ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.116.2012:25
sp. zn. 1 As 116/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. B., zastoupeného
Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem Pivovarská 170, Beroun, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Škroupova
18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2011, č. j. DSH/4246/11, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2012, č. j. 17 A
35/2011 - 83,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Nýřany, odbor dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze
dne 12. 1. 2011, č.j. 2/OD-PŘEST/412/10-11, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. f)
bod 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), a to v souvislosti
s porušením §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
a uložil mu pokutu ve výši 3.000 Kč a úhradu nákladů řízení ve výši 1 .000 Kč. Správní orgán
I. stupně nařídil v této věci ústní jednání na den 4. 1. 2011 v 10:00 hodin; předvolání bylo
doručeno žalobci datovou zprávou dne 8. 12. 2010. Dne 3. 1. 2011 v 18:32 hodin žalobce odeslal
správnímu orgánu I. stupně datovou zprávu s omluvou a žádostí o změnu termínu z důvodu
kolize s jiným jednáním. Jednalo se o jednání u Obvodního oddělení Policie ČR Lipno
nad Vltavou, od kterého stěžovatel obdržel dne 2. 1. 2011 výzvu k podání vysvětlení ve věci
pokusu krádeže, v níž stěžovatel vystupoval jako poškozený. Datovou zprávu s omluvou žalobce
převzal správní orgán I. stupně dne 4. 1. 2011 v 07:58 hodin; v 10:32 hodin téhož dne byla zpráva
zpracována a v 13:12 hodin se dostala do dispozice oprávněné úřední osoby. Správní orgán
I. stupně projednal věc v nepřítomnosti žalobce, neboť neshledal jeho omluvu jako včas podanou
a v ní uvedený důvod jako závažný.
[2] V odvolání žalobce namítal, že mu správní orgán I. stupně neumožnil zúčastnit se jednání
a že nerespektoval předchozí závěr žalovaného vyjádřený v rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010,
č. j. DSH/15243/10. Citovaným rozhodnutím žalovaný zrušil první rozhodnutí správního orgánu
I. stupně v téže věci žalobce a vrátil mu věc k novému projednání. V tomto rozhodnutí
se žalovaný taktéž musel zabývat mimo jiné omluvou žalobce z projednání přestupku, tentokráte
však z důvodu tvrzené zahraniční cesty a doručené správnímu orgánu 3 dny před nařízeným
projednáním věci. Žalovaný sice nezpochybnil závěr správního orgánu I. stupně o nedůvodnosti
omluvy, nicméně mu vytkl, že žalobce nevyrozuměl o tom, že tuto omluvu nebude akceptovat.
Podle žalovaného se v takovém případě žalobce mohl cítit poškozen na svých procesních
právech.
[3] Žalovaný však v záhlaví specifikovaným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a ztotožnil
se tak se závěry napadeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobu proti rozhodnutí
žalovaného krajský soud zamítl shora vymezeným rozsudkem.
II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku
[4] Krajský soud se v napadeném rozsudku zejména zabýval otázkou, zda byla omluva
žalobce adresovaná správnímu orgánu I. stupně náležitá ve smyslu zákona o přestupcích
a správního řádu. V odůvodnění rozsudku odkazoval na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle které „náležitá omluva“ ve smyslu uvedených právních předpisů nemusí nutně znamenat
omluvu předem. Naopak lze akceptovat i dodatečnou omluvu, pokud z objektivních příčin
nebylo možné učinit omluvu předem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011,
č. j. 9 As 43/2011 – 67). Dále citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 7 As 9/2009 – 66, podle kterého má pravý smysl „omluva učiněná ještě před událostí,
která má nastat, nicméně k takové omluvě nejsou vždy objektivně podmínky (náhlé onemocnění, úra z, které brání
uvedené omluvě). Proto také ani zákon o přestupcích, ani správní řád nehovoří o omluvě předem, tedy ještě
před událostí, která má nastat. Ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcí ch hovoří o ‚náležité omluvě‘
a ustanovení §59 zákona č. 500/2004 Sb. o ‚bezodkladné omluvě správnímu orgánu s uvedením důvodů‘.
Z těchto ustanovení proto nelze dovodit, že se účastník řízení mu sí vždy omluvit předem, a to ještě před
očekávanou událostí. To vždy závisí na okolnostech, za nichž došlo k pracovní neschopnosti. “ V souladu
s těmito závěry krajský soud uzavřel, že za včasnou omluvu je nutné považovat pouze takovou
omluvu, kterou obviněný adresoval správnímu orgánu bezodkladně po zjištění překážky
vylučující jeho účast na projednání, a která současně došla správnímu orgánu nejpozději v době,
kdy k ní mohl ještě před zahájením jednání objektivně vzato přihlédnout, ledaže je zde jiný
závažný důvod pro to, aby byla akceptována i pozdější omluva. Za „důležitý důvod“ považoval
krajský soud takový důvod, pro který by bylo na základě konkrétních skutkových okolností nutné
konstatovat, že trvat za této situace na účasti obviněného při proje dnání věci by bylo
nespravedlivé. Krajský soud upozornil, že §74 odst. 1 zákona o přestupcích neobsahuje
konkrétní důvody, pro které není absolutně možné věc v nepřítomnosti obviněného projednat.
Obviněný si proto musí být vědom, že jeho omluva může bý t vyhodnocena jako nedůvodná,
a proto je povinen střežit si svá práva a volit při komunikaci se správním orgánem takové
prostředky, které eliminují možnosti jeho mylného vyhodnocení důležitosti v omluvě uvedených
důvodů. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že omluva žalobce nebyla ani včasná ani
důvodná.
[5] Dále soud konstatoval, že omluvu žalobce nelze za daných okolností považovat
za neodkladnou. Žalobce totiž nijak neodůvodnil, proč nezaslal omluvu prostřednictvím datové
zprávy již dne 2. 1. 2011, tedy bezodkladně poté, co obdržel výzvu k podání vysvětlení Policie
ČR, nebo se alespoň v průběhu dne 3. 1. 2012 nepokusil kontaktovat oprávněnou osobu
telefonicky. V této souvislosti krajský soud upozornil, že žalobci nebylo přičítáno k tíži,
že omluva se dostala do dispozice oprávněné osoby až v 13:12 hodin, za nevčasnou totiž bylo
za těchto okolností třeba považovat již omluvu doručenou přibližně 2 hodiny před jednáním.
[6] Rovněž soud zamítl žalobní námitku, podle které žalovaný opřel svůj závěr
o nedůvodnosti omluvy o skutečnost, že přestupkové řízení je důležitější než řízení trestní.
Zde krajský soud uvedl, že podle žalovaného nebylo v dané věci rozhodné, které řízení je svou
podstatou důležitější. Skutečným důvodem pro posouzení nedůvodnosti omluvy byla skutečnost,
že termín konání jednání u Policie ČR mohl žalobce v případě potřeby odložit na jiný termín
(ve výzvě Policie bylo konkrétně uvedeno, že pokud se žalobce nebude moci dostavit
ve stanovenou dobu, je možné dohodnout jiný termín). Podání vysvětlení Policii ČR proto
nebylo nutné považovat za neodkladný či neopakovatelný úkon.
[7] Krajský soud se neztotožnil ani s tvrzením žalobce, že byla postupem správních orgánů
porušena zásada v pochybnostech ve prospěch (in dubio pro reo). K tomu by mohlo dojít tehdy,
pokud by proti sobě stály dvě nezvěrohodnitelné skutkové verze reality, tj. jedna, podle níž by
byla omluva důvodná a druhá, podle níž by důvodná nebyla. Tak tomu ovšem v projednávaném
případě nebylo.
[8] Krajský soud také zamítl žalobní námitku, podle které žalovaný nerespektoval svůj
předchozí právní názor týkající se omluvy žalobce vyslovený v rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010,
č. j. DSH/15243/10. Zde krajský soud u pozornil, že omluva, jíž se žalovaný zabýval v citovaném
rozhodnutí, byla doručena správnímu orgánu I. stupně již 3 dny před projednáním věci a ten měl
tak dostatek času k tomu, aby žalobce o nedůvodnosti omluvy vyrozuměl. Uvedený právní názor
žalovaného proto na projednávanou situaci, ve které byla omluva správnímu orgánu doručena
pouhé dvě hodiny před projednáním věci, nedopadá.
[9] Stejně tak krajský soud přisvědčil žalovanému, že nedošlo k porušení §36 odst. 3
správního řádu, neboť žalobce měl možnost se vyjádřit k podkladům rozhodnutí před jeho
vydáním. V předvolání bylo totiž uvedeno, že žalobce se bude moci vyjádřit k podkladům
rozhodnutí po skončení ústního jednání. Žalobce však této možnosti bezdůvodně nevyužil.
Navíc ve své žalobě ani v replice netvrdil, že by zde po projednání věci byly shromažďovány další
podklady, se kterými nebyl seznámen.
III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[10] Proti napadenému rozsudku krajského soudu brojil žalobce (dále též „ stěžovatel“) kasační
stížností, ve které napadal zejména závěr soudu o nevčasnosti a nedůvodnosti jeho omluvy
adresované správnímu orgánu I. stupně.
[11] Stěžovatel opakovaně uvedl, že datovou zprávu s omluvou zaslal ihned, jakmile
mu to technické možnosti dovolily, tedy bez zbytečného odkladu. Nově v kasační stížnosti tvrdil,
že se pokusil omluvit také telefonicky dne 3. 1. 2011, avšak bezvýsledně. Formu telefonické
omluvy navíc stěžovatel zpochybnil s tím, že pracovník správního orgánu I. stupně podle jeho
zkušeností nezapisuje do svých úředních záznamů pravdivé informace, a p roto je diskutabilní, zda
by jeho telefonická omluva byla považována za dostatečnou. V této souvislosti stěžovatel uvedl,
že by byl popřen smysl datových schránek, kdyby si měl odesílatel vždy ověřovat doručen í datové
zprávy telefonicky. Z těchto důvodů se stěžovatel domníval, že mu zřízení a používání datové
schránky bylo kladeno k tíži.
[12] Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále argument oval tím, že ačkoliv předvolání
k projednání přestupku obdržel mnohem dříve než výzvu k podání vysvětlení Policii ČR,
upřednostnil jednání v rámci trestního řízení, které je všeobecně pokládáno za závažnější nežli
řízení přestupkové. Krajský soud naopak podle názoru stěžovatele bez jakéhokoliv odůvodnění
nesprávně upřednostnil řízení přestupkové.
[13] Dále stěžovatel zpochybnil závěr soudu, podle kterého správní orgán I. stupně rozhodl
v rozporu s výše specifikovaným právním názorem žalovaného vyjádřeným v rozhodnutí
č. j. DSH/15243/10. Vzhledem k tomu, že nebylo možné dopředu předvídat postup správního
orgánu I. stupně, označil stěžovatel jeho rozhodnutí za překvapivé.
[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 9. 2012 uvedl, že s argumenty
stěžovatele nesouhlasí a setrvává na názorech vyjádřených v napadeném rozhodnutí, ve svém
vyjádření ke správní žalobě a vy jádření k replice stěžovatele.
IV. Právní posouzení Nejvyššího správního soudu
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud shrnuje, že mezi účastníky řízení není sporu o skutkových
okolnostech; liší se však jejich pohled na právní vyhodnocení těchto skutkových okolností. Podle
§74 odst. 1 zákona o přestupcích lze věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku projednat jen
tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez
náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou
také v odůvodnění napadeného rozsudku odkazoval krajský soud, vyplývá, že „náležitá omluva“
v sobě zahrnuje i podmínku její včasnosti. Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda
je možné považovat omluvu stěžovatele za náležitou, tedy včas podanou a řádně odůvodněnou.
[17] V prvé řadě Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že se jednalo již o druhou omluvu
stěžovatele z nařízeného ústního jednání, kterou správní orgán I. stupně považoval
za nedůvodnou. V prvním případě bylo sice rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušeno
rozhodnutím žalovaného (viz výše zmíněné rozhodnutí žalovaného č. j. DSH/15243/10), avšak
z procesních důvodů. Nedůvodnost omluvy zde žalovaný nezpochybnil, pouze upozornil, že by
v daném případě bylo vhodné informovat stěžovatele o neakceptaci omluvy. V nyní posuzované
věci byl tedy správní orgán I. stupně již poučen, jak přistupovat k nedůvodné omluvě, a zřejmě
i z toho důvodu vyrozuměl stěžovatele o termínu projednání věci s dostatečným předstihem.
[18] Stěžovatel ve své kasační stížnosti tvrdí, že odeslal svoji omluvu bezodkladně, jakmile mu
to technické podmínky dovolily. Nejvyšší správní soud v této věci souhlasí s hodnocením
krajského soudu, který dospěl k závěru, že omluva doručená správnímu orgánu I. stupně datovou
zprávou přibližně 2 hodiny před nařízeným jednáním není za daných okolností včasná. Krajský
soud správně vyhodnotil, že za včasnou lze považovat pouze takovou omluvu, která byla
správnímu orgánu adresována bezodkladně po zjištění překážky vylučující účast obviněného při
projednání a která současně správnímu orgánu došla nejpozději v době, kdy k ní mohl ještě před
zahájením jednání přihlédnout. Výjimkou z tohoto postupu by byl pouze závažný důvod pro to,
aby byla akceptována i omluva pozdější. Za takový důvod je v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu třeba považovat například náhlé onemocnění, hospitalizaci, úraz, upoutání na
lůžko a podobně. V případě těchto objektivně závažných důvodů je akcept ovatelná i následná
omluva (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 – 66).
[19] Nejvyšší správní soud tedy v souladu s názorem krajského soudu vyhodnotil, že omluva
stěžovatele nebyla za konkrétních skutkových okolností podána včas. Správní orgán I. stupně
totiž informoval stěžovatele o ústním jednání nařízeném na den 4. 1. 2011 datovou zprávou již
dne 8. 12. 2010, tedy přibližně tři týdny před jeho konáním. Při posuzování včasnosti omluvy
bylo proto nutné zohlednit, že stěžovatel byl s tímto termínem srozuměn dostatečně předem,
na rozdíl od jednání u Policie ČR, o kterém se dozvěděl na základě výzvy až 2. 1. 2011. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu stěžovatel nevynaložil dostatečné úsilí k podání včasné
omluvy, pokud se tato omluva dostala ke správnímu orgánu I. stupně až dne 4. 1. 2011
v 07:58 hodin, tj. dvě hodiny před jednáním. V této souvislosti vzal Nejvyšší správní soud také
v úvahu, že d atum 2. 1. 2011 připadlo na neděli; stěžovatel měl tak celé pondělí, tedy 3. 1. 2011,
k tomu, aby se pokusil správnímu orgánu I. stupně včas omluvu doručit a reálně vyjednat
případný jiný termín. Pokud však datovou zprávu s omluvou zaslal až v 18:32 hodin, tedy
po úředních hodinách správního orgánu I. stupně, respektive po pracovní době oprávněné
osoby, nelze tuto omluvu považovat za bezodkladnou. Tvrzení stěžovatele, že dříve neměl
přístup k technickým prostředkům pro zaslání datové zprávy, nelze považovat za dostatečně
závažný problém, který by ospravedlňoval opožděnou omluvu. Navíc není pravděpodobné, že by
si stěžovatel nemohl za celý den 3. 1. 2011 opatřit přístup k telefonu a omluvit se správnímu
orgánu I. stupně telefonicky.
[20] Nejvyšší správní soud uvádí, že obecně sice platí, jak uvádí stěžovatel, že doručení datové
zprávy není nutné telefonicky ověřovat, nicméně pokud se stěžovatel nachází v časové tísni,
telefonická komunikace představuje patrně nejvhodnější prostředek pro zajištění včasného
doručení omluvy. Neuspěje zde ani argument, že v případě zaslání omluvy poštou, by se dostala
do dispozice správního orgánu taktéž nejdříve až 4. 1. 2012. V této souvislosti Nejvyšší správní
soud konstatuje, že není rozhodné, kdy byla omluva odeslána, avšak je podstatné, v jaký okamžik
se dostala do moci úřední osoby, tj. byla správnímu orgánu doručena.
[21] Stěžovatel sice ve své kasační stížnosti uvádí, že se pokusil omluvit také telefonicky, avšak
tato námitka nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem, a proto ji Nejvyšší správní soud
odmítá jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Nadto se nejeví jako pravděpodobné
tvrzení stěžovatele, že by pracovník správního úřadu nezapisoval do úředních záznamů pravdivé
informace. V této souvislosti je nutné podotknout, že stěžovatel měl možnost kontaktovat přímo
osobu, která jeho věc vyřizovala.
[22] Soud zdůrazňuje fakt, že se stěžovatel nemohl spoléhat na to, že se oprávněná osoba
seznámí s jeho omluvou mimo svoji pracovní dobu, případně těsně před nařízeným jednáním,
o kterém byl stěžovatel s dostatečným předstihem vyrozuměn. Jak správně uvedl krajský soud,
obviněný je povinen si střežit svá práva a volit při komunikaci se správním orgánem takové
prostředky, jež eliminují možnost jeho mylného vyhodnocení důležitosti v omluvě uváděných
důvodů. V této konkrétní situaci je zřejmé, že stěžovatel si svá práva nestřežil dostatečně, pokud
datovou zprávu poslal až na konci dne předcházejícího dni, ve kterém se mělo konat nařízené
ústní jednání. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud zamítá také námitku stěžovatele, že mu
bylo přičítáno k tíži používání datové schránky. Stěžovatel měl totiž k dispozici více možností
komunikace se správním orgánem a měl si tak s dostatečnou obezřetností zvolit, jaký
komunikační prostředek využije. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu se jevila jako
nejvhodnější komunikace telefonická, jež mohla být případně doplněna datovou zprávou.
[23] Důvodnost svojí omluvy stěžovatel vysvětloval tím, že trestní řízení, byť ve fázi
prověřování, je třeba považovat za řízení závažnější než řízení přestupkové. Stěžovatel se přitom
domníval, že krajský soud naopak upřednostnil řízení přestupkové. V této otázce Nejvyšší
správní soud přisvědčuje krajskému soudu, že do úvah o závažnosti těchto dvou řízení se
žalovaný vůbec nepouštěl a ani k tomu neměl důvod. Skutečným důvodem pro konstatování
nedůvodnosti omluvy zde byla skutečnost, že podání vysvětlení Policii ČR mo hlo být odloženo
na jiný termín, což bylo výslovně uvedeno ve výzvě adresované stěžovateli. V této souvislosti také
nemůže Nejvyšší správní soud přehlédnout, že stěžovatel se omlouval z ústního jednání už
podruhé a jeho postup by tak mohl být chápán jako určité procesní taktizování vedené snahou co
nejvíce oddálit projednání přestupku.
[24] Kasační námitku vztahující se k nerespektování právního závěru žalovaného vyjádřeného
v rozhodnutí č. j. DSH/15243/10, musí Nejvyšší správní soud odmítnout jako nepřípustnou ve
smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Tuto námitku totiž stěžovatel neuplatnil v žalobě adresované
krajskému soudu, nýbrž až v replice ze dne 10. 1. 2012, tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
Krajský soud se však s touto námitkou věcně vypořádal i přes její opožděnost a přezkoumal tak
rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, což je v rozporu s §75 odst. 2 s. ř. s. Překročení rozsahu
přezkumu krajským soudem je třeba považovat za jinou vadu řízen í ve smyslu §103 odst. 1
písm. d), avšak jde o vadu, která neměla vliv na zákonnost rozhodnutí. Vliv na zákonnost
rozhodnutí by měla jiná vada řízení tehdy, pokud by krajský soud přezkoumal a poté zrušil
správní rozhodnutí na základě opožděné žalobní námitky (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j . 7 Afs 216/2006 – 63). Nad rámec Nejvyšší správní soud uvádí,
že správní orgán I. stupně neměl dostatek času na to, aby mohl stěžovatele vyrozumět
o nedůvodnosti omluvy. O důvodnosti omluvy se stěžovatel mohl efektivně informovat
například prostřednictvím telefonátu osobě, která věc projednávala.
[25] Na základě výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že nebylo porušeno
právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu §74 odst. 1 zákona o přestupcích, respektive
čl. 38 Listiny základních práv a svobo d. Správní orgán I. stupně totiž postupoval v souladu se
zákonem, pokud vyhodnotil omluvu stěžovatele jako nevčasnou a nedůvodnou, a projednal proto
přestupek v nepřítomnosti stěžovatele.
V. Závěr a náklady řízení o kasačních stížnostech
[26] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. října 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu