ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.254.2016:39
sp. zn. 1 As 254/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: EURO TAXI
HATĚ s. r. o., se sídlem Husinecká 10, Praha 3, zastoupen Mgr. Monikou Zatloukalovou,
advokátkou se sídlem Veleslavínova 7, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo
financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2013,
čj. MF-75657/2013/16-1858, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, čj. 6 Af 52/2013 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[1] Žalobce je provozovatelem taxislužby. Řidič žalobce poskytl dne 6. 2. 2013 dvěma
zaměstnankyním Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „magistrát“) přepravu formou
taxislužby v Praze na trase z ulice U Radnice (Malé náměstí) na ulici U Klikovky 10 o délce
6,6 km. Za tuto poskytnutou službu řidič taxislužby podle rozhodnutí magistrátu požadoval
po cestujících částku 680 Kč, ačkoli dle §5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách ve spojení
s nařízením č. 20/2006 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby (dále jen
„nařízení hl. m. Prahy“), byl za uvedenou službu oprávněn požadovat maximálně 250 Kč, a to při
použití sazby s maximálními dílčími položkami: 40 Kč nástupní sazby, 28 Kč za 1 km a 6 Kč
za 1 minutu čekání. Nejvyšší správní soud dále považuje za vhodné ve vztahu k projednávané
věci zmínit následující skutečnosti obsažené ve správním spisu. Zaměstnankyně magistrátu (dále
též „cestující zaměstnankyně“) v oznámeních o poskytnuté přepravě založených ve správním
spise uvedly, že taxametr byl během jízdy zapnutý, na začátku jízdy bylo na displeji taxametru
vidět číslo nula, na konci jízdy částka 680 Kč. Stejnou částku následně řidič požadoval
po cestujících zaměstnankyních, které mu zaplatily 700 Kč (požadovaná částka a spropitné).
Stvrzenku o zaplacení řidič bez vyzvání nevydal. V protokolech (o cenové kontrole
a v kontrolním protokolu) sepsaných kontrolním pracovníkem magistrátu bezprostředně
po uskutečněné jízdě se uvádí, že cestujícím nebyla vydána stvrzenka z taxametru, kterou řidič
vytiskl až při kontrole. Na taxametru byla uvedena částka 69 Kč (resp. 68 Kč), po cestujících však
řidič požadoval částku 680 Kč, uhrazeno bylo 700 Kč. Řidič také nemá platný průkaz
o způsobilosti řidiče. Protokoly dále obsahují vyjádření řidiče, podle něhož se skutečnosti
uvedené v protokolech nezakládají na pravdě. Přepravu poskytl v souladu s cenovými předpisy,
stvrzenku o poskytnuté přepravě vydal a přikládá kopii. Průkaz kontrolním pracovníkům
předložil, ale nepředal do rukou, což mu zákon neukládá.
[2] Ve správním řízení byl proveden důkaz svědeckou výpovědí cestujících zaměstnankyň,
kterým byla v projednávané věci poskytnuta přeprava. Podle protokolů o svědeckých výpovědích
ze dne 22. 4. 2013 byl během jízdy taxametr zapnutý, po ukončení jízdy na něm byla částka
680 Kč. Cestující zaměstnankyně zaplatily 700 Kč včetně „dýška“; řidič jim nevydal doklad
o zaplacení.
[3] Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. S-MHMP 95198/2013 ODA-TAX,
čj. MHMP 474923/2013 (dále jen „rozhodnutí magistrátu“), uložil magistrát žalobci pokutu
ve výši 70.000 Kč za správní delikt dle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, ve znění účinném
pro projednávanou věc, a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[4] Proti rozhodnutí magistrátu podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví popsaným
rozhodnutím odvolání zamítl a napadené rozhodnutí magistrátu potvrdil. Důkazy o porušení
cenových předpisů představují dvě svědecké výpovědi cestujících zaměstnankyň, které jsou
součástí spisu. Skutkový stav zjištěný správním orgánem prvního stupně považoval žalovaný
za dostatečný. Požadavek zaplacení 680 Kč byl zejména potvrzen oběma svědkyněmi, žalovaný
citoval z jejich výpovědí. Svědkyně shodně vypověděly, že po nich řidič požadoval 680 Kč.
Stvrzenka namítaná žalobcem je pouze důkazem o tom, že byla vytištěna a že je na ní uvedena
jiná částka. Nic však nevypovídá o tom, kolik řidič po cestujících ve skutečnosti
požadoval. Hodnověrnost předložené stvrzenky snižuje i skutečnost, že řidič uplatňoval sazby,
které jsou v úrovni 27 % platné maximální ceny. Použití zjevně podnákladové ceny není možné
podle názoru žalovaného vysvětlit aktuální situací na trhu způsobenou převahou nabídky nad
poptávkou. Pokuta je podle žalovaného přiměřená a dostatečně odůvodněná.
II. Řízení před městským soudem
[5] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž namítal, že bylo porušeno jeho
právo na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněnou zúčastnit se výslechu svědkyň, ačkoli
před stanoveným termínem ústního jednání žádal správní orgán o stanovení jiného termínu, resp.
pouze jiného času. Žalobce dále poukázal na rozpor kontrolního protokolu a výpovědí svědkyň.
Ty uvedly, že na taxametru byla po jízdě částka 680 Kč, v protokolu je však uvedeno „jízdné
na taxametru“ 69 Kč. Současně dodal řidič kontrolnímu pracovníkovi kopii dokladu o zaplacení
na částku 69 Kč; na dokladu odpovídá i údaj o čase a délce trasy. Řidiči nelze přičítat k tíži,
že cestující zaměstnankyně nevyčkaly na tisk stvrzenky, který trvá přibližně 30 sekund. Nadto
taxametr je nastaven na automatický tisk po ukončení jízdy. Navíc cestující zaměstnankyně při
výslechu připustily, že si o stvrzenku neřekly, je tedy pravděpodobné, že nevyčkaly jejího
vytisknutí. Žalovaný se nevypořádal s námitkami ohledně výše částky, kterou cestující údajně
uhradily. Ze spisu nevyplývá porovnání částky, kterou zaměstnankyně dostaly a částky, kterou
měly pracovníkovi magistrátu vrátit. Ve správním řízení měl být podle žaloby proveden
významný důkaz výslechem řidiče vozidla. Pokud proveden nebyl, byl postup správních orgánů
v rozporu s §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „správní řád“). Výrok rozhodnutí magistrátu je v rozporu
s §68 správního řádu, neboť neobsahuje žádné údaje o řidiči taxislužby, ani neuvádí, zda
je zaměstnancem žalobce, či jak jeho uvedení ve výroku souvisí s činností žalobce. Nadto odkaz
na §5 odst. 1 zákona o cenách je chybný, neboť o maximální ceně hovoří §5 odst. 2 tohoto
zákona. Dále chybí označení cestujících zaměstnankyň, kterým byla poskytnuta taxislužba. Podle
žaloby byla pokuta uložena ve zjevně nepřiměřené výši a je likvidační; pro její uložení nebyly
dostatečně zjištěny veškeré skutečnosti. Žalobce navrhl upuštění od pokuty nebo její moderaci.
Ani uložená povinnost uhradit náklady správního řízení nebyla dostatečně odůvodněna, ale toliko
odkazem na zákonné ustanovení.
[6] Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. Žalobce byl o provedené
kontrole informován v souladu s postupem dle zákona o státní kontrole zpřesněným judikaturou
správních soudů, na kterou odkazovaly též správní orgány. Řidič je osobou, jejíž konkrétní
konání je nutno přičítat přímo žalobci. O provedené kontrole byl bezprostředně po jejím
skončení informován řidič; kontrolní protokol byl následně odeslán žalobci. Právo žalobce být
přítomen výslechu svědka nebylo porušeno. Žalobce byl řádně a včas informován o tom,
že k výslechu dojde. Žalobce se z tohoto výslechu omluvil, sám svým jednáním tedy svého práva
nevyužil. Omluva žalobce a jeho žádost o jiný termín výslechu nebyla důvodná, obecný poukaz
na to, že nemá v dopoledních hodinách čas se k magistrátu dostavit, je nedostatečný. Magistrát
žalobce informoval o tom, že tuto žádost neakceptuje.
[7] Městský soud žalobci přisvědčil, že zde jsou rozpory v podkladech pro rozhodnutí,
magistrát i žalovaný je však přesvědčivě vysvětlili a vyvrátili dalším dokazováním (výslechy
svědků). Úvaha správního orgánu o tom, že částka 69 Kč je z ekonomického hlediska nesmyslná,
je naprosto logická a racionální a vede k závěru, že údaje na stvrzence jsou zjevně nesprávné.
Tvrzení řidiče, že cestující zaměstnankyně na vytištění stvrzenky nevyčkaly, je s ohledem
na provedené dokazování nevěrohodné a je vyvráceno údaji o čase provedení jízdy a vytištění
stvrzenky. Pokud magistrát odkázal na jiný odstavec příslušného zákona, jedná se o marginálii,
která nemá vliv na vydané rozhodnutí a jeho celkový obsah. Ve výroku rozhodnutí magistrátu
nemusel být uveden vztah mezi řidičem a žalobcem, neboť ten není znakem příslušné skutkové
podstaty deliktu.
[8] Uloženou pokutu městský soud považoval za přiměřenou a řádně odůvodněnou, návrhu
na její moderaci proto nevyhověl. Žalobce své majetkové poměry ve správním řízení nijak
nenamítal, správním orgánům proto nelze vytýkat, vycházely-li ze skutečností, které měly samy
k dispozici.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností,
jejíž důvody formálně podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Stěžovatel v prvé řadě namítá, že skutkový stav, z něhož správní orgány vycházely, nemá
oporu v provedeném dokazování a že městský soud nedostatečně vypořádal jeho námitky týkající
se dostatečnosti zjištěného stavu věci. Veškerá tvrzení klíčová pro výsledek správního řízení
vycházela výhradně z Oznámení o poskytnuté přepravě cestujících a následně se na ně v různých
formách odkazovalo. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu se zákonem. V daném případě
měl a mohl být vyslechnut řidič taxi, a to i kdyby tento důkaz nebyl v řízení navrhován.
Nepostačoval jen výslech zaměstnankyň magistrátu (cestujících). Z vyjádření řidiče uvedeného
v kontrolním protokolu je zřejmé, že s kontrolními zjištěními nesouhlasil a trval na tom,
že po cestujících požadoval částku dle dokladu z taxametru.
[11] Druhou z kasačních námitek stěžovatel míří proti skutečnosti, že magistrát nevyhověl
jeho žádosti o přesunutí nařízeného ústního jednání ve věci na jinou dobu a že se z tohoto
důvodu nemohl zúčastnit výslechu svědkyň. Dle stěžovatele nebyl dán důvod k nevyhovění
žádosti, nejednalo se o žádnou obstrukci. Magistrát tak postupoval v rozporu se zásadou dobré
správy. Z těchto důvodů nelze považovat výslech svědkyň za zákonný a relevantní.
[12] Stěžovatel dále namítá, že z odůvodnění (zřejmě rozhodnutí správních orgánů – pozn. NSS)
není zřejmé, jakým způsobem byl vysvětlen rozpor částky uvedené na dokladu vytisknutém
z taxametru (69 Kč) a částky údajně zobrazené na taxametru (680 Kč). Žádné zásahy
do taxametru nebyly v řízení prokázány, tisk se děje automaticky po ukončení jízdy bez vlivu
řidiče. Taxametr ve vozidle je řádně ověřen Českým metrologickým institutem. Nadto nebylo
prokázáno, že cestující zaměstnankyně skutečně zaplatily tvrzenou částku 700 Kč. Magistrát
nepředložil žádné vyúčtování peněz, které měly mít figurantky k dispozici, ani žádný jiný doklad,
který by podporoval jejich tvrzení. Dle správních orgánů nemá stvrzenka z taxametru
dostatečnou důkazní váhu při prokazování tzv. předražení jízdného. Stěžovatel namítá, že pokud
se ve vozidle nachází pouze řidič a cestující, nemá dopravce jinou možnost jak prokázat své
tvrzení ohledně požadované částky než dokladem o zaplacení a tvrzením řidiče. Nedostatečné
je též odůvodnění, že účtovaná částka 69 Kč je „nesmyslná“. Řidič mohl mít své důvody, proč
tuto částku účtoval, zejména konkurenční, ovšem to správní orgány nezjišťovaly. Nadto dle
aktuálně účinné právní úpravy se tzv. stvrzenka předává jen na žádost cestujícího.
[13] Tvrzení soudu, že ve spise nemusí být uvedeny osobní údaje svědkyň (datum narození,
místo bydliště), je dle stěžovatele nesprávné a nedostačující. Jedná se o znaky sloužící
k identifikaci osob, které jízdu uskutečňují. Chybějící identifikace je dle stěžovatele v rozporu
s právem na spravedlivý proces a znemožňuje dohledat konkrétní osoby, které se měly jízdy
zúčastnit.
[14] Stěžovatel dále spatřuje pochybení soudu v tom, že nedostatečně a nesprávně posoudil
námitku zákonnosti uložené sankce. Stěžovatel se jako dopravce jízdy neúčastnil, není schopen
ovlivnit jednání řidiče při jízdě a má za to, že učinil vše, aby případnému správnímu deliktu
zabránil. Jak vyplývá z rozhodovací činnosti městského soudu, je povinností správních orgánů
zkoumat majetkové poměry pachatele z úřední povinnosti. Ani soud namítanou likvidační výši
pokuty nepřezkoumal, ačkoli stěžovatel mj. doložil své daňové přiznání za rok 2012 a výkaz zisků
a ztrát. Dle stěžovatele je neobjektivní a nerozhodné pouhé tvrzení, že měl evidovat asi
80 zaměstnanců. Tato skutečnost nevypovídá nic o majetkové situaci společnosti.
[15] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 30. 9. 2016. V něm uvedl,
že se zcela ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Žalovaný odkázal na judikaturu NSS, podle níž
nelze bez dalšího rozhodnutí o uložení sankce za porušení cenových předpisů označit
za nezákonné, vycházelo-li v zásadě pouze ze svědectví externích spolupracovníků správního
orgánu. V daném případě se výpovědi svědků od sebe navzájem neliší. Stěžovatel neuvedl žádné
konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by výpovědi byly nevěrohodné.
[16] Provedení důkazu výslechem řidiče závisí na úvaze správního orgánu. Magistrát vyloučil,
že by cestující zaměstnankyně uskutečnily přepravu jiným vozidlem a neměl nejmenších pochyb,
že přeprava byla uskutečněna tak, jak je uvedeno v oznámeních cestujících o poskytnuté
přepravě, protokolu o cenové kontrole a svědeckých výpovědích. Správní orgán měl stav věci
za dostatečně zjištěný a prokázaný, nepovažoval proto výslech řidiče za potřebný a účelný.
Žalovaný zdůraznil, že stěžovatel měl možnost navrhnout i provedení důkazu výslechem řidiče,
což neučinil, a zúčastnit se neveřejného ústního jednání, této možnosti však také nevyužil.
[17] Ke stavu taxametru v průběhu jízdy žalovaný uvádí, že pro posouzení porušení cenových
předpisů není podstatné, zda byl taxametr zapnutý, vypnutý, resp. kolik ukazoval, ale kolik řidič
účtoval, kolik po cestujících požadoval a kolik mu bylo skutečně zaplaceno. Tato skutečnost
je řádně prokázána svědeckými výpověďmi.
[18] Žalovaný dále konstatuje, že výše pokuty byla řádně, podrobně a dostatečně odůvodněna
na s. 4 rozhodnutí magistrátu. Žádné liberační důvody ve smyslu §17 odst. 1 zákona o cenách
dány nebyly.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením formálních náležitostí kasační
stížnosti, přičemž konstatoval, že se jedná o včasnou kasační stížnost, podanou osobou řádně
zastoupenou, která míří proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Nejvyšší
správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů a současně zkoumal, zda rozsudek netrpí vadami, ke kterým musí
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud považuje vzhledem k námitce týkající se nedostatečného
zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností za vhodné zrekapitulovat skutkový stav,
na kterém jsou založena rozhodnutí správních orgánů. Se stěžovatelem bylo zahájeno správní
řízení o uložení pokuty za správní delikt (porušení zákona o cenách) na základě protokolu
o cenové kontrole, kontrolním protokolu a oznámení o poskytnuté přepravě dvou cestujících.
Z těchto oznámení mimo jiné vyplývá, že po ukončení jízdy bylo na taxametru uvedeno 680 Kč,
cestující zaměstnankyně zaplatily řidiči 700 Kč, stvrzenka jim nebyla vydána. Z protokolů plyne,
že po ukončení jízdy bylo na taxametru uvedeno 69 Kč (resp. 68 Kč), řidič po cestujících
požadoval 680 Kč, uhrazeno bylo 700 Kč. Řidič naproti tomu v protokolech uvedl, že přepravu
provedl v souladu s cenovými předpisy, stvrzenku o této přepravě poskytl a přikládá její kopii.
[22] Jádrem sporu mezi stranami byl tedy průběh skutkového děje, konkrétně pak je spor
o to, jakou částku řidič po cestujících zaměstnankyních požadoval.
[23] Magistrát stěžovateli uložil pokutu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona cenách, podle
kterého se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji
úředně stanovenou cenu podle §5 odst. 1 zákona o cenách. Zákona o cenách v §5 odst. 1 normuje,
že úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo
minimální.
[24] Nejvyšší správní soud, shodně jako městský soud, dospěl k závěru, že dokazování
provedené správními orgány vedlo v souladu s §3 správního řádu ke zjištění skutkového stavu,
o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obě oznámení o poskytnuté přepravě, kontrolní protokol,
protokol o cenové kontrole i veškeré svědecké výpovědi shodně prokázaly, že řidič
za poskytnutou přepravu požadoval částku 680 Kč a že mu cestující zaměstnankyně zaplatily
včetně spropitného 700 Kč, což přesahuje maximální cenu stanovenou nařízením hlavního města
Prahy č. 20/2006 Sb., o maximálních cenách osobní taxislužby.
[25] Nejvyšší správní soud má za to, že ve správním řízení byly prokázány všechny prvky
skutkové podstaty správní deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Vycházel přitom
zejména ze svých dřívějších judikatorních závěrů, podle kterých „[p]raxe, kdy kontrolní jízdu
provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení
cenových předpisů kladeno za vinu, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu
se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně mohou být
dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich získávání
v souladu se základními principy správního řízení.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 11. 2005, čj. 2 Afs 104/2005 - 81, publ. pod č. 1083/2007 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
totiž v nyní projednávaném případě ve světle kasačních námitek stěžovatele, jimiž je vázán,
ze správního ani soudního spisu nezjistil nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění správních
orgánů postavená na důkazech získaných v průběhu správního řízení.
[26] V projednávané věci jsou k dispozici zjištění cestujících zaměstnankyň zaznamenaná
v oznámení o poskytnuté přepravě, protokol o cenové kontrole a kontrolní protokol (oba
sepsané kontrolním pracovníkem magistrátu bezprostředně po provedení přepravy), v těchto
protokolech je zaznamenán též nesouhlas řidiče se zde uvedenými tvrzeními. Přílohou protokolů
je fotodokumentace, jejíž součástí je mj. doklad o ceně za přepravu (stvrzenka). K potvrzení
tvrzení cestujících zaměstnankyň správní orgán nařídil provedení důkazu jejich svědeckou
výpovědí.
[27] Dokazování v průběhu řízení před magistrátem směřovalo k objasnění skutečnosti, jakou
částku řidič po cestujících požadoval. Namítá-li stěžovatel, že nebylo řádně zjištěno, jaká částka
byla na taxametru, není tato skutečnost podstatná, neboť pro naplnění skutkové podstaty
správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách je stěžejní, jaká částka
za poskytnutou službu byla skutečně požadována, nikoli jaká byla uvedena na stvrzence
či taxametru.
[28] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že v průběhu řízení vyvstaly nesrovnalosti
týkající se částky uvedené po ukončení přepravy na taxametru, neboť dle tvrzení cestujících
zaměstnankyň (v oznámeních o provedené přepravě a ve svědeckých výpovědích) to bylo 680 Kč
a naopak dle tvrzení řidiče (doloženého stvrzenkou) a obsahu protokolů šlo o 69 Kč. Jak však
vyplývá z výše uvedeného, tato otázka není pro posouzení věci podstatná, neboť zásadní je, jaká
částka byla za přepravu požadována (a uhrazena). Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že z §3
správního řádu nevyplývá povinnost správního orgánu odstranit jakýkoliv rozpor, který ohledně
skutkového děje nastane, nýbrž pouze takové rozpory, které jsou rozhodné pro rozhodnutí
ve věci. V oblasti správního trestání se jedná zejm. o rozpory ohledně naplnění znaků skutkové
podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. února 2005, čj. A 6/2003 - 44).
V této souvislosti je nutno podotknout, že městský soud se žalobní námitkou mířící proti této
nesrovnalosti zabýval na samé hraně přezkoumatelnosti, nicméně vzhledem ke shora uvedenému
nemohla mít tato skutečnost vliv na posouzení zákonnosti rozhodnutí správních orgánů.
[29] Na rozdíl od stěžovatele má soud dále za to, že se jeví jako logická úvaha správních
orgánů i soudu o tom, že částka 69 Kč za uvedenou přepravu je natolik nízká, že působí
nesmyslně, a svědčí proto skutkové verzi cestujících zaměstnankyň, podle níž byla požadovaná
částka vyšší (tedy 680 Kč). Jak vyplývá z výše uvedenými, provedenými důkazy bylo jasně
prokázáno, že řidič po cestujících požadoval částku 680 Kč, tedy částku převyšující maximální
stanovenou cenu o 430 Kč. Tato kasační námitka proto není důvodná.
[30] Namítá-li stěžovatel, že podle nyní účinné úpravy musí stvrzenku za provedenou
přepravu vydat jen na základě žádosti, je k tomu třeba konstatovat, že stěžovatel nebyl uznán
vinným z porušení povinnosti vydat cestujícím po ukončení jízdy bez vyzvání nepoškozený
a čitelný doklad o výši jízdného (srov. §21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě
ve znění účinném do 30. 4. 2013). Dále je podstatné, že v době provádění kontroly u stěžovatele
zákon povinnost vydat „stvrzenku“ bez vyzvání stanovil. Ani tato námitka proto neobstojí.
[31] Co se týče námitky, že správní orgány nevyslechly řidiče taxislužby, je v prvé řadě třeba
zdůraznit, že stěžovatel neuplatnil nikdy v průběhu řízení návrh na provedení důkazu svědeckou
výpovědí této osoby. Ačkoliv stěžovatel měl ve správním řízení plnou možnost uplatňovat
svá procesní práva, dát vyslýchat svědky či navrhnout provedení jiných důkazů včetně svědectví
řidiče, neučinil tak. Na ústní jednání konané dne 22. 4. 2013 se stěžovatel nedostavil, ačkoliv byl
řádně předvolán (k tomu viz níže). Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgán skutečně
není povinen vždy a za každých okolností provádět důkaz výslechem řidiče v řízení o uložení
pokuty podle zákona o cenách při výkonu taxislužby. Pokud z provedených důkazů nevyplývá
žádný rozpor a je zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 správního
řádu), není nutno takto zjištěný stav dále doplňovat. Jak již soud uvedl výše, v projednávané věci
vznikla pochybnost ohledně částky uvedené po ukončení jízdy na taxametru, její osvětlení by však
nemělo žádný vliv na závěr ohledně viny za správní delikt podle §16 odst. 1 písm. b) zákona
o cenách. Naopak skutečnost, jakou částku požadoval řidič uhradit po ukončení přepravy,
vyplývá ze získaných důkazních prostředků zcela jasně.
[32] Stěžovatel v souvislosti s uplatňováním svých procesních práv v průběhu správního řízení
namítá, že provedené výslechy svědkyň byly provedeny nezákonně. Stěžovatel se nemohl
zúčastnit nařízeného neveřejného ústního jednání, protože magistrát nevyhověl jeho žádosti
o přesunutí termínu nařízeného jednání. K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že magistrát
přípisem ze dne 29. 3. 2013 oznámil stěžovateli, že na 22. 4. 2013 od 9:00 nařídil neveřejné ústní
jednání výslechem svědků a že zde může uplatnit svá zákonná práva. Přípisem doručeným
magistrátu dne 17. 4. 2013 požádal stěžovatel o stanovení nového termínu ústního jednání
z důvodu, že statutární zástupci stěžovatele pracují současně jako řidiči taxislužby,
a to do pozdních nočních hodin. Stěžovatel proto navrhl stanovení dalšího termínu
v odpoledních hodinách (např. ve 13:00 a později). Na tuto žádost magistrát reagoval sdělením
ze dne 19. 4. 2013, ve kterém uvedl, že návrh nelze akceptovat. Z pohledu správního orgánu není
rozhodující, jak si účastník řízení v rámci své organizační struktury zajistí vedení společnosti, její
provoz, jednání za společnost, a to i vůči správním orgánům. Je na účastníkovi řízení, jaký způsob
zvolí k uplatnění svého práva. Magistrát následně dne 22. 4. 2013 provedl ve stanovenou dobu
v rámci neveřejného ústního jednání výslech svědkyň – cestujících, kterého se stěžovatel
nezúčastnil.
[33] Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že žádné procesní právo
stěžovatele porušeno nebylo. Z obsahu žalobních i kasačních námitek vyplývá, že stěžovatel
nesouhlasí s vyřízením jeho žádosti o odročení nařízeného ústního jednání, tedy s nevyhověním
této žádosti.
[34] Nejvyšší správní soud na tomto místě přisvědčuje magistrátu, že odůvodnění této žádosti
odkazující na skutečnost, že stěžovatelovi statutární zástupci pracují jako řidiči taxislužby
do pozdních nočních hodin a nemohou se proto zúčastnit jednání v dopoledních hodinách,
je pro odročení jednání (či řádnou omluvu stěžovatele z jednání) nedostatečné. Nejedná
se o žádnou absolutní překážku (jak je tomu například v případě již naplánované dovolené,
či zahraničního pobytu účastníka řízení), kterou by nebylo možno s vynaložením minimálního
úsilí překonat, ani o žádnou akutní situaci (nemoc, hospitalizace), která by stěžovateli znemožnila
účast na jednání. Ostatně stěžovateli nic nebránilo uvedenou situaci, poté co ho magistrát
vyrozuměl o nevyhovění jeho žádosti o odročení, řešit jinak např. udělením plné moci zástupci,
který by byl schopen dostavit se k jednání i v dopoledních hodinách. Nadto magistrát stěžovatele
následně vyrozuměl o ukončení dokazování, umožnil mu seznámit se všemi podklady pro
rozhodnutí (tedy i provedenými výslechy svědkyň), vyjádřit se k nim i ke způsobu jejich opatření,
popřípadě navrhnout jejich doplnění. Stěžovatel na základě této výzvy žádnou námitku
k případné nezákonnosti provedených výslechů nevznesl. Ani tato kasační námitka není důvodná.
[35] V souvislosti s výslechem svědkyň je nutno vypořádat též kasační námitku, že svědkyně
- cestující nebyly ve správním spise dostatečně identifikovány, což znemožňuje dohledat
konkrétní osoby, které se měly údajně jízdy zúčastnit. Městský soud tuto námitku správně
vyhodnotil jako nedůvodnou; důvody pro které tak učinil, ovšem nejsou na danou věc zcela
přiléhavé, neboť uvedl, že není žádný důvod, aby byly ve spise identifikační údaje svědků
uvedeny.
[36] Nejvyšší správní soud má za to, že svědci musejí být ve spise identifikováni alespoň tak,
aby nemohli být zaměněni s jinou osobou. Aplikováno na stěžovatelovu věc, ze spisu musí
plynout, že předvolané svědkyně jsou tytéž osoby, které byly jako cestující přítomny při přepravě
vozidlem taxi, během níž bylo zjištěno porušených cenových předpisů. Dle soudu tato skutečnost
ze spisu jasně vyplývá. Oznámení o poskytnuté přepravě, která byla sepsána ihned po provedení
přepravy, sepsaly dvě cestující (zaměstnankyně magistrátu). V závěru oznámení jsou čitelně
uvedena jejich jména a data narození. Ta pak odpovídají jménům a datům narození uvedeným
v Protokolech o výslechu svědka ze dne 22. 4. 2013 (ve kterých je uvedeno též číslo OP obou
svědkyň – cestujících). Lze proto uzavřít, že svědkyně byly ve spise dostatečně identifikovány tak,
aby nemohly být zaměněny s jinou osobou.
[37] Shora popsané nesprávné posouzení dílčí právní otázky městským soudem nemohlo mít
vliv na zákonnost rozsudku jako celku; z toho důvodu Nejvyšší správní soud pro tuto vadu
rozsudek městského soudu nezrušil, ale důvody rozsudku v části zabývající se žalobní námitkou
nedostatečné identifikace svědkyň ve spise toliko korigoval (srov. rozsudek NSS ze dne
14. 12. 2009, čj. 5 Afs 104/2008 – 66).
[38] Konečně stěžovatel namítl, že nebyl schopen ovlivnit jednání řidiče při jízdě s cestujícími
a že učinil vše, aby případnému deliktu zabránil. Na úvod Nejvyšší správní soud poznamenává,
že odpovědnost právnické osoby za správní delikt uvedený v §16 odst. 1 písm. b) zákona
o cenách je objektivní povahy, tedy že se u právnické osoby nezkoumá zavinění, což je v souladu
s nezbytností chránit veřejný zájem na nepředražování služeb, který je na úseku taxislužby zvlášť
rizikový (v širších souvislostech viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. října 2006,
sp. zn. III. ÚS 692/06). Na druhou stranu se však nejedná o odpovědnost absolutní, zákon
o cenách v §17 odst. 1 obsahuje liberační důvod, jehož aplikace se stěžovatel domáhá. Podle
uvedeného ustanovení zákona o cenách platí, že „právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže
prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“
Za veškeré úsilí ve smyslu daného liberačního důvodu je třeba považovat soubor opatření
a činností, které mají preventivní účel a jsou dostatečné k tomu, aby zabránily porušování
či neplnění právních povinností za běžných okolností (srov. PRÁŠKOVÁ, Helena. Základy
odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 321). Již ze samotné dikce
§17 odst. 1 zákona o cenách je zřejmé, že břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně prokázání
naplnění liberačního důvodu leží na obviněné právnické osobě.
[39] V nyní projednávaném případě stěžovatel toto břemeno neunesl. Vůbec nezmínil
preventivní opatření, která by zavedl za účelem předcházení deliktům na úseku předraženého
jízdného, ale pouze odkázal na to, že řidič taxislužby má zkoušku z předpisů, které je povinen
dodržovat v rámci výkonu taxislužby, a splňuje všechny další předpoklady pro její řádný výkon,
vozidlo bylo řádně vybaveno, sazby v taxametru ve vozidle jsou v souladu s nařízením
hl. m. Prahy. Obecné odkazy na právní předpisy a zákonné povinnosti zaměstnanců však nelze
považovat za vynaložení veškerého úsilí ve smyslu §17 odst. 1 zákona o cenách ani za zavedení
dostatečných preventivních opatření ze strany stěžovatele (srov. rozsudek NSS ze dne
13. 9. 2016, čj. 6 As 159/2016 – 40). Vzhledem k tomu, že na jiná opatření stěžovatel nepoukázal,
nepřichází aplikace liberačního důvodu uvedeného v §17 odst. 1 zákona o cenách v úvahu.
[40] Tato námitka není důvodná.
[41] Závěrem kasační stížnosti stěžovatel namítá, že správní orgány (i soud) nedostatečně
zkoumaly jeho majetkové poměry a namítanou likvidační výši pokuty.
[42] Nejvyšší správní soud při posouzení této námitky vycházel ze závěrů obsažených
v usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 - 133 (publ. pod
č. 2092/2010 Sb. NSS), podle nějž je „správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt povinen
přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty,
kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon
osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí“.
Při zjišťování osobních a majetkových poměrů má správní orgán vycházet z informací,
které vyplynuly v průběhu řízení, či které byly poskytnuty samotným účastníkem řízení. Pokud
se správnímu orgánu takových podkladů nedostává, výši pokuty stanoví odhadem. K tomu
je třeba poznamenat, že magistrát stěžovatele v přípisu ze dne 21. 3. 2013 s ohledem na výše
citované usnesení rozšířeného senátu vyzval, aby doložil, případně svým souhlasem umožnil
ověřit pravdivost údajů, které se týkají jeho osobních a majetkových poměrů, a dále vyjmenoval,
o jaké údaje může jít. Současně stěžovatele poučil, že tyto skutečnosti mohou mít vliv na výši
uložené pokuty. Na tuto výzvu stěžovatel nijak nereagoval.
[43] Z §16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách vyplývá, že správní orgán může uložit
za porušení povinností obsažených v §16 odst. 1 písm. b) tohoto zákona pokutu až do výše
1.000.000 Kč. V průběhu správního řízení stěžovatel nepředložil žádné doklady, z nichž by mohl
správní orgán uvažovat na jeho osobní a majetkové poměry a ze správního řízení zjevně žádné
obdobné informace, kterých by bylo možno se dovolávat ve vztahu k osobním a majetkovým
poměrům stěžovatele, nevyplynuly. Magistrát tak stanovil výši pokuty za použití dalších
pomocných kritérií dle §17 odst. 2 zákona o cenách, zohlednil též to, že stěžovateli již
v minulosti byly uloženy pokuty za nerespektování cenových předpisů, což jej ovšem neodradilo
od opětovného porušování zákona. Dle magistrátu není pokuta likvidační – z živnostenského
rejstříku plyne, že stěžovatel provozuje i další podnikatelské aktivity a dle výpisu z rejstříku
podnikatelů v silniční dopravě eviduje cca 80 řidičů. Pokuta takto určená činí 70.000 Kč, což
odpovídá patnáctině (přibližně 14 %) zákonné sazby (přičemž v daném případě došlo
k předražení ve výši 272 %).
[44] V řízení před městským soudem stěžovatel ke své žalobě přiložil kopii výkazu zisku
a ztrát a daňového přiznání za rok 2012 a požadoval moderaci uložené pokuty, neboť uložená
sankce představuje významný zásah do majetkových poměrů stěžovatele. Městský soud k tomu
uvedl, že sankci nepovažuje za likvidační a nebyla ani uložena ve zjevně nepřiměřené výši.
Návrhu stěžovatele na moderaci uloženého trestu proto nevyhověl, aniž by prováděl v žalobě
navržené doplňování dokazování (daňové přiznání a výkaz zisku a ztrát).
[45] Nejvyšší správní soud má s ohledem na shora uvedené za to, že správní orgány i městský
soud se s otázkou zákonnosti výše uložené pokuty i vzhledem k majetkovým poměrům
stěžovatele věnovaly dostatečně. Městský soud správně dospěl k závěru o tom, že nejsou dány
podmínky pro moderaci, neboť pokuta nebyla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Dle názoru
zdejšího soudu nevyplývá z tvrzení stěžovatele, že by uložená opatření měla likvidační charakter
a má proto za to, že správní orgány ani soud při zvažování výše pokuty nepochybily. Je třeba
dodat, jak uvedl rozšířený senát ve shora citovaném usnesení čj. 1 As 9/2008 - 133, že nutnost
přihlížet k osobním a majetkovým poměrům neznamená, že by pokuta měla ztratit cokoliv ze své
účinnosti: „Aby pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence,
musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající intenzita majetkové újmy bude
v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti spáchaného deliktu.“ Těmto
judikaturním požadavkům správní orgány i městský soud v posuzované věci vyhověly.
[46] Ani tato kasační námitka proto není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[47] S ohledem na vše výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji na základě §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[48] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovaný sice ve věci úspěch měl, podle
obsahu spisu mu však nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu