Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2014

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 1554/14 30. 12. 2014 I. Střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba naplňují relevantní objektivní kritéria zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména následující čtyři objektivní kritéria: 1. existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2. míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; 3. schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a 4. přání dítěte. Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. II. Pokud oba rodiče projevují o dítě skutečný zájem a chtějí jej mít v péči a zároveň oba naplňují relevantní objektivní kritéria ve zhruba stejné míře, ustanovení čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 evropské ...
IV. ÚS 1256/14 18. 12. 2014 Stěžovatelka podle zjištění Ústavního soudu v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž současně z obsahu dovolání je - proti názoru Nejvyššího soudu - patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Závěr Nejvyššího soudu, dle kterého se údaj o tom, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení v dovolání vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, z dovolání stěžovatelky nepodává, je evidentně nesprávný. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda Nejvyšší soud splnění předmětné podmínky považuje za splněné pouze v případě, že ona "ustálená rozhodovací praxe" je uvedena i spisová značkou, nebo zda přehlédl část argumentace stěžovatelky uvedené v dovolání. Pokud se jedná o první variantu, nemůže takový přístup Ústavní soud hodnotit jinak než jako přílišně formalistický, mající za důsle ...
I. ÚS 1708/14 18. 12. 2014 K přání dítěte Ústavní soud již dříve konstatoval, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Ze strany obecných soudů došlo k bagatelizaci vyjádřeného přání nezletilých dětí, které, jak nyní potvrzuje i další vývoj situace, bylo míněno vážně, je dlouhodobé a až do současné doby neměnné. Pokud měly obecné soudy pochybnosti o spontaneitě vyjádřeného přání nezletilých být ve střídavé výchově obou rodičů, nic jim nebránilo v tom ověřit si jeho relevanci buď výslechem obou dětí přímo před soudem, anebo prostřednictvím znaleckého zkoumání. Pokud tak neučinily, zatížily svá rozhodnutí vadou, jež má za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listin ...
III. ÚS 1856/13 18. 12. 2014 Senát Ústavního soudu je vázán stanoviskem pléna nejen z hlediska jeho obsahu, nýbrž i z hlediska intertemporálních účinků, a to i kdyby s nimi nesouhlasil a svůj návrh předložený k posouzení plénu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s takovými účinky nespojil. Dřívější právní názor Ústavního soudu, byť překonaný a popřený senátem navrženým bodem I výroku stanoviska Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), se proto uplatní i nadále za podmínek vymezených bodem II výroku tohoto stanoviska.
IV. ÚS 3028/14 17. 12. 2014 V průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli se orgány činné v trestním řízení dopustily závažných chyb v souvislosti s rozhodováním o vazbě. Státní zástupkyně nepodala soudci návrh na vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby, jak jí přikazuje ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu, a v důsledku toho soudce nerozhodl o tom, zda se stěžovatel ponechává ve vazbě v zákonné lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě. Počínaje dnem 19. 5. 2014 tedy bylo další trvání vazby stěžovatele v rozporu se zákonem a stěžovatel měl být propuštěn na svobodu, neboť to přikazuje ustanovení §72 odst. 1 věty druhé trestního řádu. Došlo tím k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku tohoto též do stěžovatelova práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod).
I. ÚS 3093/13 17. 12. 2014 Jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu §241b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013. Odmítnutí dovolání z tohoto důvodu podle §243c odst. 1 téhož zákona by proto znamenalo odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu i Ústavnímu soudu (pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu), a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pl. ÚS 9/14 16. 12. 2014 2 Procesní záruky soudní ochrany v podobě možnosti přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod jsou zajištěny ve vztahu ke každému rozhodnutí, které se týká kteréhokoli ze základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod, a to bez ohledu na povahu případného dotčení v podobě stanovení podrobností, podmínek, konkretizace či mezí; systém opravných prostředků ve správním řízení tento ústavněprávní deficit nemůže překlenout. Rozhodnutí o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby podle §27 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, je rozhodnutím, které se týká základního práva zakotveného v čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, popř. v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Výluka soudního přezkumu takového rozhodnutí je proto v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky.
IV. ÚS 474/13 16. 12. 2014 Všeobecnou zdravotní pojišťovnu lze považovat za veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky a plnící převážně veřejný účel. Proto i na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (dále jen "VZP") lze aplikovat pravidlo, že je-li takový subjekt vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát. Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s hlavní činností jmenované VZP, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shle ...
II. ÚS 2258/14 16. 12. 2014 I. Součástí zásady nullum crimen sine lege je též určitost a jasnost podřazení trestného jednání pod konkrétní trestný čin, obsažený v trestním zákoně. K požadavku určitosti náleží také zásada, aby jednotlivé kategorie soudně trestných deliktů byly náležitě vymezeny a přesně od sebe odlišeny. Konkrétním odrazem je pak vymezení jednotlivých trestných činů, přičemž u některých skutkových podstat jsou odlišeny obecné a konkretizované formy trestného jednání, které však z hlediska práva stojí samostatně na stejné úrovni. II. Takovým příkladem je i skutková podstata "obecného" podvodu (§250 trestního zákona) a dále pojistného podvodu (§250a) či úvěrového podvodu (§250b). Ačkoliv se v těchto případech vždy jedná o "podvod", zákonodárce považoval za nezbytné některé formy podvodu vytknout samostatně jako trestné, a povinností soudů je tedy "podvodné jednání" z hlediska vymezení skutku řádně podřadit pod konkrétní trestný čin. III. Pokud proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obecné soudy nes ...
II. ÚS 3512/14 16. 12. 2014 1. Předběžné opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí ve smyslu ustanovení §400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a předběžné opatření podle ustanovení §88b a násl. trestního řádu mají shodný účel spočívající v poskytnutí včasné a prozatímní ochrany (života, zdraví, svobody či důstojnosti) dotčenému jednotlivci (poškozenému, resp. oběti trestného činu), příp. jeho blízkým proti škodlivému chování odpůrce (obviněného) s nimi žijícího ve společné domácnosti. 2. Pokud byly splněny zákonné podmínky pro podání návrhu na nařízení předběžného opatření (§88b trestního řádu) a tento návrh podává státní zástupce, má tak činit podle trestního řádu, a nikoliv podle zákona č. 292/2013 Sb., a to především z důvodu ucelenosti již probíhajícího trestního řízení a také jeho speciality, včetně použitých nástrojů trestněprávní regulace a vymezení působnosti orgánů činných v trestním řízení. 3. Nelze vyloučit, aby návrh na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany p ...
III. ÚS 4084/12 11. 12. 2014 Důvod, pro který nelze nařídit exekuci na podkladě rozhodčího nálezu, může spočívat i v tom, že ačkoli určení rozhodce v rozhodčí doložce netrpí ústavněprávním deficitem, je pro rozpor s dobrými mravy neplatná smlouva o úvěru, do níž je rozhodčí doložka vtělena.
III. ÚS 2985/14 11. 12. 2014 I. Právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání bagatelní pohledávky. II. Relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedenému Ústavním soudem ohledně posuzování výše nákladů v tzv. formulářových žalobách, kdy je vedle obecně použitelných obratů prováděna jen konkretizace osobních údajů žalované strany, čísla linky prostředku hromadné dopravy, data jízdy, variabilního symbolu tzv. hlášenky revizora a kopie této listiny. III. Nedostojí-li obecný soud této povinnosti, poruší svým postupem právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím spíše, jsou-li takové okolnosti v řízení namítány.
IV. ÚS 919/14 10. 12. 2014 Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to nikoli pouze citací právních předpisů, jejich parafrází a nekonkrétními tvrzeními, že zákonné podmínky byly splněny. Stejně tak je nutné se přiměřeně vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Postup obecného soudu, který při rozhodování o tak závažném zásahu do práva občana, jakým je zajištění peněžních prostředků u banky dle §79a trestního řádu, neuvede ani stručný popis skutku, kterého se podezření týká, předpokládanou výši škody či jakýkoli konkrétní údaj k předmětným peněžním prostředkům, porušuje výše uvedené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
IV. ÚS 113/13 10. 12. 2014 Jestliže odvolací soud potvrdil napadený výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení teprve v doplňujícím usnesení, které vydal až po právní moci svého rozsudku, porušil tak čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v konečném důsledku zasáhl též do vlastnického práva stěžovatelky, garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 6/14 9. 12. 2014 1 I. V situaci, kdy není zcela zřejmý postoj Evropského soudu pro lidská práva, který přistoupil na vládní prohlášení uznávající porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s nabídkou finančního zadostiučinění a stížnost vyškrtl ze svého seznamu, aniž se ale vyslovil k otázce, zda tímto je celá věc uzavřena s konečnou platností, anebo jen z jeho pohledu, nelze důsledky z toho plynoucí nejistoty klást k tíži stěžovatele-navrhovatele obnovy řízení u Ústavního soudu. Naopak je nutno ve vztahu k navrhovateli zvolit vstřícný přístup, a to zvláště, když s nabídkou vlády a s vyškrtnutím věci nesouhlasil, i přesto, že se zároveň výslovně nevyjádřil, zda bude posléze požadovat obnovu řízení. Výjimečnost použití institutu obnovy řízení, prolamujícího zásadu rei iudicatae, a to zejména s ohledem na zachování právní jistoty v horizontálních (soukromoprávních) vztazích, vyžaduje, aby Evropský soud pro lidská práva ve věcech civilní povahy - obdobně jako činí ve věcech s trestním ...
Pl. ÚS 10/14 9. 12. 2014 1 I. V situaci, kdy není zcela zřejmý postoj Evropského soudu pro lidská práva, který přistoupil na vládní prohlášení uznávající porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod spolu s nabídkou finančního zadostiučinění a stížnost vyškrtl ze svého seznamu, aniž se ale vyslovil k otázce, zda tímto je celá věc uzavřena s konečnou platností, anebo jen z jeho pohledu, nelze důsledky z toho plynoucí nejistoty klást k tíži stěžovatele-navrhovatele obnovy řízení u Ústavního soudu. Naopak je nutno ve vztahu k navrhovateli zvolit vstřícný přístup, a to zvláště, když s nabídkou vlády a s vyškrtnutím věci nesouhlasil, i přesto, že se zároveň výslovně nevyjádřil, zda bude posléze požadovat obnovu řízení. Výjimečnost použití institutu obnovy řízení, prolamujícího zásadu rei iudicatae, a to zejména s ohledem na zachování právní jistoty v horizontálních (soukromoprávních) vztazích, vyžaduje, aby Evropský soud pro lidská práva ve věcech civilní povahy - obdobně jako činí ve věcech s trestním ...
II. ÚS 1894/14 9. 12. 2014 Postup městské policie při péči o ochranu veřejného pořádku spadá mezi záležitosti v samostatné působnosti obce podle §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), která je - jako zřizovatel městské policie - také samostatnou právnickou osobou s vlastní právní subjektivitou, a nikoliv pod výkon přenesené působnosti státu. Proto i jednání městských strážníků, kteří neoprávněně zajistili osobní automobil ve vlastnictví stěžovatele technickým prostředkem zabraňujícím odjezdu vozidla (tzv. botička), je ve svých důsledcích přičitatelné obci, a nikoliv státu. Obec tak je pasivně legitimována v řízení o náhradu škody ve smyslu §22 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
I. ÚS 1801/14 9. 12. 2014 Obecné soudy v daném případě posoudily důvodnost vazby tak, že u stěžovatele je obava z možného útěku silnější než v počátečních fázích extradičního řízení, aniž by však uvedly konkrétní důvody, jež by takové obavě nasvědčovaly, a aniž zdůvodnily, jak tyto obavy z útěku stěžovatele v průběhu extradičního řízení zesílily proti době, kdy bylo extradiční řízení vedeno se stěžovatelem bez omezení jeho osobní svobody předběžnou vazbou. Je třeba zdůraznit, že předběžná vazba není opatřením, které by bylo vždy nezbytné (a tudíž přiměřené ve vztahu k zásahu do osobní svobody) k provedení extradičního řízení, a tím ke splnění mezinárodních závazků České republiky. Takovým opatřením je až vydávací vazba, následující po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Jelikož je rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele do Gruzie podmíněno definitivním soudním rozhodnutím v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, a nelze-li v tuto chvíli předvídat, s ohledem na jeho dos ...
II. ÚS 2964/12 9. 12. 2014 I. Z hlediska základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") není problémem samotná skutečnost, že uplatněním zákonné domněnky otcovství vznikne právní postavení otce dítěte osobě, která není jeho biologickým otcem. Smyslem této domněnky je však zjednodušení způsobu určení otcovství, a proto neodpovídá-li v jejím důsledku vzniklý právní stav biologickému vztahu, pak domnělý otec musí mít v případě, že mu v tomto směru vznikne důvodná pochybnost, možnost předmětnou domněnku vyvrátit a tento nesoulad odstranit [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), zejména jeho body 30 až 36]. Manžel matky tak může učinit u soudu podle §785 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; v minulosti (do 31. prosince 2013) mu stejné právo přiznával §57 odst. 1 zákona č. 94 ...
II. ÚS 1774/14 9. 12. 2014 1. Základním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti záznamu rozhovoru pořízeného soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v příslušném řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, kde se stát stává arbitrem (zpravidla prostřednictvím soudu) rozhodujícím o tom, který z těchto zájmů bude v daném konkrétním střetu převažujícím. Hodnocení použitelnosti či nepoužitelnosti takto opatřených (a státu předložených, předaných) informací se bude provádět podle norem procesních, které však jen vymezují pravidla pro to, jak zjistit náležitým způsobem skutkový stav a nalézt "materiální" právo, tedy rozhodnout o vlastním předmětu sporu. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, bude rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník uplatňující informace z nahrávky k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným z ...
IV. ÚS 1085/14 9. 12. 2014 Podle §205 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, vznikalo právo osobního užívání na základě dvou právních skutečností: rozhodnutí o přidělení pozemku a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku, k níž byla nezbytná registrace státním notářstvím. Zatímco v případě smluvních převodů se - až na zákonem stanovené výjimky - uplatňuje jednoznačná zásada, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než sám má, při vzniku práva osobního užívání byl zvolen přidělovací princip, který vyžadoval pravomocné a vykonatelné rozhodnutí správního orgánu. Platí přitom, že není-li takovéto rozhodnutí o přidělení pozemku nicotné, je třeba vycházet z presumpce jeho správnosti (souladu s právem), a to až do doby, než bude zrušeno nebo změněno. Tato presumpce se uplatní i v případě, kdy byl k osobnímu užívání v rozporu s §199 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991, přidělen pozemek, jenž nebyl v socialistickém společenském vlastnictv ...
II. ÚS 2224/14 9. 12. 2014 V případě rozhodování v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, je třeba obecná ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dětí do péče zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Ústavní soud proto nemá důvod přehodnotit skutkový a právní závěr obecného soudu o nevhodnosti střídavé péče, pokud tento závěr není projevem jeho apriorní neochoty a negativního přístupu k samotnému institutu střídavé výchovy, nýbrž je odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilého dítěte, mezi které patří mj. soulad s přáním nezletilého dítěte nebo minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb.
II. ÚS 1427/14 4. 12. 2014 Je-li v ústavní stížnosti tvrzené pochybení soudu schopno vyvolat relevantní důsledky pro vedení řízení, a tím i pro jeho výsledek, existuje riziko, že došlo k odepření spravedlnosti, zaručené právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takovým pochybením s ústavněprávním přesahem je i omyl soudu při posouzení včasnosti podání opravného prostředku - stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, vyvolaný uvedením nesprávného data na doručence Vězeňskou službou České republiky, který vedl k zamítnutí podaného opravného prostředku pro jeho opožděnost.
I. ÚS 1041/14 4. 12. 2014 V případě nezletilých dětí by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají plnou procesní způsobilost ve smyslu §20 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit. Zohlednit je přitom třeba zejména individuální rozumovou a volní vyspělost konkrétního dítěte, neboť je to toto individuální hledisko, které je podstatné Z pohledu ústavních práv nezletilých dětí je tak nutno zajistit, aby v soudním řízení, jehož jsou účastníky, požívaly dostatečné ochrany, která je zpravidla, není-li zde konflikt zájmů, zaručena jejich zastoupením zákonným zástupcem. Zároveň však musí být děti od jisté věkové hranice (která, jak vyplývá z nynějšího případu, nemůže být vyšší než 16 let) do řízení zapojeny a soudy nemohou komunikovat pouze s jejich zákonným zástupcem nebo opatrovníkem. Ať již se zapojení zákonných zástupců dětí bude dít postupem podle §22 nebo 23 občanského soudního řádu, je třeba, aby soud dor ...
IV. ÚS 3185/13 26. 11. 2014 Postup soudu (notáře jako soudního komisaře), který při zastavení dědického řízení podle §175h občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 vydá vypraviteli pohřbu majetek nepatrné hodnoty, aniž by vypraviteli pohřbu umožnil vyjádřit se k zamýšlenému postupu, porušuje právo vypravitele pohřbu na spravedlivý proces garantované v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS-st. 39/14 25. 11. 2014 1 I. Nárok na náhradu nemateriální újmy podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzniká za předpokladu, že k zásahu státu do osobní svobody dotčené osoby došlo, resp. tento zásah byl ukončen až poté, co se tato mezinárodní úmluva stala pro Českou republiku závaznou (tj. od 18. 3. 1992); okamžik účasti této osoby na rehabilitaci není z tohoto hlediska relevantní. II. Tento právní názor se neuplatní u případů, kdy žaloba na zaplacení zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.
II. ÚS 2823/13 25. 11. 2014 Procesní pochybení státního zastupitelství, které nepředložilo soudu odůvodnění stížnosti proti usnesení o zajištění peněžních prostředků, v důsledku čehož se soud před svým rozhodnutím neseznámil s argumentací stěžovatelky, nezakládá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, pokud toto pochybení mohlo být dalším postupem státního zastupitelství napraveno a následně také skutečně napraveno bylo.
I. ÚS 2472/13 25. 11. 2014 Z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá procedurální závazek státu poskytovat efektivní ochranu právu na ochranu majetku jednotlivce v soudním řízení. Soudy proto musí při postupu v řízení a interpretaci podústavního práva postupovat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny tak, aby nezpůsobily v důsledku změny svých právních názorů a délky řízení faktickou neuplatnitelnost majetkových nároků. Pokud tedy odvolací soud vysloví odlišný závazný právní názor a v důsledku výzvy podle §118a o. s. ř. v dalším řízení přinutí účastníka řízení doplnit svá skutková tvrzení a důkazní návrhy, musí přihlédnout ke skutkovým tvrzením a důkazním návrhům v řízení již učiněným, a to tím spíše, pokud účastník řízení doplnil podstatnou část skutkových tvrzení k nové právní kvalifikaci ještě před uplynutím promlčecí doby a k novému doplnění došlo v důsledku opětovné změny právního názoru soudu.
III. ÚS 1995/14 25. 11. 2014 I. Směřuje-li žalobní návrh podle §244 odst. 1 občanského soudního řádu z hlediska svého obsahu ke změně pouze některých částí správního rozhodnutí, avšak jeho požadované změny nelze dosáhnout jiným způsobem než nahrazením celého jeho výroku, není nepřipuštění žalobcem následně navržené změny žaloby ve smyslu §95 a 250f občanského soudního řádu porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a to za podmínky, že je zachován žalobou vymezený rozsah, v jakém měla být věc projednána. II. V takovém případě nemá ústavněprávní relevanci ani návrh na takovou změnu žaloby podaný po uplynutí lhůty k jejímu podání podle §247 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť s ohledem na uvedenou skutečnost by žalobou napadené správní rozhodnutí ve svých zbylých částech nemohlo být změněno; presumpci správnosti tohoto rozhodnutí je nutno v tomto rozsahu respektovat i následným rozhodnutím soudu o žalobě, byť by jím mělo být formálně nahrazeno správní rozhodnutí ...
III. ÚS 2782/14 20. 11. 2014 I. Pomine-li obecný soud obligatorní prostředek k objasnění právního základu (výkladu unijního práva) rozhodný pro rozhodnutí ve věci samé, může dojít k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. V rámci ústavních kautel řádného procesu je proto povinností Ústavního soudu posoudit, zda jsou respektována kritéria pro položení předběžné otázky formulovaná nad rámec čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie zejména v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-283/81 (CILFIT v. Ministero della Sanita), což značí, že: a) daná otázka výkladu ustanovení unijního práva je nutná pro řešení daného případu, b) Ústavní soud není oprávněn podávat jeho obecně závazný výklad, c) ustanovení unijního práva není acte clair, tj. nebyly vyloučeny rozumné pochybnosti ohledně jeho výkladu, neboť Soudní dvůr buď ještě o dané otázce nerozhodl v jiném řízení, resp. neexistuje jeho ustálená judikatura (nejedná se o acte éclairé), nebo nebyl výklad jedn ...
III. ÚS 3187/14 20. 11. 2014 Jen na základě uplatnění reklamace bez následného zaslání předžalobní výzvy jako podmínky pro uplatnění náhrady nákladů řízení podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu nelze podání žaloby presumovat, neboť je třeba respektovat odlišnosti obou základních oblastí práva z hlediska jejich východisek, jako jsou principy legality a oficiality pro uplatňování nároků na náhradu škody v právu veřejném oproti právu soukromému, kde se uplatní autonomie vůle a s ní spojená chybějící zákonná povinnost poškozeného vyžadovat nápravu.
II. ÚS 3624/13 19. 11. 2014 1. Dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytnuta, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 ze dne 27. 9. 2012 (N 163/66 SbNU 425) nebo I. ÚS 1607/11 ze dne 25. 4. 2012 (N 89/65 SbNU 203)]. 2. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45)]. Námitka uplatněná vlastníkem pozemku před obecnými soudy, že pozemek je veřejným prostranstvím a z toho t ...
II. ÚS 2154/14 18. 11. 2014 Lhůta 30 dnů, obsažená v ustanovení §24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, neznamená, že by i po jejím uplynutí nebylo možno namítat a prokazovat neprovozování vozidla jeho vlastníkem. Pokud však vlastník vozidla nereaguje na výzvu podle citovaného zákonného ustanovení, popř. ani na pozdější upomínku k zaplacení, resp. nesdělí a nedoloží, že vozidlo neprovozoval, a učiní tak až v průběhu soudního řízení, může být tato okolnost zohledněna při rozhodování o náhradě nákladů řízení nepřiznáním nákladů jinak úspěšnému vlastníkovi vozidla podle ustanovení §150 občanského soudního řádu.
II. ÚS 2127/14 18. 11. 2014 Povinnost platit pojištění z odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, může být vymáhána pouze tehdy, kdy je adekvátní a odpovídá jeho smyslu a účelu, který není dán u vozidel, jež zcela zjevně nejsou schopna užívání a provozování. Tato okolnost však musí být naprosto zřejmá a je to vlastník vozidla, na kom spočívá důkazní břemeno k jejímu prokázání.
I. ÚS 1085/13 12. 11. 2014 Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem sporu a s výrokem ve věci, je to nutno označit za postup, který porušuje právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být vzhledem k nezbytné ochraně legitimního očekávání účastníků zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Hlavním kritériem, které ovládá rozhodování o nákladech sporného civilního řízení, je zásada úspěchu ve věci. Základní varianty nákladového rozhodnutí v závislosti na úspěchu ve věci, včetně bližších podmínek přiznání nákladů řízení, pak konkretizuje občanský soudní řád v ustanoveních §142, 142a a 143. Zásada úspěchu ve věci přitom není (ani implicite) zákonem opuštěna v těch výslovně neupravených situacích, v nichž vystupuje na straně žalující, na straně žalované či dokonce na obou sporných stranách větší počet účastníků. I při takto vzniklé pluralitě účastníků je nevyhnutelné posuzovat každý jednotlivý ná ...
I. ÚS 2822/13 12. 11. 2014 Ústavní soud nemůže souhlasit s názorem obecného soudu, že nekvalifikovaná obhajoba advokátem stěžovatele se nijak nedotýká práva stěžovatele na spravedlivý proces. Naopak, obecný soud v posuzované věci postupoval zcela formalisticky, jestliže si od advokáta nevyžádal jím avizovanou plnou moc; uvedené by bylo možné provést dokonce i ve lhůtě k podání odporu. Jestliže tak neučinil, porušil tím ústavně garantované právo stěžovatele na spravedlivý proces spočívající v neumožnění přístupu k soudu. Institut trestního příkazu představuje jednu z výjimek práva na přístup k soudu, a tím více musí obecné soudy dbát na dodržování zákonných podmínek pro jeho vydání, resp. podmínek, které umožňují obviněnému domoci se svého práva na veřejné projednání věci.
I. ÚS 3439/13 12. 11. 2014 Diskreční právo soudu rozhodnout podle §334 odst. 1 trestního řádu o míře započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro vážné onemocnění odsouzeného do doby výkonu trestu nelze zajisté redukovat na faktické přitakání tomu zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ustanovení §56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, a to v rozsahu 30 dnů v kalendářním roce. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období představující i dobu několika měsíců či let, po kterou odsouzený trest nevykonává. Stěžovatel v posuzované věci fakticky nevykonával trest odnětí svobody v období celkově dvou let a osmi měsíců, během nichž se v civilním zdravotnickém zařízení léčil pro vážná onemocnění (pozn.: z toho pro dobu jednoho roku a deseti měsíců nebylo o přerušení výkonu trestu přes žádosti stěžova ...
II. ÚS 3861/13 12. 11. 2014 I. Efektivní ochrana ústavně zaručené svobody pohybu jednotlivce vyžaduje, aby zákonnost jejího omezení ve formě zákazu vycestování do zahraničí podle §77a trestního řádu mohla být po celou dobu jeho trvání podrobena soudní kontrole, tedy nikoli až poté, co bude rozhodnuto o posledním procesním prostředku, kterým se končí trestní řízení jako celek. II. Kautelám čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod neodporují opatření předvídaná §77a trestního řádu, která zajišťují, aby se osoba stíhaná pro úmyslný trestný čin nemohla vyhýbat trestnímu řízení, ztěžovat ho nebo mu zcela uniknout, a to za podmínky, že jejich uplatnění (včetně možnosti povolit na konkrétně vymezenou dobu vycestování do zahraničí) obstojí z hlediska proporcionality zásahu do svobody pohybu.
II. ÚS 3780/13 11. 11. 2014 Využití utajeného (anonymního) svědka v důkazním řízení, které může být zásahem do práva účastníka řízení na obhajobu z hlediska rovnosti přístupu k důkazním prostředkům, musí být vedeno zásadou subsidiarity, tj. nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak, předpokládá prověření míry věrohodnosti jeho výpovědi v kontextu projednávané věci a vyžaduje komplexní zhodnocení spolu s dalšími důkazy. Porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, pokud odvolací soud podle §262 tr. ř. věc vrátí soudu prvního stupně a zároveň nařídí, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, až poté, kdy se zřetelem ke zcela výjimečné povaze tohoto institutu shledal na základě posouzení dosavadního průběhu řízení takové prolomení právní jistoty účastníka řízení jako přípustné a nezbytné a své rozhodnutí řádně odůvodnil. S ohledem na okolnosti konkrétní věci je takovým důvodem i vysoká pravděpodobnost opakovaného (v daném případě už trojnásobn ...
I. ÚS 2930/13 11. 11. 2014 Porušení zdraví způsobené pochybením při poskytování zdravotní péče je zásahem do tělesné integrity člověka, a tudíž do jeho práva na nedotknutelnost osoby chráněného čl. 7 odst. 1 Listiny. Součástí tohoto práva je také právo na plné odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví v podobě náhrady nemajetkové i majetkové újmy, která zahrnuje jakožto samostatný nárok i náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou poškozenou osobu a její domácnost po ukončení léčby. V případě, že tuto péči poskytuje osoba blízká, je při výpočtu výše nákladů nutné respektovat judikaturu Nejvyššího soudu a vycházet z částky, kterou by poškozená osoba zaplatila za odborné pečovatelské služby.
IV. ÚS 659/12 11. 11. 2014 Postup obecných soudů, které při rozhodování o osvobození stěžovatele od soudních poplatků nevycházely z aktuálních majetkových poměrů stěžovatele, ale z příčin, pro které se dostal do tíživé finanční situace, a z hypotetické možnosti našetřit si na soudní poplatek za dobu od splatnosti žalované částky, je v rozporu s principem spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 1920/14 6. 11. 2014 I. Jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba posoudit situaci, kdy obecný soud výdaje související se zastupováním vedlejší účastnice (organizační složky státu) advokátem v soudním řízení neposoudil z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovatelce s ohledem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. II. Právní názor Ústavního soudu může jeho senát překonat postupem podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nelze se proto opřít o názor mu oponující v případě, kdy Ústavní soud nadále dosavadní názorovou linii nejen zachovává, ale dokonce její "působnost" rozšiřuje na další skupiny subjektů jako statutární města, vyšší územní celky a další subjekty hospodařící s majetkem státu. V takové situaci nelze z takového nálezu senátu vycházet, i kdyby byl interpretován tak, že obsahuje ...
III. ÚS 2503/14 6. 11. 2014 Pokládal-li obecný soud, vzhledem ke svému právnímu názoru na výklad lhůty uvedené v §24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, za irelevantní tvrzení stěžovatelky, které jinak mohlo mít podstatný význam pro výsledek řízení, porušil tím její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěr, že ve smyslu ustanovení §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla bylo vozidlo provozováno, bylo-li v rozhodném období vedeno v příslušném registru vozidel, platí jen tehdy, není-li jeho provozovatelem (vlastníkem) prokázán opak. Není-li mu v řízení před soudem otevřen pro takový důkaz prostor, dochází k porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 3844/13 30. 10. 2014 I. Povaha sociální sítě Facebook není jednoznačně soukromá či veřejná. Vždy záleží na konkrétních uživatelích, jakým způsobem si míru soukromí na svém profilu, případně přímo u jednotlivých příspěvků, nastaví. Prostřednictvím této sítě může uživatel komunikovat pouze s jediným dalším uživatelem, a to aniž by tuto komunikaci mohli vidět či do ní zasahovat ostatní uživatelé. Taková komunikace by pak jistě mohla být považována za ryze soukromou, byť uskutečněnou prostřednictvím sociální sítě využívané miliardou uživatelů. Postupy aplikované orgány činnými v trestním řízení při zjišťování těchto informací proto musí dodržovat rámec stanovený právními předpisy a musí respektovat obecné principy, na nichž je založena činnost státních orgánů, zejména v maximální možné míře šetřit ústavně zaručená práva a svobody dotčených osob. Pokud orgány činné v trestním řízení v rámci postupu před zahájením trestního stíhání za účelem odhalení trestné činnosti a spravedlivého potrestání pachatelů musí v n ...
II. ÚS 2956/13 30. 10. 2014 Pokud dovolací soud konstatoval, že odvolací soud vycházel pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty z jiného data, než které odvolací soud ve skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, není tento závěr správný a není ani zřejmé, jak k takovému závěru dovolací soud dospěl. Nejvyšší soud se tak odpovídajícím způsobem nevypořádal se stěžejní námitkou uplatněnou stěžovatelem v dovolání, spočívající v jeho nesouhlasu s určením počátku běhu promlčecí doby tak, jak uzavřel odvolací soud. Přitom určení počátku běhu promlčecí doby je stěžejní otázkou, která musí být postavena najisto, neboť od ní se odvíjí promlčitelnost samotného nároku. Dopustil se tak vady řízení představující zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II. ÚS 2972/10 30. 10. 2014 I. Návrh správce konkursní podstaty, aby bylo rozhodnuto o jeho nároku na odměnu a hotové výdaje, byl učiněn již předložením konečné zprávy, která obsahuje vyčíslení příjmů ze zpeněžení konkursní podstaty, výdajů konkursní podstaty, jakož i výši odměny správce konkursní podstaty. Specifický projev vůle správce konkursní podstaty směřující k tomu, aby byla uhrazena jeho odměna a hotové výdaje, z ní tedy lze nepochybně vyvodit a odporovalo by smyslu logiky, pokud by správce konkursní podstaty podal konečnou zprávu, v níž vyčísluje mj. odměnu, kterou vlastně ani nepožaduje uhradit. Znamená to tedy, že takový návrh byl učiněn již v průběhu konkursního řízení. II. Podle ustálené judikatury je dovolání ve věcech konkursu a vyrovnání přípustné jen proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž byla potvrzena nebo změněna usnesení soudu prvního stupně mající - pro účely přípustnosti dovolání - povahu rozhodnutí ve věci samé (srov. R 58/02). Judikatura dovozuje, že náklady konkursu se rozumí poh ...
II. ÚS 2417/13 30. 10. 2014 Ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat za úpravu, která by zakládala zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení přihlédnout. Ustanovení §150 občanského soudního řádu proto nelze vykládat tak, že i přes existenci takových okolností je možné náhradu nákladů přiznat [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317)]. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, pak musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Přitom je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil.
III. ÚS 3489/13 23. 10. 2014 Postup odvolacího soudu, který za analogického použití ustanovení §220 a 221a o. s. ř. změní rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by povinnému umožnil vyjádřit se k podanému odvolání, je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která se uplatní i ve fázi rozhodování o nařízení předběžného opatření. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření a v tomto smyslu pro změnu usnesení soudu prvního stupně, musí současně posoudit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu i v případě, že by byl účastník řízení, vůči němuž předběžné opatření směřuje, vyrozuměn o návrhu na jeho nařízení ještě v průběhu odvolacího řízení, čímž by dostal prostor se k němu vyjádřit. Pokud dospěje k závěru, že takovýto postup není možný, měl by v řízení dál postupovat takovým způsobem, ...
I. ÚS 1677/13 23. 10. 2014 I. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy), vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů (čl. 2 odst. 6 trestního řádu) orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby důkazy byly hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo k vadám řízení přistupováno diferencovaně/materiálně. II. Pokud orgány činné v trestním řízení přistoupí k provedení rekognice, je jejich povinností postupovat striktně v souladu s trestním řádem. Za situace, kdy tomu tak nebylo, není možno informace z takové rekognice přičítat k tíži stěžovatele, a to ani zprostředkovaně, prostřednictvím následného výslechu poškozeného.
I. ÚS 3106/13 23. 10. 2014 Základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Z toho rovněž vyplývá, že při posuzování neurčitého či jinak nejasného podání, které může být podáním zahajujícím řízení před soudem, - kupříkladu žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů s vysvětlením, že žadatel se rozhodl podat dovolání v konkrétní věci - jsou obecné soudy povinny volit postup vstřícnější k právu jednotlivce na soudní ochranu. Pokud nepřistoupí k odstranění nejasností takového podání zákonem předvídaným způsobem (v dovolacím řízení §43 odst. 1 ve spojení s §241b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012; §241b občanského soudního řádu v aktuálním znění zákona č. 404/2012 Sb.), pak je třeba, aby se při jeho posuzování přiklonily k takové interpretaci jeho obsahu, která vyznívá ve prospěch práva dotčeného jednotlivce na přístup k soudu. Naopak restriktivní postoj při vyhodnocování takov ...

Za rok 2014 bylo zveřejněno 261 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 6 stran,
v čase 0,000099 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.