ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.253.2017:35
sp. zn. 1 Azs 253/2017 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobců: a) O. B., b) M. B., c) S. C.,
všichni zastoupeni Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem Veronské nám. 590,
Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 6. 2015, č. j. OAM-22/ZA-ZA04-K07-2015
a č. j. OAM-25/ZA-ZA04-K07-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 4 Az 27/2015 - 69,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutími ze dne 18. 6. 2015, č. j. OAM-22/ZA-ZA04-K07-2015 a č. j.
OAM-25/ZA-ZA04-K07-2015, neudělil žalobcům mezinárodní ochranu podle §12 až §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobci napadli v záhlaví specifikovaná rozhodnutí dvěma samostatnými žalobami,
které Městský soud v Praze podle §39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), spojil ke společnému projednání a následně zamítl.
[3] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (stěžovatelé) v zákonné lhůtě kasační stížnost.
[4] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, odmítne
ji jako nepřijatelnou.
[5] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[6] Stěžovatelé k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu
vlastních zájmů, neuvedli žádné argumenty. Nejvyšší správní soud se v obecné rovině zabýval
důvody přijatelnosti kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[7] Stěžovatelé v kasační stížnosti obecně namítali nesprávné právní posouzení věci
jak žalovaným, tak městským soudem, neboť stěžovatel a) je dle jejich názoru ohrožen odvodem
do armády, což považují za protiústavní, a následným nasazením v Luhanské a Doněcké oblasti
a proto jim měla být udělena ochrana dle §14 případně 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.
[8] K této otázce existuje konstantní judikatura, lze odkázat na rozsudek ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „[o]dmítání nástupu
k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li
takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání
vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti
při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost je totiž sama o sobě zcela
legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, nebo usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne 17. 6. 2015, č. j.
6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j.
2 Azs 175/2015 – 34).
[9] Stěžovatelé však namítají, že v jejich případě by jim měl být udělen humanitární azyl
dle §14 zákona o azylu či doplňková ochrana dle §14a zákona o azylu.
[10] Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že: „smysl institutu humanitárního azylu
podle §14 zákona, o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout
i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13
zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může
zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody
udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí
postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle,
vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
[11] V nyní projednávaném případě není sporu o tom, že stěžovatelé nesplňují podmínky
pro udělení azylu podle §12 a 13 zákona o azylu. K tomu, aby mohl být stěžovatelům udělen
humanitární azyl, by musely existovat okolnosti hodné zvláštního zřetele. Žádné takové okolnosti
nicméně stěžovatelé v kasační stížnosti netvrdili.
[12] Doplňkovou ochranu, které se stěžovatelé alternativně domáhají, je možné udělit dle §14
odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. c) v případě, že cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení
azylu, by při vrácení do země, jejímž je státním občanem, hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
ve smyslu vážného ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného
násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.
[13] K pojmu skutečného nebezpečí konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu uvádí
následující: „Pro existenci skutečného nebezpečí vážné újmy zakotvené v §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu
musí být kumulativně splněny následující podmínky: (1) země původu žadatele o mezinárodní ochranu se nachází
v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu; (2) žadatel o mezinárodní ochranu je civilista;
(3) žadatel o mezinárodní ochranu by byl v souvislosti s tímto konfliktem v zemi původu vystaven vážnému
a individuálnímu ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného (nerozlišujícího) násilí.“
(srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68).
[14] V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje též na rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j.
5 Azs 28/2008 – 68, v němž byl vysloven závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního
konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl
vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě
v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části
země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem
svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“
[15] K charakteru konfliktu Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j.
7 Azs 265/2014 – 17, doplnil, že: „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci
jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista
z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit,
že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech
výrazně kolísá. Na tomto posouzení setrvává i současná judikatura.
[16] V nyní posuzovaném případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že místem pobytu
stěžovatelů na území Ukrajiny bylo město K. R., nacházející se ve střední části země, a tedy není
ozbrojeným konfliktem dotčeno. Stejně tak stěžovatelé neprokázali, že již byli vystaveni přímým
hrozbám způsobení vážné újmy. Jak již bylo uvedeno výše, nutnost nástupu do armády v rámci
mobilizace není azylově relevantní důvod. Dle Nejvyššího správního soudu nelze tudíž
dovozovat, že by zde stěžovatelům hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu
ust. §14a odst. 1 zákona o azylu.
[17] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
tedy poskytuje dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatelů uvedené v kasační stížnosti
a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
[18] Nejvyšší správní soud tak v dané věci uzavírá, že žalovaný i městský soud v souladu s výše
citovanou judikaturou, od které nebylo jakéhokoliv důvodu se odchylovat, správně vyhodnotili,
že samotný strach z nutnosti narukovat do armády nemůže být bez dalšího důvodem pro udělení
některé z forem mezinárodní ochrany. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu
všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných skutečností s ohledem
na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Vypořádal se také s důkazními návrhy. Rozhodnutí
ministerstva přitom vycházelo z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení
stěžovatele ve správním řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo
všechny azylově významné důvody ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím
možnost a podmínky udělení mezinárodní ochrany.
II. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatelů odmítl
jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[20] Návrhem na přiznání odkladného účinku se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože
kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany má odkladný účinek ze zákona.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu