ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.185.2014:50
sp. zn. 1 As 185/2014 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, o žalobě proti
usnesení žalovaného ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 - 10, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014, č. j. 62 A 75/2014 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce podal dne 28. 8. 2014 u Krajského soudu v Brně „správní žalobu“, kterou
se domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení žalovaného.
Tímto usnesením Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 17. 3. 2014, č. j. 63 A 2/2014 - 10, jímž byl odmítnut návrh stěžovatele (označený
jako žaloba pro zmatečnost), jímž zpochybňoval zákonnost rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu č. j. Vol 136/2013 - 49 vydaného v řízení o návrhu na neplatnost voleb podle §90 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)
[2] Krajský soud nejprve uvedl, že z podání je zřejmé, že úmyslem žalobce bylo podat žalobu
ve správním soudnictví: žaloba je takto konstruována a žalobce v ní odkazuje na §78 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ani podle obsahu podání
nelze dovodit, že by mělo být posuzováno jinak (např. jako ústavní stížnost), není proto pochyb,
že žalobce skutečně hodlal podat žalobu ve správním soudnictví a iniciovat řízení podle s. ř. s.
Krajský soud žalobu odmítl jako nepřípustný návrh podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Konstatoval, že ve věci nejde o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, nýbrž o žalobu proti
rozhodnutí soudu. Takové soudní rozhodování přitom není rozhodováním či postupem orgánu
v oblasti veřejné správy ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[3] V záhlaví specifikované usnesení krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl
kasační stížností, v níž namítl, že v řízení nejednal zákonný soudce, ale soudce podjatý.
Krajský soud v záhlaví svého rozhodnutí nepřesně označil žalovaného (namísto „ČESKÁ
REPUBLIKA - Nejvyšší správní soud v Brně zastoupený předsedou JUDr. Jaroslavem Vlašínem“ pouze
„Nejvyšší správní soud“). Žalobu podle něj nebylo možné odmítnout bez jednání (jestliže již byla
žalobě přidělena spisová značka 62 A 100/2014 a pokud stěžovatel nesouhlasil s postupem podle
§51 s. ř. s.). Dále stěžovatel uvádí, že výrok napadeného usnesení měl znít „návrh se odmítá“
(nikoliv „žaloba se odmítá“), že tento výrok neodpovídá odůvodnění usnesení.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Nejvyšší správní soud dovodil, že kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek
podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) ve spojitosti s §120 s. ř. s., a to z dále uvedených
důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že se jedná o další z řady věcí, v nichž stěžovatel
podává opakované žaloby a další podání, která směřují proti aktům rozhodovací činnosti
soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti, stěžovatel obdobný
postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedené u zdejšího soudu
pod sp. zn. 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014,
2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších řízení). Stěžovatel v těchto věcech podává
„správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví. Poté,
co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná usnesení napadne další
žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele
v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví pro nezaplacení soudního poplatku
(poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítne s odůvodněním,
že se v daných věcech jedná o zjevně neúspěšné návrhy ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.).
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá dalšími „správními žalobami“,
čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“, v němž se již dávno ztratila podstata
věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například v usnesení ze dne
29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42, „[z] procesního postupu stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované
věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení
se pro souzení.“
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností proti usnesení, kterým krajský soud odmítl
jeho „správní žalobu“ proti usnesení Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel neuvedl žádné
relevantní námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu,
že žaloba podaná v dané věci je nepřípustná. Krajský soud odmítl žalobu s tím, že žalobou dle
§65 s. ř. s. lze napadat toliko rozhodnutí správního orgánu, přičemž rozhodnutí napadené
stěžovatelem v posuzované věci není rozhodnutím orgánu v oblasti veřejné správy ve smyslu
§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem na první pohled nemohou
být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že v posuzované věci je stěžovatel opět veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých veřejných subjektivních práv.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele usnesením
k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené
jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední
činnosti známo, že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní
přípravě řízení. Tyto výzvy pouze rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším
soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení
pak bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku, případně odmítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně
srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne
14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[9] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který
zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití
práva obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou judikaturu).
[10] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako naprosto neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu