Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2015

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 1244/15 23. 12. 2015 1. Pochybnost o schopnosti orgánu sociálně-právní ochrany dětí řádně hájit nejlepší zájem dítěte může vzniknout, vystupuje-li jako kolizní opatrovník v řízení před soudem, mezi jehož účastníky je i rodič - zaměstnanec tohoto orgánu sociálně-právní ochrany dětí. 2. Vystupuje-li kolizní opatrovník v řízení nikoliv v zájmu opatrovance, ale v zájmu některého z dalších účastníků řízení, dochází k zásahu do práv opatrovance, neboť není řádně zastoupen. Zároveň tím dochází k podstatnému znevýhodnění zbylých účastníků řízení, což je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu na rovnost zbraní. 3. Soud musí jmenovat takového kolizního opatrovníka, který je schopen vystupovat v zájmu účinné ochrany práv opatrovance. Stejné hledisko musí zvážit i odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí o jmenování kolizního opatrovníka. Je úkolem soudu, aby k námitkám vůči výběru kolizního opatrovníka vyhodnotil, zda vznikla pochybnost o schopnosti opatrovníka řádně hájit zájmy opatrovance a zda lze t ...
I. ÚS 1253/14 22. 12. 2015 Podle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Skutečnost, že sekularizovaný (laický) stát takto deklaruje svou neutralitu ve vztahu k různým náboženstvím, neznamená, že by náboženské tradice a jejich aktuální podoba stály v důsledku laicizace státu vně demokratického ústavněprávního myšlení. Jak akcentuje nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02 (N 146/28 SbNU 295; 4/2003 Sb.), jednotlivá náboženství nejsou institucionálně zakotvena paralelně vedle demokratické veřejné moci, ale plní své funkce uvnitř ústavně vymezeného a garantovaného systému hodnot. V souladu s výše předestřenými argumenty nelze z ústavněprávního přezkumu vyloučit sekulární výhradu svědomí, jestliže byla podrobena tomuto přezkumu - se závěrem o možné přípustnosti výjimky z povinného očkování - náboženská výhrada svědomí (výhrada založená na právu svobodně projevovat své nábože ...
I. ÚS 1680/13 22. 12. 2015 Součástí principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je povinnost řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Obecné soudy jsou v rozhodnutích povinny zhodnotit všechny podstatné okolnosti případu a k námitkám účastníka zvažovat dopad tvrzených skutečností na právní posouzení sporu. Atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu, ve kterých nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti případu, jsou základem oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Je otázkou výkladu, zda lze usoudit na vztah příčinné souvislosti mezi trestním stíháním (popř. vazbou) stěžovatele a vzniklou škodou. Ústavní soud nespadá do soustavy obecných soudů, a není tak zásadně oprávněn se vyslovovat k hodnocení důkazního stavu a zaujmout právní závěry stran po ...
I. ÚS 2844/14 22. 12. 2015 Ústavní soud musí konstatovat, že v napadených rozhodnutích absentuje náležité zohlednění kritérií pro stanovení výše relutární náhrady. Obecné soudy mají široké meze diskrece, kterou musí použít tak, aby ve výsledku dostály požadavkům řádného a především spravedlivého rozhodnutí, odůvodněného již dříve seznatelnými a nyní jasně formulovanými kritérii tohoto druhu náhrady škody. Zejména rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku, jímž byly oběma stěžovatelkám sníženy částky náhrady za nemajetkovou újmu, podle přesvědčení Ústavního soudu neodpovídá všem kritériím, ale ani zjištěnému skutkovému stavu věci. Jeho odůvodnění je nejen vnitřně rozporné, ale i nepřesvědčivé. Podle Ústavního soudu není snížení výše relutární náhrady u obou stěžovatelek odůvodněno dostatečně konkrétně, přičemž ani není vyloženo, z jakých důvodů by mohly být soudem prvního stupně přiznané částky pro vedlejší účastníky jako odpovědné subjekty likvidační, aby bylo nutno je snížit. Je zřejmé, že "likvidační částka ...
I. ÚS 2882/14 22. 12. 2015 I. V řízení o trestném činu je nutno prokazovat vinu pachatele nad všechnu pochybnost, tj. v souladu s principy nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Prokazováno a dostatečně odůvodněno proto musí být i zavinění pachatele, a to ve formě, která je zákonem vyžadována pro skutkovou podstatu trestného činu. II. Újma na zdraví je ukazatelem, který je nutno hodnotit z pohledu skutkového a právního závěru o srozumění jako znaku nepřímého úmyslu u trestného činu ublížení na zdraví. V případě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pachatel proto musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem (v tomto případě zájem na ochraně zdraví), a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou s ...
IV. ÚS 3216/14 17. 12. 2015 Podání návrhu na exekuci po splatnosti přisouzené pohledávky (po vykonatelnosti exekučního titulu) za situace, kdy je zcela zřejmé, že povinný je připraven plnit a potřebuje k tomu jen součinnost oprávněného, lze považovat za zneužití práva na soudní ochranu. Takové zneužití práva může být důvodem pro zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Smyslem exekučního řízení je totiž vymožení práva, a nikoli potrestání dlužníka v prodlení. Poskytnutí soudní ochrany zjevnému šikanóznímu exekučnímu návrhu je porušením práva povinného na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod.
II. ÚS 3626/13 16. 12. 2015 V případech podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi či jiných závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, k jejichž trestnímu stíhání je Česká republika vázána mezinárodními závazky, lze v ústavněprávní rovině dovodit pozitivní povinnost orgánů státu k efektivnímu objasnění trestní věci. Porušení této povinnosti představuje zásah do ústavně zaručených základních práv osob, jež se prohlašují za oběti takových trestných činů a domáhají se cestou trestního oznámení u orgánů státu ochrany a zadostiučinění. Je třeba vycházet z předpokladu, že pro oběti obchodování s lidmi bývá ochrana poskytnutá v rámci trestního řízení bezprostředním a nejúčinnějším způsobem zajištění jejich základních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a z čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ryze formální či hrubě nesprávný a neefektivní postup orgánů činných v trestním říz ...
IV. ÚS 650/15 16. 12. 2015 Základními hledisky pro určení výše výživného nesporně jsou odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky. Nelze ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1587/15 15. 12. 2015 Účel rodičovské odpovědnosti má zásadní dopady pro zjišťování, zda v daném případě újma vzniklá dítěti spadá do ochranného účelu rodičovské odpovědnosti. Tím je v dané situaci požadavek chránit děti před újmou, která jim vznikne neopatrností v dopravním provozu, ke které by u rozumově a volně vyspělé osoby nedošlo. Pokud tedy nezletilé dítě, nad kterým je vykonáván dohled, jedná plně v souladu s právem a v dané situaci se chová způsobem, jakým by se chovala průměrná svéprávná osoba, a přesto v dopravním provozu utrpí újmu, není v takové situaci splněn nexus protiprávnosti mezi porušením povinnosti dohlížející osoby a újmou. Z těchto důvodů je nutno při posuzování, zda osoba vykonávající dohled splnila své povinnosti, vzít vždy v potaz chování dítěte v dopravním provozu. Nelze při určování zákonem požadované míry náležitého dohledu přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem, a to zejména v kontextu újmy vzniklé samotnému dítěti, stává praktic ...
I. ÚS 2024/15 15. 12. 2015 Ústavně konformní je takový příkaz k domovní prohlídce (a to zejména tehdy, když se jedná o domovní prohlídku prováděnou před zahájením trestního stíhání jako neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu §158 odst. 3 písm. i) ve spojení s §160 odst. 4 trestního řádu), z kterého je - objektivně nahlíženo - pro osobu, jejíž obydlí bude podrobeno domovní prohlídce, patrno alespoň v základní míře, z jakých skutečností plyne podezření, že v obydlí se nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Dále musí být v odůvodnění příkazu k domovní prohlídce dotčené osobě dostatečným způsobem vysvětleno, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že je u ní nutné domovní prohlídku provést jako neodkladný úkon. To zvláště platí pro osobu, u níž se provádí domovní prohlídka jako u osoby podezřelé a pro kterou musí být z odůvodnění seznatelné, na základě jakého podezření se u ní má prohlídka provést a jaké konkrétní skutečnosti toto podezření alespoň v základní míře opodstatňují. Dostateč ...
I. ÚS 887/15 15. 12. 2015 Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dochází též tehdy, pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a úkony účastníků a s obsahem příslušného soudního spisu, a to navíc bez jakéhokoli odůvodnění svého postupu.
III. ÚS 1301/13 15. 12. 2015 S ohledem na zásadu přísné proporcionality a zásadu presumpce neviny jsou obecné soudy povinny vykládat ustanovení §71 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §68 odst. 4 trestního řádu restriktivním způsobem. Je potřeba vycházet z toho, že zájem na ponechání obviněného ve vazbě je v daném okamžiku zeslaben v důsledku zjištění, že mu nehrozí nepodmíněný trest odnětí svobody. O to silnější musí být důvody, proč je i přesto nezbytné jeho setrvání ve vazbě. Závěr o potřebě účinné ochrany poškozených musí být založen na specifických okolnostech daného případu, přičemž obecné soudy jsou vždy povinny upřesnit, který konkrétní zájem poškozeného je potřeba chránit a které okolnosti nasvědčují tomu, že je tento zájem v reálném ohrožení. Jestliže obecný soud ve svém rozhodnutí tyto skutečnosti neuvede, nýbrž toliko zopakuje základní vazební důvody ve smyslu §67 trestního řádu, představuje jeho rozhodnutí porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv ...
III. ÚS 663/15 10. 12. 2015 Obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatelů nemovitosti. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti nabyté od neoprávněného byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; tím se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka za situace, kdy jím byl stát.
I. ÚS 2876/15 9. 12. 2015 Hrozba vysokého trestu nemůže obstát jako jediný důvod pro trvání útěkové vazby. Vzhledem k tomu, že jiný argument, který by bylo možné považovat za skutečnost zakládající důvodnou obavu z útěku stěžovatele, nelze v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysledovat, nelze takovému odůvodnění dalšího trvání útěkové vazby přisvědčit. Obecný soud konstatoval, že s ohledem na trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin je nevhodné, aby v případě propuštění z vazby mohl nadále pracovat jako učitel základní škody a mohl též dále působit jako zastupitel města. Otázka, zda je možné a žádoucí, aby stěžovatel vykonával i nadále svou práci učitele a funkci zastupitele města, pokud je trestně stíhán, je jistě na uvážení stěžovatele samotného, jeho zaměstnavatele a voličů. Negativní odpověď na ni, jak ji paušálně deklaroval krajský soud, však zcela jistě nemůže představovat skutečnost zakládající důvodnou obavu z útěku stěžovatele, na níž vedle argumentu hrozby vysokého trestu je založeno rozho ...
Pl. ÚS 5/15 8. 12. 2015 2 1. Podstatou a smyslem základního práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je svoboda vykonávat určitou výdělečnou činnost samostatně na vlastní účet a odpovědnost za účelem dosažení zisku. Toto právo zaručuje samotnou možnost výkonu takovéto činnosti, jakož i to, že povinnosti a omezení, jež se k ní vztahují, nebudou znemožňovat její hlavní účel. Tím není řečeno, že by měl mít kterýkoliv podnikatel zaručeno právo na zisk, nýbrž že rozsah zákonem stanovených povinností, jimž musí jednotliví podnikatelé v souvislosti se svou činností dostát, nesmí činit jejich podnikání nesmyslným z hlediska možnosti jeho dosažení. 2. Vyhláška, kterou se podle §17 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, stanoví hodnota bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení, by se dotýkala podstaty a smyslu práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže by na jejím zákl ...
II. ÚS 385/15 8. 12. 2015 Zásada projednací vymezuje v občanském soudním řízení důkazní břemeno jako procesní odpovědnost za výsledek řízení, které stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby soud uznal tvrzenou skutečnost za prokázanou. Nelze proto souhlasit s odvolacím soudem, že předložení "rozhodujícího důkazu" až v odvolacím řízení nemůže jít k tíži žalobce. Zásada koncentrace řízení je zákonným zákazem adresovaným soudu, podle něhož ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, nelze přihlížet, a nedává soudci prostor k uvážení, když navíc k prokázání svého tvrzení, že původní vlastnici náhrada za vyvlastnění skutečně vyplacena byla, měl žalobce, nadto zastoupený advokátem, v průběhu řízení před soudem prvního stupně, které trvalo téměř šest let, k dispozici možnost vyhledávat v archivech potřebné dokumenty. Zásada neúplné apelace pak připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení, a to pouze ve výjimečných případech taxativně uvedených v §205a občanského soudního řádu. ...
II. ÚS 1955/15 8. 12. 2015 1. Soudní judikatura nemůže být bez vývoje, a není proto vyloučeno, aby (i při nezměněné právní úpravě) byla doplňována o nové interpretační závěry a také měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nímž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané ke sjednocování judikatury, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů je nezbytné dbát, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. V horizontálních právních vztazích proto platí zásada incidentní retrospektivity judikatorního odklonu a změněný právní názor bude aplikován na již probíhající řízení. Tím se odlišuje situace retrospektivního působení změny judikatury od retroaktivního působení právních norem. Výjimky z této zásady mo ...
II. ÚS 1603/15 8. 12. 2015 V důsledku administrativního pochybení soudu prvního stupně neměl dovolací soud vědomost o existenci odvolání stěžovatele a z tohoto důvodu učinil nesprávný závěr o bezpředmětnosti dovolání. Jakkoliv nelze dovolacímu soudu v jeho postupu nic vytknout, není přesto - objektivně posuzováno - jeho rozhodnutí ústavně konformní. V právním státě totiž není přijatelné, aby takto nesprávně vyhodnocená skutečnost, vzešlá z organizace pohybu písemností uvnitř soudu, byla vykládána v neprospěch stěžovatele, zvláště za situace, kdy proti napadenému usnesení dovolacího soudu již není přípustný žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek.
II. ÚS 3323/14 8. 12. 2015 Návrh podle §39 odst. 5 zákoníku práce nelze zaměňovat s určovací žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. Je tomu tak proto, že žaloba na určení podle zákoníku práce je ve vztahu speciality k určovací žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. a rovněž proto, aby po uplynutí uvedené dvouměsíční lhůty (při splnění zákonem stanovených podmínek) mohla nastoupit domněnka o sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou. Nebylo by totiž v souladu s ochranou zaměstnance, musel-li by - jsa přesvědčen o nesprávnosti postupu zaměstnavatele - kromě písemného oznámení zaměstnavateli iniciovat svým návrhem ještě soudní řízení, kdežto zaměstnavatel by mohl zůstat po celou dobu pasivní. Oznámí-li proto zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami obsaženými v §39 zákoníku práce, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a není-li zaměstnancem ani zaměstnavatelem podána speciální žaloba ve zmíněné dvouměsíční lhůtě, pak se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou.
II. ÚS 2390/15 8. 12. 2015 Vykládat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 17. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, potřebné pro rozhodnutí věci, nepřísluší ani Ústavnímu soudu, ani obecnému soudu, nýbrž jen Soudnímu dvoru Evropské unie. Pokud proto obecný soud toto nařízení vykládá, aniž předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, porušil právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 2366/15 8. 12. 2015 Pokud se stěžovatelka v roce 2015 domáhala žalobou pohledávky z roku 2012 založené ustanovením zákona, které od 1. 1. 2014 nebylo součástí právního řádu pro svou protiústavnost, a za situace, kdy z ustanovení §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, plyne, že případné rozhodnutí by nebylo možno vykonat, a tudíž tak zmnožit majetkovou sféru stěžovatelky, nelze hovořit o legitimním očekávání, které by představovalo majetkový nárok ústavní povahy.
II. ÚS 2307/15 1. 12. 2015 Ačkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší, aby hodnotil splnění podmínek pro upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody, bylo pominutí jednoznačných závěrů znalce stížnostním soudem a provedení důkazu přečtením stanoviska Oblastní lékařské komise Vězeňské služby v neveřejném zasedání, kterým tento soud dospěl k závěru opačnému než soud prvního stupně, aniž by stěžovatele seznámil s novým důkazem, o nějž své zamítavé rozhodnutí opřel, a aniž by mu umožnil se k tomuto důkazu vyjádřit, vážnou vadou řízení, která stěžovateli zabránila v efektivní obhajobě a způsobila porušení jeho práva na spravedlivý proces.
II. ÚS 2196/13 1. 12. 2015 Stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.) byla založena fikce, že k dosud podaným žádostem o zadostiučinění je třeba přistupovat tak, jako by původní výklad aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byl správný. Nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, vznesené před vydáním tohoto stanoviska, je totiž třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před jeho vydáním i rozhodnuty. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
II. ÚS 2766/14 1. 12. 2015 I. Právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) není vyčerpáno zákonným určením příslušnosti soudu, vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce a ani vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti. Toto právo je totiž podmínkou řádného výkonu soudnictví, neboť upevňuje soudcovskou nezávislost a současně představuje pro každého účastníka řízení záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy. Jednou ze záruk plynoucích z práva na zákonného soudce je proto i výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. II. Ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož může odvolací soud nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), musí být proto vykládáno rest ...
IV. ÚS 118/15 26. 11. 2015 Jestliže odvolací soud nesprávně odmítl odvolání pro údajnou opožděnost a v důsledku toho se nezabýval věcnými námitkami proti napadenému rozhodnutí, odňal tak účastníkovi řízení možnost jednat před soudem, a porušil tím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 1796/15 24. 11. 2015 Trestní soud hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy. Pokud se trestní soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky některého znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého (řádného) procesu. Za porušení práva na obhajobu nelze považovat situaci, kdy stěžovatel oznámil soudu změnu obhájce tak, že nový obhájce nemohl být o konání hlavního líčení vyrozuměn v zákonné lhůtě, přičemž dosavadní obhájce se daného hlavního líčení účastnil a obhajobu vykonával. Expresivní výroky předsedkyně senátu, byť mohou být považovány za nevhodné, nejsou samy o sobě důvodem pro vyloučení této soudkyně z projednávání věci, jestliže se nejedná o hrubé či šikanózní chování vůči stěžovateli, které by svědčilo o averzi předsedkyně senátu vůči stěžovateli.
Pl. ÚS 10/15
aktualizován
(méně než 60 dnů)
19. 11. 2015 2 Právní úprava, která de facto znemožňuje osvojení dítěte druhým rodičem u nesezdaných párů, není v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny ani s článkem 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Toto omezení je dostatečně odůvodněno předpokladem vyšší míry stability manželských párů a zejména lepším zajištěním poměrů dítěte, dojde-li k ukončení soužití jeho rodičů.
I. ÚS 354/15 19. 11. 2015 V souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou obecné soudy při posuzování podání účastníků řízení povinny volit postup vstřícnější k jejich právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. To platí i pro dovolací řízení, a tak i Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí dovolání povinen volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu. Odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání, které lze z pohledu ústavně zaručených práv jednotlivců akceptovat jen v případech podání nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti z pohledu základních zákonných náležitostí dovolání.
III. ÚS 363/15 19. 11. 2015 Pakliže dovolací soud nepřikládal žádnou relevanci postupu soudu prvního stupně, který ve výzvě k doplnění dovolání stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon (§241b odst. 3 věta druhá o. s. ř.), následkem čehož k jeho podání předloženému v takto stanovené lhůtě nepřihlížel a dovolání věcně neprojednal, odňal tím stěžovateli právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; stěžovateli nelze přičítat k tíži nesprávný postup soudu prvního stupně, jestliže legitimně očekával, že dovolání bude projednatelné, bude-li postupovat v souladu s jeho pokynem.
III. ÚS 2675/15 12. 11. 2015 Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je (v souladu s §219 občanského soudního řádu) potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu co do výroku, nikoli však co důvodu, musí podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod předcházet postup, jímž je zajištěna zásada zákazu překvapivého rozhodnutí. O jeho porušení se nejedná, byl-li nový důvod pro potvrzení výroku předmětem řízení před odvolacím soudem a odvolatel měl možnost se k věci (novému důvodu) vyjádřit.
IV. ÚS 2489/15 10. 11. 2015 Žaloba proti nečinnosti správního orgánu připadá v úvahu pouze v případech, v nichž je zákonem předpokládaným ukončením probíhajícího správního řízení vydání rozhodnutí nebo osvědčení. Bezvýsledné vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §79 odst. 1 soudního řádu správního je potřeba vykládat tak, že se jedná o prostředky, které musí směřovat k vydání rozhodnutí správním orgánem, nikoli proti jakékoli nečinnosti, která v průběhu správního řízení nastane.
III. ÚS 3825/14 5. 11. 2015 Možnost občanů vyjádřit se formou místního referenda je obsahem základního práva podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců zaručeného v čl. 21 odst. 1 Listiny. Při výkladu zákonných ustanovení, jež vyhlášení místního referenda podmiňují, resp. omezují, je třeba mít na zřeteli též článek 22 Listiny, požadující, aby nejen zákonná úprava politických práv, ale i jejich výklad umožňovaly a ochraňovaly svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Ve světle citovaných článků Listiny je nutné vykládat i relevantní ustanovení zákona o místním referendu a soudního řádu správního upravující právo přípravného výboru na soudní ochranu. Zjevně obstrukčnímu jednání orgánu obce nelze poskytnout právní ochranu k újmě přípravného výboru, jehož návrh na vyhlášení místního referenda objektivně neměl nedostatky.
III. ÚS 1339/14 5. 11. 2015 Kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelného mechanického pochybení soudu, jímž je kupříkladu nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do spisu jiného, omyl při datování jejího příchodu apod. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto takový výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát. Obdobné se prosazuje i tehdy, byl-li napadeným rozhodnutím k plnění zavázán stěžovatel spolu s druhou žalovanou, která však před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu již ztratila způsobilost být účastníkem řízení, ačk ...
III. ÚS 1859/15 5. 11. 2015 Zahájení řízení před soudem tzv. formulářovou žalobou neodůvodňuje bez dalšího nepřiznání nákladů na zastoupení advokátem, jakkoli je výsledná částka, kterou má stěžovatel na nákladech řízení zaplatit, ve značném nepoměru k žalované jistině; je třeba zvážit, zda předžalobní upomínku zaslal stěžovateli přímo žalobce, který není podnikatelem zaměřujícím se na nákup a vymáhání pohledávek, zda řízení skončilo přímo vydáním elektronického platebního rozkazu, čili nic, zda žalobce v rámci řady jednání musel adekvátně reagovat na procesní aktivity stěžovatele zastoupeného advokátem, aby mohl bránit své právo.
III. ÚS 599/14 5. 11. 2015 Ačkoli podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku neimplikuje jakékoli základní právo chráněné ústavním pořádkem, nemůže Ústavní soud rezignovat na přezkoumání, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny. I v tomto řízení je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž patří princip rovnosti zbraní, možnost jeho účastníka se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet argumenty protistrany, být seznámen s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Tyto zásady jsou porušeny tehdy, jestliže stížnost státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, nebyla navrhovateli zaslána k vyjádření, a stížnostní soud poté rozhodl bez jeho účasti v neveřejném zasedání tak, že návrh na podmíněné ...
IV. ÚS 3900/14 4. 11. 2015 Zejména v soudních řízeních, která se dotýkají osobnostních práv dítěte a kde názor dítěte hraje významnou roli (například řízení "o změně příjmení dítěte"), by měly soudy přistupovat ke zjištění názoru dítěte velmi pečlivě. Skutečnost, že dítě nebylo před odvolacím soudem slyšeno a odvolací soud změnil pro dítě příznivé (z pohledu dítěte) rozhodnutí soudu prvního stupně, může vést k porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V závislosti na věku dítěte a jeho rozumové vyspělosti by dítěti mělo být umožněno, aby svůj názor účastníka řízení "obhájilo" i před odvolacím soudem.
Pl. ÚS 8/15 3. 11. 2015 1 Pokud Evropský soud pro lidská práva vyčlenil rozhodnutí o spravedlivém zadostiučinění k samostatnému řízení, pak návrh na obnovu řízení podle §119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podaný v návaznosti na rozhodnutí mezinárodního soudu v téže věci, v němž shledal porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je předčasný.
II. ÚS 1980/15 3. 11. 2015 Pokud odvolací soud postupoval v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu a současně svůj názor o použitelnosti této judikatury i za platnosti nového občanského zákoníku podpořil komentářovou literaturou, která považuje názor odvolacího soudu za jedno z možných řešení dotčené právní otázky, nelze jeho rozhodnutí pokládat za řádně neodůvodněné jen proto, že nevyvrátil jiný možný (stěžovatelem předestřený) právní závěr a s ním související námitky týkající se neaplikovatelnosti dřívější judikatury Nejvyššího soudu. Není úkolem Ústavního soudu, aby zrušením rozhodnutí, jehož výklad zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti, vnucoval obecným soudům jiný výklad platného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví. Bude na Nejvyšším soudu, aby se nastolenou právní otázkou zabýval, a sjednotil tak dosud rozporné právní názory.
III. ÚS 3265/14 29. 10. 2015 Usnesení, jímž byl zamítnut návrh odsouzeného na povolení obnovy trestního řízení, je mu třeba oznámit nikoli jen vyhlášením, nýbrž též doručením opisu usnesení, a až od okamžiku tohoto doručení počíná odsouzenému lhůta k podání stížnosti. Zamítnutím stížnosti v důsledku chybného posouzení počátku lhůty (v neprospěch procesně oprávněné strany) porušil stížnostní soud sice normy podústavního práva, avšak v důsledku toho byl stěžovatel zbaven opravné instance, resp. práva na věcné projednání svého opravného prostředku, a tím mu byla odňata možnost reálně a efektivně ve své věci jednat před soudem ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; ústavněprávní roviny bylo tak dosaženo, a důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu je dán.
III. ÚS 2952/15 29. 10. 2015 Není porušením práva obžalovaného na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a práva na osobní svobodu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 38 odst. 1 Listiny a článku 8 odst. 2 a 5 Listiny, jestliže o žádosti obžalovaného o propuštění z vazby rozhodne po podání obžaloby samosoudce v neveřejném zasedání za naplnění podmínek §314a trestního řádu. Není přitom rozhodné, že v dalším průběhu soudního řízení dojde k takové změně právní kvalifikace žalovaných trestných činů, která nadále řízení před samosoudcem nepřipouští.
I. ÚS 860/15
aktualizován
(méně než 60 dnů)
27. 10. 2015 I. Cizinec, který je zajištěn za účelem správního vyhoštění, se nestává předmětem, který je nutno v policií zvolenou dobu přemístit z místa A (zařízení pro zajištění cizinců) do místa B (letadlo). Cizinec i za těchto okolností zůstává člověkem, který má právo na lidské a důstojné zacházení. Nejen samotné zbavení osobní svobody, ale i celkové okolnosti realizace vyhoštění musí být humánní a prokazovat dostatečný respekt k člověku. To za daných okolností zahrnuje především dostatečnou komunikaci se zajištěným člověkem, která se musí vztahovat i na informace o přesné době a způsobu realizace vyhoštění. Tyto informace musí být zajištěné osobě sděleny s dostatečným předstihem, aby se mohla na odjezd připravit. Podle Ústavního soudu je poskytnutí těchto informací s předstihem 24 hodin úplné minimum, na kterém je nutno, vyjma zcela výjimečných případů, trvat. Informaci o přesné době a způsobu vyhoštění je však zajištěné osobě vhodné sdělit s co největším předstihem, tedy bez zbytečného prodle ...
IV. ÚS 1573/15 22. 10. 2015 Pokud obviněnému, resp. jeho obhájci bylo nutno ve smyslu §137 odst. 1 trestního řádu doručit opis usnesení okresního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení takového usnesení nemohla založit účinky oznámení a lhůta k podání stížnosti počala běžet až od doručení opisu usnesení. Jestliže soud druhého stupně toto pravidlo nerespektoval a nesprávně stížnost zamítl jako opožděně podanou, došlo tím k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 858/14 22. 10. 2015 Pokud odvolací soud nerozhodl o celém předmětu řízení, které bylo zahájeno k návrhu vedlejšího účastníka, jímž se tento domáhal úplného zastavení exekuce, nikoli pouze zastavení pro určitou dílčí částku, pak tento jeho postup dle názoru Ústavního soudu ve svém důsledku představuje porušení ústavně zaručených práv obou účastníků řízení vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III. ÚS 3057/13 22. 10. 2015 I. Rezignoval-li stěžovatel na soudní přezkum zákonnosti daňového rozhodnutí, jež se v konečném důsledku negativně promítlo do jeho právní (majetkové) sféry, neumožnil tím zároveň prokázání jednoho z klíčových kritérií pro vznik požadovaného odpovědnostního nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tvrdí-li stěžovatel, že mu škoda vznikla v důsledku toho, že se řídil vadným sdělením daňového orgánu, což považuje za nesprávný úřední postup, je třeba námitky proti takovému postupu uplatnit jako součást posouzení toho, zda je vydané správní rozhodnutí zákonné, čili nic. II. Stát nemůže odpovídat současně na tomtéž základě z titulu obou forem své škodní odpovědnosti; v případě, že je ve věci vydáno rozhodnutí, konzumuje i námitky možného nesprávného úředního postupu, ...
II. ÚS 3662/14 20. 10. 2015 U zajištění majetkové hodnoty podle §79a a násl. trestního řádu v řádu měsíců či několika málo let se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění je navíc nutné posoudit přiměřenost zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé, délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním výv ...
III. ÚS 411/15 13. 10. 2015 Pokud nejsou přiznány náklady řízení o zastavení výkonu rozhodnutí tomu, kdo o výkon rozhodnutí oprávněně požádal na základě existujícího právního titulu, přičemž v důsledku výkonu rozhodnutí začne být předmětná povinnost plněna a pro úspěšnou realizaci výkonu rozhodnutí dojde k zastavení výkonu rozhodnutí, pak dojde k extrémnímu rozporu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
III. ÚS 3462/14 13. 10. 2015 Nařízení výkonu rozhodnutí ve věci střídavé péče rodičů o třináctiletého syna není určeno k tomu, aby se stalo nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí není ovlivněno úmyslně třetími osobami. Soud, který nevycházel ze skutkového stavu, který by odůvodňoval závěry o jednání (opominutí) matky dítěte, zasáhl do práva na spravedlivý proces a rovněž do práva na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny), neboť uložil matce nezletilého v rámci výkonu rozhodnutí pokutu, aniž přihlédl ke zjištěné skutečnosti vyplývající ze soudního spisu, že to byla vůle dítěte nesetkat se s otcem - přitom nebyly zjištěny okolnosti svědčící o ovlivňování vztahu syna a otce.
IV. ÚS 3572/14 13. 10. 2015 Věcná legitimace navrhovatele ke zrušení opatření obecné povahy se zakládá na podmínce oprávněnosti tvrzení, že byl na svých právech tímto opatřením, vydaným správním orgánem, zkrácen. Toto "zkrácení na právech" nelze vykládat v neprospěch spolkových subjektů založených za účelem ochrany přírody a krajiny tak restriktivně, jak to činí Nejvyšší správní soud. Zkrácení na právech nelze v podstatě civilisticky redukovat jen na případný zásah do práv vlastníků nemovitostí či, jinak řečeno, na imise zasahující nebo ohrožující vlastníky nemovitostí (nositele práv k nim) ležících v dosahu regulace opatření obecné povahy. Práva komunity mohou být dotčena šířeji: vady opatření obecné povahy jsou v negativním smyslu způsobilé dotknout se oprávněných zájmů občanů žijících na příslušném území, mohou významně ztížit naplnění koncepce opatřením obecné povahy zamýšlené, a ohrozit tak jeho společenskou funkci. Pro tento případ je žádoucí, aby prostor k soudní ochraně dostali nejen jednotlivci samotní, ...
III. ÚS 2731/14 13. 10. 2015 I. Při určování způsobu vedení řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se ve vztahu k obětem trestné činnosti uplatní princip proporcionality zásahu do jejich právního postavení, oprávněných zájmů a právní jistoty. II. Změnu (odvolání) jediné usvědčující výpovědi je třeba hodnotit zásadně jako skutečnost dříve neznámou ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu; opačný přístup k takové skutečnosti musí soudy dostatečně odůvodnit s oporou v provedeném dokazování, jinak dojde k porušení práva na řádně vedený soudní proces.
Pl. ÚS-st. 42/15 8. 10. 2015 1 Je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupen jiným advokátem.

Za rok 2015 bylo zveřejněno 245 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 5 stran v čase 0,108 ms (z toho 0,030 ms NoSQL).