ECLI:CZ:NSS:2014:1.AZS.213.2014:34
sp. zn. 1 Azs 213/2014 – 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce M. H. E. A.,
zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2,
Praha 8 – Karlín, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o
žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2014, č. j. OAM-219/LE-BE03-PS-2014,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2014,
č. j. 44 A 57/2014 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobce pobýval na území České republiky v rozporu s právními normami upravujícími
pobyt cizinců, a proto mu bylo dne 28. 11. 2011 uloženo správní vyhoštění. Proti tomuto
rozhodnutí se neúspěšně bránil podaným odvoláním, správní žalobou a kasační stížností.
V mezičase také požádal o udělení mezinárodní ochrany, řízení v této věci však bylo
ke dni 27. 8. 2014 pravomocně zastaveno z důvodu, že se žalobce nezdržoval na jím uvedené
adrese. Městský soud v Praze následné správní žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení
nepřiznal odkladný účinek. O meritu věci dosud nebylo rozhodnuto. Žalobci byl po přezkumu
rozhodnutí o správním vyhoštění vydán výjezdní příkaz s platností od 27. 8. 2014 do 10. 9. 2014.
V této době však žalobce nevycestoval a dále pobýval na území ČR v rozporu s právními
předpisy bez platného víza či oprávnění k pobytu.
[2] Dne 24. 9. 2014 byl žalobce rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního
města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort zajištěn,
protože by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, a protože
nevycestoval z území ČR v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění. Dne 29. 9. 2014
učinil žalobce prohlášení o mezinárodní ochraně na území ČR, na jehož základě bylo zahájeno
správní řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný vyhodnotil, že by žalobce mohl
svým chováním představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, který již narušil svým nelegálním
pobytem a nevycestováním z území ČR. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím proto žalovaný
rozhodl, že je žalobce podle §46a odst. 1 písm. c) a podle §46a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu (dále jen „zákon o azylu“), povinen setrvat v zařízení pro zajištění cizinců
až do vycestování, maximálně však do 3. 1. 2015. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného
žalobu u Krajského soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[3] Žalobce uvedl, že považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. Kromě toho
zpochybňoval správnost závěru, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek.
[4] Krajský soud se s námitkami žalobce neztotožnil. Žalovaný zdůvodnil své rozhodnutí
odkazem na nelegální pobyt žalobce na území České republiky a maření výkonu rozhodnutí
o jeho správním vyhoštění. Nadto se žalobce během dřívějšího řízení o udělení mezinárodní
ochrany nezdržoval na jím uvedené adrese, což vedlo k zastavení daného řízení. Žalovaný
se podle krajského soudu zabýval i důkazy o žalobcových rodinných a soukromých vztazích.
Uvedl přitom, z jakých důvodů považuje některá tvrzení žalobce o jeho soukromých a rodinných
vazbách za účelová, a proto neprovedl některé žalobcem navržené důkazy. Tím se žalovaný
vyjádřil i k přiměřenosti stanovení povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců.
Rozhodnutí žalovaného proto podle krajského soudu bylo přezkoumatelné.
[5] Pochybení žalovaného nelze podle krajského soudu spatřovat ani v tom, že v rámci
správního uvážení, jehož meze nepřekročil, podřadil jednání žalobce pod pojem nebezpečí
pro veřejný pořádek ve smyslu §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Omezení osobní svobody
cizince jako osoby nebezpečné pro veřejný pořádek musí být odůvodněno potřebou jeho izolace
od společnosti, aby svým chováním nenarušoval její žádoucí a řádné fungování (veřejný pořádek).
Krajský soud uvedl, že samotná absence oprávnění k pobytu na území ČR nepředstavuje
dostatečně intenzivní narušení veřejného pořádku. V kombinaci s jinými faktory, jako je maření
výkonu správního rozhodnutí, ovšem lze hovořit o dostatečně intenzivním zásahu do veřejného
pořádku. Rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce bylo navíc přezkoumáno ve správním
soudnictví. Podle krajského soudu proto není zřejmé, co by bylo ze strany státních orgánů ještě
třeba učinit, aby byl žalobce ochoten jejich závěry respektovat. Podle krajského soudu na tomto
závěru nemohly nic změnit ani okolnosti, které žalobce chápal jako polehčující (namítaná
neúčinnost doručování v řízení o mezinárodní ochraně, snaha o spolupráci se správními orgány
či rodinné vazby na území ČR).
[6] Žalovaný proto podle krajského soudu uložil žalobci povinnost setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců na základě náležitě zjištěného skutkového stavu, přičemž řádně odůvodnil
svůj závěr, proč by žalobce mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Stejně
tak odůvodnění o délce uložené povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců bylo podle
krajského soudu přezkoumatelné.
[7] Žalobce navrhoval k prokázání své rodinné situace a společného soužití výslech
své přítelkyně. S tou se žalobce v době rozhodnutí krajského soudu znal 9 měsíců a 2 měsíce
spolu žili. Krajský soud byl toho názoru, že rodinná situace žalobce není natolik stabilní,
aby vylučovala uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců na dobu 90 dnů. Výslech
žalobcovy přítelkyně by proto byl nadbytečný.
II.
Obsah kasační stížnosti
[8] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností,
v níž uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu spolu s rozhodnutím
žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku naplnění
podmínek pro uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců a zejména jeho
přiměřenost. Podle stěžovatele je možné rozhodnout o zajištění jednotlivce, jen pokud existují
důvody domnívat se, že by žadatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek do budoucna.
To plyne i z logiky věci a judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel namítá,
že za nebezpečí pro veřejný pořádek lze považovat pouze jednání, které představuje skutečné,
aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
V té souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 5 Azs 13/2013 – 30. Z něj podle stěžovatele vyplývá i podmínka, aby uložené zajištění bylo
přiměřené do budoucna hrozícímu nebezpečí pro veřejný pořádek. Jak žalovaný, tak krajský soud
se však omezili výhradně na zkoumání, zda minulé jednání žalobce lze hodnotit jako narušení
veřejného pořádku. Nezabývali se vůbec otázkou, v čem konkrétně by mohlo nebezpečí
pro veřejný pořádek ze strany stěžovatele do budoucna spočívat. Z toho důvodu je rozsudek
krajského soudu nezákonný a pro nedostatečné odůvodnění i nepřezkoumatelný.
[10] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že ho spolu s jeho přítelkyní nevyslechl. Ze samotné
délky trvání vztahu nelze bez dalšího učinit závěr, že tento vztah není dlouhodobý a stabilní.
Stěžovatel navíc pečuje o nezletilé děti své přítelkyně a ty k němu mají velmi intenzivní vztah.
Krajský soud proto postupoval nesprávně, když neprovedl navrhovaný důkaz výslechem jeho
samotného a jeho přítelkyně.
[11] Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, pro kterou
měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit. Jak uváděl již ve své žalobě, žalovaný nijak nevymezil
neurčitý právní pojem veřejný pořádek a neuvedl konkrétně, v čem by mělo nebezpečí
pro veřejný pořádek ze strany stěžovatele spočívat. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného nebylo
podle stěžovatele dostatečné. Z jeho rozhodnutí nejsou zjevné úvahy, kterými se řídil
při hodnocení podkladů pro jeho vydání a výkladu právních předpisů. Z toho důvodu nemohl
žalobce ve své žalobě efektivně argumentovat, čímž je omezeno jeho právo dle čl. 36 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
[12] Žalovaný také nijak nezdůvodnil délku povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců.
Stěžovatel odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního a krajského soudu, podle které musí být
úvahy správního orgánu o maximální délce povinnosti cizince setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců vždy seznatelné. V soudním přezkumu obstojí jen tehdy, pokud mají oporu v konkrétních
a specifických okolnostech, jež plynou z kontextu celého odůvodnění (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 3. 2014, č. j. 3 Azs 24/2013 – 42). Žalovaný uložil žalobci povinnost
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců po dobu 90 dnů. Stanovení této doby ovšem nijak
nezdůvodnil, ačkoliv se stanovená doba pohybuje u horní hranice zákonem stanoveného limitu
120 dnů. Správní orgán má podobně jako v oblasti správního trestání povinnost odůvodnit délku
zajištění, které má sankční charakter, protože omezuje základní právo na osobní svobodu.
Vzhledem k tomu, že žalovaný neodůvodnil, proč stěžovateli uložil povinnost setrvat v zařízení
pro zajištění cizinců po dobu až 90 dnů, není jeho rozhodnutí v tomto aspektu přezkoumatelné.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[13] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odmítl argument stěžovatele,
že se měl (stejně jako soud) zabývat otázkou, v čem by konkrétně hrozilo ze strany stěžovatele
nebezpečí pro veřejný pořádek v budoucnu. Podle žalovaného naopak z podstaty věci vyplývá,
že bylo možné posuzovat jen minulé jednání stěžovatele, protože neexistuje jiný způsob,
jak posoudit, zda by stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. Stěžovatel
měl navíc možnost podat žádost o přezkum rozhodnutí žalovaného podle zákona o azylu, které
18. 11. 2014 využil (do dne vyjádření žalovaného nebylo o jeho žádosti o přezkum rozhodnuto).
[14] Pokud cizinec již v minulosti vědomě a opakovaně nerespektoval zákonem či správním
rozhodnutím uložené povinnosti, a takové správní rozhodnutí mařil, lze důvodně presumovat
existenci nebezpečí dalšího porušování právního řádu, aniž by bylo nutno zcela konkrétně uvést,
jakého jednání proti veřejnému pořádku se v budoucnosti může cizinec dopustit. Obecná obava,
že by mohlo ze strany cizince vzhledem k jeho dosavadnímu chování dojít k ohrožení veřejného
pořádku, postačuje k uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaný
v té souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které činí správní
orgány úvahu o reálně hrozbě narušení veřejného pořádku na základě dosavadního chování
cizince (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014, č. j. 3 Azs 25/2013 – 39).
[15] Stěžovatel vědomě pobýval v České republice nelegálně, čímž porušoval právní normy
upravující pobyt cizinců na území České republiky. Následně mu bylo uloženo správní vyhoštění,
které bylo z podnětu stěžovatele přezkoumáno ve správním soudnictví, avšak ani poté stěžovatel
vědomě nesplnil uložené povinnosti. Zjištěné zkušenosti ve vztahu k dosavadnímu chování
stěžovatele proto plně odůvodnily napadené rozhodnutí. Žalovaný i krajský soud ve svých
rozhodnutích splnili svou povinnost uvést, z jakého konkrétního chování cizince dovozují možné
ohrožení veřejného pořádku.
[16] Námitka neprovedení výslechu přítelkyně stěžovatele je podle žalovaného nedůvodná.
Stěžovatel i jeho přítelkyně se ke společnému životu dostatečně vyjádřili ve správním řízení
a podaná žaloba spolu s kasační stížností neuvádějí, jaké jiné nebo nové skutečnosti nemohly
být z důvodu neprovedení výslechu před soudem uplatněny. Soud posoudil přiměřenost
namítaného zásahu do tvrzeného rodinného života dostatečným způsobem. Délka společného
soužití osob je nepochybně podstatným faktorem pro posouzení individuálních okolností věci.
Stěžovatel navíc v září 2014, tj. těsně před zajištěním, ve své žalobě proti rozhodnutí o zastavení
předchozího azylového řízení uvedl jako své bydliště adresu, která se neshoduje s adresou jeho
přítelkyně.
[17] K námitce nedostatečného odůvodnění délky uložené povinnosti žalovaný odkázal
na své rozhodnutí a ztotožnil se se závěry krajského soudu. Délka uložené doby je v souladu
se zákonem o azylu a žalovaný ji ve svém rozhodnutí odůvodnil. Závěry soudu o soužití
stěžovatele s jeho přítelkyní nemůže podaná kasační stížnost svým obsahem zpochybnit. Uložení
povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců pak podle žalovaného nemá sankční povahu,
jak tvrdí stěžovatel, ale povahu preventivní.
[18] Žalovaný se proto plně ztotožnil s rozhodnutím soudu ve věci. Námitky v kasační
stížnosti jsou podle něj nedůvodné, a proto navrhl její zamítnutí (§110 odst. 1 s. ř. s.).
IV.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Kasační stížnost je přípustná.
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Přitom přihlédl i k důvodům, které je povinen zkoumat z úřední povinnosti
podle §109 odst. 4, věta za středníkem s. ř. s. Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu platí, že ministerstvo rozhodne o povinnosti žadatele
o udělení mezinárodní ochrany (…) setrvat v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců
až do vycestování, maximálně však po dobu 120 dní, jestliže je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl
představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, není-li takový postup v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
[23] Podle §46a odst. 2 platí, že jde-li o cizince, který je zajištěn podle zvláštního právního předpisu
a který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
rozhodne ministerstvo podle odstavce 1 do 5 dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem.
[24] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením námitky nezákonnosti
a nepřezkoumatelnosti rozsudku, kterou stěžovatel spatřuje v tom, že se krajský soud nevěnoval
otázce, proč by stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek do budoucna.
Namísto toho se nesprávně věnoval jen jeho chování v minulosti. Tato námitka není důvodná.
[25] Jak správně uvádí žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2014, č. j. 3 Azs 25/2013 – 39), správní
orgány z povahy věci činí úvahu o reálně hrozbě narušení veřejného pořádku na základě
dosavadního chování cizince. Ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 5 Azs 13/2013 – 30, na který odkazuje pro změnu stěžovatel, nevyplývá nic jiného. Naopak
Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku hovoří o posuzování hrozby narušení veřejného
pořádku na základě jednání, kterého se cizinec v minulosti dopustil (s odkazem na usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151,
publikovaném pod č. 2420/2011 Sb. NSS). Z toho důvodu nelze než konstatovat, že se krajský
soud náležitě vypořádal se všemi námitkami, vztahujícími se k této otázce. Zabýval
se všemi zákonnými podmínkami podle §46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu,
tj. tím, zda stěžovatel svým jednáním naplnil pojem nebezpečí pro veřejný pořádek,
zda stěžovatel nespadá do chráněné skupiny osob, kterým toto opatření nelze uložit, a konečně
i tím, zda žalovaný neporušil svým postupem mezinárodní závazky ČR v rozsahu tvrzeného
zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Napadený rozsudek tedy nezákonný nebo
dokonce nepřezkoumatelný v tomto aspektu není. Krajský soud posoudil otázku naplnění
podmínek pro uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců včetně přiměřenosti
tohoto opatření správně.
[26] Stěžovatel dále ve své kasační stížnosti namítá, že krajský soud nevyslechl stěžovatele
a jeho přítelkyni. Nejvyšší správní soud podotýká, že soud není vázán důkazními návrhy
účastníků, disponuje diskrecí a musí provést jen ty důkazy, které v souladu s předmětem a účelem
řízení vyhodnotí jako rozhodné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 6 A 109/2000 – 73, publ. pod č. 583/2005 Sb. NSS). Uvážení soudu však nesmí překročit
hranice pro výkon diskrece, která se nesmí stát protiústavní svévolí. Z toho důvodu soud musí
náležitě odůvodnit své rozhodnutí, že navrhovaný důkaz nebude proveden (viz nález Ústavního
soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09).
[27] Krajský soud ve svém rozsudku objasnil, z jakých důvodů nepřistoupil k výslechu
přítelkyně stěžovatele. Vysvětlil, proč podle jeho názoru rodinná situace stěžovatele není natolik
stabilní, aby vylučovala uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, a proč by tedy
výslech jeho přítelkyně byl nadbytečný. Neodůvodnil však, proč nevyhověl návrhu na výslech
samotného stěžovatele. To je nutno považovat za chybu, která však s ohledem na konkrétní
okolnosti neměla negativní dopad do práv stěžovatele. V řízení před krajským soudem proběhlo
ústní jednání, kterého se stěžovatel osobně zúčastnil, a to v přítomnosti nejen svého advokáta,
ale i ustanoveného tlumočníka. Mohl se tak jako účastník řízení vyjádřit ke všem rozhodným
skutečnostem. Lze navíc souhlasit s žalovaným, že stěžovatel i jeho přítelkyně se ke společnému
životu dostatečně vyjádřili ve správním řízení. Stěžovatel nikdy neuvedl, jaké jiné nebo nové
konkrétní skutečnosti by jejich výslech mohl přinést.
[28] Dále stěžovatel obecně namítal, že i napadené správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
protože v něm žalovaný nevymezil neurčitý právní pojem veřejný pořádek a neuvedl konkrétně,
v čem by mělo nebezpečí pro veřejný pořádek spočívat. Nezdůvodnil ani stanovení délky
povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Posouzení těchto námitek ze strany krajského
soudu nebylo podle stěžovatele dostatečné. Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze v kasačním
řízení namítat vady řízení před správním orgánem spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[29] K první části této kasační námitky Nejvyšší správní soud uvádí, že není důvodná.
Rozhodnutí žalovaného vadou nepřezkoumatelnosti netrpí. Jak uvedl krajský soud, skutková
zjištění žalovaného ve vztahu k ohrožení veřejného pořádku stěžovatelem vycházejí
z komplexního zhodnocení, do jaké míry stěžovatel dodržuje právní předpisy ČR, a proč jsou
splněny podmínky pro uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Tím krajský
soud náležitě zdůvodnil svůj souhlas se závěry žalovaného, pro který nebyl důvod rozhodnutí
žalovaného zrušit. K němu se připojuje i Nejvyšší správní soud, který se tak neztotožňuje s touto
námitkou stěžovatele.
[30] Zbývá posoudit námitku stěžovatele, že žalovaný neodůvodnil, proč mu uložil povinnost
setrvat v zařízení pro zajištění cizinců po dobu 90 dnů. Rozhodnutí žalovaného je podle
stěžovatele v tomto aspektu nepřezkoumatelné. Pro tuto vadu měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2014,
č. j. 3 Azs 24/2013 – 42, „[u]stanovení §46a odst. 1 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, dává
možnost omezit žadatele o mezinárodní ochranu na svobodě na dobu do vycestování, maximálně po dobu 120
dnů. Z jazykového výkladu daného ustanovení lze dovodit, že správní orgán má možnost správního uvážení,
aby v jednotlivých případech stanovil dobu kratší. Takové rozhodnutí musí být náležitě odůvodněno,
aby bylo možné přezkoumat, zda nepřekročil meze správního uvážení nebo správní uvážení nezneužil.“
[31] Žalovaný ve svém rozhodnutí délku zajištění odůvodnil. Uvedl, že z důvodu vědomého
a svévolného porušování právních předpisů České republiky ze strany stěžovatele a z toho
vyplývajícího nebezpečí pro veřejný pořádek, považuje za nezbytné přistoupit k zajištění
stěžovatele na dobu odpovídající celé zákonné lhůtě pro rozhodnutí o mezinárodní ochraně.
„Doba 90 dnů je v tomto případě využita s nutností v podobě zamezení dalšího narušení veřejného pořádku
ze strany cizince“, uvádí se k tomu v rozhodnutí žalovaného. Neomezil se tedy na pouhé
konstatování, že doba 90 dnů je zákonnou lhůtou pro vydání rozhodnutí ve věcech mezinárodní
ochrany, jak poněkud zjednodušeně uzavírá krajský soud, ale potřebu právě této doby odůvodnil
obavami z porušování veřejného pořádku ze strany stěžovatele, plynoucími z jeho předchozího
jednání. Žalovaný tak důvody pro zajištění stěžovatele v délce 90 dnů uvedl, meze správního
uvážení podle Nejvyššího správního soudu nepřekročil, ani správní uvážení nezneužil. Krajský
soud proto postupoval správně, když nezrušil rozhodnutí žalovaného z důvodu
nepřezkoumatelnosti odůvodnění o délce povinnosti stěžovatele setrvat v zařízení pro zajištění
cizinců.
V.
Závěr a náklady řízení
[32] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
[33] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu
§60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení
mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu