ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.118.2016:32
sp. zn. 1 As 118/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) Ing. P. M.,
a b) M. M., oba zastoupeni JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 220,
Napajedla, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21,
Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2014, č. j. KUZL 48336/2014,
sp. zn. KUSP 41755/2014 Úp-No, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) P. P., II) L. P.,
oba zastoupeni JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla,
a III) J. V., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 28. 4. 2016, č. j. 62 A 82/2014 – 81,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobcům náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v částce
3.400 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Radka Forala,
advokáta se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Stavební úřad rozhodnutím z 5. 5. 2014, č. j. STU/7357-12/SZ/592-2012/HOR,
dodatečně povolil stavbu „Novostavba rodinného domu jako 1/2 dvojdomu – pravá část“ na pozemcích
p.č. X (orná půda), p.č. X (orná půda), p.č. X (zastavěná plocha a nádvoří), p.č. X (ostatní plocha), p.č. X
(ostatní plocha) v k.ú. K.“, a to podle §129 odst. 3 a §115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
[2] V rámci řízení o dodatečném povolení stavby vydal stavební úřad mimo jiné 1. 2. 2013
rozhodnutí č. j. STU/602-13/SZ/601-2009/HOR o povolení výjimky z §25 odst. 2 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška“), neboť
vzdálenost dodatečně povolované stavby od sousedních nemovitostí je menší, než toto
ustanovení předepisuje.
[3] Žalovaný následné odvolání žalobců zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
II. Řízení před krajským soudem
[4] Žalobci brojili proti rozhodnutí žalovaného u krajského soudu. Především namítali,
že stavba byla povolena v rozporu s §25 odst. 2 vyhlášky, tedy že je postavena příliš blízko
sousední stavby. Navíc jsou v obou protilehlých stěnách okna z obytných místností, proto
se povolení výjimky nemůže uplatnit. Krajský soud shledal žalobu důvodnou, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení
[5] Zjistil, že rozhodnutím stavebního úřadu byla pro dodatečně povolovanou stavbu právě
z §25 odst. 2 vyhlášky povolena výjimka. Vzdálenosti mezi domy tedy v daném případě nemusely
být dodrženy, samozřejmě za podmínky, že bylo rozhodnutí o povolení výjimky v souladu
se zákonem.
[6] S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011,
č. j. 1 As 69/2011 - 176, soud zároveň konstatoval, že institut výjimky podle §169 odst. 2
stavebního zákona je aplikovatelný i v řízení o dodatečném povolení stavby. Dospěl k závěru,
že se stavební úřad v rozhodnutí o povolení výjimky podrobně zabýval veškerými podmínkami
zakotvenými v §169 stavebního zákona, přičemž jeho odůvodnění je srozumitelné a dostačující.
Soud proto uzavřel, že výjimka z §25 odst. 2 vyhlášky byla povolena v souladu se zákonem.
[7] Ustanovení §25 odst. 2 vyhlášky však upravuje toliko základní pravidlo ve vztahu
k odstupovým vzdálenostem mezi domy. Ve vztahu k rodinným domům, které spolu sousedí
protilehlými stěnami, z nichž alespoň jedna obsahuje okna obytných místností, jsou odstupové
vzdálenosti upraveny v §25 odst. 4 vyhlášky, který je ve vztahu k odstavci 2 ustanovením
speciálním.
[8] V daném případě obsahují obě protilehlé stěny sousedících staveb okna z obytných
místností. Výška povolované novostavby je 9,045 m. Povolovaná stavba tak není umístěna
v souladu s §25 odst. 4 vyhlášky, neboť odstup staveb není roven alespoň výšce vyšší
z protilehlých stěn. Z toho důvodu soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému
rozhodnutí.
III. Kasační stížnost
[9] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností,
neboť jej považuje za nezákonný a nepřezkoumatelný.
[10] Výjimka udělená z ustanovení §25 odst. 2 vyhlášky je dle něj v případě, kdy se jedná
o odstupovou vzdálenost mezi rodinnými domy, naprosto dostačující. Toto ustanovení se týká
speciálně ostupových vzdáleností mezi rodinnými domy, na rozdíl od §25 odst. 4 vyhlášky, který
se vztahuje na odstupové vzdálenosti mezi bytovými domy a rodinnými domy a mezi bytovými
domy navzájem. Ze samotného znění §25 odst. 4 vyhlášky je zřejmé, že povinnost v tomto
ustanovení stanovená nedopadá na vzájemné odstupy mezi dvěma rodinnými domy, které mezi
sebou vytvářejí volný prostor. Ustanovení proto dle stěžovatele nebylo nutné respektovat ani
z něj udělovat výjimku.
[11] Nepřezkoumatelný je rozsudek dle stěžovatele z toho důvodu, že soud zrušil rozhodnutí
stěžovatele pro neexistenci rozhodnutí o výjimce z §25 odst. 4 vyhlášky, aniž by zároveň
odůvodnil, proč je v dané věci tato výjimka nezbytná. Z rozsudku není ani patrné, v jakém
rozsahu by se tato výjimka měla udělovat. Např. v rozsahu vzdáleností 9,045 až 7 metrů
by to byla výjimka z §25 odst. 4 vyhlášky, neboť v rozsahu vzdáleností 7 až 5,83, resp.
6,15 metrů je výjimka již pravomocně udělena z §25 odst. 2 vyhlášky.
IV. Vyjádření ke kasační stížnosti
[12] Oba žalobci a osoby zúčastněné na řízení I a II ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
uvedli, že nesouhlasí se závěrem stěžovatele, podle kterého na odstupovou vzdálenost mezi
dvěma rodinnými domy nedopadá §25 odst. 4 vyhlášky. Pokud §25 odst. 2 vyhlášky hovoří
o prostoru mezi domy, mezi jejichž protilehlými stěnami nejsou okna obytných místností, pak
právě odstavec 4 ustanovení dopadá na další z možných případů, kdy v protilehlých stěnách
domů okna obytných místností jsou.
[13] Pokud by na situaci měl být bez dalšího aplikován §25 odst. 4 vyhlášky, pak by toto
pravidlo platilo bez možností výjimky a každé jeho nedodržení by znamenalo, že nejsou splněny
podmínky pro vydání stavebního povolení pro stavbu, ve které by v protilehlých zdech byla
umístěna okna obytných místností, a proto by nikdy nemohlo být vydáno stavební povolení pro
takovou stavbu. Jestliže v dané věci stavebník nerespektoval vydané stavební povolení, nemůže
nyní dojít ke změkčení podmínek pro vydání dodatečného stavebního povolení, pokud vyhláška
stanoví odstupové vzdálenosti, které je nutné dodržet.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Stěžejní kasační námitkou je otázka charakteru §25 odst. 4 vyhlášky, zejména jaký je jeho
vztah k odst. 2 téhož ustanovení při udělování výjimky ze vzájemné vzdálenosti mezi stavbami.
[17] Podle §169 odst. 2 stavebního zákona „lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit výjimku
z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich, pouze
z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje,
a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením
podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu“.
[18] Problematiku vzájemných odstupů staveb upravuje §25 vyhlášky. Z jeho prvního
odstavce vyplývá, že vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické,
životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární
ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění
a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami
pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu. Druhý odstavec uvádí,
že pokud je mezi rodinnými domy volný prostor, vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m a jejich
vzdálenost od společných hranic pozemků nesmí být menší než 2 m. Ve zvlášť stísněných územních podmínkách
může být vzdálenost mezi rodinnými domy snížena až na 4 m, pokud v žádné z protilehlých stěn nejsou okna
obytných místností; v takovém případě se odstavec 4 nepoužije. Čtvrtý odstavec citovaného ustanovení pak
stanoví, že pokud jsou v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí
být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných
domů podle odstavce 2. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované
v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových.
[19] Z ustanovení §26 vyhlášky plyne, že za podmínek stanovených v §169 stavebního zákona lze
povolit mimo jiné výjimku z ustanovení §25 odst. 2, 3, 4, 5 a 7 vyhlášky.
[20] V nyní projednávané věci byla výjimka udělena z ustanovení §25 odst. 2 vyhlášky,
přičemž správní orgány se nikterak nezabývaly tím, zda stavba splňuje požadavky stanovené
odst. 4 ustanovení.
[21] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že „vzájemné odstupy staveb rodinných domů se posuzují
pouze podle ust. §25 odst. 2 vyhlášky č. 201/2006 Sb. a nikoliv současně ještě podle ust. §25 odst. 4 vyhlášky
č. 501/2006 Sb., a že tedy pro daný případ není výjimka z ust. §25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
potřebná“. Odstavec 4 podle něj stanoví pravidla pro odstupové vzdálenosti bytových domů
a rodinných domů a bytových domů navzájem.
[22] Takový názor je však nesprávný. Ze znění §25 odst. 4 vyhlášky vyplývá, že reguluje
vzdálenosti staveb pro bydlení. Takovými stavbami jsou dle §2 odst. 1 písm. a) bytové domy a rodinné
domy. Vzhledem k tomu, že v nyní projednávané věci obsahují protilehlé stěny rodinných domů
- staveb pro bydlení okna obytných místností, vzdálenost mezi nimi nereguluje pouze §25 odst. 2
vyhlášky, dle kterého musí být vzdálenost mezi domy alespoň 7 m a ze kterého byla udělena
výjimka, ale i v tomto konkrétním případě přísnější odstavec 4, dle kterého musí být odstup
staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, tedy 9,045 m.
[23] Stěžovatel svůj názor o tom, že se odstavec 4 neaplikuje na vzdálenost mezi rodinnými
domy, dovozuje z části ustanovení: „s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle odstavce
2“, dle něj je odstavec 2 vůči odstavci 4 ustanovením speciálním. Krajský soud vztah těchto
odstavců naopak vyložil tak, že odstavec 4 je speciálním ustanovením vůči odstavci 2
ustanovením.
[24] Je nutné poznamenat, že vztah mezi odstavci 2 a 4 není v jejich textu nijak řešen. Naopak
je pro jejich adresáty spíše matoucí, že na sebe navzájem jakoby „v kruhu“ odkazují. Jak již
Nejvyšší správní soud uvedl, odstavec 2 se týká vzdáleností mezi rodinnými domy, přičemž
kromě obecné vzdálenosti stanoví, že ve zvlášť stísněných územních podmínkách může být
vzdálenost mezi rodinnými domy snížena až na 4 m, pokud v žádné z protilehlých stěn nejsou
okna obytných místností s tím, že v takovém případě se odstavec 4 nepoužije. Z tohoto textu
vyplývá, že pokud jsou v protilehlých stěnách rodinných domů okna z obytných místností, nelze
vzdálenost mezi nimi snížit na 4 m a odstavec 4 se aplikuje. Odstavec 4 potom říká, že odstup
musí být roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů
rodinných domů dle odstavce 2.
[25] Mezi těmito ustanoveními tedy není vztah vzájemné speciality. Každé dopadá na jinou
množinu posuzovaných staveb pro bydlení a jejich vzájemných odstupů, přičemž v některých
případech, jako je například právě posuzovaná věc (rodinný dům s okny z obytných místností
v protilehlých stranách, který je vyšší než 7 m), se tyto množiny protnou a je třeba aplikovat
ustanovení obě.
[26] Lze si přitom představit situaci, kdy vyšší z rodinných domů bude měřit např. 5 metrů.
Kdyby byl aplikován pouze §25 odst. 4 vyhlášky, mohl by být takový dům od sousedního domu
vzdálen 5 metrů. Právě tohle je příklad situace, kdy přichází na řadu věta o výjimce vzájemných
odstupů dle odstavce 2, protože i když měří vyšší ze sousedících rodinných domů 5 metrů, stále
je třeba pro určení vzdálenosti mezi nimi vycházet i z §25 odst. 2 a vyžadovat vzdálenost alespoň
7 m, případně z tohoto ustanovení udělit výjimku.
[27] K nutnosti posuzovat vzdálenost rodinných domů jak podle kritéria dle §25 odst. 2
vyhlášky, tak i dle §25 odst. 4 vyhlášky se Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze
dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 69/2011 - 176, publ. č. 2418/2011 Sb. NSS. V této věci posuzoval
situaci, kdy byla v rámci řízení o dodatečném povolení stavby udělena výjimka z §25 odst. 2
vyhlášky, přičemž zjistil, že na protilehlých stěnách rodinných domů se nacházela okna
z obytných místností. Za těchto okolností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „bylo
na stavebním úřadu, aby v takové situaci dále posuzoval, zda jsou splněny podmínky uvedené v §25 odst. 4
vyhlášky, případně aby udělil výjimku i z tohoto ustanovení“.
[28] Stavba je tedy nyní postavena v rozporu s §25 odst. 4 vyhlášky. Krajský soud zcela
správně rozhodnutí stěžovatele zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a zavázal jej, aby v novém
rozhodnutí respektoval také §25 odst. 4 vyhlášky, případně aby udělil výjimku i z tohoto
ustanovení (lze-li ji v daném případě udělit). Rozsudek krajského soudu zároveň není
nepřezkoumatelný, jak stěžovatel namítá. Krajský soud přesvědčivě zdůvodnil, proč je za daných
okolností nezbytné posoudit odstup mezi domy i z hlediska §25 odst. 4 vyhlášky. Jelikož
stěžovatel tuto úvahu ve svém rozhodnutí vůbec neučinil, neměl k ní krajský soud co více říct
a toliko stěžovatele zavázal, aby se věcí zabýval i z tohoto hlediska.
VI. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
[31] Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost a rovněž neshledal žádné
důvody hodné zvláštního zřetele, aby jim přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
[32] Žalobci měli ve věci plný úspěch, mají tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Ve věci byli zastoupeni advokátem, který podal vyjádření ke kasační stížnosti. Náklady
řízení na straně žalobců tak spočívají v jednom úkonu právní služby, tedy ve výši 1 x 3.100 Kč
a 1 x 300 Kč, celkem 3.400 Kč [dle §9 odst. 4 písm. d) a dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Žalovaný je tedy povinen uhradit žalobcům
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, a to v částce 3.400 Kč do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám jejich právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu