Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2017

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 2672/17 17. 10. 2017 Delegace vhodná podle §12 odst. 2 o. s. ř. je porušením ústavního práva stěžovatelů na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť z napadeného usnesení nevyplývají závažné a mimořádné skutečnosti, které by změnu příslušnosti soudu odůvodnily. Na základě pouhého očekávání hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci bez náležitého odůvodnění, vypořádání námitek a přihlédnutí k okolnostem souzené věci nelze věc delegovat.
IV. ÚS 1378/16 17. 10. 2017 Z článku 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, stejně jako z článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujících svobodu projevu, plyne i právo na informace ve veřejném zájmu, jež mohou zahrnovat i osobní údaje jednotlivců týkající se jejich odměn za práci. Právo na informace ve veřejném zájmu není absolutní; pokud jeho výkon zasahuje do práva na ochranu soukromého života, chráněného článkem 10 Listiny a článkem 8 Úmluvy, je nutno v každém jednotlivém případě všechna tato práva poměřovat a zajistit mezi nimi spravedlivou rovnováhu, neboť jde o práva rovnocenná. Takovou povinnost mají i všechny subjekty aplikující relevantní právní úpravu, obsaženou v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, tj. osoby poskytující informaci, správní orgány a soudy v systému správního soudnictví. Žádným zákonem nelze abstraktně vyloučit ochranu základních práv a svobod, zaručenou ústavním pořádkem. V každém jednotlivém případě s ...
I. ÚS 269/16 17. 10. 2017 Při rozhodování o náhradě nákladů v řízení o žalobě na určení vlastnického práva je soud povinen při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti vyjít z ustanovení §9 odst. 3 písm. a), respektive ustanovení §9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Je tedy zapotřebí při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč.
I. ÚS 1653/17 17. 10. 2017 Zákonem stanovený požadavek, aby smlouva - jako je i dohoda o narovnání - měla písemnou formu, je s ohledem na princip ochrany autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny třeba chápat tak, že z písemných projevů stran musí být zjistitelné, že došlo ke shodě jejich vůle. Pokud by shodná vůle stran měla být projevena v jediném dokumentu či na jediné listině, musel by to zákon výslovně stanovit, jako to činil například u smluv o převodu nemovitosti (§46 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; srov. obdobně §561 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ohledně právních jednání týkajících se věcných práv k nemovitým věcem).
I. ÚS 2500/17 17. 10. 2017 Shledá-li Nejvyšší soud vadu dovolání v tom, že dovolatelé neuvedli, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, ačkoliv dovolatelé na relevantní rozhodovací praxi ve svém podání odkazovali, jedná v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces. Pokud se dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel totiž nemůže být "sankcionován" odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti.
II. ÚS 1398/17 17. 10. 2017 1. Omezení osobní svobody v podobě zadržení, zatčení, uvalení vazby či jiné formy detence nebo uvěznění staví osobu do pozice určité bezbrannosti. Proto dochází k obrácení důkazního břemene, a pokud stát např. zadrží oběť v dobrém zdravotním stavu a při propuštění má tato oběť zranění, pak je na státu, aby poskytl dostatečné a přesvědčivé vysvětlení, jak byla tato zranění způsobena. Jestliže tak neučiní, může to vést ke shledání porušení čl. 3 Úmluvy. 2. K použití této vyvratitelné domněnky však musí osoby, které tvrdí, že jsou oběťmi násilí, vznést alespoň tzv. hájitelné tvrzení. To je takové tvrzení, které není zcela nedůvěryhodné a nepravděpodobné, je možné i časově, je dostatečně konkrétní a v čase neměnné. Je pak věcí státu, aby poskytl věrohodné vysvětlení, jakým způsobem byla tato zranění způsobena. 3. V případě situací, kdy policie zasahuje proti porušování práva (zde: neoprávněné vniknutí do vily a následné nerespektování výzev k jejímu opuštění), je třeba mít rovněž na zřetel ...
II. ÚS 859/15 10. 10. 2017 Při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu musí soud přihlédnout i k tomu, že o navrhovaném odškodnění nemateriální újmy za déletrvající omezení osobní svobody stěžovatele v důsledku nezákonného rozhodnutí rozhoduje za situace, kdy v jiných právně srovnatelných případech již bylo žalobcům pravomocným rozhodnutím soudu vyhověno, a to včetně vyplacení finanční kompenzace.
III. ÚS 3733/15 10. 10. 2017 Pomine-li Nejvyšší soud posoudit otázku ve věci samé po právní stránce zásadního významu a s ní souvisící argumentaci jen proto, že není takto dovolatelem výslovně označena, ač je zjevné, že se s ní ani soudy nižších stupňů jednoznačně argumentačně nevypořádaly, přičemž její řešení je důležité pro právní praxi, poruší tím právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 2690/17 10. 10. 2017 Exekuční soud může meritorně rozhodovat o návrhu na zastavení exekuce osoby, která tvrdí, že jí exekuční titul nikdy nebyl - z důvodu absence procesní způsobilosti - řádně doručen, pouze za předpokladu, že bude v řízení postaveno najisto, že taková osoba z důvodu svého zdravotního postižení (duševní poruchy) objektivně nebyla s to podat v zákonné lhůtě žalobu pro zmatečnost.
I. ÚS 1081/17 9. 10. 2017 Právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů soudního řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces. Jednou z podmínek spravedlivého procesu je zásada právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Pokud jde o odlišné samostatné nároky více osob, byť jsou projednávány ve společném řízení, a soud tuto skutečnost při výpočtu výše náhrady nákladů řízení nerespektuje, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV. ÚS 2800/16 5. 10. 2017 I. Při posouzení nároku účastníka správního řízení na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky správního řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je obecný soud povinen náležitě a přesvědčivě odůvodnit, proč nepovažuje konkrétní správní řízení za podřaditelné pod článek 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pouhý odkaz na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu či Evropského soudu pro lidská práva a konstatování, že dané správní řízení nesplňuje zde formulovaná kritéria, nelze považovat za náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. II. Zkoumá-li obecný soud přiměřenost délky správního řízení z důvodu ...
Pl. ÚS 29/17 26. 9. 2017 2 Nebyl-li navrhovatel účastníkem řízení před mezinárodním soudem (jehož rozhodnutí se dovolává) ani účastníkem předcházejícího řízení před Ústavním soudem, proti kterému rozhodnutí mezinárodního soudu směřuje, není podle §119 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn podat návrh na obnovu řízení, i když tvrdí, že rozhodnutí mezinárodního soudu svědčí v jeho prospěch.
II. ÚS 4255/16 26. 9. 2017 Pokud postup soudu, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle vnitrostátního práva, v řízení o potvrzení rozsudku jako evropského exekučního titulu pro nesporné nároky podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, závisí na výkladu pojmu "nesporný nárok", který je autonomním pojmem unijního práva, musí tento soud při pochybnostech o jeho výkladu položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. Vyslovil-li Soudní dvůr názor, že nárok může být považován za "nesporný", pokud dlužník nečiní nic pro to, aby se nároku bránil, tím, že na výzvu soudu neoznámí, že se hodlá obhajovat nebo se nezúčastní nařízeného jednání (rozsudek ve věci C-511/14 Pebros Servizi), nelze souhlasit s tím, že výklad unijního práva byl v daných souvislostech soudu, který nárok jako "nesporný" nepotvrdil, zcela zřejmý a neměl důvod o něm pochybovat. Jestliže žalovan ...
II. ÚS 4037/16 26. 9. 2017 Je-li tvrzené pochybení obecného soudu nadáno způsobilostí vyvolat relevantní důsledky pro vedení řízení, a tím i jeho výsledek, nemůže Ústavní soud pominout nezbytnost jeho prověření, neboť tak velí požadavek vtělený do čl. 36 odst. 1 Listiny, je-li "ve hře" riziko odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Protože nebylo najisto zjištěno, zda stěžovatel podal opravný prostředek k doručení opožděně, či nikoli, a protože toto zjištění již není možné s jistotou ani učinit, nezbylo Ústavnímu soudu než postupovat v souladu se základní zásadou trestního řízení, že v pochybnostech je třeba vždy postupovat ve prospěch obviněného, resp. že je třeba vykládat příslušná zákonná ustanovení v jeho prospěch. Právě možnost, že by stěžovateli mohl být v důsledku nesprávného postupu Vězeňské služby odepřen přístup ke stížnostnímu soudu, jenž by měl posoudit správnost úvah soudu prvního stupně o nemožnosti započtení trestu, a tedy že by stěžovatel mohl být v důsledku omezen na svobodě déle, než je n ...
III. ÚS 2952/16 26. 9. 2017 Neúměrné prodlužování řízení o přezkumu zajištění majetkových hodnot státním zástupcem odůvodňované nedostatečnou komunikací dožadující strany v rámci právní pomoci požadované orgány cizího státu nelze klást k tíži osobě zúčastněné na trestním řízení, která průtahy v řízení zjevně nezpůsobila. Nečinností státního zastupitelství je zúčastněné osobě odpírána možnost využít procesních prostředků k ochraně jejích práv, tedy domáhat se stanoveným postupem přezkumu zajištění majetkových hodnot u nezávislého a nestranného soudu. Takový postup státního zastupitelství je proto porušením základních práv této osoby na ochranu vlastnictví, na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 3717/16 26. 9. 2017 I. Obecné soudy jsou povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy České republiky za podmínek vymezených zákonem, jak to výslovně vyžaduje čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Namítá-li stěžovatel v dovolání porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy, není zbaven povinnosti vymezit obsahové náležitosti stanovené pro dovolání příslušným zákonem, tedy občanským soudním řádem. Tím je současně s ohledem na čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyjádřen požadavek podle §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby stěžovatel vyčerpal rovněž dovolání jako předpoklad přípustnosti jeho ústavní stížnosti. II. Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu tzv. podústavního práva rozhodováním o dovolání, jehož účelem je vyřešení právní otázky hmotného nebo procesního práva. Nelze proto požadovat, aby n ...
I. ÚS 741/17 26. 9. 2017 Ustanovení čl. 6 Úmluvy nezaručuje právo na zastavení nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání, tudíž z něj neplyne ani povinnost smluvního státu k takovému zastavení přistoupit, a vzhledem ke svým kompetencím nemůže takovou povinnost z Úmluvy vyvodit ani Evropský soud pro lidská práva. Situace, kdy bylo trestní řízení zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky, aniž by mohl být učiněn závěr o tom, zda obviněný daný skutek spáchal či nikoliv, je odlišná od situace, kdy byl obviněný již shledán vinným a dostalo se mu beneficia zmírnění trestu odůvodněného nepřiměřenou délkou trestního řízení. Pokud obviněný o zastavení trestního stíhání nepožádal a neměl ani možnost trvat na projednání věci, nemůže být takové zastavení považováno za kompenzaci nepřiměřené délky řízení.
I. ÚS 1038/17 21. 9. 2017 Pokus vraždy lze shledat pouze v případě, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž konkrétní provedení tohoto jednání musí mít jednoznačnou souvislost s možností úmrtí, která je běžně rozpoznatelná pro pachatele a která je relativně pravděpodobná. Při útoku na krk škrcením jsou tak podstatné pro zvážení, zda se jednalo o pokus vraždy či nikoli, míra a intenzita dušení poškozeného. Mělo-li by se jednat o vraždu či pokus vraždy v důsledku reflektorické zástavy srdce, muselo by dojít k prokázání úmyslu vztahujícího se specificky k této problematice.
I. ÚS 3579/15 19. 9. 2017 Postup obecných soudů, který v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení nevychází z kogentního ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a pomíjí §5 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
IV. ÚS 3629/16 19. 9. 2017 Postup obecných soudů, který v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení nevychází z kogentního ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a pomíjí §5 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
II. ÚS 1831/17 19. 9. 2017 Je porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pokud odvolací soud rozhodne o podaném odvolání žalovaného, aniž jeho opis předtím zaslal žalobci na vědomí, čímž mu znemožnil vznést protiargumenty, a hájit tak své stanovisko o nezbytnosti přerušení řízení, byť je z okolností konkrétní věci zřejmé, že zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí (§210 odst. 1 o. s. ř.).
III. ÚS 222/16 14. 9. 2017 Postup obecných soudů, který v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení nevychází z kogentního ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a pomíjí §5 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
II. ÚS 3604/15 13. 9. 2017 Postup obecných soudů, který v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení nevychází z kogentního ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a pomíjí §5 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
IV. ÚS 1784/17 13. 9. 2017 Neodůvodněnými průtahy v řízení vedeném před obecnými soudy již více než osm let bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu a rozhodnutí jejich věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV. ÚS 203/17 13. 9. 2017 Vztah z uzavřené smlouvy o právní pomoci je samostatný a se vztahem z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nesouvisí. Odlišné právní vztahy a důsledky promlčení nelze zaměňovat a bez výslovného zákonného zmocnění omezit ústavně zaručené právo stěžovatelky a) na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odvolací soud vyložil §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. excesivním způsobem, který se příčí dobrým mravům, neboť fakticky "vyčetl" stěžovatelce a), že se nezachovala nemravně - jako kdyby vznesení námitky promlčení bylo její povinností, a nikoliv jen právem. Stěžovatelka a) jednala v souladu s dobrými mravy a stěží jí lze toto chování vyčítat (právě naopak). Podstatné je, že stěžovatelka a) odměnu obhájci zaplatila (započetla), tím se faktick ...
III. ÚS 3393/15 13. 9. 2017 Přestože stěžovatelka publikovala výsledky vědecké práce, vycházela podle svého tvrzení z rozsáhlé analýzy studijních materiálů a používala metody obvyklé při vědeckém výzkumu, prezentovala své poznatky způsobem, který je hodnoticím soudem způsobilým zasáhnout do práv jiných osob. Ústavní soud pokládá za samozřejmé, že také svoboda vědeckého bádání (jako je tomu u všech lidských práv) má své hranice a končí tam, kde koliduje s jinými ústavními právy (např. s právem na život, lidskou důstojností); přirozeným korektivem svobody vědeckého bádání jsou také etické normy. V posuzovaném případě Ústavní soud sdílí závěry obecných soudů, že stěžovatelka meze ochrany svobody vědeckého bádání překročila. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší posouzení vědecké hodnoty pojednání a nehodlá posuzovat věrohodnost archivních a jiných materiálů, z nichž stěžovatelka vycházela, ani závěry, ke kterým dospěla. Úkolem soudního přezkumu je pouze, a to výhradně k předloženému návrhu, zhodnotit způsob, jakým byla ...
II. ÚS 1654/17 5. 9. 2017 Ústavnímu soudu nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit obecnými soudy provedené důkazy. Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna. Pokud proto odvolací soud na základě shodného skutkového stavu přistoupil ke změně právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí obvodního soudu, a tedy odlišně vymezil úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, je jeho povinností své právní závěry důkladně odůvodnit. Pouhou citaci závěrů z judikatury Ústavního soudu, bez jejich zasazení do kontextu okolností projednávaného případu, za splnění této povinnosti považovat nelze.
IV. ÚS 2690/15 5. 9. 2017 I. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří mimo jiné právo na soudní ochranu a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Soud si v průběhu celého řízení, a v rámci dokazování zejména, musí počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků, pod nějž spadá princip rovnosti zbraní. III. Obecné soudy pochybí, pokud restituentovo právo na vydání stavby podle §1 odst. 1 písm. b) nebo c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, spojují s rozsahem zemědělské výroby, neboť pak zvýhodňují restituenty menších zemědělských usedlostí, u nichž žádná související činnost v relativně osamostatnitelné podobě nepřichází v úvahu. Souvislost stavby se zemědělskou výrobou nadto nemusí být bezprostřední. IV. O zásadní přestav ...
II. ÚS 1301/17 5. 9. 2017 Důvodem k pokračujícímu omezení osobní svobody předběžnou vazbou může být obava z útěku osoby, o niž se jedná, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 2121/10 (N 228/59 SbNU 323)]. O nic takového se ovšem ani jedno z napadených rozhodnutí obecných soudů neopírá. Obě totiž v podstatě konstatují toliko skutečnost, že je stěžovatel odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody, a dále, že je stěžovatel reálně ohrožen vydáním k výkonu trestu do Turecké republiky. Jelikož konečné rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání stěžovatele a následné povolení vydání ministrem spravedlnosti nelze v nejbližší době s ohledem na dosavadní průběh extradičního řízení předpokládat a předběžná vazba stěžovatele trvá již více než tři roky, nelze v dané věci uvažovat o tom, že by stěžovatel mohl setrvávat ve vazbě i nadále až do konečného (pravomocného) rozhodnutí. Zvláště pak za ...
II. ÚS 2533/16 5. 9. 2017 U žadatelů o náhradu nemateriální újmy za zásah státu do jejich osobní svobody, ke kterému došlo před 18. 3. 1992 (okamžik závaznosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro Českou republiku), kteří podali žalobu před přijetím stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), je nutno zohlednit jejich legitimní očekávání vyplývající z předchozí judikatury Ústavního soudu. Odklon v jejich neprospěch (včetně nynějšího stěžovatele) by byl zjevně nespravedlivý a vytvářel by tím další nerovnost a křivdu v rámci této skupiny osob, které se nacházely ve srovnatelné právní situaci, řádně se domáhaly svých práv, nicméně jen některým z nich by bylo zadostiučinění v penězích přiznáno.
II. ÚS 3307/14 5. 9. 2017 Rozhodování o vině a trestu není možno opřít pouze o jeden nepřímý důkaz, jehož důkazní hodnota je navíc oslabena. Osamocenost důkazu pachovou stopou pro utvoření uceleného řetězce nepřímých důkazů nepostačuje a zakládá porušení zásady materiální pravdy při objasňování skutkového stavu. Za této situace je obecný soud povinen vycházet z principu presumpce neviny a z něj vyplývajícího principu in dubio pro reo.
II. ÚS 1507/17 5. 9. 2017 Odmítl-li soud stěžovatelovu žalobu v petitorní části, v níž se domáhal stanovení konkrétní povinnosti všem žalovaným spočívající v "úpravě opěrné zdi" za účelem zamezení jejího sesuvu, pak tímto postupem byl protiústavně omezen dispoziční prostor stěžovatele a tím i řádný přístup k soudu. Stěžovateli totiž zbyla pouze ta část žaloby, podle níž měli být žalovaní povinni "zdržet se ohrožování" nemovitostí v jeho vlastnictví. Stěžovatelův nárok tak byl obsahově redukován. Žalovaným již nemohla být uložena žádná povinnost, jejíž bezprostřední splnění by bylo pro odvrácení hrozící majetkové újmy účelné, ale mohlo jim být jen zakázáno stěžovatele ohrozit, což naplňuje pouze hypotézu ustanovení §2903 odst. 2 občanského zákoníku, nikoli jeho dispozici.
III. ÚS 1017/15 5. 9. 2017 I. V právním státě založeném na respektu k základním právům a svobodám (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 Listiny základních práv a svobod) je nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých ústavních právech v důsledku protiprávního jednání soukromé osoby a orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy podle míry podílu na jejím vzniku. II. "Imunizaci" obsahu trestního oznámení nelze bez dalšího přisvědčit, neboť nelze vyloučit, že nejen subjektivní právo, nýbrž i dokonce zákonem uložená oznamovací povinnost může být zneužita k nelegitimnímu účelu a vykonána v občanskoprávních vztazích v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem, tedy porušením uložené právní povinnosti.
III. ÚS 3591/16 30. 8. 2017 I. Ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny [jakož i §4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech)] omezuje vnitřní autonomii církví a náboženských společností toliko na ustanovování duchovních, nikoliv i na pracovněprávní vztahy s dalšími osobami. II. Není možné, aby ve vztahu ke třetím osobám statusem duchovního oplývala osoba, která tohoto statusu nepožívá uvnitř dané církve či náboženské společnosti. III. Zákaz interpretace norem vnitřních předpisů církví a náboženských společností neznamená i zákaz jejich aplikace. Obsahuje-li norma českého právního řádu pojem, jehož obsah je vyplněn vnitřním předpisem církve či náboženské společnosti, musí obecné soudy užít takový výklad, který je za správný považován k tomu příslušným orgánem či jehož je dosaženo příslušným postupem uvnitř dané církve či náboženské společnosti. IV. Dobrovolný souhlas se vstupem do d ...
III. ÚS 1253/17 29. 8. 2017 Pokud obecný soud nevzal při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, kdy po dobu dvou let byl soudem povolen odklad, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, znamená to, že nedostál svým procesním povinnostem při přezkoumávání zákonnosti postupu exekutora, a to s ohledem na čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; zároveň soud nevzal v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů.
I. ÚS 909/17 29. 8. 2017 Zaujme-li odvolací soud zcela jiný právní názor, než jaký byl podkladem rozhodnutí soudního exekutora, a změní-li jeho rozhodnutí tak, že rozhodne o zániku práv podle §336a odst. 2 o. s. ř. bez jakéhokoliv dokazování, aniž by účastníkům řízení poskytl možnost seznámit se s jeho právním názorem, způsobuje tímto svým postupem nepřípustné odnětí práva účastníků řízení vyjádřit se k takové změně právního názoru a argumentovat ve svůj prospěch. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III. ÚS 593/17 29. 8. 2017 Rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou stěžovatelky týkající se rozporu její vůle s projevem vůle zachyceným v písemné smlouvě o půjčce, čímž založily nepřezkoumatelnost uvedených rozhodnutí.
III. ÚS 1811/17 29. 8. 2017 Řízení o vzetí do vazby a řízení o uložení zákazu vycestování se ve svém výsledku liší mírou intenzity zásahu do základních práv a svobod; není-li proto z hlediska principu proporcionality shledán důvod pro mírnější zásah formou omezení svobody pohybu podle čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, nelze vzápětí bez náležitého odůvodnění změny názoru obecného soudu zbavit obviněného osobní svobody vzetím do vazby podle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 3447/16 28. 8. 2017 Pokud vznikl poskytovateli zdravotní péče nárok na regulační poplatek ve výši 60 Kč za den poskytování péče podle §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2011, pak nárok na zaplacení a případné vymožení tohoto regulačního poplatku nezanikl ani vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.), ani okamžikem, kdy bylo v důsledku odložené účinnosti tohoto nálezu samo pozdější znění ustanovení §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., stanovící od 1. 12. 2011 poplatek ve výši 100 Kč za den, zrušeno jako protiústavní.
III. ÚS 3425/16 23. 8. 2017 Z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod rovněž vyplývá povinnost dovolacího soudu rozhodnout bez zbytečných průtahů, popř. i neprodleně, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to usnesením, jehož písemné vyhotovení bude obsahovat předepsané náležitosti, včetně řádného odůvodnění, a které bude doručeno účastníkům řízení; není však porušením těchto ústavně zaručených práv, rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad vykonatelnosti, aniž by se zabýval odůvodněním takového návrhu, stane-li se tak ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
III. ÚS 1687/17 23. 8. 2017 Součástí práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i pojmu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Soud proto nemůže pominout argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat, hodlá-li se odchýlit od svého předchozího rozhodnutí.
II. ÚS 1298/17 18. 8. 2017 Při vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §114b odst. 5 občanského soudního řádu je třeba mít na zřeteli, že tento institut, založený na právní fikci, podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného a zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce. Proto jeho vydání musí být vázáno na řádné, nepochybné a prokazatelné naplnění zákonných podmínek dle §153a občanského soudního řádu. To konkrétně též znamená, že při posuzování vyjádření na kvalifikovanou výzvu dle ustanovení §114b odst. 1 občanského soudního řádu je možno dospět k závěru o její nekvalifikovanosti jen v případech vyjádření nevyvolávajících žádné pochybnosti o své nedostatečnosti, resp. o tom, že se žalovaný nehodlá řádně (tj. i bez obstrukcí) bránit nároku uplatněnému žalobou.
I. ÚS 3068/16 15. 8. 2017 I. Pokud doba od propuštění stěžovatele z vazby do započetí výkonu jeho trestu byla z převážné části dána délkou trvání soudního řízení v trestní věci stěžovatele, nelze automaticky tuto skutečnost přikládat stěžovateli při posuzování možnosti jejího započtení pro účely podmíněného propuštění k tíži, neboť jsou to právě soudy, které mají povinnost dbát na to, aby byl trest uložen co nejdříve po spáchání trestného činu tak, aby mohlo být plně dosaženo jeho účelu. II. Skutečnost, že stěžovatel do výkonu trestu odnětí svobody nenastoupil dobrovolně, ale musel do něj být dodán na příkaz soudu orgány policie, není relevantní pro posouzení splnění předpokladů pro přeřazení do věznice s mírnějším režimem podle §57 odst. 2 trestního zákoníku, neboť na základě uvedeného ustanovení má být chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, posuzováno za období, kdy se nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, popř. ve vazbě.
II. ÚS 1260/17 15. 8. 2017 Při posouzení, zda u stěžovatele byly dány důvody předběžné vazby dle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, je nutno přihlédnout k celému průběhu extradičního řízení, které skončilo rozhodnutím o vyslovení nepřípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Zbavení osobní svobody jednotlivce totiž musí i v souvislostech extradičního řízení vždy směřovat k jeho účelu a může trvat pouze po dobu nezbytně nutnou ve vztahu k veřejnému zájmu, který je realizací vazby sledován [viz nález sp. zn. II. ÚS 331/10 ze dne 12. 5. 2010 (N 106/57 SbNU 371)]; přitom Evropský soud pro lidská práva považuje absenci vázanosti předběžné vazby na realizovatelný účel za svévoli rozpornou s požadavky čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz rozsudek velkého senátu ve věci Chahal proti Spojenému království). I podstatně kratší zbavení osobní svobody se může dostat do rozporu s tímto ustanovením, jestliže možnost realiza ...
I. ÚS 1202/17 15. 8. 2017 Při rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody je nutné naplnit nejen požadavky kladené čl. 38 odst. 2 Listiny, ale i čl. 40 odst. 2 Listiny, který zakotvuje požadavek presumpce neviny. V případech rozhodování o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody či v případech rozhodování o přeměnách tzv. alternativních trestů je nutné postupovat v souladu se zásadou "v pochybnostech ve prospěch obviněného". V případě, že soudy usoudí, že je třeba stanovit další omezení či povinnosti nad minimální rámec respektování právních norem, měly by tak učinit výslovně. Tato omezení či povinnosti by měly vycházet z poznání charakteristik a specifik pachatele a měly by jej vést k vedení řádného života. V opačném případě, kdy soud konkrétní povinnosti nestanoví, je nutné pod pojmem řádný život chápat minimální rámec vedení řádného života, který se vyznačuje především nepácháním trestných činů či nepácháním opakovaných přestupků, a to zejména "v souvislosti s č ...
I. ÚS 615/17 10. 8. 2017 Pokud čl. 36 Listiny klade na obecné soudy povinnost vyčerpávajícím způsobem popsat důkazní postup a přesvědčivě odůvodnit skutkové závěry a pokud z ustálené judikatury k čl. 36 Listiny plyne poučovací povinnost a zákaz překvapivých rozhodnutí, o to spíše mají obecné soudy dbát na dodržování těchto standardů spravedlivého procesu ve vztahu k účastníkovi řízení, který vystupuje v pozici slabší strany.
I. ÚS 729/17 10. 8. 2017 Jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu §241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno, se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl.
I. ÚS 3918/16 9. 8. 2017 Je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které každá samostatně nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§202 odst. 2 o. s. ř.). Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem.
Pl. ÚS 32/16 8. 8. 2017 2 Zmeškal-li poškozený či jeho zmocněnec lhůtu k podání opravného prostředku, jímž poškozený uplatňuje právo, které nelze uplatnit jinak než v trestním řízení, má právo na navrácení lhůty analogicky dle §61 odst. 1 trestního řádu za stejných podmínek jako obviněný a jeho obhájce. Podá-li oprávněná osoba blanketní stížnost, v níž se zaváže k jejímu odůvodnění v konkrétně stanovené lhůtě přiměřené okolnostem, a příslušný orgán činný v trestním řízení bez předchozího upozornění rozhodne o stížnosti dříve, než tato lhůta uplyne, aniž by k tomu byl nucen aktuálním procesním vývojem, není oprávněné osobě upřeno právo domáhat se nápravy a ochrany svého legitimního očekávání předepsanými zákonnými postupy a po jejich vyčerpání eventuálně i podáním ústavní stížnosti.
Pl. ÚS 9/15 8. 8. 2017 2 Právní úprava, která zatěžuje nezletilé poplatkovou povinností bez ohledu na to, zda mají prostředky k jejímu splnění, a zatěžuje je bez ohledu na možnost ovlivnit uložení platební povinnosti či se jí alespoň zprostit, je v rozporu s čl. 32 odst. 1 druhou větou ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (absence zvláštní ochrany dětí a mladistvých), se čl. 3 odst. 1 Listiny (nepřípustná diskriminace na základě sociálního původu) a s čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny (rdousící účinek poplatku).

Za rok 2017 bylo zveřejněno 260 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 6 stran,
v čase 0.001041 sekundy z toho 0.000975 sekundy NoSQL databáze - scan 21217 záznamů.