ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.237.2015:31
sp. zn. 1 As 237/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce:
CYTEX, s. r. o., se sídlem Wenzigova 322/2, Východní Předměstí, Plzeň, zastoupen
Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 27. 5. 2014, č. j. DSH/4641/14, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2015, č. j. 57 A 55/2014 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Hlídka městské policie zaregistrovala žalobcovo vozidlo, které dle ní v rozporu s právními
předpisy stálo na chodníku. Policisté na vozidlo namontovali „botičku“. Následně jednatel
žalobce policisty telefonicky požádal, aby botičku sundali. Po jejich příjezdu na místo jim sdělil,
že nevidí důvod k sankcionování. Policisté pořídili fotodokumentaci a sepsali oznámení
o přestupku. Následně Magistrát města Plzně žalobce vyzval výzvou dle §125h odst. 1
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), k uhrazení určené částky nebo ke sdělení totožnosti řidiče. Žalobce
označil jako řidiče vozidla pana J. H., bytem v N., U. Správní orgán zaslal této osobě předvolání
k podání vysvětlení. Zásilka se však vrátila jako nedoručená. Magistrát proto odložil věc
přestupku s tím, že nemá žádný relevantní důkaz kromě tvrzení žalobce, že přestupcem byl
skutečně pan H.
[2] Následně magistrát zahájil řízení o správním deliktu proti žalobci jako provozovateli
vozidla. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2014 magistrát uznal žalobce vinným ze spáchání správního
deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Deliktu se měl dopustit tím, že jako
provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, zaparkoval-li nezjištěný řidič
vozidlo na chodníku. Za delikt magistrát žalobci uložil pokutu ve výši 1.500 Kč a povinnost
nahradit náklady řízení. Odvolání žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který
ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní uvádí čtyři
námitky.
[5] Za prvé, magistrát nebyl oprávněn řízení o správním deliktu p rovozovatele vozidla
zahájit. Nebyly totiž naplněny podmínky dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Jednou
z podmínek zahájení řízení o deliktu provozovatele je, aby správní orgán učinil všechny nezbytné
kroky směřující ke zjištění pachatele. Zákon sice nestanoví, jaké kroky mají být učiněny
konkrétně, lze však dovodit, že se má jednat o veškeré možné kroky, které by ke ztotožnění
pachatele mohly vést. Opačný výklad by umožňoval čistě formální snahu správního orgánu zjistit
pachatele přestupku.
[6] Správní orgány nezbytné kroky ke zjištění pachatele neučinily. Stěžovatel na výzvu
správnímu orgánu sdělil totožnost a adresu řidiče vozidla. Správní orgán zaslal řidiči předvolání
k podání vysvětlení, které se mu vrátilo zpět s tím, že řidič je na adrese neznámý. Stěžovatel
přitom správnímu orgánu jasně sdělil, že se k osobě řidiče vyjádří a že k tomu, kdo vozidlo řídil,
má i svědky. Na výzvu by navíc nebyl problém správnímu orgánu sdělit jinou doručovací adresu
řidiče. Správní orgán však tuto možnost zcela účelově nevyužil. O tom, že se nepodařilo řidiče
kontaktovat, navíc správní orgán stěžovatele nijak neinformoval. Ona podmínka „nemožnosti
postihu“ má být na straně pachatele, nikoliv spočívat v tom, že je pro správní orgán časově
nebo administrativně náročné skutečného pachatele hledat. Stěžovateli nemůže být přičítáno
k tíži, že je řidič na uvedené adrese nekontaktní. Stěžovatel svoji povinnost znát a správnímu
orgánu sdělit totožnost řidiče splnil. Uvedl adresu, o které nevěděl, že na ní řidič poštu nepřebírá.
Za to, že tomu tak ve skutečnosti je, nelze stěžovatele sankcionovat. Opačným výkladem správní
orgány i krajský soud vlastně založily povinnost provozovatele vozidla usvědčit pachatele
přestupku tak, aby správní orgán mohl pouze vydat příslušné rozhodnutí.
[7] Za druhé, správní orgán v rozporu se zákonem projednání přestupku odložil. K odložení
věci ve smyslu §66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, může dojít, jestliže
správní orgán nezjistí skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.
V projednávaném případě správní orgán konstatoval, že se stal skutek naplňující skutkovou
podstatu přestupku a byla mu sdělena osoba pachatele. Nedostatek důvodů pro zahájení řízení
proti konkrétní osobě je tedy správním orgánem spatřován pouze v tom, že se této osobě
nepodařilo doručit. Ke stejnému závěru by patrně správní orgán dospěl i v situaci,
kdy by se osobě řidiče podařilo doručit, avšak tato osoba by na výzvu k podání vysvětlení
nereagovala. Stěžovatel je tedy tohoto názoru, že v okamžiku, kdy sdělil magistrátu totožnost
řidiče, bylo povinností magistrátu zahájit proti řidiči přestupkové řízení, které případ ně mohl
následně zastavit s poukazem na to, že se řidiči, kterého provozovatel uvedl, nepodařilo spáchání
přestupku prokázat. Navíc stěžovatel poukazuje na to, že dle §22 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, lze účastníkovi, který je v cizině, po neúspěšném pokusu o doručení ustanovit
opatrovníka, a tomu pak doručovat.
[8] Za třetí, správní orgány procesně pochybily. Poté, co byl magistrát ze strany právní
zástupkyně stěžovatele upozorněn na zavádějící vymezení posuzovaného skutku, zaslal
zástupkyni toliko vyrozumění, ve kterém upřesnil znění popisu skutku. To stěžovatel považuje
za nedostačující. Vadu nepřesného vymezení skutku bylo možno odstranit pouze novým
oznámením o zahájení řízení. V důsledku toho správní orgány shledaly vinu z odlišného
správního deliktu, než pro který bylo řízení zahájeno.
[9] Za čtvrté, správní orgány neprokázaly, že vozidlo stálo na chodníku. Stěžovatel trvá
na tom, že není zřejmé, zda místo, na kterém vozidlo stálo, je chodníkem či odstavnou plochou
určenou k parkování. Z fotodokumentace ve správním spisu je zjevné, že za místem, kde vozidlo
stálo, se nachází parkovací stání. Vozidlo stěžovatele je s nimi na stejné úrovni. Vedle místa,
kde jsou umístěna parkovací stání, pak vede chodník, který je významně užší, než prostranství,
na kterém se vozidlo nacházelo. Správní orgán argumentuje tím, že se jedná o parkovací
záliv, který byl včleněn do chodníku. Prostranství, na němž vozidlo parkovalo, pak má mít
dle správního orgánu snížený okraj chodníku z důvodu bezbariérové možnosti přecházení silnice.
Takovýto popis místní situace dle stěžovatele evokuje otázku, zda bylo v daném případě možné
seznat, že dané místo není určené pro parkování, tj. že se skutečně nejedná o odstavnou plochu,
a to zejména za situace, kdy majitel hotelu Angelo věděl, že na předmětném místě je vozidlo
odstaveno. Zaparkovaný automobil navíc průchodu chodců nebránil.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje a na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí
a rozsudku krajského soudu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační je projednatelná. Není však důvodná.
[13] Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil,
protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b)].
Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla
vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 1 As 131/2014 – 45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z §125h odst. 6
zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem
nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době
spáchání přestupku.
[14] Základní otázka předestřená kasační stížností je, zda správní orgány splnily podmínku
projednatelnosti správního deliktu provozovatele vozidla dle §125f odst. 4 zákona o silničním
provozu, tedy zda provedly nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Jinými slovy , otázka
k posouzení je: kam až vedou ony nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku? Ze smyslu
právní úpravy a dosavadní judikatury je zřejmé, že moc daleko ne.
[15] Smysl novely provedené zákonem č. 297/2011 Sb., která vložila do zákona o silničním
provozu správní delikt provozovatele vozidla, bylo řešit faktickou nemožnost postihu velkého
množství přestupků. Při vyšetřování jednoznačně zjištěných přestupků, typicky např. překročení
povolené rychlosti zachycené radarem nebo právě nesprávného parkování, byly správní orgány
ohledně totožnosti pachatele odkázány na vysvětlení podané provozovatelem vozidla.
Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou,
ocitl se správní orgán v důkazní nouzi. Jelikož při množství podobných dopravních přestupků
bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby, správní orgány tyto věci odkládaly.
Aby jednoznačně prokázaná deliktní jednání v silničním provozu nezůstala nepotrestána,
zákonodárce přijal konstrukci, že v případě nezjištění totožnosti řidiče za delikt odpovídá
provozovatel vozidla (srov. rozvedení této úpravy v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 – 21, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítnuta jako zjevně
neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15).
[16] V rozsudku č. j. 3 As 7/2014 – 21 Nejvyšší správní soud posuzoval podobnou věc s věcí
nynější. Provozovatel vozidla označil řidiče. Řidič na výzvu správnímu orgánu sdělil, že vozidlo
řídila osoba jemu blízká. Následně správní orgány zahájily řízení o správním deliktu
provozovatele. Provozovatel správním orgánům vytýkal, že se nepokusily jinými způsoby zjistit,
kdo vozidlo řídil. Dle jeho přesvědčení se nemůže řidič vyvinit z přestupku tím, že označí jako
řidiče osobu blízkou. Ke zjištění skutečného řidiče dle stěžovatele správní orgány mohly použít
další důkazy – výslechy osob či kamerový záznam. Nejvyšší správní soud však uvedl, že správní
orgány učinily dostatečné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku. Policistům se nepodařilo
na místě bezprostředně identifikovat řidiče vozidla. Později mohli stěžejní vysvětlení o osobě
řidiče podat již jen stěžovatel jakožto provozovatel vozidla a jeho vypůjčitel. Pokud však
vypůjčitel vozidla odmítl s poukazem na osobu blízkou podat vysvětlení, zmařilo to možnost
identifikovat osobu řidiče, a to kdyby teoreticky na základě jiných podkladů mohlo dojít
k pozdější konfrontaci skutkových zjištění.
[17] V jiném rozhodnutí se soud zabýval opět podobným scénářem (rozsudek ze dne
22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46). Provozovatelka vozidla na výzvu správního orgánu
označila řidiče vozidla. Této osobě se však nedařilo doručovat. Proto mu správní orgán ustanovil
opatrovníka a následně řízení o přestupku zastavil. V návaznosti na to zahájil řízení o deliktu
provozovatele vozidla, ve kterém stěžovatelce uložil sankci. Stěžovatelka se obrátila na správní
soudy s tím, že správní orgány neučinily nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče vozidla.
Nejvyšší správní soud nejprve předeslal, že cílem zavedení úpravy správního deliktu
provozovatele vozidla bylo, aby deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě
nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu uložena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Následně soud uvedl:
„Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech
rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie
a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním
provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít
správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě
jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad
poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 8. 2014,
č. j. 30 A 92/2013 - 27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy
poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté,
a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí
ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo
osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí
za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí
osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona
o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob
(označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků
ve smyslu §125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán
po odložení či zastavení řízení o přestupku proje dná správní delikt.“
(bod 18. rozsudku, zvýraznění doplněno)
[18] Aplikují-li se výše uvedená východiska na nyní posuzovanou věc, je zřejmé, že správní
orgány nezbytné kroky ke zjištění osoby pachatele přestupku učinily. Stěžovatel za řidiče vozidla
označil nekontaktní osobu žijící v zahraničí. Správní orgány vyvinuly snahu tuto osobu
kontaktovat. Tato snaha ale vyšla vniveč. Správní orgány neměly žádné další indicie, které
by mohly reálně vést k určení totožnosti pachatele přestupku a jeho usvědčení z přestupku.
Identifikování pachatele přestupku na základě označení řidiče provozovatelem tak nebylo možné.
Žádná reálná možnost, jak zjistit přestupce, tak v dané chvíli neexistovala, a proto správní orgány
nepochybily, pokud zahájili řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Stěžovatelova první
námitka tedy není důvodná.
[19] Druhou námitkou stěžovatel nesouhlasí s tím, že magistrát věc přestupku odložil.
Měl řízení zahájit a poté případně zastavit. Tato námitka rovněž není důvodná. Přestupky správní
orgán projednává z úřední povinnosti (srov. §67 odst. 1 zákona o přestupcích). Správní orgán
zahájí řízení, jestliže věc neodloží ani neshledá důvod pro postoupení věci jinému orgánu
(§67 odst. 3). Podkladem pro zahájení řízení o přestupku je buď oznámení nějakého jiného
subjektu, nebo poznatky z vlastní činnosti. Správní orgán věc odloží, nezjistí-li do šedesáti dnů
ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě
[§66 odst. 3 písm. g)]. Je přitom na správním orgánu, aby na základě informací, kterými
disponuje, posoudil, zda jsou důvody pro zahájení řízení o přestupku.
[20] V posuzovaném případě správní orgán postupoval správně, neboť v podkladech
pro zahájení řízení o přestupku bylo pouhé tvrzení stěžovatele, že vozidlo na místě zaparkoval
pan H. Kromě tohoto tvrzení nedisponovaly správní orgány žádným relevantním důkazem, že
řidičem byl skutečně pan H. Stejně tak neměly k dispozici ani žádného svědka, jehož svědectví by
umožňovalo prokázat totožnost osoby, která vozidlo na místě zaparkovala. Za takové situace
tedy neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě a správní orgán
postupoval správně, pokud řízení o přestupku ani nezahájil, ale věc odložil. Ani stěžovatelem
navrhované ustanovení opatrovníka by situaci nezměnilo - správní orgán požadoval po panu H.
vysvětlení, tedy úkon, kterého je třeba, aby se jej zúčastnil osobně. Doručování předvolání
prostřednictvím opatrovníka by k naplnění smyslu takového úkonu nevedlo.
[21] Třetí námitka spočívá v nejasně vymezeném předmětu správního řízení. Konkrétní
nejasnost stěžovatel spatřuje v tom, že skutek, pro který bylo zahájeno správní řízení, byl popsán
tak, že stěžovatel jako provozovatel vozidla konkrétní tovární a registrační značky nezajistil,
aby byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
zákonem o silničním provozu, jelikož bylo strážníkem dne 26. 9. 2013 v době okolo 10:52 hodiny
zjištěno, že neznámý řidič s předmětným vozidlem zastavil a stál v Plzni „na vozovce pozemní
komunikace Nádražní ulice před hotelem Angelo na chodníku, kde to není povoleno dopravní značkou “.
Stěžovatel po zahájení řízení o správním deliktu správní orgán upozornil na skutečnost, že skutek
nebyl vymezen dostatečně určitě, neboť oznámení o zahájení řízení na jedné straně uvádí,
že vozidlo stálo na vozovce, na druhé straně poukazuje na to, že vozidlo stálo na chodníku. Vozovka
je přitom část pozemní komunikace určená pro jízdu vozidel. V návaznosti na toto upozornění
správní orgán stěžovateli zaslal sdělení, upřesňující popis předmětného skutku tak, že neznámý
řidič zastavil a stál „na chodníku přiléhajícím k vozovce pozemní komunikace Nádražní ulice před hotelem
Angelo“. Zároveň stanovil stěžovateli lhůtu pěti pracovních dnů k vyjádření k podkladům.
[22] Nejvyšší správní soud vadu ve vymezení předmětu řízení neshledává, a to ze dvou
důvodů. Předně, správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit jeho
předmět, nedojde-li tímto úkonem k žádné procesní újmě na straně ú častníků řízení. Upřesněním
předmětu řízení nesmí dojít k jeho zásadnímu rozšíření nebo změně oproti jeho vymezení
v oznámení o zahájení správního řízení. Správní orgán musí s upřesněním předmětu řízení řádně
seznámit účastníky řízení a musí jim dát možnos t se k němu vyjádřit ( srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541, publ. pod č. 2119/2010 Sb. NSS,
body 53 - 59). Nadto již původní vymezení skutku splňovalo požadavky na přesné vymezení.
Správní orgán při vymezení místa stání vozidla neobratně použil jak pojem „vozovka pozemní
komunikace“, tak pojem „chodník“. Z kontextu celé věty je však zřejmé, kde se podle správního
orgánu vozidlo nacházelo. Spojení „na vozovce pozemní komunikace Nádražní ulice“
vymezovalo ulici, ve které se skutek stal. Následně bylo místní vymezení skutku specifikováno
tím, že na této ulici vozidlo stálo na chodníku.
[23] Ohledně třetí námitky lze tedy uzavřít, že předmět řízení byl již v oznámení o zahájení
řízení, natož pak po jeho úplném upřesnění, vymezen jednoznačně tak, že bylo zřejmé, o jakém
skutku bude rozhodováno. Právo stěžovatele se účinně v řízení hájit tak bylo zachováno.
To je ostatně zřejmé i z jeho reakcí na obdržené oznámení o zahájení správního řízení, ze kterých
plyne, že neměl o předmětu řízení jakoukoli pochybnost. Námitka je proto nedůvodná.
[24] Závěrečnou čtvrtou námitkou stěžovatel napadá skutková zjištění správního orgánu.
Stěžovatel v kasační stížnosti klade otázku, zda bylo seznatelné, že místo, kdy jeho vozidlo stálo,
nebylo určeno k parkování. Odpověď je, že to seznatelné bylo. Na základě fotodokumentace
založené ve správním spisu nelze učinit jiný závěr – zvýšený obrubník předmětné plochy, přímá
návaznost plochy na skleněné výlohy ve spodních patrech přilehlých domů, strom uprostřed
plochy – to všechno jsou pro průměrně vnímavého jedince indicie, že se nachází na chodníku.
Naopak přilehlá parkovací místa, na která stěžovatel odkazuje, jsou od chodníku zřetelně
oddělena obrubníkem.
[25] Poukaz stěžovatele na svolení soukromé osoby je irelevantní. Není v dispozici soukromé
osoby povolovat porušování veřejnoprávních předpisů. Stejně tak bezpředmětný je i poukaz,
že vozidlo ve skutečnosti nikomu v chůzi po chodníku nebránilo. Jednání, jehož formální
znaky jsou označeny zákonem za delikt, naplňuje v běžně se vyskytujících případech
materiální znak deliktu (srov. např. rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45,
publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS). Materiální znak ohrnovacího správního deliktu spočívající
ve společenské škodlivosti je naplněn již samotným vytvořením potenciálně nebezpečné situace,
aniž by muselo dojít ke konkrétním škodlivým důsledkům. Součástí skutkové podstaty
ohrožovacích deliktů totiž není následek v podobě zasažení do zákonem chráněných zájmů,
nýbrž postačí pouhé jejich ohrožení. Proto se trestá již samotné překročení maximální povolené
rychlosti ohrožující bezpečnost okolních osob, i když zrovna není způsobena žádná nehoda.
Proto je na místě trestat i stání na chodníku ohrožující výkon práva chodců pohybovat
se po chodníku, i když se zrovna v daném místě a v daný čas nemíjel dětský kočárek s invalidním
vozíkem.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[26] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů podle §110 odst. 1 s. ř. s.,
poslední věty, zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
[27] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl,
že se mu náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu