ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.180.2015:35
sp. zn. 1 As 180/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobkyně: JUDr. K. F.,
proti žalovanému: Ředitel Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, se sídlem
Kounicova 24, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2013, č. 3-OKZ/2013,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2015,
čj. 36 Ad 38/2013 – 70,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2015, čj. 36 Ad 38/2013 – 70,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje
pro službu kriminální policie a vyšetřování ve věcech kázeňských ze dne 4. 4. 2013,
č. K-JMK-527/2013, byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání kázeňského přestupku podle
§50 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů (dále jen „Služební zákon“), kterého se měla dopustit tím, že dne 5. 2. 2013
v době kolem 17:15 hod., v jídelně školícího a rekreačního zařízení Riviera v Podhradí nad Dyjí,
při instrukčně metodickém zaměstnání vedoucích příslušníků a příslušníků z problematiky
hospodářské kriminality Policie České republiky, za přítomnosti asi 40 osob, zareagovala
na přednášce kpt. Mgr. Bc. Ing. B. J. na téma objasňování internetových obchodů a možnosti
reklamace poškozeného zboží, po odeznění části věty „… já jsem si také v e-shopu koupila…“
srozumitelným výkřikem otázky ze svého místa usazení ve znění „Co to bylo, nějaký robertek?“,
přičemž prezentující dokončila větu slovy „… nafukovací bazén, který byl prasklý…“. Tímto
slovním vyjádřením, vnímaným přítomnými příslušníky v údajně nevhodném erotickém smyslu,
měla veřejně narušit požadovanou úroveň služební kázně tím, že nectila úctu a čest prezentující
policistky, tedy měla porušit svoji povinnost chovat se důstojně, ohleduplně při dodržování
pravidel slušného a společenského chování, včetně porušení povinnosti dbát, aby vztahy vůči
ostatním příslušníkům Policie České republiky byly založeny na základě profesní kolegiality,
vzájemné úcty a respektování zásad slušného a korektního jednání, přičemž měla vědět, že může
svým jednáním tuto služební povinnost porušit, ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že
služební povinnost neporuší. Tímto svým jednáním měla žalobkyně porušit služební povinnost
dodržovat služební zdvořilost podle §45 odst. 1 písm. a), písm. e) služebního zákona ve spojení s
§46 odst. 1 téhož zákona, s čl. 1 odst. 1, odst. 2, čl. 2 písm. a) závazného pokynu policejního
prezidenta č. 181/2006 a s částí 4 písm. b) přílohy č. 1 (Etický kodex PČR) k rozkazu policejního
prezidenta č. 154/2011, o profesní etice PČR. Správní orgán prvního stupně upustil od uložení
kázeňského trestu, neboť postačilo samotné projednání kárného přestupku.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 7. 2013, č. 3-OKZ/2013, změnil rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně v části výroku tak, že žalobkyni za kázeňský přestupek uložil kázeňský
trest písemným napomenutím, a ve zbytku výroku jej potvrdil. Žalobkyně proti rozhodnutí
žalovaného podala včasnou žalobu.
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl předmětnou žalobu. Námitku žalobkyně,
že v řízení došlo k porušení §90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, pro zpřísnění
trestu žalovaným, neshledal soud jako důvodnou. Krajský soud sice připustil subsidiární použití
správního řádu i v řízení ve věcech služebního poměru, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 11. 2013, čj. 3 Ads 133/2012 - 19. Speciální úprava ve služebním
zákoně však vylučuje aplikaci §90 odst. 3 s. ř., neboť podle §190 odst. 8 služebního zákona,
jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší a řízení zastaví; jinak odvolání
zamítne a rozhodnutí potvrdí. Tato úprava tedy neobsahuje žádné omezení podle zásady „zákazu
reformationis in peius“, a proto žalovanému nic nebránilo, aby změnil rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně tak, že uložil žalobkyni trest písemným napomenutím.
[4] Soud dále nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem svědkyně
kpt. Ing. Mgr. Bc. B. J., která sama údajně chtěla doplnit svojí svědeckou výpověď z kázeňského
řízení, neboť žalobkyně již měla možnost při jejím výslechu v kázeňském řízení jí klást otázky,
a proto jej soud považoval za nadbytečný.
[5] Pochybení neshledal soud ani ve skutečnosti, že vedením kázeňského řízení byl služebním
funkcionářem pověřen stejný příslušník, který podal podnět k zahájení řízení (plk. D.) a zároveň
byl v řízení v postavení svědka. Podjatost pověřeného služebního funkcionáře nevyvolává
skutečnost, že při kázeňském řízení vychází z vlastních zjištění o plnění služebních povinností
podřízeným příslušníkem. Soud neshledal pochybení v tom, že část kázeňského řízení vedl plk.
D., ačkoli na základě jím sepsaného úředního záznamu bylo kázeňské řízení zahájeno. Poté, co
žalobkyně navrhla plk. D. vyslechnout jako svědka, byl vedením kázeňského řízení pověřen mjr.
Mgr. H., který následně provedl výslech plk. D. jakožto svědka.
[6] Námitku, že v kázeňském řízení nebylo vydáno usnesení či rozhodnutí o změně pověřené
osoby, neshledal soud důvodnou. Povinnost vydat takovéto usnesení nevyplývá ze služebního
zákona. Ustanovení §186 odst. 1 služebního zákona naopak stanoví, že kázeňské řízení se vede
ústně, přičemž toliko o ústním jednání a o důležitých úkonech v řízení se vyhotovuje písemný
záznam.
[7] Žalobkyně byla přítomna u výslechu všech svědků a právo klást otázky svědkům jí nebylo
upřeno. Není tak zřejmé, čím mohla být žalobkyně dotčena na veřejných subjektivních právech.
Žalobkyně rovněž nekonkretizovala příslušná ustanovení s. ř., která měla být porušena
v důsledku přítomnosti plk. Ing. Š. či mjr. Š. u výslechu svědků. Vliv na nezákonnost rozhodnutí
nemohla mít ani skutečnost, že rozhodnutí prvního stupně zpracoval kpt. K., který k tomu byl
pověřen služebním funkcionářem.
[8] Soud nepřisvědčil ani námitce, že žalobkyně byla zkrácena na svých právech
tím, že o námitce podjatosti nebylo vydáno usnesení podle §14 odst. 2 s. ř. Je sice pravdou,
že institut podjatosti není v řízeních ve věcech služebního poměru vyloučen (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, 3 Ads 133/2012 - 19), avšak s ohledem
na preferovanou neformálnost řízení a znění §186 odst. 1 služebního zákona postačilo, aby byla
žalobkyně o posouzení námitky podjatosti pouze písemně vyrozuměna. Subsidiární užití
§14 odst. 2 s. ř. je podle krajského soudu vyloučeno z důvodu, že pro uložení kázeňského trestu
je stanovena dvouměsíční subjektivní lhůta (§186 odst. 9 služebního zákona), a pokud by mělo
být o námitce podjatosti rozhodováno usnesením s možností podat odvolání, bylo by velice
obtížné pravomocně rozhodnout v této dvouměsíční lhůtě.
[9] V řízení nebylo sporu o tom, že se žalobkyně dopustila uvedeného jednání, soud se tedy
následně zabýval spornou otázkou, zda jednání žalobkyně naplnilo skutkovou podstatu
kázeňského přestupku. Žalobkyně namítala, že způsob vedení prezentace auditorium vnímalo
jako již neoficiální část zaměstnání. K tomu soud uvedl, že ze svědeckých výpovědí a z vyjádření
samotné žalobkyně ze dne 18. 2. 2013 vyplynulo, že služební zaměstnání daného dne bylo
ukončeno až po 17:00 hod., tedy po přednášce kpt. J. Soud připustil, že o úrovni prezentace
kpt. J. lze mít jisté pochybnosti. Většina svědků však nezaznamenala, že by přednáška měla
sexuální či erotický podtext. Otázka žalobkyně byla slyšitelná všem vypovídajícím svědkům.
Výkřik jednoho z kolegů, který v reakci na prezentaci o gumách měl tyto přirovnat
ke kondomům, nesměřoval vůči žádnému z ostatních příslušníků, ani vůči kpt. J., a nemohl
tak narušit služební zdvořilost vůči ostatním příslušníkům. Výrok žalobkyně nesporně směřoval
do oblasti lidské důstojnosti a sexuality kpt. J., do její privátní a intimní oblasti. Lze jej považovat
za výrok nevhodný, urážlivý a odporující pravidlům služební zdvořilosti a vzájemné úcty mezi
příslušníky. Na tuto skutečnost nemůže mít vliv ani argumentace žalobkyně, že kpt. J. svými
nevhodnými sexuálními projevy na pracovišti dlouhodobě a opakovaně sama snižuje svou
důstojnost a vážnost. Výrok žalobkyně zazněl v prostředí, ve kterém se nenacházeli jen nejbližší
spolupracovníci žalobkyně či kpt. J., ale rovněž osoby těchto vztahů a prostředí neznalé. Soud
připustil, že výrok by vyzněl jinak ve společnosti úzkého okruhu nejbližších spolupracovníků,
nikoli již však na oficiální akci, na níž se nacházely i další osoby, které nejsou do intimních
záležitostí kpt. J. zasvěceny. Soud tedy uzavřel, že stejně jako služební funkcionáři obou stupňů
dospěl k závěru, že žalobkyně svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty daného kárného
přestupku.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[10] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížností. V té namítá, že svojí poznámku myslela jako pouhý žert pro obveselení přítomných
prezentace kpt. J., přičemž většina posluchačů včetně stěžovatelky se domnívala, že se již nejedná
o oficiální část zaměstnání. O několik dní později po zahájení kázeňského řízení jí kpt. J.
potvrdila, že se jí předmětná poznámka nikterak nedotkla a pochopila jí jen jako vtip, a proto ani
ona sama nepodala podnět k zahájení kázeňského řízení. Avšak při výslechu dne 25. 2. 2013 kpt.
J. vypovídala zcela opačně. V únoru 2015 se stěžovatelka opět setkala s kpt. J., která jí sdělila, že
v rámci kázeňského řízení na ní byl vyvinut nátlak ze strany služebních funkcionářů, aby
vypovídala v neprospěch stěžovatelky. Kpt. J. dále uvedla, že chce svojí výpověď změnit, a to při
jejím výslechu před krajským soudem. Stěžovatelka všechny tyto skutečnosti sdělila krajskému
soudu a trvala na provedení jejího výslechu. Soud však návrh na její výslech zamítl jako
nadbytečný s velice strohým odůvodněním, že její výpověď z kázeňského řízení považuje za
dostatečnou, přičemž stěžovatelka byla osobně přítomná jejímu výslechu. Zamítnutí návrhu na
její výslech je v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ve znění protokolu č. 11.
[11] Stěžovatelka dále uvádí, že v kázeňském řízení byla porušena zásada volného hodnocení
důkazů podle §34 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, zásada materiální pravdy
podle §3 odst. 4 téhož zákona a pravidla spravedlivého procesu. V kárném řízení byla
konstatována a dokazována pouze verze předložená služebními funkcionáři a na svědkyni J. byl
služebními funkcionáři vyvinut nátlak. Žádný ze služebních funkcionářů vedoucích kárné a
následné odvolací řízení ani krajský soud nepřihlédli ke skutečnosti, že stěžovatelka nebyla po
celou dobu trvání jejího služebního poměru (19 let) kázeňsky řešena.
[12] Dále namítá porušení §186 odst. 2 služebního zákona ze strany služebních funkcionářů,
jelikož autorem podnětu k zahájení kárného řízení byl plk. D., který byl následně pověřen
vedením samotného kárného řízení, v rámci kterého prováděl osobně výslechy všech svědků.
Z §186 odst. 2 služebního zákona však vyplývá, že osoba podávající podnět k zahájení kárného
řízení musí být vyslechnuta jako svědek. Plk. D. tedy od počátku zahájení daného řízení věděl
nebo vědět alespoň měl, že musí být vyslechnut jako svědek, avšak řízení vedl až do doby,
kdy stěžovatelka právě s odkazem na §186 odst. 2 služebního zákona navrhla jeho výslech.
Krajský soud toto jednání neshledal jako pochybení, přičemž uvedl, že mu není zřejmé, jakým
způsobem mělo k porušení daného ustanovení dojít. Dle stěžovatelky právě výpověď kpt. J.
učiněné pod nátlakem měla zásadní dopad na výsledek celého kárného řízení. Pokud by krajský
soud provedl navržený výslech svědkyně, bylo by mu zřejmé, že byl na ni při výpovědi před
služebním funkcionářem vyvinut nátlak, což bylo důvodem, proč vedl dané řízení právě plk. D.
Dále stěžovatelka popisuje osobní zášť plk. D. vůči její osobě.
[13] Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006,
čj. 4 As 2/2005 - 62, který se zabýval podmínkami pro omezení práva osoby obviněné vyslýchat
a dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj
prospěch. Dále stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 671/09,
sp. zn. II. ÚS 363/03 a sp. zn. I. ÚS 1534/08, které řešily aplikaci zásady volného hodnocení
důkazů a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod z důvodu nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí. Závěrem stěžovatelka navrhla,
aby kasační soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu zpět k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 13. 8. 2015, ve kterém uvedl,
že se zcela ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku. Odkázal na písemný záznam
o výslechu svědkyně J. ze dne 25. 2. 2013, ze kterého vyplývá, že svědkyni nikdo nenutil, ani jí
nevyhrožoval, aby vypovídala určitým způsobem. V této souvislosti poukázal na vysokoškolské
vzdělání svědkyně, která si tak byla vědoma možných následků křivé výpovědi. Namítl účelovost
obrany stěžovatelky a dále detailně popsal postavení a úlohu služebního funkcionáře ve vztahu
k podřízeným. Trval na tom, že od počátku jednali vedoucí policista i služební funkcionář
způsobem zcela přiměřeným a nepodjatým. Zdůraznil, že zabezpečení dodržování služební kázně
je potřebné k tomu, aby mohl být v zájmu společnosti plněn důležitý zájem služby
(§201 odst. 1 služebního zákona). K uvedenému cíli je bezpochyby nezbytné dodržovat i pravidla
služební zdvořilosti [§45 odst. 1 písm. e) služebního zákona]. V této souvislosti rovněž odkázal
na závazný pokyn policejního prezidenta č. 181 ze dne 4. 12. 2006 a Etický kodex Policie ČR.
Ustanovení §77 odst. 7 a odst. 9 služebního zákona upravuje kritérium principu subordinace, ze
kterého lze vyjádřit tzv. presumpci správnosti rozhodování jako vedoucího příslušníka, tak i
služebního funkcionáře. K námitce porušení §186 odst. 2 služebního zákona uvedl, že v rámci
logického posouzení nemůže být takový požadavek relevantní, neboť se nejedná o navrhovatele
řízení přestupkového, nýbrž řízení kázeňského, v rámci kterého vedoucí příslušník nemůže být
osobou povinnou k výslechu podle §186 odst. služebního zákona, neboť pouze vykonává
pravomoc vyplývající z §45 odst. 2 písm. d) služebního zákona. Ohledně posouzení všech
okolností při ukládání kázeňského trestu žalovaný plně odkazuje na prvostupňové rozhodnutí.
Pouze jakýsi principiální odpor stěžovatelky zbytečně vede k zatěžování příslušných orgánů a její
vystupování a vyjadřování v řízení před krajským soudem dokládá její svérázný přístup k plnění
služební zdvořilosti, který je zjevně nad rámec jejího práva na obhajobu. Ze spisového materiálu
je zjevné, že vedoucí policista ani služební funkcionář nejednali libovolně, předpojatě či
diskriminačně, a že v rámci prvostupňového ani odvolacího řízení nebyl vůči stěžovatelce
porušen princip spravedlivého procesu. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že si je vědom principu subordinace, který se prolíná
služebním poměrem příslušníků Policie ČR, stejně jako skutečnosti, že jednotliví příslušníci
vstupují do služebního poměru dobrovolně a s vědomím, že budou některá jejich práva omezena
za účelem řádného výkonu služby. Nelze však absolutně oddělit řízení v režimu podle služebního
zákona od řízení správního či přestupkového, neboť v každém z nich se projevují základní zásady
a pravidla správního trestání. Zde má kasační soud na mysli zejména práva osob obviněných
z jednání v rozporu s příslušnou zákonnou normou, jejich respektování a efektivní ochranu.
[18] V prvé řadě zdejší soud zdůrazňuje, že okolnosti zahájení a vedení kárného řízení
vůči stěžovatelce indikují ne zcela standardní průběh tohoto řízení. Je pravdou,
že dle §45 odst. 2 písm. d) služebního zákona služebně nadřízený příslušník má povinnost
vyvozovat důsledky z porušení služebních povinností. Avšak z §186 odst. 2 služebního zákona
vyplývá, že „příslušníkovi musí být před uložením kázeňského trestu dána možnost vyjádřit se k věci, navrhovat
důkazy a hájit se. Služební funkcionář musí vyslechnout také osobu, která podala podnět k zahájení řízení.”
V posuzovaném případě podal podnět k zahájení kárného řízení služební funkcionář, který tedy
měl, v souladu s §186 odst. 2 služebního zákona, vědět, že musí být v rámci daného řízení
vyslechnut jako svědek. Bylo tedy pochybením, že následně vedl kárné řízení do doby,
než byl stěžovatelkou navržen jako svědek, a to rovněž za situace, ve které bylo možné vedením
daného řízení pověřit jiného služebního funkcionáře, což se i následně stalo. Plk. D.
měl od samého počátku kárného řízení vědět, že musí být vyslechnut jako svědek bez ohledu,
zda jej stěžovatelka následně jako svědka navrhla, a tuto skutečnost sdělit nadřízenému
s tím, aby vedením řízení pověřil jiného služebního funkcionáře. Povinnost provést výslech osoby
podávající podnět totiž výslovně vyplývá z citovaného ustanovení služebního zákona. Nejvyšší
správní soud považuje za nutné zdůraznit, že u osoby podávající podnět k zahájení kárného řízení
se zároveň předpokládá i do jisté míry její zájem na výsledku daného kárného řízení, který
se může projevit např. i při výsleších svědků. Proto je nezbytné zachovat v rámci kárného řízení
institut nestrannosti a pověřit vedením řízení osobu odlišnou od té, která iniciovala zahájení
daného řízení. Nelze tedy souhlasit s názorem krajského soudu, že není zřejmé, jakým způsobem
mělo být toto ustanovení porušeno.
[19] Nejvyšší správní soud rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně zamítnutí
návrhu na výslech svědkyně J. Nelze přisvědčit názoru, že její výslech by byl nadbytečný. Podle
§52 odst. 1 s. ř. s. „soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné.”
Posouzení, které z navržených důkazů budou provedeny a které nikoli, je tedy na soudu. Přitom
však musí brát v potaz předmět řízení včetně všech relevantních okolností dané věci. Rovněž
„[…] má zkoumat, zda je skutečnost, jež má být příslušným důkazem prokázána, podstatná pro rozhodnutí
o věci samé, či nikoliv. NSS v rozsudku z 16. 2. 2005, sp. zn. 6 A 109/2000 (583/2005 Sb. NSS),
zdůraznil, že předmětem dokazování v řízení před soudem jsou vždy toliko konkrétní individuální skutečnosti,
které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení; nerozhodné skutečnosti soud z dokazování vyloučí.
S oprávněním soudu zvolit, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 SŘS),
je neodmyslitelně spjata povinnost takový postup odůvodnit, tedy řádně a přesvědčivě vyložit, proč soud navržený
důkaz neprovedl” (Martin Brus: Judikatura NSS: Dokazování v soudním řízení, [Soudní rozhledy
1/2015, s. 2]). Tyto závěry byly rovněž uvedeny např. v usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (22/2004 USu.), nebo v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 5 Afs 147/2004 (618/2005 Sb. NSS). Soud tedy musí
při posuzování důkazního návrhu zkoumat veškeré relevantní okolnosti daného případu a nikoli
na úkor práv účastníka řízení naplňovat zásadu ekonomie řízení.
[20] V posuzované věci, jak již bylo uvedeno výše, bylo pochybením, že předmětné kárné
řízení, včetně výslechu klíčové svědkyně J., vedl služební funkcionář, který inicioval zahájení
řízení. Zároveň stěžovatelka krajskému soudu při ústním jednání výslovně sdělila, že navrhuje
opakovaný výslech svědkyně s odůvodněním, že byl na svědkyni v rámci kárného řízení vyvinut
nátlak a její výpověď nebyla učiněna svobodně. Byly zde tedy okolnosti nasvědčující nezbytnosti
provedení navrženého důkazu a krajský soud jej provést měl. Nezbytnost provedení navrženého
důkazu odůvodňuje i skutečnost, že se jedná o oblast správního trestání. Tím, že krajský soud
důkaz neprovedl, zapříčinil tak vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonnost napadeného
rozsudku. Tímto pochybením totiž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaný
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
[21] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Proto zrušil napadený
rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž krajský soud v rámci řízení
doplní dokazování o svědeckou výpověď kpt. J., případně i dalších účastníků
instrukčně metodického zaměstnání, a bude dále vázán právním názorem zdejšího soudu
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud nepředesílá, co bude obsahem výpovědí navržené svědkyně
a případných dalších svědků. Avšak považuje za nutné konstatovat, že krajský soud
by měl posoudit naplnění materiální stránky daného kázeňského přestupku i z obsahu výpovědí
kpt. J. a dalších případných svědků. Krajský soud bude rovněž zkoumat, zda byla svědkyně
jakkoli ovlivňována při výslechu. Pokud z její výpovědi vyplyne, že na ní byl ze strany služebních
funkcionářů či dalších osob participujících na vedení daného řízení vyvinut nátlak nebo jiná
forma ovlivňování, měl by krajský soud dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu rozhodnutí
žalovaného i orgánu prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. V takovém případě však
bude krajský soud zkoumat i důvody, pro které svědkyně změnila svojí výpověď, a věrohodnost
těchto důvodů.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. shledal jako důvodnou a zrušil rozsudek krajského soudu.
[24] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti nerozhodl Nejvyšší správní soud, jelikož
v případě zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení, o nákladech
rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu