Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2016

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 3507/16 21. 12. 2016 Pouhá skutečnost, že účastník řízení ve svém dovolání neodkáže na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, nemůže vést k odmítnutí dovolání pro nemožnost pokračování v řízení z důvodu vady. Pokud Nejvyšší soud jen z tohoto důvodu dovolání pro vady odmítl, dopustil se tím zásahu do účastníkova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny; nadto Nejvyšší soud nedostál svým povinnostem plynoucím z čl. 4 Ústavy, jenž ukládá soudům chránit základní práva a svobody, a nerespektoval čl. 89 odst. 2 Ústavy stanovící, že nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány.
Pl. ÚS 3/14 20. 12. 2016 2 Účelem přijetí zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, bylo poskytnout osobám pronásledovaným represivními složkami totalitního státu důkazní materiál pro potřeby řízení o soudních a mimosoudních rehabilitacích, lustracích, majetkových restitucích aj. Vzhledem k veřejnosti těchto řízení bylo nutno chránit osobní údaje dotčených osob (nikoliv pronásledovatelů samotných) jejich anonymizací. Účel napadeného ustanovení zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o archivnictví") je však jiný: je jím zpřístupnění archiválií pocházejících z těchto svazků badatelům pro potřeby poznání minulosti jako předpoklad společenské sebereflexe. Podmínka předchozího souhlasu dotčených osob se zpřístupněním jejich údajů, které takto získané informace obsahují, obecně uplatňovaná podle §37 odst. 2 a 3 při nahlížení do archiválií mladších třiceti let, jejíž praktické na ...
II. ÚS 1765/14 20. 12. 2016 Ustanovení §112 občanského soudního řádu, podle něhož soud v zájmu hospodárnosti řízení může spojit ke společnému řízení věci, které spolu skutkově souvisejí nebo se týkají týchž účastníků, je třeba interpretovat nikoliv jen tak, že takové spojení je předmětem volné úvahy soudce, ale i z hlediska souladu procesního postupu soudu se zřetelem k principu proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. K samostatnému rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit - aby nebyl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod - pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. Pokud by zůstaly námitky stěžovatelky, která byla v době zahájení tří samostatných soudních řízení nezletilá a neměla ani dostatečné rodinné zázemí, takže její schopnost účinně se právně bránit byla velmi sporná, uplatněné v ústavní stížnosti bez odezvy, ocitla by se díky kumulaci nákladů na soudní spory (o nezaplaceném jízdném, přirážkách ...
III. ÚS 1047/16 20. 12. 2016 I. Základní podmínkou výjimečného použití §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ještě před zhodnocením "podstatného přesahu osobního zájmu stěžovatele" posouzení, zda byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho základních práv a svobod poskytuje. Tímto způsobem - za předpokladu onoho "podstatného přesahu" - zákonodárce poskytl beneficium uplatnit námitky porušení základního práva nebo svobody, které stěžovatel nevyčerpal z důvodu neznalosti, procesního pochybení nebo úmyslně, čímž se připravil o možnost argumentace rovněž v rovině tzv. podústavního práva. Vyčerpal-li však stěžovatel všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřichází použití postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu do úvahy, i když by na rozhodnutí mohl být rovněž veřejný nebo obecný zájem. II. Subsidiarita ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ...
III. ÚS 3067/13 20. 12. 2016 I. Otázka, jaká míra podílu na vzniklé újmě je z hlediska právní odpovědnosti relevantní, není otázkou skutkovou, nýbrž právní, a námitky směřující proti jejímu posouzení ze strany odvolacího soudu naplňují dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012). II. Označení takových dovolacích námitek za skutkovou otázku, a pominutí odpovědi na právní konsekvence z toho plynoucí, vede k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, neboť ten, kdo se "stanoveným postupem", jak to vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá svého tvrzeného práva, má nárok, aby soud v jeho věci "zákonem stanoveným způsobem" podle čl. 90 Ústavy České republiky rozhodl.
III. ÚS 3055/16 20. 12. 2016 I. Žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu podle §229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu nelze považovat za efektivní zákonný prostředek ochrany práva, jehož vyčerpáním je ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podmíněna přípustnost ústavní stížnosti, jestliže se účastník řízení dozvěděl o rozhodnutí, jež jí má být napadeno, teprve po uplynutí tříleté objektivní lhůty podle §234 odst. 2 občanského soudního řádu, odvíjející se ode dne, kdy tento rozsudek nabyl právní moci. II. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné s ohledem na zájem nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak i tehdy, jestliže zákonný zástupce nezletilého reálně nezastupoval, neboť se mu fakticky nepodařilo doručit písemnosti na žádnou známou adresu. V takovémto případě je povinností obecného soudu vžd ...
I. ÚS 3966/14 19. 12. 2016 Neexistuje žádný důvod, proč by účastnice civilního řízení o zaplacení dluhu vzniklého jízdou načerno neměla být o řízení vůbec informována. Pouze v případě zvolení zástupce svobodnou vůlí účastníka řízení totiž lze s jistotou dovodit, že o daném řízení ví, a lze na něm rozumně požadovat, aby nesl i případné negativní dopady jednání takového zástupce. Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců, ale i vůle nezletilého, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat.
Pl. ÚS 19/16 13. 12. 2016 2 1. Otázku financování poskytovatelů zdravotních služeb upravuje ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), jež předpokládá uzavírání "smluv o poskytování a úhradě hrazených služeb" mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli zdravotních služeb (odstavec 1), ty se však musí řídit tzv. rámcovou smlouvou, která "je výsledkem dohodovacího řízení mezi zástupci svazů zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových smluvních poskytovatelů zastupovaných svými zájmovými sdruženími" (odstavec 2); dohoda vzešlá na základě dohodovacího řízení je pak předvídána i za účelem stanovení hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení vždy na následující kalendářní rok (odstavec 5), přičemž v obou případech, kdy nedojde k dané dohodě ve stanovené lhůtě, anebo po posouzení jejího obsahu dospěje Ministerstvo zdravotnic ...
II. ÚS 934/16 13. 12. 2016 Při zkoumání míry způsobilosti člověka právně jednat vychází soud v řízení o svéprávnosti podle §38 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ze skutkových zjištění učiněných na základě posudku znalce, ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování. Bez provedení nově nařízeného znaleckého zkoumání nemůže soud dospět k dostatečnému zjištění skutečnosti, zda jsou nadále dány důvody, pro které byla stěžovatelka před osmi lety zbavena svéprávnosti. Okolnost, že se stěžovatelka odmítá podrobit znaleckému zkoumání, sama o sobě neodůvodňuje závěr, aby zůstala ve svéprávnosti omezena. Takový postup soudu svědčí o nerespektování §127 odst. 4 občanského soudního řádu, na jehož základě může předseda senátu dát účastníka ke znalci předvést, jestliže ho o možnosti předvedení poučil.
IV. ÚS 3594/16 13. 12. 2016 Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť odmítl kasační stížnost pro opožděné podání jejího doplnění, přestože bylo ve skutečnosti podáno včas. Vycházel z marného uplynutí lhůty podle výzvy soudu ke dni 22. 5. 2016, avšak přehlédl, že poslední den lhůty připadl na neděli, a byl jím tak podle §40 odst. 3 s. ř. s. teprve nejblíže následující pracovní den, tedy pondělí 23. 5. 2016, kdy byla kasační stížnost řádně doplněna.
II. ÚS 1189/15 13. 12. 2016 Je porušením základního práva na spravedlivý proces, nevypořádá-li se obecný soud dostatečně s předestřenou právní otázkou, a to navíc za situace, kdy v obdobné věci již rozhodl opačně. Pokud se totiž soud hodlá odchýlit od jiného rozhodnutí stejného soudu, podloženého pečlivým a podrobným výkladem nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropských společenství a relevantní judikatury Soudního dvora Evropské unie, klade tato skutečnost zvýšené nároky na odůvodnění rozhodnutí.
II. ÚS 262/16 13. 12. 2016 V případě dobrovolného splnění dlužné částky povinným ještě předtím, než se sám o exekuci dozvěděl, a kdy proto exekutor již nemohl vymoci nic, je základem pro určení jeho odměny částka nulová a náhradu hotových výdajů je nutno vyčíslit nikoliv paušální částkou, nýbrž pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly exekutorovi do okamžiku, než bylo dlužné plnění uhrazeno.
III. ÚS 84/14 13. 12. 2016 I. Nárok, o kterém rozhodl orgán veřejné správy, podléhá soudnímu přezkumu, není-li jeho přezkum vyloučen při respektování požadavků čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; protože jde o vztah orgánu veřejné správy a subjektu soukromého práva, nelze v pochybnostech možnost výluky přezkumu takového správního aktu odůvodnit zásahem do principu právní jistoty orgánu veřejné správy, neboť ve vztahu k veřejné moci jde jen o nápravu stavu vzniklého v důsledku zrušení nezákonného správního aktu. II. Ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, podle kterého "včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výp ...
III. ÚS 3567/14 13. 12. 2016 I. Mezi základní atributy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky patří princip právní jistoty, s nímž je neslučitelné, aby o téže věci bylo rozhodnuto dvakrát, neboť orgán veřejné moci může autoritativně rozhodnout "v tomtéž případě" ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, popř. čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky jen jednou. Jinak je porušen jeden ze základních procesních principů (překážka věci rozhodnuté) zaručený právem na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Nebyl-li dodržen zákonem stanovený procesní postup týkající se zjištění pravomoci orgánů veřejné moci podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, a nebylo-li zákonem předepsaným způsobem postaveno najisto, zda pravomoc soudu v dané věci je dána, a přesto bylo meritorně rozhodováno, dochází k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v souvislos ...
II. ÚS 1837/16 13. 12. 2016 Pokud má odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění než soud prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci, a nahrazovat tak hlavní líčení. Jestliže považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2015; viz také nálezy sp. zn. II. ÚS 3564/12 (N 38/68 SbNU 391); sp. zn. I. ÚS 1922/09 (N 196/54 SbNU 411); a sp. zn. I. ÚS 109/11 (N 72/61 SbNU 105)]. Jak uvádí trestněprávní doktrína: "[p]rovádění důkazů před odvolacím soudem bude pravidlem v případě zjištění vad napadeného rozsudku týkajících se skutkových zjištění. Odvolací soud zásadně doplní řízení důkazy potřebnými k t ...
Pl. ÚS-st. 44/16 6. 12. 2016 1 Ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, podle kterého: „Včas uplatněný nárok, pokud o něm nebylo rozhodnuto nebo pokud nedošlo k výplatě jednorázové peněžní částky, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice.“, je třeba z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a požadavku rovnosti v rámci skupin dědiců oprávněných osob podle čl. 11 odst. 1 in fine ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že umožňuje přístup k soudu dědicům nároku oprávněné osoby i za situace, kdy došlo k jejímu úmrtí po právní moci rozhodnutí správního orgánu o nároku ...
Pl. ÚS 32/15 6. 12. 2016 2 Zákon musí blíže vymezit alespoň okruh údajů, které musí plátce daně sdělovat správci daně v kontrolním hlášení. To nevylučuje případné zákonné zmocnění (čl. 79 odst. 3 Ústavy) ke stanovení konkrétních jednotlivých údajů Ministerstvem financí. Avšak muselo by se tak stát formou právního předpisu. Jen tak je možno zajistit pro plátce předvídatelnost údajů, které po nich bude stát požadovat. Bez významu pak jistě není ani možnost případné abstraktní kontroly ústavnosti ze strany Ústavního soudu, která je v případě pouhého formuláře vyloučena. Vymezení povinnosti toliko slovy "uvést v kontrolním hlášení předepsané údaje potřebné pro správu daně" představuje porušení ustanovení čl. 2 odst. 4, čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 2759/16 6. 12. 2016 K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo nebudou schopny nezávisle a nestranně rozhodnout, a je tak vyloučena i odůvodněná pochybnost o existenci takového vztahu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat například složení senátu nebo sukcese funkcí, z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pou ...
II. ÚS 2000/16 6. 12. 2016 Přestože vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti vychází ze zcela správného rozlišení rozdílné působnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze přisvědčit Nejvyššímu soudu v jeho závěru, že jakkoli rozpor s nálezy Ústavního soudu může zakládat důvodnost dovolání, nemůže jím být odůvodněna jeho přípustnost. Ústavní soud je naopak přesvědčen, že námitka dovolatele, že v jeho věci odvolací soud poté, co mu byla věc vrácena Ústavním soudem, právní závěry vyslovené ve zrušujícím nálezu nerespektoval, zakládá přípustnost dovolání, které tudíž nelze odmítnout formálně z důvodu, že stěžovatel nepodřadil svou námitku pod některý z dovolacích důvodů uvedených v §237 občanského soudního řádu. Nejde primárně o začlenění námitek pod některý z tam uvedených důvodů, nýbrž o to, aby dovolatel vzal v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu k dané věci, vymezil se vůči ní a tuto svoji aktivitu promítl do textu dovolání s tím, že uvede, která z podmínek zakládajících přípustnost dovolání je podle ně ...
I. ÚS 823/16 6. 12. 2016 Rozhodnutí soudů ve věci výchovy nezletilých dětí neobstojí ve světle požadavků čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pokud se nevypořádají s argumenty stěžovatele obsaženými v jeho návrhu svědčícími pro možnost střídavé výchovy dětí.
III. ÚS 910/16 6. 12. 2016 Nenařídil-li soud v odvolacím řízení, v němž podstatným způsobem na základě důvodů neuplatněných v odvolání snížil znalečné, jednání, na němž by znalci bylo umožněno, aby se vyjádřil k důvodům, na nichž soud založil své rozhodnutí, a hájil tak svoje právo na znalečné, došlo takovým postupem k porušení práva znalce na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 1580/16 5. 12. 2016 Obecný soud porušil základní právo stěžovatele, potažmo i posuzované na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud odvolací řízení zastavil za situace, kdy stěžovatel jako hmotněprávní opatrovník podal jménem posuzované odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ve věci omezení (navrácení) její svéprávnosti, následně nicméně kolizní opatrovník vzal toto odvolání rovněž jménem posuzované zpět. Odvolací soud byl povolán projednat odvolání meritorně, a to s přihlédnutím k povaze věci, kdy předmětem řízení byla esenciální otázka - omezení svéprávnosti osoby, která byla po desítky let zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům a není naprosto schopna samostatného života. Navíc za situace, kdy hmotněprávní opatrovník působící dlouhodobě v této funkci vyjadřoval jménem posuzované setrvalý nesouhlas se závěry nalézacího soudu podložený konzistentní argumentací, zatímco jednorázově ustanovený kolizní opatrovník vzal odvolání zpět poměrně prostým podáním obsah ...
I. ÚS 1663/16 30. 11. 2016 Soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody.
I. ÚS 1524/15 30. 11. 2016 Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší provádět výklad podústavního práva, zejména pokud nedospěje k závěru o zásahu do ústavně zaručených základních práv.
III. ÚS 3493/15 29. 11. 2016 Pokud by stěžovatelce právní úprava v rozhodném období přiznávala právo na "předčasný" starobní důchod, jednalo by se za okolností projednávaného případu o splnění podmínek pro možnost vzniku legitimního očekávání, že jí bude sociální dávka alespoň v rozsahu "předčasného" starobního důchodu přiznána, aniž by bylo překážkou, že v daném období žádost o přiznání "předčasného" starobního důchodu stěžovatelka nepodala. K založení legitimního očekávání není totiž nezbytné, aby bylo o daném nároku stěžovatelky na základě její žádosti rozhodnuto, nýbrž postačí, pokud byl takový nárok individualizovatelný na základě právní úpravy, resp. pokud stěžovatelka v předmětném období splňovala všechny podmínky zákonem stanovené pro přiznání "předčasného" starobního důchodu.
III. ÚS 3698/15 29. 11. 2016 Pokud ve sporu zahájeném na základě žaloby vlastníka pozemku vůči vlastníkovi odpadu obecné soudy nerespektují omezení dispozičního oprávnění vlastníka odpadu podle §12 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vylučují pasivní věcnou legitimaci vlastníka odpadu, jde o tzv. kvalifikovanou vadu porušující právo vlastníka pozemku na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 2433/15 29. 11. 2016 I. Při zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod rozhodnutím o návrhu na vydání předběžného opatření je povinností státu zajistit podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, aby v rámci soustavy soudů byla zajištěna náprava, a není-li to pro "nevratnost" zásahu možné, tak možnost posouzení případné újmy, jde-li o jedinou možnost nápravy (dopadů) takového neoprávněného zásahu. II. Proto je odvolací soud povinen přezkoumávat a případně pro nezákonnost rušit ta usnesení o (ne)nařízení předběžného opatření, jimiž je jinak "nevratně" zasahováno do základních práv a svobod dotčené osoby nebo kterými je poskytnutí právní ochrany odmítáno, a kde jedinou možností, jak odčinit negativní důsledky vyvolané jejich případnou nezákonností, je případná náhrada nemajetkové újmy.
II. ÚS 1113/16 29. 11. 2016 Přestože Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že plně respektuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, rozhodování o mimořádném opravném prostředku se v žádném případě nesmí ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Proto jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
I. ÚS 630/16 29. 11. 2016 Z požadavku, aby ústavně zaručené právo na právní pomoc bylo naopak v praxi účinné, je nutno za této situace dovodit povinnost všech orgánů veřejné moci vykládat instituty podústavního práva při zohlednění základního práva na právní pomoc a způsobem, který toto právo respektuje a podporuje, a nikoliv tak, že jej v důsledku popírá. Součástí práva na účinný opravný prostředek, které se aplikuje v případě vznesení hájitelného tvrzení, že existují závažné důvody domnívat se, že vyhošťovaná osoba bude v cílové zemi vystavena reálnému nebezpečí zabití, mučení či jiného špatného zacházení, je efektivní přístup k právní pomoci. Je povinností státu v případě vedení řízení o správním vyhoštění cizince, který je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a u něhož je nebezpečí porušení čl. 2 či 3 Úmluvy v cílové zemi hájitelné, zajistit cizinci účinný přístup k právní pomoci. Stát musí zajistit, že cizinec, který dosud není právně zastoupen, se v průběhu odvolací lhůty proti rozhodnutí o svém sprá ...
II. ÚS 866/16 24. 11. 2016 Jmenování opatrovníka je úkonem soudu, jenž je podmíněn splněním zákonem stanovených předpokladů. Z ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě, že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí jmenovaného) má, neboť tento je v řízení o svéprávnosti také v postavení účastníka. Účelem ustanovení opatrovníka však v žádném případě není pouze urychlení řízení, či dokonce účelové snížení zátěže soudu. Ústavní soud již dříve judikoval, že funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy posuzovaných osob, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření, opravných prostředků a vedení celého sporu za posuzovanou osobu tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Funkce opatrovníka nebyla v žádném případě procesním řádem zakotvena proto, aby usnadňovala činnost so ...
II. ÚS 2588/16 24. 11. 2016 V případě neexistence ustálené judikatury k této otázce nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Nicméně takový postup nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal [viz nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771)]. Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozsudku ovšem nijak neplyne, že krajský soud dřívější rozsudek svých kolegů vzal v potaz a navázal na něj. Doktrína přitom uvádí, že soud má znát svou vlastní judikaturu, tzn. i jiných soudců téhož soudu. Skutečnost, že rozdílně rozhodují soudci, případně senáty téhož soudu, narušuje důvěru občanů v prá ...
II. ÚS 1686/16 24. 11. 2016 Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání na základě nesprávné interpretace jeho textu odmítl jako nepřípustné. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se přitom podává, že za takové situace se jedná o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Tak se stalo i v nyní posuzovaném případě, v němž rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 2295/16 22. 11. 2016 Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je nutno interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží - v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán - odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním. Uplatňováním vlastního základního práva na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti, vyplývajícího z čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, obhájce zástupně uplatňuje i základní práva svého klienta na právní pomoc a obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ...
II. ÚS 2200/15 22. 11. 2016 1. Řízení o tzv. komunální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy se odlišuje od úpravy "obecné" ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, a to mimo jiné tím, že zatímco v řízení o obecné ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumá porušení výhradně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, u tzv. komunální ústavní stížnosti přezkoumává Ústavní soud nejen porušení ústavně zaručeného práva na územní samosprávu (čl. 8 Ústavy), nýbrž i zákonnost takového zásahu ve smyslu čl. 101 odst. 4 Ústavy, čímž se přezkumný práh snižuje na hranici zákonnosti. 2. Ochrana veřejné zeleně na veřejném prostranství je obecní záležitostí [§35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Činnost obce v rámci samostatné působnosti má však své limity určené principem legality (čl. 101 odst. 4 Ústavy) a výhrady zákona (čl. 104 odst. 1 Ústavy). Ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, proto nelze vykládat tak, že povinným subjektem v ...
IV. ÚS 2989/16 22. 11. 2016 Z pohledu ústavních vodítek interpretace a aplikace právních předpisů je třeba upřednostnit takový výklad §63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), že limitace úhrad za předčasné ukončení smlouvy na maximálně 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání se uplatní na veškeré účastnické smlouvy ukončené po nabytí účinnosti novelizace zákonem č. 214/2013 Sb., tj. od 8. 8. 2013, nikoli až na smlouvy ukončené po přizpůsobení smluvní dokumentace, v daném případě po změně bodu 8.3 všeobecných podmínek stěžovatelky ke dni 26. 1. 2014, byť se tak stalo v zákonné šestiměsíční lhůtě podle přechodného ustanovení čl. II tohoto zákona. V poměrech projednávané věci je při hledání ústavně konformního výkladu, který nejlépe šetří smysl a podstatu dotčených základních práv, třeba dovodit nepravou retroaktivitu zákona č. 214/2013 Sb. Omezení úhrady za předčasné ukon ...
IV. ÚS 1155/16 22. 11. 2016 Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování je povinnost dovolacího soudu, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něj byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání. Pokud obecný soud své rozhodnutí odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 3026/16 18. 11. 2016 I. Vznik a účinky fikce doručení jsou v ustanovení §64 odst. 4 trestního řádu konstruovány tak, že nastupují již samotným marným uplynutím desetidenní úložné lhůty a nejsou zpětně ovlivňovány žádnými dalšími úkony. Pokud citované ustanovení upravuje postup po vzniku fikce doručení, jde o úkony, na které není nijak vázána možnost k fikci doručení přihlížet. Účelem vhození zásilky do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je posílit pravděpodobnost, že písemnost, která je ve formálněprávním smyslu doručena, se do dispozice adresáta dostane také fakticky. Vhození do schránky adresáta nemá vliv na vznik fikce doručení ani na její účinek spočívající v určení počátku, a tím pádem i konce lhůty k podání stížnosti proti usnesení okresního soudu. II. V případě usnesení, jímž je rozhodnuto podle §330 trestního řádu o tom, že se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, je jediným ústavně konformním výklad, podle kterého takové rozhodnutí představuje z hlediska doručování vždy "důležitý dův ...
Pl. ÚS-st. 43/16 15. 11. 2016 1 Nevylučuje-li zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu, nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
III. ÚS 1224/16 15. 11. 2016 Pomine-li obecný soud při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce existenci ve Sbírce zákonů podle §57 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řádně vyhlášeného a vykonatelného nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno ustanovení, o které opřel své rozhodnutí, ačkoli práva a povinnosti již podle takového rozhodnutí nelze podle §71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vykonat, poruší tím ústavně zaručené právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
II. ÚS 1794/15 15. 11. 2016 Odkaz na zásadu přednosti unijního práva nemůže stěžovatele vyvázat ze základních procesních povinností, které mu ukládá vnitrostátní právo, především z povinnosti náležitě prokázat závadné jednání žalovaného. Pokud bylo soudem konstatováno jednorázové porušení unijních pravidel ochrany spotřebitele ze strany žalovaného, ale stěžovateli-spotřebitelské organizaci se nepodařilo prokázat opakovanost a soustavnost takového jednání, což jsou podmínky zajišťující vyváženost procesního postavení a ochranu oprávněných zájmů účastníků řízení, a v samotném sporu tedy úspěšný nebyl, je stěžovatel povinen hradit náklady právního zastoupení protistraně, neboť ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů žádné paušální osvobození spotřebitelských organizací od takové povinnosti nevyplývá.
II. ÚS 2490/15 8. 11. 2016 I. Kárné řízení nelze považovat za řízení trestní v autonomním smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vztahuje se na něj tedy jen civilní větev práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Kárné řízení však bez ohledu na nižší úroveň ochrany zaručené mu Úmluvou zůstává řízením, při němž kárný žalobce vystupuje vůči kárně obviněnému ve vrchnostenském postavení. Má-li být zachováno právo kárně obviněného na to, aby v kárném řízení nevypovídal, pak nelze připustit, aby jeho výpověď bylo možno nahradit vyjádřením posléze kárně obviněného, které tento učinil v předprocesní fázi vůči vrchnostenskému orgánu na výslovný dotaz tohoto orgánu. Opačný závěr by totiž znamenal faktické vyprázdnění důležitosti dokazování v samotném kárném řízení a přenesení těžiště dokazování do předprocesních fází bez záruky nejelementárnějších práv kárně obviněného. II. Procesně nezpůsobilý důkaz nelze v řízení před kárným soudem vůbec provést, jinak jde o pochybení k ...
II. ÚS 2571/16 8. 11. 2016 Změna judikatury není vyloučena a je namístě vždy, dospěje-li soud k závěru, že dosud aplikovaná interpretační alternativa není správná, tzn. že je méně přesvědčivá než jiné nabízející se způsoby výkladu, a že i při zohlednění hodnoty právní jistoty a s ní spojeného zájmu na stabilitě právních (a tedy společenských) vztahů nelze dosavadní interpretaci přesvědčivě hájit. Pokud se však soud domnívá, že by bylo vhodné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí dané věci, musí toto své rozhodnutí podložit dostatečnými argumenty a zároveň vstříc odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný. Pokud tak neučiní, může porušit právo na spravedlivý proces účastníků řízení.
II. ÚS 1000/16 8. 11. 2016 Porušením základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je i případ, kdy Nejvyšší soud zastaví dovolací řízení z důvodu chybějícího zastoupení advokátem, byť dovolatel předtím požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů za účelem podání dovolání a o této žádosti soud opomenul rozhodnout.
III. ÚS 525/15 8. 11. 2016 I. Právněstátní požadavek podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a ústavně zaručené právo podle čl. 39 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky na to, aby odvolací soud postupoval v trestním řízení zákonem stanoveným postupem a uložil pouze takový trest, popř. jinou újmu na právech či majetku, které předvídá zákon splňující podmínky ústavního pořádku a mezinárodních závazků České republiky, obsahuje i zásadu zákazu reformationis in peius podle §259 odst. 4 trestního řádu a contrario. II. Uplatnění tohoto zákazu je součástí požadavku řádně vedeného a řádně zakončeného trestního řízení před obecným soudem podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod; zpřísní-li soud vyššího stupně, jsa omezen zásadou zákazu reformationis in peius, alespoň jeden z uložených trestů, je třeba, aby z odůvodnění takového rozhodnutí byly zřejmé důvody pro takovou změnu. III. Odvolací soud musí odůvodnit změny, které oproti přezkoumávan ...
III. ÚS 2700/15 8. 11. 2016 Přezkum výkonu práva z hlediska jeho souladu s dobrými mravy (podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) je v zásadě vyhrazen obecným soudům, respektují-li ústavní kautely práva na spravedlivý proces; k porušení tohoto práva dojde, není-li námitka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dostatečně vypořádána v rámci širšího kontextu projednávané věci a chování účastníků sporu, takže není dostatečně zváženo chování obou stran, závěry obecných soudů směřují jen k jednání jedné ze stran, a proto jsou vůči straně druhé nepřiměřeně tvrdé, a příčí se tak požadavkům řádně vedeného procesu a ekvity.
II. ÚS 2950/16 7. 11. 2016 I. Ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odmítá odvolání proti usnesení o nařízení nebo prodloužení předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle §452 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, je přípustná i v případě, že stěžovatel nevyčerpal žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu. II. Uplynutí doby, na kterou bylo usnesením soudu prvního stupně podle §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlouženo předběžné opatření upravující poměry dítěte, není důvodem, který by odvolacímu soudu umožňoval odmítnout odvolání proti tomuto usnesení. III. Věcným projednáním odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, kterým se podle §460 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních prodlužuje předběžné opatření upravující poměry dítěte, a potvrzením tohoto usnesení je - za předpokladu, že potvrzující usnesení odvolacího soudu je ústavně konformní - zhojen zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu podle č ...
I. ÚS 1860/16 3. 11. 2016 1. Pokud soud použije jako důkaz proti obviněnému výpověď nepřítomného svědka, kterého obviněný nemohl vyslechnout, je třeba posoudit: 1. zda pro nepřítomnost svědka existoval dostatečný důvod; 2. jakou váhu tento důkaz měl - zda šlo o jediný či rozhodující důkaz nebo o důkaz se značnou vahou; a 3. zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Ve světle těchto tří kritérií je třeba posoudit, zda lze řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka, jako celek považovat za spravedlivé. 2. Skutečnost, že obviněný uprchl, nelze v rámci opakovaného řízení před soudem podle §306a odst. 2 trestního řádu vykládat jako konkludentní vzdání se práva na výslech svědků, neboť takový následek není pro obviněného předvídatelný.
I. ÚS 1764/16 3. 11. 2016 Základem rodinných vazeb je tradičně pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny; péče o děti se tak uskutečňuje primárně v rámci biologické rodiny. Institut náhradní rodinné péče, jehož účelem je zejména výkon osobní péče o dítě člověkem odlišným od rodiče, tak musí být pojmově pojímán jako subsidiární k péči vlastních rodičů. Otci dítěte nelze klást k tíži jeho legitimní snahu jednat v zájmu dítěte a - v situaci, kdy bylo svěřeno do pěstounské péče - o ně osobně pečovat tak, aby vytvořil co nejlepší podmínky pro jeho převzetí do své osobní péče. Tím, že obecné soudy nevzaly při výkladu zákona dostatečně v potaz rozsah osobní péče stěžovatele ve vztahu k jeho nezletilému dítěti v době, kdy bylo formálně svěřeno do pěstounské péče, a uložily stěžovateli povinnost hradit výživné státu za celou tuto dobu, nepřiměřeně zasáhly také do jeho majetkové sféry, tedy do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 913/16 1. 11. 2016 Při posuzování platnosti spotřebitelské smlouvy se obecné soudy musí zabývat celkovou vyvážeností práv účastníků smlouvy a vycházet z principu ochrany spotřebitele jako jednoho z klíčových principů současného občanského práva. Opačný postup vede k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2230/16 1. 11. 2016 "Jiným důvodem" zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu je i případ, kdy tímto výkonem dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Touto zjevnou nespravedlností je i případ, kdy stěžovatel sice je osobou těžce zdravotně postiženou a držitelem průkazu ZTP/P s nárokem na bezplatnou dopravu, nicméně přesto je proti němu vedena exekuce pro nezaplacení jízdného, byť je zřejmé, že tento dluh mu vůbec nemohl vzniknout, protože žádnou svoji právní povinnost ani porušit nemohl.

Za rok 2016 bylo zveřejněno 270 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 6 stran,
v čase 0,000101 sekundy z toho 0,000029 sekundy NoSQL databáze.