Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2016

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 756/16 14. 6. 2016 Při určování výše výživného je třeba přihlížet nejen k fakticky dosahovaným příjmům a majetkovým poměrům otce, ale i jeho současné manželky. Rozhodnutí odvolacího soudu, který postavil svůj závěr o tom, že v poměrech rodičů a dítěte nedošlo oproti stavu při předchozím rozsudku o výživném k podstatné změně, výlučně na uplynutí necelých dvou let od právní moci předchozího rozsudku, postrádá jakékoli relevantní odůvodnění, a odporuje proto zásadám spravedlivého procesu podle Listiny základních práv a svobod a relevantní judikatuře Ústavního soudu.
I. ÚS 3324/15 14. 6. 2016 Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevyplývá povinnost soudů dávat podrobnou odpověď na každý argument účastníka. Jde-li však o argument, který je zásadní pro rozhodnutí, soud na něj v zásadě musí explicitně reagovat. V případě odůvodnění odvolacího soudu sice obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu prvního stupně, to však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. V takovém případě i odvolací soud na ně musí explicitně reagovat. Obecný soud nemůže ignorovat argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat. Přesně takový postup nakonec předpokládá i §13 občanského zákoníku. Podle něj každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s je ...
IV. ÚS 2370/15 14. 6. 2016 Soud prvního stupně tím, že při posuzování důvodnosti žaloby stěžovatelů vycházel z takového výkladu zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění pozdějších předpisů, který není ústavně konformní, když nerespektuje mezinárodní závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii (čl. 1 odst. 2, čl. 10a odst. 1 Ústavy), porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 2787/15 14. 6. 2016 I. Předpokladem postupu obecného soudu v řízení o složení peněžité záruky podle §73a trestního řádu je postavení najisto, kdo takovou záruku skládá, a kdo tedy je ve vztahu k veřejné moci (státu) jako její složitel, a nikoli, kdo je ve vztahu k obviněnému jako ten, kdo mu takové prostředky poskytl, aby sám obviněný takovou peněžitou záruku složil. II. Z důvodu ochrany zájmů složitele peněžité záruky je třeba vyžadovat, aby obecný soud, jako orgán ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy České republiky), před přijetím peněžité záruky ověřil, zda se osobě záruku skládající dostalo poučení podle §73a odst. 9 trestního řádu, protože bez ohledu na obecné označení tohoto institutu jako "kauce", v případě, že peněžitou záruku složila jiná osoba než obviněný, je její vrácení podmíněno nikoli budoucím "smluveným" chováním složitele, nýbrž chováním obviněného, a to dokonce nejen budoucím, nýbrž i takovým, které mu je kladeno ve smyslu §73a odst. 6 až 8 trestního řádu za vinu. Stejně tak j ...
IV. ÚS 778/16 14. 6. 2016 Skutečnost, že stěžovatel v řízení před civilními soudy vystupoval v postavení vedlejšího účastníka, není sama o sobě důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, nemůže být ani porušeno právo stěžovatele-vedlejšího účastníka na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ústavní stížnost je v tomto smyslu ratione materiae zjevně neopodstatněná.
I. ÚS 3964/14 13. 6. 2016 K diskriminaci stěžovatelky došlo neústavní preferencí socialistického či družstevního vlastnictví, obsaženého v §3 vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Zakarpatské Ukrajiny, přičemž dnes je bezvýjimečně garantována rovná ochrana vlastnického práva. Za minulého režimu se jednalo o projev marxistického třídního přístupu, který podobně jako rasově podmíněné zákonodárství protiprávně rozděloval občany do nestejných kategorií. Takový přístup není v dnešní době možno přijmout. Přitom je nutno podotknout, že ani v tehdejší mezistátní smlouvě mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině, publikované pod č. 186/1946 Sb., ani v restitučním zákoně č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou, podobné diskriminační ustanovení nebylo obsaženo, to přinesla až prová ...
I. ÚS 36/15 13. 6. 2016 Zabráním náhradní hodnoty podle §102 trestního zákoníku nelze dodatečně, po právní moci odsuzujícího rozsudku, doplňovat trestní sankci, jestliže soud při rozhodování o vině a trestu neuložil trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci či jiné majetkové hodnoty podle příslušných ustanovení trestního zákoníku (dotčení zásady ne bis in idem). Neuložení takového druhu trestu nelze nahrazovat postupem podle §101 trestního zákoníku (zabrání věci), a tím spíše ne podle jeho ustanovení §102 (zabrání náhradní hodnoty za takovou věc). Zabrání náhradní hodnoty je ochranným opatřením (a tedy samostatnou kategorií trestněprávních sankcí), jehož smyslem je zejména předcházet zničení, poškozování nebo znehodnocování věcí, motivovanému snahou zmařit zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Jinak řečeno, smyslem uložení trestu je také odčerpání majetkového prospěchu získaného trestnou činností. Přednostním prostředkem k dosažení tohoto cíle je uložení takového trestu, který postihne pachatele ...
Pl. ÚS 4/16 7. 6. 2016 2 Vymezení výjimečných případů, kdy je doba nočního klidu stanovena dobou kratší, než stanoví zákon, nebo není stanovena vůbec, nelze vázat na konkrétního pořadatele akce, byť by jím byla obec samotná.
III. ÚS 905/13 7. 6. 2016 Předpokladem pro nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků jako neodkladného a neopakovatelného úkonu je existence důvodného podezření o tom, že byl spáchán trestný čin. I přesto, že se jedná o počáteční fázi řízení, musí mít orgány činné v trestním řízení k dispozici dostatek informací a důkazů, které jsou o existenci důvodného podezření způsobilé přesvědčit objektivního pozorovatele. Nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků bez náležitého prošetření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je nepřiměřeným zásahem do práva na soukromí zaručeného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na domovní svobodu dle čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že orgány činné v trestním řízení konají v dobré víře ve správnost informací uvedených v trestním oznámení, jestliže při vynaložení rozumného úsilí k ověření těchto informací mohly nedůvodnému zásahu do základních práv zabránit.
II. ÚS 3219/15 7. 6. 2016 I. Náhrada za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod plnila ve věcech týkajících se regulace nájemného funkci zmírnění omezení vlastnického práva dotčených pronajímatelů, přičemž její rozsah měl být soudem určen tak, aby při jejím poskytnutí bylo možné zásah do vlastnického práva považovat (ve svém celku) za ústavně konformní. Tímto předpokladem byla výše této náhrady rovněž limitována. Její přiznání ve větším rozsahu než toliko nezbytném pro dosažení jejího účelu by již šlo nad rámec její ústavní záruky a k jejímu přiznání by mohlo dojít jen na základě příslušného zákona, který by pro takovýto nárok vytvořil právní základ. II. Není v rozporu s ústavní zárukou podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jestliže se náhrada za nucené omezení vlastnického práva, na kterou vznikl nárok v důsledku regulace nájemného (resp. absence zákonné úpravy jednostranného zvyšování nájemného) v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2006 neb ...
IV. ÚS 856/15 7. 6. 2016 U žadatelů o náhradu nemateriální újmy za zásah státu do jejich osobní svobody, ke kterému došlo před 18. 3. 1992 (okamžik závaznosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro Českou republiku), kteří podali žalobu před přijetím stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), je nutno zohlednit jejich legitimní očekávání vyplývající z předchozí judikatury Ústavního soudu.
IV. ÚS 3559/15 7. 6. 2016 Při rozhodování o nákladech řízení v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších vyhlášek, přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí obecné soudy zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků. V odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž moh ...
I. ÚS 3564/15 7. 6. 2016 Nemá-li být postupem soudů porušeno právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), jsou soudy ve sporech o plnění ze smlouvy vždy povinny hledat a zvolit takovou interpretaci žaloby, jakož i smlouvy samotné, která umožňuje meritorní projednání žaloby a vynucení povinnosti, k jejímuž plnění se smluvní strana ze své svobodné vůle zavázala. Není přípustné, aby soud skrýval věcné zamítnutí poskytnutí soudní ochrany nároku žalobce za odmítnutí jeho žaloby, a krátil tak práva obou stran sporu, které mají mít možnost přednést své argumenty a dozvědět se, jak je soud zhodnotil a proč jim nevyhověl či vyhověl.
I. ÚS 682/15 7. 6. 2016 I. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a jak již potvrdil i Ústavní soud [nález sp. zn. I. ÚS 2276/08 ze dne 24. 2. 2011 (N 25/60 SbNU 261)], v případě postoupení pohledávky může být dlužník ve sporu s postupníkem zbaven obrany zpochybněním platnosti postupní smlouvy jen tehdy, pokud mu bylo postoupení pohledávky platně oznámeno postupitelem. II. Pokud účastník v soudním řízení v určité věci předloží pravomocné soudní rozhodnutí z jiné, ale obdobné věci, která se v podstatných okolnostech shoduje s věcí projednávanou, pak jsou obecné soudy povinny toto jiné rozhodnutí zohlednit a argumentačně se s ním vypořádat, i kdyby se s jeho závěry neztotožnily, a naopak jej nemohou opominout jako irelevantní jen proto, že bylo vydáno ve věci jiných účastníků. To platí tím spíše tehdy, pokud některý z účastníků vystupuje v obou dotčených věcech. Nerespektováním tohoto požadavku dochází k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování a práva účastníka na spravedlivý proces.
III. ÚS 637/16 7. 6. 2016 I. Při přezkumu dodržení lhůty podle §174a odst. 1 trestního řádu je třeba vycházet z data vydání samotného rozhodnutí, nikoliv z momentu jeho doručení dotčeným osobám. II. Tato lhůta vymezuje vztah mezi nejvyšším státním zástupcem a nižšími státními zástupci a je lhůtou na rozhodnutí, která může být fakticky zkrácena jen porušením povinnosti státního zástupce zakotvené v §173a trestního řádu. Není lhůtou na doručení rozhodnutí nejvyššího státního zástupce dotčené osobě, popř. na doručení s tím souvisejících dalších rozhodnutí příslušného nižšího státního zástupce, která vyplývají z právního názoru vysloveného v napadeném rozhodnutí nejvyššího státního zástupce. III. Z hlediska osoby, vůči které bylo předtím trestní stíhání zastaveno, má význam z hlediska lhůty pro uplatnění možné obrany proti takovému rozhodnutí zákonem poskytnutým procesním prostředkem teprve doručení takového rozhodnutí, neboť se jím obnovuje zásah do jejího právního postavení.
Pl. ÚS 13/15 31. 5. 2016 2 Institut rozsudku pro uznání upravený v ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. není v rozporu s ústavním pořádkem, protože zákonná ustanovení umožňují ústavně souladný výklad. Při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání je však nutno postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc. S ohledem na ne právě vhodné označení rozsudku pro uznání, když žalovaný ve skutečnosti nárok neuznal, je pro větší důvěryhodnost rozhodnutí vhodné, pokud obecné soudy v odůvodnění jasně vysvětlí, že hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita.
Pl. ÚS 29/15 31. 5. 2016 2 Pokud nařízení obce (tržní řád) stanoví výjimku ze své působnosti pro slavnosti, sportovní podniky a jiné podobné akce v případech, kdy jsou obcí povoleny, vykračuje tím z mezí zákonného zmocnění podle §18 odst. 3 živnostenského zákona, neboť dané zmocnění opravňuje obec stanovit výjimky pro specifikované druhy prodeje zboží a poskytování služeb, přičemž tyto výjimky mají být vymezeny jako obecně závazné pravidlo pro případy určitého typu, nikoliv k tomu, aby na jeho základě mohly být obcí udělovány výjimky pro individuální případy (akce povolené obcí).
I. ÚS 955/16 31. 5. 2016 Za "stanovený postup" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba považovat i včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu stanovené. Nesprávné posouzení splnění této podmínky, jež by mělo za následek odmítnutí řádně a včas podaného návrhu, který by jinak mohl být věcné projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti. Rozhodnutím, kterým by byl takovýto procesní prostředek z uvedeného důvodu odmítnut, by bylo porušeno základní právo této osoby na spravedlivý proces.
II. ÚS 2635/15 31. 5. 2016 Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavádí pojem odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem státní moci, přičemž rozlišuje dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány (ustanovení §5). Vedle prvotní odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (ustanovení §7 až 12; specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě nebo trestu) zavádí i druhou formu objektivní odpovědnosti státu, která je spojena s nesprávným úředním postupem (ustanovení §13). Z hlediska charakteru této odpovědnosti citovaná ustanovení zakládají objektivní odpovědnost státu (tj. bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (ustanovení §2). Jedná se tedy o odpovědno ...
II. ÚS 1605/15 31. 5. 2016 Z práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci §150 občans ...
II. ÚS 3316/15 31. 5. 2016 Jestliže stěžovatelé ve svém dovolání namítají, že odvolací soud nařídil exekuci na splnění povinnosti, která není exekučním titulem uložena, jde o námitky nesprávného právního posouzení materiálních předpokladů vykonatelnosti exekučního titulu, a nikoliv nesouhlas stěžovatelů se skutkovými závěry odvolacího soudu, zda před podáním návrhu na zahájení exekuce došlo ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem, jak v odůvodnění napadeného usnesení stručně v závorce konstatuje Nejvyšší soud. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, respektive jeho odůvodnění, se míjí s argumentací obsaženou v předmětném dovolání, v důsledku čehož došlo k porušení práva stěžovatelů zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2748/15 31. 5. 2016 Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož je účastníkem nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možno z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje, nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zákonného zastoupení. Z těchto důvodů je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda v konkrétní věci se nejedná o situaci, kdy jsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 občanského soudního řádu. Jestliže matka jako zákonný zástupce převzala žalobu i s výzvou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání, aniž by jinak zájmy nezletilé hájila, učinila tak úkon, který byl spíše v neprospěch nezletilé, neboť zmařil možnost v řízen ...
III. ÚS 2065/15 31. 5. 2016 Závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti třetí osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí. Zanedbání potřebné míry opatrnosti jako předpoklad nedbalostního zavinění je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných důkazním postupem před obecnými soudy. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce, podle které došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zko ...
II. ÚS 1014/15 24. 5. 2016 Stěžovatel, který v exekučním řízení nebyl oprávněným ani povinným, nýbrž toliko osobou, jež v něm vystupovala z titulu uplatnění své pohledávky v jiném, po dobu probíhajícího řízení přerušeném exekučním řízení, přestává být účasten v tomto řízení okamžikem, kdy bylo o jeho právu či povinnosti pravomocně rozhodnuto. Proto byl Krajský soud v Hradci Králové, který k odvolání stěžovatele o jeho pohledávce z přerušené exekuce pravomocně rozhodl, povinen rozhodnout i o náhradě nákladů odvolacího řízení, a nikoliv odkázat stěžovatele na to, že toto rozhodnutí přísluší exekutorovi. Ten, zejména z důvodu vlastního zájmu na výsledku, nemůže rozhodovat o úhradě nákladů odvolacího řízení, jehož byl sám účastníkem. Pakliže odvolací soud takto nepostupoval, porušil ve vztahu k stěžovateli jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1121/15 24. 5. 2016 Pokud soud prvního stupně v trestním řízení rozhodne o zabrání věci (výnosu z trestné činnosti) podle §101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, zatímco soud druhého stupně - ačkoli označí závěry soudu prvního stupně za správné - své rozhodnutí založí na úvaze, že se skutečný výnos dohledat nepodařilo, a zabrána tak byla náhradní hodnota (§102 trestního zákoníku), zatíží své rozhodnutí nesrozumitelností a nepřezkoumatelností, a tím poruší čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v konečných důsledcích zasáhne základní právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (byly zabrány prostředky ve výši 19 595 180 Kč).
I. ÚS 1042/15 24. 5. 2016 I. Posouzení úrovně závažnosti špatného zacházení a naplnění intenzity nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je z podstaty věci relativní; závisí na všech okolnostech případu, zejména na době trvání zacházení, jeho fyzických a psychických účincích na oběť, úmyslu zasahujících osob, bezpečnostních rizicích pro zasahující i jiné osoby či existenci silného emočního napětí. II. Donucovací prostředky nesmí v žádném případě sloužit jako odplata či trest za neuposlechnutí výzvy policisty. Nepřijatelné je používání donucovacích prostředků, které jsou nezpůsobilé vést bezprostředně k žádanému cíli, ale jde v dané situaci spíše o odplatu za neuposlechnutí příkazu. III. Pokud osoba, která je zajištěna či jinak pod kontrolou policie, utrpí zranění, je povinností státu poskytnout věrohodné vysvětlení, jakým způsobem byla tato zranění způsobena. Pokud tak stát neučiní, vyvstane ...
IV. ÚS 529/16 17. 5. 2016 Obecný soud je povinen použít právní předpis jako celek. Není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení, v daném případě §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle něhož za společné úkony při zastupování více osob náleží advokátovi mimosmluvní odměna za každou zastupovanou osobu, avšak snížená o 20 %. Ve smyslu čl. 95 odst. 1 za středníkem Ústavy je sice obecný soud při rozhodování oprávněn nepoužít podzákonný předpis pro jeho nesoulad se zákonem, pokud tak ovšem hodlá učinit, musí svůj postup v tomto směru řádně odůvodnit. Dospěje-li obecný soud k závěru, že náhrada nákladů právního zastoupení je nepřiměřeně vysoká, pamatuje na to zákon v §60 odst. 7 s. ř. s., podle něhož, jsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů zcela nebo zčásti nepřiznává a uplatnit tzv. moderační (zmírňovací) právo. Také při postupu podle §60 odst. 7 ...
IV. ÚS 3173/15 17. 5. 2016 Pokud dojde v řízení k takovému excesu, že je podání ztraceno, nemůže jít takové pochybení soudu nikdy k tíži účastníka. Soudy musí vynaložit veškeré možné úsilí, aby toto své pochybení napravily, a nelze akceptovat stav, kdy řízení skončí neprojednáním ztraceného podání, i kdyby to znamenalo opakované vyzvání účastníka nebo přihlédnutí k podání, k němuž se za standardních okolností nepřihlíží; tím spíše v situaci, kdy je spolehlivě zjištěno, jaký obsah ztracené podání mělo.
I. ÚS 1437/15 17. 5. 2016 Právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) v řízení o stanovení výše výživného na děti je porušeno v případě, že soudem učiněná skutková zjištění ve vztahu k příjmové a majetkové situaci povinného rodiče jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, popřípadě není vůbec zřejmé, jak právní závěry dovodil z provedených důkazů.
I. ÚS 3363/14 17. 5. 2016 Podle čl. 39 Listiny může pouze zákon stanovit, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Žádná podmínka trestnosti (znak skutkové podstaty) nesmí být stanovena mocí výkonnou v podzákonném právním předpise; ten může, a to na základě dostatečného zákonného zmocnění, konkretizovat podrobnosti nezbytné pro posouzení příslušného jednání. V řízení o trestním obvinění, jehož podstatou je neoprávněný odběr elektřiny, musí jako minimální standard platit zásady pro zjišťování výše způsobené škody, které Ústavní soud vymezil v nálezu sp. zn. I. ÚS 668/15 ze dne 11. 8. 2015 (N 141/78 SbNU 183). Ve věcech neoprávněného odběru elektřiny by vždy mělo být cílem trestních soudů v rámci možností co nejpřesněji zjistit, jaká byla způsobená škoda. Její výpočet na základě vyhlášky bez dalšího v trestních věcech nepostačuje.
III. ÚS 1538/14 17. 5. 2016 Jedním z principů, které představují součást práva na spravedlivý proces a vylučují libovůli v rozhodování, je povinnost soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí řádně odůvodnil. Pokud Nejvyšší soud učiní závěr o nepřípustnosti dovolání a z toho důvodu dovolání usnesením odmítne, vyžaduje právo dovolatele na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby dovolací soud ve svém usnesení alespoň stručně, avšak současně přiléhavě k dovolacím námitkám a nastolené právní otázce dovolatele vyložil, jaké důvody jej vedly k uvedenému závěru. Konstatuje-li dovolací soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty svého kolegia, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání, je jeho usnesení o odmítnutí dovolání nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné.
IV. ÚS 2766/15 12. 5. 2016 Právu na spravedlivý proces a principu vyloučení libovůle odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tento požadavek, resp. povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí, vyplývá i z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tímto požadavkem je nutno rozumět přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, kdy rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu, přičemž jej nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Pokud stěžovatel tvrdil porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny či čl. 2 odst. 4 Ústavy, Ústavní soud uvádí, že tyto záruky byly v projednávané věci přímo použitelné. Ve vztahu k tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny platí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, došlo za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jenž však byl shledán. Ústavní soud dospěl k závěru, že n ...
IV. ÚS 2741/15 10. 5. 2016 Uplatňuje-li účastník řízení svůj nárok v řízení před soudem za situace, kdy o části tohoto nároku již bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým rozsudkem, znamená to, že i kdyby bylo dodatečně prokázáno, že jej tento účastník důvodně uplatnil v celém žalovaném rozsahu, jeho žalobě bude možné vyhovět jen ve zbývající - tedy doposud nerozhodnuté - části. Nad její rámec takovémuto rozhodnutí brání překážka věci rozsouzené (§159a odst. 4 občanského soudního řádu), jejímž smyslem je zajištění právní jistoty pro účastníky řízení tam, kde již bylo o určitém nároku či jeho části pravomocně rozhodnuto. Uvedená překážka však již sama o sobě nemá vliv na to, v jakém rozsahu lze uplatněný nárok v mezích stávajícího předmětu řízení přiznat. Snížení výsledné částky, která má být přiznána, o část, o které již bylo rozhodnuto, by přicházelo v úvahu jen v případě, jestliže by rozsudkem, jenž ji měl založit, bylo žalobě vyhověno, k čemuž však v dané věci nedošlo. V opačném případě by pro takovéto snížení ne ...
I. ÚS 3693/15 2. 5. 2016 Gramatickým výkladem ustanovení §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu lze dovodit, že text zákona vytváří procesní prostor pro možnou aktivitu obviněného. Soud následně posoudí otázku, zda obviněným případně uváděné okolnosti mohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Soud je však povinen obviněnému svým postupem umožnit, aby svou aktivitu mohl realizovat a okolnosti, které by mohly vést ke změně rozhodnutí o vazbě, uvést. Stěžovatelčino vazební stíhání se časově střetlo s rychlým sledem specifických životních událostí (závěr těhotenství, porod, péče o čerstvě narozené dítě). S ohledem na tyto okolnosti je nutné po obecných soudech požadovat, aby se zvláštní pečlivostí zkoumaly existenci podmínek dalšího trvání vazby a vytvořily procesní prostor pro vyjádření případných nových okolností podstatných pro rozhodování o vazbě.
II. ÚS 2520/15 26. 4. 2016 Podle dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu musí být omezení vlastnického práva jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází. Je-li veřejné prostranství ve vlastnictví jednotlivce užíváno především občany té obce, ve které se nachází, a jeho užívání jinými osobami (např. návštěvníky obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec obvykle i prospěšné (např. v podobě přímého ekonomického přínosu z vybíraných poplatků za takové užívání), vzniká obci povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku, na němž je veřejné prostranství, platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném způsobu vyrovnání. Pasivní legitimace obce je dána, pokud vlastník nabyl předmětný pozemek na smluvním základě, přičemž v době koupě se na něm nevyskytovala asfaltová pozemní komunikace. Naopak judikatura, která přiznává restituentům, jimž byl vydán pozemek, k němuž nemohou z důvodu nevratné změny účelu užívání ve prospěch veřejného ...
III. ÚS 3457/14 26. 4. 2016 Právo na svobodu projevu a z něj vyplývající právo na ochranu novinářského zdroje nejsou právy absolutními, nýbrž mohou být omezeny zákonem ve prospěch ochrany jiných ústavně chráněných zájmů. V souvislosti s probíhajícím trestním řízením může být takovýmto chráněným zájmem objasnění prošetřované trestné činnosti, včetně zabránění jejímu pokračování, opakování či dokonání. Ustanovení §88 trestního řádu představuje zákonný podklad pro případné prolomení ochrany novinářského zdroje, neboť umožňuje za splnění zákonných podmínek nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve vztahu k uživateli telefonní stanice, který je uveden v soudním příkaze, nehledě na to, zda jde o novináře či nikoliv. V případě nařizování odposlechu telefonní stanice užívané novinářem je kromě ostatních zákonných podmínek odposlechu nutné zvažovat také přiměřenost zásahu do práva na svobodu projevu vyplývající z konkrétních okolností případu. Při rozhodování o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního ...
I. ÚS 3235/15 26. 4. 2016 I. Je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud odvolací či dovolací soud nad rámec svého zákonného oprávnění (srov. §254 odst. 2 trestního řádu), jakož i procesních pravidel pro dokazování spekulativně mění skutková zjištění nalézacího soudu, aniž by provedl všechny relevantní důkazy, z nichž tato skutková zjištění vyplývají. Změny skutkových závěrů není možno provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů. Pokud je takové přehodnocení skutkových zjištění provedeno v neprospěch obžalovaného, pak je rovněž v rozporu s presumpcí neviny. II. Při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje. Neboli, závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku z ...
II. ÚS 688/16 26. 4. 2016 I na zastavené trestní stíhání v cizím státě je třeba použít příslušná ustanovení mezinárodních dohod o zamezení dvojího stíhání a rovněž ustanovení §11 odst. 2 trestního řádu, které v souvislosti s přijetím zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přesněji vymezuje, kdy se ve vztahu k rozhodnutím soudů jiných členských států Evropské unie uplatní překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae). Jestliže orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily, zda se v případě dílčích skutků vyjmenovaných v usnesení o zahájení trestního stíhání nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto ve Spolkové republice Německo, a tedy o překážku věci rozhodnuté ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie k čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, zasáhly tak svým postupem do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a porušily zásadu ne bis in idem, zaručené čl. 36 odst. 1, resp. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. ...
I. ÚS 2394/15 26. 4. 2016 V ústavní rovině není přijatelný způsob, jakým odvolací soud hodnotil (a následně interpretoval z hlediska kritérií odškodnění) obsah důkazu výslechem stěžovatelky. Na tom nic nemění charakter tohoto důkazu, jenž je podle konstantních závěrů procesualistické nauky důkazem podpůrným (srov. slova ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř. - "jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak"). Odvolací soud navíc hodnotil tento důkaz bez dalšího odlišně od soudu prvního stupně, ačkoli stěžovatelku vyslýchal a obsah její výpovědi hodnotil již právě prvostupňový soud. Odvolací soud obsah výpovědi stěžovatelky shrnul a nepřípustně "objektivizoval" do dvou svých závěrů. Uvedl, že v době trestního stíhání nebyla učiněna vůči stěžovatelce žádná opatření ze strany jejího zaměstnavatele, tato nadále vykonávala svou pracovní funkci a jednala s osobami i mimo městský úřad. Kromě toho uvedl, že stěžovatelka neztratila v téže době podporu svého syna ani svých rodičů, tito s ní soucítili, a měli-li pochybno ...
III. ÚS 755/15 26. 4. 2016 Důkazní prostředek identifikace znovupoznáním, resp. rekognice není jen procesním úkonem v trestním řízení podle §104b trestního řádu, resp. jedním ze zvláštních způsobů dokazování v trestním řízení, ale jedná se o metodu kriminalistické praxe, využívající schopnosti člověka znovu poznat předváděný objekt na základě paměťové stopy, podpořené asociací identifikačních vlastností předváděných objektů. Podle §125 občanského soudního řádu tak může být rekognice jako kriminalistická metoda využita jako důkazní prostředek i v civilním řízení. Způsob provedení dokazování za pomoci rekognice v řízení podle občanského soudního řádu uvedený zákon výslovně nepředepisuje, a je tak na soudu, aby způsob provedení tohoto důkazního prostředku určil. Jestliže byla v řízení podle občanského soudního řádu provedena rekognice způsobem, kdy byl poznávací osobě identifikovaný objekt nejprve přímo ukázán na fotografii a poté byla provedena rekognice in natura bez dalších přivzatých osob, je závěr odvolacího s ...
I. ÚS 41/15 25. 4. 2016 Postup obecného soudu, který se při řešení otázky věcné příslušnosti nijak nevypořádal s podrobnou argumentací stěžovatele a své rozhodnutí blíže nezdůvodnil, zakládá porušení práva na spravedlivý proces.
I. ÚS 3598/14 21. 4. 2016 I. Žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu podle §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nelze považovat za efektivní zákonný prostředek ochrany práva, jehož vyčerpáním je ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podmíněna přípustnost ústavní stížnosti, jestliže se účastník řízení dozvěděl o rozhodnutí, jež jí má být napadeno, teprve po uplynutí tříleté objektivní lhůty podle §234 odst. 2 občanského soudního řádu, odvíjející se ode dne, kdy tento rozsudek nabyl právní moci. II. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nijak nekomunikuje ani si nepřebírá zaslané písemnosti na žádné známé adrese. Takovýto zástupce ...
I. ÚS 3228/15 21. 4. 2016 Pokud i přesto, že věřitel vynaložil rozumně požadovatelné úsilí a cílenou snahu, aby dlužníka upomenul, a naplnil tím smysl povinné předžalobní výzvy podle §142a občanského soudního řádu, kterým je prevence před zbytečnými spory a ochrana před podáváním šikanózních žalobních návrhů, učiní soud závěr, že věřitel jako žalobce nesplnil zákonnou povinnost podle §142a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť nevyužil všechny jemu známé adresy žalovaného a nezaslal předžalobní výzvu na všechny tyto adresy, je takový výklad soudu natolik extenzivní, že se dostává do extrémního rozporu s účelem a smyslem zákona. Takové rozhodnutí soudu je třeba i přes skutečnost, že se jedná toliko o náklady řízení, posoudit jako rozhodnutí porušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Pl. ÚS 4/14 19. 4. 2016 2 1. V případech, kdy státní zástupce vystupuje v rámci přípravného řízení jako strana v řízení před soudem ve smyslu §12 odst. 6 trestního řádu a je nadán návrhovými oprávněními vůči soudu (zejména ve vztahu k provádění zajišťovacích úkonů podle hlavy čtvrté trestního řádu, včetně návrhů na vzetí do vazby), se zvláštní příslušnost státního zastupitelství uvedená v §15 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, neaplikuje, neboť se vztahuje toliko k výkonu dozoru podle §174 trestního řádu. V případech těchto návrhových oprávnění státních zástupců se tak určení příslušnosti soudu řídí obecnou úpravou v trestním řádu (§18). 2. Ústavně konformním výkladem §26 trestního řádu, souladným s čl. 38 odst. 1 Listiny, je nutno dospět k takovému závěru, že pokud příslušný návrh podává státní zástupce krajského nebo ...
IV. ÚS 3163/15 19. 4. 2016 Povinný v exekučním řízení není povinen nahradit škodu, která vznikne oprávněnému tím, že se účelně domáhá odstranění nezanedbatelných průtahů, jichž se dopustil exekuční soud. V exekučním řízení se o náhradě škody způsobené nezanedbatelnými průtahy exekučního soudu nerozhoduje. Podmínka stanovená v §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, že poškozený neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, je naplněna a projednání žaloby podle tohoto zákona nebrání skutečnost, že exekuční řízení dosud není skončeno.
II. ÚS 3489/15 19. 4. 2016 1. Primární účel pokuty uložené podle ustanovení §502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, nespočívá v sankcionování povinného rodiče za dobrovolné nesplnění povinnosti, nýbrž je prostředkem donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Jejím uložením je totiž sledována ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu, a má tak zásadně charakter prostředku směřujícího k ochraně práva na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy). 2. Pokud ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný rodič nemůže plnit povinnost stanovenou soudem z důvodu negativního postoje samotných nezletilých dětí, přičemž nebylo prokázáno, že by příčinou jejich negativního postoje bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany tohoto rodiče, nelze považovat podmínky pro uložení pokuty za naplněné. Uložení této pokuty totiž nesmí vést k prosazení "násilné" změny vůle (přání) nezleti ...
III. ÚS 3317/15 19. 4. 2016 Dospěje-li odvolací soud k závěru o věcné nesprávnosti výroku rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení věci, aniž by s ním v rozporu se zásadou zákazu překvapivých rozhodnutí účastníky seznámil a dal jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o postup, jímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 705/16 19. 4. 2016 Obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li otázku střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry nabyvatelů nemovitosti, jak to vyžaduje ustálený právní názor Ústavního soudu; tím se jejich postup dostává do v právním státě nepřijatelného rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
III. ÚS 3705/15 19. 4. 2016 Úvaha soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Jeho součástí je i hodnocení možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každého účastníka, tj. nejen na straně žalované, ale i na straně žalující. Nerespektování tohoto pravidla představuje porušení práva na spravedlivý proces. Pokud obecný soud zvažuje postup podle §150 občanského soudního řádu, pak z práva na spravedlivý proces vyplývá jeho povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby měli možnost vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva a vznášet případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.
II. ÚS 143/16 14. 4. 2016 I na zastavené trestní stíhání v cizím státu je třeba použít příslušná ustanovení mezinárodních dohod o zamezení dvojího stíhání a rovněž ustanovení §11 odst. 2 trestního řádu, které bylo jako nové ustanovení začleněno do tohoto procesního předpisu zákonem č. 105/2013 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Toto ustanovení totiž v návaznosti na čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody a související judikaturu Soudního dvora Evropské unie přesněji vymezuje, kdy se ve vztahu k rozhodnutím jiných členských států Evropské unie a tzv. přidružených států uplatní důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající v uplatnění překážky věci rozhodnuté. V případě stěžovatelky orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání přípustné z hlediska ustanovení ...

Za rok 2016 bylo zveřejněno 270 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 6 stran,
v čase 0,000100 sekundy z toho 0,000031 sekundy NoSQL databáze.