ECLI:CZ:NSS:2014:1.AS.27.2014:31
sp. zn. 1 As 27/2014 – 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobkyně
SLOVLIKER ČR, s. r. o., se sídlem Hudcova 78b, 612 00 Brno, zastoupené JUDr. Jiřím
Jestřábem, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, 603 00 Brno, proti žalovanému Generálnímu
ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství
Olomouc ze dne 14. 6. 2012, č. j. 3464-3/2012-130100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2014, č. j. 31 Af 125/2012 – 228,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně je z rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc oprávněným příjemcem
pro opakované přijímání vybraných výrobků – minerálních olejů ve smyslu §22 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Na základě smluv s třetími stranami žalobkyně přijímá
minerální oleje nakoupené těmito stranami (nabyvateli) v členských státech Evropské unie
z režimu dopravy vybraných výrobků s podmíněným osvobozením od daně a činí potřebné
úkony k tomu, aby nabyvatelé mohli s těmito minerálními oleji volně nakládat. Žalobkyně je tak
plátcem spotřební daně z minerálních olejů podle §4 odst. 1 písm. a) ve spojení s §9 odst. 1
zákona o spotřebních daních.
[2] Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2012, č. j. 5308/2012-136400-024, vydal Celní úřad Uherské
Hradiště zajišťovací příkaz podle §167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, kterým žalobkyni
uložil, aby do tří pracovních dnů zajistila úhradu dosud nestanovené daně za zdaňovací období
květen 2012 složením jistoty na depozitní účet celního úřadu ve výši 35.176.335 Kč.
V odůvodnění celní úřad konstatoval, že celková výše dosud nestanovené neuhrazené daně
za zdaňovací období květen 2012 činí 112.176.335 Kč, přičemž zajištění daně složené žalobkyní
na účet celního úřadu dle §21 zákona o spotřebních daních činí 77.000.000 Kč. K zajištění
rozdílu těchto částek zajišťovacím příkazem vedla celní úřad kombinace několika skutečností: 1)
nedoplatek na dani z minerálních olejů za zdaňovací období březen 2012, který žalobkyně
uhradila až na výzvu celního úřadu formou postupných plateb; 2) opakované neplnění povinnosti
žalobkyně zvýšit zajištění daně do 10 dnů ode dne zjištění rozdílu (§21 odst. 10 zákona
o spotřebních daních); 3) narůstající výše neuhrazené nezajištěné daně před lhůtou splatnosti
ke konci zdaňovacích období březen až květen 2012; 4) neplnění daňových povinností žalobkyní
i přesto, že na základě smluv s nabyvateli minerálních olejů mají tito nabyvatelé povinnost
se na hrazení spotřební daně podílet; 5) podle výsledků finanční analýzy za rok 2010 byla
žalobkyně shledána finančně nestabilní.
[3] Odvolání žalobkyně proti zajišťovacímu příkazu zamítlo Celní ředitelství Olomouc
rozhodnutím ze dne 14. 6. 2012, č. j. 3464-3/2012-130100-21. V odůvodnění se ztotožnilo
s hodnocením situace žalobkyně, jak ji provedl celní úřad. Doplnilo, že nemovité věci
ve vlastnictví žalobkyně jsou zatíženy zástavními právy ve prospěch společnosti MIDESTA
s. r. o. a ve prospěch Finančního úřadu Brno III, že zůstatky na běžných účtech žalobkyně jsou
vzhledem k výši daně nízké a že o nedobré finanční situaci žalobkyně svědčí i to, že přestala
hradit daň zálohově, jak to činila dříve.
[4] Rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc napadla žalobkyně správní žalobou u Krajského
soudu v Brně. Krajský soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 31 Af 125/2012 – 228, žalobu
zamítl a ztotožnil se se závěry celních orgánů.
II. Kasační stížnost žalobkyně
[5] Žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítla,
že zajišťovací příkaz je nicotný podle §105 daňového řádu, neboť pro jeho vydání nebyly
splněny zákonné podmínky. Musely by zde totiž existovat důvodné obavy, že by dosud nesplatná
daň byla v budoucnu při splatnosti zcela nedobytná nebo by vybrání daně bylo spojeno
se značnými obtížemi – podle konstantní judikatury je přitom nutná „vyšší míra“ těchto obtíží
(např. daňový subjekt je v insolvenci, jeho majetek je zcizován v dražbě nebo činí kroky
ke zmaření budoucího výběru daně). U žalobkyně však daň nikdy nebyla nedobytná a ani její
vybrání nebylo spojeno se značnými obtížemi. Žalobkyně má majetek ve vyšší hodnotě,
než nakolik zněla částka zajišťovacího příkazu. Současně má úmysl pokračovat ve své činnosti
v České republice, její majetek je zcela na jejím území a nečiní žádné kroky, které by mohly
zapříčinit obavu o snížení jejího majetku a o dobytnost daňových povinností. Správce daně
po celou dobu řízení nedobytnost daně neprokázal. Zajišťovací příkaz je tedy rozhodnutím
nicotným, neboť trpí vadami, jež jej činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky
neuskutečnitelným.
[6] Námitky, které žalobkyně proti zajišťovacímu příkazu uplatnila, svědčí dle jejího názoru
o nedostatku podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu již samy o sobě, natož pak
ve vzájemných souvislostech. Krajským soudem provedené posouzení otázky odůvodněnosti
obav o možné nedobytnosti v budoucnu splatné daně považuje žalobkyně za nesprávné.
V žalobě předestřela v této souvislosti závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, z nichž
je zřejmé, že v posuzovaném případě jde o situaci diametrálně odlišnou od případů, v nichž
Nejvyšší správní soud považuje za akceptovatelné vydat zajišťovací příkaz. Krajský soud rovněž
nereflektoval námitku, že žalobkyně nečinila kroky, které by podstatně ztížily nebo zmařily
budoucí výběr daně, což je okolnost, pro kterou má být zajišťovací příkaz zpravidla vydáván.
[7] Skutkové závěry krajského soudu ohledně finanční stability žalobkyně a její schopnosti
uhradit v budoucnu splatnou daň nemají oporu ve spise a nelze je označit jinak než jako
svévolné. Potvrzení rizikovosti žalobkyně ze skutkových okolností tvrzených a prokázaných
stranami sporu nijak nevyplývá. Žalobkyně před krajským soudem dostatečně prokázala – až na
jednotlivá drobná pochybení mizivého významu – svou schopnost dostát svým závazkům vůči
žalovanému a hradit splatnou daň ve lhůtě splatnosti či maximálně se zanedbatelným prodlením,
které nemůže svědčit o „značné obtížnosti“ vymáhání v budoucnu splatné daně.
[8] Podle žalobkyně krajský soud i žalovaný použili při interpretaci a aplikaci práva přepjatý
právní formalismus, neboť na základě výše uvedeného lze nadevší pochybnost konstatovat
extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Primárně měl správní orgán při stanovení zajištění daně
šetřit v souladu s §5 odst. 3 daňového řádu práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu
v souladu s právními předpisy a používat při vyžadování plnění jeho povinností jen takové
prostředky, které jej nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní. Sekundárně
měl k tomuto přihlédnout soud na základě námitek obsažených v žalobě.
[9] Žalobkyně ze všech těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[10] Původně žalované Celní ředitelství Olomouc bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem
č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky. Jeho působnost přešla na Generální ředitelství
cel, které proto v projednávané věci vystupuje na místě žalovaného (§69 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, dále jen s. ř. s.).
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že zdrojem důvodných obav
správce daně může být např. chování daňového subjektu v minulosti, jeho aktuální ekonomická
situace apod. Zajišťovací příkaz je svou povahou předstižným rozhodnutím založeným
na hypotetické úvaze („co by bylo, kdyby“). Tuto hypotetickou úvahu žalovaný aplikoval
na případ žalobkyně a dospěl k závěru, že důvodné obavy zde existují. K tomu zopakoval
argumentaci uvedenou v rozhodnutích správců daně, jež je vedla k vydání zajišťovacího příkazu,
resp. zamítnutí odvolání. Doplnil, že na žalobkyni byl koncem roku 2010 podán insolvenční
návrh. Aktuální ekonomická situace žalobkyně ve vztahu ke geometrickou řadou narůstající výši
spotřební daně z minerálních olejů a očekávaným dalším dovozem (přijímáním) minerálních olejů
byla shledána jako situace odůvodňující vydání zajišťovacího příkazu.
[12] Podle žalovaného nebylo prokázáno, že by měla žalobkyně možnost volně bez
jakýchkoliv omezení disponovat s majetkem ve vyšší hodnotě, než na kolik zněla částka
zajišťovacího příkazu. Není rozhodná účetní hodnota majetku, nýbrž reálná hodnota, za niž lze
majetek zpeněžit, určená např. v dražbě. Jsou-li nemovitosti žalobkyně zatíženy zástavními právy,
je třeba vzít v úvahu, že výtěžek z prodeje je nutné snížit o vypořádání závazků vůči zástavním
věřitelům. Ve správní žalobě uváděná rozhodnutí soudů na projednávaný případ nedopadají
a citované pasáže jsou vytrženy z kontextu.
[13] K porušení §5 odst. 3 daňového řádu dle mínění žalovaného nedošlo, neboť pro vydání
zajišťovacího příkazu byl dán zákonný podklad. Uplatnění jiných prostředků nepřicházelo
v úvahu – žalobkyní navrhovaný exekuční příkaz nebylo možné vydat s ohledem na absenci
exekučního titulu. S ohledem na majetkové poměry žalobkyně navíc nelze očekávat, že samotnou
daňovou exekucí by došlo k uspokojení pohledávky.
[14] Žalovaný závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] K námitce nicotnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že nicotností (nulitou) rozhodnutí
je třeba rozumět případ, kdy dané rozhodnutí trpí takovými závažnými vadami, pro něž je nelze
považovat za rozhodnutí, které by bylo s to vyvolat určité právní následky. Nicotnost
je vyhrazena jen pro ojedinělé případy a je výjimkou ze zásady presumpce správnosti
individuálního správního aktu. Nicotnost se po příslušném zjištění prohlásí pouze tehdy, jestliže
rozhodnutí trpí natolik intenzivními a zřejmými vadami, že po subjektech dotčeného právního
vztahu nelze spravedlivě žádat, aby jej respektovaly. Judikatura správních soudů za takové vady
považuje např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního
orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek
formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné,
uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje,
či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (viz k tomu např. rozsudky rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 – 96, publikovaný pod
č. 793/2006 Sb. NSS, nebo ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74, publikovaný pod
č. 1629/2008 Sb. NSS). Ustanovení §105 odst. 2 daňového řádu považuje za nicotné rozhodnutí,
pokud a) správce daně nebyl k jeho vydání vůbec věcně příslušný, b) trpí vadami, jež je činí
zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, nebo c) je vydáno
na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně.
[18] V projednávané věci není sporné, že důvody nicotnosti podle písmen a) a c) naplněny
nejsou. Žalobkyně je toho názoru, že u zajišťovacího příkazu je dán důvod nicotnosti podle
písmene b). S tím se ovšem Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Ze zajišťovacího příkazu je jasně
a srozumitelně patrné, co, komu a z jakých důvodů je ukládáno, je opřen o relevantní ustanovení
zákona a obsahuje též všechny potřebné formální náležitosti. Žádnou vnitřní rozpornost – tedy
že by bylo sporné a nejednoznačné co, komu a z jakých důvodů je ukládáno – soud neshledává.
Rovněž není možné přisvědčit žalobkyni, že by byl zajišťovací příkaz právně či fakticky
neuskutečnitelný. Realizaci povinnosti uložené zajišťovacím příkazem nebrání žádný právní
předpis ani objektivní fyzická překážka. Tvrdí-li žalobkyně, že nebyly dány zákonné důvody pro
vydání zajišťovacího příkazu, nemá takový nedostatek – ukázal-li by se býti pravdivým –
za následek nicotnost zajišťovacího příkazu, nýbrž jeho nezákonnost. Jelikož Nejvyšší správní
soud neshledal, že by zajišťovací příkaz či navazující rozhodnutí žalovaného naplňovaly
podmínky nicotnosti stanovené daňovým řádem ani podmínky nicotnosti dovozené judikaturou
správních soudů, ve shodě s krajským soudem uzavírá, že tato rozhodnutí nicotná nejsou,
a kasační námitka je proto nedůvodná.
[19] Podstatou soudního sporu nicméně není otázka nicotnosti, nýbrž právě otázka, zda byly
splněny zákonné podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu. Podle §167 odst. 1 daňového řádu
je-li odůvodněná obava, že daň, u které dosud neuplynul den splatnosti, nebo daň, která nebyla
dosud stanovena, bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo že v této době bude vybrání
daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně vydat zajišťovací příkaz. Žalobkyně
sporuje existenci právě oné odůvodněné obavy.
[20] Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z konstrukce citované normy zřejmé,
že naplnění odůvodněné obavy je třeba zkoumat individuálně ve vztahu ke konkrétním
okolnostem případu. Bylo by velmi obtížné a málo funkční snažit se institut odůvodněné obavy
vymezit či zpřesnit stanovením více či méně abstraktních nepřekročitelných mantinelů nebo
mnohabodovým testem jeho použitelnosti. V té nejobecnější rovině proto pouze soud konstatuje,
že existence odůvodněné obavy musí být založena na konkrétních poměrech daňového subjektu,
které musí být vztaženy k výši dosud nesplatné nebo nestanovené daně. Vydání zajišťovacího
příkazu tak nelze spojovat výhradně se situací, kdy daňovému subjektu hrozí insolvence, kdy
se daňový subjekt zbavuje majetku nebo kdy činí účelově kroky, které by podstatně ztížily nebo
zmařily budoucí výběr daně. Jak správně konstatoval krajský soud, zajišťovací příkaz lze vydat
i v případech, kdy ucelený a logický okruh indicií nižší intenzity svědčí o nedobré ekonomické
situaci daňového subjektu, která ve vztahu k výši dosud nesplatné či nestanovené daně vyvolá
obavu o schopnosti daňového subjektu daň v době její vymahatelnosti uhradit. Tento okruh
indicií a závěry o ekonomické situaci daňového subjektu musí být přesvědčivě popsány
v zajišťovacím příkazu (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010,
č. j. 9 Afs 57/2010 – 139).
[21] Pro posouzení zákonnosti vydání zajišťovacího příkazu v projednávané věci má
s ohledem na právě řečené minimální význam, jak bylo vydání zajišťovacího příkazu odůvodněno
v jiných případech. Nadto v žalobě uváděné citace z rozhodnutí správních soudů pochází ve své
většině z rekapitulačních částí těchto rozhodnutí, kde správní soud citoval obsah správního spisu
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2005, č. j. 2 Afs 154/2004 – 99, a ze dne
11. 11. 2005, č. j. 5 Afs 44/2004 – 55, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
27. 2. 2003, sp. zn. 10 Ca 272/2002). Nejedná se tedy o výsledek vlastní přezkumné činností
správního soudu – zákonnost vydání zajišťovacích příkazů nebyla správním soudem v těchto
věcech nijak hodnocena. Ani v posledním žalobkyní citovaném rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 9 Afs 57/2010 – 139, se soud konkrétní otázkou existence
odůvodněné obavy nezabýval, neboť rozhodnutí odvolacího orgánu v této věci bylo shledáno
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Jedná se proto v tomto směru o judikaturu
na případ žalobkyně nepoužitelnou.
[22] V souladu s výše uvedenou argumentací je třeba se zabývat konkrétními okolnostmi
případu žalobkyně a naplněním zákonného požadavku existence odůvodněné obavy. Nejvyšší
správní soud se přitom v hodnocení skutkových okolností případu plně ztotožňuje se závěry
krajského soudu. Žalobkyně započala s činností oprávněného příjemce dne 30. 11. 2011
a zpočátku si své zákonné povinnosti v souvislosti se spotřební daní plnila. Jak ovšem plyne
z výzev celního úřadu ze dne 4. 1. a 11. 1. 2012, žalobkyně dvakrát porušila svoji povinnost
doplnit zajištění spotřební daně. Následně pak neuhradila spotřební daň za zdaňovací období
březen 2012 ve lhůtě splatnosti (viz výzva celního úřadu ze dne 14. 5. 2012) a k jejímu zapravení
došlo postupně v několika splátkách. Celní úřad přitom ze smluv uzavřených s nabyvateli
minerálních olejů, které jsou rovněž součástí správního spisu, zjistil, že nabyvatelé jsou povinni
hradit na účet žalobkyně předem zálohy na spotřební daň. Žalobkyně by tak měla být schopna
bez jakýchkoliv problémů uhradit příslušnou spotřební daň najednou ve lhůtě splatnosti.
Ze způsobu úhrady daně za zdaňovací období březen 2012 ovšem bylo možné usuzovat,
že žalobkyně nebyla schopna hradit daň najednou, ale postupně – zřejmě tak, jak jí přicházely
další zálohové platby od nabyvatelů. Tyto platby už ovšem nutně byly určeny na krytí spotřební
daně v dalším zdaňovacím období. Současně celní úřad zjistil, že zůstatky na běžných účtech
žalobkyně jsou hluboko pod předpokládanou daňovou povinností a že nemovité věci
ve vlastnictví žalobkyně jsou zatíženy zástavními právy ve prospěch společnosti MIDESTA
s. r. o. a ve prospěch Finančního úřadu Brno III (viz výpisy z účtů a výpisy z katastru nemovitostí
založené ve správním spise). S přihlédnutím k finanční analýze žalobkyně obsažené ve spisu, jejíž
platnost byla stanovena do 30. 9. 2012 a která žalobkyni hodnotí jako finančně nestabilní, dospěl
celní úřad i žalovaný k relevantnímu závěru o rizikovosti žalobkyně. Jelikož se současně zásadně
zvyšovala dosud nestanovená spotřební daň, která v měsíci květnu převýšila poskytnuté zajištění
o více než 30.000.000 Kč, dospěly celní orgány s ohledem na předchozí porušování daňových
povinností, nízkou likviditu a zatížení nemovitých věcí k akceptovatelnému závěru, že existuje
obava, že dosud nestanovená daň bude v době její vymahatelnosti nedobytná nebo že bude v této
době vybrání daně spojeno se značnými obtížemi.
[23] Tvrdí-li žalobkyně v obecné rovině, že závěry krajského soudu nemají oporu ve spise
a jsou svévolné, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než jen také v obecné rovině konstatovat,
že takové vady neshledal. Krajský soud si jednotlivé poznatky o žalobkyni nevymyslel, nýbrž
čerpal je z jednotlivých dokumentů tvořících správní spis. Skutková zjištění a z nich vyvozené
závěry nejsou v rozporu. Závěr o existenci odůvodněné obavy nelze označit za svévolný, neboť
je založen na existenci vysoké dosud nestanovené daňové povinnosti a na uceleném a logickém
okruhu indicií svědčících o nedobré ekonomické situaci žalobkyně. I kdyby Nejvyšší správní soud
souhlasil s žalobkyní, že opakované nesplnění zákonné povinnosti zvýšit zajištění daně nebo
hrazení spotřební daně po lhůtě splatnosti jsou „drobná pochybení mizivého významu“ (jakkoli
s tím nesouhlasí), je třeba tato pochybení vnímat v kontextu dalších zjištění. Ve spojení s nimi
je závěr o splnění zákonných podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu plně odůvodněn.
[24] Konečně Nejvyšší správní soud neshledal, že by vydání zajišťovacího příkazu bylo
výsledkem přepjatého právního formalismu. Jak bylo již opakovaně řečeno, zákonné podmínky
pro jeho vydání byly naplněny, doloženy konkrétními skutečnostmi a přesvědčivě odůvodněny
celními orgány. Rovněž soud nepovažuje za důvodnou námitku porušení §5 odst. 3 daňového
řádu. Soudu není zřejmé, jakým jiným způsobem měly celní orgány postupovat, aby žalobkyni
méně zatížily a ještě dosáhly cíle správy daní. V žalobě uváděná možnost vyčkání celních orgánů
do okamžiku splatnosti spotřební daně nedává žádný rozumný smysl – mělo-li by vyčkání
na splatnost daně přednost před vydáním zajišťovacího příkazu s ohledem na §5 odst. 3
daňového řádu, byl by institut zajišťovacího příkazu v praxi zcela nepoužitelným. Stejně tak
nebylo vůbec možné vydat exekuční příkaz, jak žalobkyně navrhovala v žalobě, neboť pro takový
postup neměly celní orgány žádný exekuční titul.
V. Závěr a náklady řízení
[25] Žalobkyně se svými námitkami neuspěla; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozsudku z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému
pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu