ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.120.2015:38
sp. zn. 1 As 120/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P. F., zastoupen
JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 2. 2014, čj. KUJI 7272/2014, sp. zn. OOSČ 924/2013 OOSC/301, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2015,
čj. 41 A 25/2014 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Magistrát města Jihlavy, odbor dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal
dne 15. 11. 2013 rozhodnutí, kterým shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle
§125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), jehož se dopustil
tím, že dne 12. 8. 2013 v 10:48 hod. na ulici Havlíčkova v Jihlavě, ve směru jízdy k ulici Fritzova,
jako řidič motorového vozidla značky VW Touareg, registrační značky X, držel za jízdy v ruce
telefonní přístroj. Za tento přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobci pokutu
ve výši 1.500 Kč podle §125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu, s odkazem
na §11 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Správní orgán I. stupně vycházel
při zjišťování skutkového stavu zejména z výpovědí dvou svědků Bc. L. N. a P. M. – zasahujících
policistů.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný
zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou
u krajského soudu, ve které zejména namítal, že nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, neboť nebylo dostatečně prokázáno, že žalobce držel v době řízení
motorového vozidla hovorové zařízení.
II. Shrnutí rozsudku krajského soudu
[3] Krajský soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem
zamítl. Ztotožnil se tak se závěrem žalovaného, že bylo dostatečně prokázáno naplnění skutkové
podstaty přestupku spočívajícího v tom, že žalobce při řízení vozidla držel v ruce telefonní
přístroj. Tento skutkový stav jednoznačně vyplývá ze shodné výpovědi policistů. V průběhu
řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že by zasahující policisté měli jakýkoliv zájem na věci.
K námitce žalobce, že se na místě projednání přestupku rozpoutala „diskuse na téma výchovy
jeho dětí“ a došlo zde ke „slovní přestřelce“, soud uvedl, že žalobce se o této skutečnosti zmínil
až ve svém odvolání, přičemž své tvrzení nepodložil žádnými důkazy.
[4] Soud neuvěřil tvrzení žalobce, že se přestupku nedopustil, a nepovažoval za věrohodnou
ani výpověď bratra a kolegy žalobce Z. F. Uvedl, že okolnosti, kterých se žalobce domáhal, tedy
kde přesně svědci stáli či jaký byl jejich zorný úhel k projíždějícímu vozidlu, nebyly předmětem
dokazování. Stejně tak nebylo namístě provádět rekonstrukci děje, jelikož ta by v tomto případě
nemohla přispět k objasnění situace. Jednalo se totiž o přestupek, jehož spáchání lze často zjistit
pouze vnímáním a pozorováním policistů, případně svědků.
[5] K námitce spočívající v tom, že správní orgán I. stupně vycházel pouze ze svědeckých
výpovědí policistů, aniž by se blíže zabýval jejich pravdivostí a uskutečnitelností, soud shodně
s žalovaným poznamenal, že pozornost policistů je zaměřena právě na dodržování právních
předpisů účastníky silničního provozu a jsou proto nepochybně schopni i v krátkých časových
intervalech zaregistrovat ty druhy přestupkových jednání, jež jsou zachytitelné pouze zrakem.
Soud přitom neshledal důvod, proč by policisté neměli být schopni na vzdálenost 5 až 6 metrů,
resp. 3 až 4 metry rozpoznat, že žalobce skutečně držel v ruce telefonní přístroj. Zcela
nepřípadnými jsou žalobcem uvedené časové údaje dosahující pouhých zlomků sekundy, které
měli mít svědci na zaznamenání tvrzených skutečností.
III. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho
nezákonnosti [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“)], vady řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a nepřezkoumatelnosti
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu i rozhodnutí správních orgánů zrušil.
[7] Krajský soud neodstranil vady řízení před správním orgánem spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi
v rozporu. Správní orgán I. stupně totiž neprovedl výslechy svědků tak, aby z nich bylo možno
jednoznačně určit situaci na místě, kde mělo dojít k údajnému dopravnímu přestupku. Konkrétně
nevyslechl policisty k tomu, kde přesně stáli, z jaké pozice či postavení pozorovali stěžovatelův
osobní automobil či stěžovatele při držení telefonního přístroje, není podchyceno,
zda se pohybovali po vozovce či po chodníku. Správní orgán nezjišťoval zorný úhel policistů
vzhledem k projíždějícímu vozidlu stěžovatele, ani se nezabýval tím, zda viděli stěžovatele skrze
čelní či boční nebo zadní sklo osobního automobilu. Chybí i další rozhodné údaje, z nichž mohl
správní orgán dojít k popisu děje, o němž by nebyly pochybnosti.
[8] Stěžovatel namítl, že krajský soud přiložil větší význam a věrohodnost výpovědím svědků
– policistů, nežli výpovědi stěžovatele nebo svědka Z. F. Bez významu zůstala zcela opominuta
skutečnost, že se policisté na místě spáchání domnělého přestupku vyjadřovali nejen
ke spáchanému přestupku, ale také stěžovatele osočovali a vyjadřovali se k jeho rodinným
vztahům a poměrům, aniž by jim o nich bylo cokoliv známo.
[9] Soud se dále nevypořádal s uplatněnými námitkami, přestože šlo o námitky závažné.
Policisté sice zajisté vykonávají svou práci a zaměřují svou pozornost na odhalování přestupků,
zcela přirozeně však dochází i k tomu, že takovéto jednání vidí i tam, kde se ve skutečnosti
nestalo. Policisté nejsou mimořádně vybaveni, a tedy nadáni jinými vlastnostmi, než kterýkoliv
jiný občan, a také jejich vnímání není nijak zbystřeno soustavným výkonem jedné činnosti.
Krajský soud se bezdůvodně nevypořádal s žalobní námitkou, že policisté nemohli postřehnout
jednání, z něhož stěžovatele obviňovali, a to i kdyby k němu mělo dojít. Již v žalobě stěžovatel
uvedl výpočet časového úseku, při kterém vycházel z údajů uvedených samotnými policisty,
kdy první pozoroval osobní automobil stěžovatele na vzdálenost 5 až 6 metrů a druhý
na vzdálenost 3 až 4 metry. Pro rozeznání průběhu děje tak měli několik sekund, konkrétně
za předpokladu, že stěžovatel jel rychlostí 50 km/hod. pouhé 0,4 sekundy. Krajský soud
se vypořádal s námitkami stěžovatele, že nebyly provedeny potřebné důkazy pouze s poukazem
na to, že přece policisté vykonávají svou práci a nejsou na výsledku řízení nijak zainteresováni.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě.
Rozsudek krajského soudu považuje za zákonný a věcně správný, a proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jádrem sporu je posouzení otázky, zda byl dostatečně zjištěn skutkový stav, o kterém
nejsou důvodné pochybnosti. Podle názoru stěžovatele nebylo z nashromážděných důkazů
spolehlivě prokázáno, že se dopustil dopravního přestupku. Stěžovatel zpochybňuje důkazní
hodnotu výpovědí svědků – policistů a namítá, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho
námitkami svědčícími o praktické nemožnosti policistů v daném případě zpozorovat,
že stěžovatel držel v ruce telefonní přístroj.
[14] Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti podstatné
pro rozhodnutí nyní posuzované věci. Stěžovatel řídil dne 12. 8. 2013 osobní motorové vozidlo
v obci Jihlava na ulici Havlíčkova ve směru z centra do ulice Fritzova. Policejní hlídka toto
vozidlo zastavila a sdělila stěžovateli podezření z přestupku, kterého se měl dopustit tím,
že za jízdy držel v ruce hovorové zařízení [§125c odst. 1 písm. f) bod 1 a §7 odst. 1 písm. c)
zákona o silničním provozu]. Stěžovatel hlídce sdělil, že se žádného přestupku nedopustil,
a policisté proto vyhotovili oznámení o přestupku, které stěžovatel odmítl podepsat i jakkoliv
se k němu písemně vyjádřit. Svůj nesouhlas se spácháním přestupku vyslovil stěžovatel také
při podání vysvětlení dle §60 zákona o přestupcích.
[15] Správní orgán I. stupně zahájil správní řízení a při ústním jednání vyslechl zasahující
policisty Bc. L. N. a P. M. Policisté shodně vypověděli, že po dořešení přestupku s jiným řidičem
spatřili žalobce jako řidiče protijedoucího vozidla, jak drží v pravé ruce telefonní přístroj.
Svědkyně N. uvedla, že přestupek viděla asi na 5 až 6 metrů, s vědek M. vypověděl, že přestupek
viděl na 3 až 4 metry. Oba si byli bezpečně jisti, že se jednalo o hovorové zařízení. Svědek
M. dále uvedl, že si je jistý, že ve vozidle nebyla přítomna žádná jiná osoba. K návrhu žalobce
byl posléze předvolán ke svědecké výpovědi také bratr žalobce Z. F., který uvedl, že seděl ve
vozidle za řidičem a jízdu nesledoval, protože na sedadle pracoval. Potvrdil, že stěžovatel po
celou dobu jízdy nedržel v ruce žádný telefon, ani jiné hovorové či záznamové zařízení. Průběh
hlídky policie nijak nesledoval, ani nevěnoval pozornost tomu, o čem policisté se stěžovatelem
jednali, pouze věděl, že tam byla nějaká slovní přestřelka.
[16] Lze tedy shrnout, že správní orgány vycházely při zjišťování skutkového stavu věci
zejména z výpovědí policistů, neboť neměly pochybnosti o jejich nezaujatosti ve věci. Naopak
neuvěřily výpovědi svědka Z. F., jehož tvrzení považovaly za nepravděpodobná. S tímto
hodnocením se ztotožnil také krajský soud.
[17] Nejvyšší správní soud nejprve poznamenává, že v řízení o přestupku postupuje správní
orgán v souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.
V nyní posuzovaném případě proti sobě stály dvě protichůdné verze událostí. Na jedné straně
tvrzení policistů o spáchání přestupku a na straně druhé výpověď stěžovatele a jeho bratra o tom,
že k přestupku nedošlo.
[18] Existence rozporů mezi jednotlivými důkazy není ničím neobvyklým. Správní orgán
je v takové situaci povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit,
jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně
protichůdných skutkových verzí (viz i krajským soudem zmiňovaný rozsudek NSS
ze dne 25. 7. 2006, čj. 6 As 47/2005 – 84). Z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že u svědka,
který nemá žádný zájem na výsledku řízení, je spíše pravděpodobné, že bude tvrdit takové
skutečnosti, o nichž je subjektivně přesvědčen, že jsou pravdivé. Při kolizi mezi tvrzením
obviněného z přestupku a policisty je proto zpravidla věrohodnějším svědectví policisty (srov.
např. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2007, čj. 4 As 19/2007 – 114). Svědecká výpověď policistů
má tedy obecně vysokou důkazní hodnotu. Existence takového důkazu ovšem neznamená,
že by správní orgány měly zcela rezignovat na obstarávání jakýchkoliv dalších důkazů, které
je v dané věci možné získat (viz rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, čj. 1 As 97/2011 – 52).
[19] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že v nyní posuzované
věci bylo namístě přiznat vyšší důkazní hodnotu výpovědím policistů, neboť nic nenasvědčuje
tomu, že by byli ve vztahu ke stěžovateli jakkoliv zaujatí. Stěžovatel jejich zaujatost odůvodňuje
zejména tím, že se měli na místě spáchání přestupku vyjadřovat k jeho osobním a rodinným
poměrům, o nichž jim není nic známo. Toto tvrzení se soudu nejeví jako příliš věrohodné, neboť
stěžovatel jej uvedl až ve svém odvolání, zatímco při ústním jednání toliko poznamenal,
že na místě vznikla diskuse, zda se nestydí lhát, na což odpověděl, že se může bránit jakýmikoliv
dostupnými prostředky, včetně uvedení nepravd. Toto stěžovatelovo vyjádření potvrdil
ve své výpovědi také policista P. M. Pokud by k osočování a narážkám na rodinné poměry
stěžovatele skutečně došlo, stěžovatel by tuto skutečnost, rozhodnou pro věrohodnost výpovědí
policistů, pravděpodobně uvedl již při ústním jednání. Jestliže však tuto námitku – navíc v obecné
rovině – vznesl až v odvolání, jeví se toto tvrzení spíše jako účelové poukázání na údajnou
zaujatost policistů. Ani z dalšího jednání policistů není podle Nejvyššího správního soudu patrné,
že by byli nějakým způsobem motivováni k nepravdivé výpovědi o vině stěžovatele. Z judikatury
zdejšího soudu plyne, že pochybnost o nezaujatosti policisty jako svědka může vzbuzovat
například neobvyklá horlivost a důkladnost policisty při řešení přestupku na místě samém, která
spočívá například v tom, že ho podrobí kontrole dokladů a testu, zda není pod vlivem alkoholu,
jakož i rozsáhlé kontrole technického stavu vozidla a povinné výbavy, aniž by vyvstal jakýkoli
důvod k podezření, že některé z kontrolovaných prvků vozidla či jeho povinné výbavy nesplňují
předepsané náležitosti (viz rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2011, čj. 7 As 83/2010 – 63).
V projednávané věci policisté podle úředního záznamu ze dne 22. 8. 2013 stěžovatele při řešení
přestupku toliko vyzvali k předložení dokladů potřebných pro provoz a řízení vozidla a provedli
dechovou zkoušku přístrojem Dräger s negativním výsledkem. Takovou kontrolu lze považovat
za zcela běžnou a přiměřenou dané situaci a nelze z ní vyvozovat jakoukoliv zaujatost policistů
vůči stěžovateli.
[20] Věrohodnost výpovědi policistů nenarušuje ani výpověď dodatečně předvolaného
svědka Z. F., bratra stěžovatele. Nejvyšší správní soud má navíc pochybnost o tom, zda se tato
osoba ve vozidle skutečně nacházela, neboť policista P. M. jednoznačně vypověděl, že ve vozidle
nebyla přítomna žádná další osoba. Tyto pochybnosti jsou podpořeny také značnou neurčitostí
výpovědi Z. F., který si na jednu stranu nepamatoval žádné detaily z cesty a z provedeného
zásahu policistů, na druhou stranu však jasně uvedl, že stěžovatel za jízdy nedržel v ruce telefonní
přístroj. Soud také vzal v úvahu, že svědek je ke stěžovateli v blízkém příbuzenském vztahu,
a je tak třeba předpokládat jeho větší zaujatost ve věci, resp. nižší míru nestrannosti než v případě
policistů.
[21] Stěžovatel dále zpochybňuje, že je možné, aby policisté za dané situace skutečně
stěžovatele spatřili, jak drží v ruce při řízení vozidla telefonní přístroj. Zároveň namítá,
že se krajský soud s touto argumentací dostatečně nevypořádal. Nejvyšší správní soud uvedeným
námitkám nepřisvědčil, neboť je toho názoru, že krajský soud se s těmito tvrzeními jednak
dostatečně vypořádal, a jednak lze jeho závěry považovat i za věcně správné. Zdejší soud
je shodně jako krajský soud přesvědčen, že zasahující policisté byli schopni na vzdálenost 5 až 6
metrů či 3 až 4 metrů rozpoznat, že žalobce držel v ruce telefonní přístroj, a to i bez toho,
aby k tomu měli nějaké speciální schopnosti. Z výpovědí policistů je zřejmé, že je vozidlo
stěžovatele míjelo v protisměru a lze tak vyvodit, že v určitý moment mohli stěžovatele zřetelně
spatřit zepředu, resp. zboku, a mohli tak jednoduše zpozorovat, že drží v pravé ruce telefonní
přístroj. Policisté jsou navíc při výkonu své práce zpravidla více vnímaví na případné porušování
právních předpisů a mohou si tak přestupků všimnout snadněji než běžní pozorovatelé.
Za těchto okolností proto není třeba odborně prokazovat praktickou možnost policistů spáchání
přestupku spatřit. Za případný tak nelze považovat ani stěžovatelův výpočet časového úseku,
ve kterém mohli policisté stěžovatele páchajícího přestupek spatřit. Policisté navíc ve svých
výpovědích neuvedli vzdálenost, po kterou mohli vozidlo stěžovatele pozorovat, ale vzdálenost,
na kterou byli schopni s jistotou rozeznat, že stěžovatel drží v ruce telefonní přístroj a dopouští
se tak dopravního přestupku. Samotné vozidlo stěžovatele tedy mohli policisté zaznamenat
již na delší vzdálenost, avšak až na jimi uvedenou vzdálenost (5 až 6 metrů a 3 až 4 metry)
zpozorovali samotný přestupek. Výpočet stěžovatele však vychází z předpokladu, že samotného
vozidla si policisté všimli, až na jimi uvedenou vzdálenost. Avšak i v takovém případě by mohli
být policisté schopni přestupek zpozorovat.
[22] Podle Nejvyššího správního soudu tedy správní orgán I. stupně provedl dokazování
tak, že bylo možné jednoznačně zjistit, že došlo ke spáchání dopravního přestupku. Je přitom
třeba vzít do úvahy, že nyní posuzovaný přestupek lze těžko dokázat jinak, než právě na základě
věrohodných výpovědí policistů či jiných svědků. Správní orgány proto nepochybily, pokud
skutková zjištění založily pouze na svědeckých výpovědích policistů, neboť jiné vhodné důkazní
prostředky neměly k dispozici. Soud přitom dospěl k závěru, že policisté mohli za dané situace
skutečně spáchání přestupku spatřit, a bylo by tak nadbytečné dokazovat další stěžovatelem
namítané skutečnosti, jako přesnou polohu policistů (tedy zda stáli na chodníku nebo na silnici)
a úhel jejich pohledu (jakým oknem auta telefonujícího řidiče viděli a podobně). Tyto skutečnosti
by ani nijak nepřispěly k lepšímu objasnění situace.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu