ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.61.2016:23
sp. zn. 1 As 61/2016 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. H.,
proti žalovanému: Krajský soud v Brně, se sídlem Rooseveltova 16, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2015, čj. 31 A 98/2015 – 14, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2016, čj. 29 A 22/2016 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou ze dne 15. 2. 2016 domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“) ze dne 26. 11. 2015, čj. 31 A 98/2015 – 14. Krajský soud usnesením
ze dne 19. 2. 2016, čj. 29 A 22/2016 – 26, žalobu odmítl, neboť směřovala proti rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví. Uvedl, že jedinými přípustnými opravnými prostředky
proti takovému rozhodnutí jsou kasační stížnost a v určitých případech také návrh na obnovu
řízení.
[2] Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) dne 16. 3. 2016 kasační
stížnost z důvodu, že výroky a odůvodnění usnesení „tajného soudu“ jsou subjektivní, zmatečné,
v rozporu s dobrými mravy, Ústavou ČR a zákony ČR. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud
usnesení krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení a rozhodnutí. Dne 30. 3. 2016
zaslal stěžovatel soudu návrh na osvobození od soudního poplatku a přidělení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti. Zároveň podal námitku podjatosti a podnět ke kárnému řízení
se soudcem JUDr. Josefem Baxou.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[3] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojitosti s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
a to z dále uvedených důvodů.
[4] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, které směřuje proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedené
u zdejšího soudu pod sp. zn. 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014,
2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších řízení). Stěžovatel v těchto
věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním
soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná
usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví
pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá
dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, čj. 2 As 162/2014 – 42, „z procesního postupu
stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních
rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší
správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, čj. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze
dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých
rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[5] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností opět proti usnesení, kterým krajský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí, konkrétně proti usnesení o odmítnutí
žaloby téhož krajského soudu. Stěžovatel neuvedl žádné relevantní námitky, které by byly
způsobilé zpochybnit rozhodný závěr krajského soudu, že žaloba podaná v dané věci
je nepřípustná. Kasační námitky uplatněné stěžovatelem prima facie nemohou být důvodné
a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[6] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní
právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku
nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení konceptu zneužití práva
obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS (viz také v daném usnesení citovanou judikaturu).
[7] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o jeho žádosti o osvobození od soudních
poplatků ani o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Ani případné osvobození
od soudního poplatku či ustanovení zástupce by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu, že kasační
stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný a zcela
neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. usnesení NSS ze dne
11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[9] Námitku podjatosti směřující proti soudci JUDr. Josefu Baxovi nebylo třeba řešit, neboť
podle rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu se tento soudce na rozhodování věci nepodílel.
[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu