ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.275.2015:27
sp. zn. 1 Azs 275/2015 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: K. M. J. A.-K.,
zastoupený Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha
2, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké
policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2015, čj. KRPA-359994-31/ČJ-2015-000022, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015,
čj. 1 A 82/2015 – 20,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, čj. 1 A 82/2015 – 20,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 4. 9. 2015 byl žalobce spolu s dalšími čtyřmi osobami kontrolován v osobním
vozidle tov. zn. VW Passat. Hlídka Policie ČR pojala podezření, že se na území České republiky
zdržují nelegálně. Žalobce nebyl schopen prokázat svoji totožnost, a proto byl téhož dne
ve 12:15 hod. zajištěn podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, a převezen na policejní služebnu. Zde bylo zjištěno, že žalobce není držitelem žádného
víza či oprávnění k pobytu na území České republiky. Žalobce rovněž uvedl, že vycestoval
z Iráku letecky do Turecka, odkud jej převaděči převezli lodí do Řecka. Následně pokračoval
autobusem do Makedonie, Srbska a Maďarska. V Budapešti se společně s dalšími třemi osobami
domluvili s rumunským řidičem, že je odveze do Německ a, přičemž mu za to každá
z přepravovaných osob zaplatila 700 euro. V den zajištění žalobce vydal žalovaný rozhodnutí
(čj. KRPA-359994-11/ČJ-2015-000022) o správním vyhoštění a zároveň rozhodnutí o zajištění
na 30 dnů za účelem vyhoštění. Jelikož nebylo sp rávní vyhoštění v této době realizováno, rozhodl
žalovaný nyní napadeným rozhodnutím podle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, o prodloužení doby zajištění o dalších 30 dnů.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji následně zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění soud uvedl, že zajištění cizince
je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze v souladu se zákony,
Ústavou, Listinou základních práv a svobod a v neposlední řadě Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), jimiž je Česká republika vázána (srov. n ález
Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08). Správní orgány jsou povinny
při rozhodování o prodloužení doby zajištění podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
svědomitě a důkladně posuzovat skutečnosti, které by prodloužení zajištění odůvodňovaly
a zároveň musí být tyto skutečnosti doloženy ve správním spise (podle rozsudku Nejvy ššího
správního soudu ze dne 2. 11. 2011, čj. 1 As 119/2011 - 39). Žalovaný objektivně vynaložil
dostatečné úsilí k realizaci správního vyhoštění žalobce, nastala však překážka na straně
Zastupitelského úřadu Turecka v Praze, jehož součinnost byla k provedení vyhoštění nezbytná.
Z tohoto postupu nelze dovodit svévoli žalovaného ani skutečnost, že spolupráce
se zastupitelským úřadem nepovede k žádnému výsledku. Napadené rozhodnutí z hlediska jeho
odůvodnění vyhovuje požadavkům vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 10. 2011, čj. 1 As 93/2011 - 79. Žalovaný při rozhodování o prodloužení zajištění
žalobce zvažoval, zda by namísto zajištění nepřicházelo v úvahu uložení zvláštních opatření
za účelem vycestování dle §123b zákona o pobytu cizinců. S ohledem na odůvodněné obavy
z pokračování v neoprávněném pobytu na území České republiky či Evropské Unie
a při zohlednění žalobcových osobních poměrů však bylo namístě rozhodnout o prodloužení
zajištění.
[3] Městský soud dále podotkl, že §179 odst. 1 a 2 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců
není podstatný z hlediska náležitě zjištěného skutkového stavu v řízení o zajištění či jeho
prodloužení, nýbrž spadá do řízení o správním vyhoštění, které časově předchází. Podle §120a
zákona o pobytu cizinců je v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle §119 a §120 téhož
zákona policie povinna vyžádat závazné stanovisko ministerstva vnitra o tom, zda je vycestování
cizince možné. Toto závazné stanovisko je úkonem předběžné povahy, který náleží mezi
obligatorní podkladové materiály pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Je tedy na ministerstvu,
aby posoudilo, kterou zemi lze považovat za bezpečnou a kterou nikoli. Proto městský soud
nepřijal jako důvodné žalobní námitky, ve kterých fakticky žalobce po žalovaném vyžaduje
přehodnocení závazného stanoviska jiného správního orgánu. Námitka nezákonného zbavení
svobody je rovněž nedůvodná, neboť v posuzované věci neexistuje reálný předpoklad, že žalobce
nemůže být do země původu skutečně přemístěn, a to s ohledem na pravomocné rozhodnutí
o správním vyhoštění ze dne 4. 9. 2015, čj. KRPA-359994-18/ČJ-2015-000022.
II. Důvody kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku městského soudu brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností, kterou se domáhá zrušení rozsudku městského soudu i rozhodnutí správního
orgánu. Uvedl, že byl zajištěn za účelem vyhoštění i přes to, že ze všech zjištění vyplynulo,
že se do Iráku vrátit nechce, utekl ze země původu z důvodu probíhajících bojů mezi ISIS
a provládními skupinami v oblasti Diyala a obává se rovněž cíleného pronásledování ze strany
šíitských milic. Namítl, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný a nezákonný s tím, že zde
není reálný podklad pro jeho vyhoštění zpět do Iráku. Apeloval na to, že jeho vyho štění není
možné s ohledem na §179 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 33 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků. Jeho zajištění je tak v rozporu se zákonem a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. V Iráku mu hrozí pronásledování a nebezpečí
vážné újmy. Správní orgán tyto skutečnosti dostatečně nezhodnotil.
[5] Další námitka směřuje do nesprávného posouzení právní otázky. Možnost vyhoštění
i jeho realizace je bezprostředně spojena se zákonností zbavení svobody stěžovatele dle §124
zákona o pobytu cizinců. Pokud není vyhoštění realizovatelné, pak stojí zajištění v rozporu
s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 15 odst. 1
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosin ce 2008, o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice). Oba předpisy pro zákonnost zajištění
předpokládají, že probíhá řízení o správním vyhoštění a toto je realizovatelné, přičemž k této
otázce se obdobně vyjádřila i judikatura (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyš šího správního
soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 - 150, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 11. 2012, čj. 7 As 121/2012 - 47). Městský soud však dospěl k závěru, že povinnost
zabývat se případnými překážkami vyhoštění je podstatou řízení o správním vyhoštění, které
časově předchází samotnému zajištění cizince. Přehodnocovat závazné stanovisko ministerstva
k vycestování stěžovatele nebylo úkolem žalovaného ani městského soudu. Soud tak rozhodl
v rozporu s uvedenou judikaturou. Byly zde překážky jeho vyhoštění, spočívající zejména
v povinnosti jej nevyhostit dle čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a proto jeho
zajištění ani prodloužení doby zajištění nebyly v souladu se zákonem, resp. s čl. 5 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel dále odkázal na recentní rozs udek
kasačního soudu ze dne 18. 11. 2015, čj. 5 Azs 236/2015 - 34, zabývající se skutkově obdobnou
věcí (stěžovatel byl rovněž z Iráku).
[6] Žalovaný si sice vyžádal závazné stanovisko ministerstva, avšak konkrétní úvahy
a zdůvodnění se do správního rozhodnutí nepromítly. Závazné stanovisko je zcela obecné, nijak
nehodnotící nebezpečí vážné újmy v intencích, které naznačil Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku čj. 5 Azs 236/2015 - 34. Je pravdou, že stěžovatel nepožádal v sedmidenní lhůtě
o mezinárodní ochranu. Nicméně podání žádosti o mezinárodní ochranu není nutnou
podmínkou k tomu, aby správní orgán měl povinnost zohlednit realizovatelnost vyhoštění a s tím
spojené zajištění ve vztahu k čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Uprchlíkem se osoba
stává, pokud opustí zemi původu a má odůvodněný strach z pronásledování z taxativně
vyjmenovaných důvodů, nikoli až přiznáním tohoto statusu hostujícím státem. Rozhodnutí
vydané v řízení o azylu je toliko deklaratorním aktem. Stěžovatel nebyl s to pochopit (z důvodu
dezorientace a absence právní pomoci), že pokud nepožádá o mezinárodní ochranu, bude
vyhoštěn. Stěžovatel žalovanému do protokolu výslovně uvedl, že přišel do Evropy hledat
ochranu. Není zřejmé, zda by vůbec v zemích, kterými stěžovatel prošel, došlo k registraci jeho
žádosti o ochranu. Stěžovatel představuje osobu, na kterou dopadá povinnost principu
non-refoulement.
[7] Soud při přezkumu napadeného správního rozhodnutí nic z výše uvedeného nezhodnotil.
Vycházel toliko z vyjádření žalovaného, že se snaží stěžovatele vyhos tit a jaké k tomu učinil
kroky. Takový závěr soudu se však míjí s podstatou žalobních námitek. Proto je napadený
rozsudek nepřezkoumatelný a alternativně nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky.
[8] Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, přičemž konstatuje, že tato námitka není důvodná. Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „[…] nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ V daném případě je stěžovatelem tvrzena
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, k níž se v obecné rovině Nejvyšší správní
soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne
29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb.
NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006,
čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba
považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, pokud například není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření
právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč podřadil daný skutkový stav pod
určitou právní normu. O nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se jedná rovněž i v případě,
kdy soud opomněl vypořádat některou z uplatněných námitek, nebo pokud odůvodnění
napadeného rozhodnutí obsahuje pasáže citované z jiného rozhodnutí, které se však týkalo
skutkově i právně odlišné věci, aniž by soud rozvedl způsob aplikace závěrů vyslovených
v takovém rozhodnutí na posuzovaný případ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 11. 2012, čj. 8 Afs 60/2012 - 27). Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť splňuje
kritéria vymezená v uvedené judikatuře kasačního soudu. Městský soud k žalobním námitkám
ohledně nemožnosti vycestování stěžovatele uvedl, že je nelze vypořádat, neboť jejich přezkum
je možný výhradně v řízení správním vyhoštění, nikoli v řízení o (prodloužení doby) zajištění.
Uvedl zde tedy svůj právní závěr, i když chybný (viz níže) a rozsudek je tak přezkoumatelný.
[12] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval nesprávným posouzením výše uvedené právní
otázky. Městský soud svůj přezkum napadeného rozhodnutí postavil na premise, že řízení
o správním vyhoštění podle §119 a 120 zákona o pobytu cizinců je zcela odlišeno od řízení
o zajištění za účelem vyhoštění podle §124, §124b nebo §129 zákona o pobytu cizinců, resp.
Od řízení o prodloužení zajištění podle §124 odst. 3 téhož zákona. Tedy, že posouzení
závazného stanoviska ministerstva o (ne)možnosti cizince vycestovat zpět do země původu
je možné pouze v řízení o správním vyhoštění, resp. v rámci soudního přezkumu rozhodnutí
o vyhoštění. Tento závěr však není správný.
[13] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo
o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným
členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí,
že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
[14] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „vycestování cizince není možné v případě důvodné
obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hr ozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle
odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním
občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. ”
[15] Podle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za vážnou újmu podle tohoto zákona
považuje
„a) uložení nebo vykonání trestu smrti,
b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání,
c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo
d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. “
[16] Podle čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků „žádný smluvní stát nevyhostí
jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly
ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení „výhody tohoto ustanovení však nemohou být požadovány
uprchlíkem, který z vážných důvodů může být považován za nebezpečného v zemi, ve které se nachází, nebo který
poté, co byl usvědčen konečným rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost
této země.“
[17] Podle čl. 15 odst. 1 návratové směrnice „nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna
jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka
třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména
v případě, že
a) hrozí nebezpečí skrývání se nebo
b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak
ztěžuje.“
[18] Jakékoli zajištění musí trvat co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí
činěny úkony směřující k vyhoštění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2015, čj. 5 Azs 236/2015 - 34).
[19] Otázkou, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán mohl rozhodnout
o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v u snesení ze dne
23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 - 150. Podle tohoto usnesení rozšířeného senátu má „správní orgán
[…] povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání
tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v dob ě rozhodování o zajištění
známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění
cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince
alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní
svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě
cizince neprodleně propustit na svobodu.“
[20] Rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015,
čj. 5 Azs 236/2015 - 34, pátý senát uvedl, že „[…] se žalovaný v rozhodnutí o zajištění stěžovatele
v zásadě nijak možnými překážkami správního vyhoštění stěžovatele do země jeho původu, tj. do Iráku,
podrobněji nezabýval a omezil se jen na zcela obecné konstatování na straně 5 napadeného rozhodnutí,
že je mu z běžné praxe známo, že v případě stěžovatele existuje reálný předpoklad realizace výkonu jeho vyhoštění
z území členských států Evropské unie, a to ve stanovené době trvání zajištění, neboť v tomto případě neexistuje
konkrétní překážka, který by bránila vyhoštění stěžovatele. Výše naznačené okruhy otázek žalovaný blíže
neposuzoval, zejména se nijak nevypořádal s výpovědí stěžovatele, že do Iráku se z důvodu válečného stavu nemůže
vrátit (viz strana 3 rozhodnutí žalovaného), v napadeném rozhodnutí zcela pomíjí údaje uvedené stěžovatelem,
že bydlel v Mosulu, který byl napaden a obsazen tzv. Islámským státem, při bojích byl stěžovatel zraněn a spolu
s rodinou odešli do Bagdádu (srov. úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 24. 9. 2015). Nejvyšší správní soud
v této souvislosti konstatuje, že již v době vydání rozhodnutí žalovaného bylo obecně známou skutečností,
že na značné části Irácké republiky dochází k intenzivním bojům v konfliktu s tzv. Islámským státem. Jde tedy
o skutečnosti, ke kterým byl žalovaný při rozhodování o zajištění stěžovatele povinen přihlédnout
a přezkoumatelným způsobem je konkrétně, byť předběžně, vyhodnotit, jak uvedeno ve výše citova ném usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. “
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud vycházel při přezkumu napadeného
rozhodnutí z nesprávného předpokladu, že v řízení o (prodloužení doby) zajištění není nutné
posuzovat podmínky pro realizaci správního vyhoštění, přičemž tyto podmínky nepovažoval
relevantními pro náležitě zjištěný skutkový stav. Je tomu však opačně. Stěžovatel v žalobě jasně
vymezuje, proč není možné ho vyhostit a městský soud se těmto relevantním žalobním námitká m
měl věnovat a vypořádat se s nimi v rozsudku, nikoli stroze konstatovat, že přezkum takovýchto
námitek spadá výhradně do řízení o správním vyhoštění. Odůvodnění rozsudku neobsahuje
správné úvahy o nedůvodnosti těchto žalobních námitek, a proto je napadený rozsudek
nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[22] Nadto soud podotýká, že již v době vydání rozhodnutí žalovaného bylo obecně známou
skutečností, že na značné části Irácké republiky do chází k intenzivním bojům v konfliktu
s tzv. Islámským státem. Jde tedy o skutečnosti, ke kterým byl žalovaný při rozhodování
o zajištění za účelem vyhoštění stěžovatele (v komparaci se stručným závazným stanoviskem
ministerstva) povinen přihlédnout a přezkoumatelným způsobem je konkrétně, byť předběžně,
vyhodnotit, jak uvedeno ve výše citovaném usnesení rozšířeného se nátu Nejvyššího správního
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 236/2015 - 34).
Kasační soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 1. 2015, čj. 8 Azs 110/2014 - 53, ve kterém bylo judikováno, že „soud musí mít možnost ověřit
obsah, relevanci a věrohodnost informací o zemi původu, na nichž je založeno závazné st anovisko k posouzení
podmínek §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, vydané v rámci řízení
o uložení správního vyhoštění. Tyto informace proto musí být součástí správního spisu. “ V opačném případě
by se otevřel prostor pro svévolné rozhodování a libovůli správního orgánu. V nyní posuzované
věci správní orgán vycházel z obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění a závazného stanoviska
ministerstva, která však odkazuje na podkladové informace z různých zdrojů (mj. z úřední
činnosti nebo databanky ČTK). Tyto podklady však nejsou součástí spisového materiálu,
resp. není zřejmé, ze které úřední činnosti správního orgánu. K tomu Nejvyšší správní soud
opětovně odkazuje na zmíněný rozsudek čj. 8 Azs 110/2014 - 53, ve kterém bylo konstatováno,
že „dovolával-li se (i přes výše uvedené) žalovaný skutečností, které jsou mu známy z úřední činnosti, bylo jeho
povinností uvést, o které konkrétní skutečnosti se jedná a ze které jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou
mu tyto skutečnosti známy (blíže viz např. rozsudek Nejvyš šího správního soudu ze dne 12. 4. 2011,
čj. 1 As 33/2011 - 58, č. 2312/2011 Sb. NSS, bod [20] a násl.). Právě informace o tom, ze které konkrétní
úřední činnosti či postupu správní orgán zná takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl, umožňují
účastníku řízení zpochybnit jejich obsah a navrhnout důkazy k prokázání svých odlišných tvrzení (viz tamtéž).
Takové údaje o zdrojích, z nichž ministerstvo čerpalo informace o zemi původu stěžovatele, ale závazné stanovisk o
neobsahovalo.“
[23] Kasační soud tedy uzavírá, že shledal námitku nezákonnosti napadeného rozsudku
pro nesprávné posouzení právní otázky jako relevantní, a proto rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v novém rozsudku zohlední právní argumentaci
obsaženou v žalobě ohledně nemožnosti realizovatelnosti správního vyhoštění, přičemž případně
doplní dokazování, postaví najisto, zda žalovaný skutečně a dostatečně vzal v potaz překážky
výkonu správního vyhoštění a přezkoumá rovněž obsah závazného stanoviska. Městský soud
bude vázán názorem kasačního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.)
IV. Závěr a náklady řízení o k asační stížnosti
[24] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. shledal jako důvodnou a zrušil rozsudek městského soudu.
[25] O náhradě nákladů řízení o kas ační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. městský
soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu