ECLI:CZ:US:2014:1.US.1008.14.1
sp. zn. I. ÚS 1008/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky INTERDOMUS, a. s., se sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2, zastoupené Mgr. Janem Vrbenským, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Školská 32, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 2153/2013-356 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2013 č. j. 14 Co 453/2012-321 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze tvrzením, že obecné soudy odepřely stěžovatelce právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 a 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 odst. 1 a 4 Listiny, čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 1 Listiny. Současně stěžovatelka namítala porušení čl. 90 Ústavy, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a 3 Ústavy, čl. 4 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedla, že za protiústavní považuje takový výklad, podle něhož jí sice nárok vznikl již v konkrétním období před rokem 2007, nicméně konkrétní výši nároku soudy určily až o řadu let později, dne 31. 6. 2006, kdy nabyl účinnost zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 107/2006 Sb."), resp. 1. 7. 2006, kdy bylo umožněno zjišťovat konkrétní výši regulovaného nájemného pro období od 1. 1. 2007. Vlastníkovi nemovitosti podle stěžovatelky náleží taková náhrada, která mu kompenzuje možnost uzavřít nájemní smlouvu za obvyklých podmínek na trhu, včetně podmínek cenových. Současně stěžovatelka brojila proti tomu, že jí bylo odvolacím soudem uloženo zaplacení nákladů znaleckého posudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Proto navrhla zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků I., III., IV. a V.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované (České republice) zaplacení částky 67 373 230 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené omezením vlastnického práva pro absenci právní úpravy umožňující zvyšování nájemného za užívání bytových jednotek. Výši této škody vymezila stěžovatelka jako rozdíl mezi nájemným obdrženým za užívání bytů s regulovaným nájemným a nájemným obvyklým v daném místě a čase.
3. Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 4 574 426,24 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku), ve zbylé částce žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 4 312 210,24 Kč zamítl, přičemž ohledně částky 262 216 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně ve výroku II. rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náklady řízení 41 144,30 Kč a ve výroku III. a IV. rozsudku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím. Své rozhodnutí odvolací soud zdůvodnil tím, že je pro něj východiskem pro vyčíslení náhrady zejména její spravedlivá výše; způsob jejího vyčíslení byl stanoven tak, aby v obdobných případech mohli účastníci reálně její výši předvídat. Nárok, jak jej vymezil Ústavní soud, není koncipován jako náhrada ušlého zisku a neměla by proto být určena jako prostý rozdíl mezi tržním nájemným a nájemným regulovaným. Domáhat se lze nájemného odvozeného od "rozumně" regulovaného nájemného, jak by jej byl povinen stát určit, kdyby nedošlo k jeho nepřípustné nečinnosti, přičemž vycházet lze podle soudu z úpravy před 1. 1. 2007, tedy ze zákona č. 107/2006 Sb., včetně východisek vyjádřených v důvodové zprávě k tomuto zákonu. O náhradě nákladů státu rozhodl odvolací soud výše uvedeným způsobem z důvodu jen nepatrného úspěchu stěžovatelky - 1 % z celkové žalované částky.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že otázka výpočtu výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena a odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V souvislosti s otázkou tzv. regulovaného nájemného uvedl svou relevantní judikaturu a dodal, že přiznání vyšší náhrady by vedlo k závěru, podle kterého by celková měsíční částka získaná vlastníkem v souvislosti s užíváním bytu do 31. 12. 2006 byla vyšší než nájemné, které mohl vlastník (pronajímatel) dosáhnout od 1. 1. 2007. Odvolací soud přitom správně při stanovené výše náhrady vycházel z referenčního kritéria pro náhradu od 1. 1. 2007 podle zákona č. 107/2006 Sb.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je nedůvodný.
6. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti sama uvedla, že si je vědoma principu minimalizace zásahů do obecného soudnictví Ústavním soudem; tím méně je možné vést na půdě tohoto soudu pokračující polemiku s obecnými soudy, s jejichž rozhodnutím stěžovatelka nesouhlasí.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje postup obecných soudů při stanovení výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Ústavní soud však žádné takové pochybení neshledal. Obecné soudy ve svých rozhodnutích v souladu s ustálenou judikaturou dovodily, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva není nárokem na náhradu škody. Nejedná se o reparaci ušlého zisku, kterého by případně pronajímatel mohl dosáhnout pronájmem bytu bez regulovaného nájemného. Výše náhrady musí být proporcionální k následné právní regulaci, jíž je od 1. 1. 2007 zákon č. 107/2006 Sb. Obecné soudy rovněž konstatovaly, že úmysl zákonodárce lze dovodit z důvodové zprávy k zákonu č. 107/2006 Sb., která uvádí: "Cílem předloženého návrhu zákona je narovnat dlouhodobé, zejména cenové deformace v oblasti nájemního bydlení, napravit neústavní stav pospaný několika nálezy Ústavního soudu a především vytvořit v průběhu následujících šesti let vhodné podmínky pro uplatnění a následné efektivní využití smluvního principu v oblasti sjednávání nájemného a jeho změn. Dosažení těchto cílů bude realizováno dočasným znovuzavedením regulace ve formě jednostranného zvyšování nájemného v případě, kdy v této věci nedojde k dohodě mezi nájemcem a pronajímatelem".
8. Z pohledu Ústavního soudu nelze obecným soudům vytknout svévoli v rozhodování či absenci náležitého odůvodnění. Obecné soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly a své závěry přiléhavě zdůvodnily. Stanovení cílových hodnot měsíčního nájemného za metr čtvereční podlahové plochy bytu a maximálních přírůstků měsíčního nájemného pro období 2002- 2006 odvolací soud vyhodnotil správně. Tyto údaje stanovující cílové hodnoty byly poprvé vyhlášeny ve sdělení Ministerstva pro místní rozvoj až v roce 2007 (sdělení č. 333/2006 Sb., o roztřídění obcí do velikostních kategorií podle počtu obyvatel, o územním rozčlenění obcí seskupením katastrálních území, o výši základních cen za jeden metr čtvereční podlahové plochy bytu, o maximálních přírůstcích měsíčního nájemného za jeden metr čtvereční podlahové plochy bytu, o maximálních přírůstcích měsíčního nájemného a postupu při vyhledávání maximálního přírůstku pro konkrétní byt). Metoda simulovaného výpočtu nájemného za metr čtvereční podlahové plochy bytu a maximálních přírůstků měsíčního nájemného uplatněná soudem prvního stupně pro období 2002 - 2006 nemůže obstát, jelikož neexistuje způsob jakým tyto proměnné údaje zjistit.
9. Pro posuzovanou věc jsou rozhodující závěry přijaté ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), která se zabývá problematikou deregulace nájemného. Ústavní soud v něm vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
10. K povinnosti uhradit náklady za vyhotovení znaleckého posudku znalcem jmenovaným soudem, neshledává Ústavní soud žádný diskriminační postup soudu proti stěžovatelce. Jedná se o uložení povinnosti v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka měla ve věci nepatrný úspěch a současně se nejedná o uložení povinnosti hradit náklady právního zastoupení státu; jde o náhradu nákladů na znalecký posudek.
11. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu