ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.153.2014:43
sp. zn. 1 As 153/2014 – 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Ing. K. S.,
zastoupen Mgr. Janem Škopem, advokátem se sídlem Slivenecká 6, Praha 5, proti žalovanému:
Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště v Českých Budějovicích, se sídlem
Lidická 11, České Budějovice, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2014,
č. j. 10A 158/2013 – 46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 9. 2014,
č. j. 10A 158/2013 – 46, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 6. 1. 2013 podal žalobce žalovanému podnět s odkazem na §42 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen“ správní řád“), týkající se tvrzeného porušení jeho
vlastnického práva v případě nemovitosti p. č. 3484/3 katastrálním území Třitim (dále
též „předmětná nemovitost“). Na tento podnět reagoval žalovaný sdělením ze dne 1. 2. 2013,
ve kterém shrnul předchozí postup ve vztahu k předmětné nemovitosti a uvedl, že údaje
evidované v katastru nemovitostí jsou v souladu s listinami založenými ve sbírce listin
katastrálního úřadu, neshledal proto důvod k zahájení řízení z moci úřední.
[2] V reakci na výše uvedené sdělení podal žalobce dne 21. 2. 2013 stížnost na nečinnost
žalovaného z důvodu, že údaje evidované v katastru nemovitostí neodpovídají listinám
založeným ve sbírce listin katastrálního úřadu jak u předmětné nemovitosti, stejně jako
u nemovitosti p. č. 2843/4 v totožném katastrálním území (dále jen „k. ú.“). V podání rovněž
požadoval informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
a to ve vztahu k předmětné nemovitosti. Žalovaný odpověděl na stížnost přípisem ze dne
18. 3. 2013. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že na podnět ze dne 6. 1. 2013 odpověděl
sdělením ze dne 1. 2. 2013, tedy v obecné třicetidenní lhůtě, nejedná se o nečinnost. Rovněž
způsob vyřízení podnětu je dle žalovaného v souladu s §42 správního řádu.
[3] Dříve, než byla poslední odpověď žalovaného doručena žalobci, obdržel dne 19. 3. 2013
žalovaný další podání žalobce datované téhož dne, jehož obsahem byla tvrzená nečinnost, týkající
se rozhodnutí Zemědělského a katastrálního inspektorátu ze dne 28. 3. 2000, č. j. O-14/97/2000,
jímž bylo dle stěžovatele „uloženo KP (popř. KÚ) u p. č. 2457 v k. ú. Týn nad Vltavou, aby byla jeho
vlastnická hranice doplněna hranice převzatá z mapy platné před obnovou operátu.“ Následně „KP sice vytvořil
novou parcelu 2453/4, ale v rozporu s g. plánem (…) a v rozporu s k. územím (…)“ Namítá rovněž
nečinnost ve věci ukončené digitalizace v k. ú. Týn nad Vltavou.
[4] Další podání žalobce, obsahující stížnost ve věci přípisu ze dne 18. 3. 2013, je datováno
dne 26. 3. 2013. Žalovaný jej bez dalšího založil do spisu s odůvodněním, že z něj není zřejmé,
čeho se podatel domáhá a že neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by nebyly známé
z předchozích podání.
[5] O měsíc později obdržel žalovaný další podání žalobce ze dne 23. 4. 2013, přičemž
obsahem byl opět podnět ve věci nečinnosti úřadu ohledně návrhu na opravu chyb v katastru,
který byl dle žalobce podán dle 27. 3. 2013. Uvádí, že mu není známo rozhodnutí, kterým došlo
k opravě údajů v katastru. V návaznosti na toto podání žalovaný učinil záznam do spisu, aniž
by žalobce informoval. Uvedl, že podání neobsahuje žádné nové skutečnosti, na jejichž základě
by bylo možno zahájit řízení o opravě chyby.
[6] Žalobce podal dne 18. 12. 2013 u Krajského soudu v Českých Budějovicích žalobu, kterou
nadepsal jako „porušení zákona a nečinnost“. Popsal v ní postup žalovaného v návaznosti na podnět
z 6. 1. 2013 a stížnosti na nečinnost ze dne 23. 4. 2013, na které dle jeho přesvědčení žalovaný
nereagoval. Uvádí, že žalovaný v rozporu s obsahem listin, na základě kterých byla předmětná
nemovitost zapsána do katastru, provedl změnu údajů pravděpodobně rozhodnutím ze dne
22. 3. 1999. Vytvořil tak nesoulad údajů katastru a listin, na jejichž základě byla nemovitost
do katastru zapsána a změnil právní vztahy k nemovitosti p. č. 3484/3 v k. ú. Třitim, čímž došlo
k porušení základního práva žalobce vlastnit majetek. Petit (označený jako „nález“) formuloval
následovně: „žalovaný je povinen provést opravu závazných údajů katastru tak, aby u nemovitosti
p. č. 3484/3 v k. ú. Třitim odpovídaly údaje katastru listinám založeným ve sbírce listin.“ Žalobu doplnil
dodatkem ze dne 3. 9. 2014. Opětovně uvádí, že žalovaný měl povinnost reagovat na podnět
žalobce ze dne 6. 1. 2013 a vydat oznámení dle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí
České republiky (dále jen „katastrální zákon“). Další část dodatku pak obsahuje věcnou
argumentaci ve vztahu k otázce, zda měl žalovaný provést opravu či nikoli.
II. Právní názor krajského soudu
[7] Krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem žalobu zamítl.
[8] Dospěl k závěru, že úkon žalobce ze dne 6. 1. 2013 byl podnětem dle §42 správního řádu,
jak ostatně tvrdí sám žalobce. Žalovaný tedy byl povinen jej přijmout a sdělit ve lhůtě 30 dnů
od obdržení tomu, kdo o to požádá, zda bylo řízení zahájeno, nebo že neshledal důvodu
k zahájení řízení z moci úřední, popřípadě že podnět postoupil příslušnému správnímu orgánu.
Podnět není úkonem, na jehož základě by muselo být zahájeno řízení z moci úřední, proto
se podatel nemůže domoci zahájení tohoto řízení a následného vydání rozhodnutí, neboť
mu ve smyslu §42 správního řádu takové právo nevzniká. Osoba, která podala podnět k zahájení
řízení, se tak může v rámci ochrany proti nečinnosti domáhat pouze toho, aby správní orgán
ve lhůtě v §42 správního řádu případně §80 odst. 2 a 3 téhož zákona konal, a nikoli toho, jakým
způsobem má být jeho podnět konkrétně vyřízen. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se však
nelze domáhat toho, aby bylo správnímu orgánu uloženo zahájit řízení, ale pouze toho,
aby správní orgán vydal v řízení již zahájeném rozhodnutí ve věci samé nebo aby vydal osvědčení.
To v dané věci zjištěno nebylo, a tudíž soud neshledal nečinnost žalovaného.
[9] Dále krajský soud v odůvodnění rozhodnutí shrnul postup žalobce a žalovaného v reakci
na podnět ze dne 6. 1. 2013. Uzavřel, že v dané věci nebylo zahájeno a neprobíhalo žádné správní
řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí ohledně předmětné nemovitosti, a proto nebyly
splněny podmínky stanovené v §79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“) pro podání žaloby proti nečinnosti. Navazující argumentací týkající
se v katastru chybně evidovaných údajů ve vztahu ke konkrétní parcele se soud nezabýval, neboť
se jednalo o výhrady věcné povahy, které nelze řešit v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu.
III. Obsah kasační stížnosti
[10] Rozsudek krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl včasnou kasační stížností
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[11] Stěžovatel má za to, že žalovaný nereagoval na podnět stěžovatele ze dne 6. 1. 2013,
ani na stížnost ze dne 23. 4. 2013, byl nečinný. Nezahájil řízení ve smyslu ustanovení §8 odst. 1,
popř. §8 odst. 2 katastrálního zákona, ani ve lhůtě nevydal oznámení ve smyslu §8 odst. 4
tohoto předpisu.
[12] Dle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, pokud nepřiznal stěžovateli
právo kdykoli žádat o odstranění chyb v katastrálním operátu. Krajský soud rovněž nesprávně
rozhodl, že žalovaný není povinen reagovat na podnět stěžovatele ve smyslu §8 katastrálního
zákona a že stěžovateli uplynula lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti. Je toho
názoru, že mu krajský soud nezajistil soudní ochranu práv zaručených zákonem a porušil právo
stěžovatele zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jestliže neuznal
„rovnost žalobce na právo uvést údaje katastru do souladu s listinami, přestože prokazatelně v jiných případech
tak činil.“ Dále stěžovatel cituje čl. 11 a čl. 36 Listiny, má za to, že došlo rovněž k porušení práv
garantovaných těmito ustanoveními.
[13] Uvádí, že žalovaný ve vyjádření k žalobě nezpochybnil, že se stížnost stěžovatele ze dne
23. 4. 2013 týkala nečinnosti. Žalovaný pak dle stěžovatele sám vyvrací, že žaloba proti nečinnosti
byla podána po lhůtě. V další části stížnosti stěžovatel argumentuje ve vztahu k předchozím
rozhodnutím vydaným ve vztahu k jím vlastněným nemovitostem. Závěrem polemizuje
s judikaturou správních soudů, přičemž některé právní názory dle něj „zpochybňují matematiku
a geometrii jako exaktní vědu“. Uvádí, že všechna doposud vydaná rozhodnutí katastrálních úřadů
ve věci opravy chyb u nemovitosti p. č. 3484/3 v k. ú. Třitim jsou dle něj nespravedlivá
a absolutně neplatná z důvodu nezákonnosti a porušení základních práv stěžovatele.
[14] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností
napadený rozsudek krajského soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[15] Žalovaný má za to, že krajský soud správně zdůraznil, že podání stěžovatele ze dne
6. 1. 2013 bylo podnětem ve smyslu §42 správního řádu a jako takové bylo žalovaným řádné
a v obvyklé třicetidenní lhůtě vyřízeno. Dle žalovaného proto nejsou naplněny důvody
pro zrušení rozsudku krajského soudu a kasační stížnost by měla být zamítnuta. Ve vyjádření dále
uvedl rekapitulaci vyřízení jednotlivých jemu adresovaných úkonů stěžovatele.
[16] Uvedl, že si vede přehled o podnětech stěžovatele ve vztahu k jím vlastněným
nemovitostem v k. ú. Týn nad Vltavou a k. ú. Třitim, který čítá k datu vyjádření cca 100 položek.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel stále předkládá další a další nejasně specifikovaná podání, jejichž
obsahem jsou neustále se opakující otázky, bylo stěžovateli sděleno, že na jeho další podněty
tohoto rázu, nebudou-li obsahovat žádné nové skutečnost a nebudou-li mít stanovené náležitosti,
nebude dále reagováno.
V. Replika stěžovatele
[17] V replice stěžovatel k vyjádření žalovaného tvrdí, že žalovaný dle něj v podání
nezpochybňuje, že předmětem podání stěžovatele ze dne 6. 1. 2013 byl návrh na provedení
opravy závazných údajů katastru v případě nemovitosti p. č. 3484/3 v k. ú. Třitim
tak, aby odpovídaly listinám ve sbírce listin katastru. Zdůrazňuje, že od provedení změny
geometrického a polohového určení u předmětné nemovitosti žalovaný nereagoval na návrhy
stěžovatele ve smyslu §8 odst. 1 či §8 odst. 2 katastrálního zákona.
VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[19] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
[20] Krajský soud posuzoval otázku, zda žalovaný byl nečinný, tedy zda nekonal, přestože
mu tak zákon ukládá.
[21] Dle §79 odst. 1 s. ř. s. „ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat,
aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li
zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní
důsledek.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení je žalovaným „správní orgán, který podle žalobního tvrzení
má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.“
[22] Dle §8 odst. 1 katastrálního zákona ve znění účinném v rozhodné době „na písemný návrh
vlastníka nebo jiného oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které
vznikly a) zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, b) nepřesností při podrobném měření, zobrazení
předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky stanovené
prováděcím předpisem.“
[23] Kasační soud se nejprve zabýval kvalifikací úkonu stěžovatele ze dne 6. 1. 2013 a stížnosti
ze dne 23. 4. 2013, ve vztahu k nimž stěžovatel namítá nečinnost. Stěžovatel v úkonu ze dne
6. 1. 2013 uvádí následující: „v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb. (…) podávám podnět ve smyslu §42
ve věci porušení vlastnického práva (zcizení části vlastnictví) nemovitosti p. č. 3484/3 k. ú. Třitim. Jako vlastník
nemovitosti p. č. 3484/3 v k. ú. Třitim s tímto nemovitým vlastnictvím nemohu nakládat v rozsahu a v souladu
s obsahem listin, na jejichž základě byla tato nemovitost zapsána do katastru nemovitostí. Současné údaje
katastru neodpovídají těmto listinám.(…)“ Vzhledem k výslovnému označení úkonu a jemu
odpovídajícímu obsahu tohoto úkonu je proto namístě přisvědčit závěrům krajského soudu,
že se jedná o podnět ve smyslu §42 správního řádu. Stěžovatelovu úmyslu podat ve věci podnět
a nikoliv žádost, kterou by sám zahájil ve věci správní řízení, nasvědčuje i skutečnost, známá
zdejšímu soudu z jeho činnosti (sp. zn. 6 As 46/2005), že v téže věci již v minulosti bylo
stěžovatelem iniciováno správní řízení, ukončené vydáním pravomocného rozhodnutí. Žaloba
proti němu byla stěžovatelem podána opožděně.
[24] Podnět stěžovatele není úkonem, který by sám o sobě zahájil správní řízení, v němž
by měl správní orgán povinnost vydat rozhodnutí, které by bylo možno vynucovat žalobou
na ochranu proti nečinnosti. Na základě podání ze dne 23. 4. 2013 učinil žalovaný pouze záznam
do spisu, a to s odkazem na své dřívější přípisy a na skutečnost, že neobsahuje žádné nové
skutečnosti, na jejichž základě by bylo možno zahájit řízení o opravě chyby ve smyslu
katastrálního zákona. Ani ve vztahu k tomuto podnětu nelze dovodit nečinnost, proti níž by bylo
možno bránit se žalobou dle §80 a násl. s. ř. s. V postupu žalovaného nelze spatřovat
ani porušení žádného ze stěžovatelem citovaných článků Listiny základních práv a svobod.
[25] Nejvyšší správní soud na tomto místě odkazuje na svou judikaturu (stejně např. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 9 As 76/2007 – 52), dle níž se ve správním soudnictví
lze žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle §79 odst. 1 s. ř. s. domáhat,
aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo vydat
osvědčení. Ochrany ve správním soudnictví se však nelze, jak připomněl Nejvyšší správní soud
například v rozsudku ze dne 26. 2. 2004, č. j. 1 Ans 1/2003 – 50, stejně jako v řadě dalších
rozhodnutí, dovolávat proti jakékoliv absenci činnosti správního orgánu. Dovolání se ochrany
u správního soudu je omezeno na případy, kdy ve správním řízení správní orgán má povinnost
vydat rozhodnutí nebo osvědčení, má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce
vyčerpal, pokud mu je ovšem příslušný procesní předpis zakládá, zákonné prostředky k ochraně
před nečinností správního orgánu. K vynucení jiného konání správního orgánu než je vydání
rozhodnutí nebo osvědčení však nikdo není žalobně legitimován a není založena ani pravomoc
soudu rozhodovat v řízení proti takové jiné nečinnosti správního orgánu. V tomto směru je tedy
určující, že pravomoc soudu k poskytnutí ochrany před nečinností správního orgánu podle části
třetí hlavy druhé dílu druhého s. ř. s. je dána jen tehdy, pokud je žalobou požadována ochrana
proti nečinnosti správního orgánu spočívající v tom, že správní orgán nerozhodl o věci samé,
či nevydal osvědčení, přestože tak byl v souladu se zákonem povinen učinit. Citovaný §79 odst. 1
s. ř. s. chrání před nečinností správního orgánu s důsledkem nerozhodování ve věci samé, nikoliv
však před jinými procesními vadami rozhodnutí či správního řízení, nebo před rozhodnutími
nezákonnými z hlediska práva hmotného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 – 64, publikovaný pod č. 670/2005 Sb. NSS).
[26] Nečinnost žalovaného by ostatně nebylo možno konstatovat ani v případě závěru,
že by stěžovatelovo podání ze dne 6. 1. 2013 nebylo „pouhým“ podnětem k zahájení řízení
ex offo, ale bylo by, se zřetelem ke znění §8 katastrálního zákona, chápáno jako návrh
na provedení opravy chybných údajů. Žalovaný stěžovateli ve lhůtě sdělil, že opravu neprovedl.
Následnou reakci stěžovatele by bylo možno chápat za oznámení vlastníka ve smyslu §8 odst. 5
katastrálního zákona, na jehož základě měl žalovaný zahájit řízení a následně vydat správní
rozhodnutí. Za ně by pak musela být považována odpověď žalovaného ze dne 18. 3. 2013,
byť tak formálně nebyla označena. V případě takto nastíněných předpokladů by však žaloba
na nečinnost byla opět nedůvodná, stěžovatel by se musel bránit žalobou proti správnímu
rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána více než půl roku po březnovém
„rozhodnutí“ žalovaného, jednalo by se však stejně o žalobu opožděnou (srov. §72 odst. 2
s. ř s.).
[27] Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou nesprávného
posouzení zmeškání lhůty pro doplnění žaloby dodatkem ze dne 4. 9. 2014.
[28] Z žaloby a četných dalších podání stěžovatele, zejména pak z formulace návrhu výroku
rozsudku v žalobě je patrné, že stěžovatel brojí proti stavu údajů v katastru, respektive proti
neprovedení jejich opravy. Krajský soud však vycházel pouze z nejasného označení žaloby
a bez dalšího ji považoval za žalobu k ochraně proti nečinnosti ve smyslu §79 s. ř. s. Ve věci
rozhodl, aniž by si ujasnil, čeho se stěžovatel skutečně domáhá a zda se jedná o ochranu proti
nečinnosti nebo o ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle §82 s. ř. s. Tou
se lze domáhat, aby soud zakázal správnímu orgánu pokračovat v porušování žalobcova práva
a přikázal mu obnovit stav před zásahem nebo aby určil, že takový zásah byl nezákonný.
[29] V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná svou dřívější judikaturu, podle
které „[ž]aloba proti nečinnosti podle §79 s. ř. s. a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle §82
s. ř. s. jsou dva zcela odlišné typy žalob ve správním soudnictví, které nelze zaměňovat ani směšovat. Pro určení
žalobního typu není rozhodné, jak žalobce žalobu označil, ale je třeba ji posuzovat podle jejího obsahu, přičemž
pro soud je závazný její petit. Pokud by byl mezi obsahem žaloby a navrženým petitem rozpor, popř. byl rozporný
samotný petit, bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit (srov. §37 s. ř. s. a §43 o. s. ř.)“ (viz rozsudek
NSS ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 – 197).
[30] V rozsudku ze dne 19. 10. 2006, č. j. 6 Aps 2/2005 – 60, pak zdejší soud dospěl k závěru,
že „[s]oud je po zahájení řízení povinen dle obsahu žalobního návrhu určit, jakému typu ochrany tvrzení žalobce
odpovídá, pokud tak nemůže bez pochybností učinit (například z důvodu rozporu mezi obsahem žaloby
a navrhovaným typem řízení), pak je namístě odstranit tyto vady žaloby postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. (…)
Tento postup je zcela v souladu s povinností soudu posuzovat úkony účastníků dle jejich obsahu a nikoli formy.“
[31] Krajský soud svým výše popsaným postupem zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V odůvodnění napadeného rozsudku
se pak vůbec nezabýval důvody posouzení žaloby jako nečinnostní a nemožností ji akceptovat
jako žalobu zásahovou. Nejvyšší správní soud z obou těchto důvodů shledal naplnění důvodů
kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k nimž musí podle §109 odst. 4 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti. Napadený rozsudek proto zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení, aby posoudil, čeho se stěžovatel domáhá a zda se nejedná o žalobu na ochranu
proti nezákonnému zásahu. Pokud ano, je nutné zabývat se otázkou, v čem zásah spočívá a jaká
je jeho povaha, v návaznosti na učiněné závěry pak soud musí posoudit včasnost podané žaloby.
[32] Ve vztahu k otázce včasnosti zásahové žaloby pak Nejvyšší správní soud upozorňuje
na věc postoupenou rozšířenému senátu tohoto soudu usnesením ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 As 107/2014 – 36, jež se týká běhu lhůt pro podání žaloby na ochranu před nezákonným
zásahem, spočívajícím v neprovedení zápisu změny vlastnického práva záznamem. Přes dílčí
věcnou odlišnost od posuzované věci by měl krajský soud zvážit, zda závěry rozšířeného senátu
nedopadnou i na tuto věc.
VII. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadený rozsudek
trpí vadou, kterou se musel zabývat ze své úřední povinnosti, a proto jej dle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. března 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu