ECLI:CZ:NSS:2009:1.AZS.18.2009:63
sp. zn. 1 Azs 18/2009 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové
a Mgr. Bc. Ing. Radovana Havelce v právní věci žalobce: R. O., zastoupený JUDr. Milanem
Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, 115 03 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 5. 2008,
č. j. OAM-355/VL-10-08-2008, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 16. 12. 2008, č. j. 4 Az 15/2008 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 5. 2008 zastavil žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany
žalobci podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky (zákon o azylu). Dospěl totiž k závěru, že žádost o udělení mezinárodní
ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) téhož zákona, neboť žalobce podal předmětnou
žádost opakovaně, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního
zavinění předmětem zkoumání v předchozím pravomocně ukončeném řízení o udělení
mezinárodní ochrany.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Městskému soudu v Praze
dne 28. 5. 2008. Městský soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2008 žalobu zamítl a ztotožnil se
se závěry žalovaného.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností,
v níž městskému soudu vytkl, že nevzal v úvahu, že nebezpečí hrozící stěžovateli v Sýrii nemusí
teď již přímo souviset s událostmi v Sýrii, pro něž podal svoji první žádost o udělení mezinárodní
ochrany. Nebezpečí pro žalobce znamená již samotný návrat do Sýrie, neboť tam vládně
komuno-fašistický režim strany Baas, díky kterému je Sýrie zařazena mezi tzv. „darebácké státy“
podporující světový terorismus. K tomu stěžovatel cituje úryvek z blíže nespecifikovaného
„českého tisku“. Stěžovatel rovněž poukazuje na izraelsko – palestinský konflikt a dlouhodobost
procesu usmiřování mezi Židy a Palestinci. Jestliže se stěžovatel vrátí do Sýrie z demokratického
státu s protiteroristickou orientací podporujícího Izrael (tedy z České republiky), hrozí mu akutní
nebezpečí bez ohledu na to, že se situace ve městě Quamishli (kvůli níž původně žádal
o mezinárodní ochranu) po roce 2004 uklidnila. Syrský režim bude v podobných událostech
pokračovat v celém tamějším regionu. To jsou tedy ony „staronové“ události, které nebyly
v dosavadním řízení dle mínění stěžovatele vzaty v úvahu. Stěžovateli hrozí nebezpečí ve ztrátě
svobody i na životě tím spíše, že se po dobu několikaletého pobytu v České republice natolik
„demokraticky“ aklimatizoval, že by se nepochybně po svém vynuceném návratu choval v Sýrii
jako svobodný demokratický občan, což by jeho ohrožení jen zvýšilo.
Další novou skutečností, která nebyla soudem hodnocena, je aktivní členství stěžovatele
v Kurdském občanském sdružení, které vyvíjí kulturní, společenské a sportovní aktivity Kurdů
a jejich přátel v České republice. I když toto sdružení nevyvíjí politické aktivity, jeho činnost je
prodemokratická, k čemuž stěžovatel dokládá stanovy sdružení, fotografii ze společenské akce
sdružení a dopis místopředsedy tohoto sdružení. Z předmětného dopisu pak v kasační stížnosti
cituje úryvek, podle nějž je stěžovatel aktivním členem sdružení, podílí se na organizování
kulturních akcí a je tanečníkem folklórního sboru sdružení. Taková aktivita je v Sýrii zakázána a je
chápána jako bezpečnostní ohrožení celistvosti státu a lidé ji provozující končí u tajné policie
a jsou vystaveni špatnému zacházení včetně mučení a věznění.
Stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na správní spis s tím,
že své rozhodnutí považuje za souladné s právními předpisy. V kasační stížnosti chybí údaj
o tom, kdy byl napadený rozsudek stěžovateli doručen a nejsou v ní označeny důvody kasační
stížnosti a ustanovení zákona, které mělo být dle stěžovatele porušeno. Žalovaný proto navrhl,
aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Kasační stížnost je nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost má veškeré náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Námitky
žalovaného v tomto směru vedené přitom nepovažoval za důvodné. Údaj o doručení napadeného
rozsudku stěžovateli je zdejšímu soudu znám z úřední činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 5. 2004, č. j. 3 Azs 85/2004 - 49, www.nssoud.cz). Rovněž není
možné trvat na tom, aby stěžovatel uváděl konkrétní ustanovení zákona, která měla být v řízení
před soudem nebo správním orgánem porušena, což vyplývá z maximy iura novit curia, tedy soud
zná právo. Ze strany stěžovatele je proto určující vylíčení zejména skutkových okolností;
podřazení těchto okolností pod příslušné právní normy nepochybně přísluší soudu.
Následně Nejvyšší správní soud řešil otázku přijatelnosti zbývající části kasační stížnosti,
jak mu ukládá §104a s. ř. s., tedy zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy možno ji považovat za přijatelnou. K podrobnějšímu
vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze
přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Jak Nejvyšší správní soud dovodil již ve své rané judikatuře (srov. rozsudek ze dne
29. 12. 2004, č. j. 1 Afs 25/2004 - 69, www.nssoud.cz), je krajský soud v souladu se zásadou
koncentrace řízení vyjádřenou v §71 odst. 2 s. ř. s. vázán žalobními důvody, které žalobce
uplatnil ve lhůtě pro podání žaloby. Městský soud se proto zcela správně ve svém rozhodnutí
nezabýval námitkami, které stěžovatel uplatnil až po lhůtě k podání žaloby [v projednávaném
případě sedm dní od doručení rozhodnutí žalovaného – viz §32 odst. 2 písm. c) zákona o azylu],
tedy i námitkou aktivní účasti stěžovatele v Kurdském občanském sdružení, kterou stěžovatel
uplatnil až při ústním jednání. K otázce koncentrace řízení o žalobě proti správnímu orgánu
v této souvislosti srovnej rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2006,
sp. zn. I. ÚS 390/05, ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, nebo ze dne ze dne 14. 3. 2007,
sp. zn. II. ÚS 136/06, všechny dostupné z http://nalus.usoud.cz.
V daném případě je navíc napadené rozhodnutí rozhodnutím o zastavení řízení z důvodu
nepřípustnosti žádosti pro neuvedení nových skutečnosti nebo zjištění, které nebyly předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném
řízení ve věci mezinárodní ochrany. Stěžovatel proto nemůže uplatňovat v žalobě nové
skutečnosti (všeobecná situace v Sýrii, potíže občanů Sýrie vracejících se za zahraničí, situace
v syrském vězeňství, apod.) – tyto měl uvádět ve své žádosti. Protože je neuváděl, a naopak
setrval na důvodech a skutečnostech, které již byly předmětem předchozího řízení o udělení
mezinárodní ochrany (události při fotbalovém zápase ve městě Quamishli v roce 2004), bylo
rozhodnuto o zastavení řízení z důvodu nepřípustnosti jeho žádosti (shodně viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 Azs 17/2009 - 43, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pokud se chce stěžovatel v cizí zemi ucházet o azyl,
musí uvést skutečnosti a důvody, pro které o azyl žádá a to již ve správním řízení,
které předcházelo řízení soudnímu. Především k povinnosti tvrdit azylově relevantní důvody
se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59,
publikovaném pod č. 181/2004 Sb. NSS, v němž kasační soud konstatoval, že z žádného
ustanovení zákona o azylu nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám
domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto
důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech
mezinárodní ochrany zásadní význam, neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec
zjišťování skutkového stavu ve správním řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem nelze
bez jednoznačného a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu dovodit
okolnosti týkající se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se v České republice demokraticky
aklimatizoval, či poukazuje na možný vliv vztahu mezi Českou republikou a Izraelem
na svou osobní bezpečnost, jedná se o nové skutečnosti uplatněné až po vydání rozsudku
krajského soudu, ke kterým Nejvyšší správní soud nemůže v souladu s §109 odst. 4 s. ř. s.
přihlížet. Rovněž tyto skutečnosti měly být stěžovatelem primárně uvedeny v jeho druhé žádosti
o mezinárodní ochranu.
Námitky, jež stěžovatel učinil předmětem sporu, byly v judikatuře zdejšího soudu řešeny
a krajský soud se nedopustil žádného pochybení, které by bylo natolik intenzivní, že by mohlo
přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo přijatelnost kasační stížnosti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost
ve své přípustné části tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele;
Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu
ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu