ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.77.2011:91
sp. zn. 1 Afs 77/2011 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. K., zastoupen
JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Matoušova 12, Praha 5, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, o žalobách proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 27. 10. 2009, čj. 8447/09-1400-400938, čj. 8448/09-1400-400938,
čj. 8449/09-1400-400938, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 23. 8. 2011, čj. 30 Ca 90/2009 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věcí
[1] Žalobce vyzval dne 27. 4. 1995 Správu budov města Plzně k vydání budovy č. p. 13
a pozemků p. č. 163 a 164 v katastrálním území Plzeň, obci Plzeň (dále jen „nemovitosti“)
dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jelikož osoba povinná této výzvě
nevyhověla, obrátil se dne 13. 11. 1995 na soud v občanském soudním řízení. Rozsudkem
Okresního soudu Plzeň – město ze dne 22. 7. 1999, čj. 11 C 328/95 – 99, byla povinné osobě
uložena povinnost vydat nemovitosti žalobci. V mezidobí však byly nemovitosti smluvně
převedeny na základě privatizačních předpisů společnosti ULTRA 92, spol. s r. o.,
která je dále převedla společnosti SUZAP Plzeň, s. r. o. Ta podala v roce 2001 žalobu na určení
vlastnického práva k nemovitostem. Soud I. stupně i soud odvolací nejprve určily vlastnické
právo k nemovitostem ve prospěch společnosti SUZAP. Obě rozhodnutí však byla zrušena
rozsudkem Nejvyššího soudu. Poté soud I. stupně znovu určil vlastnické právo ve prospěch
společnosti SUZAP. Krajský soud v Plzni, jakožto soud odvolací, toto rozhodnutí rozsudkem
ze dne 7. 9. 2005, čj. 12 Co 336/2005 – 269, změnil a žalobu zamítl. Tím de iure potvrdil
vlastnické právo žalobce. Následné dovolání společnosti SUZAP Nejvyšší soud rozsudkem
ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 28 Cdo 70/2006, zamítl.
[2] Finanční úřad v Plzni (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobci platebními výměry ze dne
15. 11. 2007 daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 2004, 2005 a 2006. Odvolání
proti platebním výměrům byla rozhodnutími žalovaného ze dne 9. 4. 2008 zamítnuta. Následně
správce daně vyměřil žalobci třemi platebními výměry ze dne 23. 6. 2009 penále z důvodu
prodlení s placením daně z nemovitostí za zdaňovací období roku 2004, 2005 a 2006.
Prodlení spočívalo v tom, že dílčí splátky daně z nemovitostí, které se staly splatné v průběhu
roku 2004, 2005 a 2006, byly uhrazeny až 8. 8. 2006 a 20. 2. 2007. Proti těmto platebním
výměrům podal žalobce odvolání, která byla žalovaným zamítnuta rozhodnutími
blíže označenými v záhlaví tohoto rozsudku.
[3] Žalobce napadl samostatnými žalobami všechna tři rozhodnutí žalovaného o zamítnutí
odvolání proti platebním výměrům předepisujícím penále. Krajský soud žaloby spojil
ke společnému projednání a rozsudkem označeným shora je jako nedůvodné zamítl. Soud
zdůraznil, že ačkoliv lze přijmout žalobcovu tezi, dle níž by nebylo penále, pokud by ani nebylo
doměření daně, je třeba se při soudním přezkumu striktně držet předmětu přezkoumávaného
řízení a rozhodnutí. Předmětem přezkumu nebyla rozhodnutí o vyměření daně z nemovitostí
(proti těmto rozhodnutím žalobce nikdy žalobu nepodal), nýbrž rozhodnutí předepisující daňové
penále za prodlení s úhradou daňových povinností. Nelze proto vytýkat žalovanému,
že se ve svém rozhodnutí nezabýval těmi odvolacími námitkami, které míří proti vyměření daně,
a tedy nikoliv proti sdělení penále. Dle soudu zákon o dani z nemovitostí nespojuje
vznik daňové povinnosti s údajem o tom, kdo je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí,
ale s tím, kdo je skutečným vlastníkem. Skutečným vlastníkem byl na základě rozsudku Krajského
soudu v Plzni čj. 12 Co 336/2005 – 269 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 70/2006 po celou dobu právě žalobce.
[4] Soud připustil, že žalobce prodlení s placením daně z nemovitostí za zdaňovací období
roku 2004, 2005 a 2006 nezavinil, nemohl zaplatit daň řádně a včas, přesto byl nucen konstatovat,
že podmínky §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, upravující předepisování
penále, splněny byly. Postupu žalovaného tedy nelze ničeho vytknout. V daném případě
jsou dány důvody pro prominutí daně na základě §55a zákona o správě daní a poplatků,
a to za účelem odstranění tvrdosti. Tuto skutečnost však nelze zohlednit při předepisování
penále, nýbrž až následně v samostatném procesním postupu.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvádí, že k chybnosti postupu správce daně
se vyjádřil podrobně v žalobě, na jejíž odůvodnění odkazuje. Dále namítá, že krajský soud
se nezabýval přezkumem zákonnosti vyměření daně, ač tak měl učinit jako předběžnou otázku,
neboť bez daně není penále.
[6] V České republice se dle stěžovatele stane vlastníkem ten, jehož vlastnické právo
je zapsáno v katastru nemovitostí a může se plně chovat jako vlastník se všemi důsledky.
Je-li daňovým poplatníkem daně z nemovitosti vlastník a daňová povinnost vzniká
k 1. lednu kalendářního roku, je poplatníkem ten, kdo k tomuto datu může jednat jako vlastník
a je z hlediska právního vlastníkem, tedy osoba, jejíž vlastnické právo je zapsáno v katastru
nemovitostí. Krajský soud však tvrdí, že poplatníkem je nejen vlastník, ale i ten,
kdo ke dni 1. ledna své vlastnické právo tvrdí. To ovšem zákon neříká. Rozsudek je v rozporu
s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, ukládá totiž povinnost spojenou s vlastnickým
právem někomu, kdo se jako vlastník po právu chovat nemůže, neboť není jako vlastník zapsaný
v katastru nemovitostí, a sankcionuje ho za prodlení s plněním povinnosti, kterou ani plnit
včas bez svého zavinění nemohl. Daňovými nedoplatky nemůže být zatížen ten daňový dlužník,
který je nezapříčinil (rozhodnutí NSS čj. 2 Afs 28/2005 – 55).
[7] Stěžovatel dále namítá, že nemohl být v prodlení ani fakticky, neboť daň z předmětné
nemovitosti byla pravděpodobně zaplacena společností SUZAP. Je-li daň z konkrétní
nemovitosti zaplacena, nemůže vznikat prodlení s placením daně z nemovitosti.
Pokud pak stěžovatel nebyl v prodlení v rozhodné době, nemůže být prodlení vykonstruováno
opět zpětně.
[8] Stěžovatel žádá soud, aby posoudil zákonnost postupu žalovaného,
kterým mu byla zpětně vyměřena daň z nemovitosti a posléze daňové penále za prodlení
s úhradou této daně za dobu, kdy stěžovatel nebyl ne vlastní vinou zapsán jako vlastník,
tudíž nemohl ani jako vlastník jednat, tedy ani zaplatit daň v době její splatnosti. Na závěr
stěžovatel navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti v prvé řadě bez bližšího upřesnění odkazuje na odůvodnění
obsažené v žalobě. Dle konstantní judikatury NSS nelze obecný odkaz na předchozí podání
učiněné stěžovatelem v téže věci považovat za řádně formulovanou kasační námitku (rozsudek
rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 – 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS;
všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou rozsahu soudního přezkumu
rozhodnutí ve věci penále, a to ve vazbě na námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., III.A.]. Poté se vypořádal s námitkou, dle níž stěžovatel
nebyl v prodlení s placením daně z nemovitosti, neboť ji včas uhradila společnost SUZAP [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., III.B.].
III.A.
Rozsah soudního přezkumu rozhodnutí ve věci penále
[13] Spornou otázkou je v prvé řadě rozsah soudního přezkumu platebního výměru,
jímž se předepisuje penále dle §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
účinném do 31. 12. 2006, ve spojení s rozhodnutím o odvolání. Zákonem č. 230/2006 Sb.
byl s účinností od 1. 1. 2007 institut penále nahrazen institutem úroku z prodlení.
Dle čl. VI. bodu 3. zákona č. 230/2006 Sb. se ovšem úprava obsažená v §63 tohoto zákona
(tj. úrok z prodlení) použije pro daně, jejichž původní den splatnosti nastane po účinnosti
tohoto zákona. Pro daně, jejichž původní den splatnosti nastal do účinnosti tohoto zákona,
se použije §63 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do účinnosti
tohoto zákona (tj. penále). Jelikož původní data splatnosti daně z nemovitostí nastala v letech
2004, 2005 a 2006, použije se §63 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném
do 31. 12. 2006.
[14] Z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že povinnost platit penále vzniká
přímo ze zákona, nezakládá ji správce daně vydáním platebního výměru. Platební výměr
má jen charakter deklaratorního rozhodnutí, jímž správce daně sděluje daňovému dlužníkovi
předpis penále, jež tu v důsledku jeho prodlení s uhrazením daňové povinnosti v určité výši
k určitému datu ex lege existuje (např. rozsudek ze dne 8. 2. 2006, čj. 1 Afs 16/2005 – 63,
rozsudek ze dne 17. 1. 2008, čj. 9 Afs 65/2007 – 54, nebo rozsudek ze dne 28. 5. 2008,
čj. 9 Afs 112/2007 – 72).
[15] Rozsahem soudního přezkumu platebního výměru, jímž se předepisuje penále, se zdejší
soud zabýval v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, čj. 1 Afs 137/2004 – 62, publ. pod č. 1182/2007 Sb.
NSS. Podle něj soud zjišťuje pouze to, zda existuje rozhodnutí, kterým byla povinnost hradit
daň subjektu řádně sdělena, zda skutečně nebyla platební povinnost splněna ve stanovené lhůtě
a zda je penále počítáno za každý den prodlení počínaje dnem splatnosti daně a konče
jeho platbou. Pokud byly splněny tyto podmínky, pak již zkoumá jen to, zda bylo penále
stanovené nejdéle za 500 dnů prodlení, neboť poté se již uplatní penále ve výši 140 % diskontní
úrokové sazby České národní banky platné v první den kalendářního čtvrtletí. Přitom je soud
samozřejmě vázán dispoziční zásadou, tj. přezkoumává rozhodnutí pouze v mezích řádně
uplatněných žalobních bodů.
[16] V rámci soudního přezkumu rozhodnutí ve věci penále se tedy nemohou řešit otázky
zákonnosti uložení daňové povinnosti, na níž je penále navázáno (rozsudek NSS ze dne
16. 5. 2007, čj. 2 Afs 30/2007 – 68, a rozsudek ze dne 11. 6. 2009, čj. 1 Afs 47/2009 – 45,
nebo rozsudek ze dne 18. 8. 2011, čj. 2 Afs 55/2011 – 59).
[17] Ačkoliv vyměření daně a předepsání penále jsou dva spolu související úkony, dochází
k vyměření daně a předepsání penále dvěma samostatnými rozhodnutími správce daně.
Proti těmto dvěma rozhodnutím lze brojit samostatnými odvoláními a žalobami, resp. kasačními
stížnostmi. Tato samostatnost má za následek, že daňový subjekt nemůže do řízení o přezkumu
rozhodnutí o sdělení penále přenášet námitky vztahující se k posouzení, zda vůbec
a v jakém rozsahu měla být v jeho případě vyměřena daň, k níž se penále upíná. Tuto otázku
lze závazně posoudit v rámci samotného přezkumu platebního výměru, jímž byla vyměřena
daň. Rozsah přezkumu platebního výměru na penále odvolacím orgánem i soudem
je tedy oproti přezkumu platebního výměru na daň limitován a je zaměřen zejména na posouzení,
zda penále mělo být vůbec předepsáno, zda bylo vyměřeno ve správné výši a za relevantní
dobu (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 8. 2011, čj. 8 Afs 6/2011 – 86).
[18] Drtivá většina odvolacích námitek, žalobních bodů i kasačních námitek stěžovatele míří
proti vyměření daně z nemovitostí za zdaňovací období roku 2004, 2005 a 2006.Tyto námitky
zásadně nelze řešit v řízení, jehož předmětem je přezkum zákonnosti daňových rozhodnutí,
jimiž bylo stěžovateli předepsáno penále. Žalovaný ani správní soudy nemohou u příležitosti
přezkumu rozhodnutí ve věci penále zkoumat, zda vůbec byly splněny podmínky pro vyměření
samotné daně, a tedy zda rozhodnutí o vyměření daně je zákonné. Rozhodnutí o vyměření
daně v žádném případě není ani závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí ve věci
penále (§75 odst. 2 s. ř. s.).
[19] Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje tezi stěžovatele,
dle něhož by bez daně nebylo penále. Penále samozřejmě nelze předepsat, dokud nenabyl právní
moci platební výměr o vyměření (či doměření) daně samotné (viz rozsudek NSS ze dne
8. 2. 2006, čj. 1 Afs 16/2005 – 63). Stejně tak v případě, že je zrušeno rozhodnutí o vyměření
daně, musí být zrušeno i rozhodnutí o předepsání penále (viz rozsudek čj. 2 Afs 30/2007 – 68
a rozsudek čj. 1 Afs 47/2009 – 45, oba cit. v bodě [16] shora). Skutečnost, že penále sdílí osud
daně, k níž se upíná, plyne z §58 zákona o správě daní a poplatků. To ovšem neznamená,
že by se v rámci instančního či soudního přezkumu platebního výměru, jímž se sděluje předpis
penále, měl příslušný správní orgán či soud zabývat zákonností rozhodnutí o vyměření
daně jako předběžnou otázkou. Jako předběžnou otázku zkoumá pouze to, zda existuje
pravomocné rozhodnutí o vyměření daně.
[20] Platební výměry, jimiž byla stěžovateli vyměřena daň z nemovitostí za zdaňovací období
2004, 2005 a 2006, ve spojení s rozhodnutími žalovaného o odvolání, nebyly nikdy podrobeny
soudnímu přezkumu. Stěžovatel totiž nevyužil svého práva napadnout tato rozhodnutí žalobou.
Soudní řízení správní je ovládáno dispoziční zásadou, a je proto na každém, aby hájil svá práva
prostředky, které mu dává právní řád k dispozici. Pokud stěžovatel nevyužil práva podat správní
žalobu v dřívějším řízení, musí nést v tomto řízení s tím spojené negativní následky.
Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že nyní posuzovaná otázka zákonnosti vyměření daňového
penále s otázkou předchozího vyměření daně bezprostředně souvisí, Nejvyššímu správnímu
soudu již nepřísluší toto předchozí vyměření daně přezkoumat (shodně rozsudek NSS ze dne
29. 5. 2008, čj. 8 Afs 161/2006 – 93). Správní soudy jsou vázány zákonem, a nemohou
si tedy libovolně určovat dle konkrétní míry ne/spravedlnosti dané kauzy, co bude předmětem
jejich přezkumu.
[21] Žalovaný ani krajský soud nezatížili svá rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek
důvodů, neboť se nemohli zabývat námitkami směřujícími proti rozhodnutím o vyměření daně
z nemovitostí. Ve svých rozhodnutích na tuto skutečnost poukázali, čímž dali stěžovateli
na srozuměnou, proč k některým z odvolacích námitek, resp. žalobních bodů nezaujali věcné
stanovisko. Krajský soud se některým ze žalobních bodů směřujícím proti zákonnosti vyměření
daně z nemovitostí v odůvodnění svého rozsudku věnoval. Tím ovšem vykročil z mezí přezkumu
rozhodnutí ve věci penále, příslušné právní závěry je třeba považovat za názor vyřčený jako obiter
dictum.
[22] Argumenty obsaženými v kasační stížnosti, které polemizují s názory krajského soudu
vyslovenými mimo meze přezkumu rozhodnutí ve věci penále, se Nejvyšší správní soud
nezabýval. Bylo by zcela neúčelné přezkoumávat v řízení o kasační stížnosti právní názory
krajského soudu, které nejsou pro posouzení dané věci (tj. přezkoumávaného správního
rozhodnutí) relevantní. Nejvyšší správní soud se proto nezabýval košatou argumentací
stěžovatele stručně shrnutou v bodě [6] shora, která je podepřena odkazem na rozsudek NSS
ze dne 15. 2. 2006, čj. 2 Afs 28/2005 – 55, a jejímž jádrem je tvrzení, že poplatníkem
daně z nemovitosti nemůže být osoba, která v den rozhodný pro stanovení daně
(tj. 1. ledna příslušného zdaňovacího období) není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník
a ani fakticky nemůže s nemovitostmi nakládat a profitovat z jejich užitné hodnoty.
[23] Lze doplnit, že dle konstantní judikatury je pro vznik zákonné povinnosti platit penále
zcela bez právního významu, z jakého důvodu nebyla daň zaplacena, zda se tak stalo záměrně
nebo zda se poplatník ne vlastní vinou dostal do situace, že nemohl zaplatit pro nedostatek
finančních prostředků (viz rozsudek NSS ze dne 16. 8. 2007, čj. 7 Afs 156/2006 – 91).
Není podstatné, zda daňový dlužník nezaplatil daň na základě okolností, které zavinil či nezavinil
nebo mohl či nemohl ovlivnit. Vyměření penále není vázáno na jiné podmínky
než na ty, které jsou vymezeny v zákoně. Nemohou jej ovlivnit ani konkrétní okolnosti případu,
tj. důvody, proč daňový dlužník svou daňovou povinnost nesplnil řádně a včas. Povinnost hradit
daňové penále je povinností objektivní, v zásadě nezávislou na subjektivních důvodech,
pro které se tak stalo (viz rozsudek NSS ze dne 29. 12. 2009, čj. 8 Afs 27/2008 – 51).
[24] Námitka je nedůvodná.
III.B.
Uhrazení daně z nemovitostí společností SUZAP Plzeň
[25] Stěžovatel namítá, že daň z nemovitostí za zdaňovací období roku 2004, 2005 a 2006
byla pravděpodobně uhrazena společností SUZAP Plzeň. Proto prý stěžovatel nemohl
být v prodlení s placením daně.
[26] Nejvyšší správní soud považuje za důležité zdůraznit, že je třeba od sebe důsledně
odlišovat případy, kdy třetí osoba provede platbu na osobní daňový účet jiného plátce daně
(§59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků), od případů, kdy osoba provede platbu daně
na vlastní osobní daňový účet.
[27] Platba, která je daňovým subjektem uskutečněna ve prospěch správce
daně, musí být řádným způsobem označena, aby správce daně mohl identifikovat,
na jakou daň je určena a ve prospěch jakého daňového subjektu. Prostřednictvím identifikačního
čísla ve formě variabilního symbolu příkazce transakce projevuje vůli uhradit daň za daňový
subjekt takto identifikovaný (viz rozsudek NSS čj. 8 Afs 27/2008 – 51, cit. v bodě [23] shora).
[28] Stěžovatel netvrdí, že společnost SUZAP uhradila daň z nemovitostí za stěžovatele,
tj. na jeho osobní daňový účet. Pouze spekuluje, že tato společnost v době, kdy byla zapsána
v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitostí, včas platila daň z nemovitostí na svůj osobní
daňový účet. I kdyby tomu tak skutečně bylo, nebylo by možné považovat platby společnosti
SUZAP za platby daňových povinností stěžovatele, neboť platby nebyly připsány na osobní
daňový účet stěžovatele.
[29] Stěžovatel se zřejmě domnívá, že daňová povinnost tíží nemovitosti, a proto postačí,
že z dané nemovitosti již byla daň zaplacena. Tak tomu ale není, neboť daňová povinnost
samozřejmě tíží daňové subjekty. Vlastnictví nemovitostí je pouze daňově relevantní skutečností,
která zakládá vznik daňové povinnosti konkrétnímu daňovému subjektu. Daňová povinnost
stěžovatele proto nemohla být uhrazena platbami, které společnost SUZAP eventuálně učinila
na vlastní osobní daňový účet.
[30] Pokud správce daně dospěl ve vyměřovacím řízení k závěru, že poplatníkem daně
z nemovitostí je stěžovatel, pak lze předpokládat, že zprostí společnost SUZAP obsahově
totožné daňové povinnosti (tj. povinnosti zaplatit daň z nemovitostí uvedených v bodě [1] shora
za shodná zdaňovací období). Platby, které event. učinila na svůj osobní daňový účet SUZAP
k úhradě domnělé daňové povinnosti k dani z nemovitostí, by tak představovaly daňový
přeplatek. S ním by bylo třeba naložit dle pravidel obsažených v §64 zákona o správě
daní a poplatků. Řešení těchto konsekvencí překračuje rámec dané věci a hlavně se týká odlišného
daňového subjektu, proto nemá význam zacházet do větších podrobností. Přesto je účelné
alespoň takto rámcově naznačit celý komplex daňových vztahů, a reagovat tak na výtku
stěžovatele, že správce daně vybral daň za tytéž nemovitosti dvakrát, tj. od dvou daňových
subjektů.
[31] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že i kdyby společnost SUZAP uhradila v příslušných
zdaňovacích obdobích daň z nemovitostí řádně a včas na svůj osobní daňový účet, nemělo
by to žádný vliv na skutečnost, že stěžovatel byl v prodlení s placením vlastní daňové povinnosti.
Kasační námitka je nedůvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto j i zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalovanému
nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady. Proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal
náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu