ECLI:CZ:NSS:2021:1.AO.3.2021:52
sp. zn. 1 Ao 3/2021 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy,
soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci navrhovatelky: E. R.
zastoupené zákonnou zástupkyní Ing. E. R., zastoupenou Mgr. Ondřejem Stravou, advokátem se
sídlem Ostrov u Macochy 180, proti odpůrci: Ministerstvo zdravotnictví, sídlem Palackého
náměstí 375/4, Praha 2, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 29. 4. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, v části čl. I bodu 5 písm. g),
takto:
I. Opatření obecné povahy odpůrce ze dne 29. 4. 2021, č. j.
MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN, by l o v čl. I bodu 5 písm. g) v r oz p or u
se zákonem.
II. Odpůrce je povinen zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení ve výši
13.228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Navrhovatelka se návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části ze dne
3. 5. 2021 u Nejvyššího správního soudu domáhala zrušení mimořádného opatření odpůrce
ze dne 29. 4. 2021, č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN (dále „mimořádné opatření“), v části
čl. I bodu 5 písm. g).
[2] Mimořádné opatření č. j. MZDR 14601/2021-7/MIN/KAN odpůrce vydal dne
29. 4. 2021, s účinností ode dne 3. 5. 2021 od 00:00 hod. do odvolání. Mimořádným opatřením
č. j. MZDR 14601/2021-8/MIN/KAN došlo ke změně výše označeného mimořádného opatření
ze dne 29. 4. 2021 s účinností ode dne 4. 5. 2021 od 00:00 hod (mimořádné opatření
ve změnovém znění však navrhovatelka návrhem nenapadala). Mimořádné opatření odpůrce
s účinností ode dne 10. 5. 2021 od 00:00 hod. zrušil mimořádným opatřením ze dne 5. 5. 2021,
č. j. MZDR 14601/2021-9/MIN/KAN. Odpůrce vydal dne 27. 5. 2021 mimořádné opatření č. j.
MZDR 14601/2021-15/MIN/KAN, kterým výslovně mimořádné opatření zrušil.
[3] Mimořádné opatření bylo vydáno s odkazem na §80 odst. 1 písm. g) a §69 odst. 1
písm. b) a i) a §69 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a podle §2
odst. 1 a odst. 2 písm. b) až e) a i) zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii
onemocnění COVID-19 (dále „pandemický zákon“).
[4] V reakci na zrušení mimořádného opatření navrhovatelka upravila petit návrhu
a požaduje, aby Nejvyšší správní soud v souladu s §13 odst. 4 pandemického zákona určil,
že mimořádné opatření odpůrce bylo v napadeném rozsahu v rozporu se zákonem.
II. Návrh a vyjádření odpůrce, replika navrhovatele
II.1 Návrh
[5] Navrhovatelka se vzdělává v tzv. domácí neboli komunitní škole. Domácí škola
je živnostensky nebo obdobně provozovaným vzdělávacím zařízením. Děti na domácím
vzdělávání, tzn. děti plnící povinnou školní docházku individuálním vzděláváním, navštěvují
domácí školu namísto školy zapsané ve školském rejstříku. Mimořádným opatřením došlo
k uzavření domácích škol.
[6] Mimořádné opatření postrádá náležité odůvodnění, a je proto nepřezkoumatelné. Není
uvedeno, jaký význam má uzavření činností obdobných zájmovému vzdělávání obecně
a domácích škol zvláště pro celkové epidemiologické řešení situace, proč je přijato právě
za aktuálních epidemických podmínek a jaké epidemické podmínky jsou nezbytné pro jeho
zrušení. Není posouzeno, jaká je rizikovost provozu činností obdobných zájmovému vzdělávání
obecně a domácích škol zvláště ve srovnání s jinými nezakázanými činnostmi nebo opatřeními,
jaké jsou dopady na šíření a účinky epidemie při nutnosti zajišťovat péči o děti jiným způsobem
(např. u prarodičů), zda uzavření zájmového vzdělávání obecně a domácích škol zvláště
nezpůsobuje setkávání dětí v jiném prostředí, kde je proměnlivý a nekontrolovaný kolektiv, nebo
negativní změnu vzorců mobility. Odpůrce se vůbec nezabývá jinými alternativami, např.
omezením počtu osob v zájmovém vzdělávání při dodržování protiepidemických opatření
(respirátory, dezinfekce, testování, rozestupy apod.).
[7] Opatření je nevhodné, neboť vede k opačnému než (nejspíše) zamýšlenému efektu –
vyšší mobilitě obyvatelstva a ohrožení zranitelných osob (seniorů). Uzavření (domácích) škol
má nedozírné následky na fyzické a psychické zdraví a rozvoj dětí.
[8] Je nepotřebné. U nejmladších dětí je ve srovnání s jinými věkovými skupinami rizikovost
přenosu viru nízká. Pokud by navíc byla přijata alternativní opatření, tj. pravidelné testování
kvalitními testy (např. tzv. poolovanými neinvazivními PCR testy ze slin), mohla by být rizikovost
nejen snížena, ale provoz domácích škol by mohl mít díky přínosům hromadného testování
dokonce velmi pozitivní efekt na regulaci epidemie.
[9] Opatření zakládá neodůvodněný rozdíl mezi dětmi docházejícími do základních škol,
ve kterých je docházka za určených podmínek možná, a dětmi docházejícími do domácích škol
v rámci individuálního vzdělávání (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021,
sp. zn. Pl. ÚS 106/20, bod [73]).
[10] Závěrem navrhovatelka poukazuje na nezákonnost a absenci pravomoci odpůrce
mimořádné opatření vydat. Mimořádné opatření nespadá pod činnosti regulované pandemickým
zákonem. Co se zákona o ochraně veřejného zdraví týče, §69 odst. 1 písm. b) zmocňuje odpůrce
k zákazu nebo omezení styku těch skupin fyzických osob, které jsou podezřelé z nákazy
s ostatními fyzickými osobami. Opatřením se nicméně omezují všechna zařízení zájmového
vzdělávání. Nikoli tedy pouze ta, u kterých je podezření na nákazu osob, indikované např.
pravidelným antigenním testováním, nýbrž zařízení všechna.
II.2 Vyjádření odpůrce k návrhu
[11] Odpůrce předně připomněl důležitost ochrany života a zdraví. Princip proporcionality
při přijímání mimořádných opatření (s určitým zjednodušením) provádí tak, že zhodnotí současný
stav šíření onemocnění COVID-19 na území České republiky. Na základě dostupných
skutečností a při zohlednění dostupných vědeckých znalostí pak dojde k odhadu rizika šíření
onemocnění na zdraví a životy osob. Pokud je výsledek neuspokojivý a riziko šíření onemocnění
v populaci je příliš vysoké, jsou identifikována různá opatření, která by mohla šíření zpomalit
a zmírnit jeho dopady. Při volbě vhodných opatření volí odpůrce (a další orgány krizového řízení)
ta, která dle jejich názoru v nejvyšší míře zpomalují právě šíření koronaviru SARS-CoV-2,
resp. onemocnění COVID-19, a zároveň co nejmenším způsobem negativně dopadají
na obyvatelstvo a práva osob.
[12] Uzavření škol předpokládá §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví.
Pokud však Nejvyšší správní soud shledá, že se v tomto případě nejedná o školu, zcela
nepochybně bylo možné napadené opatření vydat podle §69 odst. 1 písm. i) téhož zákona, neboť
pokud je možné uzavřít školy podle školského zákona, pak je zcela určitě možné uzavřít
tzv. domácí školy.
[13] K otázce osob podezřelých z nákazy odpůrce odkázal na rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 8 A 60/2020.
[14] S ohledem na zlepšující se vývoj epidemiologické situace mimořádné opatření odpůrce
č. j. MZDR 14601/2021-9/MIN/KAN již zájmové vzdělávání ve většině krajů do jisté míry
umožnilo; nikoliv však ve Zlínském kraji. Nebezpečnost dětských kolektivů spočívá
v tom, že se děti vyrovnávají s infekcí COVID-19 mnohdy bezpříznakově, a přesto jsou
přenašeči, čímž ohrožují jiné zranitelné skupiny.
[15] Navrhovatelka nespecifikuje, jakým způsobem je napadeným opatřením zasaženo
do jejího práva na zdraví, soukromí a rodinný život. Naopak napadeným opatřením dochází
k ochraně zdraví celé společnosti. Odpůrce má za to, že opatření bylo za dané epidemiologické
situace vhodné, potřebné a přiměřené.
[16] Domácí škola nepodléhá regulaci školského zákona. Neexistuje tedy garance, že domácí
školy budou dodržovat stejná pravidla jako základní školy dle školského zákona. Dle odpůrce
se děti navštěvující tato dvě odlišná zařízení nenacházejí ve srovnatelném postavení, neboť tato
zařízení nejsou shodnými subjekty. O případnou diskriminaci by se jednalo pouze v případě,
že by bylo odlišně zacházeno se stejnými subjekty.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[17] Nejvyšší správní soud napadenou část mimořádného opatření odpůrce přezkoumal podle
§13 pandemického zákona ve spojení s §101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(„s. ř. s.“). Vycházel z uplatněných návrhových bodů (§101b odst. 2 s. ř. s.) a ze skutkového
a právního stavu věci, který tu byl v době vydání mimořádného opatření (§101b odst. 3 s. ř. s.).
Dospěl k názoru, že návrh je důvodný.
[18] O návrhu na zrušení mimořádného opatření Nejvyšší správní soud rozhodl bez nařízení
jednání, neboť navrhovatel i odpůrce (po výzvě soudu) na jednání netrvali. Jednání nebylo třeba
nařídit ani za účelem provádění dokazování, protože při přezkumu mimořádného opatření
odpůrce vycházel soud pouze z něj a z jeho odůvodnění, tedy pouze ze spisové dokumentace,
kterou se podle konstantní judikatury správních soudů zpravidla dokazování neprovádí (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117,
č. 2382/2011 Sb. NSS).
III.1 Relevantní ustanovení mimořádného opatření odpůrce
[19] Dle čl. I bodu 5 písm. g) mimořádného opatření odpůrce se „omezuje provoz zařízení nebo
poskytování služeb osobám ve věku 6 až 18 let zaměřených na činnosti obdobné zájmovým vzděláváním podle §2
vyhlášky č. 74/2005 Sb., jako jsou zejména zájmová, výchovná, rekreační nebo vzdělávací činnost včetně přípravy
na vyučování, nebo poskytování obdobných služeb dětem ve věku do 6 let, včetně péče o ně, tak, že se zakazuje
přítomnost veřejnosti; toto neplatí, jedná-li se o poskytování služby v domácnosti uživatele služby“.
III.2 Aktivní procesní legitimace navrhovatele
[20] Podle §101a odst. 1 s. ř. s. „je návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí oprávněn
podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen.
Pokud je podle zákona současně oprávněn ve věci, ve které bylo opatření obecné povahy užito, podat ve správním
soudnictví žalobu nebo jiný návrh, může navrhnout zrušení opatření obecné povahy jen společně s takovým
návrhem.“
[21] Pro naplnění aktivní procesní legitimace musí navrhovatel „logicky konsekventně a myslitelně
tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy“ (usnesení rozšířeného senátu
NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, ve věci Vysoká nad Labem,
bod 34, a ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 As 187/2017-264, č. 3903/2019 Sb. NSS, ve věci změny
územního plánu Čestlice). Otázku aktivní procesní legitimace jako podmínku řízení o návrhu nelze
směšovat s otázkou aktivní věcné legitimace, tedy s otázkou důvodnosti návrhu. Ta se již zkoumá
v řízení ve věci samé, nikoli při posuzování podmínek řízení (usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 17. 9. 2013, č. j. 1 Aos 2/2013-116, č. 2943/2014 Sb. NSS, ve věci úpravy směrné části
územního plánu Brna, bod 42).
[22] Ohledně svojí aktivní procesní legitimace k napadení čl. I bodu 5 písm. g) mimořádného
opatření navrhovatelka uvedla, že je žačkou domácí školy Otevřená domácí škola 2ika Zlín (2ika,
základní škola Zlín s.r.o. IČO: 04367740), což také doložila.
[23] Navrhovatelka je tedy aktivně legitimovanou k podání návrhu, tuto skutečnost navíc
odpůrce nezpochybňoval.
III.3 Kritéria přezkumu opatření obecné povahy
[24] V rozsudku ze dne 27. 5. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, č. 740/2006 Sb. NSS, Nejvyšší
správní soud podrobněji vymezil algoritmus přezkumu opatření obecné povahy. Přestože
se jednotlivé kroky tohoto algoritmu vztahovaly k právní úpravě dle §101d odst. 1 s. ř. s.,
ve znění před 1. 1. 2012, dle kterého platilo, že soud není vázán důvody návrhu, strukturoval
soud obdobně přezkum napadeného opatření i v nyní projednávané věci. Návrhové body
podřadil pod jednotlivé kroky algoritmu, přičemž z bodu [39] rozsudku NSS ze dne 31. 8. 2018,
č. j. 1 As 49/2018 – 62, vyplývá, že „[a]lgoritmus (test) přezkumu v celém rozsahu by soud aplikoval pouze
za předpokladu, že by navrhovatel všechny jeho kroky zahrnul do návrhových bodů“; soud tedy zpravidla
nemusí přezkoumat všechny kroky algoritmu.
[25] Nejvyšší správní soud tak s ohledem na obsah návrhu přistoupil k přezkumu napadeného
opatření v následujících na sebe navazujících krocích: 1) přezkum pravomoci odpůrce vydat
opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda odpůrce při vydání opatření obecné povahy
nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires); 3) přezkum otázky,
zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem; 4) přezkum obsahu
opatření obecné povahy z hlediska rozporu napadeného opatření (nebo jeho části) se zákonem
(s hmotným právem), příp. zda odpůrce při jeho vydávání nezneužil zákonem svěřenou
pravomoc či působnost; 5) přezkum obsahu napadeného opatření z hlediska jeho
proporcionality, příp. racionality (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2021,
č. j. 5 Ao 1/2021 – 65). Pokud jde o případný nedostatek pravomoci odpůrce vydat opatření
obecné povahy nebo překročení jeho působnosti, zkoumá soud tyto otázky i z úřední povinnosti
(srov. bod [28] usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 - 116,
č. 2215/2011 Sb. NSS).
III.3a) Překročení mezí zákonem vymezené pravomoci a působnosti
[26] Podle čl. 4 odst. 1 Listiny „mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „meze základních
práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou … upraveny pouze zákonem“.
[27] Ustanovení §2 odst. 1 pandemického zákona zmocňuje odpůrce, aby mohl pro území
celého státu nebo několika krajů „za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího
opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření (obsahově konkretizované v odstavci 2), kterým přikáže
určitou činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž
výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID-19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo
poskytování takových služeb.“
[28] Jedním z takových mimořádných opatření je dle §2 odst. 2 písm. b) pandemického
zákona „omezení činnosti obchodní nebo výrobní provozovny nebo provozu obchodního centra nebo stanovení
podmínek pro jejich provoz“.
[29] Podle §69 odst. 1 písm. b) a i) zákona o ochraně veřejného zdraví (důraz přidán) „jsou
mimořádnými opatřeními při epidemii nebo nebezpečí jejího vzniku
b) zákaz nebo omezení styku skupin fyzických osob podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami,
zejména omezení cestování z některých oblastí a omezení dopravy mezi některými oblastmi, zákaz nebo omezení
slavností, divadelních a filmových představení, sportovních a jiných shromáždění a trhů, uzavření zdravotnických
zařízení jednodenní nebo lůžkové péče, zařízení sociálních služeb, škol, školských zařízení , zotavovacích
akcí, jakož i ubytovacích podniků a provozoven stravovacích služeb nebo omezení jejich provozu; a
i) zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku.“
[30] Podle §80 odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví „Ministerstvo zdravotnictví
k ochraně a podpoře veřejného zdraví nařizuje mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku (…).“
[31] Pravomocí soud rozumí oprávnění odpůrce vydávat na základě zákonného zmocnění
opatření obecné povahy, jejichž prostřednictvím autoritativně upravuje práva a povinnosti
subjektů, které nejsou v rovnoprávném postavení s tímto orgánem. Jde o vlastní výkon veřejné
moci vrchnostenským způsobem. V daném případě je pravomoc odpůrce k vydávání opatření
obecné povahy (mimořádných opatření) dána citovanými §2 odst. 1 pandemického zákona a §80
odst. 1 písm. g) zákona o ochraně veřejného zdraví (ve spojení s §3 odst. 6 věta první
pandemického zákona).
[32] Správní orgán postupuje v mezích své působnosti, jestliže prostřednictvím opatření
obecné povahy upravuje okruh vztahů, ke kterým je zákonem zmocněn (v rámci nichž tedy
naplňuje svoji pravomoc vydávat opatření obecné povahy). Rozlišovat je dále třeba působnost
věcnou (okruh věcných oblastí, v rámci kterých vykonává správní orgán svoji pravomoc),
působnost osobní (okruh osob, vůči kterým správní orgán působí), působnost prostorovou
(na jakém území vykonává správní orgán svoji pravomoc) a za určitých okolností též působnost
časovou (ta přichází do úvahy pouze v situaci, kdy má správní orgán stanovené období, ve které
může svoji pravomoc vykonávat).
[33] Odpůrce vydal mimořádné opatření s odkazem na §69 odst. 1 písm. b) a i) a odst. 2
zákona o ochraně veřejného zdraví a na §2 odst. 2 písm. b) až e) a i) pandemického zákona.
[34] Pandemický zákon, jak ostatně konstatuje odpůrce, neumožňuje uzavřít či omezit domácí
školy (zařízení nebo poskytování služeb zaměřených na činnosti obdobné zájmovým vzděláváním
podle §2 vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. 74/2005 Sb., o zájmovém
vzdělávání). Omezení činnosti však umožňuje §69 odst. 1 písm. b) ve spojení s §69 odst. 1
písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví (k tomu srov. bod 55 rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 6. 2021, č. j. 8 Ao 7/2021 – 44, a body [75] až [78] rozsudku ze dne 22. 4. 2021,
č. j. 6 Ao 11/2021 – 48). Takové omezení je pak podmíněno splněním dalších podmínek, o čemž
soud pojedná níže.
[35] K procesnímu postupu pak navrhovatelka nic neuvádí a Nejvyšší správní soud se touto
otázkou tudíž nezabýval, neboť tuto povinnost nemá ani z moci úřední.
III.3b) Dodržení požadavků na zákonnost mimořádného opatření (tedy i řádné odůvodnění)
[36] Nejvyšší správní soud posoudil otázku vznesené nezákonnosti plošných zákazů
dle zákona o ochraně veřejného zdraví opakovaně (srov. např. rozsudek č. j. 6 Ao 11/2021 – 48,
ze dne ze dne 21. 5. 2021 č. j. 6 Ao 22/2021 – 44).
[37] Dle citovaných rozsudků §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví nelze
chápat tak, že osobou podezřelou z nákazy může být bez dalšího každý. Fyzická osoba podezřelá
z nákazy je legislativní zkratka zavedená v §2 odst. 7 písm. a) pro fyzickou osobu, která byla
během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy.
Ohniskem nákazy je místo, ve kterém se šíří nákaza (§65, věta druhá, zákona o ochraně veřejného
zdraví). Ani na základě §69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví proto nemohl
odpůrce preventivně zakázat přítomnost veřejnosti v domácích školách, pokud za ohnisko
nákazy (resp. osobu podezřelou z nákazy) důvodně neoznačil všechny osoby, jimž se zákaz
ukládá, resp. skupinu osob, které do domácí školy docházejí.
[38] Nejvyšší správní soud se přitom otázkou, zda v rozhodné době bylo možné považovat
celou Českou republiku za ohnisko nákazy, resp. mimořádným opatřením dotčenou veřejnost
za osoby podezřelé z nákazy, zabýval již v rozsudku č. j. 1 Ao 5/2021 – 73 (srov. zejména
bod [50]). Uzavřel, že „sám odpůrce celou Českou republiku v období, kdy bylo vydáno nyní napadené
mimořádné opatření, nepovažoval za ohnisko nákazy“. V projednávané věci přitom odpůrce
ani nestanovil žádné výjimky ze zákazů dle v čl. I bodu 5 g) mimořádného opatření. Toliko soudu
navíc zaslal „Denní situační zprávu – MZ ČR 29/04/2021“, ve které hovoří pouze
o lokalizovaných ohniscích a zpomalující pandemii. Uložené plošné zákazy postrádaly náležité
odůvodnění (proč je vyloučena veřejnost považovaná za osoby podezřelé z nákazy), a jsou proto
nepřezkoumatelné.
[39] Odpůrce sice ve vyjádření uvádí, že epidemiologicky rizikové je setkávání osob obecně
(což pro odůvodnění plošného zákazu bez dalšího nepostačí), zvláště dětí pro nepříznakový
průběh nemoci COVID-19, přesto nezakázal vstup veřejnosti (tedy i žákům) do škol
(dle školského zákona). Obdobně učinil výjimky i vůči setkávání se osob v rámci dalších činností
(např. lázeňské služby či kadeřnictví). Cíl domácího vzdělávání (individuální vzdělávání dle §40
zákona č. č. 561/2004 Sb., školského zákona) je zcela shodný jako cíl „standardního“ vzdělávání
ve škole (srov. §2 odst. 2 školského zákona). Stejně tak subjekt - jde o děti školou povinné.
Nebýt povolení k individuálnímu vzdělávání dle §41 a násl. školského zákona, navštěvovala
by stěžovatelka neuzavřenou školu a vzdělávala by se v kolektivu spolužáků. K dohledu
(kontrole) nad dodržováním mimořádných opatření odpůrce u jednotlivých dětí jsou oprávněny
krajské hygienické stanice stejně v ostatních školách, jako i v domácích. Pro výše uvedené
je z epidemiologického hlediska vzdělávání v domácí škole bez dalšího stejně rizikové (ne-li méně
pro zpravidla menší počet žáků) jako vzdělávání v ostatních školách. Odpůrce přitom
nerozlišoval mezi domácími školami, které plně po souhlasu ředitele školy nahrazují (zajišťují)
výuku žáka, a mezi zájmovým vzděláním, které je jen nadstavbou k povinné školní docházce.
Stěžovatelka je přitom žačkou domácí školy, která plně nahrazuje její vzdělání na škole
dle školského zákona – domácí škola je tzv. garantem dle §41 odst. 3 písm. c) školského zákona.
Mimořádné opatření tedy bez řádného odůvodnění stěžovatelku znevýhodňuje (diskriminuje
ji oproti žákům ostatních škol).
[40] Ačkoliv právo na vzdělání není absolutní a lze jej tedy omezit, není bez významu
připomenout, že se jedná o právo přímo spjaté s právem na sebeurčení a osobní svobodu, čímž
se právo na vzdělání ocitá v těsném sousedství základního práva na lidskou důstojnost
(MORAVEC, Ondřej. Čl. 33 [Právo na vzdělání]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal,
KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2021, s. 936.). Dle čl. 26 odst. 2 a 3 Všeobecné deklarace lidských práv „[v]zdělání
má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám.
Má napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi skupinami
rasovými i náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Spojených národů pro zachování míru. Rodiče mají
přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.“
[41] V projednávané věci se zásah již okrajově dotýká samotného jádra (esenciálního obsahu)
práva na vzdělání, které bez dalšího omezit nelze.
[42] Obsah jádra práva na vzdělání dle nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2019,
sp. zn. Pl. ÚS 34/17, znamená „především požadavek elementární úrovně kvality obsahu a formy vzdělání,
která v demokratickém právním státě musí aspirovat na vysoké standardy založené na principech odbornosti,
objektivity a demokratického pluralitního charakteru“. Institucionální aspekt esenciálního obsahu práva
na vzdělání „zahrnuje požadavek na existenci vzdělávacích institucí v rozsahu zajišťujícím každému efektivní
přístup ke vzdělání“. Vedle těchto dvou rovin pak „esence práva na vzdělání inkorporuje ve svém obsahu
existenci nestátních škol, předjímanou ústavodárcem čl. 33 odst. 3… a vylučuje tak monopolizaci vzdělání
ze strany státu“. Vzdělání v jeho elementární podobě je lidskou nezbytností a základem
pro důstojný život v civilizované společnosti.
[43] Pro projednávanou věc z výše uvedeného plyne, že stanoví-li zákon pro naplnění
elementární úrovně obsahu a kvality vzdělání i možnost individuálního vzdělávání (a žákyně
naplní všechny zákonem stanovené podmínky), není na odpůrci, aby s touto zákonnou
alternativou bez řádného odůvodnění zacházel jinak než se „standardním vzděláváním“.
Sám odpůrce dle zákona o ochraně veřejného zdraví zakázal styk skupin fyzických osob
podezřelých z nákazy s ostatními fyzickými osobami právě v domácích školách na základě toho,
že spadají do „kategorie“ škol a školských zařízení. Absurdnost mimořádného opatření
je dokreslena i tím, že do domácí školy může docházet i jen jediný žák, přesto se jedná
o epidemiologicky nebezpečnější činnost (proto zakázanou) než je docházka stovek dětí
do ostatních škol.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Mimořádné opatření odpůrce v napadeném rozsahu [čl. I bodu 5 písm. g)] soud shledal
v rozporu se zákonem, neboť nedostálo požadavku na zákonem požadované odůvodnění,
a je tedy v tomto rozsahu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Vzhledem ke zrušení
mimořádného opatření v průběhu řízení a s ohledem na §13 odst. 4 pandemického zákona soud
výrokem I. vyslovil, že mimořádné opatření bylo v napadené části v rozporu se zákonem.
[45] Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem II.) podle §60 odst. 1 s. ř. s.
[46] Odpůrce nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Navrhovatelka měla ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení. Ta zahrnuje
zaplacený soudní poplatek za návrh na zrušení opatření obecné povahy ve výši 5.000 Kč
a odměnu zástupce navrhovatelky. Odměna advokáta zahrnuje dva úkony právní služby
spočívající v přípravě a převzetí zastoupení a sepsání návrhu na zrušení opatření obecné povahy
[§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - dále jen „advokátní tarif“] a činí v dané věci
2 x 3.100 Kč [§7 bod 5. advokátního tarifu, ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) téhož předpisu], tedy
6.200 Kč. Odměna zástupce dále zahrnuje paušální částku ve výši 300 Kč za každý úkon právní
služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy celkem 600 Kč. Zástupce navrhovatele je plátcem
DPH, výše odměny se proto zvyšuje o částku představující sazbu této daně ve výši 21 %,
tj. o 1.428 Kč. Celkem tak odměna advokáta činí částku ve výši 8.228 Kč.
[47] Navrhovatelce tedy náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 13.228 Kč. Odpůrce
je povinen uhradit navrhovatelce uvedenou částku ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci
tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2021
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu