ECLI:CZ:NSS:2009:1.AS.55.2009:152
sp. zn. 1 As 55/2009 - 152
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Česká pošta, s. p., se sídlem
Politických vězňů 909/4, 225 99 Praha 1, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem
Jandova 8, 190 00 Praha 9, proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem
Sokolovská 219 (adresa pro doručování: poštovní přihrádka 02, 225 02 Praha 025), proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 10. 2006, č. j. 26418/2006-603, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, č. j. 10 Ca 381/2006 - 108,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku ve výši 2856 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2006, č. j. 26418/2006-603, změnil předseda Rady Českého
telekomunikačního úřadu (dále též „Úřadu“) v souladu s ustanovením §90 odst. 1 písm. c) zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř.“), rozhodnutí Úřadu,
odboru regulace poštovních služeb, ze dne 31. 3. 2006, č. j. 7652/2006-608, ve věci uložení pokuty
za správní delikt podle ustanovení §37a odst. 2 písm. a) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o poštovních službách“).
Změna bodu I. výroku spočívala ve zpřesnění popisu skutku, v němž byl správní delikt spatřován.
Podle napadeného rozhodnutí žalovaného se žalobce dopustil deliktu tím, že v rozporu s ustanovením
§31 odst. 17 Základních kvalitativních požadavků, stanovených Úřadem podle §23 odst. 3 písm. a)
zákona o poštovních službách a podle čl. II bodu 3 zákona č. 95/2005 Sb., kterým se mění zákon
o poštovních službách a některé další zákony (dále též „základních kvalitativních požadavků“),
účinných od 1. 6. 2005, u 158 provozoven, v nichž proběhla od 6. 9. 2005 do 16. 12. 2005 kontrola
č. 18/05 provedená pracovníky odboru regulace poštovních služeb Úřadu, a do kterých není
bezbariérový přístup pro osoby na vozíku pro invalidy, nezřídil do data kontroly signální zařízení
pro přivolání obsluhy označené piktogramem pro osoby na vozíku pro invalidy. Žalovaný
výše citovaným rozhodnutím potvrdil prvostupňové rozhodnutí ohledně zvýšení paušální částky
nákladů řízení, neboť s ohledem na čas, který si správní řízení vyžádalo, považoval případ
za zvlášť složitý ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 520/2006 Sb.
Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze;
ten rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 10 Ca 381/2006 - 108, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění městský soud zdůraznil, že z napadeného rozhodnutí není
zřejmé, kterých provozoven se porušení povinností žalobce ve vztahu k uložené sankci týká,
tudíž je dané rozhodnutí nepřezkoumatelné, a odvolal se na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73). Ohledně paušální částky
nákladů řízení se městský soud ztotožnil s tvrzením žalobce, že podmínky pro její zvýšení
podle ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 520/2005 Sb. splněny nebyly, neboť správním orgánům
v řízení žádné obzvlášť vysoké náklady nevznikly.
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že je dán důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle názoru stěžovatele
městský soud nesprávně posoudil určitost bodu I. výroku napadeného rozhodnutí, když jej označil
jako nepřezkoumatelný. Stěžovatel je toho názoru, že absence detailnějšího vymezení sankcionovaného
jednání není v daném případě způsobilá zapříčinit nepřezkoumatelnost ani nezákonnost dotčeného
rozhodnutí. Předseda Rady Úřadu nadto v napadeném rozhodnutí poznamenal, že změny byly
provedeny tak, že totožnost skutku, o kterém bylo vedeno toto řízení a který byl výrokem rozhodnutí
sankcionován, zůstala zachována. Stěžovatel podotýká, že ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 s. ř.
je zřejmé, že předmět rozhodování byl v řízení před správními orgány totožný. Neexistuje proto důvod
domnívat se, že rozkladový správní orgán překročil zákonný rozsah přezkoumávání rozhodnutí
prvostupňového správního orgánu, neexistuje-li k tomu podklad v textu rozhodnutí, navíc v situaci,
kdy předseda Rady Úřadu výslovně zdůraznil, že k takovému kroku nepřistoupil.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu o nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí, neboť je toho názoru, že nebylo důvodné vztahovat právní hodnocení obsažené v usnesení
rozšířeného senátu citovaného v rozsudku městského soudu na daný případ, neboť napadené
rozhodnutí se zásadně odlišuje od výroku rozhodnutí posuzovaného v citované judikatuře. V souladu
se závěry vyslovenými v citovaném usnesení rozšířeného senátu by však z důvodu nedostatečné
specifikace sankcionovaného jednání do úvahu přicházela pouze nezákonnost rozhodnutí
podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Jelikož k nezákonnosti přihlíží soud pouze k námitce
účastníka řízení, a protože žalobce nezákonnost rozhodnutí z důvodu chybného vymezení
sankcionovaného jednání nenamítal, nebylo by možné ani pro nezákonnost napadené rozhodnutí
zrušit.
K otázce zvýšení paušální částky náhrady nákladů řízení stěžovatel uvádí, že se ztotožňuje
s výkladem městského soudu, že pojem „zvlášť složitý případ je nutné vykládat jako případ, kdy řízení
před správními orgány vyvolalo potřebu obzvlášť vysokých nákladů“. Domnívá se však,
že tato podmínka byla v řízení splněna, neboť z rozhodnutí, z celého spisu, jakož i z rozsahu otázek,
které byly řešeny, vyplynulo, že o zvlášť složitý případ šlo. Závěrem stěžovatel k názoru městského
soudu na vnitřní rozpornost ustanovení §31 odst. 16 a §31 odst. 17 a 18 základních kvalitativních
požadavků doplnil svoji kasační stížnost o stručné vysvětlení smyslu a rozdílu těchto ustanovení.
Předmětná ustanovení totiž řeší dvě zcela odlišné situace. Ustanovení §31 odst. 16 základních
kvalitativních požadavků dopadá na situaci, kdy v důsledku toho, že se osoba na vozíku pro invalidy
vinou bariér nedostane dovnitř provozovny, kde se běžným způsobem obsluhuje, je nutno ji obsloužit
jiným vhodným způsobem (např. před budovou). Naopak ustanovení §31 odst. 17 a 18 základních
kvalitativních požadavků řeší situaci, kdy osoba na vozíku stojící před provozovnou chce informovat
pracovníky žalobce o tom, že si přeje být obsloužena, tj. chce požádat o obsluhu podle §31 odst. 16.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s právními závěry městského soudu
jak ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí tak ohledně nesplnění podmínek pro zvýšení
paušální částky náhrady nákladů řízení. Dále uvedl, že vymezení deliktního jednání musí být zcela jasné,
bez nutnosti dedukcí či studia jiných správních rozhodnutí. Není-li s určitostí známo,
kterých provozoven se vytýkané jednání týká, není výrok rozhodnutí dostatečně určitý a rozhodnutí
pak nesplňuje vlastnosti podle ustanovení §73 odst. 2 s. ř., čili nemůže být závazné pro účastníky řízení,
ale ani pro správní orgány. Závěrem žalobce uvádí, že záruky spravedlivého trestání musí být
uplatňovány i v trestání správním, a proto je v souladu se zásadou právní jistoty, aby ten,
komu je ukládán trest, neměl žádnou pochybnost o tom, jakým jednáním naplnil skutkovou podstatu
deliktu. Proto žalobce navrhl, aby byla kasační stížnost žalovaného pro nedůvodnost zamítnuta.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnosti odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost
kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžejní námitkou kasační stížnosti je názor žalovaného, že výrok napadeného rozhodnutí byl
formulován natolik určitě, že nebyl důvod rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost.
Nejvyšší správní soud vycházel z právních závěrů učiněných v usnesení rozšířeného senátu
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, že v rámci veřejnoprávní odpovědnosti za protispolečenská
jednání rozeznává teorie zejména trestné činy, přestupky, jiné správní delikty; v další specifikaci
pak ještě správní disciplinární delikty a správní delikty pořádkové. Deliktním je jen takové porušení
povinností (konání či opomenutí), které konkrétní zákon takto označuje. Jiné správní delikty jsou
svou povahou nejblíže přestupkům. V obou případech se jedná o součást tzv. správního trestání,
o postih správním orgánem za určité nedovolené jednání (konání či opomenutí). Oba druhy deliktů
jsou projednávány ve správním řízení, pouze s tím rozdílem, že přestupky jsou soustředěné
v přestupkovém zákoně, ač míra jejich společenské nebezpečnosti i škála a citelnost ukládaných
opatření či sankcí je obvykle nižší než u jiných správních deliktů. Navíc mají vlastní a (z hlediska
spravedlivého procesu) přísnější procesní režim než jiné správní delikty, byť zásady trestání a řízení
o tom jsou obdobné. Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu musí
vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním
jiným. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech,
je totiž nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze ovšem zaručit
jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě
i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra
podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky
litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení
rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu.
Nejvyšší správní soud dále podotýká, že identifikace skutku neslouží pouze k vědomosti
pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Pouze výrok rozhodnutí
je totiž „schopen právní moci, tzn. představuje onu kvintesenci správního aktu, která je způsobilá zasáhnout práva
a povinnosti účastníků. Proto také jen z výroku rozhodnutí lze zjistit, zda tu není překážka věci již rozhodnuté;
jen výrok rozhodnutí (a nikoli jeho důvody) mohou být vynuceny správní exekucí, (…) ze všech těchto důvodů
je požadavek, aby - při ukládání sankce za správní delikt - byl ve výroku také popsán skutek, za který je sankce
ukládána, takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným“ (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 6 A 168/1995).
Dále je nutné posoudit důsledky opomenutí dostatečné specifikace skutku ve výroku
rozhodnutí o jiném správním deliktu, kterými může být nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nesrozumitelnost, nebo nezákonnost rozhodnutí. V souladu se shora citovaným usnesením
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 As 34/2006 - 73, by nepřezkoumatelným
pro nesrozumitelnost ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bylo jen rozhodnutí
neobsahující specifikaci skutku ani ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí, případně za přistoupení
jiných vad. Naopak pokud správní orgán neuvede do výroku rozhodnutí náležitosti, jimiž je skutek
dostatečně a nezaměnitelně identifikován, ale zahrne-li tyto náležitosti do odůvodnění rozhodnutí,
dojde k podstatnému porušení ustanovení o řízení ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
V tomto případě by k námitce účastníka řízení bylo možné zrušit rozhodnutí správního orgánu
bez jednání pouze v případě, že takovéto podstatné porušení ustanovení o řízení před správním
orgánem mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z ustanovení §68 odst. 1 s. ř. vyplývá, že rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění
a poučení účastníků. Výrok v sobě nese (na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení
orgánu, který rozhodl, náměty, odůvodnění, poučení o opravném prostředku atp.) autoritativní úpravu
práv a povinností. Ve výrokové části správního rozhodnutí je obsaženo vlastní řešení otázky,
jež je předmětem správního řízení, dále příslušná ustanovení právních předpisů, na jejichž základě bylo
správní rozhodnutí vydáno, a označení účastníků řízení. Obsah výrokové části pak musí být
formulován dostatečně určitě, zejména pokud jde o řešení otázky, která je předmětem správního řízení,
tzn. že z něj musí být zřejmá vůle správního orgánu, který ho vydává, tedy především právní účinky,
které má správní rozhodnutí vyvolat (srov. VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. Praha: Bova Polygon,
2006. s. 401-405).
V dané věci je stěžejní posouzení, zda bod I. výroku napadeného rozhodnutí byl formulován
dostatečně určitě, respektive, zda tvrzením předsedy Rady Úřadu: „Zároveň jsem formulačně upravil výrok
napadeného rozhodnutí (v tomto případě prvostupňového rozhodnutí) tak, aby přesněji odpovídal požadavkům ustanovení
§68 odst. 2 s. ř. Tyto změny byly přitom provedeny tak, že totožnost skutku, o kterém bylo vedeno toto řízení
a který byl výrokem rozhodnutí sankcionován, zůstala zachována a zásada dvouinstančnosti řízení zůstala nedotčena“
obsaženým v odůvodnění rozhodnutí, byl skutek jednoznačně a nezaměnitelně formulován.
Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že výrok napadeného rozhodnutí tak, jak je formulován,
určitý není. Nelze z něj totiž jasně vyčíst, kterých 158 provozoven se pokuta týká. Kontrola byla
provedena u více než 158 provozoven, proto bylo nutné ve výroku jasně uvést, kterých provozoven
se uložená pokuta týká. Zdejší soud uznává, že na žalovaném nelze rozumně požadovat, aby všech 158
provozoven pojal do textu výroku. Výčet všech pokutovaných provozoven pojatý do text výroku
by mohl zapříčinit jeho nepřehlednost. Nicméně žalovaný mohl postupovat stejně
jako v prvostupňovém rozhodnutí a všechny pokutované provozovny vyjmenovat v příloze,
a tuto přílohu učinit součástí rozhodnutí. Jelikož žalovaný rozhodnutím o rozkladu nahradil znění
celého bodu I. výroku prvostupňového rozhodnutí, který odkazoval na přílohu uvádějící pokutované
provozovny, přestala být tato příloha součástí rozhodnutí, neboť nový výrok již na přílohu
neodkazoval.
Přílohu je nutné považovat za součást výroku rozhodnutí, neboť jen výrok v sobě nese
autoritativní úpravu práv a povinností a obsahuje vlastní řešení dané otázky. Součástí odůvodnění
ani poučení příloha z povahy věci být nemůže, jelikož v odůvodnění jsou uvedeny důvody výroku,
podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu
právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníků (srov. §68
odst. 3 s. ř.), a v poučení je uvedeno, zda lze proti rozhodnutí podat odvolání, případně v jaké lhůtě
(srov. §68 odst. 5 s. ř.). Cílem přílohy bylo v tomto případě odlehčit výroku a přesunout výčet
pokutovaných provozoven z výroku do přílohy. Tím, že byl bod I. výroku prvostupňového rozhodnutí
celý nahrazen, přestala však být příloha součástí rozhodnutí druhostupňového, což způsobilo neurčitost
výroku napadeného rozhodnutí.
Po vyslovení neurčitosti výroku napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
dále posuzoval, do jaké míry ve smyslu citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, byl naplněn případ, kdy ač je výrok rozhodnutí neurčitý, skutek je dostatečně
určitě a nezaměnitelně formulován v odůvodnění. Aby byla tato podmínka splněna, musel by žalovaný
v odůvodnění vyjmenovat všech 158 provozoven, kterým byla pokuta uložena. V tomto případě
nemohou obstát v odůvodnění obsažené tvrzení žalovaného, že změny výroku byly provedeny tak,
že totožnost skutku, o kterém bylo řízení vedeno, zůstala zachována. Neobstojí ani odkazy na 158
provozoven vyjmenovaných v příloze prvostupňového rozhodnutí, neboť příloha obsahující výčet
pokutovaných provozoven přestala být nabytím právní moci rozhodnutí o rozkladu součástí
tohoto rozhodnutí. Byť žalovaný v napadeném rozhodnutí odkazoval na přílohu, nemohou
takové odkazy na neexistující dokument zvrátit závěry Nejvyššího správního soudu o nedostatečné
specifikaci skutku v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedená tvrzení Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro neurčitost, neboť ani jeho výrok ani odůvodnění neobsahují dostatečně
určitou a nezaměnitelnou identifikaci skutku.
Nejvyšší správní soud však dodává, že pro posuzovanou věc není podstatné polemizovat,
zda napadené rozhodnutí je stiženo vadou nepřezkoumatelnosti či nezákonnosti, neboť v obou
případech by muselo být rozhodnutí žalovaného zrušeno. Jak již bylo shora řečeno, v daném případě
k nezákonnosti přihlíží soud jen k námitce účastníka řízení. Žalobce však tuto nezákonnost v žalobě
namítal. Ačkoli v prvním žalobním bodu tvrdil, že bod I. výroku je nepřezkoumatelný pro neurčitost,
z podání pak dále vyplynulo, že žalobce brojí proti nedostatečné specifikaci 158 pokutovaných
provozoven. Případné chybné pojmenování popsaného problému žalobcem nemůže jít k jeho tíži,
neboť právní posouzení žalobních námitek je úkolem soudu. Rozhodné v tomto případě je, že žalobce
nedostatečnou určitost výroku ve svém podání namítl.
Námitku stěžovatele, že není důvodné vztahovat závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, na daný případ, neboť napadené rozhodnutí se od případu posuzovaného
rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu značně odlišuje, z důvodů shora uvedených neshledal
kasační soud důvodnou. Je totiž nezbytné, aby výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu byl
formulován určitě a nezaměnitelně. Byla-li žalobci uložena pokuta za porušení povinností vyplývajících
z §31 odst. 17 základních kvalitativních požadavků (tj. nejde-li o případ podle odstavce 18, podnik je povinen
zajistit, aby osoba na vozíku pro invalidy mohla požádat o obsluhu podle odstavce 16 pomocí signálního zařízení
označeného piktogramem pro osoby na vozíku pro invalidy), bylo nezbytné ve výroku rozhodnutí zároveň uvést,
které provozovny se deliktního jednání dopustily, aby byla splněna podmínka dostatečné určitosti
výroku. Není proto důvodné poukazovat na skutečnost, že ve věci posuzované rozšířeným senátem
bylo ve výroku uvedeno pouze komu je pokuta ukládána, v jaké výši, kdy a na jaké číslo účtu je splatná
a podle jakého předpisu bylo rozhodnutí vydáno, neboť nesplněním byť pouze jedné z podmínek
dostatečné specifikace deliktu (uvedení místa, času a způsobu spáchání deliktu, případně i uvedení
jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby delikt nemohl být zaměněn s jiným) způsobí neurčitost
celého výroku.
Ke druhé stížní námitce týkající se bodu II. výroku, že se v daném případě jednalo
o zvlášť složitý případ, a proto měl žalovaný právo na zvýšení paušální částky náhrady nákladů řízení,
Nejvyšší správní soud přisvědčil názoru městského soudu. Podle ustanovení §79 odst. 5 s. ř. uloží
správní orgán povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou účastníkovi, který řízení vyvolal
porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákladů řízení
a výši paušální částky nákladů řízení ve zvlášť složitých případech nebo byl-li přibrán znalec.
V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit.
Prováděcím právním předpisem je v daném případě vyhláška č. 520/2005 Sb., o rozsahu
hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky
nákladů řízení, jejíž §6 stanoví, že paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal
porušením své právní povinnosti, činí 1000 Kč (odstavec 1). Paušální částka podle odstavce 1
se ve zvláště složitých případech, nebo pokud byl přibrán znalec z jiného oboru než psychiatrie, zvyšuje
o 1500 Kč. Pokud byl přibrán znalec z oboru psychiatrie, zvyšuje se paušální částka podle odstavce
1 o 2500 Kč. Pokud bylo přibráno více znalců, částky za znalce se sčítají. Paušální částka nákladů řízení
po zvýšení podle tohoto odstavce může činit nejvýše 6000 Kč (odstavec 2).
Za zvlášť složitý případ lze obecně považovat „takový případ, kdy dokazování je komplikované
zejména z pohledu nutnosti opatřit více podkladů pro rozhodnutí. Rozhodujícím kritériem zde je rozsáhlost dokazování,
nikoliv schopnost správního úřadu provést dokazování v základní lhůtě. Za zvlášť složité věci nelze nikdy dopředu
označit v obecné rovině celou skupinu správních řízení, jako například řízení o stavebním povolení, nýbrž je nutno
při výkladu tohoto pojmu a jeho aplikaci vycházet z přísně individuálního posouzení každého konkrétního případu“
(srov. ONDRUŠ, R. Správní řád 71/1967 Sb. – komentář k §49. Článek publikovaný dne 1. 3. 2005,
Linde).
Nejvyšší správní soud podotýká, že pojem „zvlášť složitý případ“ je třeba chápat v odlišných
souvislostech, jde-li o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí ve zvlášť složitých případech
podle ustanovení §71 odst. 3 písm. a) s. ř. (tj. pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán
povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů,
jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést
nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ)
a jde-li o zvýšení paušální částky náhrady nákladů řízení ve zvlášť složitých případech
podle §79 odst. 5 s. ř. Je nesporné, že při výkladu tohoto neurčitého pojmu musí správní orgán
vycházet ze všech okolností rozhodných pro řešený případ a z úrovně náročnosti konkrétního případu.
Proto posouzení, zda se v dané věci o zvlášť složitý případ jedná či nikoliv, je vždy výsledkem
správního uvážení orgánu, který ve věci rozhoduje. V případě prodloužení lhůty pro vydání správního
rozhodnutí v důsledku zvlášť složitého případu může být důvodem prodloužení např. nutnost
provedení značného počtu důkazů, rozsáhlé podkladové materiály pro vydání rozhodnutí či náročnost
posuzovaného problému. Tehdy je zřejmé, že zákonodárce dává správnímu orgánu možnost,
prodloužit lhůtu pro vydání rozhodnutí o 30 dnů tak, aby mohly být provedeny veškeré potřebné
důkazy a aby měl správní orgán dostatek času všechny podklady či materiály řádně prostudovat, zvážit
a následně rozhodnout. V případě náhrady nákladů řízení je však situace mírně odlišná. Zdejší soud
se ztotožňuje s názorem městského soudu, že cílem ustanovení §79 odst. 5 s. ř. není postihovat
účastníka řízení za porušení jeho právní povinnosti, ale nahradit správnímu orgánu část nákladů řízení
za situace, kdy správní řízení vyvolá potřebu obzvlášť vysokých nákladů řízení v důsledku opatřování
rozsáhlých podkladů pro vydání rozhodnutí, vyslýchání a zajišťování svědků, obesílání značného počtu
účastníků řízení apod.
Poněvadž v posuzovaném případě byla stěžejním podkladem pro vydání rozhodnutí zpráva
o provedené kontrole a skutkové otázky v ní uvedené zůstaly nesporné, dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že podmínky pro zvýšení paušální částky náhrady nákladů řízení podle ustanovení §6 odst. 2
vyhlášky č. 520/2005 Sb. splněny nebyly. Námitku stěžovatele, že náklady správního řízení jistě
přesáhly paušální částku 1500 Kč a tudíž byl důvod pro zvýšení paušální částky, shledal zdejší soud
nepřiléhavou, neboť účelem zvýšení paušální náhrady je částečně přispět k úhradě obzvlášť vysokých
nákladů řízení způsobených prováděním dalších finančně náročných důkazů, obstarávání znaleckých
posudků atp.
Stěžovatel tedy se svými námitkami neuspěl; Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce má pak proti neúspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační
stížnosti důvodně vynaložil.
Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem,
a to 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu – vyjádření ke kasační stížnosti)
a dále 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d)
a §13 odst. 1, 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
celkem tedy 2400 Kč. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení
o částku 456 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.).
Celková výše náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti tedy činí 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu