Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2013

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
III. ÚS 1825/12 3. 10. 2013 Obviněnému byla poskytnuta možnost seznámit se se zněním usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby v písemné formě, stejnou možnost měl i jeho obhájce. Z ústavněprávního hlediska zajištění práva na obhajobu je nerozhodné, zda tyto relevantní dokumenty byly obviněnému poskytnuty v podobě listinné nebo elektronické - obě tyto formy jsou z ústavněprávního hlediska (poskytnutí práva na obhajobu) rovnocenné, protože obě zajišťují stejně hodnotný informační zdroj, žádná z nich svého adresáta nediskriminuje. Pokud zákonodárce stanoví pořadí způsobů, jakými mají být písemnosti doručovány, a preferuje přitom způsob doručování do datových schránek, činí tak z takových důvodů (např. hospodárnost, rychlost řízení), jež v daných souvislostech nemají žádnou ústavněprávní relevanci. Nikoliv každé porušení podústavních právních předpisů (jakkoli lze toto porušení obecně hodnotit jako nežádoucí) znamená také porušení ústavnosti.
III. ÚS 3812/12 3. 10. 2013 Sledováním osob a věcí se dle ustanovení §158d tr. řádu rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem nebo jinými prostředky. Z dikce zákona jasně vyplývá, že v rámci tohoto úkonu lze pořizovat záznamy nejrůznějšího druhu a se souhlasem soudce může být v přiměřené míře zasahováno do práva na soukromí dotčených osob. Z hlediska ústavněprávní kontroly je podstatné, že soud ve svém povolení dostatečně jasně specifikoval okruh počítačů, které mají být sledovány. V rámci sledování elektronických zařízení z povahy věci plyne, že předmětem sledování budou právě data na těchto zařízeních uložená, jejichž otisk lze pořídit za využití utajené operativně pátrací techniky. Pořízení otisku elektronických dat lze povolit postupem dle §158d odst. 3 tr. řádu, pokud jde o data na sledovaných počítačích již uložená, nikoli o data telekomunikačního provozu.
II. ÚS 736/12 2. 10. 2013 Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Svobodu volby advokáta, plynoucí z takto vymezeného základního práva na právní pomoc, ovšem nelze vnímat jako zcela bezbřehou. V tomto řízení měli oba účastníci bydliště v Ostravě a spor se týkal rekonstrukce bytu nacházejícího se v Ostravě. Všechna jednání prvostupňová i odvolací se konala v Ostravě, přičemž o místní příslušnosti nebylo od samého počátku řízení nejmenších pochyb. Volba advokáta z úplně opačného konce republiky je proto nepřiměřená. Jelikož nešlo ani o spor nějakým způsobem mimořádně náročný či komplikovaný, což by mohlo takto zvláštní volbu advokáta stavět do jiného světla. V takovém případě měl soud aplikovat výkladové ustanovení §2 o. s. ř., podle něhož soudy dbají mimo jiné na to, aby práv nebylo zneužíváno na úkor fyzických a právnických osob. Každopádně prostředky vynaložené vedlejší účastnicí na přesun advokáta ...
I. ÚS 2474/13 1. 10. 2013 Odmítne-li obecný soud zabývat se žalobou meritorně s odůvodněním, že byla podána opožděně, přestože ve skutečnosti žaloba byla podána včas, jedná se vždy o ústavně nepřípustné odepření spravedlnosti.
I. ÚS 215/12 26. 9. 2013 Z nalézacího spisu obecného soudu je výslovně patrno, že v žalobě o náhradu škody z výkonu veřejné moci popsal žalobce prostřednictvím svého zástupce v podstatných rysech celý skutkový stav věci od nařízení domovní prohlídky až po zproštění obžaloby. Platí-li obecná zásada iura novit curia, pak měl obecný soud k dispozici všechny potřebné skutkové podklady (včetně předmětného trestního spisu), aby rozhodl ve věci samé, přičemž jeho právní posouzení věci mohlo brát v plné míře v úvahu relevantní ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Považoval-li odvolací soud přesto tvrzení žalobce za nedostačující, bylo namístě poučit žalující stranu v intencích §5 občanského soudního řádu o doplnění (změně) žaloby, i když vzhledem k jejímu textu jde spíše o zpřesnění jejího obs ...
III. ÚS 3333/11 26. 9. 2013 Ačkoli ústavní hodnoty právně subjektové (právo na soukromí, lidská důstojnost a individuální autonomie v projevu vůle) byly dosud povýtce vztaženy k soudnímu řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům, není pochyb, že z povahy věci mají dispozici intervenovat i do řízení, jehož předmětem je návrh opatrovance, aby dosud určený opatrovník byl nahrazen osobou jinou. Tyto ústavní hodnoty působí ve prospěch osoby omezené ve způsobilosti k právním úkonům tak, že jí odpovídající právní omezení musí být stanovena v nejnižší (ještě) účelné úrovni, která vystihuje princip přiměřenosti zvolených prostředků a sledovaného cíle, což znamená v konkrétním případě uvážit, zda i ignorování individuálního projevu vůle opatrovance směřujícího k určení osoby jeho opatrovníka je součástí této "nejnižší" úrovně omezení. V obecné rovině ústavním principům lidské důstojnosti a autonomie odpovídá, že vůle opatrovance co do určení osoby jeho opatrovníka musí být brána v potaz, byť přirozeně s tím doprovodný ...
Pl. ÚS 14/13 24. 9. 2013 2 V případě čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, (tzn. rozhodnutí o abolici) není tvrzený zásah individualizován ve vztahu k právní sféře osoby, která má v trestním řízení postavení poškozeného. K takové individualizaci dochází teprve aplikací rozhodnutí o amnestii, a to rozhodnutím soudu podle §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu, dle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Ty akty veřejné moci, které nepředstavují individualizovaný zásah do základních práv, již Ústavní soud opakovaně vyloučil z řízení podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrhy, k jejichž podání není navrhovatel aktivně legitimován [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. V čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, převažují ty znaky, které vyluču ...
IV. ÚS 4468/12 23. 9. 2013 Ustanovení §34 odst. 3 s. ř. s. zaručuje osobě zúčastněné na řízení právo vyjadřovat se písemně i ústně k projednávané věci. Nálezem sp. zn. II. ÚS 310/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 93/37 SbNU 269) bylo usnesení soudu o přiznání odkladného účinku žalobě ve správním soudnictví zrušeno zejména z důvodu, že stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení nebyla dána možnost vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, ke kterému měla stěžovatelka ze zákona právo se vyjádřit. V projednávané věci taktéž stěžovatelce nebyla před vydáním napadeného rozhodnutí dána možnost se k projednávané věci vyjádřit a toto počínání městského soudu považuje Ústavní soud za rozporné s uvedeným ustanovením soudního řádu správního a citovaným nálezem Ústavního soudu.
II. ÚS 1172/12 19. 9. 2013 Pokud obecný soud neposoudil výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka advokátem v soudním řízení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud stěžovateli uložil povinnost k peněžitému plnění z jeho majetku, zasáhl současně do jeho vlastnického práva, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 179/13 19. 9. 2013 Stanoví-li Ústava v článku 89 odst. 2, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, a na to navazující zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, konstatuje, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2), resp. že odvolání není přípustné (§43 odst. 3), pak tyto překážky přezkumu nelze obcházet ani cestou vznášení nároků dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutí Ústavního soudu na vnitrostátní úrovni nemohou podléhat přezkumu jiným orgánem veřejné moci, a to ani Ministerstvem financí, ani případně obecným soudem. Jak je uvedeno, dle zákona o Ústavním soudu nemůže vydané rozhodnutí Ústavního soudu přezkoumávat dokonce ani samotný Ústavní soud; jeho rozhodnutí jsou na vnitrostátn ...
I. ÚS 2661/13 18. 9. 2013 Ochrana práv jednotlivců před zásahy ze strany Policie České republiky, pokud při nich policie nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení, je zaručena ve správním soudnictví; ústavní stížnost proti zásahu Policie České republiky v takových případech bude zpravidla nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků [§43 odst. 1 písm. e) a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. To platí i pro postupy Policie České republiky podle §65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Pl. ÚS 41/10 17. 9. 2013 2 Obdobně jako v případě ustanovení §32 odst. 2 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, [srov. nález Ústavního soudu z 1. 12. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.)] bylo i ustanovení §32 odst. 2 písm. c) téhož zákona ve znění platném do 31. 12. 2011, a to proto, že omezovalo právo žadatele domáhat se u soudu ochrany svých práv stanovením nepřiměřeně krátké lhůty pro podání žaloby, čímž ve své podstatě činilo proklamovanou soudní ochranu pouze iluzorní, v rozporu s článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 2365/11 12. 9. 2013 Rozhodnutí o mimořádném zvýšení nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, je zpravidla založeno nejen na příslušném znaleckém posudku, nýbrž i na úvaze soudu. V takovém případě při posuzování otázky náhrady nákladů řízení nepřichází v úvahu aplikace ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř.; pakliže tak obecný soud neučinil, pominul aplikovat kogentní ustanovení občanského soudního řádu a vybočil též ze standardů v nauce i v soudní praxi ustáleného výkladu, což s sebou nese důsledky, jež nabývají ústavněprávního rozměru ve smyslu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 2645/11 12. 9. 2013 Východisko pro vymezení institutu zálohy na náklady exekuce, předjímané v ustanovení §90 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se nutně odvíjí od toho, že slouží k zajištění prostředků pro další vedení exekuce, které směřuje k jejímu úspěšnému ukončení, tj. ke skutečnému vymožení plnění, jež je jejím předmětem. Oproti tomu nemá logicky místo tam, kde se z dosavadního průběhu provedení exekuce ukazuje, že takového výsledku dosáhnout nelze. Jelikož se odvolací soud touto otázkou smyslu a účelu zálohy nezabýval (ačkoli to mělo být samozřejmostí), nezabýval se ani tím, zda soudním exekutorem požadovaná záloha byla - ke všem okolnostem případu - způsobilá založit důvod k zastavení exekuce, a stejně tak žádnou pozornost nevěnoval logicky návazné eventualitě zastavení exekuce z jiného důvodu než pro nesložení zálohy, v důsledku čehož nemohl ani relevantně otevřít otázku, jak řešit přípa ...
III. ÚS 1354/13 11. 9. 2013 Má-li být vyslovena přípustnost vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny, je nezbytné, aby extradiční materiály poskytnuté cizím státem svědčily o zachování obecně přijímaných základních standardů trestního řízení. Nelze akceptovat, je-li popis extradičního skutku natolik vágní, že v něm není s jistotou možné rozpoznat všechny znaky některého z trestných činů dle českého trestního zákoníku. Rozhoduje-li soud o přípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání do ciziny, má povinnost zkoumat nezbytné náležitosti rozhodnutí cizozemských orgánů, na jehož základě bylo v dožadujícím státě trestní stíhání proti vydávané osobě zahájeno. Z tohoto rozhodnutí musí být patrno, že se trestní stíhání opírá o určitý soubor důkazů, jimiž je podezření ze spáchání trestného činu rozumným způsobem odůvodněno. Pokud obecný soud přehlíží závažné nedostatky úkonů, na jejichž základě se v dožadujícím státě předmětné trestní řízení vede, porušuje právo vydávané osoby na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Lis ...
III. ÚS 665/11 10. 9. 2013 I. Z hlediska řízení o ústavních stížnostech má povahu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), nejen rozhodnutí ministra spravedlnosti podle §399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo povoleno vydání osoby z České republiky do cizího státu za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody, ale i usnesení vrchního soudu podle §397 odst. 1 trestního řádu, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti proti usnesení krajského soudu ve věci přípustnosti vydání. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání není rozhodnutím o opravném prostředku proti uvedenému usnesení vrchního soudu. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím se v případě každého z nich posuzuje samostatně. II. ...
II. ÚS 2767/12 5. 9. 2013 Byl-li soud povinen postupovat dle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni 31. srpna 2011, a vrátit stěžovatelce celý soudní poplatek, zadržením soudního poplatku protiprávně zkrátil stěžovatelku v její majetkové sféře, a porušil tak její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2864/12 3. 9. 2013 Obecné soudy se dopustí porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v případě, že výklad podústavního práva založí na flagrantním ignorování kogentní normy, kterou měly ve své věci aplikovat.
I. ÚS 1799/13 3. 9. 2013 Zákon neukládá účastníkovi povinnost předkládat rejstříkovému soudu jak listinu v písemné, tak i v elektronické podobě, ale ponechává na jeho rozhodnutí, kterou z forem soudu předloží k založení do sbírky listin.
II. ÚS 1898/11 27. 8. 2013 K individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609)]. Pokud však okresní soud v tomto směru ve všech napadených usneseních pouze odkázal na vyčíslení nákladů exekutora obsažené v jednotlivých příkazech k úhradě nákladů exekuce, aniž by zvažoval konkrétní okolnosti daného případu, porušil svým postupem a rozhodnutím právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 3042/12 27. 8. 2013 Jestliže dovolací soud nepřihlédl - s odůvodněním přepjatě formalistickým, postrádajícím navíc oporu v zákoně - ke stěžovatelem podanému dovolání, odňal tímto soud stěžovateli jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae), garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolací soud tak rovněž nedostál své povinnosti vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V tomto smyslu nemůže obstát formalistické odůvodnění postavené na argumentaci, že "uvedl, že k [části listů] podání ... označenému jako dovolání se nepřihlíží, neboť bylo učiněno elektronicky, aniž by bylo podepsáno zaručeným elektronickým podpisem, a ve lhůtě nebylo doplněno podáním shodného znění v písemné podobě nebo v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem (§42 odst. 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb ...
II. ÚS 4104/12 27. 8. 2013 Účastníky exekučního řízení jsou zásadně oprávněný a povinný [§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen "ex. ř.")], resp. jejich právní nástupci (§36 odst. 3 ex. ř.). Pro jiné subjekty, které mohou v exekučním řízení vystupovat, platí, že jakmile je o jejich právu či povinnosti pravomocně rozhodnuto, nejsou již dále účastni exekučního řízení, a proto je ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 ex. ř. nutno rozhodnout o náhradě nákladů řízení. Bylo tedy povinností odvolacího soudu o nákladech řízení rozhodnout, a nikoli odkázat na to, že exekuční řízení u něj nekončí a že náklady odvolacího řízení se promítnou v příkazu k úhradě nákladů exekuce. Opačný postup odvolacího soudu je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 1842/12 27. 8. 2013 Soudy vyšších stupňů se přirozeně mohou v odůvodnění svých rozhodnutí ztotožnit s tím, jak soud nižšího stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce, jejich rozhodnutí se však prostým konstatováním takového souhlasu nesmí vyčerpat; současně je třeba, aby nastínily vlastní nosné úvahy, které je k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a které rovněž musí dostatečným způsobem reflektovat odvolací argumenty účastníků řízení, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo. Odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí je možné toliko v podrobnostech, paušální odkaz na něj bez jakékoli vlastní argumentace nelze akceptovat. Takový postup je porušením práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 1464/13 22. 8. 2013 Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách předpisu, nýbrž též v principech uznávaných demokratickými právními státy. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Porušením práva na spravedlivý proces bývá také situace, kdy v hodnocení skutkových okolností absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo a byla účastníkem řízení namítána, leč obecné soudy ji právně nezhodnotily v celém souhrnu posuzovaných skutečností. Z principu práva na spravedlivý proces vyplývá rovněž povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit; přitom se musí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Jestliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a jejich protiústavnost. Obecným soudům lze v dané věci vytkn ...
I. ÚS 731/13 22. 8. 2013 Postup obecných soudů, které při rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků vycházely ze skutečností, jež nastaly před více než třemi lety, a nikoliv z jeho aktuálních majetkových poměrů, přihlížely k majetkovým poměrům na straně žalovaného účastníka a v souzené věci upřednostnily zájem státu na příjmu ze soudních poplatků před právem stěžovatele na přístup k soudu, je v rozporu s principem spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1428/13 20. 8. 2013 K posouzení naplnění znaků "činí veřejně přístupným" dle odstavce 2 a "spáchá čin veřejně přístupnou počítačovou sítí" dle §192 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, ke kterému mělo dojít užitím internetové sociální sítě, si soudy musejí nejprve ujasnit, jaké její funkcionality měl pachatel k dispozici, jaké skutečně využil a co toto využití z hlediska rozsahu jeho trestné činnosti znamená.
III. ÚS 4796/12 15. 8. 2013 Exekuční soud musí mít v každém stadiu exekučního řízení postaveno najisto, zda titul je vykonatelný. Důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nemůže být okolnost, že proti podkladovému rozhodnutí opatřenému doložkou vykonatelnosti bylo podáno odvolání; je tomu tak proto, že suspenzivní účinek odvolání nenastává vždy, ale jen při splnění předpokladů vymezených v §206 odst. 1 o. s. ř. Je-li proti podkladovému rozhodnutí podáno odvolání, musí exekuční soud buď vyčkat rozhodnutí o tomto opravném prostředku, anebo otázku, zda odvolání bylo podáno včas, musí posoudit v exekučním řízení sám (suspenzivní účinek totiž má jen včasné odvolání). Odvolací soud však v souzené věci tak neučinil a - aniž vyčkal vydání rozhodnutí nalézacího soudu a aniž přitom provedl jakékoliv šetření rozhodné pro posouzení včasnosti odvolání, a tedy i pro posouzení formální vykonatelnosti titulu - ve věci rozhodl tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Jeho usnesení se však ve světle ro ...
II. ÚS 3643/11 15. 8. 2013 Doručuje-li soud písemnost (rozhodnutí) státu jako účastníkovi soudního řízení prostřednictvím datové sítě do jeho datové schránky, okamžik doručení této písemnosti se stanoví postupem předpokládaným v §17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů; zásada, že podání vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky tohoto orgánu, se zde neuplatní.
II. ÚS 335/12 15. 8. 2013 Doručuje-li soud písemnost (rozhodnutí) státu jako účastníkovi soudního řízení prostřednictvím datové sítě do jeho datové schránky, okamžik doručení této písemnosti se stanoví postupem předpokládaným v §17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů; zásada, že podání vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky tohoto orgánu, se zde neuplatní.
Pl. ÚS-st. 37/13 13. 8. 2013 1 I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti podle §399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo povoleno vydání osoby z České republiky do cizího státu za účelem trestního stíhání nebo výkonu již uloženého trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody, není rozhodnutím o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu, kterým byla podle §397 odst. 1 trestního řádu vyslovena přípustnost jejího vydání. Zatímco soud rozhoduje o tom, zda není dán některý z důvodů uvedených v §393 trestního řádu, jenž by činil vydání nepřípustným, ministr spravedlnosti tyto závěry soudu sám dále nepřehodnocuje a jejich věcnou správností se zabývá pouze s ohledem na možnost využití svého oprávnění předložit věc v případě svých pochybností k přezkoumání Nejvyššímu soudu podle §397 odst. 3 trestního řádu. Vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se kromě posouzení jeho politických aspektů, jejich ...
II. ÚS 157/13 13. 8. 2013 Ústavní soud konstatoval, že nepřiznání požadované náhrady majetkové újmy bylo dáno úvahou soudu (§136 o. s. ř.), takže i když měla stěžovatelka formálně úspěch jen částečný, přichází v tomto případě v úvahu plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. K naplnění jednoho z účelů soudní jurisdikce, totiž požadavku "spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchovy k zachovávání zákonů ... k úctě k právům jiných osob" obsaženého v §1 o. s. ř., je z hlediska imperativu ústavněprávních limitů spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny zcela nezbytné, aby výsledek rozhodovací činnosti obecných soudů nejen odpovídal zákonu v meritu věci, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k procesním normám odpovídalo kardinálním kritériím "stanoveného postupu". Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadených náhradově nákladový ...
II. ÚS 2234/10 9. 8. 2013 Soudy mají povinnost přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu, jehož součástí musí nezbytně být i přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak. Pokud se žalobce při podání žaloby neopíral o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, nýbrž jen o ojedinělé, v té době excesivní rozhodnutí, přičemž změna judikatury Nejvyššího soudu, ke které došlo v jeho prospěch v průběhu řízení o jeho žalobě, měla ve vztahu k němu toliko povahu náhody, kterou nijak nepředjímal a ani se o ni nesnažil, pak za předpokladu priority hodnoty stálosti judikatury, již lze prolomit pouze za podmínky splnění přísných procedurálních a materiálních podmínek, nelze vytknout obecnému soudu, že by se pominutím obratového rozhodnutí Nejvyššího soudu excesivně odchýlil od (relevantním způsob ...
III. ÚS 52/13 8. 8. 2013 Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikován konečný výsledek sporu. Výjimečně však i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu. V posuzovaném případě spatřoval Ústavní soud porušení spravedlivého procesu v tom, že obecný soud při rozhodování o předběžném opatření extrémně vadně hodnotil skutkový stav věci a z takto učiněných zjištění vyvodil vadné právní závěry. Obecný soud zamítl návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se žalobce domáhal, ...
II. ÚS 2348/12 8. 8. 2013 Pokud obecný soud nevzal při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, znamená to, že nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora a nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu.
II. ÚS 2142/11 8. 8. 2013 Z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 trestního řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 3403/11 8. 8. 2013 Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Za situace, kdy rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož se jejich interpretace v čase natolik proměňovala, že během několika let orgán sjednocující judikaturu obecných soudů dospěl k oběma pólovým závěrům (promlčitelné-nepromlčitelné právo), by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné ko ...
IV. ÚS 1684/11 31. 7. 2013 Ústavní soud zdůrazňuje, že naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na informace vyplývajícího ze zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je nutné zkoumat v každé jednotlivé věci podle okolností konkrétního případu. Pokud čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod státním orgánům a orgánům územní samosprávy ukládá poskytovat informace o své činnosti přiměřeným způsobem, za dané situace, kdy stěžovatel zcela konkrétním způsobem označil požadované dokumenty, povinný subjekt splnil svoji povinnost poskytnutím požadovaných informací, není dán důvod pro zásah Ústavního soudu, neboť výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 106/1999 Sb. byly provedeny ústavně konformním způsobem. Rovněž nelze po povinném subjektu spravedlivě požadovat, aby speciálně pro konkrétního žadatele ověřoval pravdivost každé podávané informace.
Pl. ÚS 37/11 30. 7. 2013 2 Právní úprava sankcionování trestných činů a přestupků je ve výlučné kompetenci zákonodárce a je obsažena v "obyčejných" ("podústavních") zákonech. Ústavní soud, respektující ústavní princip dělby moci, není povolán k tomu, aby posuzoval vhodnost (účelnost) jednotlivých druhů sankcí, zákonem stanovené sazby sankcí (jejich výši), možnost alternativního či kumulativního ukládání sankcí apod. Do zákonné úpravy těchto otázek by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, že by zákonodárce překročil ústavněprávní limity. Ústavní soud posuzoval, zda princip diferenciace sankcí a jejich přiměřenosti neporušil zákonodárce tím, že v napadeném ustanovení zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, přikazuje kumulativní ukládání dvou druhů sankcí. Ústavní soud dovodil, že v tomto způsobu právní regulace nelze shledat nic protiústavního. Stanovení několika druhů sankcí, ať již alternativně, nebo kumulativně, je zcela pravidelným způsobem právní úpravy sankcionování ...
II. ÚS 979/13 30. 7. 2013 Při stanovení povinnosti splatit dlužné výživné je nutno zvažovat reálné možnosti tento závazek splnit, musí být tedy respektována určitá kritéria přiměřenosti, která i v zájmu oprávněných zabrání tomu, aby se povinná osoba dostala do situace, kdy své povinnosti nebude moci plnit ani v budoucnu. Pokud rozhodnutí obecných soudů nejsou v tomto směru založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, což se promítne i do dovozených právních závěrů, vykazují prvky libovůle, a dochází tak k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 2617/11 30. 7. 2013 Ustanovení §457 občanského zákoníku vyjadřuje obecnou povinnost účastníků neplatné smlouvy, příp. smlouvy, jež byla zrušena, vrátit si vše, co dostali. Jedná se tedy o vzájemnou povinnost. Z uvedeného tak vyplývá závěr, že ustanovení §457 občanského zákoníku dopadá pouze na ty situace, kdy obě strany fakticky plnily. Pokud došlo k plnění pouze jednou stranou neplatné smlouvy, nelze již ustanovení §457 občanského zákoníku použít. Obecné soudy tím, že nesprávně aplikovaly kogentní normu občanského zákoníku, proto porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 1512/12 30. 7. 2013 Dohodnou-li si smluvní strany, že řešení sporů je možné jak cestou rozhodčího řízení, tak i cestou občanského soudního řízení, aniž je mezi nimi výslovně smluvena preference rozhodčího řízení v případě nesouhlasu žalované strany, nelze tuto skutečnost pominout či explicite vyjádřenou vůli umožnit stranám výběr mezi dvěma způsoby řešení sporů obsahově negovat, resp. vyprázdnit. Jiný přístup by vedl k nepřípustnému zasahování do soukromoprávního vztahu a k nalomení zásady smluvní autonomie, a to v rozporu s principy odvozenými ze zásady legální licence zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 3 Listiny.
I. ÚS 671/13 29. 7. 2013 Ústavní soud má za to, že uplatnila-li stěžovatelka ve správní žalobě námitku absence ústního jednání v řízení před správním orgánem a Městský soud v Praze tuto námitku stručně odmítl s poukazem na zásadu písemné formy a neveřejnosti správního řízení, aniž by se vypořádal se stěžovatelkou tvrzenou související judikaturou Nejvyššího správního soudu, nelze mít závěr Nejvyššího správního soudu o správnosti takového postupu správního soudu prvního stupně za ústavně souladný. Z žalobního projevu stěžovatelky nelze dovodit, že by ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. měla být vnímána jako nepřípustná ta část kasační stížnosti, ve které stěžovatelka namítá absenci ústního jednání v řízení před správním orgánem z důvodu neprovedení řádného dokazování. Pokud stěžovatelka v žalobě namítala absenci ústního jednání v řízení před správním orgánem a v této souvislosti uvedla, že v předchozích obdobných řízeních takové ústní jednání nařízeno bylo a ona se na něm mohla vyjádřit k jednotlivým vytýkaným poruš ...
IV. ÚS 4236/12 25. 7. 2013 Neobsahuje-li zákon č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo zakotvené v čl. II bodu 1 větě první tohoto předpisu a postupovat tak, že v řízeních zahájených před nabytím účinnosti zákona č. 218/2011 Sb., která byla zastavena pro zpětvzetí návrhu učiněné po nabytí účinnosti zákona, se vrátí soudní poplatek podle dosavadních právních předpisů. Pokud tedy byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen pokud jde o placení soudního poplatku, ale také co se týče jeho případného vrácení [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. 12. 2012 (N 205/67 SbNU 615), dostupný též na http://nalus.usoud.cz].
I. ÚS 3269/12 25. 7. 2013 Jako protiústavně překvapivé je rozhodnutí odvolacího soudu, který vlastní rozhodnutí založí na zcela novém právním názoru, odlišném od názoru soudu prvního stupně, aniž by stěžovatele s tímto názorem seznámil, a umožnil mu tak k tomuto názoru reálně uplatňovat námitky. Protiústavní stav zakládá též okolnost, kdy obecný soud právní názor racionálně akceptovatelně nevyargumentuje.
I. ÚS 4457/12 24. 7. 2013 Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Ze zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zko ...
I. ÚS 3344/12 24. 7. 2013 Podle názoru Ústavního soudu lze učinit závěr, že Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků. Tyto (společně s rozhlasovým poplatkem) jsou nyní stanoveny zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně určení jejich základu i výše, vymezení předmětu poplatků, definování poplatníka, vymezení osvobození od placení poplatků, určení způsobu placení poplatků a případné přirážky k nim atp. Podstatou poplatku je majetkový transfer (jehož podmínky jsou stanoveny formou zákona - srovnej právní předpis citovaný shora) upínající se k zařízení schopnému reprodukovat televizní vysílání. Poplatníkem televizního poplatku je vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání; je přitom lhostejno, zdali poplatník hradí poplatek například převodem ze svého bankovního účtu nebo zda za něj technicky vlastní transfer poplatku ...
I. ÚS 1996/12 24. 7. 2013 Přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči (resp. dalších dávek) nezaniká automaticky vyživovací povinnost rodičů k dítěti, které není schopno se samo živit (§85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). V soudním řízení mají naopak obecné soudy dostatek prostoru pro zohlednění individuálních a konkrétních podmínek na straně dítěte a rodičů, aby posoudily, zda vyživovací povinnost zanikla vzhledem ke skutečným poměrům. Formalistický závěr soudu, který nebyl podložen uvedenými úvahami, znamenal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v rozsahu zákazu svévole (absence odůvodnění) a čl. 32 odst. 4 Listiny v rozsahu podstaty sociálního práva dítěte na výchovu a péči rodičů.
IV. ÚS 4080/12 24. 7. 2013 Senát Ústavního soudu považuje za rozhodnou skutečnost, že stěžovatelce nebyla doručena stížnost státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Byla jí tak upřena nejen možnost na stížnost reagovat, ale rovněž i sama informace o existenci opravného prostředku. Což zapříčinilo nepřípustný zásah do jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 2853/12 24. 7. 2013 Při aplikaci rehabilitačních právních předpisů je třeba především přihlížet k jejich účelu, jímž je náprava křivd způsobených komunistickým režimem. Neodůvodněným nerespektováním zavedené judikatorní praxe, podle níž podání návrhu dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, není časově omezeno, a opomenutím teleologického výkladu ústícími v nesprávný závěr o opožděnosti stěžovatelova návrhu porušily obecné soudy ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy se při postupu dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nemohou spokojit s formálním převzetím právní kvalifikace, jak ji uváděly orgány činné v trestním řízení v protokolu o zadržení, nýbrž jsou povinny zkoumat, zda nebyla reálně naplněna skutková podstata některého z politických trestných činů.
I. ÚS 4183/12 24. 7. 2013 Jestliže orgány činné v trestním řízení před provedením prohlídky jiných prostor nezahájily trestní stíhání, ač tak učinit mohly a měly, a namísto toho ji bez uvedení důvodu provedly jako neodkladný úkon, pak absenci tohoto odůvodnění již nelze považovat za pouhé formální pochybení, nýbrž za případ, kdy pro provedení úkonu jako neodkladného chybějí i věcné důvody, a zásah Ústavního soudu je tak již nutný.

Za rok 2013 bylo zveřejněno 234 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 5 stran,
v čase 0.000952 sekundy z toho 0.000840 sekundy NoSQL databáze - scan 15770 záznamů.