Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2012

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 3296/12 18. 12. 2012 K zásahu do základního práva na ochranu majetku dochází nesprávnou interpretací přechodných ustanovení zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ohledně postupu soudu při vracení zaplaceného soudního poplatku po zpětvzetí žaloby před prvním jednáním. Pokud právní předpis neobsahuje speciální úpravu pro vracení soudního poplatku, je třeba aplikovat pravidla pro jeho vybírání, pravidla svojí povahou obecnější, a to proto, že za součást vybírání soudních poplatků je třeba považovat i jejich vracení. V tomto smyslu se uplatnil samostatný režim vracení soudního poplatku po 1. 1. 2001, na základě čl. II bodu 2 zákona č. 255/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (speciální úprava vracení soudního poplatku měla svůj smysl v tom, že nová regulace byla pro účastníka výhodnější). Protože však zákon č. 218/2011 Sb. neobsahuje speciální ...
III. ÚS 298/12 13. 12. 2012 Dle článku 18 Listiny základních práv a svobod má ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu každý právo obracet se na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Idea právního státu vychází z principu, že stát a občan nejsou v zásadním sporu, ale stát má sloužit občanům, občané jsou loajální k zájmům státu, participují na plnění úkolů státu; z práva občana obracet se na státní orgány s podněty lze dovodit, že občané mají právo podílet se na chodu veřejných záležitostí, upozorňovat na nesprávnosti či nespravedlnosti. Soukromoprávní požadavek na dodržování smluv, princip pacta sunt servanda, resp. smluvní volnost a převzatý závazek zaměstnance být loajální ke svému zaměstnavateli nemohou apriorně vyloučit jiný významný veřejnoprávní zájem, a to zájem na tom, aby se též zaměstnanci mohli obracet na státní orgány v situacích, kdy ze strany zaměstnavatele hrozí ohrožení významných společenských zájmů, jako je ochrana zdraví občanů, ochrana životního p ...
Pl. ÚS 31/08 12. 12. 2012 2 Ústavní soud, vycházeje z principu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, ve své judikatuře opakovaně vyložil, že přichází-li v úvahu možnost ústavně konformního výkladu napadeného ustanovení, má tento přednost před kasací napadeného ustanovení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2006 sp. zn. Pl. ÚS 37/04 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)]. Správní uvážení nesmí vést k nepodloženým rozhodnutím a nesmí vést k libovůli orgánů, které rozhodují v daňovém či jiném správním řízení. Již z jazykového výkladu je přitom jasné, že správní uvážení je úvahou, a nikoliv naopak aplikací dispozic právních norem s kazuistickými hypotézami. Správní uvážení probíhá vždy v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či podle základních zásad právních, jimiž je ovládáno rozhodování správních orgánů.
IV. ÚS 2040/12 12. 12. 2012 Pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k odepření práva na přístup k soudu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 3405/12 5. 12. 2012 Odvolací soud pominul stěžovatelem podané písemné vyjádření k odvolání vedlejší účastnice řízení, které bylo soudu prvního stupně doručeno více než dva měsíce před rozhodnutím soudu odvolacího, a odvolací soud učinil zjevně nesprávný závěr, že stěžovateli žádné náklady odvolacího řízení nevznikly. Přitom, z pohledu vlastního odůvodnění rozhodnutí, výlučně tato okolnost byla důvodem, pro který rozhodl tak, že náhradu nákladů odvolacího řízení stěžovateli nepřiznal. Lze tedy uzavřít, že napadeným nákladovým výrokem bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a v důsledku uvedeného i právo stěžovatele na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.
IV. ÚS 444/11 5. 12. 2012 Jednou ze záruk práva na ochranu zdraví fyzické osoby garantovaného článkem 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví, který zakládá nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby jakožto samostatný nárok v rámci odškodňování majetkové újmy vzniklé v souvislosti se škodou na zdraví, k jehož uplatnění je poškozená osoba aktivně legitimována bez ohledu na to, zda o ni bezplatně pečuje osoba blízká či nikoli. Soudní rozhodnutí, jimiž byl princip plného odškodnění popřen, porušují vlastnické právo poškozeného zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, s sebou nutně přináší imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích. Jestliže zásada jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu zapovídá odliš ...
II. ÚS 1938/12 29. 11. 2012 Stěžovatelka se o odvolacím řízení dozvěděla až v okamžiku, kdy jí bylo doručeno usnesení odvolacího soudu. Soud prvního stupně jí ani jedno z podání vedlejšího účastníka řízení v odvolacím řízení nedoručoval. S ohledem na to, že v odvolacím řízení nebylo ani nařizováno ústní jednání, stěžovatelce tak byla odňata možnost jednat před soudem. Neměla totiž možnost uplatnit své námitky k procesním náležitostem i k vlastní otázce správnosti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, se kterými by se tak byl odvolací soud tím spíše povinen vypořádat. S ohledem na závěr soudu prvního stupně stran náhrady nákladů řízení, se kterým vedlejší účastník řízení v průběhu řízení před soudem prvního stupně nijak nepolemizoval (a podle mínění Ústavního soudu je spíše pochybné, zda právě s tímto závěrem bylo nesouhlaseno v odvolacím řízení), tak bylo pro stěžovatelku rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé.
II. ÚS 800/12 28. 11. 2012 Nabyl-li stěžovatel na základě kupní smlouvy nemovitosti od prodávajícího, jenž v době jejího uzavření dovozoval své vlastnické právo k nim od neplatné smlouvy, bylo povinností obecných soudů se v řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem řádně zabývat otázkou dobré víry stěžovatele, a to s ohledem na všechny okolnosti, za nichž je nabyl. Důsledkem absence náležitého posouzení a přísného hodnocení dobré víry je porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pl. ÚS 1/12 27. 11. 2012 1 I. Nesoulad zákona s ústavním pořádkem může založit zejména takové omezení práv parlamentní opozice, jež se dotýká samotné její možnosti účastnit se zákonodárné procedury jako její plnohodnotný účastník, tedy ji zbavuje možnosti reálně se seznámit s návrhem zákona a vyjádřit k němu své stanovisko, a tím jí znemožňuje nebo podstatným způsobem ztěžuje možnost kontroly ve vztahu k vládě nebo parlamentní většině. Takovéto omezení nemusí být vždy důsledkem opatření, které je v rozporu se zákonem, a může být i výsledkem kumulativního působení řady dílčích opatření, z nichž by žádné samostatně takovýto charakter nemělo. Stejný důsledek by bylo možné přiznat i svévolnému postupu při projednávání těchto návrhů. Vedle zjištění, že došlo k takovémuto omezení, však bude třeba vždy zkoumat i jeho význam, pokud jde o účast opozice na zákonodárném procesu. Rovněž bude podstatné, v jaké fázi zákonodárného procesu k tomuto omezení došlo a zda jeho případné negativní důsledky nebyly zmírněny v jeho před ...
I. ÚS 1703/09 27. 11. 2012 Úvahy krajského soudu a Nejvyššího soudu o překvapivé konfúznosti rozhodování Okresního soudu Praha-východ a o nepochybném "právním a morálním" nároku stěžovatelky na nemovitost, který však nyní již nelze nijak uspokojit, protože právní stav je "pokrytý" pravomocnými rozhodnutími, prozrazují jen bezradnost pozitivisticky orientovaných soudů tváří v tvář zřetelné nespravedlnosti. Se zřetelem na vývoj věci a na její podstatu nelze přehlédnout základ sporu, spočívající v minulém nedemokratickém režimu; právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné sféry, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním. Tu Ústavní soud připomíná, že již mnohokrát konstatoval, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetk ...
I. ÚS 2358/12 27. 11. 2012 Ve věcech vyloučených z dovolacího přezkumu sehrává roli sjednocovatele judikatury obecných soudů Ústavní soud, který v takových případech opakovaně akcentuje odpovědnou pozici odvolacích soudů. Ryze formalistické posouzení odvolacích námitek proti výroku o nákladech řízení obsaženému v platebním rozkazu, při pozitivistickém přístupu k aplikaci pravidel obsažených v občanském soudním řádu, bez zvážení, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, je porušením práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 334/11 26. 11. 2012 Tím, že obecné soudy při posuzování otázky promlčení nezohlednily při aplikaci nové judikatury též dobrou víru a právní jistotu stěžovatelky, porušily zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu jako jednoho ze základních principů právního státu. Samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí, nicméně v daném případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé.
II. ÚS 194/11 22. 11. 2012 Zbavení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity občana. Dotýká se totiž způsobilosti mít práva, která je garantována čl. 5 Listiny, a práva na soukromý a rodinný život, které je garantováno v čl. 10 odst. 2 Listiny, ale současně také práva volit a být volen. Právě proto při aplikaci zákonných ustanovení umožňujících rozhodnout o zbavení, případně omezení způsobilosti občana k právním úkonům musí soudy dbát o to, aby při jejich používání šetřily smysl a podstatu základních práv a svobod, jak to vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 2630/07 ze dne 13. prosince 2007 (N 224/47 SbNU 941)]. Pokud opatrovníka, coby zástupce účastníka řízení, ustanoví soud, odpovídá za to, že opatrovník bude hájit práva a oprávněné zájmy účastníka řízení. Má přitom povinnost zprostit opatrovníka jeho funkce, pokud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení buďto nevykonává fakticky vůbec, anebo zcela nedostatečně (jako v posuzovaném případě). Postup, kdy ...
I. ÚS 1332/10 21. 11. 2012 Porušení základního práva na spravedlivý proces představuje i takový postup soudu, který při posouzení pozice údajné dědičky v rámci dodatečného projednání dědictví nezhodnotí argumenty směřující k popření dědického práva osoby, které připadlo dědictví v původním dědickém řízení. Za porušení práva na soudní ochranu považuje Ústavní soud i postup Nejvyššího soudu při odmítnutí tzv. nenárokového dovolání ústící v závěr, že odvolací soud při posouzení otázky, zda je stěžovatelka účastnicí řízení, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů a odkázal zejména na svoje vlastní usnesení vydané v téže věci na základě předchozího dovolání. Jediné předchozí rozhodnutí dovolacího soudu a navíc v téže věci nemůže vytvořit "ustálenou" judikaturu a být dostatečným odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
I. ÚS 2056/12 20. 11. 2012 V nálezu sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 40/21 SbNU 353) Ústavní soud zdůraznil, že v rehabilitačních věcech je nutné brát v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v jejich preambuli a v úvodních ustanoveních. S ohledem na to je zapotřebí rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, neboť na rozdíl od majetkových restitucí nemůže takový výklad vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. Tento zásadní pohled na rehabilitační řízení změněn nebyl. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval otázkami ústavně konformního výkladu rehabilitačních předpisů vícekrát. V předchozích rozhodnutích zdůraznil, že účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu; v něm jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými ...
I. ÚS 660/11 20. 11. 2012 V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měl stěžovatel bezpochyby částečný úspěch, a podařilo se mu tedy prokázat alespoň základ nároku, jak výslovně konstatoval soud prvního stupně. Rozhodnutí obou soudů nepřiznat stěžovateli celou náhradu nákladů nalézacího řízení spočívá toliko na mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení §142 o. s. ř. S takovým výkladem však podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavnosti ve vztahu ke konkrétnímu řešenému případu souhlasit nelze.
IV. ÚS 3042/11 14. 11. 2012 Důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci spočívající ve vadném poučení o procesních právech nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod.
IV. ÚS 2227/12 14. 11. 2012 Ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí nejsou ve vztahu k domu zapsány žádné samostatné jednotky určené k bydlení, nelze bez dalšího dovozovat, že se v něm nenachází více obydlí. Domovní prohlídka může být zákonně provedena jen v obydlí toho subjektu, který je v příkazu k ní řádně označen. Provedení domovní prohlídky v obydlí jiného subjektu než označeného v příkazu k domovní prohlídce je porušením základních práv chráněných čl. 12 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou pro trestní řízení může vynutit nařízení a provedení domovní prohlídky u třetí osoby, jež není podezřelá ani obviněná ze spáchání trestného činu, to ovšem za předpokladu, že existují dostatečně odůvodněné skutečnosti, že hledaná osoba, důkaz nebo věc, jež má být nalezena, se v těchto prostorách skutečně nachází. V takových případech je samozřejmě nezbytné, aby tato třetí osoba a její obydlí byly v příkazu k domovní prohlídce ...
I. ÚS 563/11 13. 11. 2012 Porušením práva na soudní ochranu je aplikace právních předpisů sice formálně souladná s jejich textem, avšak odhlížející od reálných společenských vztahů. Takovým případem může být hodnocení námitky účastníka řízení vycházející z jeho nesprávných představ o účincích relevantních projevů vůle právnické osoby, na straně jedné, a fyzické osoby jednající jménem této právnické osoby, na straně druhé. Za této situace bylo v posuzované věci na soudech, aby skrz formálně odlišnou právní subjektivitu právnické osoby a subjektivitu jednatele adekvátně zhodnotily "dvoudomé" vystupování vedlejšího účastníka při uzavírání smlouvy o dílo a smlouvy o půjčce, a jak toto vystupování mohlo u stěžovatele vyvolat pochybnosti o odlišnosti subjektů ve vzniklých právních vztazích, včetně toho, zda tato pozice neumožňuje nežádoucí manipulaci vedlejšího účastníka s protistranou právního vztahu, tj. se stěžovatelem, v jeho neprospěch.
III. ÚS 1250/12 13. 11. 2012 Pokus trestného činu je vždy typově méně závažnou formou trestného činu než dokonaný trestný čin. Nedostatek následku, jako součásti objektivní stránky trestného činu, nesporně snižuje stupeň škodlivosti pokusu oproti dokonanému trestnému činu. Újma způsobená pokusem trestného činu na individuálních právech poškozeného a na společenských zájmech (právních statcích) je vždy menší, než je tomu u dokonaného trestného činu. Princip proporcionality mezi utrpěnou újmou na straně jedné a mezi ukládanou sankcí na straně druhé vyžaduje, aby trest ukládaný za pokus byl zásadně nižší než za dokonaný čin. V přehnaně přísném trestání přípravy a pokusu je spatřováno přepínání trestní represe. Fakt, že pachatel pokusem trestného činu způsobí menší škodlivý následek, než jaký je jinak obvyklý u dokonaných trestných činů téže skutkové podstaty, je třeba posoudit jako polehčující okolnost podle §41 písm. i) tr. zákoníku. V posuzovaném případě je třeba jako závažnou vadu při vyměřování trestu hodnotit fa ...
I. ÚS 295/10 7. 11. 2012 Institut vydědění se do českého (československého) právního řádu navrátil novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, s účinností od 1. 4. 1983, přičemž účinnost vydědění je vázána na naplnění zákonem stanovených 4 důvodů (§469a občanského zákoníku). Neposkytnutí potřebné pomoci zůstaviteli ve stáří, v nemoci nebo v jiných závažných případech musí být v rozporu s dobrými mravy; musí jít o pomoc, která byla pro zůstavitele objektivně potřebná, o níž potomek věděl nebo mohl vědět, kterou s přihlédnutím ke všem okolnostem byl schopen objektivně poskytnout a jejíž poskytnutí zůstavitel neodmítal. U druhého z důvodů občanský zákoník výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce ("opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl"), vede též k závěru, že také v tomto případě bude k ...
IV. ÚS 2355/12 5. 11. 2012 Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, lze státní moc uplatňovat jen v zákonem stanovených případech, mezích a zákonným způsobem. Podle čl. 4 Listiny pak mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem, přičemž při jejich aplikaci musí být šetřeny jejich podstata a smysl. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Příslušným zákonným vymezením je ustanovení §150 odst. 1 trestního řádu upravující stížnost a řízení o ní, podle kterého: "Orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.". V projednávaném případě se Krajský soud v Brně tímto omezením neřídil. Postupem, který zákon výslovně vylučuje, se zpronevěřil citovaným článkům Ústavy a Listiny způsobem, který považuje Ústavní soud za zcela nepřípustný. Krajský soud v řízení postupoval v rozporu s procesními předpisy, neposkytl stěžov ...
IV. ÚS 3613/11 1. 11. 2012 Ačkoli odvolací soud ve svém rozhodnutí k zastavení řízení před soudem prvního stupně vedle potvrzení závěru o zastavení řízení podle §104 odst. 2 občanského řádu odkázal též na 104 odst. 1 občanského soudního řádu a v poučení připustil dovolání, dovolací soud ve svém rozhodnutí pouze stručně uvedl, že proti usnesení o zastavení řízení dle §104 odst. 2 občanského soudního řádu dovolání přípustné není. A to navíc přesto, že v rozhodovací činnosti obecných soudů nepanuje jednotná praxe v tom, podle jakého ustanovení jsou řízení stejného typu jako v projednávané věci zastavována, když existují rozhodnutí, dle kterých byla takováto řízení zastavována i podle §107 odst. 5 občanského soudního řádu. Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nedostatečné, je zatíženo nepřezkoumatelností a nesplňuje požadavky práva na spravedlivý proces.
IV. ÚS 2053/12 1. 11. 2012 Rozhoduje-li jiný soudce než ten, který je k tomu povolán na základě pravidel stanovených v rozvrhu práce, jde o porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Momentální pracovní vytíženost zákonného soudce není legitimním důvodem pro změnu obsazení soudu; jde o organizační problém na straně soudu, který nemůže jít k tíži účastníků řízení. Ani v případě mimořádné situace, jakou může být například podání návrhu na vzetí do vazby většího počtu obviněných, nemůže soud činit u přidělování agendy jednotlivým soudcům opatření ad hoc. S ohledem na ústavně zaručené právo na zákonného soudce musí vždy jít o jednoznačná a předem určená pravidla; je věcí obecného soudu, aby ve svém rozvrhu práce pamatoval i na tuto eventualitu.
Pl. ÚS 8/09 30. 10. 2012 2 Ústavní soud v prvé řadě považuje za jeden ze stěžejních ústavněprávních problémů zkoumané věci otázku možné neakceptovatelné nerovnosti, jež by mohla spočívat v neodůvodněné výhodě držitelů tzv. kompenzační licence, tedy úspěšných žadatelů o licenci k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání, ve srovnání s neúspěšnými žadateli o tuto licenci, kteří proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení této licence podali správní žalobu. V dané věci je namístě zvážit i otázku retroaktivity (nepravé). Zde Ústavní soud připomíná své závěry obsažené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), podle něhož je zrušení staré a přijetí nové právní úpravy nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo; dochází k němu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva nebo svobody. Při posouzení způsobu legislativního řešení uvedeného časového střetu tak sehrává svou roli nejen míra odlišnosti ...
I. ÚS 1639/10 24. 10. 2012 Považují-li obecné soudy za nezbytné pro posouzení zásadní, byť procesní otázky ustanovení znalce podle §127 o. s. ř., jehož znalecký posudek (a další listinné důkazy k téže otázce) jsou provedeny jako důkazy v odvolacím řízení, signalizují tím takovou míru (skutkové) složitosti posuzované problematiky, že při rozhodování o ní je namístě postupovat zásadně podle §122 a násl. o. s. ř., včetně nařízení jednání k projednání odvolání podle §214 odst. 1 o. s. ř. Uvedené dopadá především na situace, kdy na vyřešení rozhodné procesní otázky může být závislé i posouzení ústavněprávní otázky, zda soudy účastníku řízení odepřely spravedlnosti či nikoliv.
III. ÚS 1140/12 24. 10. 2012 Protiústavnost vzniklé situace nastala nikoli vinou obecného soudu, jemuž nemohly být ze spisu známy skutečnosti nasvědčující včasnosti podané kasační stížnosti. Ústavní soud tudíž v rozhodované věci reparuje objektivně nastalý protiústavní stav porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čehož nelze dosáhnout jinak než kasací.
II. ÚS 46/10 23. 10. 2012 Vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu §135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. S ohledem na právo na právní slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly; v takovém případě lze v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci.
III. ÚS 2310/09 18. 10. 2012 Lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení v trestní věci, běží až od doručení opisu písemného vyhotovení usnesení. Pokud stěžovateli, resp. jeho obhájci bylo nutno ve smyslu §137 odst. 4 trestního řádu doručit opis usnesení okresního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nemohla založit účinky oznámení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr by byl zjevně nesprávný a absurdní. Obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení je pro kvalifikované podání stížnosti klíčová, přičemž usnesení o opravném prostředku ve smyslu §137 odst. 4 tr. řádu se svým významem blíží rozsudku. Jestliže stížnost proti rozhodnutí o opravném prostředku byla soudem druhého stupně nesprávně zamítnuta jako opožděně podaná, došlo tím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na sprave ...
I. ÚS 2670/12 17. 10. 2012 V nálezu sp. zn. II. ÚS 414/10 ze dne 8. 4. 2010 (N 81/57 SbNU 85) Ústavní soud vyjádřil názor, že ustanovení §210 o. s. ř. je nutno vykládat ústavně konformním způsobem tak, že v případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne povinnost doručovat odvolání přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [srov. dále nálezy sp. zn. II. ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 128/50 SbNU 125), II. ÚS 3280/09 ze dne 2. 2. 2010 (N 18/56 SbNU 177)]. Jeho závěry je možno vztáhnout i na daný případ, neboť soudem ustanovený znalec je v dané fázi rozhodování o znalečném účastníkem řízení, o jehož právech se v této části řízení rozhoduje.
I. ÚS 2545/12 17. 10. 2012 I ve správním řízení - s odkazem na ustanovení §32 odst. 2 písm. d) správního řádu a ustanovení §128 o. s. ř - je před ustanovením opatrovníka osobě, které se nepodařilo doručit písemnost na adresu trvalého bydliště, třeba vyčerpat všechny možnosti za účelem zjištění místa jejího pobytu. Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, zda by nemohlo dojít ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Ústavní soud spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ze strany Českého telekomunikačního úřadu v tom, že tento úřad před ustanovením opatrovníka nedostatečným způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatele, jako opatrovníka ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit jeho práva, čímž mu znemožnil účast na řízení a možnost hájit v něm svá práva.
Pl. ÚS 16/12 16. 10. 2012 2 Ústavní soud ve své judikatuře vymezil tři základní hlediska, na jejichž bázi posuzuje konformitu té které právním předpisem stanovené lhůty - tedy zda ji normotvůrce nestanovil svévolně, zda není nepřiměřená a zda neznevýhodňuje některou skupinu subjektů ve srovnání s jinou v možnosti uplatnění práva v důsledku dodatečné změny podmínek. Předmětná námitková lhůta je nepřiměřená, neboť směnka je uplatňována i mezi subjekty, jež zásadně nejsou v rovném postavení a které nemohou - a ani to nelze od nich spravedlivě očekávat - vnímat směnečný vztah v celé jeho šíři, a reflektovat tak případná rizika z něj plynoucí.
IV. ÚS 777/12 15. 10. 2012 Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž byl obsažen prvek svévole, nebo v důsledku závažného pochybení či zjevného omylu soudu.
I. ÚS 339/11 11. 10. 2012 K zásahu do práva na spravedlivý proces dojde i takovým postupem obecného soudu, který nebere v úvahu podmínky tzv. objektivní kumulace několika nároků, nepostupuje podle §112 občanského soudního řádu, což vyústí v diametrálně rozdílnou úspěšnost obsahově zcela shodných žalob téhož žalobce (plný úspěch ve sporu, částečně vyhovění, zamítnutí žaloby).
IV. ÚS 353/12 10. 10. 2012 I. Ústavní stížnost proti výsledku extradičního řízení je přípustná ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, již ve fázi, kdy směřuje proti rozhodnutí stížnostního soudu; není nezbytné, aby stěžovatel vyčkával s jejím podáním až na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání dle ustanovení §399 odst. 1 trestního řádu. Bylo-li návrhem ministra spravedlnosti zahájeno přezkumné řízení před Nejvyšším soudem dle ustanovení §397 odst. 3 trestního řádu, lze ústavní stížnost podat též až po přezkumném rozhodnutí Nejvyššího soudu. II. Obecné soudy jsou v extradičním řízení povinny z úřední moci zkoumat, zda na straně vyžádané osoby nejsou humanitární, zdravotní a jiné závažné (např. rodinné) důvody, vzhledem k nimž by vydání do ciziny osobě způsobilo nepřiměřenou újmu.
II. ÚS 1688/10 9. 10. 2012 Právo na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy ztělesňuje množinu rozmanitých principů, zásad i imperativů, jejichž neodmyslitelnou součást tvoří též povinnost soudu (i dalších orgánů veřejné moci) řádně odůvodnit své rozhodnutí. V rámci této povinnosti musí při případné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení přihlédnout ke všem jeho významným událostem, za které jest bezpochyby třeba pokládat kasační zásah odvolacího soudu i opětovné projednání věci před soudem prvního stupně. Splnění této povinnosti je o to naléhavější, byl-li odvolacím soudem vysloven závazný právní názor v určité otázce. Absence těchto významných událostí ve spojení s argumentací soudu, která k jejich významu a dopadu na řízení vůbec nepřihlíží (resp. je fakticky ignoruje), je v kontrapozici s požadavkem spravedlivého procesu. Náležitá rekapitulace dosavadního průběhu řízení ze strany odvolacího soudu beroucí ohled na proběhnuvší kasaci je přitom namístě vždy tam, kde bylo prvoinstanční rozhodn ...
II. ÚS 289/12 9. 10. 2012 Rozhodování o právu poškozeného na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce nemůže být podmíněno mírou jeho procesní aktivity, kterýžto faktor může hrát roli jedině při stanovení výše náhrady nákladů, nikoli však roli determinující přiznání či naopak nepřiznání práva na náhradu předmětných nákladů, neboť by se v takovém případě jednalo o faktické vyprázdnění obsahu tohoto práva, což není slučitelné s principem ochrany práv soudní mocí, jak stojí v čl. 4 a 90 Ústavy. Vedle toho je třeba také pamatovat na to, že zohlednit procesní aktivitu zmocněnce je třeba vždy v kontextu konkrétního případu, konkrétního trestného činu, za nějž byl obžalovaný odsouzen. Účast zmocněnce pak pro poškozeného ztělesňuje i psychickou podporu nebo alespoň ulehčení ne vždy lehké pouti trestním řízením. Lze tedy uzavřít, že postupem obecného soudu, který nevzal uvedené skutečnosti v potaz, bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 1502/11 9. 10. 2012 Adresa sdělená obviněným ve smyslu §63 odst. 2 trestního řádu je jako předpoklad pro fikci doručení použitelná pouze po dobu trestního stíhání (§12 odst. 10 trestního řádu). Je-li na tuto adresu, na níž se dotyčný prokazatelně nezdržuje, soudem doručováno rozhodnutí o povinnosti nahradit poškozenému náklady spojené s uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení, nelze jej při faktickém opaku považovat za formálně doručené jen proto, že stěžovatel danou adresu uvedl jako doručovací v domnění, že na ní bude přebírat písemnosti po dobu svého trestního stíhání.
II. ÚS 2537/11 9. 10. 2012 Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit ani v tomto případě, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka, daného čl. 38 odst. 2 Listiny.
IV. ÚS 235/12 8. 10. 2012 Zahájení konkursního řízení nemá za následek naprostou anulaci dosud proběhlých soudních a jiných řízení, ale jejich pouhé přerušení po dobu trvání konkursu. Tím, že obecný soud nepřiznal relevanci skutečnosti, že konkurs byl zrušen dle ustanovení §308 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neomezeně do budoucna petrifikoval účinky prohlášení konkursu a stěžovatelce zabránil nejen v možnosti domoci se přiznání jejího nároku v nalézacím řízení, ale i posléze přiznané právo vymoci v řízení exekučním; tím porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 3314/11 2. 10. 2012 V nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359) Ústavní soud uvedl, že jeho judikatura stran dobré víry - v případě nabytí nemovitostí od nevlastníka - prošla značným vývojem, a to směrem k rozšíření ochrany osob v dobré víře jednajících; na podrobný rozbor této judikatury v daném nálezu lze pro stručnost jen odkázat. V citovaném nálezu Ústavní soud zejména dospěl k závěru, že osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v daný, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. Ústavní soud totiž konstatoval, že navzdory kritice z jeho strany i ze strany odborné veřejnosti nebyla doposud adekvátní právní úprava katastrálních předpisů přijata, a proto osoby jednající v dobré víře v pravdivost a úplnost údajů katastru nemovitostí stále nejsou odpovídajícím způsobem chráněny. Považoval přitom za neakceptovatelné, aby zákonodárce po dobu cca deseti let v ...
III. ÚS 1624/12 27. 9. 2012 Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování.
III. ÚS 3735/11 27. 9. 2012 Odchýlí-li se obecný soud od ustálené soudní judikatury, aprobované (byť implicitně) i Ústavním soudem, jde-li o otázku, jaký subjekt je pasivně legitimován ve sporu o náhradu za užívání pozemku, který je veřejným prostranstvím, aniž svůj postup opře o dostatečně "silné" argumenty, z nichž zřetelně vyplyne zjevná nesprávnost dosud zastávaného právního názoru, postupuje v rozporu s principem ochrany (oprávněné) důvěry vlastníka předmětného pozemku v právo, jakož i předvídatelnosti soudních rozhodnutí a potažmo i s principem rovnosti (v uplatnění práv).
II. ÚS 3750/11 20. 9. 2012 Argumentaci stěžovatele, že fakticky v okamžiku omezení osobní svobody byl v pracovním poměru a že pracovní poměr rozvázal dohodou zpětně ke dni, který předcházel zadržení, nelze bez dalšího odmítnout s argumentem, že rozhodující pro posouzení jeho nároku na odškodnění ušlého výdělky je skutečnost, že ke dni omezení osobní svobody již platný pracovní poměr neměl. Upřednostňování ryze formálních právních vztahů před vůlí reagující na konkrétně existující stav věcí zásadně není ústavněprávně akceptovatelné. Ústavní soud vždy zastával názor, že každý případ je třeba posuzovat individuálně podle okolností případu a že je třeba se vystříhat extrémně formalistického přístupu k výkladu hmotněprávních ustanovení zákona. Zásah do osobní svobody jednotlivce je natolik zásadním zásahem do základního práva na osobní svobodu, že je třeba vnitrostátní právo umožňující odškodnění za vazbu vykládat extenzivním způsobem, a nikoliv restriktivním, jak to učinily odvolací a dovolací soud.
I. ÚS 704/12 19. 9. 2012 K porušení práva na soudní ochranu dochází i nesprávnou formulací povinnosti vlastníka stavby vyklidit pozemek, příp. odstranit stavbu na tomto pozemku, nedojde-li k objasnění, zda předmětná stavba má povahu tzv. neoprávněné stavby, či zda byla stavbou oprávněnou a následně jejímu vlastníkovi zaniklo právo, na jehož základě pozemek užíval.
I. ÚS 3756/11 18. 9. 2012 Jednou ze základních právních zásad, na kterých je budována ustálená a známá judikatura Ústavního soudu, je princip přiměřenosti; ten - obecně vzato - mj. rovněž zapovídá, aby s někým, kdo je ve srovnatelné situaci s jiným právním subjektem, bylo zacházeno nestejně. Právě k takovému stavu však napadené rozsudky obecných soudů ve svých důsledcích vedou (nebo přinejmenším mohou vést), jelikož v zásadě vytvářejí nerovné postavení také mezi jednotlivými vlastníky, omezenými různě velikými vestavbami v jejich nemovitostech, které jsou nuceni bez dalšího akceptovat. Legitimní zájem provozovatelů technických zařízení nelze totiž nadřazovat ústavnímu požadavku spravedlivě vymezit a ochránit práva vlastníků. Tu lze odkázat i na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, podle něhož platí, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
II. ÚS 2371/11 18. 9. 2012 I. Prohlášením konkursu zaniká podle §252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), i plná moc dlužníka udělená k zastupování před Ústavním soudem ve smyslu §30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Advokát, jemuž byla takováto plná moc udělena, je však i poté, co nastaly účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka, oprávněn na základě §252 odst. 2 insolvenčního zákona podat ústavní stížnost jeho jménem. To neplatí, ujal-li se mezitím obstarávání záležitostí dlužníka insolvenční správce. II. Ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího s ...
III. ÚS 3395/10 18. 9. 2012 K porušení základních práv stěžovatele došlo v daném případě především v procesu dokazování před obecnými soudy, zejména extrémně vadným hodnocením provedených důkazů. Obecným soudům se nepodařilo přesvědčivě vyvrátit obhajobu obviněného a svůj závěr o vině obviněného nepřesvědčivě a rozporně odůvodnily. V případech majících povahu úmyslného usmrcení je třeba zjistit a ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku přesně popsat, kdo byl iniciátorem brachiálního násilí (kdo zasadil "první ránu"). Mezeru v přesném popisu počátečního napadení ve výroku rozsudků je třeba hodnotit jako závažný nedostatek, protože neúplný popis neposkytuje podklady pro relevantní úvahy o míře zavinění obviněného, pro úvahy o eventuální nutné obraně, pro úvahy o existenci tzv. omluvitelných pohnutek, pro úvahy o výměře trestu a pro posouzení tzv. "viktimologického spoluzavinění" ze strany poškozeného. Přesný popis skutku, včetně popisu omluvitelných pohnutek, zaručuje reálnou kontrolu zachování principu totož ...
II. ÚS 2185/12 13. 9. 2012 Ústavní soud shledal porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny ze strany Českého telekomunikačního úřadu v tom, že před ustanovením opatrovníka ne zcela dostatečným způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatele a především jako opatrovníka ustanovil svého zaměstnance, který z povahy věci nemohl účinně hájit jeho práva, o čemž svědčí formální postup, jímž stěžovateli znemožnil účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv.
II. ÚS 1375/11 11. 9. 2012 1 Ústavní soud vychází zejména z toho, že předmětná zpráva měla původ v činnosti orgánu veřejné moci a jejími adresáty byli funkcionáři orgánů veřejné moci. Byly to tedy v prvé řadě orgány veřejné moci, koho tížily zákonem stanovené povinnosti při evidenci utajovaných informací a manipulaci s nimi (zejména §21 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí předpisy k němu). Se stěžovatelkou lze tedy souhlasit v tom, že bylo v daném směru základní, zda policejní orgán vyčerpal možnosti zjištění manipulace s předmětným výtiskem zprávy předtím, než se rozhodl přikročit k zásahu do jejího práva na ochranu novinářského zdroje. Jinými slovy, orgány veřejné moci mají vždy povinnost vyčerpat všechny ostatní možnosti předtím, než se rozhodnou zasáhnout do základních práv a svobod kohokoliv. Po důkladném studiu spisu policejního orgánu dospěl Ústavní soud k závěru, že se tak ve vztahu k dotčenému základnímu právu stě ...

Za rok 2012 bylo zveřejněno 212 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 5 stran,
v čase 0,000098 sekundy z toho 0,000031 sekundy NoSQL databáze.