ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.5.2013:35
sp. zn. 1 Afs 5/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: SOLARPARK
gama a. s., se sídlem Olomoucká 7, Brno, zastoupena JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr.,
advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, čj. 1085/12-1200 a čj. 1086/12-1200, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2012,
čj. 10 Af 322/2012 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobkyně vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu v obci Borek, okres České
Budějovice. Vyrobenou elektrickou energii dodává do distribuční sítě společnosti E.ON
Distribuce, a. s., a to za cenu určenou cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu.
Předmětem sporu se stala platba za elektřinu dodanou do distribuční sítě v měsíci dubnu, květnu,
červnu, červenci a srpnu 2011. Žalobkyně vyfakturovala společnosti E.ON Distribuce částku
ve výši 1.806.369,60 Kč bez DPH (duben 2011), 2.167.539,50 Kč bez DPH (květen 2011),
1.909.301,70 Kč (červen 2011), 1.647.206,70 Kč bez DPH (červenec 2011), 1.843.047,20 Kč
bez DPH (srpen 2011). Společnost E.ON Distribuce však uhradila žalobkyni jen část
z fakturovaných částek. Žalobkyně ji požádala o vysvětlení podle §237 odst. 1 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád. Společnost E.ON Distribuce svůj postup odůvodnila tím, že jako
plátce daně byla povinna z platby srazit odvod z elektřiny ze slunečního záření dle §7a zákona
č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů).
[2] Žalobkyně, jakožto poplatník daně, následně podala proti postupu společnosti E.ON
Distribuce, jakožto plátci daně, stížnost dle §237 odst. 3 daňového řádu. Finanční úřad
v Českých Budějovicích zamítl stížnost žalobkyně rozhodnutími ze dne 27. 9. 2011,
čj. 406824/11/077910302673 (duben, květen a červen 2011), ze dne 12. 10. 2011,
čj. 418089/11/077910302673 (červenec 2011), a ze dne 23. 11. 2011,
čj. 456803/11/077910302673 (srpen 2011). Finanční úřad poukázal na text §7a násl. zákona
č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 402/2010 Sb. Z něho plyne, že provozovatel přenosové
soustavy je povinen z platby za výkup elektřiny vyrobené ze slunečního záření srazit, vybrat
a odvést odvod, neboť byly splněny všechny zákonné podmínky. Finanční úřad uzavřel, že plátce
daně postupoval v souladu se zákonem, a proto je stížnost nedůvodná.
[3] Proti rozhodnutím finančního úřadu se žalobkyně odvolala (pozn.: O odvoláních původně
rozhodovalo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, které však bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem
č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství,
přičemž dle §20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní
uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, rozumí se jimi orgány
finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství).
Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 2. 2012, čj. 1086/12-1200, zamítl odvolání proti rozhodnutím
finančního úřadu ze dne 12. 10. 2011 a ze dne 23. 11. 2011. Rozhodnutím ze dne 8. 2. 2012,
čj. 1085/12-1200, žalovaný změnil rozhodnutí správce daně ze dne 27. 9. 2011 tak, že v části
se řízení o stížnosti zastavuje z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (platba za měsíc
duben 2011), ve zbylé části se pak stížnost zamítá (květen a červen 2011). Žalovaný
se při posouzení věcné stránky sporu zcela ztotožnil s názorem finančního úřadu.
[4] Žalobkyně napadla obě rozhodnutí žalovaného žalobou. Krajský soud žalobu zamítl,
neboť dospěl k závěru, že je nedůvodná. Soud uvedl, že finanční úřad i žalovaný postupovali
v souladu se zákonem. Předně daňový řád neumožňuje přerušit daňové řízení z důvodu,
že u Ústavního soudu probíhá řízení o návrhu na zrušení aplikovaného právního předpisu.
Žalovaný tedy nepochybil v tom, že vydal své rozhodnutí, aniž vyčkal rozhodnutí Ústavního
soudu ve věci odvodu za elektřinu ze slunečního záření. Dále soud uvedl, že ústavností právní
úpravy zavádějící odvod z elektřiny ze slunečního záření se zabýval Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jehož stěžejní důvody krajský soud v odůvodnění rozsudku shrnul a dále
na ně v podrobnostech odkázal.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka namítá, že zavedení
odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v rozporu s principem rovnosti. Pro takto podstatný
rozdíl v daňovém zatížení výroben v závislosti na datu uvedení do provozu neexistují žádné
relevantní věcné, tím méně právní důvody. Již v minulosti došlo v České republice k nárůstu
cen elektřiny o více než 10%, z čehož profitoval dominantní český výrobce elektřiny. Tenkrát
však zákonodárce nepřistoupil k dodatečnému zřízení daňové povinnosti. Stěžovatelka dále
poukazuje na to, že doba návratnosti fotovoltaických elektráren se dosti liší, neboť jednotliví
výrobci využívají různé formy financování. Důsledkem zavedení odvodu je zásah do rovnosti
v přístupu k právu podnikat dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
[6] Stěžovatelka dále namítá, že odvod, jímž de facto došlo ke snížení garantovaných
výkupních cen o 26% (výše odvodu totiž závisí pouze na ceně vyrobeného množství elektřiny,
přičemž sazba je stanovena fixně), odporuje zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního
očekávání. V době, kdy se stěžovatelka rozhodovala o výstavbě fotovoltaické elektrárny, její
rentabilitě a způsobu financování, vycházela ze záruky udržení výše výkupních cen. Jestliže
následně stát dospěl k závěru, že parametry pro určení výkupních cen stanovil nesprávně, nemůže
náprava spočívat v uložení odvodu na základě data uvedení zařízení do provozu. V době uvedení
zařízení do provozu nebylo toto datum relevantní z pohledu daňového režimu. Z judikatury
Ústavního soudu vyplývá, že stát může určité skupině osob poskytnout méně výhod než jiné,
může tak však učinit pouze ve veřejném zájmu a nikoliv libovolně. V daném případě zákonodárce
při přijímání zákona č. 402/2010 Sb. existenci veřejného zájmu netvrdil, ani neprokázal.
Zavedením odvodu bylo neoprávněně zasaženo do legitimního očekávání stěžovatelky, tedy
do majetkového práva chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
[7] Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že mechanicky přejal a aplikoval právní názor
vyslovený v nálezu Ústavního soudu, ačkoliv z nálezu plyne, že Ústavní soud neposkytl generální
záruku ústavní konformity uplatnění odvodu z elektřiny ze slunečního záření ve všech případech.
Důsledkem srážení odvodu z elektřiny ze slunečního záření je nedodržení návratnosti investice
stěžovatelky garantované §6 odst. 1 zákona o podpoře obnovitelných zdrojů. Tyto skutečnosti
hodlá stěžovatelka prokázat účetními doklady a finanční analýzou, kterou však bude možné
v ekonomicky věrohodné podobě předložit až po skončení tříleté doby trvání povinnosti
k úhradě odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Stěžovatelka navrhuje, aby soud řízení přerušil
do doby uplynutí tří let od zavedení povinnosti hradit odvod. Krajský soud se reálnými dopady
srážení odvodu nezabýval, nezohlednil je a neumožnil stěžovatelce navrhnout důkazy k jejich
prokázání, ač právě na nutnost zcela individuálního posouzení dopadů odvodu do právní sféry
stěžovatelky poukazuje nález Ústavního soudu. Postup krajského soudu představuje vadu řízení,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[8] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil posledně uvedenému k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2013 navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl. Uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním posouzením věci krajským soudem.
Zákonná úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření je zcela jednoznačná, neumožňuje jiný
právní výklad. Její soulad s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Tímto nálezem je vázána nejen výkonná moc, ale i soudy.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatelka kasační stížností brojí především proti posouzení právní otázky,
zda lze na její případ aplikovat úpravu odvodu z elektřiny ze slunečního záření obsaženou v hlavě
třetí zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů [IV.A., §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Dále
se domnívá, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí [IV.B., §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
IV.A.
Soulad právní úpravy odvodu z elektřiny ze slunečního záření s ústavním pořádkem
[12] Stěžovatelka v obecné rovině namítá, že právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního
záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákaz retroaktivity. S těmito argumenty
se vypořádal Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (220/2012 Sb.), jímž
rozhodl o návrhu skupiny senátorů na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů, upravující právě odvod z elektřiny ze slunečního záření. Vykonatelné nálezy Ústavního
soudu jsou dle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány i osoby, tedy
též pro Nejvyšší správní soud. Pro polemiku stěžovatelky s právním názorem Ústavního soudu,
která je vedena pouze v obecné rovině bez konkretizace na individuální situaci stěžovatelky, není
proto v řízení o kasační stížnosti místo.
[13] Účastníkům tohoto řízení je odůvodnění shora uvedeného nálezu nepochybně dobře
známé, neboť oba ve svých podáních na ně odkazují. Postačí tedy pouze stručně shrnout stěžejní
názory Ústavního soudu, které se týkají podstatné části argumentace stěžovatelky uplatněné
v kasační stížnosti.
[14] Právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření ve svých důsledcích, které
má na provozovatele fotovoltaických elektráren, jimž patnáctileté období garancí dle §6 odst. 1
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů počalo plynout před zavedením odvodu,
působí účinky nepravé retroaktivity. Nepravá retroaktivita právní normy je v zásadě přípustným
jevem, přesto nelze vyloučit, že by mohly existovat legitimní důvody pro zachování předchozí
právní úpravy, ačkoliv zákonodárce deklaroval veřejný zájem na její změně. V případě zákona
č. 402/2010 Sb., jímž byl zaveden odvod z elektřiny ze slunečního záření, však Ústavní soud
žádný zájem převažující nad veřejným zájmem na změně právní úpravy neshledal (podrobně
viz část VIII./a nálezu Ústavního soudu).
[15] Nová právní úprava zavádějící odvod není v rozporu s principem ochrany legitimního
očekávání. Uvedený princip totiž nesměřuje k zakonzervování existujícího stavu právní úpravy,
nýbrž toliko k ochraně očekávání nabytí majetku. Zákon o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů založil provozovatelům fotovoltaických elektráren očekávání, že investice do jejich
vybudování a provozu se jim vrátí díky garantovaným cenám do patnácti let od připojení
elektrárny do distribuční soustavy. I přes zavedení odvodu je díky výši garantovaných výkupních
cen v porovnání s náklady na pořízení fotovoltaických elektráren, které dramaticky poklesly,
zajištěna návratnost investice v horizontu patnácti let. K porušení zákonem založeného
legitimního očekávání tedy nedošlo. Pokud provozovatelé fotovoltaických elektráren
předpokládali s ohledem na velmi štědře nastavený systém podpory, že náklady na pořízení
a provoz fotovoltaických elektráren se jim vrátí dříve než za patnáct let, pak toto jejich očekávání
nepodléhá ochraně, jelikož jim nebylo založeno zákonem, nýbrž pouze subjektivním
přesvědčením, že nedojde k žádné změně podmínek podpory výroby elektřiny ze slunečního
záření. Předpoklad naprosté neměnnosti právní úpravy z požadavků právního státu v žádném
případě nevyplývá (v podrobnostech viz bod 65 až 72 nálezu).
[16] Pokud jde o druhou z garancí, tedy záruku zachování výše výnosů za jednotku elektřiny
po dobu 15 let od roku uvedení zařízení do provozu jako minimální se zohledněním indexu
cen průmyslových výrobců, k té Ústavní soud uvedl, že nedosahuje ústavněprávní intenzity
(viz bod 87 nálezu). Dodal, že nebylo zjištěno, že by výnosem ve smyslu §6 odst. 1 písm. b)
bodu 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů měla být určitá konkrétní výše čistého
zisku. Pokud Ústavní soud nedospěl k závěru, že zavedení odvodu za elektřinu ze slunečního
záření je v rozporu se zásadou ochrany legitimního očekávání z důvodu porušení záruky
obsažené v §6 odst. 1 písm. b) bodě 2. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu s tímto závěrem finálního interpreta ústavy polemizovat.
Tím méně, že detailnímu abstraktnímu přezkumu ústavnosti normy ze strany Ústavního soudu
v daném případě nic nebránilo, neboť posouzení této otázky nezávisí na individuální situaci
konkrétní osoby. Otázka tedy nezní tak, zda je odvod (tedy daň), jímž se snižuje faktický příjem
stěžovatelky, protiústavní z důvodu porušení §6 odst. 1 písm. b) bodu 2. zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů, nýbrž zda minimální státem garantovaná cena, za níž je elektřina
vykupována, je stanovena Energetickým regulačním úřadem v dostatečné výši (i s ohledem
na povinný odvod srážený z výkupní ceny). V nyní projednávané věci se soud zabývá pouze
otázkou daňovou a neshledal, že by aplikaci §7a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů bránil §6 odst. 1 písm. b) bod 2. téhož zákona. Lze doplnit, že z pohledu naplnění
legitimního očekávání stěžovatelky je mnohem významnější garance návratnosti investice
v horizontu 15 let než garance výše výnosu za jednotku elektřiny, která je podstatná pouze
z hlediska krátkodobého financování (cash-flow), jehož nepříznivý vývoj lze korigovat nástroji
uvedenými v bodě 89 nálezu Ústavního soudu.
[17] Důvodnou nemůže být ani námitka narušení rovnosti. Ústavní soud poukázal na to,
že rozdílný přístup k odlišným skupinám jednotlivců je ústavně akceptovatelný, pokud je založen
na objektivních a rozumných důvodech. Odvod se vztahuje na fotovoltaické elektrárny, které
byly uvedeny do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. V tomto období došlo
k dramatickému poklesu pořizovacích nákladů jednotlivých komponentů fotovoltaické elektrárny
(o více než 40%). Dle stávající právní úpravy však na to mohl Energetický regulační úřad reagovat
pouze pětiprocentním snížením garantovaných cen. I přes tento omezený zásah by byli
provozovatelé fotovoltaických elektráren uvedených do provozu po 1. 1. 2009 nejvíce
zvýhodněnou skupinou výrobců energie. Proto stát přistoupil k zavedení odvodu, jímž částečně
snížil podporu poskytovanou této skupině výrobců elektrické energie. Důvody pro jeho zavedení
jsou tedy racionální a ústavně souladné (více viz body 74 až 76 nálezu). K tomu lze dodat,
že cílem uvalení odvodu na elektřinu produkovanou ze slunečního záření v zařízeních uvedených
do provozu po 1. 1. 2009 bylo obnovení rovnosti mezi jednotlivými skupinami výrobců elektrické
energie z obnovitelných zdrojů. Tato rovnost byla narušena prudkým propadem cen komponentů
fotovoltaických elektráren, takže garantované ceny za výkup elektřiny byly vzhledem k poklesu
nákladů nepřiměřeně vysoké, a to právě i v porovnání s ostatními obnovitelnými zdroji energie.
[18] Otázkou, zda právní úprava odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v souladu
se svobodou podnikání, zaručenou čl. 26 Listiny základních práv a svobod, se Ústavní soud
výslovně nezabýval. Nejvyšší správní soud k této dílčí námitce stěžovatelky nejprve poukazuje
na to, že v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze svobody podnikání
domáhat pouze v mezích zákonů, které ji upravují. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne,
že případná omezení svobody podnikání musí šetřit podstatu a smysl svobody [čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, viz např. nález ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08 (N 83/53
SbNU 51; 151/2009 Sb.)]. Zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření neomezuje
hospodářskou soutěž, nestanoví žádné podmínky pro výkon podnikatelské činnosti, tedy přímo
nezasahuje do svobody podnikání. Jelikož však snižuje výnosy dosahované v rámci podnikatelské
činnosti, ovlivňuje svobodu podnikání nepřímo. Státní regulace, která je pro energetický sektor
typická a k níž dochází v několika aspektech [přednostní právo na připojení do distribuční
soustavy (§4 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), stanovení
garantovaných obchodních podmínek, včetně ceny (§4 odst. 4 téhož zákona) atd.], musí
při stanovení ceny zohlednit i možnost tvorby zisku, jinak dojde ke znemožnění určité oblasti
podnikatelské aktivity, a tedy porušení čl. 26 Listiny základních práv a svobod [srov. nález ze dne
23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99 (N 73/18 SbNU 135; 167/2000 Sb.)].
[19] Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 dovodil, že i přes zavedení odvodu z elektřiny
ze slunečního záření je provozovatelům fotovoltaických elektráren garantován zisk. Nejvyšší
správní soud dodává, že v případě investičních záměrů vyznačujících se vysokými počátečními
pořizovacími náklady není možné očekávat, že bude okamžitě po uvedení zařízení do provozu
dosahován zisk v účetním slova smyslu. Investice do výroby energie ze slunečního záření
je investicí dlouhodobou. Garance poskytnutá zákonem je postavena na tom, že do 15 let
od uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu se vlastníkovi elektrárny vrátí náklady vynaložené
na její pořízení. V následujících letech až do konce životnosti elektrárny, přičemž vyhláška
č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů, předpokládá životnost nové výrobny elektřiny ze slunečního záření v délce
20 let, pak již naproti výnosům realizovaným provozem elektrárny budou stát pouze běžné
náklady na provoz, čímž výrazně stoupne zisk.
[20] Ústavní soud nicméně připustil, že v některých případech může mít uvalení tzv. odvodu
rdousící efekt. Pak by aplikace zákona č. 402/2010 Sb. protiústavní byla. Jde však pouze o případy,
kdy by odvod měl likvidační účinky či zasahoval samotnou majetkovou podstatu výrobce
elektrické energie. Přitom je třeba hodnotit jednak dodržení garancí ve smyslu §6 odst. 1 zákona
o podpoře využívání obnovitelných zdrojů v jejich patnáctiletém trvání, jednak okamžité účinky
odvodu.
[21] Stěžovatelka se snaží v kasační stížnosti přesvědčit Nejvyšší správní soud, že právě v jejím
individuálním případě bude mít zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek,
že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě (tedy 15 let). Toto
své naprosto obecné tvrzení stěžovatelka blíže nekonkretizovala, ani neoznačila na podporu
svého tvrzení žádné důkazní prostředky, které by byly okamžitě k dispozici. Důkazní prostředek,
který hodlá stěžovatelka předložit (finanční analýza), bude k dispozici až na počátku roku 2014
(po uplynutí tří let od zavedení odvodu z elektřiny).
[22] Nejvyšší správní soud v prvé řadě poukazuje na to, že tvrzení o nemožnosti dosáhnout
zákonem garantované doby návratnosti investice vznesla stěžovatelka poprvé až v kasační
stížnosti, ačkoliv jí nic nebránilo učinit tak již v řízení před krajským soudem. Nález Ústavního
soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 byl vydán dne 15. 5. 2012, krajský soud rozhodl o žalobě až dne
6. 12. 2012. Stěžovatelka tak mohla v průběhu těchto takřka sedmi měsíců poukázat na tuto
skutečnost, a umožnit tak krajskému soudu, aby se s ní vypořádal. Namísto toho však
stěžovatelka zůstala pasivní, nestřežila řádně svá práva a neumožnila krajskému soudu zohlednit
její konkrétní situaci.
[23] Stěžovatelka, ačkoliv svojí kasační stížností směřuje k aplikaci výjimky z pravidla, kterou
Ústavní soud připustil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, zůstává pohříchu u naprosto obecného
tvrzení. Stěžovatelka soudu svoji hospodářskou situaci nepopsala, neuvedla, jaké náklady
vynaložila na pořízení fotovoltaické elektrárny, kolik stojí běžný provoz elektrárny, jaké náklady
doposud vynaložila, jakými disponuje vlastními a cizími zdroji, v jakých lhůtách jsou splatné její
závazky, jakých výnosů dosahuje atd. Na základě paušálního, nic neříkajícího tvrzení o tom,
že v jejím případě nebude dodržena zákonem garantovaná doba návratnosti investice, nemůže
Nejvyšší správní soud dospět k závěru o protiústavnosti aplikace odvodu z elektřiny
ze slunečního záření na příjmy stěžovatelky. Není přitom na místě, aby soud vyzýval stěžovatelku
ke konkretizaci jejích tvrzení. Kasační stížnost obsahuje řádně formulované námitky a jako
taková je projednatelná.
[24] Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 24. 8. 2010,
čj. 4 As 3/2008 – 78 (č. 2162/2011 Sb. NSS), čím je žalobní bod či kasační námitka obecnější,
tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě,
aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které
žalobu (kasační stížnost) podporují. Bylo tedy plně na odpovědnosti stěžovatelky, aby předložila
soudu v podrobnosti všechny údaje (z hlediska procesního jde o tvrzení), které by umožnily
soudu zhodnotit aktuální hospodářskou situaci stěžovatelky a na tomto základě pak učinit závěr
o ústavnosti podrobení příjmů stěžovatelky z výroby elektrické energie ze slunečního záření
odvodu. I kdyby směl soud ke skutečnostem nově uvedeným v kasační stížnosti přihlédnout,
nemohl by se otázkou působení odvodu na finanční situaci stěžovatelky zabývat detailněji, neboť
stěžovatelka nevznesla konkrétní tvrzení. Ústavní soud nadto spojuje eventuální protiústavnost
aplikace odvodu z elektřiny s prokázáním „rdousícího“, likvidačního efektu odvodu. O tom,
že by zavedení odvodu mělo likvidační dopad, stěžovatelka v kasační stížnosti nehovoří.
[25] K tomu je ještě třeba poznamenat, že stěžovatelku netíží v soudním řízení správním
jen povinnost tvrzení, ale též povinnost důkazní [srov. §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Stěžovatelka
neoznačila k prokázání svého obecného tvrzení o nemožnosti dosáhnout zákonem garantované
doby návratnosti investice žádný v současné době existující důkazní prostředek. Obsahem
správního spisu, z něhož soud při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí vždy vychází, není
žádný dokument, který by osvědčoval majetkové poměry stěžovatelky. Soud by se tedy
při hodnocení této otázky nemohl opřít ani o obsah správního spisu. Není rozhodně věcí soudu,
aby za stěžovatelku vyhledával důkazní prostředky prokazující její tvrzení. I kdyby tedy
stěžovatelka konkretizovala své tvrzení o nemožnosti dosáhnout zákonem garantované doby
návratnosti investice, samo o sobě by to nepostačilo k úspěchu žaloby či kasační stížnosti.
Na podporu svých tvrzení by totiž stěžovatelka dále musela označit důkazní prostředky, které
by měl soud dle jejího názoru provést (např. finanční plán podnikatelského záměru, účetní
výkazy, dokumentace k závazkům stěžovatelky vůči třetím osobám apod.) a které jsou k dispozici.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přerušení řízení o kasační stížnosti,
jak navrhovala stěžovatelka (viz bod [7] shora). Správní soudy vycházejí při přezkumu zákonnosti
správního rozhodnutí ze skutkového stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§75
odst. 1 s. ř. s.). Má-li dojít v soudním řízení správním k doplnění skutkových zjištění správního
orgánu dokazováním, musí se navržené důkazní prostředky vztahovat ke skutečnostem
existujícím v době vydání rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka by tedy musela navrhnout takový
důkazní prostředek, jímž by prokázala, že dne 8. 2. 2012 bylo zřejmé, že nebude dosažena
zákonem garantovaná doba návratnosti investice. Není proto jakéhokoliv důvodu pro přerušení
řízení o kasační stížnosti za účelem zpracování finanční analýzy ke dni 31. 12. 2013.
Nic stěžovatelce nebránilo v tom, aby svoji důkazní povinnost splnila již v řízení před krajským
soudem předložením např. finanční analýzy sestavené ke dni 8. 2. 2012, zachycující
i předpokládaný budoucí vývoj, částečně verifikovaný v mezidobí docílenými hospodářskými
výsledky. Jinou otázkou je, zda by pomocí této analýzy byla stěžovatelka s to unést důkazní
břemeno ve vztahu ke svému tvrzení, že nebude dosažena patnáctiletá doba návratnosti investice.
[27] Námitka je nedůvodná.
IV.B.
Vada řízení před krajským soudem
[28] Stěžovatelka spatřuje vadu řízení před krajským soudem jednak v tom, že se soud
nezabýval konkrétní situací stěžovatelky, jednak v tom, že jí neumožnil navrhnout důkazní
prostředky k prokázání reálných dopadů odvodu z elektřiny ze slunečního záření na situaci
stěžovatelky.
[29] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v žalobě, ani později v průběhu řízení před krajským
soudem neuvedla, jaké konkrétní dopady má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření
na její osobní situaci, nelze krajskému soudu vyčítat, že při vypořádávání žalobních bodů
nezohlednil individuální situaci stěžovatelky. Ostatně ani v řízení o kasační stížnosti nebyla
stěžovatelka schopná alespoň s určitou mírou detailnosti soudu vypovědět, do jaké hospodářské
situace ji zavedení odvodu uvrhlo. Rozsudek krajského soudu není zatížen vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, jak se mylně domnívá stěžovatelka. V situaci,
kdy stěžovatelka sama nespecifikovala dopady právní úpravy odvodu do své majetkové sféry,
mohl krajský soud bez dalšího odkázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu a věcí
se blíže nezabývat (shodně viz rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2012, čj. 8 Afs 60/2012 – 27, ve věci
INVEST SOLAR, bod 15).
[30] Námitce, že krajský soud neumožnil stěžovatelce navrhnout důkazní prostředky
k prokázání její osobní situace, neboť rozhodl ve věci, aniž předtím rozhodl o pokračování
v řízení, nelze přisvědčit. Krajský soud totiž v nyní posuzované věci řízení vůbec nepřerušoval.
Spatřovat vadu řízení v tom, že bylo meritorně rozhodnuto o žalobě, aniž tomu předcházelo
vydání rozhodnutí o pokračování v řízení, tudíž logicky není možné. Stěžovatelce nic nebránilo
v tom, aby kdykoliv do vydání rozsudku krajského soudu uplatnila důkazní návrhy, popř. soudu
sdělila, že požaduje nařídit ve věci jednání. Na výzvu soudu podle §51 odst. 1 s. ř. s. však
stěžovatelka nijak nereagovala, a tudíž soud správně vycházel z toho, že stěžovatelka souhlasí
s rozhodnutím věci bez jednání.
[31] Námitka je nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Neshledal přitom žádnou
vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2013
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu