| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| IV. ÚS 3501/13 | 5. 8. 2014 | Zajištění peněžních prostředků představuje zásah do substantivního základního práva, tj. práva vlastnického chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. K posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů ostatně přispívají kritéria uvedená Ústavním soudem v jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) a hledání proporce mezi veřejným zájmem (především na odhalení trestné činnosti a potrestání jejího pachatele a na minimalizaci jejích negativních dopadů na majetkovou sféru třetích osob) a (soukromým) zájmem na ochraně ústavně chráněných a oprávněných zájmů soukromé osoby takovým zajištěním majetku zasažené. Rozhodující orgán proto musí (s ohledem na subsidiární a fakultativní povahu zajišťovacího institutu a také na délku jeho trvání) velmi pečlivě zvažovat, ke kterým konkrétním platbám a v jaké konkrétní výši je požadován jeho souhlas. Na takové rozhodnutí orgánu (o udělení neb ... | |
| IV. ÚS 1489/14 | 4. 8. 2014 | Je na obecných soudech, aby vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval, a není tak povinen příspěvek nepojištěných hradit. V projednávané věci se obvodní soud tvrzeními stěžovatele a důkazem o tom, že vozidlo stěžovatele nebylo v rozhodné době provozováno, neboť bylo po havárii nepojízdné, z hlediska rozhodnutí ve věci samé nezabýval (ačkoli jde o skutečnost relevantní a stěžovatel má právo ji tvrdit a prokazovat). Takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 (N 48/72 SbNU 543) a představuje zásah do práva na spravedlivý proces. | |
| I. ÚS 3571/12 | 28. 7. 2014 | Obecný soud, který nezasáhl v situaci zjevně šikanózního chování oprávněného a chybného postupu soudního exekutora, byť by se jednalo pouze o změnu příkazu k úhradě nákladů exekuce, se dopustil porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 2557/13 | 28. 7. 2014 | Aby obecné soudy při rozhodování o osvobození od soudních poplatků dostály zásadám spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, musí vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů a přihlížet zejména ke skutečnému příjmu stěžovatele, všem jeho závazkům a dalším řízením podléhajícím poplatkové povinnosti, nikoli z hypotetické možnosti stěžovatele na poplatek našetřit, dovozené ze skutečností minulých. | |
| I. ÚS 1694/14 | 28. 7. 2014 | Ústavní soud považuje za zcela chybné tvrzení, že hrozba vysokého trestu odnětí svobody sama o sobě zakládá důvod vazby útěkové. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, musí se v prvé řadě jednat o individualizovanou hrozbu vysokého trestu, a nikoliv typovou sazbu pro daný trestný čin. Hrozba vysokého trestu musí vyplývat z konkrétních okolností případu a obecné soudy musí v odůvodnění každého vazebního rozhodnutí, které je odůvodněno hrozbou vysokého trestu, jasně vyložit, na čem svůj názor o reálnosti této hrozby zakládají. Za druhé ani hrozba konkrétního vysokého trestu nestačí, pokud dotčená osoba namítá existenci konkrétních relevantních skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) trestního řádu eliminují. Soudy musí vždy tyto případné námitky obviněného pečlivě zvážit a odůvodnit případně, proč obavy z útěku dostatečně nesnižují. Za třetí právě zmíněné dvě podmínky mohou postačovat při úvodním uvalení vazby. U vazby trvající již šestnáct měsíců musí soud ... | |
| II. ÚS 1430/13 | 24. 7. 2014 | I. Při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků, přičemž aplikace zákona o odpovědnosti státu nesmí vést, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem). II. Pokud obecné soudy v řízení o náhradě škody podle zákona o odpovědnosti státu uvalí na žalobce nesplnitelné důkazní břemeno, učiní tak ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem iluzorním, čímž do ... | |
| I. ÚS 1744/12 | 24. 7. 2014 | Při uplatňování nároku na náhradu škody vůči státu (veřejné moci) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, platí, že promlčecí doba běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Pokud škoda spočívá v nemožnosti realizovat vlastnické právo poškozeného (například v důsledku příliš dlouhého vkladového řízení), nemůže promlčecí doba začít běžet dříve, než je vlastnické právo poškozeného vůbec konstituováno, a než se tedy poškozený o existenci svého vlastnického práva vůbec dozví. Jiný závěr obecného soudu vede k porušení základního práva poškozeného na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ... | |
| II. ÚS 351/14 | 15. 7. 2014 | Ústavní stížnost je přípustná, pokud příčinou skutečnosti, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), bylo ustanovení opatrovníka správním orgánem, v důsledku čehož napadené rozhodnutí tohoto orgánu nebylo stěžovateli jako nepřítomnému účastníkovi řízení řádně doručeno; přitom se nepřihlíží ke lhůtě pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 až 5). Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že k ustanovení opatrovníka správním orgánem nemůže docházet jen z důvodu urychleného vyřízení věci, nýbrž musí jím být účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, zajištěna důsledná ochrana jeho zájmů i základních práv tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Nelze očekávat, že zaměstnanec správního orgánu jako opatrovník účastníka řízení vedeného před tímto orgánem bude účinně brojit proti jeho postupu a rozhodnutí. Ustanovení opatrovníka musí proto vž ... | |
| Pl. ÚS 28/13 | 10. 7. 2014 | 2 | I. Právo soudců na odměnu za práci převážilo nad zájmem na řádné legislativní proceduře, jestliže v tomto procesu přijetí zákona nebylo zjištěno ohrožení principu dělby moci, soutěže politických sil a ochrany parlamentních menšin. Proto stav legislativní nouze, v němž byl přijat zákon č. 11/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebyl shledán samostatným derogačním důvodem. Ignorování soudní moci při projednávání návrhů zákonů týkajících se materiálního zabezpečení soudců již Ústavní soud v budoucnu tolerovat nebude. II. Formální zrušení právní úpravy, která nese znaky pravé retroaktivity (čl. II zákona č. 11/2013 Sb.), musí ustoupit skutečnosti, že běh času nelze zvrátit ani rozhodnutím Ústavního soudu; následky napadeného ustanovení nastaly nezvratně, derogace s účinky ... |
| Pl. ÚS 31/13 | 10. 7. 2014 | 2 | I. Ustanovení §35ba odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění po novele provedené zákonem č. 500/2012 Sb., v části za středníkem stanoví, že se sleva na dani ve výši 24 840 Kč neuplatní u poplatníka, který k 1. lednu zdaňovacího období pobírá starobní důchod z důchodového pojištění nebo ze zahraničního povinného pojištění stejného druhu. Tím je založena nerovnost mezi poplatníky, kteří jsou ve zdaňovacím období poživateli starobního důchodu, jež se projevuje v tom, že ti, co mají toto postavení k 1. lednu zdaňovacího období, přichází vždy o celou základní slevu na dani, zatímco ti, kteří se v tomto postavení ocitnou kdykoliv později, třeba i jen následující den, mají tuto slevu zachovanou v plné výši. Není přitom podstatné, zda po celou dobu, po kterou vykonávají výdělečnou činnost, pobírají také starobní důchod. Důsledkem uvedené právní úpravy je významný rozdíl v postavení obou těchto skupin poplatníků, protože ti, v jejichž případě se sleva na dani uplatní ... |
| III. ÚS 366/14 | 10. 7. 2014 | I. Přiložení pout obžalovanému v průběhu hlavního líčení představuje závažný zásah do jeho osobní integrity, svobody a důstojnosti, zaručených články 7, 8 a 10 Listiny, a citelně jej omezuje v realizaci jeho práva na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny. II. Přiložení pout lze proto ospravedlnit jen ochranou jiných ústavně chráněných hodnot, zejména zajištěním bezpečnosti účastníků soudního jednání i veřejnosti. Použití donucovacích prostředků v průběhu hlavního líčení by mělo být opatřením výjimečným, odůvodnitelným předností jiných zájmů, jež nelze bez omezení osobní svobody a integrity obžalovaného spolehlivě ochránit. Takový zásah proto přichází do úvahy v případě obžalovaných, u nichž se lze na základě jejich dosavadních projevů důvodně obávat, že by mohli fyzicky napadnout jiné osoby v soudní síni jako např. svědky, kteří je usvědčují. III. Tuto obavu lze odůvodnit mimo jiné tím, že se obžalovaný v minulosti opakovaně dopustil násilných deliktů, je obžalován ze zločinu mimořá ... | |
| III. ÚS 888/14 | 10. 7. 2014 | I. Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazy provedené v trestním řízení. Výjimkou jsou situace, kdy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. To platí zejména tehdy, neprobíhalo-li dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. II. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu. | |
| II. ÚS 2564/12 | 8. 7. 2014 | I v trestním řízení musí být maximálně šetřeno práv a svobod jednotlivce, jelikož bagatelizací účelu a způsobu vedení trestního řízení může dojít k neodůvodněným a nepřiměřeným zásahům do soukromé svobody jednotlivce. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) je nutno také rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud došel k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo; je-li však tato skutečnost rozhodná pro posouzení viny stěžovatele, neboť obecné soudy toto jednání zahrnuly do tzv. skutkové věty, aniž by však smlouvu po této stránce přezkoumaly, pa ... | |
| III. ÚS 2407/13 | 3. 7. 2014 | Z pravomoci obecných soudů mohou být vyňata rozhodnutí týkající se dohody o řešení majetkového sporu žalobce a žalovaného v rozhodčím řízení jako projevu autonomie vůle stran rozhodčí smlouvy, které se ocitly ve sporu již před zahájením rozhodčího řízení; možnost soudního přezkoumání zamítnutí návrhu na vrácení rozhodčího poplatku rozhodčím soudem podle §5 pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory, nedotýkajícího se vztahů mezi stranami rozhodčí smlouvy a jejich sporu, nýbrž sporu mezi žalobcem a rozhodčím soudem, však smysl §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, neobchází, neboť obyčejný zákon, natož Řád Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky nemůže vyloučit působení základního práva na soudní ochranu ve vztazích mezi subjekty soukromého práva, stejně jako nemůže zbavit obecný soud jeho ústavní povinnosti takovou ochranu poskytnout. | |
| I. ÚS 581/14 | 1. 7. 2014 | V nálezu sp. zn. IV. ÚS 176/03 ze dne 14. 7. 2004 (N 96/34 SbNU 35) Ústavní soud dovodil, že při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba vždy mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou občanskoprávními vztahy. Je třeba v konkrétním případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti toho ... | |
| I. ÚS 1398/12 | 1. 7. 2014 | Jestliže obecný soud při rozhodování o námitkách proti příkazům k úhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem nezvážil konkrétní okolnosti daného případu, mimo jiné i to, že náklady exekutorem vyčíslené několikanásobně převyšují vymáhanou částku, a nezohlednil skutečnost, že soudní exekutor mohl exekuce z důvodu procesní ekonomie spojit, pak takovým postupem porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud navíc exekutor a okresní soud nevzali při stanovení nákladů exekuce (zejména odměny exekutora) v úvahu skutečnost, že stěžovatelka ještě před počátkem vynuceného provádění exekuce vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradila, znamená to, že porušili nejen ústavně zaručená základní práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny, ale v důsledku toho i čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť nevzali v úvahu závaznou judikatur ... | |
| III. ÚS 1824/13 | 26. 6. 2014 | 1. Rozhodnutí o popření hlasovacích práv podle §51 odst. 1 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), musí být řádně odůvodněno již s ohledem na jeho význam pro postavení věřitelů a jejich vliv na insolvenční řízení dlužníka. Požadavek jeho přezkoumatelnosti vylučující prostor pro libovůli platí tím spíše, argumentují-li samotní věřitelé na podporu přiznání hlasovacích práv (ve smyslu oponentury popření jejich pohledávek); soud se proto s touto argumentací musí vypořádat. 2. Insolvenční soud se nemůže zbavit své zákonné povinnosti, kterou je v insolvenčním řízení též dohled nad postupem a rozhodováním insolvenčního správce. Nepřiznání hlasovacích práv věřitelům proto nelze založit na argumentaci, že tím soud fakticky popře výsledky přezkumného jednání a zpochybní důvody, pro které správce popřel pohledávky. 3. Samotné "toliko" ústní odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání hlasovacích práv věřitelům protiústavní stav nezakládá. | |
| II. ÚS 1471/14 | 26. 6. 2014 | Okamžité zrušení pracovního poměru podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je výjimečným institutem určeným pouze pro případ, kdy je porušení povinnosti zaměstnance ve smyslu citovaného ustanovení nepochybné a došlo k němu zvlášť hrubým způsobem, nikoliv způsobem této závažnosti zjevně nedosahujícím. Jednání zaměstnance, jímž poruší své povinnosti zvlášť hrubým způsobem, musí mít natolik závažný charakter, že nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tohoto zaměstnance dále zaměstnával ani po výpovědní dobu. | |
| II. ÚS 475/13 | 24. 6. 2014 | Svévolné odmítnutí přístupu k soudu (denegatio iustitiae) spočívá též v restriktivním či "přepjatě formalistickém" výkladu procesních pravidel. Tak tomu je i v případě, kdy soud zastaví řízení z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.), spočívajícího v nezpůsobilosti žalobce být účastníkem řízení, a to za situace, kdy soud neučinil žádná opatření směřující k odstranění nedostatků či pochybností v identifikaci žalobce (§43 odst. 1 a §104 odst. 2 o. s. ř.). K zastavení řízení navíc došlo až 20 měsíců po podání žaloby a poté, co soud s takto označeným žalobcem od počátku řízení jednal jako s aktivně legitimovaným účastníkem. Tímto zcela překvapivým a formalistickým postupem, ústícím do vydání usnesení o zastavení řízení, krajský soud odepřel stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.). | |
| II. ÚS 3528/13 | 24. 6. 2014 | Otázkou doručení napadeného rozsudku krajského soudu právnímu zástupci stěžovatele, resp. otázkou, zda jím byl stěžovatel v řízení před krajským soudem zastoupen, se Nejvyšší správní soud ve svém usnesení o odmítnutí kasační stížnosti nezabýval, v důsledku čehož byl znemožněn věcný přezkum rozsudku krajského soudu v řízení o kasační stížnosti. Porušení povinnosti rozhodnutí náležitě odůvodnit a vypořádat se s takovou podstatnou námitkou účastníka řízení nabývá rozměr ústavněprávní, protože bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 1647/13 | 24. 6. 2014 | Pokud neměl stěžovatel (rozhodčí soud) postaveno najisto, zda by v případě, kdy by vyhověl výzvě exekučního soudu k předložení spisu (aniž by byl předtím předepsaným způsobem mlčenlivosti zproštěn), neporušil zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti, jejímž porušením by se vystavoval nebezpečí vzniku odpovědnosti za škodu, resp. pokud exekuční soud stěžovateli řádně neosvětlil, z jakého důvodu trvá na splnění této ediční povinnosti (a to aniž by byl stěžovatel předem zproštěn zákonem uznané mlčenlivosti), pak by nebylo spravedlivé setrvávat ani na pořádkové pokutě, která stěžovateli byla za jeho jednání uložena. Protože soud prvního stupně ani soud odvolací nedostály své povinnosti a rozhodčímu soudu řádně neosvětlily, z jakého důvodu vyžadují splnění jeho ediční povinnosti (aniž by vyčkaly na to, až bude zákonem stanoveným postupem zproštěn mlčenlivosti), resp. z jakých ustanovení konkrétně stěžovateli tato povinnost plyne, porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované č ... | |
| III. ÚS 3255/13 | 19. 6. 2014 | Nejen judikatura obecných soudů, nýbrž i judikatura Ústavního soudu nemůže zůstat bez vývoje. Musí se přizpůsobovat sociální realitě a změnám náhledu společnosti na určité normy chování, takže obžalovaný se nemůže spoléhat na to, že soud setrvá na vývojem překonaném, byť pro něj příznivějším právním názoru (žádné legitimní očekávání); je však třeba pečlivě posoudit, zda v konkrétním případě je nutné právní názor Ústavního soudu přehodnotit, neposkytuje-li k tomu projednávaná věc dostatečný a spolehlivý podklad. | |
| III. ÚS 1804/13 | 19. 6. 2014 | Rozhodnutí obecného soudu v otázce posouzení platnosti spotřebitelské smlouvy, založené na formalistickém a selektivním hodnocení jejích ustanovení, co se týče rovnováhy práv a povinností smluvních stran, postrádající náležité vypořádání se s námitkami účastníka řízení představuje případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. | |
| III. ÚS 980/13 | 19. 6. 2014 | Poskytnutí právní ochrany obecnými soudy takovému výkonu práva, který je ve skutečnosti zneužitím práva, je v rozporu s právem na soudní a jinou právní ochranu, zaručeným v článku 36 odst. 1 Listiny. Právní institut směnky je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, nicméně tato formálnost samotná by neměla vychylovat práva ze směnečného vztahu ve prospěch jedné ze zúčastněných stran. Tuto skutečnost je třeba akcentovat zejména za situace, kdy směnečná praxe inklinuje k využívání zajišťovací funkce směnek. Ústavní soud nezpochybňuje zásadu vigilantibus iura scripta sunt, nicméně tuto je třeba hodnotit v kontextu principu spravedlivého rozhodování jakožto vůdčího a zásadního principu fungování soudní moci. Je proto třeba rozlišovat situaci, kdy vstupují do právního vztahu, potažmo směnečného vztahu, dva subjekty nacházející se v obdobném postavení (např. podnikatelé), a situaci, kdy dochází ke vzniku právního vztahu mezi podnikatelem (tedy v daném oboru činnosti profesionál ... | |
| I. ÚS 980/14 | 18. 6. 2014 | V nyní posuzovaném případě bylo po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu možné, aby vzhledem k nově nastalé právní situaci, kdy věc byla překvalifikována z dokonaného trestného činu na jeho přípravu, soudy dále snížily trest až na tři roky odnětí svobody [viz §58 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku], který by mohl být i podmíněně odložen (§81 odst. 1 trestního zákoníku). V takové situaci, kdy stěžovateli ani nemusel být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, nelze slevovat z požadavků na odůvodnění uvalení vazby, byť nejsou pochyby o vině stěžovatele. Z hlediska důvodů pro útěkovou vazbu není podstatná typová výše sazby pro daný trestný čin, ale uložení jaké výše trestu lze reálně předpokládat pro konkrétního obviněného při konkrétních okolnostech daného případu. Za situace, kdy se započítává do délky trestu doba, kterou stěžovatel strávil ve vazbě, se pokušení obviněných uprchnout či skrývat se postupně nutně snižuje, neboť se snižuje i délka možného trestu. Tyto měnící se podmínky z ... | |
| I. ÚS 2211/13 | 18. 6. 2014 | Rozhodování o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do cizího státu je ve smyslu §397 a 399 trestního řádu svěřeno soudům, které se touto otázkou obligatorně zabývají v samostatném řízení. Ministr spravedlnosti může o povolení vydání rozhodnout až po skončení tohoto řízení, a to pouze za předpokladu, že soudy neshledaly existenci žádného z důvodů nepřípustnosti vydání podle §393 trestního řádu. V opačném případě by o žádosti o vydání do cizího státu vůbec nerozhodoval a řízení o vydání by skončilo pouhým oznámením, že vydání nelze povolit. Za situace, kdy zákon předpokládá, že řízení o udělení mezinárodní ochrany (azylu) i soudní řízení o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání do ciziny (extradice) mohou být vedena současně, přičemž výsledek každého z nich může nezávisle na pořadí, v jakém tato řízení skončí, mít relevanci pro rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, nesmí být osobě, o jejíž vydání jde, upřena možnost, aby byla projednána její žádost o udělení mezinárodn ... | |
| III. ÚS 2428/13 | 13. 6. 2014 | I. Služební poměr policisty vznikající a v posuzovaném případě i zanikající rozhodnutím jako mocenským aktem příslušného služebního funkcionáře, je svojí povahou poměrem veřejnoprávním, a výrazně se tak odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, i když mělo být učiněno na vlastní žádost příslušníka, je výkonem veřejné moci, a musí být tedy dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny vydáno jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. II. Podle zásady zákonnosti mohou vykonavatelé veřejné správy uplatňovat veřejnou moc jen způsoby, které jsou zákonem pro jejich rozhodování stanoveny. Analogii lze v oboru správního řízení použít toliko za omezujících podmínek - pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení, což platí i pro řízení o propuštění ze služebního poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru př ... | |
| IV. ÚS 548/14 | 12. 6. 2014 | Pokud soud svůj rozsudek postavil pouze na vlastním hodnocení smlouvy, z níž vycházel předmět sporu, aniž by alespoň stručným způsobem reflektoval závažné konkrétní námitky stěžovatelky, a to zejména pokud jde o smluvní pokutu, porušil tímto postupem čl. 36 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 2673/13 | 12. 6. 2014 | Postupem soudu, který důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž v řízení úspěšné žalované podle ustanovení §150 o. s. ř. odpírá právo na náhradu nákladů řízení, nijak nespecifikoval, přičemž pouze obecně formuloval atributy, kterými by se právě měl při náležitém rozhodování zabývat a jejichž konkretizovanou podobu by měl řádně odůvodnit, došlo k porušení ústavně zaručeného právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 4503/12 | 11. 6. 2014 | Trest vyhoštění je možné uložit ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Při výměře trestu v konkrétním případě musí obecný soud zvážit - a to při vědomí principu ultima ratio - čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna, dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou musí obecný soud nejen zkoumat pro ... | |
| I. ÚS 1902/13 | 11. 6. 2014 | Uhrazení celé ceny účelně provedené opravy motorového vozidla (směřující jen k odstranění následků škodné události) v řízení o náhradě škody by mělo být pravidlem; poškozenému bylo tzv. zhodnocení vozidla protiprávním jednáním vnuceno, opravou se sleduje pouze jeho uvedení do stavu před nehodou. Pokud opravu nelze provést úsporněji a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nejeví se spravedlivým, aby poškození pravidelně byli nuceni doplácet na zprovoznění vozu mnohdy značné částky. Soud je povinen posoudit, zda tzv. technické zhodnocení je s to převážit snížení tržní hodnoty vozidla plynoucí z informace, že vozidlo bylo havarováno. | |
| III. ÚS 1862/13 | 10. 6. 2014 | Jestliže obecný soud zvažuje využití moderačního práva podle §150 o. s. ř., je jeho povinností zajistit, aby se účastníci řízení mohli k tomuto postupu vyjádřit a vznést případná tvrzení či učinit důkazní návrhy, které by mohly aplikaci uvedeného ustanovení ovlivnit. | |
| IV. ÚS 4002/13 | 9. 6. 2014 | Je na obecných soudech, aby vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval a není povinen příspěvek nepojištěných vedlejšímu účastníku hradit. V projednávané věci okresní soud uzavřel, že stěžovatelka unesla důkazní břemeno, že vozidlo bylo v rozhodné době umístěno v hale stěžovatelky, a uzavřel, že nebylo v rozhodném období ve smyslu zákona o pojištění odpovědnosti provozováno. Krajský soud pak rozsudek okresního soudu změnil, aniž by se důkazy stěžovatelky o neprovozování vozidla jakkoli zabýval a vypořádal se s nimi, a povinnost hradit příspěvek nepojištěných zavázal stěžovatelku pouze na základě toho, že vozidlo stěžovatelky bylo v rozhodném období vedeno v registru. Takový postup je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 (N 48/72 SbNU 543) a sp. zn. II. ÚS 1413/13 ze dne 7. května 2014 (N 77/73 SbNU 373) a krajský soud se podle náhledu Ústavního soudu dopustil ústavně nekonformní interpretace ... | |
| IV. ÚS 787/13 | 9. 6. 2014 | Důkazní situace, při níž v trestním řízení fakticky existuje pouze jediný usvědčující důkaz spočívající v nepřítomnosti jiné osoby u porodu, respektive smrti novorozence, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření věci. Soudy přitom vycházejí z principu in dubio pro reo, právní zásady, uznávané civilizovanými národy, dle které není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Přitom jakkoli vysoký stupeň podezření není sám o sobě s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Tento princip se promítá i do jednotlivých ustanovení trestního řádu a obecné soudy jsou zavázány k jejich bezpodmínečnému respektování. Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že subjektivní stránku trestného činu dovodily soudy pouze nepřímo, zejména pak z fakt ... | |
| III. ÚS 376/14 | 5. 6. 2014 | Stěžovatelova námitka o údajné absenci soudního příkazu k domovní prohlídce je nepřípadná za situace, kdy po výzvě policejního orgánu k vydání věcí a po dobrovolném vydání věcí podezřelým bylo od nařízení a provedení domovní prohlídky upuštěno. Ohledání bytu, provedené policejním orgánem se souhlasem uživatele bytu podle §113 tr. řádu, nelze posuzovat jako domovní prohlídku, pokud přímé pozorování se omezí toliko na pasivní smyslové vnímání (nejčastěji zrakové). Jestliže by bylo zapotřebí přemísťovat předměty v bytě či s nimi jinak manipulovat, odkrývat doposud skryté prostory a nahlížet do nich apod., nelze již toto jednání posuzovat jako pouhé pozorování (v režimu ohledání podle §113 tr. řádu); takové, svou povahou intenzivní a invazivní operace musí být podrobeny přísnějšímu právnímu režimu domovní prohlídky podle §82 a násl. tr. řádu. Ústavní soud si je plně vědom mimořádné závažnosti ochranného opatření zabezpečovací detence (§100 tr. zákoníku). Mimořádná povaha tohoto institutu, ... | |
| IV. ÚS 3402/13 | 4. 6. 2014 | Za zneužití práva je nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. Jestliže konkrétní okolnosti signalizují, že ze strany poskytovatele půjčky dochází k uzavírání řady sice formálně právně bezvadných právních úkonů, které však v jejich vzájemné souvislosti a s ohledem na časovou návaznost fakticky vedou ke ztížení či dokonce upření práva druhého účastníka smluv na řádnou a efektivní soudní obranu, je nezbytné poskytnout účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý (řádný) proces. Pokud civilní soudy při posuzování platnosti rozhodčí doložky postupovaly čistě formálně a dospěly k závěru, že není dána pravomoc soudu k projednání věci, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces. | |
| IV. ÚS 4489/12 | 4. 6. 2014 | V poslední větě ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je obsažen korektiv směřující k zajištění proporcionality mezi zájmem oprávněného na vymožení plnění a zájmem povinného na nerušeném užívání svého majetku. Smyslem tohoto ustanovení je chránit povinného před postupem, jímž by bylo excesivně zasahováno do jeho práv; typicky půjde o situace, kdy by mělo kvůli bagatelní částce zbytečně docházet k prodeji či blokaci majetku nepoměrně větší hodnoty. Je-li zapovězen prodej věci nepoměrně vyšší hodnoty, než jakou má vymáhaný závazek, ačkoliv by při něm povinný obdržel zbylou část hodnoty věci, musí se ochrana poskytovaná předmětným ustanovením o to více vztahovat i na případ, kdy věc či právo povinného ztratí v důsledku exekuce významným způsobem na hodnotě. | |
| IV. ÚS 3398/13 | 3. 6. 2014 | Stěžovatelka už ve svém vyjádření k žalobě ze dne 19. ledna 2013 vznesla námitku promlčení vedlejšími účastníky uplatněného nároku a z odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se touto námitkou stěžovatelky vůbec nezabývaly. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že obecné soudy pominuly podstatnou námitku stěžovatelky a tímto postupem zatížily řízení vadou, která má za následek zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu dále považuje Ústavní soud za rozhodnutí překvapivé, neboť stěžovatelce nebyl poskytnut dostatečný procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění §23 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), a zejména §7 téhož zákona, což je zvláště naléhavé v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již stěžovatelka nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit. Tento postup odvola ... | |
| II. ÚS 3876/13 | 3. 6. 2014 | Jestliže Nejvyšší soud odmítne dovolání pro vady, ačkoliv dovolání vytýkanou vadou (vymezení dovolacího důvodu) netrpí, dopustí se excesu, jenž představuje porušení principu spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 59/14 | 30. 5. 2014 | Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009 dovodil, že z hlediska posouzení aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy je přípustný návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel tedy musí tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Tyto závěry jsou alfou a omegou posouzení aktivní věcné legitimace navrhovatele v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Skutečnost, že občan dá přednost prosazování svého zájmu formou sdružení se s jinými občany, nelze přičítat k jeho tíži. S ohledem na výše popsaný vývoj mezinárodních závazků České republiky, unijního práva i na zákonnou úpravu postavení spolků zaměřených na ochranu přírody a krajiny lze považovat za překonanou starší praxi Ústavního soudu ve vztahu k aktivní legitimaci spolků zastupovat zájmy svých členů na ochraně jejich práva na příz ... | |
| I. ÚS 1506/13 | 30. 5. 2014 | I. Je na úvaze soudu, zda je s ohledem na věk dítěte a specifické okolnosti jím posuzovaného případu vhodné zjišťovat názor nezletilého dítěte přímo či prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku či orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Pokud obecné soudy neshledaly nutnost výslechu nezletilé, která v okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu dosáhla věku 6 let, ale spokojily se se zprávou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jenž názor a přání nezletilé během svého šetření zjišťoval, nelze takové rozhodnutí považovat za zásah do ústavně zaručeného práva nezletilé na slyšení před soudem a již vůbec ne do ústavně zaručených práv stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu soukromého a rodinného života. V daném případě, zejména s ohledem na nízký věk dítěte a jeho hluboké citové vazby k oběma rodičům ani Ústavní soud nepovažuje procesní výslech nezletilé před soudem za vhodný a potřebný. II. Z ústavněprávního hlediska neobstojí poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti o ... | |
| IV. ÚS 1841/12 | 28. 5. 2014 | Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, proto mu nezbylo než ústavní stížnost založenou převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní a na opakování námitek, s nimiž se již obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly, zamítnout. | |
| IV. ÚS 2369/13 | 28. 5. 2014 | Pokud soud svůj rozsudek postavil pouze na vlastním, navíc formalistickém a selektivním hodnocení smlouvy, z níž vycházel předmět sporu, aniž by alespoň stručným způsobem reflektoval závažné konkrétní námitky stěžovatele, resp. jejich relevanci, porušil tímto postupem čl. 36 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 2403/13 | 27. 5. 2014 | Rozhodl-li soud o zamítnutí návrhu na změnu žaloby, aniž by své rozhodnutí jakkoli odůvodnil, nesplnil povinnost vyplývající pro něj z §169 o. s. ř., a jde tak o svévolnou aplikaci zákona porušující právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) Obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 4181/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 79/69 SbNU 329) a nález sp. zn. II. ÚS 801/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 169/51 SbNU 79). | |
| I. ÚS 1108/11 | 27. 5. 2014 | Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že bytová situace řady československých občanů byla v rozhodné době jistě složitá, stejně tak jako toho, že bylo za tehdejší politické situace obvyklé přihlížet kromě bytových potřeb ke stranické příslušnosti žadatelů a jejich společenské angažovanosti. Ústavní soud konstatoval a konstatuje, že takovému odlišnému přístupu k občanům při požívání jejich práv, který dovodil i v dané věci, nemůže poskytnout ochranu, neboť angažovanost ve prospěch totalitní komunistické strany nesměřovala a nesměřuje k prosazování demokratických hodnot. Ústavní soud v této souvislosti připomíná nález ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.), ve kterém posuzoval ústavnost zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a dospěl mimo jiné k závěru, že kontinuita se starým právem po roce 1989 představuje vždy hodnotovou diskontinuitu se starým režimem. Stejně tak na danou věc dopadá nález ze dne 15. 11. 2010 ... | |
| I. ÚS 2482/13 | 26. 5. 2014 | 1. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména 1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3. schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4. přání dítěte. 2. V případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě t ... | |
| I. ÚS 3367/13 | 22. 5. 2014 | Ústavní soud nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že by nárok stěžovatelky na mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyku §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, byl v části přesahující původně stěžovatelkou žalovanou částku promlčen. Nejvyšší soud pochybil, pokud nepovažoval stěžovatelkou v žalobě vyčíslenou základní výši náhrady s uvedením požadavku na případné mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění za dostačující. Ústavní soud má naopak za to, že takto definovaný nárok je zcela dostatečným základem i pro mimořádné zvýšení v částce 2 000 000 Kč, tedy násobku, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě své zákonem mu přiznané úvahy. Veškerá další podání a vypracované znalecké posudky je nutno považovat za podklady pro specifikaci žalovaných nároků, nikoli podání, která by z hlediska procesního podléhala promlčení, a to zejména za situace, kdy soud prvního stupně již vůči základn ... | |
| IV. ÚS 2782/13 | 21. 5. 2014 | Pokud soud svůj rozsudek postavil pouze na vlastním, navíc formalistickém a selektivním hodnocení smlouvy, z níž vycházel předmět sporu, aniž by alespoň stručným způsobem reflektoval závažné konkrétní námitky stěžovatele, resp. jejich relevanci, porušil tímto postupem čl. 36 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 761/14 | 21. 5. 2014 | Obviněný, který nemá k bytu, v němž se provádí domovní prohlídka podle trestního řádu, žádný vztah a nebyl nikterak zapojen do provádění domovní prohlídky, není nositelem takových základních práv (práva na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny, resp. práva na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny), jež by mohla být domovní prohlídkou dotčena. Takový obviněný není aktivně legitimován k tomu, aby se ústavní stížností dovolával ochrany základních práv třetích osob, u nichž se prohlídka vykonává. Právo obviněného na spravedlivý proces není porušeno tím, jsou-li k jeho usvědčení v trestním řízení použity věcné důkazy nalezené při domovní prohlídce v cizím bytě, při jejímž provádění nebyla porušena žádná subjektivní práva obviněného; takové důkazy podléhají, stejně jaké kterékoli jiné, volnému hodnocení důkazů. Použitelnost těchto důkazů je třeba posuzovat podle obecných zásad. Ani rigorózní interpretace doktríny "ovoce z otráveného stromu" (fruits of poisonous tree doct ... | |
| III. ÚS 2679/13 | 21. 5. 2014 | Procesní institut obnovy trestního řízení se nemůže stát skrytým prostředkem obnovy řízení před Ústavním soudem v případě, kdy se návrh na obnovu v trestním řízení vztahuje na rozhodnutí, které bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem. V takto "obnoveném" řízení se Ústavní soud proto omezuje jen na důvody samotné obnovy ve smyslu §278 trestního řádu, tedy výlučně na okolnosti, jež mohou mít vliv na zjištění skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí o povolení obnovy řízení. |