ECLI:CZ:NSS:2016:1.AZS.84.2016:29
sp. zn. 1 Azs 84/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: E. A., zastoupen
Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2,
proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké
policie, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2016,
čj. KRPA-53882-16/ČJ-2016-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, čj. 4 A 18/2016 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 17. 9. 2013 vydal žalovaný rozhodnutí čj. KRPA-348259/ČJ-2013-000022
o správním vyhoštění žalobce na dobu tří let a stanovil mu lhůtu k vycestování 20 dnů. Důvodem
bylo opakované porušování právních předpisů a neoprávněný pobyt na území České
republiky bez víza. Žalobce následně požádal o udělení mezinárodní ochrany; jeho
žádost však nebyla úspěšná (viz rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 1. 2014,
čj. OAM-335/ZA-ZA08-ZA14-2013). Důvodnost neudělení mezinárodní ochrany byla
potvrzena také městským soudem (viz rozsudek ze dne 30. 6. 2015, čj. 4 Az 7/2014 - 64)
a Nejvyšším správním soudem (viz rozsudek ze dne 2. 12. 2015, čj. 1 Azs 211/2015 - 43,
kterým byla odmítnuta kasační stížnost žalobce pro nepřijatelnost, tento rozsudek nabyl právní
moci dne 9. 12. 2015). Rozhodnutí o správním vyhoštění se stalo vykonatelným dne 9. 1. 2016.
[2] Jelikož žalobce z území České republiky nevycestoval a nerespektoval
tak rozhodnutí o správním vyhoštění, žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím v souladu
s §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodl o zajištění žalobce
za účelem správního vyhoštění a stanovil dobu zajištění na 30 dnů ode dne omezení osobní
svobody. Mírnější opatření by podle žalovaného nebyla v případě žalobce účinná a uložení
zvláštních opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců by byla z hlediska jednání žalobce
nedostačující.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou městský soud jako
nedůvodnou zamítl a ztotožnil se tak se závěrem žalovaného, že byly dány podmínky pro zajištění
žalobce. Ohledně stěžovatelova soukromého a rodinného života městský soud shodně
jako žalovaný konstatoval, že jednání žalobce, který se začal zajímat o svou nezletilou dceru,
s níž se od jejího narození po dobu pěti let vůbec nestýkal, až poté, co mu bylo v roce 2013
uloženo správní vyhoštění, se jeví jako účelové. Krajský soud nepovažoval za nutné provádět
navržené výslechy svědků pro potvrzení skutečnosti, že žalobce svou dceru v současnosti vídá
a že na ni platí výživné, neboť tuto skutečnost žalobce dostatečně doložil. Soud dospěl k závěru,
že žalobce může své dceři nadále poskytovat výživné i ze země původu, kde by mohl vykonávat
zaměstnání, které v České republice vykonávat nemůže, neboť zde nemá ani povolení k pobytu
ani povolení k výkonu zaměstnání. Kontakt s dcerou je pak možný prostřednictvím
elektronických médií, nebo v zemi, kde má žalobce pobyt povolený. Pokud jde o osobní vazby
žalobce v České republice, tato otázka již byla náležitě posouzena v rozhodnutí o správním
vyhoštění.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu
jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), vady řízení podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a nepřezkoumatelnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. Zároveň navrhl, aby soud přiznal
jeho kasační stížnosti odkladný účinek, a požádal o osvobození od soudního poplatku.
[5] Nepřezkoumatelnost rozsudku spočívá dle stěžovatele v nedostatku důvodů, neboť
městský soud se přes žalobní argumentaci ztotožnil se závěry žalovaného, avšak učinil tak bez
řádného odůvodnění, úvahám soudu je věnováno toliko pět odstavců. Soud nezkoumal osobní
situaci stěžovatele a rozsah a intenzitu jeho vztahu k nezletilé dceři a nevypořádal se ani
s nabídkou společenské záruky předložené Spolkem Šalamoun.
[6] Nezákonnost rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že soud nesprávně posoudil vztah
práva stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život a zájmu státu na tom, aby nepobýval
na území České republiky ve prospěch ochrany veřejného pořádku. Toto nesprávné
hodnocení navíc vycházelo ze skutkového stavu, který nebyl dostatečně zjištěn. Stěžovatel
odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
čj. 7 As 79/2010 – 150, ze kterého vyplývá povinnost správního orgánu zabývat se v řízení
o zajištění cizince také možnými překážkami správního vyhoštění. Soud k tomuto zaujal vnitřně
rozporný názor, pokud na jednu stranu akceptoval, že stěžovatel o nezletilou dceru pečuje
a podílí se na její výchově a výživě, a na druhou stranu uvedl, že vycestování stěžovatele je možné
s tím, že se s dcerou může stýkat v zemi, kde má povolený pobyt a prostřednictvím
elektronických médií. Pokud by takový paušalizovaný postup nezohledňující konkrétní osobní
situaci stěžovatele byl řádný, nebylo by de facto možné považovat rodinný život za překážku
vycestování. Tento postup soudu je v rozporu s čl. 8. Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a s §179 zákona o pobytu cizinců. Dcera stěžovatele se narodila
a žije v České republice, má zde povolen trvalý pobyt a je žadatelkou o české občanství, stejně
tak zde již 17 let žije její matka. Není proto reálné, aby sedmileté dítě přesídlilo do Gruzie,
nebo aby do země samo cestovalo, což s sebou navíc přináší finanční náklady. Ani kontakt
prostřednictvím elektronických médií bez osobní výchovy nemůže být považován za vyhovující
čl. 8 Úmluvy, aniž je posouzen konkrétní vztah stěžovatele a jeho dcery, jeho rozsah a intenzita.
Dokazování soudu bylo v tomto směru kusé a povrchní, soud neprovedl navržené důkazy
výslechem osmi svědků, kteří sepsali čestná prohlášení dokládající skutečný a silný citový vztah
stěžovatele s nezletilou dcerou. Soud taktéž nezdůvodnil svůj úsudek o účelovosti jednání
stěžovatele, stejně jako tak neučinil ani správní orgán.
[7] Stěžovatel shrnul, že rozhodnutí o zajištění musí předcházet řádné zjištění skutkového
stavu, bez něhož nelze dostát zásadě proporcionality a posoudit přiměřenost přijatého opatření.
Pokud soud uvedl, že osobní poměry stěžovatele byly řádně posouzeny již v rozhodnutí
o správním vyhoštění, opomíjí tím, že toto rozhodnutí bylo vydáno dne 17. 9. 2013, tedy téměř
dva a půl roku před vydáním nyní napadeného rozhodnutí. V této době byl přitom skutkový
stav co se týče vztahu mezi stěžovatelem a jeho nezletilou dcerou zcela odlišný od skutkového
stavu aktuálního, neboť stěžovatel při podání vysvětlení dne 17. 9. 2013 uvedl, že se s bývalou
družkou a jejich společnou dcerou nestýkají. Stěžovatel zdůraznil také důležitost komplexního
posouzení jeho osobní situace – má v České republice veškeré rodinné zázemí, žije zde 20 let,
navštěvoval zde základní školu, plně se zde integroval a se zemí původu ztratil veškeré vazby
(v Gruzii žije pouze jeho babička v domově důchodců), hovoří plynně česky, Českou republiku
považuje za svůj domov a v zemi původu již více než 20 let nebyl.
[8] Soud podle stěžovatele konkrétně nezdůvodnil ani svůj závěr o neuložení zvláštních
opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců a nevypořádal se s žalobními námitkami týkající
se povinnosti vykládat příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců eurokonformním
způsobem. Nezabýval se ani výtkami vůči postupu správnímu orgánu, který dostatečně
nepřihlédl k chování a postoji stěžovatele k oprávněnosti svého pobytu na území České
republiky, který měl úmysl svůj pobyt dále zlegalizovat.
[9] Žalovaný se ve stanovené lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
[11] O návrhu na přiznání odkladného účinku soud nerozhodoval, neboť rozhodl
bezodkladně o samotné kasační stížnosti a otázka odkladného účinku se tak stala bezpředmětnou.
Stejně tak nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků,
a to s odkazem na §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
podle kterého je cizinec v řízení ve věcech rozhodnutí o zajištění od poplatku osvobozen.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Jádro kasační argumentace spočívá v tom, že městský soud a žalovaný nesprávně
a nedostatečně posoudily zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele, který
by mu vznikl vycestováním z území České republiky, resp. realizací rozhodnutí o správním
vyhoštění. Stěžovatel zejména zdůrazňuje svůj vztah s nezletilou dcerou a také argumentuje
ztrátou veškerých osobních vazeb v zemi původu – v Gruzii.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve upozorňuje, že předmětem přezkumu v posuzované věci
je rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem jeho správního vyhoštění. Zkoumáno by proto
mělo být zejména naplnění podmínek pro uložení zajištění dle zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatel byl zajištěn v souladu s §124 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona, podle kterého
je policie „oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním
vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským
státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení
zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí
o správním vyhoštění“.
[15] Naplnění podmínek pro zajištění cizince dle citovaného ustanovení zákona o pobytu
cizinců stěžovatel zpochybňuje pouze do té míry, že městský soud dostatečně nezdůvodnil závěr
o neuložení zvláštních opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců. Městský soud se v této
otázce ztotožnil s posouzením žalovaného, který se otázkou možného uložení zvláštních opatření
podrobně zabýval (viz str. 3 – 4 napadeného rozhodnutí). Potvrdil tak závěr žalovaného,
že vzhledem k dosavadnímu stěžovatelovu jednání, kdy stěžovatel měl z území České republiky
vycestovat již na základě rozhodnutí o správním vyhoštění z roku 2012 a neučinil tak, by uložení
zvláštních opatření nebylo dostatečné.
[16] Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením souhlasí, neboť takový postup
ve své rozhodovací praxi pravidelně potvrzuje. Například v rozsudku ze dne 18. 7. 2013,
čj. 9 As 52/2013 – 34, konstatoval, že „[v]olba mírnějších opatření než je zajištění cizince, mezi
něž lze řadit [...] zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na předpoklad, že cizinec bude
se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že neexistuje důvodná obava, že se bude vyhýbat
případnému výkonu správního vyhoštění. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude
případný výkon správního vyhoštění mařit, nelze dle §123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců přistoupit
ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince.“
[17] Pokud měl tedy správní orgán konkrétní poznatky o tom, jak se cizinec postavil
již ke své povinnosti opustit území na základě prvního rozhodnutí o správním vyhoštění (jedná
se o rozhodnutí ze dne 18. 12. 2012) a existovaly tak skutečnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel
bude i další výkon správního vyhoštění mařit, nebylo namístě přistoupit ke zvláštnímu opatření
za účelem vycestování cizince dle §123b zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud proto
nepřisvědčuje stěžovatelově námitce, že by se městský soud nevypořádal s touto otázkou
dostatečně, a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tomto ohledu neshledal.
[18] Stěžovateli je nicméně nutno dát za pravdu v tom, že v souladu s judikaturou rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu je třeba za určitých okolností i v rozhodnutí o zajištění
zkoumat podmínky pro správní vyhoštění cizince. Rozšířený senát konkrétně v usnesení ze dne
23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 3/2012 Sb. NSS, judikoval, že správní orgán
má „povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona […] o pobytu
cizinců […] možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní
smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. Rozšířený
senát zároveň konstatoval, že „[t]aková úvaha správního orgánu tedy bude nezbytná např. v případě,
kdy, jako v posuzované věci, budou správnímu orgánu již v době rozhodování o zajištění cizince známy
skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění i pouhého předání, resp. nuceného vycestování cizince mohl
být nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života [...]. O zajištění cizince nelze rozhodnout,
pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán
je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu“.
[19] V posuzovaném případě stěžovatel spatřuje překážku vycestování v zásahu do jeho
rodinného života spočívajícímu v přerušení osobního styku s jeho nezletilou dcerou. Stěžovatel
zároveň zdůrazňuje, že jeho osobní a rodinné poměry nemohly být dostatečně posouzeny
v rozhodnutí o vyhoštění ze dne 17. 9. 2013, neboť od této doby se jeho situace změnila.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v tom, že pokud jde o jeho vztah k nezletilé
dceři, situace se od této doby skutečně změnila, neboť ze spisového materiálu vyplývá,
že stěžovatel se začal s dcerou vídat právě až po vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalovaný i městský soud ostatně také správně vzali tuto novou okolnost v potaz při svých
úvahách, zda nejsou dány překážky k vycestování cizince. Dospěli však ke shodnému závěru,
že pokud se stěžovatel začal s dcerou vídat až po vydání rozhodnutí o vyhoštění, jeví se jeho
jednání jako účelové. S tímto posouzením se kasační soud ztotožňuje. Stěžovatelův zájem o dceru
je totiž zcela zjevně spojen až s reálnou hrozbou jeho vycestování ze země. Předtím (tedy prvních
pět let života dcery) stěžovatel o dceru zájem nejevil, což sám nijak nezpochybňuje
ani nevysvětluje. Za těchto skutkových okolností nelze považovat za nepřiměřený zásah
do rodinného života stěžovatele, pokud bude s dcerou nadále udržovat kontakt pouze
prostřednictvím elektronických médií, případně v zemi, kde bude mít sám povolený trvalý pobyt,
byť je nepochybné, že realizace kontaktu bude časově i finančně nákladnější a nebude tolik
intenzivní jako v případě setrvání stěžovatele na území České republiky. Stejně tak bude
stěžovatel moci lépe plnit svoji vyživovací povinnost, pokud bude žít v zemi, kde bude mít
na rozdíl od České republiky povolení k pobytu a k výkonu zaměstnání. Nejvyšší správní soud
proto stejně jako městský soud a žalovaný dospěl k závěru, že byť vycestováním dojde
k určitému narušení rodinného života stěžovatele, nelze vzhledem ke konkrétním okolnostem
případu hovořit o nepřiměřeném zásahu ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců,
resp. čl. 8 Úmluvy.
[20] Stěžovatel soudu dále vytýká, že neprovedl navržené důkazy ve formě svědeckých
výpovědí, jimiž se snažil prokázat, že se se svou dcerou skutečně stýká a platí na ni výživné.
Z napadeného rozsudku však vyplývá, že soud navržené důkazy neprovedl z důvodu jejich
nadbytečnosti, neboť stěžovatel tvrzené skutečnosti doložil a městský soud mu uvěřil.
Nejvyšší správní soud proto pochybení soudu v tomto směru neshledal; neprovedením důkazů
ostatně ani nedošlo k žádnému zkrácení práv stěžovatele, neboť jeho tvrzení o tom, že se vídá
s nezletilou dcerou a chová k ní citovou vazbu vzal soud za prokázané. Městský soud tedy zjistil
skutkový stav věci dostatečně a posoudil individuální situaci stěžovatele; na rozdíl od stěžovatele
však uvedené skutkové okolnosti nepovažoval za překážku pro vycestování stěžovatele, pro které
by nemohl být stěžovatel zajištěn.
[21] Co se týče osobních poměrů stěžovatele, ty se od vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění nezměnily (ani v té době neměl stěžovatel žádné vazby na zemi původu a naopak
již měl osobní vazby v České republice), a proto městský soud správně uvedl, že tyto okolnosti
již byly řešeny v rozhodnutí o správním vyhoštění, které nyní není předmětem přezkumu.
Příslušný správní orgán vzal tyto skutečnosti v úvahu, a přesto dospěl k závěru, že jednání
stěžovatele opodstatňuje jeho správní vyhoštění. Nelze také přehlédnout, že stěžovatel se v České
republice dopouštěl protiprávního jednání (byl několikrát odsouzen za trestný čin) a pobýval
na území České republiky bez platného víza. Způsob, jakým se snažil stěžovatel svůj pobyt
zlegalizovat – tedy žádost o udělení mezinárodní ochrany, případně spíše účelové navázání
rodinných vazeb na území České republiky – není stěžovateli nijak ku prospěchu.
[22] I přes poměrnou stručnost odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud
neshledal jeho nepřezkoumatelnost. Městský soud se se všemi stěžejními žalobními námitkami
dostatečně vypořádal a ztotožnil se se závěry žalovaného, které nebylo nutno dopodrobna
opakovat. Za určité pochybení lze považovat, že se městský soud nijak nezabýval nabídkou
společenské záruky Spolku Šalamoun, nicméně z jeho rozhodnutí je zjevné, že ani tato záruka
by na výsledek posouzení důvodů zajištění stěžovatele neměla žádný vliv. Toto pochybení proto
nemělo na zákonnost rozsudku vliv.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední
věty, zamítl jako nedůvodnou.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu