ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.101.2012:45
sp. zn. 1 As 101/2012 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobců: a) V. H., b) J. H.,
c) Ing. P. H., a d) B.a H., všichni zastoupeni JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem
Masarykovo náměstí 102, 256 01 Benešov, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského
kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2008,
č. j. 105932/2008/KUSK, sp. zn. SZ 99729/2008/KUSK ÚSŘ/AB, za účasti osoby zúčastněné
na řízení: M. B., zastoupený JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, 186
00 Praha 8, o kasační stížnosti žalobců a) až d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 5. 2012, č. j. 7 A 310/2011-176,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, č. j. 7 A 310/2011-176,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] M. B. (stavebník) podal dne 7. 3. 2007 u Městského úřadu ve Vlašimi žádost o stavební
povolení na novostavbu haly kovoobráběcí dílny. Rozhodnutím ze dne 19. 4. 2008, č. j. VYST
31079/07-279/2007 NoJ, Městský úřad ve Vlašimi, odbor výstavby a územního plánování,
podanou žádost přezkoumal a vydal stavební povolení podle §115 zákona č. 183/2006 Sb., o
územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „stavební zákon“),
na stavbu s názvem „Novostavba haly na pozemku parc. č. 48/1 v Hulicích“. K odvolání žalobců
Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního a stavebního řízení, rozhodnutím ze dne
18. 7. 2008, č. j. 105932/2008/KUSK, sp. zn. SZ 99729/2008/KUSK ÚSŘ/AB, napadené
rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil a odvolání zamítl.
[2] Žalobci brojili proti rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Městského soudu
v Praze; ten nejprve rozsudkem ze dne 27. 5. 2011, č. j. 7 Ca 214/2008-104, napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 108/2011-139, citovaný rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s právním názorem
městského soudu ohledně interpretace §111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a ohledně
hodnocení vytýkaných vad předcházejícího správního řízení. V novém řízení městský soud
rozsudkem ze dne 30. 5. 2012, č. j. 7 A 310/2011-176, žalobu zamítl.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobci a) až d) (dále též „stěžovatelé“) napadli rozsudek městského soudu ze dne
30. 5. 2012 včas podanou kasační stížností. V ní zpochybnili zejména postup městského soudu,
který v novém řízení rozhodoval v senátu ve zcela jiném složení než při rozhodování o žalobě
v původním řízení o podané žalobě (před zrušením rozsudku ze dne 27. 5. 2011 Nejvyšším
správním soudem). Tímto postupem bylo stěžovatelům upřeno právo na zákonného soudce.
Nadto městský soud po vrácení věci Nejvyšším správním soudem rozhodl bez nařízení jednání.
Stěžovatelé tak nebyli poučeni o možnosti vznášet připomínky k soudcům a ke složení senátu. Již
na samém počátku řízení vyjádřili stěžovatelé svůj nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení
ústního jednání. Pokud městský soud v novém řízení tento požadavek nerespektoval a rozhodl
bez nařízení jednání, porušil svým postupem základní procesní práva stěžovatelů.
[4] Je sice pravdou, že po vrácení věci Nejvyšším správním soudem byl městský soud vázán
právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku. Ten se však netýkal všech sporných otázek
předestřených v žalobě. Dosud se žádný soud nevyrovnal s otázkou existence stavební uzávěry
(rozhodnutí Středočeského krajského národního výboru v Praze ze dne 30. 11. 1988, č. j. 3350)
zajišťující ochranu vodárenské nádrže. Rozhodnutí o stavební uzávěře je nutno ve smyslu §7
vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, považovat
za územní rozhodnutí. Dvě územní rozhodnutí vedle sebe současně neobstojí. Stěžovatelé
se domnívají, že k územnímu rozhodnutí vydanému pro umístění stavby kovoobráběcí dílny
nelze z důvodu zmíněné stavební uzávěry vůbec přihlížet a že takové rozhodnutí je aktem
nicotným. Na územním rozhodnutí, které bylo vydáno v rozporu s právem, nelze vystavět
konstrukci napadeného stavebního povolení a tím pádem ani stavbu povolit.
[5] Stěžovatelé dále upozornili na nesprávný závěr žalovaného obsažený v napadeném
správním rozhodnutí, podle něhož je povolená novostavba haly přípustná, jelikož se jedná
o rozšíření stávající provozovny. Odkázali přitom na rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2010,
č. j. 095984/2010/KUSK, a ze dne 27. 5. 2011, č. j. 077523/2011/KUSK, související
s kolaudačním řízením a řízením o dodatečném povolení stavby původní kovoobráběcí dílny
(dříve opravárenské dílny JZD). Pokud původní projekt dosud nebyl řádně povolen
ani kolaudován, nelze k němu podle stěžovatelů s odkazem na stavební uzávěru napojovat další
stavby nebo jej jinak rozšiřovat.
[6] Stěžovatelé dále navrhli jako důkaz spis Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 138/2004
a zpochybnili závěr vyslovený Nejvyšším správním soudem i Městským soudem v Praze,
že k závěrům rozsudku městského soudu ze dne 31. 8. 2006, č. j. 5 Ca 138/2004-43, nelze
v tomto řízení přihlížet. Z hlediska technického není bez významu, že povolená novostavba
je technicky napojena na stávající nepovolené i nekolaudované stavby továrny; tyto objekty spolu
technologicky souvisí a jsou napojeny na stejné inženýrské sítě, rozvody elektřiny, vody i na stejný
septik. Není-li kolaudován celý stávající objekt původních dílen JZD, nemohou být kolaudovány
ani zmíněné přípojky a rozvody, ani na ně nelze napojit další stavby.
[7] Stěžovatelé rovněž zdůraznili, že ve stavebním povolení není závazně uvedeno, k jakému
provoznímu účelu je stavba povolována; nelze tak předpokládat její budoucí využití.
Ve stavebním povolení se sice objevuje údaj o rozdělení haly na dílnu, montážní dílnu a sklad
železa, není ale zřejmé, k jakému účelu budou dílny využívány. Bez tohoto údaje nemohly
dotčené orgány posuzovat soulad stavby s veřejným zájmem. K tomu stěžovatelé odkázali
na námitky uplatněné v rámci stavebního i územního řízení. Povolená novostavba je umísťována
do bytové zástavby, proto je nutné řádně zkoumat její dopad na okolí.
[8] Dále stěžovatelé namítli, že v řešeném případě nebyly splněny základní technické
podmínky výstavby podle vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích
na výstavbu, zejm. §4 odst. 1, §8 odst. 1, §11 odst. 3, §13 a §54 vyhlášky. Podmínky výstavby
je nutné posuzovat komplexně k celému komplexu staveb, které na sebe technicky
i technologicky navazují a tvoří továrnu.
[9] Závěrem kasační stížnosti stěžovatelé poukázali na současnou situaci a aktuální průběh
stavby. I přesto, že bylo městským soudem vydáno rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti,
se na předmětné stavbě vykonávaly stavební práce. Stavební úřad byl o této skutečnosti
informován, ale ničeho neučinil. V rozporu s rozhodnutím o odkladu vykonatelnosti byla
postavena konstrukce haly, která navíc rozměrově neodpovídá dokumentaci ani vydanému
stavebnímu povolení. Na oznámení stěžovatelů stavebnímu úřadu ve Vlašimi reagoval vedoucí
tohoto úřadu prohlášením, že mu nikdo není nadřízen a může si dělat vše, co bude chtít.
Oznámení o provádění nepovolených prací se tak minulo účinkem.
[10] Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Přípisem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 9. 7. 2012 stěžovatelé dále sdělili,
že nesouhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné ke kasační stížnosti
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvedl, že stěžovatelé podle jeho
názoru nebyli omezeni ani zkráceni na právu na přístup k soudu. V průběhu soudního řízení
mohli svobodně a v neomezeném rozsahu svá práva uplatňovat, což také činili a v plném rozsahu
své postavení využívali.
[13] K námitce stěžovatelů týkající se existence stavební uzávěry žalovaný zopakoval
argumentaci obsaženou v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Umístění stavby bylo
podle rozhodnutí o stavební uzávěře schváleno a bylo vydáno na základě kladných stanovisek
dotčených orgánů. Ve shodě s Nejvyšším správním soudem i městským soudem žalovaný dodal,
že stěžovateli uplatněné argumenty přísluší do úrovně územního řízení; v průběhu stavebního
řízení se jimi již nelze zabývat.
[14] Žalovaný dále podrobně popsal průběh souvisejícího stavebního řízení, na nějž
stěžovatelé odkazovali. Konstatoval, že stavební povolení na původní dílnu bylo sice městským
soudem zrušeno, nicméně původní stavba je provozována na základě pravomocného
kolaudačního rozhodnutí. Povolenou novostavbu nelze považovat za rozšíření původního
objektu, ale je nutné na ni nahlížet jako na stavbu nového, samostatného objektu. Napojení
samostatné stavby na stávající zkolaudované sítě neznamená, že nejde o novostavbu. Žalovaný
dodal, že všechny přípojky jsou v majetku distributorů a byly vybudovány na základě přihlášek
o zřízení nových odběrných míst.
[15] K namítané absenci vymezení účelu povolené stavby v napadeném rozhodnutí žalovaný
odkázal na výrok napadeného rozhodnutí stavebního úřadu a na projektovou dokumentaci. Podle
jeho názoru je z těchto dokumentů zamýšlený účel stavby dostatečně zřejmý. Rovněž dotčené
orgány se k povolení stavby na základě těchto dokumentů vyjádřily.
[16] Ohledně splnění základních technických podmínek výstavby podle vyhlášky
č. 137/1998 Sb. žalovaný odkázal na spisový materiál. Obavy stěžovatelů lze podle jeho názoru
zcela vyvrátit, neboť je zřejmé, že stavební úřad přezkoumal žádost o stavební povolení
z hledisek uvedených v §111 stavebního zákona.
[17] Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byla podaná kasační stížnost pro nedůvodnost
zamítnuta.
[18] Vyjádření osoby zúčastněné na řízení ke kasační stížnosti nebylo podáno.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro
nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“)].
[20] Kasační stížnost je důvodná.
[21] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou procesních pochybení v řízení před
Městským soudem v Praze [důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by byla shledána
důvodnou, ztrácelo by jakékoliv opodstatnění dále se meritorně věnovat ostatním námitkám
obsaženým v kasační stížnosti.
[22] Stěžovatelé v kasační stížnosti brojili proti nesprávnému složení rozhodujícího senátu
Městského soudu v Praze a proti postupu městského soudu, který po vrácení věci Nejvyšším
správním soudem ve věci rozhodl, aniž by učinil dotaz na účastníky řízení, zda souhlasí
s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání. Stěžovatelé přitom již od počátku řízení
na projednání věci při ústním jednání trvali.
[23] Ze soudního spisu městského soudu sp. zn. 7 A 310/2011 Nejvyšší správní soud zjistil,
že po zrušení prvého rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011 a po vrácení věci
tomuto soudu byli účastníci řízení a osoba zúčastněná na řízení přípisy ze dne 24. 5. 2012,
č. j. 7 A 310/2011 – 170-172, informováni o složení senátu městského soudu, který ve věci bude
v novém řízení rozhodovat podle rozvrhu práce platného pro rok 2012. Účastníci řízení byli
poučeni o možnosti vznést případné námitky podjatosti podle §8 odst. 5 s. ř. s. Poté rozsudkem
ze dne 30. 5. 2012, č. j. 7 A 310/2011-174, Městský soud v Praze žalobu zamítl.
[24] Z výše uvedeného je patrné, že účastníci řízení byli o složení rozhodujícího
senátu městského soudu po vrácení věci Nejvyšším správním soudem řádně
poučeni. Složení tohoto senátu přitom odpovídá rozvrhu práce Městského
soudu v Praze platného pro rok 2012, zejm. ve znění změny č. 7 ze dne 10. 2. 2012,
č. j. Spr 4623/2011 (dostupné na internetových stránkách Městského soudu v Praze
http://portal.justice.cz/Justice2/soud/soud.aspx?j=36&o=26&k=5663&d=320292), provedené
s odkazem na §41 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů. Námitka nesprávného obsazení senátu, který ve věci rozhodoval, je tedy nedůvodná.
Pokud měli stěžovatelé ke složení senátu určité výhrady, které vzbuzovaly pochybnosti
o nepodjatosti rozhodujících soudců, mohly své námitky konkretizovat a uplatnit je u městského
soudu podle §8 odst. 5 s. ř. s.; to však stěžovatelé neučinili a ani v kasační stížnosti žádné
konkrétní námitky odůvodňující případnou podjatost soudců Městského soudu v Praze, kteří
ve věci rozhodovali, neuvedli.
[25] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ačkoliv byli účastníci řízení informováni o novém
složení rozhodujícího senátu Městského soudu v Praze a byli poučeni o možnosti vznést námitky
podjatosti ve lhůtě 1 týdne, městský soud rozhodl ve věci dříve, než lhůta pro vznesení námitek
podjatosti uplynula. Ani dodatečně ovšem žádný z účastníků řízení námitku podjatosti proti
soudcům, kteří ve věci rozhodli, neuplatnil, proto lze konstatovat, že popsané dílčí procesní
pochybení (rozhodnutí ve věci před uplynutím lhůty jednoho týdne od doručení informace
o složení rozhodujícího senátu účastníkům řízení) nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí
městského soudu ve věci samé.
[26] Stejný závěr nicméně nelze učinit u druhé procesní vady, na niž stěžovatelé v kasační
stížnosti upozornili, tj. ve vztahu k absenci dotazu městského soudu na účastníky řízení,
zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání podle §51 odst. 1 s. ř. s. V souladu
s citovaným ustanovením může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli
nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení
výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.
[27] Podle ustanovení §76 odst. 3 s. ř. s. nejsou-li důvody pro postup podle ustanovení odstavců 1 a 2
(zrušení přezkoumávaného rozhodnutí bez jednání, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti) nebo
podle §51 (souhlas s rozhodnutím bez jednání), nařídí předseda senátu jednání.
[28] Pravidlem je, že k projednání a rozhodnutí věci nařídí soud ústní jednání,
aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu
projednat věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána s ohledem na zájmy
účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje,
a tento účastník také s řízením disponuje.
[29] K uvedené otázce existuje již konstantní judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího
správního soudu. Ústavní soud tuto otázku nejprve posuzoval ve svém nálezu ze dne 19. 6. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 3114/07 (N 113/49 SbNU 621), všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná
na http://nalus.usoud.cz, v němž mj. konstatoval: „K základním zásadám řádného a ústavního pořádku
republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní
ochranu (hlava pátá čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), náleží - nikoli v poslední řadě - také
veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a právo účastníka soudního řízení
se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit (…). Z pohledu práva jednoduchého relevantního
pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc zejména ustanovení §49 odst. 1, §51, §76
a §110 odst. 3 s. ř. s. Z nich (kromě dalšího) vyplývá, že k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání,
k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud nejsou splněny podmínky
výluky z této povinnosti v nich taxativně obsažené. Pro tento způsob legislativně technického zakotvení třeba
a contrario (bezvýhradně) vyvozovat, že případy v nich neuvedené pod aspektem ústavně zaručeného základního
práva na soudní ochranu non lege artis provedeným ,extenzivním výkladem` podřadit nelze.“ Po vzoru
Ústavního soudu rozhodl v obdobné situaci rovněž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne
26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008-110; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
dostupná na www.nssoud.cz.
[30] Od okolností, které Ústavní soud posuzoval v citovaném nálezu, ovšem Ústavní soud
posléze jednoznačně odlišil případy, kdy Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku beze
zbytku vyřeší rozhodnou právní otázku a v důsledku vázanosti městského soudu vysloveným
právním názorem mu Nejvyšší správní soud v podstatě žádný prostor k vlastnímu uvážení
v novém řízení neponechá; v takovém řízení nebude nutné vyžadovat, aby městský soud vyzýval
účastníky řízení k vyjádření souhlasu s rozhodnutím věci bez jednání podle §51 s. ř. s. (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 786/08, nebo ze dne 24. 6. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1632/08, a ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 1634/08).
[31] Z dosavadní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu k této otázce tedy
vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě situace, kdy krajský soud rozhoduje bez jednání ve věci znovu
po té, co bylo jeho předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem. Prvním
případem je situace, kdy i po zrušení prvního rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním
soudem zůstává výsledek sporu stále otevřený a krajský soud je povinen podle závazného
právního názoru Nejvyššího správního soudu zabývat se dále určitými pro věc rozhodnými
otázkami, které dosud nebyly ani Nejvyšším správním soudem plně vyřešeny. Ve druhém případě
již byla naopak rozhodná otázka beze zbytku posouzena Nejvyšším správním soudem
a krajskému soudu po zrušení jeho původního rozsudku v dalším řízení nezbývá žádný prostor
pro vlastní uvážení. V obou případech je opominutí krajského soudu nařídit ve věci znovu
jednání, pokud nebyl v souladu s §51 odst. 1 s. ř. s. účastníky řízení udělen souhlas k rozhodnutí
bez jednání, procesní vadou, konkrétně porušením §49 odst. 1 s. ř. s. V prvním případě
však taková vada zakládá porušení ústavních práv žalobce a je zároveň vadou řízení před soudem,
která mohla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
ve druhém případě tomu tak není, neboť i kdyby ve věci bylo nařízeno jednání, nemohl
by krajský soud rozhodnout jinak, než je předurčeno závazným právním názorem Nejvyššího
správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009,
č. j. 5 Afs 112/2008-129, nebo ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 25/2011-82).
[32] Nyní posuzovaná věc patří zcela nepochybně mezi první skupinu případů, kdy věc nebyla
předcházejícím zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu beze zbytku vyřešena,
neboť v předchozím řízení o kasační stížnosti žalovaného se zdejší soud závazně vyjádřil
jen k některým námitkám [k otázce interpretace §111 odst. 1 písm. b) stavebního zákona
a k otázce závažnosti vad předcházejícího správního řízení], nicméně k jiným otázkám řešeným
městským soudem na podkladě žalobních námitek, se zdejší soud s ohledem na obsah prvé
kasační žalovaného vyjádřit nemohl. Dosud tedy ze strany Nejvyššího správního soudu zůstaly
nezodpovězeny např. námitka existence stavební uzávěry (a s tím spojená tvrzená nicotnost
územního rozhodnutí), námitka absence vymezení účelu stavby ve stavebním povolení či námitka
nedodržení obecných technických požadavků na výstavbu, jež stěžovatelé vznesli v nyní podané
kasační stížnosti.
[33] Výsledek sporu byl tedy i po zrušení prvého rozsudku Městského soudu v Praze
Nejvyšším správním soudem nadále plně otevřený, takže městský soud nebyl oprávněn bez
opětovného zaslání výzvy účastníkům řízení podle §51 odst. 1 s. ř. s. rozhodnout ve věci bez
jednání, ledaže by ovšem bylo možné přijmout závěr, že obě strany již souhlas s rozhodnutím bez
jednání udělily, a to ještě před tím, než ve věci poprvé rozhodoval městský soud. Takový názor
však explicitně odmítl Ústavní soud v již citovaném usnesení ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 786/08: „Souhlas poskytnutý stěžovatelem v přípise ze dne 15. 5. 2006, tzn. ještě
před vydáním prvního rozsudku ve věci, nebyl dle názoru Ústavního soudu možno bez dalšího vztahovat
i na řízení po zrušení rozsudku Nejvyšším správním soudem, neboť procesní situace, za níž byl poskytnut, byla
zcela odlišná.“ Z toho závěru Ústavního soudu musí Nejvyšší správní soud vycházet, a to zvláště
za situace v předmětné věci, kdy jak žalovaný (přípis ze dne 16. 10. 2008, založený na
č. l. 23 spisu městského soudu) tak stěžovatelé (přípis ze dne 11. 1. 2009, založený na č. l. 48
spisu městského soudu) dali před prvním rozhodnutím městského soudu ve věci samé jasně
najevo, že nesouhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání.
[34] Lze uzavřít, že pokud městský soud rozhodl ve věci znovu po té, co bylo jeho
předcházející rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem, bez nařízení ústního jednání,
aniž by předtím účastníkům řízení zaslal výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s. či aniž by shledal důvody
pro rozhodnutí věci bez jednání podle §51 odst. 2 s. ř. s., zatížil řízení vadou, jež v daném
případě mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí městského soudu o věci samé. Námitka
nesprávného procesního postupu městského soudu v předcházejícím řízení je proto důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[35] Dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud již nezabýval,
neboť dospěl-li k závěru, že řízení před městským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 4 s. ř. s.), nebylo možné usuzovat
na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovémuto rozhodnutí, jestliže výsledkem
bezvadného procesu by mohlo být rozhodnutí jiné, ovlivněné např. přednesy a vyjádřeními
účastníků řízení na ústním jednání. Z téhož důvodu Nejvyšší správní soud ani neprováděl důkaz
spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 138/2004, neboť z výše uvedených důvodů bylo
v této fázi řízení předčasné vyjadřovat se meritorně k námitkám obsaženým v kasační stížnosti.
[36] Toliko nad rámec k námitce stěžovatelů ohledně aktuálního průběhu stavebních prací
v rozporu s uděleným stavebním povolením Nejvyšší správní soud připomíná, že posuzování
této otázky není v kompetenci zdejšího soudu ani správních soudů obecně. Podle §75 odst. 1
s. ř. s. vychází správní soud v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí ze skutkového a právního stavu,
který existoval v době vydání napadeného správního rozhodnutí, tj. k okamžiku rozhodování žalovaného.
Správní soudy jsou tedy oprávněny posuzovat výlučně zákonnost vydaného správního
rozhodnutí, a to k okamžiku, kdy bylo takové rozhodnutí vydáno; nemohou hodnotit ani jakkoliv
se vyjadřovat ke skutečnostem či chování účastníků správního řízení po vydání takového
rozhodnutí. Rozpor prováděných prací s projektovou dokumentací nebo stavebním povolením je
možné v souladu s §132 a násl. stavebního zákona uplatnit u stavebního úřadu, případně brojit
proti způsobu vyřízení takového podnětu u nadřízeného správního orgánu (např. §80 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu). Případné námitky podjatosti oprávněných úředních
osob působících na příslušném stavebním úřadě lze adresovat nadřízenému takové úřední osoby
v souladu s §14 odst. 2 správního řádu. Správní soudy obecně, a tím pádem ani Nejvyšší správní
soud, se k otázkám aktuálního vývoje prováděné stavby nemají pravomoc jakkoliv vyjadřovat.
[37] K přípisu stěžovatelů, kterým vyjádřili svůj požadavek na projednání věci před Nejvyšším
správním soudem na ústním jednání, zdejší soud odkazuje na §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Považuje-li to za vhodné
nebo provádí-li dokazování, nařídí k projednání kasační stížnosti jednání. Je tedy zcela na uvážení
Nejvyššího správního soudu, zda ve věci nařídí jednání či nikoliv. Jednání bude nařízeno
zpravidla tehdy, bude-li nutné provádět ve věci dokazování; takový případ však v projednávané
věci nenastal a Nejvyšší správní soud ani z jiných důvodů nedospěl k závěru o nutnosti nařídit
ústní jednání. V souladu s judikaturou zdejšího soudu důvodem pro nařízení jednání v řízení
o kasační stížnosti není samotná žádost účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005-82, publikovaný pod č. 932/2006 Sb. NSS).
[38] S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a tak podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude městský soud vázán
právním názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. Na městském soudu bude, aby nejprve
opětovně zaslal účastníkům řízení výzvu podle §51 odst. 1 s. ř. s. Pokud nebude souhlas obou
stran s rozhodnutím věci bez jednání dán, bude městský soud povinen nařídit ve věci ústní
jednání. V novém řízení rozhodne městský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu