| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 2741/16 | 17. 1. 2017 | Předpokladem uložení povinnosti nahradit žalobci náklady řízení podle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu je zpětvzetí žaloby žalobcem, chování žalovaného a rovněž důvodnost žaloby. Pokud obecné soudy důvodnost žaloby dovodily pouze ze skutečnosti, že stěžovatel po jejím podání předmětnou částku zaplatil, aniž se zabývaly jeho tvrzením, že žaloba byla podána před splatností pohledávky, jde o formalistický postup, který zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3643/15 | 10. 1. 2017 | Jelikož rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není vždy zřejmé, nemůže být účastník dovolacího řízení sankcionován, pokud má v dobré víře - byť mylně - za to, že uplatnil otázku zásadního právního významu [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836 Adamíček proti České republice; stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. Postup dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání, ovšem právě k takovému nežádoucímu následku vede. Ústavně konformní výklad §241a občanského soudního řádu [srov. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)], podle kterého námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, může být uplatnitelná i jako dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, musí mít zároveň ... | |
| III. ÚS 1698/14 | 10. 1. 2017 | I. Trest odnětí svobody na doživotí uznaný soudní mocí České republiky se vykonává podle právního řádu České republiky, který je rovněž rozhodný pro stanovení podmínek pro podmíněné propuštění podle §88 odst. 5 trestního zákoníku. II. Rozhodování o uznání či přeměně trestu vysloveného cizozemským soudem a rozhodování o podmínkách výkonu takového trestu jsou podle čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odlišné věci. Ústavní stížnost směřující proti nevyhovění žádosti o podmíněné propuštění proto nemůže být prostředkem ke zpochybnění předchozího rozhodnutí o vině a trestu, stejně jako rozhodnutí o uznání odsuzujícího rozsudku cizího státu. III. Uznání cizího rozhodnutí neznamená převzetí pravidel cizího státu pro podání a projednání žádosti o podmíněné propuštění; jak uznání cizího rozhodnutí, tak jeho výkon podle právního řádu České republiky jsou projevem svrchovanosti státní moci podle čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 90 větou druhou Ú ... | |
| III. ÚS 3701/15 | 10. 1. 2017 | Závěr zastávaný obecnými soudy o nezbytné účasti zájemce o členství v družstvu na jeho ustavující schůzi neměl oporu v normách obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) regulujících založení družstva, a pokud tuto podmínku soudy bezpodmínečně vyžadovaly, zasáhly do práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 2511/16 | 4. 1. 2017 | Exekuce byla sice zahájena v době, kdy podkladové rozhodnutí bylo pravomocné, ovšem v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost neobstálo a bylo zrušeno. Za tohoto stavu věci by to měl být právě stát, kdo ponese náklady spojené se zrušením pravomocného rozhodnutí. | |
| II. ÚS 3965/16 | 4. 1. 2017 | Rozhodnutí ministra spravedlnosti o přeložení soudce podle ustanovení §73 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, případně jeho nečinnost spočívající v nerozhodnutí o podané žádosti soudce o přeložení, je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Před podáním procesně přípustné ústavní stížnosti je proto nutno podat správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu anebo na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. | |
| II. ÚS 3646/13 | 3. 1. 2017 | Moc soudní je povolána k ochraně práv vlastníků, která by byla uplatněním tzv. propadné zástavy (pactum commissorium) citelně zasažena, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti zvážit v každém individuálním případě účel jejího zákazu; musejí proto při poskytování ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, negativně dotčeného porušením zákazu tzv. propadné zástavy, současně brát zřetel na princip autonomie vůle subjektů soukromého práva (a podnikatelských subjektů zvlášť) vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a dávat mu - dovolují-li to okolnosti případu - přednost před výkladem, který vede k závěru o neplatnosti daného právního jednání. | |
| I. ÚS 2201/16 | 3. 1. 2017 | I. Přestože Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeného na uvážení soudů, ve výjimečných případech je jeho zásah nezbytný. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, mezi takové výjimečné případy patří situace, kdy soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny rozhodují na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu, případně kdy si dostatečné podklady obstarají jen formálně, ale materiálně je již při svém posouzení věci nezohlední; kdy ve svém rozhodnutí poruší zákaz dvojího přičítání, a tím i princip ne bis in idem podle čl. 40 odst. 5 Listiny; či kdy v řízení dojde k závažnému procesnímu pochybení, například nerespektování principu kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán i tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, a to navíc toliko na základě jeho trestní minulosti, bez ... | |
| III. ÚS 2847/14 | 3. 1. 2017 | I. Součástí ústavního práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je i právo radit se se svým obhájcem za podmínek, ve kterých současně nedochází k poskytování informací orgánům činným v trestním řízení. V takovém případě komunikace mezi obhájcem a klientem podléhá maximální možné ochraně, a to v zájmu klienta, nikoli však ku prospěchu advokáta sledujícího zájmy rozporné s klientovými, nebo se klientových zájmů netýkající. Nositelem práva na obhajobu je proto klient, nikoli advokát, který v takovém případě neuplatňuje svá práva, nýbrž plní naopak mu zákony uložené významné povinnosti. V případě, že se sám klient vědomě této ochrany vzdá a domáhá se naopak pomoci státní moci vůči advokátovi, který dle něj nehájí jeho zájmy, by bylo trvání na takové absolutní ochraně ústavně nekonformním výkladem zákonů, které jinak důvěrnost styku klienta s advokátem zaručují. II. Je-li advokát důvodně podezřelý ze závažné trestné činnosti, není porušením práva na obhajobu an ... | |
| I. ÚS 2078/16 | 2. 1. 2017 | I v oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro zachování jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí o odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje. Proto jedná-li jakákoliv osoba v souladu s těmito pravidly a potřebnou péči neposkytne s ohledem na nesouhlas svéprávného dospělého pacienta, nemůže spáchat trestný čin neposkytnutí pomoci, neboť by nebyl naplněn jeden z nezbytných znaků trestného činu - protiprávnost jednání. |