ECLI:CZ:NSS:2018:1.AZS.188.2018:29
sp. zn. 1 Azs 188/2018 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: I. B., zastoupen JUDr.
Jiřím Burešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 471/29, Praha 7, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 2. 2017, č. j. OAM-284/ZA-ZA14-ZA08-PD1-2014, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2018, č. j.
4 Az 18/2017 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014 byla žalobci udělena doplňková ochrana dle §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“) za účelem sloučení rodiny jakožto
rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany (nezletilé dcery) na dobu 24 měsíců.
Důvody hodné zvláštního zřetele shledal žalovaný ve skutečnosti, že žalobce o svou nezletilou
dceru pečoval a byli na sobě materiálně, sociálně a emocionálně závislí.
[2] Rozhodnutím ze dne 13. 2. 2017 neprodloužil žalovaný žalobci doplňkovou ochranu
podle §53a odst. 4 zákona o azylu. Žalobce již přes rok nesdílel s dcerou společnou domácnost,
dcera byla svěřena do péče matky, která o ni pečuje a zjišťuje veškeré její potřeby. Žalobce
se s dcerou setkával pouze příležitostně během víkendů. Žalobce byl nadto z bytu, v němž bydlí
jeho dcera s matkou, vykázán Policií ČR. Žalovaný proto uzavřel, že pominuly důvody, pro které
byla žalobci udělena doplňková ochrana.
[3] Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost je dle stěžovatele přijatelná, neboť městský soud zásadně pochybil
při výkladu hmotného a procesního práva a nerespektoval ustálenou soudní judikaturu stran
doplňkové ochrany a osob tzv. vnitřně přesídlených v rámci Ukrajiny.
[5] Stěžovatel namítá, že realizace výchovy jeho dcery na dálku by výrazně ohrozila její
kvalitu. Stěžovatel nepopírá rodinné problémy a konflikty s matkou dcery, ty však vycházely
z matčiny problematické výchovy dcery. Ačkoliv dcera byla svěřena do péče matky, následně
došlo ke změně poměrů. Dcera byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4,
č. j. 0 P 223/2016-107, z péče matky odebrána a umístěna do péče zařízení Klokánek,
kde ji stěžovatel pravidelně navštěvuje a má zájem řešit možnost péče o dceru soudní cestou.
[6] Stěžovatel dále namítá, že soud se řádně nevypořádal s podmínkami pro prodloužení
doplňkové ochrany, zejména s ohledem na námitku problematiky osob vnitřně přesídlených
v rámci Ukrajiny, kterou je stěžovatel konkrétně dotčen. Ustanovení §53a odst. 4 zákona o azylu
je založeno na klauzuli rebus sic stantibus, tedy zásadní či podstatné změně rozhodných okolností.
Stěžovatel poukazuje na korespondující právní úpravu obsaženou v čl. 16 odst. 1 a 2 nové
kvalifikační směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU a uvádí, že §53a odst. 4
zákona o azylu je třeba interpretovat eurokonformně tak, že trvají-li důvody, pro něž byla
doplňková ochrana udělena, nebo nenastanou-li důvody uvedené v §17a zákona o azylu,
ministerstvo na žádost doplňkovou ochranu prodlouží. Závěr o tom, že důvody vedoucí
k přiznání doplňkové ochrany již netrvají, musí být opřen o koherentní, přezkoumatelnou
a logickou argumentaci založenou na detailní znalosti aktuálních poměrů v zemi původu a jejich
srovnání se stavem, který byl hodnocen jako odůvodňující přiznání doplňkové ochrany.
[7] K problematice vnitřní ochrany odkazuje stěžovatel na rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, a ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74,
a kritéria v těchto rozsudcích formulovaná jako rozhodná pro posouzení možnosti využití vnitřní
ochrany. Stěžovatel namítá, že tato kritéria nesplňuje. I v napadeném rozsudku se konstatuje,
že vnitřně vysídlené osoby čelí sociálním a ekonomickým obtížím. Stěžovatel v průběhu
předchozích řízení vznášel námitky stran jeho konkrétních potíží souvisejících s jeho vysídlením
z Krymu, možností obstarat si ubytování, jeho etnickým původem coby etnického Rusa, resp.
osoby rusky mluvící, s jeho diskriminací na trhu práce na Ukrajině, a s jeho umístěním do tábora
pro uprchlíky v Kyjevě. Tyto faktické problémy v případě jeho návratu na Ukrajinu městský soud
v rozsudku řádně neposoudil podle §14a zákona o azylu. Proto stěžovatel považuje rozsudek
za nepřezkoumatelný.
[8] Rozsudek dle stěžovatele přehlíží skutečnost, že žalovaný neunesl důkazní břemeno
ve vztahu k zákonnému důvodu pro neprodloužení doplňkové ochrany. Žalovaný byl povinen
prokázat, že na Ukrajině došlo i v otázce vnitřního přesídlení ke změně trvalé povahy, která
by odůvodnila možnost dosažení vnitřní ochrany stěžovatele na území Ukrajiny.
S tím koresponduje skutečnost, že v napadeném rozsudku, resp. rozhodnutí žalovaného,
absentuje odůvodnění faktické realizovatelnosti přesídlení stěžovatele a jeho možnosti dosáhnout
zejména na sociální dávky a služby určené pro vnitřně vysídlené osoby.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul průběh správního řízení, důvody
pro udělení doplňkové ochrany stěžovateli v roce 2014 a důvody pro její neprodloužení
vyplývající z rozhodnutí. Žalovaný upozornil, že posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele,
je otázkou správního uvážení správního orgánu. Dále uvedl, že stěžovatel má možnost k úpravě
svého dalšího legálního pobytu v České republice využít institutů, které mu nabízí zákon
o pobytu cizinců.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[11] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá pochybení soudu při výkladu práva a nerespektování
ustálené judikatury. Nejvyšší správní soud se zabýval důvody přijatelnosti kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[13] K prvnímu okruhu námitek vztahujícímu se ke vztahu stěžovatele s jeho nezletilou
dcerou Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o okolnosti, které nastaly až po rozhodnutí
žalovaného o neprodloužení doplňkové ochrany za účelem sloučení, žalovaný je tedy nemohl
nijak zohlednit. V posuzované věci se uplatní obecné pravidlo §75 odst. 1 s. ř. s., podle kterého
soudy provádějí přezkum napadeného rozhodnutí na základě skutkového a právního stavu
existujícího v době vydání správního rozhodnutí. Článek 46 odst. 3 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu
mezinárodní ochrany, podle kterého má soud ve věci mezinárodní ochrany provádět úplné
a ex nunc posouzení skutkové i právní stránky, na nyní posuzovanou věc nedopadá, protože
doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny podle §14b zákona o azylu není institutem
unijního práva, který by byl upraven ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU
o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti,
aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které
mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Informace tvrzené
stěžovatelem proto nejsou v nynějším řízení relevantní a Nejvyšší správní soud je nemohl žádným
způsobem reflektovat. Domnívá-li se stěžovatel, že v jeho věci došlo k podstatné změně
okolností, má možnost podat opakovanou žádost o mezinárodní ochranu dle §11a zákona
o azylu.
[14] Stěžovatel dále namítá, že posouzení důvodů pro prodloužení doplňkové ochrany je třeba
provádět optikou klauzule podstatné změny okolností a že žalovaný neunesl důkazní břemeno,
neboť neprokázal, že na Ukrajině došlo ke zlepšení situace týkající se možnosti vnitřního
přesídlení. K tomu Nejvyšší správní soud odkazuje na svou judikaturu týkající se prodlužování
doplňkové ochrany. Trvají-li důvody, pro něž byla doplňková ochrana udělena, nebo nenastanou-
li důvody uvedené v §17a zákona o azylu, ministerstvo na žádost osoby požívající doplňkové
ochrany, doplňkovou ochranu i opakovaně prodlouží (srov. rozsudek ze dne 21. 4. 2010,
č. j. 3 Azs 8/2010 – 75). Meritem rozhodnutí podle §53a zákona o azylu je posouzení,
zda situace v zemi původu znamená pro cizince hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a zákona o azylu. Tuto skutečnost je správní orgán povinen při každé
žádosti o prodloužení doplňkové ochrany hodnotit (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 7 Azs 21/2011 – 57, či usnesení ze dne 31. 8. 2009, č. j. 7 Azs 59/2009 – 124). Správní orgán
zkoumá zejména, zda nadále trvá původní důvod udělení doplňkové ochrany, nebo
zda se naopak situace v domovském státě stabilizovala a tato změna je natolik významná
a má trvalou povahu, že odůvodňuje zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany (srov.
usnesení ze dne 4. 3. 2018, č. j. 6 Azs 369/2017 – 41).
[15] V nyní projednávané věci však nebylo důvodem udělení doplňkové ochrany nebezpečí
vážné újmy dle §14a, nýbrž sloučení rodiny dle §14b zákona o azylu. V rozhodnutí z roku 2014
žalovaný odůvodnil, z jakého důvodu u stěžovatele neshledal důvody pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu. V nynějším řízení proto nebylo jeho úkolem prokazovat
podstatnou změnu okolností ve vztahu k tomuto ustanovení. Žalovaný v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu hodnotil, zda trvají důvody, pro které byla stěžovateli udělena
doplňková ochrana dle §14b zákona o azylu. Zároveň se vypořádal s tvrzeními, která stěžovatel
uvedl jako důvody pro prodloužení doplňkové ochrany týkající se špatné bezpečnostní situace
na Ukrajině a na Krymu. Žalovaný nedospěl k závěru, že by stěžovateli v případě návratu
do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy dle §14a zákona o azylu,
což doložil podklady, které v průběhu správního řízení shromáždil.
[16] Tento závěr dále přezkoumal městský soud a to ve vztahu k §14a odst. 2 písm. b), c) a d)
zákona o azylu. K otázce vnitřního přesídlení městský soud uvedl, že přestože vnitřně vysídlené
osoby čelí obtížím sociálním a ekonomickým, jak potvrzuje Zpráva Úřadu Vysokého komisaře
OSN pro lidská práva ze dne 3. 3. 2016, nedochází k takovým zásahům, aby vnitřně vysídleným
osobám nebyla garantována záruka minimálního standardu lidských práv. Stěžovatel nepatří
k znevýhodněným minoritám, navíc již nemá v péči nezletilou dceru, s níž by bylo přesídlení
náročnější. V uprchlickém zařízení v Kyjevě již stěžovatel jednou pobýval, a jak sám uvedl, jeho
potíže tam byly menší, než měl na Krymu. Dále soud konstatoval, že ze shromážděných
podkladů nevyplývá systémovost negativních reakcí místních Ukrajinců, na které stěžovatel
upozorňoval, ani podíl veřejné moci na nich. Pouhé blíže nespecifikované „nehezké“ chování
nemůže být posouzeno jako důvodné obavy z pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy.
Závěrem městský soud odkázal na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, ve které
možnost vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny uznává.
[17] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedené rekapitulace neshledal, že by městský soud
posuzoval případ v rozporu s ustálenou judikaturou. Stejně tak se městský soud v napadeném
rozsudku vyjádřil k námitkám, které stěžovatel v žalobě uváděl. Poukázal přitom na výsledky
správního řízení a v něm shromážděné informace a důkazy, tyto podřadil pod jednotlivé,
na posuzovaný případ dopadající hmotněprávní normy. Rozsudek městského soudu není
nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud se nedopustil tvrzeného
pochybení, které by mělo dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal, že kasační stížnost nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a kasační stížnost proto odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1
s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu