| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 1138/15 | 24. 8. 2016 | Podá-li si účastník návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, je správným postupem soudu, pokud tento, byť zčásti, tomuto návrhu nechce vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a znovu účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku či zbývající částky částečně prominutého soudního poplatku, a teprve pokud ani v této lhůtě účastník nezaplatí, může soud usnesením řízení zastavit. Není zde důvodu, aby se rozhodování Nejvyššího soudu v souvislosti s osvobozením od poplatku za podané dovolání tomuto postupu vymykalo. Ba naopak, vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci není přípustný žádný opravný prostředek dle občanského soudního řádu, je nutno na respektování tohoto postupu Nejvyšším soudem trvat o to důrazněji. Neumožnění stěžovatelce zaplatit dodatečně soudní poplatek poté, co soud dospěl k závěru, že na její straně nejsou dány podmínky k osvobození od něj, je porušením práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 ods ... | |
| Pl. ÚS 16/15 | 23. 8. 2016 | 2 | Ustanovení §376 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, neumožňuje po smrti fyzické osoby určit, zda manželství uzavřené touto osobou vzniklo či nevzniklo; tím je omezeno, příp. zcela vyloučeno spravedlivě ochránit subjektivní práva dotčených osob, která se odvíjejí od manželství jako právního vztahu. Jeho aplikace je způsobilá porušit základní práva těchto osob na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2, příp. čl. 32 Listiny základních práv a svobod), vlastnit majetek a majetek dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a proto je rozporné s ústavním pořádkem (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). |
| II. ÚS 823/15 | 23. 8. 2016 | Tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vytvořila legitimní očekávání náhrady nemajetkové újmy u poškozených, kteří byli v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni kvůli odmítnutí nastoupit vojenskou službu z důvodů náboženského či obdobného přesvědčení, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k těm, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.) uznal chybnost svého dosavadního výkladu. I po přijetí uvedeného stanoviska tedy platí, že ve shodě s předchozí judikaturou se postupuje vůči poškozeným, jejichž žaloba byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska, i co do výše náhrady nemajetkové újmy. | |
| I. ÚS 1015/14 | 23. 8. 2016 | I. Má-li rozhodnutí o přípustnosti vydání [§397 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. prosince 2013; nyní §95 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních] obstát z ústavněprávního hlediska, musí již samotná žádost cizího státu, na jejímž základě má k vydání dojít, dostát požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně též jiných základních práv, do nichž by v důsledku vydání mohlo být zasaženo. Jde především o to, aby tato žádost byla dostatečně určitá, jasná a odůvodněná. Nadto se musí i ve vztahu k extradičním materiálům uplatnit alespoň minimální standardy pro meritorní rozhodnutí v trestní věci. Soud proto např. nemůže akceptovat natolik vágní popis extradičního skutku, z něhož by nebylo možné s jistotou rozpoznat jednotlivé znaky některého z trestných činů podle českého trestního zákoníku. Z extradičních ma ... | |
| II. ÚS 823/15 | 23. 8. 2016 | Tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vytvořila legitimní očekávání náhrady nemajetkové újmy u poškozených, kteří byli v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni kvůli odmítnutí nastoupit vojenskou službu z důvodů náboženského či obdobného přesvědčení, nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k těm, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 uznal chybnost svého dosavadního výkladu. I po přijetí uvedeného stanoviska tedy platí, že ve shodě s předchozí judikaturou se postupuje vůči poškozeným, jejichž žaloba byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska, i co do výše náhrady nemajetkové újmy. | |
| I. ÚS 2936/15 | 17. 8. 2016 | I. Ústavní soud může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou. Konstatuje-li dovolací soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na rozhodnutí, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání, je jeho usnesení o odmítnutí dovolání nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. II. Je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opa ... | |
| II. ÚS 863/16 | 10. 8. 2016 | 1. Právo na volbu obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny není právem absolutním a nelze je vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Zvoleného obhájce je tudíž možno vyloučit, jedná se však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, neboť je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije, a proto je takové rozhodnutí svěřeno toliko nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů. 2. Ustanovení §37a odst. 2 trestního řádu umožňuje vyloučit obhájce nejen tehdy, vykonává-li obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, nýbrž i v případě, zastupuje-li současně poškozeného ve stejném trestním řízení. Zájmy poškozeného a obžalovaného jsou totiž v trestním řízení v zásadě odlišné, ne ... | |
| Pl. ÚS 20/16 | 9. 8. 2016 | 2 | Výklad obecných soudů, podle nichž "lhůta stanovená v ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném od 29. 6. 2012, je speciální lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení §122 odst. 3 obč. zák.", je ústavně konformní. |
| I. ÚS 3456/15 | 9. 8. 2016 | I. Adhezní (trestní) řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 trestního řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má proto v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. II. Jedině pečlivé uvážení všech kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy umožní stanovit její adekvátní kompenzaci. Tvrzení a prokázání požadovaných skutečností přitom náleží poškozeným či jejich zmocněnci a soudy nemají povinnost prokazovat je nad rámec, který by byl v rozporu s požadavkem na rychlost a hospodárnost trestního řízení. | |
| III. ÚS 1716/16 | 9. 8. 2016 | I. Mezi prvky konstrukce moderního státu, založeného na hodnotovém východisku lidských práv a základních svobod [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 a 23 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], patří v trestním právu jeho závazek upravit postih osob (objektivní právo), které svým protiprávním jednáním porušily právo na život jiného člověka, a současně poskytnout dotčeným osobám v postavení poškozených, popř. obětí trestného činu, jimiž jsou - v případě usmrcení - blízcí pozůstalí, prostředky, kterých se mohou dovolávat vůči orgánům činným v trestním řízení (subjektivní právo), tedy tam, kde se zásah do práva na život poškozeného promítá současně jako zásah do základních práv pozůstalých. II. Při jakémkoliv mocenském postupu týkajícím se porušení práva na život musí orgány činné v trestním řízení ctít ústavní zásadu nápomoci k co možná nejširšímu a nejsnadnějšímu uplatňování práv poškozených, která plyne z čl. 2 odst. 3 Ústavy ("státní moc slo ... | |
| III. ÚS 3570/15 | 9. 8. 2016 | Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle §155 odst. 4 trestního řádu musí být založeno na zjištění, jaké trestné jednání bylo přímo prokázáno odsouzenému ve vztahu k poškozenému v trestním řízení; to platí tím spíše, je-li poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, takže o náhradě škody nebylo v trestním řízení v jeho věci rozhodováno. V situaci, kdy byl jeden z více obžalovaných zproštěn viny za ublížení na zdraví, je vůči němu následné uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení vzniklých zmocněnci poškozeného nepřímo porušením zákazu reformationis in peius, neboť její uložení je součástí trestního řízení a má postihnout odsouzeného pachatele trestného činu. | |
| III. ÚS 157/16 | 9. 8. 2016 | K porušení práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde postupem soudu ve sporu o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jestliže pominul úpravu zařazenou do §8 odst. 2 tohoto zákona, podle níž lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku. | |
| I. ÚS 721/16 | 4. 8. 2016 | Soud zasáhne do vlastnického práva akcionáře dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jestliže za situace, kdy byl zvýšen základní kapitál obchodní společnosti, určí podíl tohoto akcionáře na společnosti v poměru k základnímu kapitálu po tomto jeho navýšení, třebaže k němu došlo navzdory absenci řádného úpisu akcií odpovídajících tomuto zvýšení základního kapitálu. | |
| II. ÚS 2430/15 | 3. 8. 2016 | Není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo. | |
| IV. ÚS 2975/14 | 2. 8. 2016 | Jestliže soud souhrnným trestem uložil odsouzenému opět trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, pak při rozhodování o osvědčení či o přeměně tohoto podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nelze přihlížet k chování odsouzeného v době, kdy již uplynula zkušební doba předchozího (zrušeného) podmíněného odsouzení a dosud nenabyl právní moci rozsudek ukládající souhrnný trest. Výklad, který učinily obecné soudy a který posunuje počátek zkušební doby před právní moc rozhodnutí, jímž je příslušný trest ukládán, působí retroaktivně, a nemůže tedy z hlediska principů spravedlivého trestního řízení, resp. principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny obstát. | |
| I. ÚS 3943/14 | 2. 8. 2016 | Určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd způsobených mocenskými orgány třetí říše v letech 1938-1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas, a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky. | |
| II. ÚS 1263/16 | 1. 8. 2016 | Usnesení o nařízení předběžného opatření stanovící příslušnou povinnost stěžovatelce ve prospěch strany žalující bylo vydáno 24. 9. 2015 a jako posléze pravomocné se stalo vykonatelným (§171 o. s. ř.). Vznikl tedy právní i skutkový stav, jímž mají strany za povinnost se řídit již po dobu téměř jednoho roku (i nadále), a podle všeho se tak děje. Negovat takový mezitímní procesní stav se nejeví jako žádoucí. Stěžovatelka ostatně ani ve své ústavní stížnosti nenabídla jinou hmotněprávní alternativu; její stížnost míří na tvrzené procesní pochybení. Sluší se tu připomenout obecně přijatou a judikaturou Ústavního soudu mnohokrát zdůrazněnou doktrínu minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů, která musí dvojnásob platit, jde-li o rozhodování "mezitímní", tedy činěné ještě během soudního řízení. | |
| II. ÚS 46/16 | 1. 8. 2016 | Jestliže Nejvyšší soud podstatnou měrou změnil za daného procesního stavu, bez kontaktu se stranami a s časovým odstupem od rozhodování odvolací instance, dosavadní (a pravomocný) právní názor na věc, pak zatížil své rozhodování nedostatkem předvídatelnosti. Postup dovolacího soudu, jenž navíc nevyužil možnosti nařídit jednání, tu neznamenal jen ztrátu zohlednění námitek či tvrzení stran, ale též oslabení hodnotového rozměru případu. | |
| II. ÚS 19/16 | 1. 8. 2016 | Odvolací soud své závěry opřel o dva argumenty. Podle prvního stěžovatelka netvrdila žádnou nemajetkovou újmu. Podle druhého jí jako čtyřletému dítěti žádná nemohla vzniknout. Tím se snažil odlišit i od závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237), v němž si na protiústavní postup obecných soudů stěžovala dospělá osoba. S těmito závěry se ovšem Ústavní soud s ohledem na popsané ústavněprávní principy nemůže ztotožnit. Obecné soudy požadovaly v podstatě jen po stěžovatelce tvrzení o vzniku nemajetkové újmy za situace, kdy o existenci nesprávného úředního postupu, spočívajícího v existenci nepřiměřené délky řízení, nebylo pochyb. Opomenuly však vyžadovat na Ministerstvu vnitra, aby uvedlo skutečnosti vylučující vznik újmy, jejíž existence je dána již samotným tvrzením poškozeného v souvislosti se zjištěním, že řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouho. Postačilo jim, že Ministerstvo vnitra pouze představilo svůj názor, že samotné konstatování porušení práva by b ... | |
| I. ÚS 1024/15 | 1. 8. 2016 | I. Fikce uznání dle §114b odst. 5 občanského soudního řádu nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou ty "správné právnické" argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Naopak tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivá, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití m ... | |
| III. ÚS 1414/16 | 26. 7. 2016 | Posoudí-li soud sám takové skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud případně sám patřičnými odbornými znalostmi disponuje. Taková vada je způsobilá vést k porušení principů spravedlivého procesu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 153/16 | 26. 7. 2016 | Kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče se analogicky uplatní i v případě rozhodování o styku. V tomto ohledu obecně platí, že řízení před soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, je nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány. | |
| IV. ÚS 2585/13 | 20. 7. 2016 | Jestliže státní zastupitelství rozhoduje o zastavení trestního stíhání poté, co je mu věc vrácena soudem, před kterým proběhlo dokazování, musí přihlížet nejen k důkazům z přípravného řízení, ale i k důkazům provedeným v řízení před soudem. Jsou-li mezi důkazy rozpory, musí se s nimi státní zastupitelství ve svém rozhodnutí vypořádat stejně jako s obhajobou obviněného. Opačný postup představuje porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| Pl. ÚS 20/15 | 19. 7. 2016 | 2 | I. Pracovní vztah soudce je svojí povahou poměrem sui generis, výrazně se však v některých aspektech blíží právnímu poměru soukromoprávnímu, jehož účastníci mají rovné postavení. Důsledkem této povahy vzájemného vztahu soudce a státu potom je, že se na pracovní vztah soudce, nestanoví-li zvláštní právní předpisy jinak, subsidiárně použijí pracovněprávní předpisy. Zvlášť to platí pro eventuální spory o plat, neboť v takovém případě nejde o vlastní výkon veřejné funkce soudce. Ze specifické úpravy pracovních vztahů soudců vyplývá, že jsou založeny na vzájemném prolnutí soukromoprávních a veřejnoprávních prvků, přičemž u jeho platové složky soukromoprávní charakter vztahů převažuje. Česká republika - okresní soud, jednající předsedkyní soudu, je proto aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, neboť i když organizační složka za stát jednající má povahu orgánu veřejné moci, v případě předmětného sporu vystupuje jako subjekt právního vztahu soukromoprávního charakteru, na nějž se - st ... |
| Pl. ÚS 18/16 | 19. 7. 2016 | 2 | Veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů jejího vlastníka, může v rámci výkonu přenesené působnosti podle §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, na žádost vlastníka a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností; obec tak proto nemůže učinit formou obecně závazné vyhlášky, a to ani tehdy, pokud jsou účelové komunikace v jejím vlastnictví. |
| IV. ÚS 2077/15 | 19. 7. 2016 | Jestliže obecné soudy sice vzaly za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva a že stěžovatel plnil na základě této smlouvy, ale plnění ze strany vedlejšího účastníka stěžovateli již za plnění ze smlouvy nepovažovaly, jednalo se o extrémní nesoulad právního závěru s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková vada řízení zakládá porušení článku 36 odst. 1 Listiny. | |
| IV. ÚS 405/16 | 19. 7. 2016 | Obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li otázku střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry nabyvatelů nemovitosti a odmítnou-li tomuto právu v odůvodněných případech poskytnout ochranu, jak to vyžaduje ustálený právní názor Ústavního soudu. Takový postup je v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a v právním státě je nepřijatelný. | |
| IV. ÚS 899/16 | 19. 7. 2016 | Pokud kasační soud odmítl kasační stížnost žalobce s chybným odůvodněním, že žalobce neodstranil vady kasační stížnosti, ačkoliv ve skutečnosti vady kasační stížnosti byly žalobcem odstraněny, došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z hlediska práva na přístup k soudu. Ta skutečnost, že žalobce omylem uvedl na podání, směřujícím k odstranění vad kasační stížnosti, nesprávnou spisovou značku, není dostatečným důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti. | |
| I. ÚS 2804/15 | 19. 7. 2016 | Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). | |
| III. ÚS 798/15 | 19. 7. 2016 | I. Nikoliv každý právní úkon, jenž se jeví protiprávním, stíhá sankce neplatnosti, a to i neplatnosti absolutní. Konkrétní následek protiprávnosti (z povahy věci samé) nelze řešit jinak než poměřováním hodnot, které má zákon chránit. Takovými hodnotami jsou zákonnost a veřejný pořádek na straně jedné a (závěrem o neplatnosti právního úkonu) zasažená autonomie vůle jedinců upravit si své vzájemné vztahy na straně druhé. II. Z rozhodnutí obecného soudu proto musí být zřejmé, jaký konkrétní zájem (čí, v jaké době a proč) má být zvažovanou sankcí neplatnosti chráněn a jaký zasažen, a tudíž, zda by tato sankce obstála při poměřování zákonem chráněných hodnot z hlediska důsledků, které nastaly pro stěžovatelku a které pro veřejný zájem, a to na základě zjištění skutečné vůle smluvních stran a posouzení konkrétních okolností, za nichž k uzavření smlouvy došlo. | |
| III. ÚS 1073/15 | 19. 7. 2016 | K porušení ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) dochází rovněž tehdy, jestliže orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostávají do extrémního nesouladu s přijatými skutkovými zjištěními. Závěr o nepřímém (eventuálním) úmyslu, tj. že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [podle konstatování soudů v dané věci ve formě smíření, srov. §15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákoníku], musí nacházet oporu v konkrétně zjištěných skutečnostech. Úmysl pachatele nelze pouze předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož obviněnému musí být vina p ... | |
| IV. ÚS 3470/15 | 19. 7. 2016 | Obecné soudy jsou povinny řádně a důsledně zjistit skutkový stav věci, zejména v nesporném řízení ovládaném vyšetřovací zásadou, subsumovat jej pod příslušná ustanovení právních předpisů a vycházejíce z něj zaujmout právní hodnocení věci. Zatímco skutkové okolnosti soud zjišťuje prostřednictvím dokazování, zhodnotit právní stránku věci a vyslovit určující závěry je povinen výlučně soud, který není oprávněn přenášet tuto činnost na znalce, a to ani v případech, kdy esenciální roli pro rozhodnutí hraje posouzení skutečností, k nimž je třeba jeho odborných znalostí. Jednou ze základních zásad soudního řízení je jeho ústnost, přímost a veřejnost [čl. 96 odst. 2 Ústavy, §6 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Ústnost řízení se projevuje mj. v ustanovení §127 odst. 1 poslední věty o. s. ř., podle kterého je vedle písemného posudku zásadně třeba znalce vyslechnout při jednání, při ... | |
| III. ÚS 1607/16 | 19. 7. 2016 | I. Namítá-li stěžovatel, že ustanovení §412 odst. 1 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), mu coby dlužníku po schválení oddlužení ukládá povinnost nepřijímat na sebe žádné nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti plnit, nemůže to vést k závěru, že je tím vyloučena aplikace čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Použití příjmů na výdaje za právní pomoc je součástí realizace ústavního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by se plnění povinnosti podle §412 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona dostávalo do rozporu s tímto ústavně zaručeným právem v situaci, kdy by měl stěžovatel skutečně tyto náklady hradit a kdy zákon, na který čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod odkazuje, stanoví, že obhájce již v přípravném řízení trestním mít musí. | |
| IV. ÚS 842/16 | 19. 7. 2016 | V situaci, kdy soud vyzval žalovaného k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. a žalovaný výzvě vyhověl podáním, při jehož odeslání došlo k chybě, v důsledku níž bylo podání odesláno nekompletní, nesmí soud vydat rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., aniž by žalovaného vhodným způsobem upozornil, že jeho podání považuje za nedostatečné, je-li to s ohledem na běh lhůty a dostupné informace v jeho možnostech. | |
| II. ÚS 1687/16 | 12. 7. 2016 | Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Za "stanovený postup" je třeba považovat i včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu stanovené. Nesprávné posouzení splnění této podmínky je porušením základního práva této osoby na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| III. ÚS 2736/15 | 12. 7. 2016 | Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. Takovýto zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost nezletilého porozumět významu řízení tento navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby tento nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda se v konk ... | |
| III. ÚS 1029/15 | 7. 7. 2016 | I. Polehčující nebo exkulpační okolností v trestním řízení ani diskriminujícím opatřením nemůže být okolnost, že pachatelem trestného činu je voják z povolání, který může být na základě odsouzení za trestný čin propuštěn ze služebního poměru, neboť nejde o "trestněprávní důsledek" ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, nýbrž o předpoklad vzniku a trvání takového služebního poměru podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů. II. Ústavní soud, který posuzuje ústavnost postupu uložení trestní sankce, proto nemůže případné rozhodnutí služebního orgánu ani předjímat, ani do něj jinak a priori zasahovat, neboť možné rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru je v kompetenci nikoli trestního soudu, nýbrž služebního orgánu stěžovatele, proti kterému je otevřena cesta obrany ve správním soudnictví. | |
| IV. ÚS 3250/14 | 1. 7. 2016 | Exekuční soud i soudní exekutor porušili právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, pokud jej zavázali k úhradě nákladů exekuce, které nebyly soudním exekutorem přihlášeny do insolvenčního řízení, ačkoli přihlášeny být měly, za situace, kdy byl stěžovatel insolvenčním soudem od placení těchto pohledávek osvobozen, přičemž tento svůj postup opřeli o takový výklad příslušných zákonných ustanovení, který nelze považovat za ústavně konformní. | |
| I. ÚS 2178/15 | 1. 7. 2016 | Při zkoumání dodržení podmínek §142a odst. 1 občanského soudního řádu, tedy zaslání tzv. předžalobní výzvy jako předpokladu pro přiznání nákladů řízení úspěšnému žalobci, jsou obecné soudy povinny zvážit, zda si je žalovaný vědom výše a titulu svého závazku. Nezohlednění skutečného významu §142a občanského soudního řádu, jímž je zamezení neúměrnému a neúčelnému navyšování nákladů soudního řízení, je projevem přepjatého formalismu a má za následek porušení práva žalobce na spravedlivý proces. | |
| III. ÚS 3713/15 | 30. 6. 2016 | I. Ústavní soud v judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že porušení práva na spravedlivý proces představuje ústavně nekonformní výklad aplikovaného ustanovení. II. Výjimka ze zákonných předpokladů pro výkon pedagogické činnosti zakotvená v §32 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, primárně cílila na osoby, jež i přes nedostatek odborné kvalifikace konkrétní předmět před účinností tohoto zákona vyučovaly a vzhledem k jejich zkušenostem a často dlouholeté praxi jim dal zákonodárce možnost, aby potřebné vzdělání dodatečně získaly. Ústavní soud si je vědom, že tato výjimka, v souladu s níž mohly být jednotlivě předměty po přechodnou dobu vyučovány i osobami bez potřebné odborné kvalifikace, často umožňovala zajišťovat výuku, která by se jinak nemohla uskutečnit. Není však z ústavního hlediska akceptovatelné, aby z tohoto ustanovení bylo dovozováno porušení povinností vyplývajících z jiných právních předpisů [např. ve smysl ... | |
| Pl. ÚS 18/15 | 28. 6. 2016 | 2 | Z hlediska tvrzeného porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy lze konstatovat, že důvod rozlišování, který je použit zákonodárcem v nyní posuzovaném případě (tedy výše a struktura příjmu), není v kontextu účelu, pro který je tento důvod použit (stanovení daňové zátěže), takovým důvodem rozlišování, který by bylo možno podřadit pod demonstrativní výčet charakteristik vymezených v čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy. Kritérium daňového základu je kritériem morálně neutrálním, nijak a priori podezřelým a pro daňovou legislativu běžným a v podstatě nezbytným. Porušení práva na rovné zacházení je podmíněno různým zacházením se subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.)]. Rozdílné zacházení pak spočívá v odlišném daňovém zatížení druhé skupiny, přičemž toto odlišné daňové zatížení jde k ... |
| II. ÚS 169/16 | 24. 6. 2016 | Přehodnocení důvodů pro zachování či změnu uplatněného modelu výchovy a péče rodičů o dítě musí být komplexní a podrobné, přičemž v každé jeho složce je předním hlediskem nejlepší zájem dítěte. Není dostačujícím zjištění, že nezletilá režim střídavé péče, spojený s docházkou do prvního ročníku dvou, navíc od sebe značně vzdálených základních škol, ve formálním smyslu zvládla. Je třeba také zkoumat, jaký vliv má zvolené řešení na její psychiku, zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky, být součástí kolektivu, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství. Nikoliv bez dalšího ? zahájení školní docházky představuje změnu poměrů ve smyslu §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odůvodňující přehodnocení úpravy péče o dítě. Zda tomu tak je či není, je nutno vždy posuzovat především optikou zájmu dítěte. Rozhodnutí odvolacího soudu, které se řádně nevypořádalo se znaleckým posudkem o otázce, zda střídavá péče znamená pro nezletilou neúnosnou zátěž v situaci, kdy začala navštěvo ... | |
| II. ÚS 455/16 | 24. 6. 2016 | Považovala-li žalovaná chirurgický zákrok důvodně za nepřijatelně rizikový, byla informace o jeho neproveditelnosti poskytnutá stěžovatelce projevem úrovně jejích odborných poznatků, která limitovala i její představivost ohledně případné schopnosti jiného zdravotnického zařízení chirurgický zákrok s ještě přijatelnou mírou rizika provést. Takový postup svědčí nikoli o porušení povinnosti poskytovat zdravotní péči "v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy" podle §11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, či §31 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ale spíše o systémem zdravotní péče daných rozdílech v profesní kvalitě práce mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními, z nichž v jednom byl posléze chirurgický zákrok proveden. Závěr odvolacího soudu, že se nejedná o právní otázku rozhodnou pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na náhradu škody, není por ... | |
| I. ÚS 520/16 | 22. 6. 2016 | V situaci "tvrzení proti tvrzení" jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci obecné soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi stojící proti výpovědi obviněného představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces pak rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku říz ... | |
| I. ÚS 794/16 | 21. 6. 2016 | Odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu pouze proto, aby prosadil své vlastní hodnocení důkazů, které však sám neprovedl. Ústavně neakceptovatelné zasahování do skutkových zjištění nalézacího soudu nelze označit za závazný právní názor ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu a následné nerespektování tohoto právního názoru ze strany nalézacího soudu označit za dostatečný důvod přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci podle ustanovení §262 trestního řádu. Je totiž v rozporu s právem na zákonného soudce (a tedy s čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud závěr odvolacího soudu o nutnosti postupu podle §262 trestního řádu spočívá na důvodech nepřípustných nebo není náležitě odůvodněn. | |
| I. ÚS 919/16 | 20. 6. 2016 | Při interpretaci ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé ..." nelze dospět k závěru, že by bylo podstatné, zda tyto skutečnosti nebo důkazy již existovaly v době rozhodování nalézacího soudu nebo odvolacího soudu, neboť rozhodující je, že tyto skutečnosti nebo důkazy dříve soudu (nalézacímu i odvolacímu) neznámé "vyšly najevo", tedy se objevily kdykoli později, a to včetně doby po právní moci napadeného rozhodnutí. Pokud by nebylo možné skutečnost, že rozhodnutím v rámci přezkumného řízení podle správního řádu byl původní zákaz činnosti zrušen výslovně s účinky ex tunc, úspěšně uplatnit v rámci návrhu na obnovu řízení, bylo by vyvození či nevyvození trestněprávní odpovědnosti stěžovatele závislé na délce řízení u přezkumného orgánu, tedy skutečnosti nezávislé na přičinění či vůli stěžovatele. Takový výklad nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat. | |
| IV. ÚS 1280/16 | 20. 6. 2016 | Obecné soudy jsou v řízeních, pro která zákon ukládá povinné zastoupení advokátem, tedy i v řízení o kasační stížnosti podle §105 odst. 2 s. ř. s., povinny činit za účelem naplnění požadavků zákona i ochrany práv a právem chráněných zájmů účastníků potřebné úkony směřující k tomu, aby zastoupení bylo zajištěno po celou dobu procesu od zahájení až do jeho pravomocného skončení - včetně části řízení mezi vyhlášením konečného rozhodnutí a jeho nabytím právní moci. | |
| IV. ÚS 3623/15 | 16. 6. 2016 | V řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§176 až 180 občanského soudního řádu) soud ve věci samé rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení. K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 2769/15 | 15. 6. 2016 | Rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Jen takový výklad §41-45 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je ústavně konformní. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudc ... | |
| Pl. ÚS 7/15 | 14. 6. 2016 | 2 | 1. Podstata institutu osvojení dítěte spočívá v přijetí cizího dítěte za vlastní se všemi s tím spojenými právními důsledky. Osvojení a další formy tzv. náhradní rodinné výchovy by však měly být vnímány vždy jen jako náhradní řešení v případě krize přirozené rodiny, jejichž cílem je co nejlepší zájem dítěte. Současný zákonodárce upřednostňuje osvojení dítěte manželi (resp. jedním z nich), a to proto, že je v primárním zájmu dětí, aby jim byla poskytnuta možnost žít v "úplné" rodině ve standardním pojetí. Upřednostnění právě této formy vzájemného soužití považuje rovněž Ústavní soud za plně ústavně konformní, neboť odpovídá podstatě institutu manželství coby nejtěsnější formy soužití dvou osob různého pohlaví, k němuž dochází na základě jejich svobodného rozhodnutí a s nímž je spojena nejen řada práv, nýbrž také povinností. Tím se manželství zásadně odlišuje od jiných forem vzájemného soužití, a proto také právě institut manželství dává a priori největší předpoklad pro naplnění účelu os ... |