ECLI:CZ:NSS:2011:1.AS.112.2010:52
sp. zn. 1 As 112/2010 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: AGROSERVIS,
spol. s r. o., se sídlem Podivínská 1236, Velké Bílovice, zastoupen Mgr. Petrem Knapem,
advokátem, se sídlem Mrštíkova 15, Hustopeče, proti žalované: Česká obchodní inspekce,
se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ústřední ředitelky žalované ze dne
4. 7. 2008, čj. ČOI 6744/2008/0100/3000/2008/Vo/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010, čj. 7 Ca 215/2008 - 31-34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] V rozhodnutí Jihomoravského a Zlínského inspektorátu České obchodní inspekce (dále
jen „správní orgán prvního stupně“) bylo konstatováno spáchání správního deliktu podle §9
odst. 1 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných
hmot a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pohonných hmotách), ve znění
pozdějších předpisů. Toho se žalobkyně měla dopustit tím, že prodala pohonnou hmotu, která
nesplňovala požadavky podle §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Žalobkyni byla uložena
pokuta ve výši 250 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Ústřední ředitelka
České obchodní inspekce (dále také „ČOI“ nebo „žalovaná“) vydala dne 4. 7. 2008 rozhodnutí
čj. ČOI 6744/2008/0100/3000/2008/Vo/Št, kterým zamítla odvolání proti rozhodnutí
správního orgán prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdila.
[2] Žalobkyně rozhodnutí ústřední ředitelky žalované napadla u městského soudu žalobou.
Ten jí výše uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že dodání závadného
paliva dodavatelem žalobkyně není skutečností, na základě které by bylo možné se vyvázat
z odpovědnosti za konstatovaný správní delikt, neboť v tomto případě jde o tzv. odpovědnost
objektivní, tj. nezávislou na zavinění odpovědné osoby. Odpovědnost za kvalitu prodávaných paliv
nese zásadně prodejce, tedy žalobkyně, a z tohoto důvodu shledal městský soud námitku
žalobkyně za nedůvodnou. K namítaným vadám postupu správního orgánu při provádění
kontroly (podpis kontrolního protokolu neoprávněnou osobou – účetní žalobkyně – a absence
poučení o možnostech dalšího postupu) městský soud uvedl, že nedostatek podpisu byl
odstraněn v okamžiku, kdy bylo provedeno došetření první kontroly (4. 2. 2008) žalobkyně,
tj. dne 18. 2. 2008. Správní orgán již jednal přímo s jednatelem žalobkyně a tím ji byla dána
možnost se s kontrolními protokoly jak ze dne 4. 2. 2008, tak z 18. 2. 2008, podrobně obeznámit
a podat proti nim námitky v zákonem stanovené lhůtě. Žalobkyně této možnosti ani poté
nevyužila, tudíž se tato vada nemohla nijak projevit na jejích procesních právech. Pokud jde
o nedostatek poučení v kontrolních protokolech, městský soud uvedl, že žalobkyně byla
v každém jednotlivém případě seznámena s výsledky kontrolních zjištění formou kontrolních
protokolů a poučena o možnosti podat proti konkrétně uvedeným zjištěním námitky. V případě
protokolu o odběru vzorků se poučení logicky vztahovalo k samotnému úkonu odběru, nikoliv
k budoucím výsledkům laboratorních testů, jak tvrdí žalobkyně. Ani tuto námitku tedy neshledal
soud důvodnou. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku též upozornil na to, že žalobkyně
nezpochybnila samotná skutková zjištění správního orgánu, a to ani po provedení došetření
kontroly dne 18. 2. 2008. Městský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.
II.
Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu včasnou
kasační stížnost z důvodů nesprávného posouzení věci soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[4] Stěžovatelka velmi stručně v kasační stížnosti namítá, že městský soud rozhodl na základě
nesprávného posouzení věci. Jako důvody „odvolání“ (patrně měla na mysli kasační důvody –
pozn. NSS) uvádí tvrzení shodně uplatněná již v žalobě, a sice, že po celou dobu výkonu své
podnikatelské činnosti (provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy) nebyla nikdy
sankcionována za žádné porušení povinností v této oblasti a žádná z provedených kontrol
neskončila s negativním výsledkem. Nesplnění limitních hodnot požadovaných právními předpisy
si vysvětluje dodávkou již znehodnocených pohonných hmot od jejího jediného dodavatele,
společnosti SLOVNAFT Česká republika, spol. s r. o., se sídlem Olbrachtova 9, Praha 4 (dále jen
„dodavatel“), který dodávku dovezl v nedostatečně vymytých cisternách. K tomu dodává,
že uvedený nedostatek napravila po provedení kontrol navezením nových, již vyhovujících,
pohonných hmot. Dále namítá, že protokoly pořízené v souvislosti s provedenými kontrolami
nebyly vyhotoveny řádně, neboť neobsahovaly poučení o možnosti podání námitek,
resp. v samotném textu protokolů je uvedeno, že opatření správního orgánu bude záviset
od výsledků laboratorního rozboru odebraných vzorků. K tomu namítá, že nelze podávat
námitky proti předem neznámému opatření. Konečně stěžovatelka namítá, že kontrolní protokol
ze dne 4. 2. 2008 byl podepsán osobou, která nebyla k tomuto úkonu oprávněna ani zmocněna.
Z těchto důvodů požaduje, aby byl rozsudek městského soudu zrušen.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalované
[5] Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná předně namítá, že kasační stížnost
je nepřípustná, neboť se dle jejího názoru opírá pouze o tzv. jiné důvody, než které jsou uvedeny
v §103 s. ř. s.
[6] Žalovaná se dále vyjádřila pouze k otázce odpovědnosti za správní delikt. Uvedla,
že „z hlediska výkonu dozoru a vyvozování sankční odpovědnosti není podstatné, který z prvků distribučního
řetězce znehodnocení způsobil.“ Podle §9 odst. 1 písm. b) zákona o pohonných hmotách se právnická
nebo podnikající fyzická osoba „dopustí správního deliktu tím, že prodá nebo vydá pohonnou hmotu, která
nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle §3 odst. 1“. Jednání právnické osoby nebo podnikající
fyzické osoby, které postihuje skutková podstata správního deliktu podle výše cit. ustanovení
konstatovaného v případě stěžovatelky, je tedy právě prodej nebo výdej pohonné hmoty, která
nesplňuje požadavky stanovené zákonem. Z tohoto důvodu se odpovědnost osoby, která prodá
nebo vydá nekvalitní pohonnou hmotu, posuzuje bez ohledu na její případné zavinění. Závěrem
žalovaná dodává, že odchylky zjištěné z laboratorních zkoušek „nejsou svým charakterem rozhodně
zanedbatelné“ a „jejich závažnost se (…) zvyšuje i možnými následky (…), jakož i velmi ztíženými možnostmi
domoci se případné náhrady vzniklé škody.“
[7] Argumenty stěžovatelky z těchto důvodů nepovažuje za dostatečné pro zrušení
rozhodnutí správního orgánu a kasační stížnost navrhla zamítnout.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud se s ohledem na vyjádření žalované musel zabývat nejprve
přípustností kasační stížnosti ve smyslu §102 ve spojení s §104 s. ř. s. Pouze přípustná kasační
stížnost může být soudem projednána věcně.
[9] Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto
rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí (§102
s. ř. s.). S výjimkami stanovenými soudním řádem správním je tato stížnost přípustná proti
každému takovému rozhodnutí. Jednu ze zmiňovaných výjimek obsahuje i §104 odst. 4 s. ř. s.,
který stanoví, že nepřípustná je kasační stížnost, která se opírá jen o jiné důvody, než které jsou
uvedeny v §103 s. ř. s.
[10] V posuzované věci stěžovatelka v kasační stížnosti napadá postup správního orgánu
(žalované) ve správním řízení, který by bylo lze charakterizovat jako nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci (namítá odpovědnost jiného subjektu za spáchání správního deliktu). Dále
z kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka domáhá zrušení zamítavého pravomocného
rozsudku městského soudu, jemuž správní řízení předcházelo. Důvodem, proč toto rozhodnutí
stěžovatelka napadá, je údajné nesprávné posouzení dané věci soudem. Je sice pravdou, že přímo
neuvedla, o který ze zákonných důvodů §103 s. ř. s. svoji stížnost konkrétně opírá, avšak dle
ustálené judikatury zdejšího soudu musí soud posuzovat kasační stížnost podle jejího obsahu
(§41 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.), nikoliv podle formálního označení (viz usnesení NSS
ze dne 18. 3. 2004, čj. 1 As 7/2004 - 47). Platí tedy, že pokud jsou ze znění kasační stížnosti
důvody seznatelné a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatelka
své důvody formálně nepodřadil jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učinila nepřesně.
[11] Tvrzení stěžovatelky, že městský soud nesprávně věc posoudil, lze zcela jistě chápat jako
její nesouhlas s právní argumentací soudu, která může mít vliv na zákonnost, tj. kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kromě toho námitka stěžovatelky ohledně řádnosti
vyhotovení kontrolních protokolů správním orgánem důvodně zpochybňuje procesní postup
správního orgánu ve správním řízení a jeho údajné nesprávné posouzení městským soudem
zakládá kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[12] Žalovaná sice ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost kasační stížnosti poukázáním
na to, že se opírá jen o jiné důvody ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., avšak blíže neuvádí, na základě
čeho se tak domnívá. Podoba kasační stížnosti naznačuje, že smysl povinného právního
zastoupení v řízení o kasační stížnosti, spočívající v profesionálním a práva znalém podání,
v projednávaném případě zůstal nenaplněn. Vzhledem k druhu soudního řízení před zdejším
soudem by bylo tedy lze očekávat, že zákonně zakotvený požadavek na vyšší míru znalosti práva,
kterou zvolený (nebo ustanovený) zástupce zcela jistě vládne, se v kvalitě kasační stížnosti projeví
více. Na druhou stranu však v projednávaném případě lze z obsahu kasační stížnosti dovodit,
že stěžovatelka nesouhlasí s posouzením právních otázek na základě skutkového stavu, který
vylíčila již v žalobě (viz výše bod [11]).
[13] Výklad, který naznačuje žalovaná, by mohl vést k přepjatému formalismu a bránit tak
ústavně a mezinárodně zaručenému právu na spravedlivý proces a účinné ochraně práv,
na kterých se stěžovatel cítí být dotčen. To ostatně vyplývá i z předchozí judikatury zdejšího
soudu, kdy otázku přípustnosti kasační stížnosti řešil např. rozšířený senát v usnesení ze dne
12. 10. 2004, čj. 5 Afs 16/2003 - 55 (publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS) a tuto otázku
posoudil
takto:„[p]řepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví – a stejně tak
i jakýchkoliv jiných procesních úkonů účastníků řízení – naprosto neodpovídá principu materiálního právního
státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují
o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí
ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní ochrany
skutečně vylučují. Při výkladu mezí práva na spravedlivý proces, stanovených soudním řádem správním
(např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byly
stanoveny. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý
proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první.“ (I. právní věta, zvýraznění doplněno).
[14] Soud tedy konstatuje, že kasační stížnost je přípustná.
[15] Nejvyšší správní soud dále posoudil důvodnost kasační stížnosti, a to v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel
zabývat i bez návrhu.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Soud se v dalším přezkoumávání zaměřil na posouzení správnosti závěrů městského
soudu v otázce důvodnosti žaloby, a to v rozsahu kasačních námitek, které téměř beze zbytku
přebírají důvody žalobní. Z hlediska systematického nejdříve posoudil procesní kasační námitky,
následně pak námitky věcné. Z tohoto pohledu jde jednak o otázku zkrácení práv stěžovatelky
v důsledku namítaných vad ve správním řízení spočívajících v nedostatku způsobilosti jednat
jménem stěžovatelky (právnické osoby) při přebírání kontrolních protokolů a jejich formálních
vad (namítané chybějící poučení), resp. jejich vlivu na zákonnost, pro které měl městský soud
rozhodnutí správního orgánu zrušit [IV.A.; §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], dále pak o otázku
posouzení odpovědnosti za spáchání správního deliktu podle zákona o pohonných hmotách
včetně přezkoumání případných jiných vad v řízení před městským soudem [IV.B.; důvod
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
IV.A.
Řádné předání kontrolních protokolů kontrolované osobě a jejich formální náležitosti
[18] Česká obchodní inspekce je kontrolním orgánem ve smyslu §2 písm. d) zákona
č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. Podle §8 odst. 2 tohoto zákona
postupují kontrolní orgány v souladu se základními pravidly kontrolní činnosti (tzv. kontrolním
řádem) jen v těch případech, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Působnost ČOI
je upravena zákonem č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o ČOI“). ČOI při kontrole právnických a fyzických osob mj. kontroluje
dodržování podmínek stanovených k zabezpečení jakosti zboží nebo výrobků včetně zdravotní
nezávadnosti, podmínek pro skladování a dopravu.
[19] Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Žalovaná vykonala kontrolu u stěžovatelky
se zaměřením se na kvalitu prodávaných pohonných hmot formou odebrání jejich vzorků. ČOI
přitom postupuje podle zákona o ČOI a podpůrně podle zákona o státní kontrole, pokud zákon
o ČOI příslušnou úpravu neobsahuje.
[20] Zákon o ČOI opravňuje inspektory ČOI kromě odebírání potřebných vzorků výrobků
nebo zboží od kontrolovaných osob k posouzení jakosti a bezpečnosti těchto výrobků nebo
zboží za náhradu též ověřovat totožnost fyzických osob, jsou-li kontrolovanými osobami, a též
totožnost fyzických osob, které při kontrole zastupují kontrolované osoby, a oprávnění těchto
osob k zastupování [§4 odst. 1 písm. b)].
[21] Vzhledem k tomu, že ustanovení zákona o ČOI neobsahují úpravu týkající se kontrolních
protokolů, musí kontrolní orgán postupovat při jejich pořizování podle zákona o státní kontrole.
Podle §16 tohoto zákona je povinností kontrolních pracovníků seznámit kontrolované osoby
s obsahem protokolu a předat jim stejnopis protokolu. Seznámení s protokolem a jeho převzetí
potvrzují kontrolované osoby podpisem protokolu. Odmítne-li kontrolovaná osoba seznámit
se s kontrolním zjištěním nebo toto seznámení potvrdit, vyznačí se tyto skutečnosti v protokolu,
přičemž proti protokolu může kontrolovaná osoba podat písemné a zdůvodněné námitky,
a to ve lhůtě pěti dnů ode dne seznámení s protokolem, nestanoví-li kontrolní pracovník lhůtu
delší (§17 zákona o státní kontrole).
[22] Již z prvního kontrolního protokolu ze dne 4. 2. 2008 je zřejmé, že žalovaná si byla
vědoma s kým při provádění kontroly jedná, a sice se zaměstnankyní stěžovatelky na pozici
účetní. Tuto skutečnost do kontrolního protokolu řádně zaznamenala. Z prvního kontrolního
protokolu, jehož řádnost stěžovatelka namítá, je též zřejmé, že se skládal celkem z 11 stran – čtyři
strany samotného kontrolního protokolu s identifikačním kódem 309840802045, a dále přílohy
č. 1 až 5 ( protokol o odběru vzorků pohonných hmot č. 30/011/08, pokladní doklady o odběru
vzorků, stav zásob pohonných hmot, nabývací doklady a prostá kopie výpisu z obchodního
rejstříku). Kontrolní protokol obsahoval na 4. straně poučení o právu podat proti němu námitky
do pěti pracovních dnů ode dne seznámení v souladu s §17 zákona o státní kontrole.
[23] O další kontrole ze dne 18. 2. 2008, v rámci které byly odebrány nové vzorky pohonných
hmot pro účely laboratorního testování a provedeno došetření první kontroly ze dne 4. 2. 2008,
byl opět stejným způsobem vyhotoven kontrolní protokol. I v tomto protokolu bylo poučení
o možnosti podání námitek uvedeno. Ze správního spisu však nevyplývá, že by stěžovatelka této
možnosti využila, a to ani ve vztahu k protokolu ze dne 4. 2. 2008, ani k protokolu ze dne
18. 2. 2008.
[24] Poslední kontrola, která proběhla dne 3. 3. 2008, měla za účel seznámit stěžovatelku
s výsledky laboratorních testů. O tom byl taktéž sepsán kontrolní protokol, kterým bylo
stěžovatelce uloženo opatření zákazu prodeje nevyhovující pohonné hmoty. Tento kontrolní
protokol obsahoval jak poučení o možnosti podat námitky proti samotnému, v pořadí již třetímu,
kontrolnímu protokolu, tak poučení o možnosti podání námitek proti uloženému opatření.
[25] Jak městský soud správně uvedl, tvrzení stěžovatelky, že nebyla žalovanou řádně poučena
o možnostech dalšího postupu v případě jejího nesouhlasu s postupem kontrolního orgánu,
se tedy nezakládá na pravdě, neboť v každém jednotlivém kroku správní orgán kontrolovanou
osobu řádně poučil. O tom svědčí samotný podpis stěžovatelky (resp. podpis jejího jednatele
p. Bílka).
[26] Pokud jde o podpis kontrolního protokolu ze dne 4. 2. 2008 „stěžovatelkou“, městský
soud ve svém rozsudku připustil, že postup správního orgánu mohl v této souvislosti vykazovat
určité vady, a sice, že první protokol nepodepsala oprávněná osoba. Při řešení této otázky
městský soud dále zkoumal, zda toto případné pochybení resp. další postup správního orgánu
mohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí napadeného žalobou. Dospěl přitom k závěru, že tvrzená
procesní vada není vadou, která může způsobit nezákonnost rozhodnutí, neboť stěžovatelka
v průběhu správního řízení ani řízení před soudem netvrdila, že jí protokol nebyl předán nebo
že s ním nebyla seznámena. Městský soud na základě výše uvedeného konstatoval, že namítaná
procesní vada se tedy nijak neprojevila na právech stěžovatelky, která ji v řízení náležela. Navíc,
jak již bylo uvedeno, stěžovatelka byla prokazatelně s obsahem kontrolního protokolu ze dne
4. 2. 2008 seznámena dne 18. 2. 2008 a byla jí dána možnost proti němu podat námitky, čímž byla
tato vada zhojena. Vzhledem k tomu nepovažoval městský soud za potřebné rozhodnutí
správního orgánu zrušit. Tento postup soudu nelze posoudit jinak než jako správný, který má
dostatečnou oporu ve spisu.
[27] Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že shora uvedená kasační
námitka není důvodná.
IV.B.
Posouzení otázky správním soudem týkající se odpovědnosti za spáchání správního deliktu
[28] V této souvislosti je předně potřeba uvést, že účastníci řízení o kasační stížnosti nevedou
spor o tom, zda došlo k porušení zákona o pohonných hmotách, upravujícího skutkovou
podstatu konstatovaného deliktu, či nikoliv. Jinými slovy, stěžovatelka nepopírá, že byl porušen
zákon. Spornou otázkou a jedinou věcnou námitkou stěžovatelky v kasační stížnosti je její vlastní
odpovědnost za správný delikt. Stěžovatelka totiž popírá svou odpovědnost za toto jednání
tvrzením, že jediný způsob, kterým mohlo dojít ke znehodnocení testovaných pohonných hmot,
je nedbalost na straně dodavatele pohonných hmot. Z tohoto tvrzení zdejší soud dovozuje,
že se stěžovatelka snaží upozornit na nedostatek svého zavinění. Spornou otázkou, kterou dle
názoru stěžovatelky městský soud posoudil nesprávně, je tedy otázka, komu lze spáchání
správního deliktu přičítat.
[29] Platná právní úprava postihu porušování právních povinností právnickou osobou
je založena na odpovědnosti právnické osoby za správní delikt. Rozumí se jím protiprávní jednání
právnické osoby, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, které ukládá správní úřad (orgán) trestní
sankci stanovenou zákonem. Subjektem odpovědnosti (odpovědná osoba) je právnická osoba
jako celek. Obdobně, jak je tomu u většiny správních deliktů (s výjimkou především přestupků),
i v případě správní sankce podle ustanovení §9 odst. 1 zákona o pohonných hmotách se jedná
o objektivní odpovědnost (odpovědnost za protiprávní jednání bez podmínky zavinění). Je tomu
tak z praktických důvodů. Zjišťování a dokazování zavinění v situacích, kdy porušení povinností
je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, tak jak to ostatně zmiňuje i sama stěžovatelka,
by totiž bylo velmi obtížné a zdlouhavé. Ve snaze zjednodušit postavení příslušných správních
orgánů při ukládání sankcí podnikatelským subjektům je proto právní úprava správních deliktů
podle zákona o pohonných hmotách založena na objektivní odpovědnosti (nebo také
„odpovědnosti za výsledek“) na rozdíl např. od odpovědnosti podle trestního zákona.
K objektivní odpovědnosti právnických osob srov. také rozsudek NSS ze dne 27. 1. 2004,
čj. 3 As 3/2003 – 38 (publikováno pod č. 389/2004 Sb. NSS) v souvislosti s celními delikty.
[30] Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby tedy není
zavinění. K vyvození odpovědnosti postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění povinností
stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě. Subjekt deliktu může být ve zvláštních
zákonech též označen např. jako podnikatel, prodávající, zpravodajská jednotka, kontrolovaná
osoba, výrobce apod. (k bodům [29] až [30] srov. podrobněji Hendrych, D., a kolektiv, Správní
právo, 7. vydání, C.H.Beck, Praha 2009, s. 448 až 451).
[31] Deliktní způsobilost stěžovatelky vznikla jejím zapsáním do obchodního rejstříku. Podle
výpisu z obchodního rejstříku byla obchodní firma AGROSERVIS, spol. s r. o. zapsaná dne
23. 6. 1993. Předmětem jejího podnikání je mj. koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje
a prodej a provozování čerpacích stanic s palivy a mazivy.
[32] I když je odpovědnost právnických osob za správní delikty odpovědností objektivní,
neznamená to, že není nutné prokazovat splnění zákonných znaků skutkové podstaty správního
deliktu. Je-li znakem skutkové podstaty objektivní stránka deliktu spočívající v konání (zde prodej
nebo výdej pohonné hmoty, která nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle §3 odst. 1
zákona o pohonných hmotách), je třeba k uznání odpovědnosti za správní delikt takové jednání
prokázat. K tomuto závěru dospěl zdejší soud též v rozsudku ze dne 22. 3. 2007,
čj. 4 As 28/2006 - 65 (publikováno pod č. 1658/2008 Sb. NSS).
[33] Jak vyplývá ze správního spisu, v posuzované věci bylo na základě laboratorních testů
objektivně zjištěno, že některé pohonné hmoty prodávané stěžovatelkou překračovaly přípustné
hodnoty stanovené zvláštním právním přepisem. Vzniklé odchylky vyhodnotil správní orgán
v rámci systému odchylek od jakostních norem kapalných paliv jako závažnější, způsobené
provozní nekázní např. při rozvozu, manipulaci či skladování paliv, neboť jsou způsobilé
poškodit vozidlo. Za této situace lze souhlasit s názorem soudu o tom, že napadené rozhodnutí
není nezákonné, neboť správní orgán při úvaze o odpovědnosti stěžovatelky za správní delikt
vycházel ze závěru o kontrolním zjištění, který ve svých důsledcích znamená naplnění zákonných
znaků skutkové podstaty správního deliktu podle §9 odst. 1 zákona o pohonných hmotách
(viz shora bod [6]).
[34] Jakkoliv se tedy může zdát odůvodnění městského soudu v této části příliš stručné, soud
se s uvedeným problémem vypořádal přezkoumatelným způsobem v nezbytném rozsahu. Soud
správně dovodil, že odpovědnost za správní delikt v projednávaném případě je objektivní
a postihuje prodejce (tj. stěžovatelku, kterou je právnická osoba). Je zřejmé, že při tom vycházel
přímo ze zákona, který je v tomto ohledu jednoznačný (viz bod [6] tohoto rozsudku) a správně
také nezohlednil argumentaci stěžovatelky o tom, že dosud nebyla za tento správní delikt správně
trestána, neboť to není v tomto případě vůbec relevantní.
[35] Podle názoru Nejvyššího správního soudu městský soud právní otázku posoudil správně.
Stejně tak je výrok rozhodnutí městského soudu dostatečně odůvodněn.
[36] Zdejší soud dále k této otázce uvádí, že samotný zákon o pohonných hmotách upravuje
v §10 odst. 1 obecný liberační důvod. Podle něj „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže
prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila.“
[37] Ze správního spisu, ani jiných podkladů, které měl zdejší soud k dispozici, nevyplývá,
že by se stěžovatelka snažila prokázat zabránění prodeji znehodnocených pohonných hmot,
anebo že by si znehodnocení byla vůbec vědoma, např. na základě vlastních, třeba orientačních,
kontrol před uvedením do prodeje apod. Stěžovatelka pouze uvedla, že po provedených
kontrolách, tj. ex post, byly navezeny nové pohonné hmoty vyhovující požadovaným limitům.
Stěžovatelka v tomto případě jistě jednala správně, nicméně výměna pohonných hmot
za kvalitativně vyhovující je odstraňováním následků již vzniklého porušení zákonné povinnosti,
nelze jí tedy považovat za „veškeré úsilí vynaložené k zabránění porušení povinnosti“. K tomu
je nutno dodat, že ani skutečnost, že subjekt, který se dopustil protiprávního jednání, jednal
v dobré víře, nemůže být v těchto případech důvodem zproštění z této sankční odpovědnosti
[obdobně k tomu viz rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2003, čj. 5 A 110/2001 – 34,
publ. pod č. 384/2004 Sb. NSS].
[38] Jak bylo konstatováno výše, odpovědnost za tento druh správního deliktu je objektivní
(viz výše bod [29]). Této odpovědnosti se subjekt nemůže zprostit odkazem na smluvní ujednání
či odkazem na porušení povinnosti ze strany smluvního partnera. K odstranění přílišné tvrdosti
zákona bývá v novějších zákonech proto formulován obecný liberační důvod právě ve smyslu
výše cit. §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Pokud by stěžovatelka prokázala, že ani přes
veškeré úsilí, které bylo možné po ní požadovat k tomu, aby zabránila porušení povinnosti,
se porušení povinnosti nepodařilo zabránit, bylo by možné uvažovat o její liberaci na základě
cit. ustanovení (srov. Hendrych, D., a kolektiv, Správní právo, 7. vydání, C.H.Beck, Praha 2009,
s. 479 – 480). Tak se ale v projednávaném případě nestalo.
[39] Z tohoto důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský soud se v této otázce
vyjádřil dostatečně a současně správně. Ani tato kasační námitka tím není důvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[40] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je nedůvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[41] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalované
nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady, a proto jí Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu