ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.123.2018:26
sp. zn. 1 Azs 123/2018 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní žalobce: A. H. H., zastoupen Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 10. 2017, č. j. OAM-2032/DS-PR-P12-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2018, č. j. 60 Az 73/2017 - 99,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se u r č u je částkou
4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Rozhodnutím Policie ČR byl žalobce dne 17. 9. 2017 zadržen při nelegálním pobytu
v ČR. Ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC jednoznačně
vyplynulo, že žalobce dne 22. 8. 2017 podal žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku.
Z Rumunska odjel za pomoci převaděčů až do České republiky, jeho cílem bylo Německo.
V Rumunsku pobýval asi měsíc v uprchlickém táboře, kde měl málo peněz a nemohl pracovat.
[2] Žalovaný shledal, že v případě žalobce nebylo naplněno žádné z kritérií, které by určilo
příslušnost ČR k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané v Rumunsku.
Žalovaný dne 6. 10. 2017 vydal rozhodnutí č. j. OAM-2032/DS-PR-P12-2017, kterým vyhodnotil
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou dle §10a odst. 1 písm. b)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a řízení zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona. Jako stát
příslušný k posouzení žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“),
určil Rumunsko.
[3] Závěry žalovaného napadl žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Plzni, který ji v záhlaví
specifikovaným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností. V ní napadá
rozsudek z důvodu podle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho předání do Rumunska za účelem azylového řízení
je nepřípustné, neboť Rumunsko není schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení
a v rumunském azylovém řízení jsou dány systémové nedostatky. Krajský soud námitky
stěžovatele vypořádal jen velmi stručně a nekonkrétně, jestliže uvedl, že problémy, kterých
se stěžovatel obává, nedosahují úrovně, která by mohla založit nepřijatelnost předání stěžovatele
do Rumunska. Stěžovatel zdůrazňuje, že sociálně situace žadatelů o mezinárodní ochranu
v Rumunsku je tristní, a jejich podmínky dosahují intenzity rizik nelidského a ponižujícího
zacházení. Tyto problémy dle stěžovatele pramení především ze špatné koordinace rumunského
azylového práva a práva sociálního zabezpečení, jehož záchrannou síť žadatelé o mezinárodní
ochranu často nemohou využít, a nemají tak přístup k sociální podpoře. Stěžovatel dále namítá
nedostatečnou výuku rumunštiny, která žadatelům komplikuje integraci do rumunské společnosti.
Žadatelé i držitelé mezinárodní ochrany v Rumunsku často čelí diskriminaci a nedostává
se jim potřebné spolupráce ze strany státu. Rovněž neexistuje záruka dostatečného ubytování
žadatelů ani úhrady jejich zdravotní péče ze strany Rumunska. Stěžovatel shrnuje, že žadatelé jsou
v Rumunsku ohroženi nelidským zacházením, které činí předání stěžovatele do Rumunska
nepřípustným.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na dosavadní argumentaci
a ztotožnil se s právními závěry krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[6] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[7] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[8] Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů, uvedl, že je v daném případě třeba řešit otázku, která dosud nebyla plně řešena
judikaturou Nejvyššího správního soudu. Za takovou otázku stěžovatel označuje to, zda současné
existující nedostatky sociálního zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu a zabezpečení jejich
integrace v Rumunsku lze považovat za natolik závažné, aby byly důvodem pro aplikaci
článku 3 odst. 2 nařízení Dublin III.
[9] V nyní posuzované věci je klíčovou otázkou to, zda závěry žalovaného mají oporu
v nashromážděných podkladech. Konkrétně to, zda je z podkladů zřejmé, že v Rumunsku
neexistují systémové nedostatky azylového řízení, pro které by bylo předání stěžovatele do tohoto
státu vyloučeno, a zda rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu těmto podkladům
odpovídají.
[10] Nejvyšší správní soud shledává, že tato otázka je otázkou čistě skutkovou, z výše
uvedených typových případů, ve kterých je kasační stížnosti přijatelná, tak připadá v úvahu pouze
případ (4), tj. zásadní pochybení v napadeném rozhodnutí krajského soudu, které mohlo mít
dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[11] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je „správní orgán povinen k tvrzením uvedeným
v řízení o mezinárodní ochraně zajistit maximální možné množství důkazů a obstarat dostatečně přesné, aktuální
a důvěryhodné informace o zemi původu žadatele“ (srov. rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j.
1 Azs 214/2016 - 32, rozsudek ze dne 25. 11. 2017, č. j. 2 Azs 283/2017 - 30, či usnesení ze dne
20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38, či ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48).
Z konstantní judikatury dále vyplývá, že správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu
možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu
řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41).
[12] V posuzované věci krajský soud nepochybil, když vyhodnotil jako správné závěry
žalovaného, že v Rumunsku nejsou systémové nedostatky azylového řízení, které by zakládaly
nepřípustnost předání stěžovatele do této země za účelem řízení o mezinárodní ochraně. Krajský
soud k tomuto konstatoval, že tyto závěry plně vyplývají z obsahu správního spisu. Konkrétně
odkázal na dokument o situaci v Rumunsku z 11. 1. 2017, který lze vhledem k datu vydání
rozhodnutí žalovaného označit za dostatečně aktuální. Zohlednil při tom rumunskou zákonnou
úpravu azylu, průběh správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, možnost podání
opravných prostředků proti správnímu rozhodnutí, materiální podmínky přijetí i ubytovací
kapacity příslušných zařízení, jakož i mezinárodní odezvu rumunského azylového systému.
Žalovaný se zabýval i tím, zda nebylo ze strany mezinárodních organizací a institucí vydáno
odlišné stanovisko, které by varovalo před předávání žadatelů do Rumunska.
[13] Krajský soud ke skutkovému hodnocení poukázal na tvrzení žalobce v rámci pohovoru,
během nějž žalobce uvedl, že v Rumunsku pobýval v táboře asi 30 dní. Z Rumunska odjel
z finančních důvodů, nemohl tam sehnat práci a na závěr uvedl, že v Rumunsku žádné problémy
neměl. Do Rumunska se žalobce vrátit nechce, jeho cíl cesty je Německo, protože je to tam lepší.
V Rumunsku nemá žádné problémy ani žádnou překážku, ale je tam špatná ekonomická situace.
[14] Soud nepochybil, když konstatoval, že ačkoli obtíže žadatelů namítané v žalobě mohou
představovat bariéry v integraci a ztíženou materiální situaci žadatelů, krajský soud nedospěl
k závěru, že by dosahovaly takové intenzity, aby je bylo možné označit za rozporné s čl. 3
Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 4 Listiny základních práv EU. Žalovaný tedy dostál výše
předestřeným povinnostem, a krajský soud jeho rozhodnutí ve svém rozsudku správně posoudil.
IV. Závěr a náklady řízení
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta
[16] Usnesením krajského soudu ze dne 23. 10. 2011, č. j. 60 Az 73/2017 - 18, byl zástupcem
stěžovatele ustanoven Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6.
Podle §35 odst. 9 s. ř. s. odměnu a hotové výdaje ustanoveného zástupce hradí stát. Podle
§7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží advokátovi za jeden úkon právní služby
v řízení o kasační stížnosti odměna ve výši 3.100 Kč. K této částce je podle §13 odst. 3 citované
vyhlášky dále třeba připočíst náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč. Zástupci stěžovatele náleží
odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti (podání kasační
stížnosti). Protože je zástupce stěžovatele plátcem DPH, byla odměna za zastupování
dále navýšena o částku odpovídající této dani. Celkově proto zástupci stěžovatele náleží odměna
za zastupování ve výši 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu