| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 2224/15 | 12. 4. 2016 | Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti ve věci nároku na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou osobu (přičemž šlo o osoby pečující) nelze stěžovatelům upřít s ohledem na legitimní očekávání plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 (N 152/78 SbNU 311) v totožné věci, třebaže není důvodu, aby v budoucnu nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu (a částečně i Ústavního soudu), podle níž aktivní legitimace náleží poškozenému. | |
| IV. ÚS 3035/15 | 12. 4. 2016 | Obecný soud zasáhne do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud vydá překvapivé rozhodnutí spočívající v tom, že účastníky podle §118a odst. 2 o. s. ř. nepoučí o zamýšlené (a oproti dosavadnímu průběhu řízení zásadně odlišné) právní kvalifikaci věci a neumožní jim, aby v tomto směru vylíčili rozhodné skutečnosti, případně je nepoučí podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti dotvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout další důkazy. Přítomnost u porodu sama o sobě nemůže být zatížena poplatkovou povinností a ve smyslu §28 odst. 3 písm. e) bodu 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ji nelze podmínit ani úhradou běžných výdajů na provoz zdravotnického zařízení. Platby spojené s účastí jiné osoby u porodu lze vybírat výhradně za plnění, která jsou poskytována nad rámec povinností podle zákona; ohledně těchto služeb a jejich úhrady je ovšem podle povah ... | |
| I. ÚS 2315/15 | 12. 4. 2016 | 1. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové, nebo právní; je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, pokud hodlá vycházet z jiné právní úpravy či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení. Opačný postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje spravedlivý proces. 2. Zásahy do zdraví člověka (jako například způsobení zranění nesplněním právní povinnosti) je třeba jako zásahy do tělesné a duševní integrity člověka přezkoumávat podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Pouze pokud se jedinec domáhá toho, aby stát přijal určitá pozitivní opatření k ochraně jeho zdraví (zpravidla ve smyslu léčebných či preventivních opatření), která neplynou z čl. 7 odst. 1 Listiny či čl. 8 Úmluvy, je namístě přezkum z hlediska práva na ochranu zdraví podle č ... | |
| I. ÚS 425/16 | 12. 4. 2016 | I. Z čl. 43 Listiny základních práv a svobod (stanovícího, že stát poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod) plynou určité procesní závazky, kterých se může jednotlivec dovolávat i formou ústavní stížnosti. II. Ustanovení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby opravný prostředek proti zamítnutí žádosti o azyl byl účinný, což za určitých okolností vyžaduje připuštění předkládání nových azylových důvodů ve fázi řízení před správním soudem prvního stupně. Ustanovení §75 odst. 1 soudního řádu správního nelze vykládat způsobem, že v řízení o mezinárodní ochraně lze před soudem vznášet nové důvody výlučně, pouze pokud je žadatel o mezinárodní ochranu nemohl uvést již v řízení před správním orgánem bez vlastního zavinění. Existuje řada dalších ospravedlnitelných důvodů, proč žadatel o azyl nesdělí všechny relevantní důvody pro udělení azylu již před ministerstvem ... | |
| I. ÚS 3916/14 | 12. 4. 2016 | Pokud je soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, která mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. | |
| II. ÚS 1990/15 | 5. 4. 2016 | Úvahy dovolacího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání se musí pohybovat v rámci mezí stanovených občanským soudním řádem i obecných principů vztažených k právu na spravedlivý proces. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost proto musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních §237 a 238 občanského soudního řádu soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr také alespoň ve stručnosti (viz ustanovení §243f odst. 3 občanského soudního řádu), byť z uvedených nosných důvodů, odůvodnit. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu přitom Ústavní soud zkoumá, 1. zdali skutečně byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti podaného dovolání, neboť v opačném případě, tj. při chybné aplikaci dotčených ustanovení občanského soudního řádu, by bylo dovolateli upřeno právo na soudní ochranu a přístup k soudu a došlo by k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) dovolatele, a také, 2. zda z usnesení vyplývá, z jakých konkrét ... | |
| III. ÚS 875/14 | 5. 4. 2016 | Ústavněprávně konformní interpretací zákonných podmínek vydržení je nutno dospět k závěru, že vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní. Jestliže v posuzovaném případě obecné soudy vadně určily počátek běhu vydržecí doby a nerespektovaly pravidlo, že počátek běhu vydržecí doby začíná až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní, a jestliže navíc nepřihlédly k faktu, že ztrátou dobré víry dojde k zániku oprávněné držby, porušily zákaz svévole v rozhodování a stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny. Zároveň tím obecné soudy porušily stěžovatelovo právo vlastnit majetek, zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 703/16 | 5. 4. 2016 | Věřitelé mohou vykonávat svá hlasovací práva mimo schůzi věřitelů nejen v průběhu insolvenčního řízení, ale v případě tzv. předpřipravené reorganizace též před jeho zahájením [§148 odst. 2 a §346 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Pokud věřitelé hlasují ještě před zahájením insolvenčního řízení, pak je zjevné, že v rámci "hlasovacího lístku" nemohou uvést datum podání přihlášky své pohledávky, protože datum podání přihlášky v okamžiku, kdy věřitel ještě před zahájením insolvenčního řízení vykonává své hlasovací právo, není známo a z tohoto důvodu nemůže být ani v rámci "hlasovacího lístku" uvedeno. Trvání insolvenčního soudu na této náležitosti je proto za dané situace požadavkem zcela absurdním a nesplnitelným a je v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| I. ÚS 3851/15 | 5. 4. 2016 | Odmítnutí dovolání z důvodu nesprávného posouzení, zda v něm dovolatel řádně vymezil dovolací důvod, má za následek porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže mu v jeho důsledku bylo upřeno posouzení jeho dovolání z hlediska jeho přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu, popř. též jeho meritorní projednání a rozhodnutí o něm. | |
| II. ÚS 560/15 | 1. 4. 2016 | Je porušením práva na spravedlivý proces, zamítl-li obecný soud žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podanou proti Úřadu městské části Praha 15 jen z důvodu označení žalovaného, který nemá způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích, pokud současně připustil, že i v pracovní smlouvě je jako zaměstnavatel nesprávně uveden Úřad městské části Praha 15, rovněž z obsahu výpovědi není zcela zřejmé, zda ji podala městská část, anebo její úřad, a v řízení jednal soud jako se žalovaným rovněž s Úřadem městské části Praha 15. Navíc, rozsudkem stejného soudu pro uznání bylo v samostatném řízení již pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce žalovaným Úřadem městské části Praha 15 je neplatná. | |
| I. ÚS 4068/14 | 31. 3. 2016 | I. Pro posuzování návrhu na povolení obnovy řízení jsou relevantní takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Znalecký posudek obsahující nové skutečnosti, které vedou k jinému skutkovému závěru, je třeba považovat za vhodný důkazní prostředek. II. Pokud soud nepovolí obnovu řízení s tím, že nové skutečnosti vedoucí k jinému závěru o skutkovém ději nejsou důvodem pro obnovu řízení, musí jeho rozhodnutí vyložit konkrétní důvody, proč změna skutkového děje nemůže vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu. Nemůže se například opírat pouze o to, že se možností jiného průběhu skutkového děje již v původním řízení zabýval, pokud v tomto řízení skutkový děj tvrzený obžalovaným vyloučil a většinu odůvodnění původního rozhodnutí vystavěl na odlišném průběhu skutkového děje. | |
| III. ÚS 3740/15 | 30. 3. 2016 | Pokud Nejvyšší soud nepřikládal žádnou relevanci postupu soudu prvního stupně, který ve výzvě k doplnění dovolání poskytl stěžovatelce lhůtu delší, než upravuje zákon (§241b odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu), a k jejímu podání předloženému ve lhůtě určené soudem nepřihlížel a její dovolání meritorně neprojednal, odňal jí tím právo na přístup k soudu a právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V takové situaci nelze stěžovatelce přičítat k její tíži nesprávný postup okresního soudu, neboť právě tento procesní postup měl za důsledek opožděnost doplnění předmětného dovolání, přičemž stěžovatelka legitimně očekávala, že dovolání bude projednatelné, bude-li postupovat v souladu s jeho pokynem. | |
| I. ÚS 834/15 | 30. 3. 2016 | Pro určení počátku subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, je rozhodující den, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Mezi předpoklady úspěšného uplatnění práva na náhradu škody na zdraví se řadí porušení právní povinnosti ze strany zdravotnického zařízení v tom smyslu, že zdravotnický pracovník porušil povinnost poskytovat zdravotní péči v duchu lege artis, dále prokázání existence škodlivého následku na straně pacienta a v neposlední řadě příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklým škodlivým následkem. Z vymezení těchto předpokladů je proto zřejmé, že zákonné slovní spojení "vědomost o vzniklé škodě" nepokrývá pouze informace o ustáleném zdravotním stavu pacienta, ale obsahuje také další předpoklady možnosti uplatnění práva před civilním soudem. Pokud obecné soudy při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty vycházely pouze z obecného vědomí stěžovatele o vzniklé šk ... | |
| IV. ÚS 3085/15 | 29. 3. 2016 | Pokud si prejudiciální otázku položí poprvé až soud odvolací, musí ji prezentovat účastníkům řízení a umožnit jim, aby se k ní vyjádřili a případně navrhli důkazy na podporu svých tvrzení; jinak nepostupuje předvídatelně. Pokud takto soud nepostupuje a při řešení prejudiciální otázky navíc opomene aplikovat příslušnou normu hmotného práva, pročež řešenou otázku posoudí nesprávně, dopouští se excesu. Není v souladu s principy spravedlivého procesu, aby byl takovýto exces přičten k tíži účastníka řízení. | |
| I. ÚS 1618/15 | 29. 3. 2016 | Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje, že zájem na řádném výkonu spravedlnosti může ospravedlnit finanční omezení přístupu jednotlivce k soudu. Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vyvodit neomezené právo na bezplatnou právní pomoc ze strany státu v civilních sporech nebo právo na bezplatné řízení v těchto věcech (srov. např. rozsudek ve věci Kreuz proti Polsku ze dne 19. 6. 2001 č. 28249/95, §59). Samotná povinnost zaplatit soudní poplatek za podání žaloby k civilnímu soudu nemůže být považována za omezení práva na přístup k soudu. Zcela jiná situace však nastává, jestliže je řízení usnesením zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a poplatková povinnost je soudem prvního stupně stanovena v nesprávné výši, resp. neměla být stanovena vůbec, poněvadž je účastník od poplatkové povinnosti ex lege osvobozen osobně nebo je řízení od placení soudního poplatku osvobozeno věcně. Z ustanovení §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/19 ... | |
| I. ÚS 42/16 | 29. 3. 2016 | Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, v případě, že žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku (existenci nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 občanského soudního řádu, umožňující přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. Pokud obecný soud tento výklad nerespektuje a o náhradě nákladů řízení v takovém případě rozhodne podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, poruší právo žalobce na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 2130/15 | 29. 3. 2016 | 1. Ustanovení §6 odst. 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (ve znění po novele provedené zákonem č. 218/2011 Sb.) obsahuje jednoznačně formulované pravidlo pro stanovení poplatkové povinnosti za žalobu podanou proti správnímu rozhodnutí, a nelze je proto vyložit tak, že se výše soudního poplatku neodvíjí od počtu napadených správních rozhodnutí. Na této situaci nic nemění ani dřívější nálezová judikatura Ústavního soudu vydaná v době jiného znění zákonné úpravy. 2. I při rozhodování obecných soudů o poplatkové povinnosti podle stávající zákonné úpravy je však základním ústavněprávním kritériem záruka reálného a dosažitelného práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Protiústavní by proto byla právní úprava poplatkové povinnosti, resp. rozhodnutí obecného soudu o ní, které by mohly v konečném důsledku vést k neodůvodněnému či zcela svévolnému omezení či zbavení práva dotčeného jednotlivce domáhat se ochrany ... | |
| IV. ÚS 162/16 | 23. 3. 2016 | I. Ustanovení §104a občanského soudního řádu umožňuje postavit najisto otázku věcné příslušnosti soudu, jestliže se tato ukáže být v průběhu řízení sporná, i v tomto případě však musí být při rozhodování soudů respektovány požadavky vyplývající z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Za nepřípustné lze přitom označit opominutí ustanovení zákona, byť třeba jen pokud jde o jeho relevantní časové znění, které dopadá na projednávanou věc, má-li nebo může-li mít takovéto pochybení průmět do posouzení věcné příslušnosti. II. Ustanovení §239 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. ledna 2014, jež vymezují, co se rozumí odpůrčí žalobou, nemají ve spojení s §2 písm. d) a §159 odst. 1 písm. d) téhož zákona význam pro určení věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí o žalobě na vydání peněžitého plnění z neúčinného právního úkonu, jestliže byla tato žaloba podána do 31. p ... | |
| IV. ÚS 2598/15 | 22. 3. 2016 | Jen z toho, že v právním předpisu ani v interní normativní instrukci není explicitně stanovena povinnost živnostenského úřadu při vydávání živnostenského listu ověřovat platnost občanského průkazu, kterým fyzická osoba dokládá svoji totožnost při ohlašování živnosti, nelze dovozovat, že se v posuzovaném případě nemůže jednat o porušení povinnosti živnostenského úřadu stav věci spolehlivě zjistit, resp. že se nemůže jednat o nesprávný úřední postup. | |
| IV. ÚS 1098/15 | 22. 3. 2016 | a) Metoda pachové identifikace musí být provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z "Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9/2009 ze dne 1. 7. 2009" a současně musí reflektovat aktuální poznatky vědeckého zkoumání této metody. Při hodnocení důkazního významu výsledků pachové identifikace je třeba se zabývat především tím, zda kriminalistický technik a policejní psovod, kteří se na identifikaci podíleli, splňují kvalifikační předpoklady nezbytné pro výkon této činnosti a zda použitý služební pes absolvoval předepsaný výcvik, eventuálně potřebné přezkoušení způsobilosti identifikovat pachové stopy, případně jaké byly jeho dosavadní statistické výsledky v úspěšnosti identifikace, zda metoda pachové identifikace použitá v konkrétním případě respektuje požadavek, aby stopy byly sejmuty a uchovány řádně, aby nedošlo k jejich záměně, nebo k tzv. přenosu pachu či k nepřípustné manipulaci při ztotožňování stopy. b) Přezkoumání sp ... | |
| I. ÚS 469/16 | 22. 3. 2016 | Trestním řádem příkladmo vyjmenované podmínky nutné obhajoby (§36 odst. 2) je proto nutné chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který; nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven [nález sp. zn. III. ÚS 200/2000 ze dne 14. října 2000 (N 151/20 SbNU 71)]. | |
| I. ÚS 356/16 | 17. 3. 2016 | Při posuzování naplnění zákonných podmínek pro omezení osobní svobody obviněného uvalením vazby je třeba vycházet ze stavu daného v době rozhodování soudu, nikoliv ze spekulací o naplnění těchto podmínek v budoucnu. Proto má-li být obviněný vzat do tzv. útěkové vazby z důvodu hrozby vysokého trestu, pak je především nezbytné, aby mu onen vysoký trest mohl být reálně uložen za spáchání trestného činu, pro nějž je aktuálně trestně stíhán, nikoli za spáchání jiného trestného činu (na nějž by skutek obviněného mohl být v budoucnu překvalifikován). | |
| Pl. ÚS 30/15 | 15. 3. 2016 | 2 | Ustanovení §11a odst. 1 písm. b) zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 41/2015 Sb., zvýhodňuje stát oproti osobám jiným, neboť zakotvuje výjimku z placení odvodu za trvalé odnětí zemědělské půdy ze zemědělského půdního fondu výhradně pro stavby pozemních komunikací ve vlastnictví státu, na rozdíl od krajů a obcí, popř. soukromých osob, které jsou ohledně pozemních komunikací ve svém vlastnictví povinny odvod hradit. Konkrétnímu zkoumání, zda v důsledku napadeného ustanovení dochází k porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace, resp. ochrany vlastnického práva, ovšem brání závazek státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství podle čl. 7 Ústavy. Pokud by totiž Ústavní soud napadené ustanovení zrušil, fakticky by zásadním způsobem rozšířil okruh výjimek z placení odvodů z pozemních komunikací. Navrhovatel požaduje zrušení §11a odst. 1 písm. b) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu výhradně ve slovech ... |
| III. ÚS 1237/15 | 15. 3. 2016 | Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zahrnuje právo účastníka soudního řízení na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to v případech stanovených zákonem i tam, kde má být přezkoumáno již pravomocné rozhodnutí. Tomuto právu odpovídá povinnost soudů poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech, včetně poučení o opravných prostředcích. Znemožní-li soud nesprávným poučením o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku přístup účastníka řízení k soudu instančně nadřízenému, zasáhne tím do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 681/16 | 15. 3. 2016 | Za "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba považovat i včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu stanovené. Nesprávné posouzení splnění této podmínky, jež by mělo za následek odmítnutí řádně a včas podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti. Rozhodnutím, kterým by byl takovýto procesní prostředek z uvedeného důvodu odmítnut, by bylo porušeno základní právo této osoby na spravedlivý proces. | |
| III. ÚS 2298/15 | 15. 3. 2016 | I. Rozhodují-li obecné soudy o úpravě styku rodičů s dítětem, je nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově; tomu odpovídá právo dítěte na péči obou rodičů. II. Svěří-li proto soud dítě do péče jednoho z rodičů, pak by mělo být dítěti umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byla tato zásada co nejvíce naplněna. Stát proto může do těchto práv rodičů a dětí podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zasáhnout pouze, je-li to nezbytně nutné; tak tomu není v případě, kdy úprava styku rodičů s dítětem dosažená u nalézacího soudu není ve zjevném rozporu se zájmem dítěte a žádný z rodičů ji vůbec nebo v principu v odvolacím řízení nerozporoval. | |
| I. ÚS 1705/15 | 14. 3. 2016 | Ústavní soud v projednávané věci neztratil ze zřetele zásadu de minimis, podle níž by v jinak bagatelním sporu zasáhnout nemusel. Přistoupil-li přesto k meritornímu posouzení věci, pak podstatnou roli v jeho úvahách sehrála tísnivá sociální situace stěžovatele. Stále však v obecné rovině platí, že plošná ochrana zde dotčeného základního práva na spravedlivý proces, mající hmotněprávní dopady, není dost dobře ze strany Ústavního soudu možná a náleží takřka výlučně soudům obecným. Ústavní soud musí vycházet z premisy, že jím judikovaný právní názor je ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy respektován a že jeho další kasační zásahy v obdobných věcech, vyjma hraničních případů, nejsou nezbytné [viz např. usnesení ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13 in fine (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. | |
| I. ÚS 2866/15 | 14. 3. 2016 | I. Dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dle §17 odst. 1 soudního řádu správního povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Pakliže tak neučiní a ve věci sám rozhodne, zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce. II. Pokud senát Nejvyššího správního soudu nevezme při svém rozhodování v úvahu rozhodnutí rozšířeného senátu (zcela je opomene, nerespektuje vyjádřený právní názor, nebo tento právní názor zjevně nesprávně vyloží), jež na rozhodování v dané věci dopadá, jedná se o porušení povinnosti respektovat rozhodnutí rozšířeného senátu. Takové pochybení jednoho senátu bez dalšího nezakládá konflikt judikatury, a tím pádem ani povinnost dalšího senátu předložit věc k posouzení rozšířenému senátu, užije-li posléze uvedený senát právní závěr vyjádřený v ... | |
| IV. ÚS 3073/15 | 8. 3. 2016 | Faktickým pracovním poměrem se rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele s jeho vědomím a podle jeho pokynů práci (závislou práci). Kritérium "podle pokynů zaměstnavatele" je nutno chápat a posuzovat jako znak závislé práce, nikoliv vyžadovat výslovné sdělení jednoznačného pokynu k práci zaměstnanci. Pokud v rámci faktického pracovního poměru dojde k úrazu, posuzuje se jako úraz pracovní ve smyslu §366 a 380 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. V novém rozhodnutí, následujícím po rozhodnutí kasačním, je třeba vždy pečlivě a jasně vysvětlit, jak se soud do podrobností vypořádal se všemi aspekty závazného právního názoru, jak s nimi "pracoval" a jaké z nich vyvodil nové právní závěry. Tyto závěry nemusejí být nutně odlišné od závěrů dříve vyslovených, z rozhodnutí však musí být zřejmé, že zavázaný soud postupoval ve smyslu (v duchu) ustanovení §243g ve spojení s §226 o. s. ř. a vysloveným závazným názorem se bezvýhradn ... | |
| II. ÚS 289/15 | 7. 3. 2016 | Pouze v případech, kdy soud nemůže bezpečně ověřit autenticitu odesílatele podání, jako je tomu u nezaručených e-mailových zpráv zasílaných běžnou elektronickou poštou, je následný kvalifikovaný autorizační postup ve formě doručení vlastnoručně podepsaného písemného originálu namístě. Naopak v případě doručování prostřednictvím datové schránky je požadavek další autorizace bezúčelný, jak uznal i zákonodárce novelou §42 občanského soudního řádu účinnou od 1. ledna 2014, neboť datová schránka není anonymním úložištěm dat, nýbrž je striktně individuálně přidělena. Rozhodl-li se stát pro povinné zřízení datových schránek určitým subjektům, bylo by již nad únosnou míru, aby je zatěžoval dalšími povinnými administrativně-technickými požadavky. Bezpečnostní argument nutného připojení uznávaného elektronického podpisu neobstojí v testu proporcionality, stojí-li na straně jedné rizika, která však musí eliminovat stát jako provozovatel datových schránek, a na straně druhé vyšší stupeň administra ... | |
| IV. ÚS 132/16 | 1. 3. 2016 | Zákaz pořizovat zvukový záznam z jednání podle §6 odst. 3 in fine zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), představuje (vzácnou) výjimku z pravidla, podle kterého jsou účastníci, resp. jejich zástupci oprávněni pořizovat zvukové záznamy z jednání soudu, a to bez omezení a (toliko) s vědomím předsedy senátu či samosoudce. Důsledné respektování této zákonné normy dále nabývá na významu v případech, kdy průběh jednání není možno zaznamenávat ve formě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu uchovávaného na trvalém nosiči dat jako součásti spisu, jak zásadně předpokládá §40 odst. 1 o. s. ř., nýbrž o jednání se toliko sepisuje protokol v intencích odstavce 2 téhož ustanovení. | |
| IV. ÚS 3973/13 | 25. 2. 2016 | Pokud soud při svém rozhodování vycházel z rozsudku jiného soudu, aniž by si ověřil, zda tento rozsudek nabyl právní moci, resp. zda nebyl následně v důsledku uplatnění opravných prostředků zrušen (což ve skutečnosti byl), postupoval v rozporu s principy spravedlivého procesu, neboť učiněné skutkové zjištění nemá oporu v provedených důkazech. | |
| IV. ÚS 746/15 | 25. 2. 2016 | Aplikace třicetidenní lhůty podle §16a odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, po vydání zrušujícího rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, je nepřiměřeným omezením základních práv žadatele o informace, neboť je v rozporu s jeho právem na soudní ochranu a v rozporu s procesními závazky vyplývajícími z práva na informace podle čl. 17 Listiny. Při interpretaci zákona o svobodném přístupu k informacím je třeba zvolit ústavně konformní výklad. Je-li tedy k dispozici více výkladů, je třeba volit takový, který je příznivější pro realizaci práva na informace. | |
| II. ÚS 439/16 | 24. 2. 2016 | Autorizovaný inspektor při vydání certifikátu podle ustanovení §117 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vystupuje ve vrchnostenském postavení a vykonává v tomto rozsahu veřejnou správu. Není proto aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti brojící proti následným rozhodnutím správních soudů. | |
| III. ÚS 2778/15 | 23. 2. 2016 | Ústavní soud konstatuje, že v případech, kdy je zákonem svěřeno rozhodování o určité otázce soudnímu orgánu, je porušením práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny, pokud o této otázce rozhodne v rozporu se zákonem jiný orgán veřejné moci, a znemožní tak její soudní přezkum. Takové porušení zákonných předpisů lze považovat za natolik intenzivní, že dochází k porušení práva na soudní ochranu i v případě, kdy a priori není ve hře jiné substantivní základní právo. K porušení práva na soudní ochranu proto dochází i za situace, kdy státní zástupce rozhodne o stížnosti proti rozhodnutí o zničení věcí ve smyslu §81b odst. 1 trestního řádu, ačkoliv podle §146a odst. 1 písm. l) v souvislosti s §81b odst. 1 trestního řádu byl k rozhodnutí věcně příslušný soud. | |
| IV. ÚS 3143/15 | 23. 2. 2016 | Kontumační rozsudek je nástrojem, jak dosáhnout efektivnějšího a rychlejšího rozhodování sporů, lze k němu však přistoupit teprve tehdy, odpovídá-li to vzhledem k ostatním okolnostem případu požadavkům vyplývajícím z obecných zásad civilního procesu. Při zvažování jeho užití je nezbytné respektovat nejen kritéria, která pro jeho užití stanoví zákon, ale také základní procesní práva účastníků řízení ve smyslu §1 a 3 o. s. ř. V řízení, v průběhu kterého jsou obě strany aktivní a se soudy i mezi sebou komunikují, není namístě po třech letech od zahájení sporu vydat kontumační rozsudek, a to tím spíš ne za situace, kdy se zástupce žalovaného pokusil svou neúčast u jednání omluvit, byť zjevně nedostatečným způsobem. Nalézací soud zvolil postup procesně nejpohodlnější, nikoliv s ohledem na okolnosti případu nejvhodnější, přičemž takový postup nelze považovat za slučitelný se základními zásadami civilního procesu ani s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. | |
| III. ÚS 1139/15 | 16. 2. 2016 | I. Jakkoli ze zákonné právní úpravy výslovně nevyplývá povinnost soudu doručovat opisy vyjádření protistrany odvolateli k tzv. replice, je nutno - s ohledem na zásadu kontradiktornosti řízení - i v nemeritorních sporech umožnit účastníkům řízení vyjádřit se k argumentaci druhé strany tak, aby neutrpěla ochrana jejich základních práv podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Nesplněním tohoto požadavku (neústavním zásahem) však není, je-li meritem sporu právní kvalifikace jinak náležitě zjištěného skutkového stavu věci (právní otázka), který nemohlo neposkytnutí možnosti k tzv. replice ovlivnit, neboť soud na základě vyjádření protistrany nedospěl k jinému závěru o zjištěném skutkovém stavu ve smyslu §153 odst. 1 občanského soudního řádu ani k potřebě jeho jiného právního hodnocení. III. Použití analogie při výkladu účinků soukromoprávního úkonu z doby před rokem 1990, jakým je i smlouva o převodu nemovitosti z vlastnictví by ... | |
| I. ÚS 368/15 | 15. 2. 2016 | Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy pečlivě posuzovat, zdali důkazní prostředek, z něhož plyne usvědčující důkaz, byl opatřen způsobem, jenž nezpochybňuje spolehlivost v něm obsažené informace, a v případě pochybností o spolehlivosti takto opatřeného důkazu byl následně objektivním způsobem prověřen. Taktéž je pro posouzení spolehlivosti důkazů nevyhnutelné, aby byl důkazní prostředek opatřen a přechováván způsobem, o němž nejsou pochybnosti, že mohl být jakkoliv, úmyslně, z nedbalosti nebo pouhou náhodou, upraven, pozměněn nebo zaměněn za prostředek jiný (zachování integrity důkazu). Konečně musí orgány činné v trestním řízení posoudit, zdali je použitý důkazní prostředek adekvátní povaze získávané informace, anebo je s ohledem na charakter dokazované skutečnosti zapotřebí provést kvalifikované (např. znalecké) zkoumání či informaci zachytit výslechem anebo jiným zvláštním způsobem dokazování, a to při plném respektování požadavků kladených na provádění důkazů trestním řá ... | |
| Pl. ÚS 17/15 | 9. 2. 2016 | 2 | Ministerstvo nemůže vyhláškou ukládat povinnosti a ani provádět výklad zákona. Překročí-li meze zákonného zmocnění, je takový postup neslučitelný s čl. 79 odst. 3 Ústavy. |
| I. ÚS 2933/15 | 9. 2. 2016 | Účastní-li se soudního řízení osoba se zdravotním postižením - podobně jako jiná osoba náležející do skupiny zranitelných osob (děti, cizinci atd.) - a to zejména pokud se v řízení jedná o její práva či povinnosti, jsou obecné soudy povinny zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení. Přitom je třeba samozřejmě přihlížet k charakteru postižení konkrétní dotčené osoby a podle toho přijmout případná kompenzační opatření. V případě osob s duševním postižením tak kupříkladu minimálním přiměřeným opatřením zpravidla bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, tak aby byla náležitě zajištěna ochrana jejich práv. I rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být v souladu s průběhem řízení. Pokud by k náhradě nákladů měl být podle obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v řízení osvobozen od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech řízení povinen uvážit poměry úč ... | |
| II. ÚS 2312/15 | 9. 2. 2016 | I. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. II. Jedním z principů plynoucích z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost obecného soudu odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Tento princip se přitom vztahuje i na usnesení dovolacího ... | |
| IV. ÚS 1532/15 | 9. 2. 2016 | Skutečnost, že stěžovatelka má uzavřenou smlouvu s jiným kolektivním správcem, zastupujícím odlišné mistry zvuku, není důkazem o tom, že provozovala tzv. veřejnou produkci, jejíž součástí byla i díla autorů, které vedlejší účastník zastupuje. | |
| IV. ÚS 4397/12 | 9. 2. 2016 | Nezbytnost a přiměřenost místního šetření prováděného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů, musí být zkoumány alespoň následně v řízení před správními soudy. Nestane-li se tak, jedná se o porušení práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| II. ÚS 312/15 | 9. 2. 2016 | K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde, postrádá-li odůvodnění rozsudku v rozporu s požadavky §157 odst. 2 občanského soudního řádu odkaz na příslušné důkazy, takže z něj jednoznačně neplyne, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení; takový nepřezkoumatelný rozsudek je současně překvapivým rozhodnutím, odejme-li odvolací soud účastníkovi řízení možnost efektivně argumentovat, když jak po skutkové, tak po právní stránce věci změní odvoláním napadený rozsudek a vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. | |
| II. ÚS 2144/14 | 4. 2. 2016 | 1. Uplatňování základního práva jedním subjektem v sobě může vést k možnému omezení či přímo střetu s jiným či stejným základním právem subjektu odlišného. Je proto úkolem soudů rozhodnout tak, aby je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti. Měly by se tedy snažit o zachování maxima z obsahu vzájemně si kolidujících základních práv. V opačném případě by totiž poskytnutí nepřiměřené ochrany jednomu základnímu právu fakticky představovalo zásah do druhého základního práva, nepřípustně omezující či dokonce zcela znemožňující jeho realizaci. 2. Princip "vlastnictví zavazuje", plynoucí z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zohledňuje skutečnost, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, nýbrž že na ústavní úrovni jsou připuštěna jeho omezení, a to zákonem a z důvod ... | |
| I. ÚS 3599/15 | 3. 2. 2016 | I. Ustanovení §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. prosince 2013, neumožňuje výklad, podle něhož vznikla v případě poskytnutí lůžkové péče pojištěnci, jehož svéprávnost byla omezena, povinnost k zaplacení regulačního poplatku jeho opatrovníkovi. II. Obecný soud musí v případě, kdy má použít zákon, jehož nesoulad s ústavním pořádkem zjistil Ústavní soud v řízení o kontrole norem [čl. 87 odst. 1 písm. a) a b), čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky], vždy zvažovat, zda jeho použití nebrání s ním spojený zásah do základních práv a svobod jednotlivce. V tomto ohledu je vázán závazným právním názorem ohledně důvodu jeho protiústavnosti, který Ústavní soud vyslovil v odůvodnění nálezu, jímž byl tento zákon zrušen nebo jímž byla vyslovena jeho protiústavnost. Jeho povinností je přitom posoudit, zda vyloučení aplikace protiústavního zákona, příp. přímá aplikace ústavní normy, neb ... | |
| Pl. ÚS 14/15 | 2. 2. 2016 | 2 | Nesvědčí-li členům Nejvyššího kontrolního úřadu ústavně garantovaná osobní nezávislost srovnatelná s nezávislostí soudcovskou, nelze se dovolávat ani těch záruk, které tuto soudcovskou nezávislost zabezpečují, včetně Ústavním soudem judikované relativní neměnnosti platového postavení. Ačkoliv i členům Nejvyššího kontrolního úřadu zákonodárce přiznává některé záruky nezávislosti podobné těm, které náleží také soudcům, nelze v uvedeném shledávat potřebu dovodit výkladem Ústavy existenci dalších společných záruk nezávislosti (nyní platových poměrů). |
| IV. ÚS 3122/15 | 2. 2. 2016 | Odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu bylo třeba vyčíslit na základě §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015, a podle sazby odpovídající konkrétnímu způsobu poškození zdraví a stanovené v příloze vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013, pomocí bodového hodnocení. Obecné soudy byly nicméně i v takovém případě povinny rozhodnout o navýšení základní bodové sazby ve smyslu §388 zákoníku práce ve spojení s §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu. Nemuselo se přitom vůbec jednat o určitý násobek základního bodového hodnocení, tím méně byly obecné soudy povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek. Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdra ... | |
| III. ÚS 3342/15 | 2. 2. 2016 | I. S principem právního státu a právem na ochranu před nezákonným rozhodnutím soudu, které jsou spjaty s právy na soudní ochranu a řádný soudní proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod, je neslučitelné, aby v případě výluky přezkumu pravomocných rozhodnutí mimořádnými opravnými prostředky zde nebyla možnost následky neústavního postupu napravit, popř. je jako neústavní označit. II. Ani v případě tzv. materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti nemůže být stěžovateli, který splnil podmínky pro podání ústavní stížnosti, ochrana ústavnosti a priori odepřena postupem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. I kdyby nebylo možné ke kasaci rozhodnutí o rozvodu manželství nebo zrušení registrovaného partnerství z důvodu priority právní jistoty přistoupit (např. kvůli uzavření následujícího manželství nebo vstupu do registrovaného partnerství), je třeba, aby Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústav ... | |
| II. ÚS 2061/15 | 1. 2. 2016 | Nedostatečně vyložená a odůvodněná právní argumentace v případě otázky platnosti rozhodčí doložky vede k neúplnosti a nepřesvědčivosti rozhodnutí a v důsledku k odepření vykonání exekučního titulu, aniž by účastník byl schopen rozeznat, proč se tak stalo; absence řádného odůvodnění v takovém případě vede k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |