ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.143.2015:28
sp. zn. 1 As 143/2015 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2015, č. j. 62 A 78/2015 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se „správní žalobou“ ze dne 28. 4. 2015 u Krajského
soudu v Brně bránil proti jím tvrzenému nezákonnému zásahu Nejvyššího správního soudu.
Dle žalobce bylo do jeho práv nezákonně zasaženo přípisem zdejšího soudu ze dne 10. 3. 2015,
č. j. Na 78/2015 – 18, jímž mu bylo sděleno, že není v pravomoci Nejvyššího správního
soudu zabývat se jím vytýkanými vadami usnesení téhož soudu ze dne 5. 11. 2014,
č. j. 3 As 179/2014 - 50. Tímto usnesením bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti stěžovatele
pro nezaplacení soudního poplatku.
[2] Krajský soud výše specifikovaným usnesením žalobu odmítl, neboť ve věci nejde
o žalobu k ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s., nýbrž
o žalobu proti soudnímu přípisu. Takový akt soudu není rozhodováním či postupem orgánu
v oblasti veřejné správy ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud proto uzavřel,
že se procesnímu postupu Nejvyššího správního soudu nelze bránit prostřednictvím žaloby
ve správním soudnictví.
[3] Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl kasační stížností. Namítá, že ve věci vedené
u krajského soudu pod sp. zn. 62 A 78/2015 jednal nezákonný senát, jehož soudci vydali
v neveřejném řízení svoje soukromé právní názory, kterými ho připravili o právo na spravedlivý
proces. Dále namítá, že výrok „žaloba se odmítá“ neodpovídá odůvodnění, v němž je dovozena
nepřípustnost žaloby. Stěžovatel proto žádá, aby soud zrušil usnesení krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud dovodil, že kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek
podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) ve spojitosti s §120 s. ř. s., a to z dále uvedených
důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že se jedná o další z řady věcí, v nichž stěžovatel
podává opakované žaloby a další podání, které směřuje proti aktům rozhodovací činnosti soudů.
Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, stěžovatel obdobný
postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedené u zdejšího soudu
pod sp. zn. 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014,
2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších řízení). Stěžovatel v těchto věcech podává
„správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve sp rávním soudnictví.
Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne
další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti
stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního
poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne
s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné ná vrhy“ ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá dalšími
„správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž
se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl
například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42, „z procesního postupu stěžovatele,
a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí,
o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší správní soud
také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze dovozovat,
že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí
soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu “.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti usnesení, kterým krajský soud odmítl
jeho „správní žalobu“ proti postupu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel neuvedl žádné
relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského
soudu, že žaloba podaná v dané věci je nepřípustná. Krajský soud odmítl žalobu
s tím, že žalobou dle §82 s. ř. s. lze napadat toliko postup správního orgánu, přičemž přípis
napadený stěžovatelem v posuzované věci není aktem orgánu v oblasti veřejné správy ve smyslu
§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem (k jejich shrnutí viz bod [3]
výše) prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo,
že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení.
Tyto výzvy pouze rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak bývá
jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku, případně odmítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší
správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval
i v posuzované věci (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele viz usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[9] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva obsažené
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou judikaturu).
[10] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu