3. 2012 | Ústavnímu soudu, z hlediska jeho postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), rozhodně nepřísluší stanovit, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána. Obecné soudy při posuzování mimořádných případů mají dostatečný prostor k úvaze, jakého "násobku" použijí. Z hlediska ochrany ústavnosti však musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti. Tomuto požadavku obecné soudy v případě stěžovatele plně vyhověly. V tragickém případě stěžovatele obecné soudy, kterým platná právní úprava poskytuje široký prostor pro jejich uvážení, respektovaly i princip proporcionality. Ve zkoumané věci tedy rozhodně nedošlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Z obsahu spisu sp. zn. 9 C 141/2007 Okresního soudu v Táboře vyplý ... | |
| II. ÚS 2979/10 | 29. 3. 2012 | Obecný soud porušil základní práva stěžovatelky garantovaná čl. 12 odst. 1 Listiny, pokud vydal příkazy k prohlídce předmětných prostor užívaných stěžovatelkou, aniž by se jakkoli zabýval tím, zda se jedná o úkon neodkladný či neopakovatelný. Nebyl-li dán legitimní důvod pro provedení prohlídek v daných případech, nemůže být dán ani legitimní důvod k zajištění věcí, které byly při prohlídkách nalezeny a sepsány. Lze tedy dále uzavřít, že policejní orgán tím, že provedl na základě napadených příkazů prohlídky jiných prostor a pozemků a zajistil při nich určité věci náležející stěžovatelce, porušil také její základní práva garantovaná čl. 12 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 1911/11 | 29. 3. 2012 | Jestliže zákon účastníkovi řízení dává možnost, aby procesní úkony činil prostřednictvím veřejné datové sítě (a zejména s účinky jako by bylo podání učiněno přímo u soudu), pak není materiálně myslitelné, aby případné poruchy uvnitř tohoto doručovacího mechanismu šly na jeho vrub. Účastník se podle práva - a "právem" - spoléhá na to, že zákonem mu umožněný režim učinit procesní úkon zajistí, že důsledky jeho podání reálně nastanou, resp. že jeho procesní odpovědnost nebude spojována s ničím jiným než s tím, co je schopen reálně ovlivnit (řádně dokumenty elektronicky odeslat a zajistit, aby byl schopen toto odeslání doložit). Z řečeného plyne, že prokážou-li, což je nutné zdůraznit, stěžovatelé věrohodně, že dokumenty tvrzeného obsahu odeslali prostřednictvím veřejné datové sítě příslušnému soudu, je v nich obsažené procesní podání projednatelné i v případě, že podání soudu nebylo doručeno v úplné podobě. Nebylo by totiž spravedlivé, aby nedostatek ve fungování elektronického systému do ... | |
| II. ÚS 2873/11 | 29. 3. 2012 | Jestliže obecné soudy zdůvodňovaly svůj závěr o nepřiznání odměny v plné výši zjevnou nepřiměřeností žalované částky, měly tuto skutečnost zohlednit již při rozhodování o ustanovení advokáta, a nikoliv až následně při finálním rozhodování o výši odměny. I kdyby nebyly splněny podmínky pro ustanovení advokáta, není možné takové pochybení, pokud už nastalo, napravovat změnou právního náhledu na poskytnutou odměnu ve snaze kompenzovat v dané věci nepřiměřenou (i z pohledu Ústavního soudu) odměnu. | |
| I. ÚS 3923/11 | 29. 3. 2012 | Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000 Kč stran náhrady nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne "mechanicky"; naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení §151 odst. 2 části věty první před středníkem a z něj výjimku uvedenou v části věty za středníkem). Zvolí-li obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení výjimečný postup, pro který mají zákonnou oporu, při němž stále vychází ze zásady úspěchu ve věci, a použití zákonné výjimky též dostatečně odůvodní, pak jim nelze z hlediska ochrany ústavním pořádkem zaručených práv a svobod nic vytknout. Ústavní soud musel přistoupit ke sjednocení judikatury obecných soudů formou n ... | |
| I. ÚS 3158/11 | 28. 3. 2012 | V předmětné věci se jedná o zásadní pochybení pracovníků Okresního soudu v Rokycanech, kteří ve zkoumané věci postupovali poněkud povrchně a mechanicky. V daném případě měl soud k dispozici správnou adresu stěžovatele uvedenou ve spise od okamžiku, kdy mu byl spis postoupen, přesto se opakovaně dopustil chyb v doručování. Pokud tedy Okresní soud v Rokycanech stěžovateli řádně nedoručil usnesení ze dne 20. 6. 2011 č. j. 9 EC 336/2011-17, znemožnil mu vyjádřit se k podané žalobě a uplatnit svá práva. Porušil tím prastarý princip spravedlivého procesu, vyjadřovaný slovy "slyšena budiž i druhá strana". Tento základní princip spravedlivého procesu, vyjádřený mj. v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je nutno respektovat vždy, tedy i u tzv. bagatelních věcí. Zde zejména proto, že obrana proti takto nedbale vydanému rozhodnutí je následně poměrně pracná a obtížná. | |
| III. ÚS 2/12 | 27. 3. 2012 | 2 | Ačkoliv je odvolání splňující zákonem stanovené podmínky nezbytným předpokladem, aby odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, výsledkem tohoto přezkumu není rozhodnutí o důvodnosti odvolání, nýbrž ve smyslu §219 občanského soudního řádu o věcné správnosti napadeného rozhodnutí. Právě její posouzení tak slouží vypořádání se s přípustnými námitkami uplatněnými v odvoláních jednotlivých účastníků. Dospěje-li přitom odvolací soud k závěru, že podmínky pro potvrzení rozhodnutí jsou splněny, je tomu tak vždy z hlediska všech námitek, jež podle §212a občanského soudního řádu přicházejí s ohledem na povahu konkrétního odvoláním napadeného rozhodnutí v úvahu jako důvod přezkumu. Tento závěr se uplatní i v případě, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání jednoho z účastníků řízení, ve svém rozhodnutí se však vůbec nevypořádá s včas a řádně podaným odvoláním jiného účastníka, protože mu v důsledku pochybení soudu prvního stupně jeho odvolání ... |