ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.53.2012:30
sp. zn. 1 Afs 53/2012 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní žalobce: Twenty CZ, a. s.
„v likvidaci“, se sídlem Na Nivách 1043/16, Praha 4, zastoupeného JUDr. Josefem Jurčou,
advokátem se sídlem Masarykova tř. 27, Opava, proti žalovanému: Finanční ředitelství
pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 8. 2008, č. j. 12713/08-1200-104718, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, č. j. 8 Ca 376/2008 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Prahu 4 (dále též „správce daně“) doměřil žalobci dodatečným
platebním výměrem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 208670/07/004516/8428, daň z příjmů právnických
osob za zdaňovací období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2003 ve výši 1.776.300 Kč. Na základě daňové
kontroly provedené u žalobce správce daně vyloučil z nákladů (výdajů) na dosažení, zajištění
a udržení příjmů celkovou částku 5.730.000 Kč s odkazem na porušení §24 odst. 1 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) a o tuto částku zvýšil
základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003.
[2] Žalovaný v záhlaví popsaným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému
platebnímu výměru.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalovaného
rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, č. j. 8 Ca 376/2008 - 63, zamítl. V odůvodnění uvedl, že z obsahu
daňového spisu je sice zřejmé, že žalobce předložil mandátní smlouvy č. 117/02 a č. 54/03,
které měl uzavřít se společností Spencer and Brothers LLC, jejichž předmětem bylo obstarání
podkladů a informací u 12, resp. 17 měst ve Slovenské republice, a že na základě těchto smluv
byly vystaveny faktury 18 N 969/03 ze dne 25. 2. 2003 (částka 1.830.000 Kč) a 29 N 969/03
ze dne 28. 11. 2003 (částka 2.500.000 Kč). Žalobce však v daňovém řízení nijak neprokázal,
že by tyto výdaje jakkoli souvisely s jeho konkrétní podnikatelskou činností a že by tedy plnění
přijatá od dodavatele Spencer and Brothers LLC, byla využita při podnikání žalobce za účelem
dosažení zisku. Soud nezpochybnil, že žalobce mohl za tato plnění zaplatit částky 1.830.000 Kč
a 2.500.000 Kč, ale ztotožnil se se závěrem žalovaného, že se nejednalo o výdaje na dosažení,
zajištění a udržení příjmu ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť zde chybí
jakákoli věcná a časová souvislost mezi těmito výdaji a jakýmikoli příjmy.
[4] Městský soud dále konstatoval, že žalobce předložil mandátní smlouvy uzavřené
se společností Opavská stavební – invest spol. s.r.o. a faktury č. 2003007 ze dne 30. 9. 2003
(částka 700.000 Kč) a č. 203003 ze dne 17. 7. 2003 (částka 700.000 Kč). Z provedeného
dokazování však vyplynulo, že ani v jednom případě nebylo zjištěno, že by v záležitosti vydání
stavebního povolení a povolení ke kácení dřevin figurovala společnost Opavská stavební – invest
spol. s.r.o. Žalobce nenavrhl svědectví žádné osoby, která by měla povědomost o míře
angažovanosti této společnosti v předmětných řízeních, a nenavrhl, ani nepředložil žádný jiný
důkaz, který by takové angažmá jmenované společnosti prokazoval. Žalobce tedy neprokázal,
že by mu byla společností Opavská stavební – invest spol. s.r.o. poskytnuta deklarovaná plnění
(výkony, resp. služby) a tedy nedoložil, že výdaje za tato plnění vynaložil na dosažení, zajištění
a udržení příjmů.
II.
Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností.
Namítá, že městský soud nezohlednil zásadní argumentaci stěžovatele, že získané informace
využil v rámci svých podnikatelských aktivit. Argument městského soudu, že žalobce neužil
těchto informací k dosažení zisku lze vysvětlit tím, že se jednalo o běžné podnikatelské riziko
charakteristické pro oblast služeb. Soud zcela pominul, že je možné vynaložit náklady,
aniž by byly dosaženy s nimi bezprostředně související příjmy. Stěžovatel uvádí příklad nákladů
na reklamu, u nichž není možné předpokládat, jakých výnosů na jejich základě bude dosaženo
(jaký konkrétní zisk).
[6] Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudu, že nebylo prokázáno, že by si společnost
Lidl v.o.s. poskytnutí takových služeb (obstarání podkladů a informací) objednala. V daném
případě se dle stěžovatele jednalo o průzkum, který měl sloužit k obchodním nabídkám činěným
stěžovatelem a nemuselo se jednat v žádném případě o objednávku uplatněnou společností
Lidl v.o.s. u stěžovatele.
[7] Městský soud dle stěžovatele zcela pominul skutečnost, že díky nakoupeným službám
byla vyhledána velká zakázka, jejíž realizací mělo být dosaženo velkého objemu zdanitelných
příjmů. K její realizaci nedošlo, městský soud však nezohlednil, že v rámci podnikatelských aktivit
často dochází k případům, kdy jsou vynaloženy rozsáhlé výdaje, ale k vlastní realizaci nedojde.
[8] Nepodstatné podle stěžovatele je, kdo vyzvedl stavební povolení a povolení ke kácení
dřevin. Stěžovatel od společnosti Opavská stavební – invest spol. s.r.o. nakoupil na základě řádně
uzavřených a doložených mandátních smluv odbornou, obstaravatelskou a poradenskou činnost
– obstarání rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin a stavebního povolení. Tato společnost
zajistila vydání nezbytných povolení, což bylo řádně doloženo. Výsledky její činnosti jsou zřejmé
ve formě zmíněných povolení, která jsou v této souvislosti zásadním důkazním prostředkem.
Kromě toho, o míře angažovanosti dodavatele při získání stavebního povolení nemohl mít
povědomost ani pan Ž. z Technických služeb Opava, neboť se jednalo o interní záležitosti
stěžovatele. Městský soud v napadeném rozsudku dále nepřihlédl ke skutečnosti, že stěžovatel
nemohl nijak ovlivnit skutečnost, že se nepodařilo vyslechnout pana Poláka, jednatele společnosti
Opavská stavební – invest spol. s.r.o.
[9] Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatel, aby zdejší soud napadený
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne
8. 1. 2009. Doplnil, že v průběhu daňového řízení stěžovatel neprokázal, že předložené podklady
byly skutečně zpracovány dodavatelem, tj. společností Spencer and Brothers LLC, USA,
neprokázal, kdy a pro koho byly zpracovány. Stejně tak stěžovatel neprokázal souvislost
fakturovaných služeb s jejich další možností využití. Na základě vynaloženého nákladu nemusí
být vždy ihned dosaženo příjmu (výnosu), ale aby se mohlo jednat o daňový náklad,
musí tento náklad k dosažení výnosů alespoň směřovat (stejně je tomu i u stěžovatelem
odkazovaných nákladů na reklamu). Stěžovatel tvrdil, že získané informace využil
ve své podnikatelské činnosti, tuto skutečnost ale ničím neprokázal.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[12] Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené
tímto zákonem a zvláštními předpisy (§24 odst. 1 věta první zákona o daních z příjmů). Správce
daně má (u všech daňově uznatelných nákladů podle §24 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů)
možnost přezkoumat výši a oprávněnost daňového základu daňového subjektu a v případě
pochybností daňový subjekt vyzvat k prokázání jeho tvrzení (§31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků; dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Pokud daňový subjekt
neunese své důkazní břemeno ohledně takového nákladu, není možné považovat náklad
za prokázaný.
[13] V nyní souzené věci je mezi stranami sporná otázka, zda stěžovatel prokázal, že mohl
uplatnit částky ve výši 1.830.000 Kč a 2.500.000 Kč uhrazené společnosti Spencer and Brothers
LLC jako odměnu za provedenou činnost na základě mandátních smluv ze dne 10. 10. 2002
(ve znění dodatku ze dne 10. 1. 2003) a ze dne 10. 4. 2003, a částky ve výši 700.000 Kč
a 700.000 Kč zaplacené společnosti Opavská stavební – invest spol. s.r.o. jako cenu plnění
dohodnutého v mandátních smlouvách ze dne 5. 1. 2003 a 2. 4. 2003, jako výdaje (náklady)
vynaložené na dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 zákona
o daních příjmů.
[14] Daňový subjekt si od základu daně nemůže odečíst jakékoliv výdaje, které vynaloží,
ale pouze takové, jež splňují podmínky zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud
se k daňové uznatelnosti nákladů daňového subjektu vyjadřuje jednotným způsobem. Mimo jiné
v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007 – 66 (všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz), ve vztahu k §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů vyložil,
že „za výdaje snižující daňový základ poplatníka lze uznat takové výdaje, které poplatník: 1/ skutečně
vynaložil, 2/ vynaložil v souvislosti se získáním zdanitelných příjmů, 3/ vynaložil v daném zdaňovacím období,
4/ o nichž tak stanoví zákon.“ Je to přitom daňový subjekt, koho v tomto směru stíhá ve smyslu
§31 odst. 9 daňového řádu důkazní břemeno. Pouhé tvrzení, že výdaj byl vynaložen, k daňové
uznatelnosti výdaje přirozeně nestačí. Daňový subjekt je rovněž povinen prokázat zákonem
předepsaný účel uplatněného výdaje, tedy že předmětné služby mohly objektivně sloužit
ke zvýšení příjmů z jeho podnikání.
[15] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že z §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů nelze dovodit,
že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příjmech daňového poplatníka, tzn. že mezi
výdaji a příjmy nutně existuje vztah jakési přímé úměry (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2004,
č. j. 2 Afs 44/2003 – 73, publ. pod č. 264/2004 Sb. NSS). Musí se však jednat o výdaje za tímto
účelem vynaložené. Proto se v §23 odst. 1 téhož zákona hovoří o respektování „věcné a časové
souvislosti“ příjmů a výdajů. Jen výdaje, které mohou přinést daňovému subjektu zdanitelné
příjmy, nebo mu zajistit tok příjmů již stávajících, mohou být zohledněny pro daňové účely.
V rozsudku ze dne 19. 2. 2009, čj. 1 Afs 132/2008 - 82, Nejvyšší správní soud konstatoval,
že je „podstatné, aby mezi výdaji (náklady) a očekávanými příjmy existoval přímý a bezprostřední vztah (nutně
však již nikoliv přímá úměra); v opačném případě se pojmově nemůže jednat o výdaje vynaložené na dosažení,
udržení či zajištění příjmů. Zmíněná bezprostřední souvislost znamená, že bez vynaložení uvedených nákladů
by podnikatel očekávané příjmy vůbec nezískal či ani neměl možnost získat. Nutno je tedy vždy vážit,
zda faktický výdaj buď přinese příjem (zisk), nebo jej do budoucna zajistí nebo alespoň napomůže již dosažené
příjmy dřívější činností daňovému subjektu udržet.“ Zdejší soud opakovaně vyslovil, že mezi
vynaloženými výdaji a podnikatelskou činností daňového subjektu musí existovat jasná vazba,
přičemž neuznatelné jsou takové výdaje, které zřetelně neodpovídají ekonomicky racionálnímu
(přiměřenému) chování, tj. nedávají z ekonomického hlediska smysl. Tato zcela konkrétní
souvislost uplatňovaných výdajů s dosaženými příjmy musí být v daňovém řízení bezpečně
prokázána daňovým subjektem, neboť je to on, kdo v souladu s §31 odst. 9 daňového řádu
prokazuje všechny skutečnosti, které uvedl v daňovém přiznání.
[16] Jak tedy vyplývá ze shora uvedeného, výdaje uznatelné na základě §24 odst. 1 nejsou
primárně spojeny s určitou činností daňového subjektu (jako je tomu v případě odst. 2),
ale s prokázáním účelnosti jejich vynaložení. Je proto na daňovém subjektu, aby při úvahách
o vynaložení určitých výdajů, zvažoval i skutečnost, zda se mu podaří prokázat jejich relevanci
z daňového hlediska. Proto, hodlá-li daňový subjekt uplatnit výdaj ve smyslu §24 odst. 1,
musí počítat s tím, že ho v tomto směru bude stíhat nejenom břemeno tvrzení, ale především
břemeno důkazní stran prokázání věcné souvislosti příjmů a nákladů (srov. rozsudek NSS ze dne
29. 8. 2011, č. j. 8 Afs 7/2011 – 122).
[17] Byl to tedy stěžovatel, kdo musel zdůvodnit a dále předložit či navrhnout relevantní
důkazy, které by prokázaly, že výdaje vynaložené na služby poskytnuté společnostmi Spencer
and Brothers LLC a Opavská stavební – invest spol. s.r.o. souvisely s dosažením, zajištěním
či udržením daňově účinných příjmů.
[18] Stěžovatel v kasační stížnosti i v průběhu předcházejících řízení uváděl, že získané
informace od společnosti Spencer and Brothers LLC využil v rámci svých podnikatelských aktivit
a že díky nakoupeným službám byla vyhledána velká zakázka, jejíž realizaci mělo být dosaženo velkého
objemu zdanitelných příjmů.
[19] Jak vyplývá již ze shora uvedeného, není podstatné, že velká zakázka zmiňovaná
stěžovatelem nebyla realizována. Bylo však na stěžovateli, aby prokázal v rámci, jakých
konkrétních podnikatelských aktivit uvedené informace využil, mezi jakými příjmy a výdaji
na pořízení informací od společnosti Spencer and Brothers LLC existoval přímý a bezprostřední
vztah, u kterého stěžovatel očekával získání zdanitelných příjmů. Stěžovatel v průběhu celého
daňového řízení i řízení před soudem setrval v rovině obecných tvrzení o využití informací
při podnikatelských aktivitách, tato svá tvrzení však nijak nekonkretizoval a ani nepodpořil
relevantními důkazy. Zmiňuje-li stěžovatel velkou zakázku, která nebyla realizována, má snad
na mysli nabídku spolupráce od společnosti CITYGROVE DISCOVERY s.r.o. a společnosti
Lidl v.o.s. na území Slovenské republiky. Z vyjádření stěžovatele (podání vysvětlení ze dne
29. 4. 2007, Protokol o ústním jednání ze dne 26. 3. 2008) však plyne, že návrh této spolupráce
byl učiněn pouze ústní formou. Stěžovatel žádným způsobem reálnou existenci takové nabídky
spolupráce nepředložil. Objednal-li si na základě takové nabídky služby společnosti Spencer
and Brothers LLC a náklady na tyto služby hodlal uplatnit jako výdaje (náklady) ve smyslu §24
odst. 1 zákona o daních z příjmů, měl předpokládat, že bude nucen prokázat věcnou a časovou
souvislost těchto výdajů s určitým očekávanými příjmy. Nelogické je pak tvrzení stěžovatele,
že právě díky nakoupeným službám vyhledal velkou zakázku, která nakonec nebyla realizována.
Z výpovědí zástupců stěžovatele vyplývá opačná posloupnost, tedy že nejprve společnost
CITYGROVE DISCOVERY s.r.o. a společnost Lidl v.o.s. učinily ústně nabídku spolupráce
na území Slovenska a z toho důvodu stěžovatel objednal předmětné služby.
[20] V situaci, kdy správci daně vznikly pochybnosti o daňové uznatelnosti stěžovatelem
uplatněných výdajů, bylo na stěžovateli, aby objasnil jejich souvislost se zdanitelnými příjmy
ve smyslu §23 odst. 1 a §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel této své povinnosti
nedostál. Předložil sice mandátní smlouvy, faktury a výdajové pokladní doklady na částky
za služby sjednané podle mandátních smluv. Z těchto dokladů však nelze dovodit souvislost
se zdanitelnými příjmy. Co se týče stěžovatelem předložených podkladů údajně vyhotovených
společností Spencer and Brothers LLC, ani ty neprokazují, k jakým podnikatelským aktivitám
je měl stěžovatel využít. Jak již totiž bylo zmíněno výše, stěžovatel neprokázal reálnou existenci
nabídky spolupráce na Slovensku od společností CITYGROVE DISCOVERY s.r.o. a Lidl v.o.s.
V této souvislosti je nutno též vyzdvihnout zcela správný závěr správce daně, že z podkladů
předložených žalobcem (obsažených v šanonech č. 18 a 19), které měla údajně vytvořit
společnost Spencer and Brothers LLC, nelze žádným způsobem zjistit, kdo tyto materiály pořídil,
pro koho byly určeny, tedy zda jsou skutečně výsledkem činnosti shora zmíněné americké
společnosti.
[21] Stěžovatel v této souvislosti současně namítal, že společnost Lidl v.o.s u něj nemusela
objednat poskytnutí shora uvedených služeb, jak v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl
městský soud. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud dovodil, že stěžovatel
tvrdil v průběhu řízení, že přijaté plnění (informace od společnosti Spencer and Brothers LLC)
hodlal využít v rámci spolupráce se společností Lidl v.o.s., avšak nijak nedoložil,
že by si tato společnost u stěžovatele poskytnutí takových služeb nasmlouvala či objednala.
Městský soud dále konkretizuje toto své tvrzení tak, že stěžovatel nedoložil, že by toto plnění
následně jakkoliv využil v rámci podnikatelské činnosti (poskytl je dalšímu podnikatelskému
subjektu – ať již v původní podobě nebo po vlastním zpracování). Městský soud tedy jinými
slovy stěžovateli vytýká neprokázání skutečnosti, že se jednalo o výdaje dle §24 odst. 1 zákona
o daních z příjmů, přičemž, jak plyne ze shora uvedeného, tyto výtky jsou zcela oprávněné.
Stěžovatel městskému soudu vytýká zásadní nepochopení celé problematiky – městský soud
však vycházel z podkladů obsažených v daňovém spise a vyvodil z nich odůvodněné, zcela jasné
a správné závěry. Bylo na stěžovateli, aby celou problematiku v rámci nesení svého důkazního
břemene náležitě objasnil. Nepodařilo-li se mu to, jde tato skutečnost zcela k jeho tíži.
[22] Tyto kasační námitky jsou tedy nedůvodné.
[23] Na základě totožných východisek posuzoval Nejvyšší správní soud i druhou část kasační
stížnosti, která se týkala výdajů za služby poskytnuté společností Opavská stavební –
invest spol. s.r.o.
[24] Stěžovatel namítá, že podstatné pro prokázání provedení výkonů dle mandátních smluv
uzavřených se společností Opavská stavební – invest spol. s.r.o. je existence pravomocného
stavebního povolení a povolení ke kácení dřevin. Podle stěžovatele byly výkony, resp. služby
nakoupené od zmíněné společnosti jasně prokázané nejen existencí shora uvedených rozhodnutí,
ale také předloženými mandátními smlouvami ze dne 5. 1. 2003 a 2. 4. 2003 a fakturami ze dne
30. 9. 2003 a 17. 7. 2003.
[25] V prvé řadě se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že činnost
společnosti Opavská stavební – invest spol. s.r.o. je řádně doložena předložením mandátních
smluv uzavřených mezi stěžovatelem a zmíněnou společností, faktur a dokladů o vyplacení částky
odměny sjednané v uvedených smlouvách. Tyto doklady totiž nemohou prokázat, že společnost
Opavská stavební – invest spol. s.r.o. pro stěžovatele skutečně vykonávala činnost sjednanou
v mandátních smlouvách, tedy odbornou, obstaravatelskou a poradenskou činnost při výkonu inženýrské
činnosti – zajištění rozhodnutí - povolení ke kácení dřevin, resp. stavební řízení. Jak vyplývá z ustálené
judikatury zdejšího soudu (rozsudek NSS ze dne 31. 12. 2008, č. j. 8 Afs 54/2008 - 68, obdobně
rozsudek ze dne 28. 2. 2006, č. j. 7 Afs 132/2004 - 99), nepostačuje pouhá existence formálního
dokladu, ale je nutno prokázat i jeho reálný obsah. Prokazuje-li tedy např. daňový subjekt
uskutečnění daňového výdaje daňovým dokladem (listinou), pak tento doklad je pouhým
tvrzením o uskutečněné transakci; vyvrátil-li správce daně provedenými důkazy materiální obsah
skutečností tvrzených v dokladu, pak je opět přeneseno důkazní břemeno na daňový subjekt
(§31 odst. 8 a 9 zákona o správě daní a poplatků). Tento fakt nemůže prokázat ani samotná
existence stavebního povolení a povolení ke kácení dřevin, která, jak konstatuje stěžovatel, měla
být výstupem činnosti Opavské stavební – invest spol. s.r.o. Tato povolení totiž mohla obstarat
jakákoli jiná osoba, odlišná od stěžovatelem najaté společnosti, či tak mohl učinit stěžovatel sám.
[26] Z výslechů pracovníka Technických služeb Opava s.r.o. (pan A. Ž.) provedených
dožádaným Finančním úřadem v Opavě a z protokolů o místním šetření ze dne 4. 6. 2004 (které
provedl Finanční úřad v Opavě v rámci jiného daňového řízení se stěžovatelem) vyplynulo, že
v řízení o žádosti o vyjádření ke stavebnímu povolení jednal za společnost Twenty CZ, a.s.
(stěžovatele) toliko její jednatel, pan Jiří Papežík – ten podal žádost o vyjádření a vyjádření
k projektové dokumentaci také převzal. Podle svědka Ž. nikdo jiný v řízení za stěžovatele
nejednal. Pracovník Magistrátu města Opava (Ing. I. K.) pak vypověděl a doložil, že vydané
stavební povolení převzal přímo stěžovatel. Pochybnosti správce daně, že společnost Opavská
stavební – invest spol. s.r.o. za stěžovatele činnosti smluvené v dotčených mandátních smlouvách
nevykonala, dle Nejvyššího správního soudu těmito výpověďmi nebyla rozptýlena, ale naopak
potvrzena. Stěžovatel nepředložil, ani nenavrhl žádné důkazy, které by tuto domněnku správce
daně zpochybnily.
[27] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že z předložených smluv a vydaných povolení
ve spojení s výpověďmi zaměstnanců Magistrátu města Opavy a Technických služeb
Opava s.r.o., nelze určit, zda společnost Opavská stavební – invest spol. s.r.o. stěžovatele v řízení
o vydání těchto povolení skutečně zastupovala. Namítá-li stěžovatel, že zaměstnanec
Technických služeb Opava s.r.o., p. Ž., nemůže mít povědomí o míře angažovanosti zmíněné
společnosti při dosažení stavebního povolení, neboť se jednalo o interní záležitosti stěžovatele,
měl sám navrhnout či předložit důkazy o fungování těchto „interních záležitostí“, kterými by
pochybnosti správce daně ohledně této skutečnosti sám rozptýlil. Správce daně mohl vycházet
toliko z podkladů mu dostupných, stěžovatel se výslechů svědků neúčastnil, sám výslech jiných
osob, ani provedení důkazů v této souvislosti nenavrhl. Je pravdou, že stěžovatel nijak nemohl
ovlivnit skutečnost, že jednatel společnosti Opavská stavební – invest spol. s.r.o., p. Polák, se po
několikerých výzvách nedostavil k výslechu. Jak správně uvádí městský soud, tato skutečnost jde
k tíži stěžovatele, byť ji nezpůsobil. Uvedl-li stěžovatel (sdělení FÚ v Opavě ze dne 29. 9. 2004),
že způsob zajištění kladných stanovisek je schopen objasnit pouze pan Polák, avšak tato osoba se
k výslechu opakovaně neodstavila, bylo na stěžovateli, aby se alespoň pokusil svá tvrzení prokázat
jiným způsobem. Na to však stěžovatel rezignoval. V této souvislosti je též nutno zdůraznit, že
FÚ v Opavě i správce daně p. Poláka předvolávali opakovaně, požádali též příslušné orgány
Policie ČR o předvedení této osoby. Předvedení však nebylo realizováno, neboť jmenovaný nebyl
zastižen.
[28] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel neprokázal, že činnosti dohodnuté
v mandátních smlouvách ze dne 5. 1. 2003 a 2. 4. 2003 za stěžovatele skutečně vykonávala
společnost Opavská stavební – invest spol. s.r.o. (resp. její jednatel) a tedy, že mu byla poskytnuta
deklarovaná plnění. Za takové situace je pak v podstatě nadbytečné se zabývat otázkou prokázání
vztahu mezi náklady na tyto činnosti a dosaženými, zajišťovaným či udržovanými zdanitelnými
příjmy stěžovatele. Stěžovatel tedy neprokázal uplatnitelnost vynaložených výdajů za tyto činnosti
dle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
[29] I tato námitka je nedůvodná.
IV. Závěr
[30] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že městský soud
posoudil právní otázku daňové uznatelnosti výdajů správně; kasační stížnost proto není důvodná.
Současně neshledal žádnou vadu, ke které by musel přihlédnout i bez návrhu (§109
odst. 4 s. ř. s.), a proto kasační stížnost dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. O náhradě
nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalobce nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. července 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu