ECLI:CZ:NSS:2022:1.AS.96.2021:43
sp. zn. 1 As 96/2021 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: F. S., zastoupen Mgr. Pavlou
Kosovou, advokátkou se sídlem Husova 946, Moravské Budějovice, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Česká televize, se sídlem Na hřebenech II 1132/4, Praha 4, o žalobě
proti rozhodnutí ředitele osoby zúčastněné na řízení ze dne 4. 10. 2019, č. j. LP2094/2019,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021,
č. j. 9 A 160/2019 - 42,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 9 A 160/2019 - 42,
se r uší .
II. Rozhodnutí ředitele osoby zúčastněné na řízení ze dne 4. 10. 2019, č. j. LP2094/2019,
se ruší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o žalobě ani kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 20.342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Pavly Kosové, advokátky.
V. Osobě zúčastněné na řízení se náhrada nákladů řízení n e př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozhodnutí městského soudu
[1] Žalobce se v žádosti ze dne 25. 7. 2019 domáhal po osobě zúčastněné na řízení
poskytnutí následujících informací:
1) Informace, kdy byly v programu ČT vysílány audiovizuální záznamy inscenací divadelních
her Akt, Vyšetřování ztráty třídní knihy, Hospoda Na mýtince, Němý Bobeš, Dlouhý,
Široký a Krátkozraký, Vražda v salonním coupé, Cimrman v říši hudby, Blaník, Posel
z Liptákova, Lijavec, Švestka, Záskok, Afrika, Dobytí severního pólu, České nebe, Proso,
Ze hry do hry, Stand In a Psaní do nebe, a to v časovém rozmezí od 1. 1. 2016
do současnosti (pozn. soudu: do doby podání žádosti).
2) Veškeré kopie smluv uzavřených mezi ČT a Originálním videojournálem s.r.o., na základě
kterých ČT záznamy divadelních inscenací dle bodu 1) žádosti vysílala.
3) Veškeré kopie smluv uzavřených mezi ČT a Biograf Jan Svěrák s.r.o., na základě kterých
ČT záznamy divadelních inscenací dle bodu 1) žádosti vysílala.
4) Veškeré kopie smluv uzavřených mezi ČT a Divadelní agentura ECHO spol. s.r.o.,
na základě kterých ČT záznamy divadelních inscenací dle bodu 1) žádosti vysílala.
5) Seznam veškerých plateb honorářů a autorských odměn vyplacených nositelům
autorských práv a nositelům práv s autorskými právy souvisejícími (výkonným umělcům,
výrobcům záznamů aj.) za všechny odvysílané záznamy divadelních inscenací dle bodu 1)
žádosti.
[2] Osoba zúčastněná na řízení žádost žalobce dle §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, odmítla. Shledala, že žalobce jejím podáním vykonává
právo na informace v rozporu se smyslem a účelem informačního zákona, tedy jej zneužívá.
Poukázala na to, že jí žalobce před podáním žádosti zaslal předžalobní výzvu ve věci práv
na vysílání her Divadla Járy Cimrmana, v níž žádal o zaslání smluvních dokumentů, na jejichž
základě osoba zúčastněná na řízení odvysílala záznamy divadelních her; z důvodu závazku
mlčenlivosti nebyly žalobci požadované dokumenty poskytnuty. Dále uvedla, že poskytnutí
požadovaných informací na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím
by s ohledem na okolnosti případu mohlo poškodit její zájmy v případném soudním sporu.
[3] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž namítal, že žádost podal proto,
že má oprávněné pochybnosti o hospodaření ČT, a tedy žádost splňuje smysl práva na informace,
jímž je kontrola činnosti veřejné správy. K tomu poukázal na neschválení výročních zpráv
o hospodaření a výjimku z povinnosti zveřejňovat smlouvy v registru smluv.
[4] O odvolání rozhodl ředitel osoby zúčastněné na řízení tak, že jej zamítl a potvrdil
prvostupňové rozhodnutí. Ve svém rozhodnutí připomněl, že zákon o svobodném přístupu
k informacím není jediným nástrojem kontroly hospodaření orgánů veřejné správy a veřejných
institucí. Jde-li o osobu zúčastněnou na řízení, je kontrola hospodaření s veřejnými prostředky
zajišťována. Konkrétně se v §4 odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi, stanoví,
že orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize, je Rada České
televize, a k ní blíže odkázal na §8 odst. 1 c) a §8a odst. 1 zákona o České televizi. Odmítnutím
žádosti tedy není bez dalšího zmařena možnost účinné kontroly hospodaření s veřejnými
prostředky a není nezákonně zasaženo do práva osob podílet se na takové kontrole. Byl zachován
smysl práva na informace.
[5] Dále uvedl, že žalobce nevykonával právo na informace v souladu s jeho účelem,
ale ve svém osobním zájmu. Cílem žádosti totiž bylo získat přístup k informacím souvisejícím
s podstatou předpokládaného soudního sporu. Poskytnutí požadovaných informací by bylo
způsobilé poškodit oprávněné zájmy osoby zúčastněné na řízení. Závěrem poukázal na vůli
(osoby zúčastněné na řízení) nezávislé okolnosti neschválení výročních zpráv o hospodaření
a účel výjimky uveřejňování smluv v registru smluv.
[6] Proti rozhodnutí o odvolání podal žalobce žalobu. V ní poukázal na komentáře poslanců
k výročním zprávám, ve kterých vyjádřili své výhrady k transparentnosti těchto zpráv. Zájem
na poskytnutí požadovaných informací nesouvisí s osobní zvídavostí, ale jde o zájem
celospolečenský (veřejný). Informace o tom, jak se s odkazem „génia Járy Cimrmana“
(neformální národní kulturní památkou) zachází a zda není při šíření televizním vysíláním
snižována hodnota díla, mají zásadní význam a užitek jak pro tvůrce díla a jejich rodiny,
tak pro ostatní občany České republiky, včetně koncesionářů České televize. Zdůraznil, že jiným
způsobem než prostřednictvím informačního zákona není možné požadované informace získat.
[7] Dále konstatoval, že žádná žaloba s obdobným požadavkem, avšak v jiném právním
režimu, nikdy nebyla podána. Dodal, že neposkytnutí požadovaných informací ani dle autorského
zákona s odůvodněním, že je vše v pořádku, neboť osoba zúčastněná na řízení předmětné dílo
užívá na základě řádně uzavřených smluv, které nechce zveřejnit, by se dalo nazvat argumentací
kruhem. Jediným důvodem pro odmítnutí žádosti by v projednávaném případě mohla být
nadbytečnost, pokud by byly požadované informace již zveřejněny. To se však nestalo, proto
nelze argumentovat ani tím, že o požadované informace bylo již jednou marně žádáno.
[8] Osoba zúčastněná na řízení k žalobě zdůraznila, že žalobce neuplatňoval právo na přístup
k informacím v souladu s jeho účelem (kontrola výkonu veřejné správy), ale v souvislosti
se získáním informací pro podání žaloby proti osobě zúčastněné na řízení.
[9] V replice žalobce poukazuje na skutečnost, že výčet zákonných důvodů pro odmítnutí
poskytnutí požadované informace je taxativní. Důvodem nemůže být to, že by ve svém vlastním
soukromém zájmu poskytnuté informace využil při nějakém soudním sporu. Nutno si uvědomit,
že pokud by podával žalobu, má povinnost tvrzení i povinnosti důkazní, přičemž se musí
k informacím relevantním pro soudní při nějak dostat. Účel zákona o svobodném přístupu
k informacím spíše než s kontrolou souvisí s efektivním a hospodárným využíváním veřejných
prostředků. Pokud povinný subjekt vytvoří nějaký dokument či jinou informaci za veřejné peníze,
měla by být informace o tom v zásadě veřejná. Osoba zúčastněná na řízení v projednávané věci
odepírá žalobci přístup k informaci bez zákonného důvodu – neexistuje pro něj žádná relevantní
výjimka z práva na informace.
[10] Městský soud žalobu zamítl. Úvodem podotkl, že jako se žalovaným jednal s Úřadem
pro ochranu osobních údajů, na který po vydání žalobou napadeného rozhodnutí přešla
pravomoc odvolacího orgánu v projednávané věci dle §20 odst. 5 zákona o svobodném přístupu
k informacím.
[11] K věci samé uvedl, že svobodný přístup k informacím kromě zákonem výslovně
stanovených případů může být omezen i z důvodů jeho zneužívání. Zneužití práva, které
odporuje účelu poskytování informací, lze dovodit z okolností věci a zejména motivů, které
žadatele vedly k podání žádosti o informace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 6. 2019, č. j. 10 A 66/2016 - 83). Ze skutečnosti, že se žalobce pokoušel nejprve získat
požadované informace předžalobní výzvou s odvoláním na autorský zákon a teprve když neuspěl,
zvolil postup dle informačního zákona, lze usuzovat, že žalobcův zájem na získání požadovaných
informací je soukromého charakteru a že je žalobce hodlá využít pro své soukromoprávní účely.
Účelem podání žádosti bylo získání informací pro jejich další soukromoprávní využití, nikoli
jejich získání za účelem naplnění smyslu práva na informace (kontrola výkonu veřejné moci).
Žalobce tedy žádostí sledoval jiný užitek (nebo účel?), než který sleduje informační zákon, jenž
právo na informace zakotvuje.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
V ní zejména akcentuje skutečnost, že důvod pro odmítnutí žádosti o informace musí být
stanoven zákonem, nikoliv konstruován soudem.
[13] Ačkoliv městský soud poukazuje na nutnost restriktivního výkladu u výjimek z práva,
sám se k němu nepřiklání. V rámci tohoto přístupu by soud musel zdůvodnit, které z práv
v kolizi (právo na informace a proti němu stojící jiné právo) má „přednost“. Sám ani nestanovil,
s jakým právem právo na informace kolidovalo.
[14] Konstrukce zneužití práva vytvořená soudem fakticky vede k situaci, v níž stačí tvrdit,
že informace mohou být využité v soukromém zájmu, a proto je pro zneužití neposkytnout.
[15] Stěžovatel je jedním z nositelů práv k autorským dílům, k nimž informace žádá. Má proto
legitimní zájem na poskytnutí informací, který i souvisí s kontrolou zákonnosti při plnění
povinností osobou zúčastněnou na řízení (zda neporušila zákon o registru smluv). I stát musí mít
zájem na odhalování soukromoprávních deliktů a na nápravě narušených vztahů. Nelze
poskytovat „vyšší právní ochranu“ případnému neoprávněnému užívání autorských děl
než výkonu práva oprávněného nositele autorských práv.
[16] Zákaz zneužití práva musí být chápan jako výjimka z pravidla. Neslouží k paušálnímu
omezení práva na informace určité osobě pro futuro.
[17] Smyslem práva na informace nemusí být pouze a jenom kontrola činnosti veřejné správy
(srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb.
NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 6 As 68/2014 - 21).
[18] Z citovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu se podává, že soud za zneužití práva
považuje situaci, ve které někdo vykonává své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho
jiného; v souzené věci se tak však neděje. Pokud si chce stěžovatel vyhodnotit, zda osoba
zúčastněná na řízení nepostupuje v souladu se zákonem, a případně takové informace využít
k vynucení nápravy této situace, nelze mluvit o tom, že by šlo o neodůvodněnou újmu povinného
subjektu. Jediný, kdo může pociťovat újmu na svých právech, je naopak stěžovatel.
Neposkytnutím informací stěžovateli totiž dochází k jeho neodůvodněné újmě, neboť
mu je bráněno ve zjištění skutkového stavu, který může být protiprávní, a tím i v potenciální
nápravě. Dochází tím naopak ke konzervaci tohoto protiprávního stavu.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že argumentace městského soudu
je logická a udržitelná. Nelze souhlasit se stěžovatelem v otázce toliko zákonem stanovených
důvodů pro odmítnutí poskytnutí informací. Účelem práva na informace je kontrola činnosti
veřejné správy, kontrola vynakládání veřejných prostředků, hospodaření s veřejným majetkem.
Ze stěžovatelova postupu však městský soud dovodil zřejmý zájem ryze soukromoprávní, který
je vydáván za zájem veřejný, což soud uvedl jako základní důvod pro vydání napadeného
rozsudku. Za této situace se jeví přiléhavá aplikace závěrů rozsudku č. j. 1 Afs 107/2004 - 48
o neposkytnutí ochrany výkonu subjektivního práva k neodůvodněné újmě někoho jiného
nebo společnosti.
[20] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasí se závěry
napadeného rozsudku, který shledává přezkoumatelným.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[21] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) přípustná, a stěžovatel je v řízení řádně zastoupen advokátkou.
[22] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[23] Kasační stížnost je důvodná.
[24] Sporná je v posuzované věci otázka, zda byly naplněny podmínky pro odmítnutí
poskytnutí požadovaných informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím,
a to z důvodu zneužití práva ze strany žadatele o informace (stěžovatele).
[25] Dle čl. 17 odst. 1 Listiny „[s]voboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.“ Dle čl. 17
odst. 5 Listiny „[s]tátní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat
informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.“
[26] Právo na informace (svobodný přístup k nim) je „sestrou“ svobody projevu. Smyslem
čl. 17 odst. 5 Listiny je primárně textuálně konkretizovat a utvořit v zrcadlovém obraze
skutečnost již plynoucí z obecněji formulovaných ostatních odstavců čl. 17 Listiny, tedy stanovit
povinnost státu poskytovat informace (a to i aktivně); je-li zakotveno právo na informace,
tedy veřejné subjektivní právo, míní se tím automaticky odpovídající povinnost veřejné moci
umožnit výkon tohoto práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2010,
sp. zn. I. ÚS 1885/09).
[27] Právo na informace představuje jednu z právních záruk zákonnosti ve veřejné správě.
Dává občanům možnost kontrolovat fungování veřejné moci, což představuje jeden
ze základních atributů demokratického státu. Zároveň je i prostředkem ochrany ústavnosti,
neboť slouží k naplňování ústavního příkazu čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého má státní moc
sloužit všem občanům a může být uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které
stanoví zákon. Jinými slovy, právo na svobodný přístup k informacím je jedním z prostředků,
kterým je možné kontrolovat, zda platí ústavní východisko, že stát je tu pro občany, nikoliv
občané pro stát (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2012,
č. j. 2 Ans 13/2012 - 14).
[28] V době, která se často nazývá informačním věkem, je naplnění ústavního práva
na informace, které mají k dispozici státní orgány, orgány územní samosprávy a další právní
subjekty, které na základě zákona rozhodují o právech a povinnostech fyzických a právnických
osob nebo které hospodaří s veřejnými prostředky, klíčovým prvkem vztahu mezi státem
a občanem (blíže srov. důvodovou zprávu k senátnímu návrhu zákona o svobodném přístupu
k informacím, tisk č. 16, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, III. volební období 1998–2002,
Obecná část, str. 20, digitální repozitář, www.psp.cz). Informační zákona vychází z pravidla,
že informace se (až na výjimky) poskytují.
[29] Projevem výše uvedeného „nastavení“ (výchozího pravidla chování) je i skutečnost,
že omezení či podmiňování poskytování informací (ony výjimky) podléhají restriktivnímu
výkladu a musí být řádně odůvodněné (důkazní břemeno leží na povinných subjektech).
[30] V projednávané věci povinný subjekt (osoba zúčastněná na řízení) k žádosti o poskytnutí
informací konstatoval, že účel poskytnutí informací v konkrétním případě není kontrola činnosti
veřejné správy (hospodaření a zákonnosti), ale získání informací v soukromém zájmu
(pro civilněprávní spor s povinným subjektem). Motiv stěžovatele vyhodnotil jako zneužívající
a informaci právě pro zneužití práva odmítl poskytnout.
[31] Dle rozsudku rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, citovaného oběma účastníky
řízení, zneužití práva „je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného
nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování
toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň
nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva
je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp,
V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184 - 185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím,
proto soud neposkytne ochranu.“ Před tímto chováním chrání právní systém obecně, zneužití práva
totiž nikdy nemůže vést k dosažení „výsledku“, který zákon pro určité, nikoliv zdánlivé, chování
subjektu předpokládá.
[32] Judikatura potvrdila, že jde o jeden z důvodů pro odmítnutí poskytnutí požadovaných
informací (zákonnou výjimku z práva na informace), byť v zákoně výslovně uvedený nebyl (srov.
např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb.
NSS, rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, č. 3155/2015 Sb.
NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015,
č. j. 8 As 12/2015 - 46, č. 3310/2015 Sb. NSS). K tomuto závěru Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, konstatoval, že „judikatura Nejvyššího
správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou
z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole
a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout,
že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně
paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít
dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání
tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace
nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených“.
[33] Samotné právo na informace stojí na principu, že je zásadně nutné poskytnout veškeré
požadované informace, ledaže tomu brání opravdu závažné důvody převažující nad tímto
právem. Zákon o svobodném přístupu k informacím vyjímá z informační povinnosti
ty informace, u nichž převažuje zájem na neposkytování, zejména proto, že jsou chráněny jinými
základními právy (typicky právo na soukromí). I tam, kde se zákonná výluka neuplatní, je nutno
poměřovat za pomoci testu proporcionality střet práv ukládajících či bránících v poskytnutí
informací.
[34] Zákaz zneužití práva je ovšem prostředkem ultima ratio, a má být proto použit ve zcela
výjimečných situacích. Může se jednat např. o tzv. šikanózní jednání, jímž by měl žadatel
v úmyslu poškodit dotčenou osobu, či o kverulační jednání s cílem paralyzovat úřední činnost
povinného subjektu. Vždy však půjde při úvaze o odmítnutí poskytnout informace o uplatňování
nanejvýš restriktivního přístupu a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy
vlastními právnímu řádu, zejména principem právní jistoty, s nímž se – zcela logicky – nejvíce
střetává (srov. usnesení č. j. 1 As 70/2008 - 74). Rozšířený senát v rozsudku
č. j. 8 As 55/2012 - 62, navíc v souvislosti se zákazem zneužití naznačuje, že k odmítnutí
poskytnout informace pro zneužívající povahu žádosti dochází až po vyhodnocení její
důvodnosti.
[35] Nejedná-li se proto o na první pohled patrné či excesivní zneužití práva (zjevná šikana,
vedení sporů pro spory, mstění se „veřejné moci“, snaha o ochromení činnosti povinného
subjektu apod.), předchází odmítnutí poskytnutí informace pro zneužití práva řada myšlenkových
operací souvisejících s poměřováním hodnot (jsou-li zde) stojícím proti právu na poskytnutí
konkrétní informace. Naopak je s výše popsanými principy v rozporu a hraničící se svévolí
při výkonu veřejné moci paušální odmítnutí poskytnutí informace, které navíc fakticky dopadá
i na budoucí žádosti (srov. bod [31] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014,
č. j. 6 As 68/2014 - 21), jak tomu bylo v projednávané věci (viz dále). Důvodem pro toto jednání,
a obecně i pro nepaušalizující odmítnutí žádosti o informace ze strany povinné osoby, zjevně
nemůže být toliko pohnutka, motiv či zájem na straně tazatele (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 6. 2012, č. j. 9 As 101/2011 - 108). Obecně je při poskytování
informací pro povinný subjekt stěžejní otázka „jaké informace“ chce tazatel poskytnout, nikoliv
„kdo je oním tazatelem“. Informace, které povinný subjekt poskytuje, jsou totiž zpravidla
i zveřejnitelné všem.
[36] V projednávané věci povinný subjekt přistoupil k vyhodnocení celé žádosti stěžovatele
jako zneužití práva právě pro jeho motiv (možnost vést soukromoprávní spor s osobou
zúčastněnou na řízení po vyjevení požadovaných informací), čemuž městský soud nesprávně
přisvědčil. Závěr povinného subjektu pomíjí výše uvedené principy a pravidla stanovená
pro poskytování informací. Ačkoliv soud chápe obavu osoby zúčastněné na řízení z možného
vedení sporu, nejedná se, bez dalšího, o důvod pro paušální odmítnutí všech požadovaných
informací. Jak již bylo stanoveno výše, zákon zapovídá odmítnutí žádosti en bloc bez předchozího
posouzení všech významných okolností každé jedné požadované informace (včetně jejího typu).
[37] Stěžovatel ve své žádosti požaduje různé typy informací, s jejichž případným poskytnutím
se může pojit ochrana odlišných práv a zájmů třetích osob (ochrana autorských práv, osobních
údajů, obchodního tajemství apod.). Na to mohou mít i nemalý vliv okolnosti konkrétní věci
(ochrana se týká vztahu jednotlivce se státem nebo s veřejnoprávními korporacemi, jde o výjimku
z jinak obecného pravidla o zveřejňování informací v různých registrech, ve vztahu se vyskytují
bezpečnostní zájmy apod.) Povinné subjekty musí požadované informace posoudit (vyvážit)
právě s přihlédnutím k protichůdným právem ztělesněným hodnotám, jež mohou bránit
poskytnutí informací. Při svých úvahách jsou však vázány východiskem zákona o svobodném
přístupu k informacím – informace zásadně poskytnout. V tomto smyslu nelze ani přehlédnout
vliv rozsahu poskytnutí požadovaných informací na potenciální zásah (případně i újmu) do práv
ostatních (včetně osoby zúčastněné na řízení), relevantní i pro možnost zvažovat zneužití práva.
To vše je zpravidla (srov. odst. [35] shora) zapotřebí posoudit před vyslovením závěru o zneužití
práva, má-li zde vůbec místo. Otázka zneužití práva proto musí nutně (až na zcela výjimečné
situace uváděné v bodě 35, kdy je na první pohled zneužití práva zřejmé) mířit již na konkrétní
jednotlivé informace, které by se příčily smyslu a účelu práva na informace, u nichž právo
na informace převážilo nad právem (hodnotou) bránící jejich poskytnutí. Zároveň by rozhodnutí
správních orgánů (povinných osob) neměla postrádat úvahy o tom, proč namísto alespoň části,
nebyly poskytnuty žádné požadované informace.
[38] Povinný subjekt v souzené věci nerozlišujícím způsobem odmítl žádost bez jakékoliv
úvahy o tom, zda poskytnutí, byť i části, informací, povede k porušení smyslu a účelu zákona,
případně jeho obcházení, resp. zda i část poskytnutí informací má potenciál způsobit tvrzenou
újmu (vyvolat soukromoprávní spor). Zejména však zcela rezignoval na posouzení, zda některé
informace (autorská díla, informace o příjmech fyzických a právnických osob) nejsou chráněny
jinými právy (zejména ochrana osobních údajů, obchodní tajemství), které právo na informace
na pomyslné misce vah převáží (proto je nepůjde poskytnout a ani dojít k použití zákazu zneužití
práva).
[39] I závěr povinného subjektu a městského soudu o možnosti odmítnutí poskytnutí
informací toliko s ohledem na jejich využití v budoucím (soukromoprávním) sporu, naráží
na smysl a účel zákona o svobodném poskytování informací. Jedním z aspektů práva
na informace je vnější kontrola moci veřejné. Zřejmě nedosažitelným ideálem v demokratickém
právním státě je stav, ve kterém moc soudní postrádá návrhy na zahájení řízení tohoto typu – stát
dělá vše pro občana a občan vše pro stát (nevznikají mezi nimi spory). Kontrola moci veřejné
proto zákonitě může vést i k situacím, že její výkon (byť i přenesený či zprostředkovaný skrze
veřejné finance) bude v některých případech nesprávný či nezákonný (a to v rovině civilní,
správní či dokonce i trestní). Nelze proto vyloučit z toho vyplývající soudní spory. Paušální
neposkytování informací právě s ohledem na hrozící soudní spor, proto bez dalšího nemůže být
důvodem pro odmítnutí informace s odkazem na zákaz zneužití práva. Lze si ovšem představit
situace, ve kterých o zneužití práva půjde. Účel a smysl práva na informace však bude v takových
žádostech vymizelý (např. poskytnutí již zjevně držených informací, obcházení negativních
rozhodnutí o nahlížení do spisu či jiné informace skrze podávání žádostí o informace apod.).
V opačném případě by bylo možno odmítat žádosti o poskytnutí informace právě toliko
s ohledem na hrozící odhalení protiprávnosti. V situaci, v níž povinný subjekt nevykonává svou
činnost zákonně, by to vedlo k absurdnímu závěru, že povinný subjekt informace poskytne,
nezjistí-li, že hrozí odhalení jeho pochybení, tudíž soudní spor či jiné obdobné řízení; a naopak,
informaci by povinný subjekt odmítal poskytnout, pokud by se nezákonností dopouštěl
a poskytnutí informace by mohlo vést k (soudnímu) sporu.
[40] U odůvodnění závěru o zneužití práva je nutno klást nemalý důraz na hodnocení všech
okolností dané věci a povahy požadované informace. Zneužití práva je až poslední možností,
pro kterou povinný subjekt může informací odmítnout, ledaže jde o výjimečnou situaci
a o na první pohled zcela zjevné zneužití práva (viz shora bod 35).
[41] Požaduje-li proto stěžovatel, potomek zůstavitele - spoluautora neformální národní
kulturní památky, mezi jinými informaci o tom, kolikrát se inscenace díla jeho otce objevila
ve vysílání osoby zúčastněné na řízení, resp. kdy se tomu tak stalo, nejeví se soudu posouzení
jeho žádosti jako právo zneužívající za dostatečné. Z rozhodnutí městského soudu,
a ani povinného subjektu, nelze seznat důvody, pro které by bylo možno učinit jednoznačný
závěr o tom, že v projednávané věci nezbylo než zatáhnout za příslovečnou „záchrannou brzdu“
(použít zákaz zneužití práva) ve vztahu ke všem požadovaným informacím. Naopak, u první
z požadovaných informací se jeví, že smysl a účel zákona o svobodném přístupu k informacím
sleduje.
[42] Závěrem soud podotýká, že dědic a držitel autorských práv by měl mít možnost
(vyz)vědět, co se s dílem jeho zesnulého otce „děje“, nakládají-li s ním veřejné instituce. V této
souvislost soud nepřehlédl, že držitelů autorských práv je po smrti otce stěžovatele více. Mělo
by být prioritou, zejména s ohledem na povahu autorského díla, aby se nevedly zbytečné soudní
pře, tedy aby namísto toho byly informace o neformální národní kulturní památce
mezi spoluautory sdíleny.
IV. Závěr a náklady řízení
[43] Osoba zúčastněná na řízení coby povinný subjekt a její ředitel v projednávané věci
nedodržely podmínky pro použití principu zákazu zneužití práva, pokud ve svých rozhodnutích
k němu nepřistoupily nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými
principy vlastními právnímu řádu. Městský soud jejich přitom závěru přisvědčil.
[44] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele je důvodná,
a proto rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. S ohledem na povahu
uvedeného pochybení Nejvyšší správní soud zrušil i rozhodnutí ředitele osoby zúčastněné
na řízení, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (srov. článek XV bod 17
zákona č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona
o zpracování osobních údajů). V něm se bude řídit výše uvedenými právními názory soudu [§110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s.].
[45] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalovaný ve věci úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti i v řízení o žalobě úspěšný,
má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i řízení o kasační stížnosti.
[46] V řízení o žalobě představovaly náklady stěžovatele zaplacený soudní poplatek ve výši
3.000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupce. Odměna zástupce činí
za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, replika k vyjádření osoby zúčastněné
na řízení) v hodnotě 3.100 Kč za jeden úkon [§1 odst. 1, §7, §9, §11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)] celkem částku 6.200 Kč. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální
částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu). Advokát v řízení o žalobě doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto se nárok na odměnu a režijní paušál zvyšuje o částku
1.428 Kč odpovídající této dani. Jelikož má stěžovatel právo na náhradu těchto nákladů
proti žalovanému, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovateli
náklady řízení o žalobě ve výši 11.228 Kč. V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel neuvedl
pro podstatu sporu další rozhodnou argumentaci, soud mu proto náhradu nákladů za tento úkon
právní služby nepřiznal.
[47] V řízení o kasační stížnosti představovaly náklady řízení stěžovatele zaplacený soudní
poplatek ve výši 5.000 Kč a odměnu a náhradu hotových výdajů jeho zástupkyně. Odměna
zástupkyně činí za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) částku 3.100 Kč [§1
odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Náhrada hotových
výdajů pak sestává z paušální částky 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Nárok na odměnu
a režijní paušál se zvyšuje o daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, jíž je zástupkyně stěžovatele
plátcem. Jelikož má stěžovatel právo na náhradu těchto nákladů proti žalovanému, rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, že je žalovaný povinen nahradit stěžovateli k rukám jeho advokátky
náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 9.114 Kč.
[48] Celková částka náhrady nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti tedy činí
20.342 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupkyně stěžovatele, která
ve smyslu §27 odst. 1 a 2 zákona č. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je zástupcem původního
zástupce stěžovatele, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[49] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V řízení
o kasační stížnosti osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti uložené soudem, proto
ani ona nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2022
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu