ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.38.2017:27
sp. zn. 1 Azs 38/2017 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: V. K., zastoupen
Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 9. 2015, č. j. OAM-716/ZA-ZA02-P16-2015, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2016, č. j. 49 Az 108/2015 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí krajský soud shora označeným rozsudkem zamítl.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného ohledně neudělení mezinárodní ochrany
žadateli, neboť odpovídá obsahu správního spisu a ani od vydání napadeného rozhodnutí
nedošlo na Ukrajině k takovým změnám, které by jej zpochybnily. Branná povinnost v zemi
původu žalobce, ani obavy z války nejsou relevantním důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany. Žalovaný vycházel z výpovědi žalobce, shromáždil dostatek relevantních informací
o aktuální situaci na Ukrajině, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci, a současně
respektoval judikaturu správních soudů. Rozhodnutí žalovaného je z hlediska všech žalobcem
tvrzených skutečností náležitě odůvodněno.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadá rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností.
Krajský soud podle něj nesprávně vyhodnotil námitku týkající se obav z pronásledování podle
§12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný a krajský soud nesprávně kvalifikovali jako určující
důvod podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany neochotu stěžovatele nastoupit do armády
během probíhajícího válečného konfliktu. Naproti tomu opomenuli skutečnost, že odmítnutí
plnění vojenské služby z důvodu výhrady svědomí může být důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany. To je i případ stěžovatele.
[4] Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci
Shepherd (C-472/13 ze dne 26. 2. 2015), který vyložil čl. 9 odst. 2 písm. e) Směrnice
č. 2011/95/EU (kvalifikační směrnice) tak, že za pronásledování lze považovat také trestní
stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské
služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených
v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (např. zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti
lidskosti atd.) Krajský soud se k tomuto ustanovení vůbec nevyjádřil a nevyrovnal se s námitkou,
že by byl stěžovatel na Ukrajině trestán za to, že kvůli svému svědomí odmítá páchat zločiny proti
civilnímu obyvatelstvu.
[5] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný nesprávně posoudil povahu konfliktu na Ukrajině.
Přestože se konflikt odehrává především na východě země, má dopady na civilní obyvatelstvo
na celém území. Současně dodává, že se žalovaný nevypořádal se špatným zacházením, které
stěžovateli hrozí ze strany státy či jím podporovaných jednotek z důvodu odmítání nastoupit
do vojenské služby.
[6] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl kasační stížnost
odmítnout pro nepřijatelnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
[7] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud
ji odmítne jako nepřijatelnou.
[8] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[9] Nejvyšší správní soud poznamenává, že rozsudek krajského soudu odpovídá požadavkům
judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75). Z rozsudku je zjevné, jak soud ve věci rozhodl, a své
rozhodnutí založil o dostatečné skutkové zjištění. Vycházel ze správního spisu a informací v něm
shromážděných, přičemž ani žalovanému nelze v tomto směru vytknout, že by skutkový základ
věci zjistil nedostatečně. Co se týče odmítnutí služby ve vojsku kvůli údajné výhradě svědomí
na straně stěžovatele, krajský soud se k této otázce obšírně vyjádřil na stranách 6 a 7 napadeného
rozsudku.
[10] Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně právního postavení stěžovatele. Krajský soud se nedostatečně vypořádal s tvrzenou
výhradou svědomí stěžovatele a otázkou hrozby trestu za nerespektování povolávacího rozkazu.
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná, neboť významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[12] Nejvyšší správní soud uvádí, že se problematikou odmítání vojenské služby jako azylově
relevantního důvodu opakovaně zabýval. Z ustálené judikatury vyplývá, že samotné odmítání
vojenské služby nezakládá odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových
akcích ve válečném konfliktu. Může je zakládat, pokud je odůvodněno reálně projeveným
politickým nebo náboženským předsvědčením (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015,
č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, či 30. 11. 2016, č. j. 2 Azs 286/2016 - 29).
[13] K tvrzené výhradě svědomí, jež stěžovateli znemožňuje vykonávat vojenskou službu,
uvádí Nejvyšší správní soud následující: Námitka rozporu výkonu vojenské služby se svědomím
stěžovatele nemůže v projednávané věci obstát. Tuto otázku v řízení před žalovaným stěžovatel
nastínil velmi neurčitě, neboť uvedl: „Nemám za koho a s kým bojovat. Za Porošenka nebo
za koho?“. Bližší konkretizaci výhrady svědomí jako důvodu pro odmítnutí výkonu vojenské
služby na Ukrajině stěžovatel uvedl až v doplnění žaloby, nikoli v samotném správním řízení.
[14] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že primárním zdrojem informací podstatných pro
udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících
fázích vychází. Žadatel je tím, kdo v řízení ve věci mezinárodní ochrany nese břemeno tvrzení
a jeho žádost je posuzována z hlediska skutečností, které označí jako důvody k jejímu podání (viz
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48, nebo
rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 - 32). Představa, že by správní orgán sám
zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je nereálná.
Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován
a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní
důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí (např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 7. 2016, č. j. 7 Azs 78/2016 - 23).
[15] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému
projednání. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, přičemž nebyl shledán důvod
pro přistoupení k judikatornímu odklonu. Soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu
práva. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu