ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.86.2005
sp. zn. 1 Afs 86/2005 -31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. P.,
zastoupeného JUDr. Petrem Nevrklou, advokátem se sídlem Královský Vršek 25, 586 01
Jihlava, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, 602 00 Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2001, č. j. FŘ 110/1091/01-0107, o kasační stížnosti
žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005, č. j. 29 Ca 37/2005-14,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2001 zamítl žalovaný žalobcovo odvolání
proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 27. 10. 2000, č. j. 73952/00/351912/6750,
jímž Finanční úřad ve Žďáru nad Sázavou vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 1999 ve výši 99 692 Kč.
Žalobě, jíž žalobce napadl rozhodnutí žalovaného, Krajský soud v Brně vyhověl
a napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 2. 9. 2003, č. j. 29 Ca 415/2001-35;
ke kasační stížnosti žalovaného však byl samotný tento rozsudek zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2005, č. j. 1 Afs 2/2004-52. Krajský soud
ve svém rozsudku uvedl, že žalobce nabyl pozemků, jejichž prodejem získal zdaněné příjmy,
z titulu smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi oprávněnou osobou
jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem. Pohledávka spočívala v nároku
na poskytnutí jiných pozemků (§11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – dále jen „zákon o půdě“); tento nárok
je přitom nárokem na poskytnutí náhrad ve smyslu §33a zákona o půdě, jehož postoupením
žalobce získal postavení oprávněné osoby. Jelikož mu tedy jakožto takové osobě byla vydána
věc podle zákona o půdě [jednoho ze zvláštních předpisů ve smyslu §4 odst. 1 písm. g)
zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů], byly příjmy plynoucí mu z prodeje
pozemků osvobozeny od daně.
Nejvyšší správní soud naopak uzavřel, že žalobce nenabyl pozemky na základě
uplatněného restitučního nároku, nýbrž na základě smlouvy o postoupení pohledávky
ve smyslu §524 a násl. občanského zákoníku, kterou jako postupník uzavřel s osobou
oprávněnou. Vydání jiných pozemků ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě
není „poskytnutím náhrad“, jak o něm hovoří §33a zákona o půdě, a žalobce jako postupník
tak v jeho důsledku nemá postavení oprávněné osoby; daň z příjmů mu proto byla vyměřena
důvodně. S tímto závazným právním názorem byla věc vrácena k dalšímu řízení Krajskému
soudu v Brně, který svým rozsudkem ze dne 4. 3. 2005 žalobu zamítl.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku kasační stížností namítající nesprávné
posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního – dále jen „s. ř. s.“]. Zdůraznil, že převáděné pozemky nebyly vydány na základě
smlouvy o postoupení pohledávky, nýbrž výlučně na základě zákona o půdě. V dané věci
je přitom rozhodující právě právní povaha postoupené pohledávky coby nároku na vydání
jiného pozemku podle zákona o půdě, nikoli skutečnost, že pohledávka byla postoupena
na základě ustanovení občanského zákoníku. Pokud snad chtěl zákonodárce osvobodit
od placení daně jen určitou skupinu poplatníků, měl to vyjádřit určitě a jasně; jeho mlčení
však nelze nahrazovat výkladem k tíži poplatníka, který dále zužuje osvobození od daně
a vede ke stanovení daňové povinnosti širší skupině daňových subjektů. Proto stěžovatel
navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla opětovně vrácena krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nemohl kasační stížnost věcně projednat a odmítl
ji z následujících důvodů:
Kasační stížnost je pravidelně opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se stěžovatel domáhá zrušení soudního
rozhodnutí. Toto pravidlo však podléhá výjimkám, které jsou popsány v §104 s. ř. s.
a které zakládají nepřípustnost kasační stížnosti. Podle odst. 3 písm. a) tohoto ustanovení
je nepřípustná i kasační stížnost směřující proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
Rozsudek z 4. 3. 2005, který stěžovatel nyní napadá kasační stížností, je právě
takovým opětovným rozhodnutím soudu, o němž se zmiňuje ustanovení §104 odst. 3 písm. a)
s. ř. s.: jak je totiž patrno z provedené rekapitulace řízení, krajský soud nejprve žalobou
napadené rozhodnutí zrušil (rozsudek z 2. 9. 2003) a teprve následně žalobu zamítl.
Řídil se přitom závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu a ve svém druhém
rozsudku vyslovil, že dotčené pozemky neměly být vydány podle zvláštních předpisů
stěžovateli, nýbrž jeho právní předchůdkyni, ani je nelze považovat za náhrady přijaté
v souvislosti s nápravou některých majetkových křivd podle zvláštních předpisů.
Jelikož pak stěžovatel nebyl oprávněnou osobou ani v důsledku postoupení pohledávky
nenabyl postavení oprávněné osoby, nebyly příjmy z prodeje dotčených pozemků osvobozeny
od daně.
Nepřípustnost kasační stížnosti ve smyslu §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. nelze chápat
absolutně: zruší-li například Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu k jednomu
ze dvou stížních bodů a druhým se pro nadbytečnost nezabývá, a krajský soud poté rozhodne
v souladu se závazným právním názorem, ovšem setrvá na závěru napadeném druhým stížním
bodem, lze kasační stížností opětovně zpochybnit tento závěr, k němuž se Nejvyšší správní
soud dosud nevyslovil. Nepřípustnost se tak nevztahuje ke kasační stížnosti jako k celku,
nýbrž spíše k jednotlivým kasačním důvodům.
V projednávané věci je však tato nepřípustnost dána. Jedinou právní otázkou,
jíž se ve svém původním rozsudku zabýval krajský soud, bylo to, zda je žalobce oprávněnou
osobou ve smyslu zákona o půdě, resp. zda má postavení takové osoby, a zda v důsledku
toho byly jím nabyté příjmy z prodeje pozemků osvobozeny od daně z příjmů.
Žalovaný ve své kasační stížnosti napadl výlučně právní závěr krajského soudu a toliko
jeho zákonnost posuzoval Nejvyšší správní soud. V novém rozsudku pak krajský soud
nově zhodnotil právní status žalobce tak, jak mu to ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího
správního soudu bylo uloženo, a v nižší instanci tak zopakoval názor zaujatý již v instanci
kasační. Stěžovatel však svou kasační stížností tento názor pouze opětovně zpochybňuje,
aniž uvádí další stížní důvody, které by mohly založit její přípustnost a umožnit
Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat rozsudek krajského soudu z pohledu námitek,
jimiž se dříve nezabýval.
Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřípustný návrh
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu